Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Špinavost

Zpět Obsah Dále

Hned po odevzdání vlády jsem si zaletěl svým vrtulníkem do Xijtry. Uaxio už věděla, jak jsme dopadli. Nedivil jsem se, že to ví. Sám jsem jí nedávno věnoval radiopřijímač a přesvědčil ji, aby čas od času sledovala zprávy z Berlína, aby hlavonožci nebyli situací u lidí překvapeni.

„Co vlastně chtějí ti Vzkříšenci?“ začala vážně, jakmile jsme se spolu pozdravili.

Vysvětloval jsem jí, že Vzkříšení Německa neznamená návrat k válce, účelem je jen získat moc nad lidmi.

„Nebereš to na lehkou váhu?“ pokračovala ostražitě.

„Neberu. Příští měsíc skončí likvidace posledních kilometrů silnic mimo Berlín. To nikdo nezastaví, takže sliby splníme. Armádu jsme zrušili, pořádek udržuje policie a její šéf patří k mým přátelům. Zdá se, že jediný, kdo těm novým překáží, jsem já. Uvědom si, že patřím k národu, který měl už na Zemi s Němci těžké konflikty.“

„Bez tebe by nežili,“ zavrčela. „Nejsem sama, kdo se obává, aby se to nevrátilo, ale to by byl jejich konec. Proč se ale tak snadno vzdáváš dobrého vlivu, který na ně máš?“

„Já přece zůstávám v Berlíně a budu tam žít dál. Nebudu mít přímý vliv na Němce, ale nepřímý přetrvá. Mohu ovlivňovat Berlín ekonomicky a neboj se, využiji toho ke prospěchu všech.“

„Můžeme ti v tom pomoci?“ zeptala se mě přímo.

„Možná ano. Farmáři by mi mohli vypovědět smlouvy, aby mi tím znemožnili splnit závazky na Zemi. Mohl bych pak mít problémy – především na Zemi.“

„Myslíš s küfferlinem?“ zeptala se přímo. Tím prozradila, že o mém problému dávno ví. Přinejmenším uvažovala správně.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Kdyby tě v tom Němci zklamali, přijď,“ řekla. „Nemyslím, že bychom pro tebe pěstovali küfferle, ale mohli bychom syntetizovat küfferlin přímo. Pro nás by to bylo jednodušší, než zdržovat se oklikou přes rostliny. Nám to problémy nečiní.“

„Pak byste mi možná vytrhli trn z paty – jak říkáme, když se nám něco nepovede. Mám teď více starostí najednou a stará Země do nich patří . Výhody, které jste poskytli Němcům, bychom chtěli brzy poskytnout i ostatním lidem na Zemi.“

„To ti nevyčítám.“

„Ani nemáš důvod. Nedělám nic, za co bych se mohl stydět – před lidmi ani před vámi.“

„Dobře, víme o tom, máš naši podporu. Chceme tě podporovat také tím, že budeme trvat na tvé osobě při dalších jednáních.“

„Významná jednání by neměla záviset na jedné osobě,“ odmítl jsem. „Kdyby se Němci rozhodli jednat beze mne, raději ustoupím, než abych vyvolával napětí. Ostatně soudím, že smím za vámi stále docházet jako k přátelům.“

„To jistě – zůstaneš-li stále stejný.“

Nejspíš to bylo právě povzbuzení, které jsem potřeboval. Do Berlína jsem se vrátil v očividně lepší náladě a po celou cestu jsem si v prázdné kabině do svistu turbín hvízdal.


Volby rychle dozněly a nové koště na radnici se rozhodlo se všemi protivníky definitivně zamést.

Hans Köppke za velkého jásání „svých“ slavnostně převzal rádio Berlín. Ihned jmenoval nového ředitele, ustanovil nové hlasatele a začal vysílat. Na počátku měl menší fiasko, celé dva dny rádio Berlín nevysílalo, neboť nový personál nezvládl vysílač technicky. Pak se jim podařilo uvést jej do provozu a mohli začít s propagandou.

Celonárodní diskuse slibovaná voličům se ovšem nekonala. Köppkeho hlasatelé nemuseli dávat slovo ostatním – a také to nedělali. Podařilo se jim brzy všechny Berlíňany otrávit vlastními monology.

Informační monopol se jim naštěstí po měsíci zhroutil.

Jako blesk z čistého nebe se v obchodech objevily nové, dosud neznámé přístroje, vzdáleně připomínající počítače. Byly to japonské televizory, zpočátku prodávané za snížené zaváděcí ceny a instalované zdarma pracovníky střediska počítačů. Kdo netušil oč jde, brzy to poznal v obchodech, kde se nové obrazovky rozzářily jako první.

„Kupte si vlastní domácí kino!“ zněla stručná reklama. „Pro prvních tisíc rodin za pětinu ceny! Provoz bude stát pouhých deset marek měsíčně! Pětiletá záruka na bezchybný chod přístrojů!“

Kurtovy štáby byly na zahájení vysílání připravené dávno před zahájením. Ačkoli počet kanálů není v kabelové televizi tak omezený, jako při povrchovém vysílání, Kurt začínal se dvěma, ale měl všechno důkladně zajištěné na několik měsíců dopředu. Na Zemi nakoupil naučné i dobrodružné filmy. Zábavné pořady kupoval v Německu, aby se nemusel starat o dabing. Žádný z obou kanálů neměl vyhraněný profil a ve výběru žánrů se střídaly. Když na jednom běžel naučný film ze Země, druhý vysílal oddechové pořady a naopak. Finanční stránka vysílání ležela plně na mě, ale peněz jsem měl zatím dostatek, abych si nemusel vydělávat reklamou, která ve většině pozemských televizí otravuje lidem život.

Radnice dostala zdánlivě vstřícnou, ve skutečnosti zákeřnou nabídku: umístit každý večer na jednom z kanálů své půlhodinové zpravodajství. Krátce poté začínaly i naše zprávy. Gerta ihned strhla sympatie diváků na svou stranu. Pamatovali si ji už z rádia a teď si mohli k jejímu příjemnému hlasu přidat i úsměv a šibalské dolíčky ve tváři. Pochopitelně vysvětlovala události jinak než Radnice a často její propagandu uváděla na pravou míru. Zprávy Televize Berlín nečetla z papírků, ale záznamy událostí jen doplňovala komentáři.

Jak jsem prorokoval, Gerta se stala miláčkem Berlína. Že si nadále psala koncepty svých komentářů sama, proto ji jen málokdy něco vyvedlo z míry, nemusím zdůrazňovat. Po dohodě s manželem zavedla nedělní diskusní kluby, kam zvala německé osobnosti, umělce i politiky. Sedával jsem tam častěji než jiní. Ne že by mi dávala tak okatě přednost, ale méně než jiní jsem odmítal posadit se před kamery a diskutovat.

Asi proto také Rádio Berlín rychle ztrácelo posluchače. Nejen proto, že obrazové pořady byly lepší. Posluchači se z televize zavčas dozvěděli, jakým způsobem připadlo starodávné Rádio Berlín novým majitelům a hlavně – jak nestranně vysílá. Což si ostatně na televizní obrazovce mohli brzy srovnat sami.

Radnice se pokusila plnit volební sliby snížení daní a zvýšení podpor, ale jak se dalo očekávat, neměla na to peníze. Jakmile padl na půdě Radnice návrh Hanse Köppkeho na vypsání zvláštní jednorázové daně k úhradě volební kampaně, vzápětí to díky televizi Berlín všichni občané věděli a po celý následující týden jim vládní strana marně vysvětlovala, že se zvláštní daň týká pouze „zbohatlíků za poslední období“. Ředitel Německé banky Ernest Hauptman se k našim radním nezachoval vstřícně. V nejbližší nedělní televizní diskusi vedla Gerta ostrou debatu o financování stran a jiných politických sdružení, kde se jednoznačně postavila za názor, že se volební kampaně stranám hradit nemají. Od toho jsou přece členské příspěvky.

„Kdo chce, může oblíbené straně dobrovolně přispět,“ tvrdila. „Strana, která vyhraje volby, má přece nejvíce příznivců, takže by se nemusela uskrovňovat.“

Noblesní finančník Ernest Hauptman jí ani neoponoval. Byl to muž ekonomiky a politické strany nebyly jeho oblíbenými.

Daňová reforma se tedy nekonala a daně zůstaly ve stejné výši jako za nás – ostatně těžko mohly být nižší. Výdaje musely být také na stejné úrovni a první ekonomickou reformu se nové vládě prosadit nepodařilo.

I kdyby se straně Vzkříšení Německa podařilo zvýšení daní prosadit, jak to plánovali, netýkalo by se mě. Nové dani měla podléhat konta Neues Deutsche bank, ale tam jsem měl méně peněz než někteří členové nové Radnice. Nepotřeboval jsem Ernesta Hauptmana, abych věděl, co musím s penězi udělat, aby zbytečně neležely. Vlastnil jsem nyní klíčové podíly tří důležitých fabrik, úplně mi patřila televize a pět velkých hotelů v Berlíně. Těžiště mých obchodů navíc leželo na Zemi, kde jsem měl většinu svých prostředků.

Cenu küfferlinu jsem po celém světě snížil na dva dolary za dávku. To byla cena přijatelná nejen pro Spojené státy, ale i pro země třetího světa. Küfferlin léčil rakovinu i jiné nemoci. I přes sníženou cenu to byl velice atraktivní obchod a zisk mi umožnil rozvíjet dovoz zajímavých produktů do Nové Země. Byl za tím pořád vidět monopol – ale nezneužíval jsem jej tak nepokrytě, jako na počátku.


Po prohraných volbách jsem další rozvoj Nového Německa trochu pozdržel. Nebylo by taktické dodávat protivníkům argumenty. Společnost v Novém Berlíně byla stabilizovaná, což mohlo nahrávat jakékoli vládě. Za tohoto stavu neměla ani špatná vláda co zkazit – ale nové Radnici se podařilo díky hrabivosti několik nemilých přehmatů.

První taková situace nastala, když ve snaze zvýšit zisky rádia Berlín zdvojnásobila koncesionářské poplatky. Následovalo hromadné odhlašování radiových koncesí. Radnice to odmítala přijmout, tvrdila, že bude chytání rozhlasu načerno tvrdě stíhat, ale nespokojení občané odevzdávali při odhlašování stanic i své přijímače na znamení, že její rádio poslouchat nebudou.

Výnosy z radiových koncesí zdražením naopak poklesly skoro na setinu. To nestačilo ani na provoz vysílače a už vůbec ne na platy prominentních stranických redaktorů, hlasatelů i obsluhy. Radnice teď na provoz své stanice doplácela a peníze ušetřila na nezaměstnaných, kterým původně slíbila zvýšení podpor. Kurt s Gertou jí to v televizi ovšem patřičně opepřili. Přesně tak, jak jsem předpovídal – bylo to Pyrrhovo vítězství. Mezi voliči Vzkříšenců byli i nezaměstnaní bývalí vojáci, kteří to teď chápali jako podraz.

Další pokus se týkal zdražování jízdného v podzemní dráze. Podzemní dráha byla od založení akciovou společností, ve které jsem měl podíl téměř čtyřiceti procent akcií. Část akcií vlastnily podniky Mercedes a Junkers, podílející se na dodávkách elektrických vagónů a příslušenství. Jen necelých dvacet procent akcií vlastnila Radnice. Stak malou účastí se drze pokusila nařídit ředitelství podzemních drah zdražit jízdné. Narazila ale na nepochopení. Jízdné v podzemní dráze zůstalo beze změn, zato Radnice se stala terčem těžké kritiky, neboť její tajná jednání byla prozrazena a zveřejněna.

Kromě televize zažila Radnice další šok, když na letišti Berlín přistály první airbusy s turisty ze Spojených států.

Jakmile byla ostatní města Nového Německa spolu se svými letišti zlikvidována, stalo se letiště Berlín pro dopravu úplně zbytečné. Radnice vážně uvažovala o tom, že budovy zbourá a na ploše postaví rozsáhlý obytný komplex. Zaplatil jsem ale víc a letiště jsem od města odkoupil. Obchod pro mě uskutečnila německá realitní kancelář bratří Schrammů, takže na Radnici netušili, co se děje.

Pro bezpečné přistávání airbusů jsem musel letiště dovybavit dovezenými přístroji pro létání za snížené viditelnosti, ale ta investice se mi musela za pár měsíců vrátit. Provoz letiště zajišťovala cestovní kancelář Vávra Interstellar, která mi patřila. Na letišti stál brzy hangár se dvěma letadly Jumbo, takže jsem nebyl závislý ani na Zemi.

Pro turisty bylo na Nové Zemi všechno přichystáno, zbývalo otevřít pobočky ve velkých městech v Americe, Asii i v Evropě. Na to jsem potřeboval čas, proto jsem nelitoval volební prohry. Patřilo mi teď letiště přímo navazující na podzemní dráhu, pohodlné vrtulníky Messerschmidt, autobusy Mercedes, všechny hotely. Návštěvníci si mohli po dobu pobytu v kancelářích cestovní kanceláře zapůjčit stejný speciální mobil, který lidem v Novém Berlíně sloužil jako hodinky, peněženka, doklady, parkovací i platební karta. Turisté cestovali do Nového Berlína v očekávání atrakcí – pobyt na cizí planetě byl sám od sebe nevšední, k tomu jsme přidali projížďky po starém Berlíně nebo výlety vrtulníky nad území hlavonožců, jak jsem s nimi domluvil. Už pouhý pobyt v hotelích byl díky mimozemské kuchyni nezvyklý.

Dalším lákadlem měly být léčebné pobyty u moře. Enkláva Berlín měla přístup k Jižnímu moři, avšak na jeho pobřeží byla dříve jen malá rybářská osada Topfering, kam se zaoceánské lodě nemohly vypravit. Přes realitní kancelář jsem zakoupil část pláží v pásu, kde jsem chtěl postavit hotely a zejména sanatoria. Plánoval jsem postavit i přístav, kam by mohly připlouvat větší lodě ze Země, ačkoli to zatím byla hudba budoucnosti. Pobyt u moře, čistá a zdravá strava, exotické mořské ryby a krabi, spolu s péčí německých lékařů měly překvapivé výsledky a léčebné pobyty byly brzy obsazeny na dlouho dopředu.

Turistické atrakce, letiště, hotely a směnárny mi patřily úplně, nebo s takovým podílem, že zajišťoval kontrolu cen jako u podzemní dráhy v Berlíně. Právě ten pobřežní pás hotelů a sanatorií jsem měl na mysli, když jsem říkal, že mi volební prohra uvolní ruce.

Na rozdíl od většiny Němců jsem dopředu věděl o významném zdroji příjmů z cestovního ruchu. Monopol mi sice dlouho nezůstal, na zbytku přímořského pásu vyrostla další sanatoria a hotely, v Berlíně se také hodně stavělo. Zbyly mi ale klíčové body, zejména letiště. Turisté přinášeli oživení i do berlínských obchodů. Němci v Nové Zemi kvůli válce už po desítky roků neznali suvenýry. Preparované mořské ryby, krabi a ulity měly náhle značnou cenu. Spousta Němců zjistila, že se uživí i malováním obrázků; krajin této planety, portrétů hlavonožců. Všechno znamenalo pro obyvatele Berlína další příjmy. Na trzích šly na dračku obrazy, zachycující dávno zmizelé události. Bývalý voják Quido Ackermann maloval ponuré obrazy války s hlavonožci, plné deště, krve, hořících tanků a umírání lidí i jejich protivníků. Neviděl jsem to rád, zdálo se mi zbytečné oživovat tyhle vzpomínky, ale když si několik jeho obrazů koupili i sami hlavonožci, uvědomil jsem si, že jde vlastně o unikátní dokument časů, na které brzy zmizí vzpomínky. Nakonec jsem si několik obrazů také zakoupil. Zvláště jeden, který mi neodbytně připomínal osud mrtvých obránců strašidelné vyvražděné pevnosti Rheinfall.

Také v městské pokladně se prosperita projevila zvýšenými příjmy z daní. V této chvíli byl vítaný, ale i když se primátor Köppke neodbytně snažil vydávat to za svou zásluhu, cestovními kancelářemi Vávra Interstellar protékalo peněz nesrovnatelně víc. Radnice invazi pacientů a turistů optimálně využít nedokázala a pokusila se omezit ji narychlo vydanými předpisy o turistickém ruchu, ale televize návrh ihned podrobila zdrcující kritice a proti se postavili nejen obchodníci a výrobci suvenýrů, ale i lékaři a farmáři. Cítili se ohroženi a dali to Radnici najevo. V Berlíně začaly sílit hlasy o vyslovení nedůvěry. To nebylo možné přehlédnout a Radnice ustoupila. Primátoru Köppkemu se opravdu dařilo jen kdekoho naštvat.


V poslední době mi šlo všechno tak hladce, že jsem neměl ani nejmenší obavy z budoucnosti. Netušil jsem nic, ani když mi zavolala Uaxio a požádala mě, abych ihned přiletěl do hnízda Xijtra. Víc mi do vysílačky neřekla. Vlastně mi poprvé volala sama. Pochopitelně jsem na nic nečekal, nasedl do helikoptéry a za chvíli přistával na malé plošince nedaleko vchodu do hnízda.

Čekala mě nejen Uaxio, ale i dalších deset hlavonožců. Vzali mě mezi sebe a zavedli dovnitř. Kráčel jsem s nimi tak hluboko, jak jsem nikdy nebyl. Došli jsme do neveliké kobky, osvětlené modravým krystalem.

„Tady počkej,“ vyzvala mě stroze Uaxio. Všech deset potom spolu s ní odešlo. Nechápal jsem, proč mám na ně čekat právě zde, ale brzy jsem zjistil, že to bude horší, než jsem si myslel. Skála se za nimi posunula a uzavřela vchod. Zůstal jsem vlastně – ve vězení.

V první chvíli jsem to tak nechápal. Chtěli, abych tu počkal, dobrá, počkám. Posadil jsem se na podlahu, pokrytou měkkou vrstvou, tlustou skoro dvacet centimetrů, ale pohodlné posezení to nebylo, za malou chvilku jsem byl zkroucený jako paragraf. Natáhl jsem se raději na záda a čekal vleže.

Uplynula hodina, druhá a pořád se nikdo neobjevoval.

Ležel jsem v modravém světle na zádech a přemýšlel, proč mě tu zavřeli. Na nic jsem nepřišel, než že jsem vlastně – ve vězení. Nebyl jsem si ale vědom žádné chyby, ani opomenutí. Na krátký okamžik mi bleskla hlavou nepříjemná vzpomínka. Když jsem zabil Nordena a chtěl navázat spojení s hlavonožci v Nordenově tajné základně, se ke mně chovali také tak odměřeně a nepřátelsky. Nesouvisí jejich dnešní chování s tehdejším? Co když tu získali vrch příznivci vyvražďování? Ale – že by se k nim přidala Uaxio? To by byla zrada slušných bytostí! Na druhé straně – bylo rozumné se na ně tak důvěřivě spoléhat?

Zaplašil jsem rychle tu myšlenku a přemýšlel dál, ale ať jsem o tom uvažoval jak chtěl, vracelo se mi to jako bumerang. Američané o mně také říkali, že jsem naivní. Je ale chyba – věřit na čest?

Až o třech hodinách se skála pohnula, ale nic se nevysvětlilo. Dovnitř vpluli čtyři neznámí hlavonožci a mlčky vedle mě na měkkou podlahu položili dvě šišky – salámovníku a chlebovníku.

„Smím se zeptat, co se děje?“ oslovil jsem je. Neodpověděli mi a odešli, skála se ovšem zavřela. Nestojím jim ani za slovíčko?

Posadil jsem se do kouta jeskyně, kde jsem se mohl opřít o stěnu, abych nebyl zkroucený. Uvažujeme dál. Být to zrada, zabili by mě. Chtějí mě živého, otevřenou zradu si tedy škrtneme.

Nemohl jsem ale pochybovat o tom, že jsem ve vězení, takže znovu: jaký mají důvod? Proboha co jsem jim provedl? Vždyť jsem splnil všechno, na čem jsme se dohodli! Nové Německo se vrátilo do původních hranic berlínské enklávy, ostatní města jsme podle dohod srovnali se zemí, válka skončila a víc po nás nechtěli. Turistické lety vrtulníků nám povolili i s vyhrazením přistávání před šestým bočním vchodem do Xijtry, aby turisté mohli podle libosti fotografovat, co už stejně kdekdo viděl. Jestliže jsem ale nic zlého neudělal, potom je tohle vězení – čirá nespravedlnost.

Ale co dál?

Počkat, až jak se to vyvrbí? A co když to dobře nedopadne? Moje možnosti do něčeho zasahovat byly v této kobce beztak směšně nepatrné. Pokusit se o útěk? Ke změkčení skály bych snad mohl použít quro, ale pořád bych byl v hloubce hnízda Xijtra. Pochybuji, že by mě nikdo nehlídal. Snad by to stálo za pokus, ocitnout se v jeskyni, kde by se za mnou zasypal vchod, ale takhle? Ostatně nevím, jak je skála silná a zda mám na něco takového dost energie.

Co jim to ale mohlo tak náhle přeletět přes nos?

Sedět v modravě osvětlené díře a čekat bylo strašné. Ale ještě horší byl pocit, že jsem ve vězení naprosto nevinně.

Konečně – skoro po pěti hodinách – se skála otevřela. Za ní stála Uaxio se svou suitou.

„Byl jsi obviněn z hrozného zločinu,“ oslovila mě přísně místo pozdravu. „Naštěstí jsme zjistili, že za nic nemůžeš.“

„Já jsem zase uvažoval, že jste porušili dohody a chcete se mě zbavit,“ odtušil jsem ulehčeně.

„Podezíráš nás neprávem,“ blýskla po mě Uaxio očima. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

„Stejně, jako to napadlo vás o mně,“ přikývl jsem. „Mohla bys mi aspoň dodatečně vysvětlit, co se stalo?“

„To je přece naše povinnost,“ řekla Uaxio mírněji. „Chystalo se k hroznému zločinu. V lese poblíž Xijtry jsme zastavili německý automobil. Podle dohod tam neměl co dělat. Chtěli jsme pro pořádek zkontrolovat, co k nám Němce přivádí a nabídnout jim pomoc, kdyby v lese zabloudili. Místo aby na výzvu našich vyjednavačů zastavili, začali na ně střílet. Dlouho jsme na lidi neútočili, ale na útok máme právo odpovědět. Nemůžete nám vyčítat, že jsme zabili každého, kdo měl v ruce zbraň. Naživu zůstal jen řidič, ale ani toho jsme nenechali utéci a zajali ho. Prohlídkou auta jsme zjistili, že veze velikou bombu. Posádka měla za úkol vyhodit Xijtru do povětří.“

„Kdo se mohl opovážit?“ vybuchl jsem rozzlobeně.

„Jen klid, my už víme, že o tom nevíš,“ pokračovala Uaxio. „Samozřejmě jsme na posledního žijícího člověka z té bandy tvrdě udeřili. Přiznal se ke všemu, ale odvolával se na rozkazy nadřízených. Podle jeho verze ten podlý útok nařídil bývalý generál a současný velitel berlínské policie Schmidke – a to na tvůj výslovný rozkaz, takže bys musel zneužít všeho, co o nás víš.“

„Žádný rozkaz jsem nevydával,“ ohradil jsem se prudce.

„Teď už to víme. Řidič toho auta ale vypovídal pod hrozbou smrti a nezdálo se nám, že by lhal. Aspoň ne v té chvíli.“

„Mohlo vás to napadnout hned,“ útočil jsem dál. „Mohl bych nařídit něco tak nepřátelského, když se celou dobu snažím, aby násilí v tomto světě skončilo? To přece nedává smysl! Mohl bych se toho chlapa zeptat sám? Nemyslím, že by mi dokázal lhát do očí.“

„To už nepůjde,“ odtušila Uaxio. „Rozebrali jsme jeho mozek a zjistili, že si opravdu nevymýšlel.“

„Jak – rozebrali jeho mozek?“ zatrnulo mi a polilo mě horko. O dolování pravdy rovnou z mozku člověka jsem sice cosi věděl, ale domníval jsem se, že to už nikdy nebude použito. To tedy znamená, že ani řidič, poslední z posádky, už nežije. Chudák! Mám ale litovat lidi, kteří se nás opět pokusili znepřátelit? A ještě takovým masakrem?

„Je to složitá operace a ovládají ji jen někteří naši odborníci,“ vysvětlovala mi Uaxio, jako kdybych to nevěděl. „Mozek člověka při ní napojíme na myšlení jednoho z nás. Tak se bezpečně dozvíme všechno co si ten člověk myslel, co viděl i slyšel. Ta operace má ale nevýhodu. Rozebraného člověka nedokážeme oživit. Smíme to proto používat jen v závažných a odůvodněných případech. Ve stínu bomb ale cítíme oprávnění i k extrémním postupům. Život vraha pro nás nemá cenu – a ten člověk patřil k vrahům.“

„Jak to tedy bylo?“ uklidnil jsem se trochu. Snad už jsem byl schopen posuzovat všechno věcně.

„Komando, které sem vezlo nálož, dostalo instrukce a jeho členové se skutečně domnívali, že jednají podle příkazů šéfa policie. Toho ale nikdo z nich osobně neviděl. Rozkazy jeho jménem vydával jakýsi major Ottis. Bude potřeba zjistit, co je to za člověka. Ten bude určitě vědět víc než jeho vojáci.“

„To bych mohl zařídit,“ nabídl jsem se. „Vyhledání osob není pro nás složitá záležitost, když všichni bydlí v jednom městě.“

„O to ani nejde,“ přerušila mě Uaxio. „Mnohem závažnější a důležitější bude zjistit, kde se vyrábějí nálože bílého ohně. Sliboval jsi, že se to nikdy nebude opakovat.“

„Bílý oheň?“ zamrazilo mě. Takhle přece hlavonožci nazývají německé Q-bomby, srovnatelné s atomovými pumami! Že by někdo svévolně porušil zákaz, vydaný po obsazení továrny v Drážďanech?

Ačkoliv – a opět mě trochu zamrazilo.

„Nebyla to nakonec ta poslední střela, zajištěná při obsazování Drážďan? Továrnu jsme zrušili, ale na likvidaci poslední střely jsem už osobně nedohlížel,“ přiznal jsem raději svůj podíl viny.

„Tak tomu není,“ řekla Uaxio. „Kdyby šlo o poslední pumu na tomto světě, nebylo by to tak hrozivé. I kdyby se jim podařilo zničit Xijtru, náš národ by se z toho vzpamatoval. Jenže my jsme mezitím ty automobily s bílým ohněm zneškodnili u všech našich větších hnízd. Musíš uznat, že máme právo považovat sedmadvacet bomb za hrubé porušení našich dohod. Dopustili jste se další nebezpečné podlosti. Nedivte se proto, že jsme se na vaše plemeno spravedlivě rozhořčili. Už nemáme trpělivost stále vám jenom odpouštět.“

„Sedmadvacet? Panebože – to je vážnější, než jsem si myslel! Uznávám, máte právo se hněvat. Ale já o tom opravdu nic nevím.“

„I v tom máš pravdu,“ řekla Uaxio. „Ve vzpomínkách vojáka jsme našli tvou nevinu. Major Ottis svým vojákům říkal, že o tom podniku ví málo Němců a zejména je nabádal, aby ses to nedozvěděl ty. Tvrdil, že nejsi Němec a mohl bys nám jejich plány prozradit. V případě prozrazení tě ale měli očernit jak to půjde. Proto nám ten voják tvrdil, že o tom víš a dokonce ses na tom plánu podílel.“

„Pak vám vědomě lhal.“

„Ano,“ souhlasila. „Bylo to příliš závažné obvinění, než aby se dalo opomenout. Než jsme zjistili pravdu, museli jsme se postarat, abys proti nám nemohl zosnovat další zákeřnost. Proto jsme tě tady izolovali. Kromě toho jsme vaše bomby přisunuli až ke zdi Berlína. Kdyby vybuchly, poslaly by vás všechny na dlouhou cestu.“

Jako vysvětlení bych to mohl chápat. Právě v době, když jsem si lámal hlavu, co se děje, hlavonožci tahali auta ke zdem Berlínské enklávy. Sedmadvacet bomb! Kdyby explodovala jediná z nich, nic by se nestalo, zeď je sto kilometrů od města, ale exploze všech naráz by Berlín zničila. Vzniklo by sedmadvacet malých černých děr, které by se sice vzápětí zhroutily, ale předtím by do sebe mohly vtáhnout celý Berlín. Jejich účinky by se nesčítaly, ale násobily. To by nepřežil nikdo – všichni lidé by se změnili v kusy krvavé kaše. Zamrazilo mě – ale Uaxio měla pravdu. Ty bomby udělali Němci. Kopali jámu jinému, sami do ní spadli. Někde tady před chvílí umíral německý řidič s mozkem napojeným na myšlení jiné zdejší bytosti. Hrozná smrt! Na druhé straně, ten chlap si ji zasloužil. Byl součástí mašinérie, která se rozjela za mými zády – i za zády ostatních Němců.

„Budeme to muset vyšetřit,“ přikývl jsem. „Postarám se, aby byli viníci přísně potrestáni.“

„Na tom nesejde,“ řekla Uaxio. „My vám už – nevěříme.“

„Nedivím se,“ přikývl jsem. „V tomhle světě se asi nedá věřit nikomu. Dokonce ani vám.“

„My jsme dohody neporušili – a vůbec ne zákeřně,“ ježila se.

„To ne,“ souhlasil jsem. „Ale rychle jste zahodili i přátelství.“

Nemyslel jsem to zle, spíš jako jemnou výčitku.

„Kdo má vašemu přátelství věřit? My?“ vybuchla.

„A vidíš, já vám pořád ještě věřím,“ řekl jsem. „Jistě, ne každý je toho schopen. Jsou lidé, kteří mají důvody vás nenávidět, ačkoliv by měli více nenávidět vlastní vůdce, kteří stojí za vším tím zlem. Všichni se ještě nesmířili, že s Velkoněmeckou Říší je konec.“

„Ano, ale – my už nemáme chuť dál chápat, že lidé jsou různí a jen malá část nám chce škodit. Ta malá část má stále nebývale velké možnosti. Přesvědčil jsi nás, že existují také slušní lidé, ale ani ty bys hrozícímu masakru nezabránil. Jak ještě po nás můžeš chtít, abychom zůstali přáteli? Sám musíš vidět, že to není možné. S několika lidmi bychom se přátelit mohli, ale se všemi – to prostě nepřipadá v úvahu. Považujeme váš nezdařený útok za konec přátelství – i příměří.“

„Co chcete dělat?“ zarazil jsem se nad její urputností.

„Vypovíme vám smlouvu,“ řekla Uaxio. „Vyklidíte poslední zbytky vaší civilizace a stáhnete se do svého světa. My vám na oplátku nebudeme zasahovat na vaší Zemi. Víc po nás nechtěj.“

Chvíli jsem se na ni díval nechápavě. Měl jsem strašlivý pocit, že pode mnou boří svět. Upřímně řečeno, nebylo to daleko od pravdy.

„To myslíte vážně?“ podíval jsem se na ni zděšeně. „Takové rozhodnutí můžeme pro změnu brát jako podraz – my!“

„Myslíme to smrtelně vážně,“ odvětila. „Nemáme trpělivost snášet další vaše podrazy. Na vašem smýšlení nám nezáleží. Smýšlení několika málo slušných nevyváží nebezpečí hrozící od těch zlých.“

„Škoda,“ odtušil jsem. „Doufám, že nám povolíte rozumnou lhůtu, abychom nemuseli utíkat příliš zbrkle.“

„Tedy – uznáváš, že jsme v právu?“ podívala se na mě jen tak po očku, ale přitom pátravě.

„Uznávám,“ přikývl jsem. „Tento svět je váš. Máte právo nás vyhodit kdykoliv se vám zamane. Potom se musíme odstěhovat, to je prostě princip. Ale – bude to škoda.“

„Škoda? Ale jen vaše. My vás nepotřebujeme.“

„Jistě, my na tom proděláme víc. Ale i vy ztratíte, když odsud odejdeme. Přijdete – o čisté svědomí.“

„Svědomí?“ vybuchla. „O svědomí nám chceš vykládat a sám patříš k národu, který žádné nemá!“

„Co víš o mém svědomí?“ odsekl jsem tvrdě. „Musíte uznat, že je mám čisté. Nikdy jsem vás neoklamal a vždycky jsem se snažil mírnit chyby druhých – ať na naší, nebo na vaší straně.“

„Nemáš právo si na nás stěžovat!“

„Mám. Kdybyste mě poslechli, nevyvraždili byste zbytečně Hamburk a Kolín – sto třicet šest tisíc mrtvých lidí a ani nevím, kolik zbytečných obětí bylo u vás. Asi bych si na vašem místě tolik životů na svědomí nevzal. Ano, byli jste v právu, Němci si na vás stěžovat nemohou, ti se na vás provinili. Ale podle mého jste mohli chvilku počkat. Zapomínáte, že jsou i jiní lidé než Němci.“

„Ale jsi tu sám. Měl jsi větší problémy se svými krajany, než s námi. Poměry mezi lidmi na Zemi se od zdejších lišit nebudou. Snad ve vaší civilizaci existuje část lidí spravedlivých, ale nezlob se na mě, jako celek jste příšerní.“

„Je to možné,“ připustil jsem. „Souvisí to s tím, že je naše civilizace mladší než vaše. Bude nám asi ještě dost dlouho trvat, než se dostaneme na takovou úroveň, abychom mohli být rovnocennými partnery vyspělejších civilizací.“

„Tak vidíš!“

„Ano, je tomu tak,“ pokýval jsem hlavou. „Ale my budeme hledat dál a kontakt s jinými civilizacemi najdeme. Nebude-li to tady, bude to jinde.“

„Nejprve byste si měli udělat pořádek na Zemi,“ odtušila.

„K tomu jistě časem dojde,“ přikývl jsem. „Doufám.“

„Ale my nemůžeme čekat, kdy se napravíte. Máte mezi sebou pěknou sběř a nás to už stálo příliš mnoho. Odejděte odsud!“

„Když na tom trváte, nemáme jinou možnost.“

„My na tom trvat budeme. Odejděte. Dáme vám na to rok.“

„To není rozumná doba,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vy byste to za rok nejspíš stihli, my to nestihneme. Ty to dobře víš.“

„Dva roky jste potřebovali, abyste vystěhovali všechna zdejší města. Teď budete stěhovat jen jediné.“

„Ano, ale lidí je víc než dřív, předtím jsme nemuseli stěhovat obyvatele Berlína. Další problém vidím v tom, že to nebude po zemi a navíc ani nemáme kam ty lidi nastěhovat.“

„Máte na to celý váš svět!“

„Ano, ale tam žije přes pět miliard lidí. Volná oblast podobná zdejší berlínské enklávě se na našem světě nenajde.“

„Kolik tedy budete potřebovat?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Myslím si, že pět let by nám stačit mělo. Máte mé slovo, že tu nezůstaneme ani o hodinu déle, než bude nezbytně třeba. Budu se snažit zkrátit to, jak to půjde.“

„Dobře, tedy pět let. To je poslední lhůta. Ale ať tu nikdo z vás nezůstane. Vezměte si všechno co vám tady patří – ale zmizte!“

„Nepotěšila jsi mě – ale budu se snažit splnit to. Necháte mě teď vrátit se do Berlína?“

„Tvůj létající stroj je stále připraven před vchodem.“

„Tak se tu zatím mějte.“

Prošel jsem vedle ní špalírem ostatních. Bylo mi z toho velice smutno, ale cítil jsem, že jsem jinak jednat nemohl. Nechtějí nás tu – odejdeme. Ale to všechno kvůli nějaké – a jak Uaxio říkala, poměrně malé – bandě?

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

10.08.2021 21:04