Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stuttgart

Ráno jsme se sešli v hotelové restauraci, Karl mě tam čekal. Zajímal jsem se, zda bych si nemohl dát do úschovy své věci, ale Karl mě ujistil, že pokoj v hotelu Rote Fahne mám rezervovaný na celou dobu pobytu v Novém Německu. Zdálo se mi to zbytečné. Věci jsem si bral s sebou, kufr mercedesu byl dost veliký.

Vyrazili jsme, jakmile jsme do auta uložili věci. Podle mého přání jsme se projeli cik-cak ulicemi Berlína a potom Karl zabočil na autostrádu severním směrem na Stuttgart, náš nejbližší cíl. Motor šel jako hodinky a Tiger se řítil po čtyřproudé dálnici s dychtivostí dostihového koně. Potkávali jsme poměrně málo vozidel, navíc to byly jen vojenské nákladní automobily. Protisměr odděloval zelený pás a Karl měl silnici zcela pro sebe. Ani naším směrem jsme žádné auto nespatřili, pokud nepočítám, že jsme předjeli kolonu dvaceti tanků, naštěstí stojících. Karl trochu znejistěl, a když jsme je měli během několika vteřin za sebou, vysloveně si oddychl.

„U těch nikdo neví, co se může stát,“ podotkl. „Když tam sedí zkušení vůdci, je to dobré, ale nováčkům je lépe se vyhnout.“

Přidal plyn a ručička tachometru se brzy opět vyšplhala na sto čtyřicet kilometrů v hodině.

Kolem jedné hodiny po poledni se objevil motorest. Karl zajel na parkoviště obehnané vysokou betonovou zdí a šli jsme na oběd. Motorest měl betonovou kupoli, místo oken úzké střílny a celkově ve mně budil pochmurný dojem. Příliš se podobal pevnosti. Zmínil jsem se o tom Karlovi.

„Je to vskutku pevnost – z doby, kdy jsme dobývali nejbližší okolí,“ vysvětloval, jakmile jsme se usadili pod masivní klenbou nad velikými porcemi guláše. Jedli jsme jako vždy s chutí. Nenapadlo mě, že guláš – a vlastně všechna masitá jídla v Novém Německu – nikdy žádné maso neviděl, jak mi Karl u jídla sdělil. Byl rád, když mě mohl něčím ohromit – a tohle byla jedna ze zajímavých informací.

„Tenkrát jsme sem nedostali žádná zvířata, jen nějaké zásoby pro nejnutnější dobu. Naštěstí nám místní rostliny všechno nahradily. Maso, máslo, mléko, špek – všechno je tady čistě rostlinného původu. Zvykli jsme si na to – jak jinak. Doktoři tvrdí, že je to zdravější.“

„Muselo být zajímavé prozkoumávat úplně neznámý svět!“

„Zajímavé – možná. Ale nebylo to bez nebezpečí. Bloudily tu celé smečky dravých grosswolfů, oblud velkých jako slon. Dokázaly převrátit automobil jako hračku. Mnoho lidí sežraly, než jsme přišli na to, že musíme jezdit jen v pancéřových vozech.“

„A dnes?“

„Grosswolfy jsme naštěstí úplně vyhubili. Ty bestie si byly tak jisté svou fyzickou převahou, že se ani nenaučily před námi schovávat. Menší bestie jsou paradoxně nebezpečnější, protože pochopily, že je člověk silnější. Přepadávají nás jen když jsou si jisté, například když někdo opustí vozidlo bez rozhlížení dál než na pár metrů. Ani dnes to nemusí skončit dobře a je-li vám život milý, držte se mě zpočátku jako klíště. Budete-li se pohybovat v pralesích, budete možná po roce vědět co a jak, ale musíte se toho nejprve dožít. A není to tak samozřejmé!“

Poděkoval jsem mu za varování a zbytečně jsem se nedivil – byli jsme přece na cizí planetě. Vyhynulé grosswolfy jsem rychle hodil za hlavu. Asi by se o ně zajímali archeologové, mě by jen zdržovali. Nenapadlo mě, že bych se mohl s jejich kusadly seznámit – a zblízka!

Po obědě jsme nasedli a pokračovali, abychom pokud možno do setmění dojeli do Stuttgartu.

Krajina se brzy začala měnit. Namísto rovin začaly kopečky. Čtyřproudá betonová dálnice se zúžila, střední zelený pruh zmizel, brzy jsme jeli po poněkud širší okresce, ale betonová byla stále.

„Nebylo nebezpečné stavět silnice, když tu běhali ti dravci?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Zpočátku nás ty bestie kupodivu nechávaly na pokoji, až po nějaké době na nás začaly útočit. Stavba silnic pochopitelně nemohla skončit, proto jsme největší bestie vystříleli, ale i potom bylo nutné zabezpečovat dělníky před těmi menšími dravci. To byla samozřejmě povinnost Wehrmachtu. Proto je Wehrmacht stále tak vážený jako v dobách války. Každý civilista ví, že jedině zásluhou vojska může žít v klidu. Služba v armádě je nejvyšší ctí každého muže. Také dnes naše armáda bojuje a neustále rozšiřuje oblasti civilizace. Pro vojáky to je jediná příležitost, jak v době míru získat vyznamenání. Nutno přiznat, železné rytířské kříže jen pršely a mnozí mladíčci, kteří se narodili po válce, mají dnes hruď vyzdobenější, než my, staří váleční veteráni.“

„Není to vám starým líto?“

„Však se rytířské kříže neudělují jen tak. Musí jít o mimořádnou odvahu a o nebezpečí, srovnatelné s válečným. Ačkoliv posádky pevností postřílely více bestií, než vojáci venku, nezískávaly medaile, neboť jim nic nehrozilo. Můžete našim hrdinům závidět, ale každý ví, jak perně jsou ty pocty zasloužené.“

Silnice se vinula mezi kopci. Pusté pláně stepí přecházely zvolna v řídké lesíky. Silnice se jim nějakou dobu vyhýbala, ale pak to vzala rovně a několika menšími lesíky jsme projeli. Až zblízka bylo vidět, jak vysoké a mohutné stromy je tvoří. Karl mi doporučil uzavřít boční a zadní okna pancíři a nechal volné jen čelní.

„Zpočátku se lesy poblíž silnic kácely, později jsme pochopili, že to není řešení. Nejvýhodnější se ukázalo držet proti divočině celou frontu a bestie do obydlených krajů nepustit. Tak je tomu dodnes.“

„Nikde jsem neviděl žádnou vesnici,“ postěžoval jsem si.

„Tady žádné vesnice nejsou,“ ujistil mě. „Jen větší města jsou schopná soustředit dost vojska, aby je ubránilo. Osady na mapách jsou vlastně pevnosti jako minulý motorest, jenže aktivní, vojenské.“

„Kdo se stará o zemědělství, když nemáte vesnice?“

„Zemědělství?“ usmál se Karl. „To je otázka. Budete se jistě divit, ale pruh zemědělské půdy šířky deseti kilometrů kolem každého města nás všechny krásně uživí. Vezměte si, že Nové Německo má jen jednu pevninu v rovníkové oblasti, tento svět má zanedbatelný sklon zemské osy, takže neznáme střídání ročních období a s tím související monsuny, pasáty a jiné nepříjemné jevy. Je tu neustále léto, všechno utěšeně roste. Sklízí se fakticky nepřetržitě, trojí úroda v roce na témže poli není nic zvláštního, výnosy padesát tun z hektaru jsou běžné. Jak říkám, pás pouhých deseti kilometrů půdy kolem každého města nás spolehlivě uživí. Důsledkem je to, že všichni naši zemědělci bydlí ve městech a užívají komfortu jako ostatní. Je to nejen bezpečnější, ale také racionálnější a spravedlivější.“

„Když vám stačí tak málo půdy, proč stále rozšiřujete hranice obydlené oblasti?“

„Protože nás rychle přibývá,“ pokrčil rameny. „Krátce po útěku ze Země – byl to útěk, to přiznávám – jsme tady začínali s osmi tisíci bojeschopnými muži, třemi tisícovkami mladých žen a několika desítkami dětí. Dnes je nás už milión. Když to spočítáte, každá žena tady musela porodit minimálně patnáct až dvacet dětí.“

„No potěš pámbu! To jim nezávidím!“

„Však také každá matka, která porodí dvacáté dítě, dostává za zásluhy o Německo rytířský kříž se všemi právy a výhodami, jako muži za odvahu v boji. Zvláště zasloužilé matky dostávají po dosažení třicítky porodů rytířské kříže s diamanty a doživotní rentu ve výši platu velitelů pluků. Není jich málo, německé matky mívají děti i po devadesátce – a vypadají pořád jako mladice. Jó, to jsou ženské!“

Jen si přitom mlasknul.

„Páni! Rodiny s třiceti dětmi!“

„No, o rodinách se tady nedá mluvit. Rodina je u nás počítána za úpadkový útvar. Ne že by žádné neexistovaly, ale tíže péče o děti na nich dávno neleží.“

„Jak to tedy s dětmi děláte? A vy sám, máte rodinu?“

„Nemám, proč taky?“ usmál se shovívavě. „Ve starém světě jsem měl manželku, ale v tom zmatku... byla válka... Tady už jsem si rodinu nezakládal. Je to nemoderní a hloupé. Když tu někdo potřebuje ženu, není to žádný problém. A nemusí se starat o děti, což je únavné, neekonomické a výchovu dětí je lépe přenechat odborníkům. Máme vtom samozřejmě německy důkladný systém. Klasické rodiny, jak je asi znáte, se málokdy zmohou na více než dvanáct až patnáct dětí. Kdyby to záleželo na nich, bylo by Nové Německo mnohem slabší. Základem nových metod výchovy dětí je Freie Deutsche Mutter, Svobodná Německá Matka. Žijí pohromadě v Ústavech Německých Matek, kde jsou dobře zajištěné. Společně vaří, uklízejí a perou a ve volném čase se zabývají drobnou rukodělnou výrobou doplňků pro armádu. Mají excelentní lékařskou péči, ovšem panuje tam přísná kázeň a pořádek.“

„Tedy něco jako – klášter?“

„No – tak bych to ani nenazýval!“ roztáhl ústa do pobaveného úsměvu. „Ty ústavy jsou obvykle situovány poblíž kasáren, aby měly zajištěné pravidelné návštěvy vojáků, většinou za odměnu a vzorné plnění povinností. Držitelé vyznamenání mají pochopitelně přednost. Civilisté dostávají menší kvóty, ale příležitost se najde pro každého. Dětem se jako jméno otce zapíše »Vůdce«, matky je opatrují jen do půl roku věku, kdy je matka od ostatních povinností osvobozena. Ostatně je to nutné i ze zdravotního hlediska. Jen tak je možné, aby žena stihla v produktivním věku porodit tolik dětí a národ rostl tak rychle.“

„A co se děje s těmi dětmi potom? Vždyť takhle vlastně ani otce, ani matku nemají!“ útočil jsem na něho.

„Děti jsou vychovávány v Domech Hitlerjugend,“ pokračoval, jako kdyby se to rozumělo samo sebou. „Tam se jim dostane výchovy i vzdělání, na jaké by se běžné rodiny nezmohly. Však mají Hitlerovy děti před všemi ostatními přednost. Nejspíš mám takhle několik dětí i já. Nevím o nich, ale jsem si jistý, že jsou dobře zajištěné.“

„No potěš pámbu! To je vlastně – velkochov dětí.“

„Tak se tomu ale neříká. Jsou to prostě instituce Svobodných Německých Matek a Hitlerjugend – FDM-HJ. Mají nesmírnou zásluhu na rychlé a úspěšné kolonizaci našeho světa. Jen tak mimochodem, tento způsob vznikl na Zemi, tady jsme to jen rozvinuli a zdokonalili. A co se tak výtečně osvědčilo zde, přeneseme i zpět do Starého světa, až se tam vrátíme.“

„Starý svět nepotřebuje milióny nových dětí. Je už dnes dost přeplněný,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ano, ale podřadnými lidmi. Ti budou muset ustoupit kvalitě. Tady jsme měli od samého začátku výkvět árijské rasy bez rušivých elementů. Po přesunu ze starého světa provedli naši lékaři nezbytná antropometrická měření a kdo neprošel, tomu nebylo rozmnožování umožněno. Muži byli nasazováni do první linie, ženy k těžké práci bez příležitosti setkat se s muži. Méněcenní tak brzy vyhynuli a zůstal jen skutečný výkvět. Dnes se dožíváme věku sta let a kdyby se sem dostali starší lidé, byly by průměry ještě vyšší. Bohužel, tenkrát byla válka, starce jsme sem brát nemohli. V tak těžké situaci měli přednost zdraví, mladí a schopní. Základem byli vojáci a ženy z pomocných sborů.“

Trochu mě zarazilo, jak otevřeně mluvil o vyhubení rasově nevyhovujících lidí, jako by to bylo něco správného, či snad dokonce obdivuhodného. Všichni se dožívají sta let, jenom rasově nevyhovující dávno vyhynuli v první linii, nebo při těžké práci – to musel být horror! A to samé by teď udělali i na Zemi? To snad ne!

„Vy tedy plánujete osídlit i starý svět výkvětem árijské rasy?“ zeptal jsem se uštěpačným tónem.

„Jistě. To je přece správné. Árijská rasa v Novém Německu jasně prokázala své přednosti, prokáže je i ve staré vlasti.“

„Nebude to spíš tím, že tento svět prostě lidskému druhu více přeje a umožňuje vám delší život? Co když se ukáže, že dlouhověkost po návratu do starého světa skončí? Co budete dělat potom?“

„Výzkumy nebyly ještě ukončeny, ale naši lékaři tvrdí, že na věk mají vliv především zdejší rostliny. Postačí nám do starého světa dovážet jejich výtažky, pochopitelně pouze pro potřebu árijské rasy.“

„Takže – árijská rasa bude mít napříště výhody, kdežto ostatní budou žít jen krátce.“

„Určitě. Jak říkám, dejte se k nám, dokud můžete. Vůdce vám daroval nejen život, ale i obrovskou šanci, kterou přece nemůžete jen tak zahodit. Jste inteligentní a o Češích se říká, že v jejich žilách koluje hodně německé krve. Kdybyste se mohl zaručit, že nemáte židovské předky, uvítal bych to, když už je vám Prozřetelnost nakloněna.“

Nakláněl se ke mně jen on a chtělo se mi z něho spíše zvracet.

„To už jste v Čechách přece začali,“ odpověděl jsem chmurně. „Vzpomínám si, že rodiče měli jakési vysvědčení o árijském původu, jak jste tenkrát vyžadovali.“

„Oni je měli? Oba? To je ovšem báječné. Pokud si je schovali, nic lepšího nemohli udělat.“

„Víte co? Raději abychom začali s výukou němčiny,“ přerušil jsem jeho chvalozpěvy na árijskou rasu.

Karl to pochopil jinak, než jsem to myslel já. Zřejmě doufal, že se k nim chci přece přidat a proto jsem ochoten učit se i německy. Mně se naopak z jeho řečí zvedal žaludek, takže jsem se chtěl naučit německy, abych se co nejdříve obešel bez něho. Jako Čech s dlouhými zkušenostmi s totalitním režimem jsem tušil, že mě Karl nedoprovází, ale sleduje. Nicméně jsem doufal, že se ho nějak zbavím.

Další cesta nám při výuce slovíček ubíhala poměrně svižně a do Stuttgartu jsme dojeli ještě za šera. Ještě před odjezdem z Nového Berlína nám Karl telefonicky objednal dva pokoje v hotelu Viktoria, takže nás tam očekávali. A protože tady nikdo od války neviděl živého Čecha, bylo to s velikým, až skoro nepříjemným okukováním.

Další výlet jsem odložil na později. Prohlíželi jsme si několik dní Nový Stuttgart, navštívili několik kaváren, vše pod drtivou palbou německých slovíček. Využíval jsem každé volné chvilky. Jak se řekne tohle, co je tohle... Karl nepoznal tak dychtivého studenta němčiny od doby, kdy vyučoval v Praze. Patřičně ho to potěšilo. Polichotilo mu, když jsem se pochvalně zmínil o jeho pedagogických kvalitách, každý můj úspěch ho přiváděl k pýše. Netušil můj důvod, ale faktem je, že jsem se učil s nesmírnou chutí. Bylo to lepší než neustále poslouchat chvalozpěvy na Nové Německo. Karl mi kromě lekcí němčiny dával i lekce pravidel silničního provozu, ale tady jsem se potřeboval učit jen pár odlišností. Nejhorší byla pravidla o přednosti Wehrmachtu. Karl mi bez obalu hned zkraje řekl, že nejlepší řešení je koloně uhnout s cesty třeba i tím, že člověk včas sjede s cesty do příkopu.

„Německá auta jsou většinou terénní, z toho příkopu snadno vyjedete. Případně si vypomůžete navijákem, ten tu má každý typ.“

Po týdnu jsem navrhl, aby mi Karl překládal, jen když ho o to požádám a sám aby na mě mluvil jen německy. Potěšilo ho to. Sám mi naopak sjednal návštěvu jednoho Domu Hitlerjugend. Prezentoval to jako můj obdiv nových německých metod, takže byl patřičně zapálen i ředitel Domu. Pod bedlivým okem jednoho z vychovatelů mi potom Karl všechno nadšeně ukazoval.

Můj dojem byl otřesný. Byli tu vychováváni jen chlapci, ale nikde jsem neviděl větší snůšku drzých fracků. Všichni byli navlečení ve vojenských uniformách a neustále nosili s vážností hodnou lepší věci dřevěné makety samopalů. Pochopitelně věděli, že jsem Čech. Asi jim při vyučování vtloukali do hlav, že jsou Češi méněcenná rasa, takže jsem se dočkal neskrývaného opovržení. Kdyby neměli zbraně jen dřevěné, asi by mě některý z nich s chutí zastřelil.

Karl dělal, že to nevidí a neslyší. Dalo mu to asi velkou práci, neboť já jsem kolem málem neslyšel nic jiného, než stokrát opakované „Tschechische Hunde“. Dělal jsem, jako by se mě to netýkalo. Naštěstí prohlídka skončila a my jsme se konečně ocitli venku.

„Moc ze mě nadšení nebyli,“ ušklíbl jsem se na Karla.

„To se rozumí, budoucí vojáci mohou mít ráznější způsoby,“ omlouval je, jakmile jsme stáli venku před Domem Hitlerjugend. „Oni ještě nevědí, že k nám máte tak blízko.“

„Trochu mi chyběly vědecky založené typy,“ posteskl jsem si. „Tohle byli všichni typičtí vojáci.“

„Vojáků přece potřebujeme nejvíce,“ souhlasil Karl.

„Jak ale vychováváte budoucí vědce?“ trval jsem na svém. „Nebudou přece všichni vojáky?“

„Ty, co mají sklon k vědě, posíláme do Berlína. Tam máme speciální Dům Hitlerjugend, zaměřený na výchovu inženýrů. Pro tento dům se dělají každým rokem zvláštní testy a přijímají tam jen chlapce s talentem na vědu a techniku. Kdyby vás to zajímalo, právě v tom domě jsem učil. Nebýt té nešťastné havárie, byl bych tam dosud. To se rozumí, jakmile je proti někomu zavedeno trestní stíhání, nemůže zůstat učitelem.“

„I když jste byl nakonec uznán nevinným?“

„Ne nevinným, jen bez trestu, to je rozdíl. Proto mě přeřadili do továrny na munici, než se ukázalo, že bude potřeba znalostí češtiny. V podstatě je jedno, kde člověk pracuje, hlavně abych byl na takovém místě, kde nejvíc prospěji Říši.“

Učitel za trest v muniční továrně – oni se zřejmě nezměnili. A Karl mi vlastně vděčil, že ho odtud vytáhli a přidělili ke mně.

O Dům Svobodných Německých Matek jsem se pro jistotu ani nezajímal. Podle popisu to byl obrovský, státem řízený bordel. Navíc by mě tam ani nepustili – nebyl jsem přece příslušníkem Wehrmachtu, ani jsem neměl vysvědčení o rasovém původu.

Ve Stuttgartu jsem se zúčastnil veliké německé slavnosti zvané Německý den. Karl mě ujišťoval, že si něco takového nesmím nechat ujít a opatřil mi včas vstupenky. Mělo se to konat na stuttgartském sportovním stadiónu. Byl to pro mě zajímavý zážitek, připomínající starodávné československé spartakiády. Také zde se stadión naplnil mladými, ale nebylo to tak sportovní.

Část představení zaujímaly tance a sborový zpěv. Zpěváci byli oblečení v uniformách a připomínali mi ruský Alexandrovův armádní soubor. Neměli ani příliš bohatý repertoár. Snad každý soubor začínal písní Deutschland über alles, skoro každý zpíval Die Fahne hoch!, Wir fahren gegen Engeland a jiné řízné pochody.

O hudební doprovod se jim starala skupinka pištců a bubeníků. Měli všeho všudy jediný mikrofon zesílený do velikých reproduktorů. Snažili se, ale v duchu jsem to hodnotil jako ostudu.

Malebnější byly pěvecké i taneční dívčí soubory. Jen na chvíli se uniformované mužské a krojované dívčí soubory spojily, aby podle komentátora předvedly dokonalost a sílu německého národa. Během vystoupení skandovaně tleskali nejen účinkující, ale i tribuny, přesně jako na našich Prvních májích, ale tam aspoň ta hudba za něco stála. To srovnání mi nedovolilo propadnout onomu zvláštnímu davovému fluidu, kdy se neznámí lidé bez zábran objímají a křičí hesla, za jaká by se v jiné situaci nejspíš styděli.

„Svět Němcům!“

„Tisíc let ať žije Vůdce německého národa!“

„Heil Hitler! Heil Hitler!“

„Ať žije německý národ, vládce vesmíru!“

„Sieg Heil! Sieg Heil!“

„Svinskou smrt podřadným!“

Na rozdíl od jásajícího Karla jsem zůstal netečný, když jsem si uvědomil, že ona „svinská smrt“ se vztahuje i na mne a na všechny Čechy – a že kdyby tenhle národ fanatiků dostal ještě jednu příležitost, nerozpakoval by se pokračovat v masakrech Třetí Říše.

Slavnost pokračovala dlouho po setmění. V tisíci rukou se na stadiónu objevily hořící pochodně. Hudba se scvrkla na temné víření bubnů a vojáci v černých SS uniformách s kamennými tvářemi, jak se na hrdiny sluší, přebírali vyznamenání z rukou Vůdce. Přiletěl sem jen na skok a přivítal ho frenetický potlesk. Slavnost korunoval přelet tryskových letadel vlekoucích hořící fábory, doplněný ohňostrojem.

„Jak se vám to líbilo, herr Ota?“ tázal se mě rozjařený Karl, když jsme opouštěli stadión.

„Nádherné,“ pochválil jsem ho suše.

„Nějak nejste patřičně naladěn?“ všiml si správně.

„Zpočátku to šlo,“ odtušil jsem, „ale pak jsem na sebe vztáhl jedno vaše heslo...“

„Myslíte: Svinskou smrt podřadným? To nebylo na vás, Češi jsou Němcům mnohem bližší než pronárody, kterých se to týkalo. Ani Židé nejsou ti nejpodřadnější. Což teprve národy Afriky nebo Jižní Ameriky? My jsme si zvykli na tropické podnebí, pro nás bude bližším cílem Afrika s Jižní Amerikou, ne stará studená Evropa. Už proto, že se tam proti nám nikde nenajde odpovídající síla.“

„Ale německá expanze se nezastaví ani vyhubením lidí Afriky. Jednoho dne se opět obrátí k Evropě!“

„Do té doby budou Češi pevnou součástí Velkoněmecké Říše. Nedělejte si z toho hlavu, nic vám nehrozí. Německo přece potřebuje odborníky, za jaké Čechy počítáme. Já Čechy znám, za války jste pro nás pracovali spolehlivěji než Francouzi!“

Navzdory tomu ujišťování jsem nesdílel nadšení z Německého dne. Připomnělo mi to, že nejsem a ani nechci být na jedné lodi s tak nenávistivým národem. Mohl bych vyjít s jednotlivci jako Karl. Ale i on se rozohnil až nepříčetně, když všichni skandovali ono heslo.

„Svinskou smrt podřadným!“

Bylo mi přitom, jakoby na mě sáhla smrt. A nebylo to daleko od skutečnosti. Jak chtějí tihle nadlidé dobývat naši starou Zem jinak než – hekatombami a vražděním?

Na druhé straně jsem si uvědomoval, že jednotlivec nemá šanci stavět se proti takové síle otevřeně. Zdejší Německo mělo podle počtů jen milion obyvatel, ale bylo dobře vyzbrojené a vycvičené pro válku, zatímco Evropa i zbytek světa na to připravené nebyly. Kdyby Germáni napadli svět už dnes, mohli by mít zpočátku velké úspěchy – přinejmenším by mohli napáchat obrovské škody.

Co mám ale dělat? Jak z toho pekelného kotle ven, jak varovat lidi na Zemi, co se na ně chystá? Jedno jsem věděl jistě. Své úmysly nesmím deklarovat otevřeně. Proč mě vlastně nezabili? Snad, jak říkal Karl, mají Češi hodně německé krve, aby nás mohli poněmčit? Neměl bych s nimi naoko spolupracovat? Uvidíme. Hlavně se nesmím nechat zbláznit jejich symbolikou a monumentalitou. Řekl bych ale, že Čecha po tolika letech Stalinových pomníků, Spartakiád a propagandy jen tak něco nezblbne.

Pod Karlovým vedením jsem prošel krátkým kursem a získal vůdčí list na „osobní a lehká pancéřová auta“. Mohl jsem teď jezdit po Stuttgartu sám a těšil se, že se budeme za volantem střídat. Stuttgart nebyl velký, projezdili a prochodili jsme to tu brzy. Další zastávkou na naší cestě měl být až Hamburk na pobřeží Severního moře. Shodně s originálem to měl být důležitý přístav, ačkoliv jím neprotékala řeka.

Rozloučili jsme se s relativně přívětivým personálem hotelu Viktoria a opět nastartovali Tigra.

Při výjezdu ze Stuttgartu řídil Karl, neboť se vyznal ve zdejším systému jednosměrných ulic. Já jsem si měl vyzkoušet řízení po první zastávce. Ve Stuttgartu bylo několik posádek Wehrmachtu a Karl by si při setkání s kolonou vozidel věděl spíše rady.

Během jízdy mě opět bombardoval německými slovíčky. Jeho kulatý obličej s brýlemi se usmíval. Odpovídal jsem mu, ale přitom jsem napjatě pozoroval krajinu. Tady byla pole, občas vysoké křoví, ale padesát kilometrů od Stuttgartu jsme projeli pancéřovou bránou ve vysoké betonové zdi a dál pokračovaly lesy.

Zdejší stromy byly mnohem vyšší a rozložitější, jejich koruny dosahovaly místy výšky až tří set metrů. Průměr kmenů kolem dvaceti metrů tomu odpovídal. Obdivoval jsem rozložité africké baobaby, ale tyhle stromy byly vyšší, rozložitější a jejich koruny byly vzájemně tak propletené, že jimi dolů pronikalo jen málo světla. Zdejší lesy byly více tropické než jak jsme si zvykli ať už v Německu, nebo v Čechách. Kolem silnic ale byly stromy vždy v širokém pásu vykácené.

Jakmile jsme vjeli mezi ty vysokánské tmavě zelené hradby, setmělo se. Nejen díky stromům. Obloha se pomalu zatáhla těžkými olověně šedými mraky.

„Bude pršet,“ podotkl jsem.

„Tady je atlas... Kde je nejbližší motorest?“ staral se Karl.

Nalistoval jsem to rychle v mapě.

„Sotva dvacet kilometrů. Má ošklivé jméno. U tří vrahů. Ale cestou k ní přejedeme rovník!“ jásal jsem nad mapou.

Karl jen ustaraně pokýval hlavou.

„Rovník – pomyslná, ale romantická čára,“ řekl zasněně. „Jako dítě jsem i já snil o cestování a rovník měl pro mě – přímo námořnické kouzlo. Tady to tak romanticky nebereme. Nové Německo leží kolem rovníku půl napůl, tady je to jako každá jiná čára.“

Sešlápl plyn až na podlahu a Tiger se hnal jako na závodech. Rovník ale nic neoznačovalo a ani jsem netušil, kdy jsme jej přejeli.

Konečně tu byl motorest. Než jsme dojeli, začalo hustě pršet, ale to už jsme vjížděli do její masivní betonové brány a těžká kovová vrata se za námi rychle zavírala.

„Tak to bychom měli,“ mnul si Karl ruce, když jsme společně vstoupili do betonové kupole pevnosti podobného motorestu. „V dešti se špatně jezdí. Dáme si pořádný oběd a kdyby se to včas nevyřádilo, můžeme tu zůstat i na noc.“

„Dříve se překročení rovníku více oslavovalo,“ řekl jsem na to zdánlivě nelogicky.

„Máte pravdu. Spojovaly se s tím zajímavé obřady, jako křest atak... Na mořích, při nudě, jaká na lodích panuje, není čemu se divit. Ale my tady na nudu nemáme jaksi čas. Ostatně už jste tu čáru jednou přejel – tedy spíš přeletěl. Čechy jsou přece dost vysoko na severu.“

„To snad na tu dálku nerozhoduje,“ odtušil jsem s úsměvem.

„No ano – mělo mě to napadnout,“ rozzářil se Karl. „Že vy si pořád myslíte, bůhvíjak nejsme daleko od Země?“

„Nejbližší hvězda je od Slunce vzdálená čtyři světelné roky! To je podle mě dost daleko!“ podíval jsem se na něho udiveně.

„Ani milimetr!“ trumfoval Karl. „Nedělí nás žádná vzdálenost – jsme prostě v paralelním vesmíru. Těžiště Staré Země se přesně kryje s těžištěm Nové Země. Naši vědci tvrdí, že se přitažlivostí navzájem ovlivňují – tak se také udržují na geometricky shodném místě.“

„Takže – vaše propusti nejsou dálkové vesmírné tunely...“

„Projížděl jsem tou bránou autem – je to už dávno, ale pořád si to pamatuji,“ ujišťoval mě. „Je to jako když žijete v knize na jedné stránce a nevidíte ostatní. A pak tu stránku špendlíčkem propíchnete...“

Zvolil si k tomu populární, ale dost názornou formu.

„To je jiná,“ připustil jsem. „O tom se u nás také diskutovalo.“

„Vás tak něčím překvapit...“ ochladl Karl. „Víte, jak jsem byl nadšený, když mi poprvé vysvětlili, kde jsme?“

Ale i já jsem si to musel trochu přerovnat v hlavě. Nechtělo se mi tomu věřit, vzpíral bych se myšlence, že Pardubice jsou odsud co by kamenem dohodil – pouhé dva tisíce kilometrů na severozápad. Ale hlavně – snadnost, jak jsme se sem dostali! To by bylo horší než jsem tušil! Němcům by stačilo dopravit atomové bomby na vhodné místo – a tím modrým oknem je odeslat. Neměli bychom proti nim obranu!

Ale – proč to už dávno neudělali? A k čemu potřebují ty stovky letadel? To mi tu přece jen nehrálo. Tak jednoduché to asi nebude.

Venku se rychle smrákalo. Dali jsme si fazolový guláš, či co to bylo za plodiny – pozemské fazole to nebyly, ale chutnaly podobně, nebyly nijak špatné. Dojedli jsme a Karl nám oběma objednal pivo. Mělo dokonce správnou žlutou barvu, i když – Plzeň to nebyla.

Nepopíjeli jsme dlouho.

Do haly vstoupil sebevědomý důstojník Wehrmachtu v šedivé uniformě. Rozhlédl se a když nás dva spatřil, zamířil přímo k nám.

„To je vaše auto, co nám překáží na parkovišti?“ zeptal se nás povýšeným hlasem. „Budeme potřebovat každé místečko. Nasedněte a odjeďte. Wehrmacht má přednost!“

„Vždyť se blíží Grossregenguss, velký liják!“ ohradil se Karl. „Naše auto stojí až na kraji! Zodpovídám za život Fýrerova hosta!“

„To mě nezajímá! Já zase zodpovídám za svou jednotku, přišel jsem o dvacet mužů a ohrožení jednoho prašivého Čecha si kdykoliv zodpovím. Tady pro vás není místo.“

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se ho Karl rychle.

„Prorazili frontu poblíž Essenu. Zkuste jet do Hamburku, tam to ještě můžete stihnout.“

„Budeme muset jet dál,“ obrátil se ke mně Karl s povzdechem.

Dopil jsem rychle pivo a nechal Karla zaplatit. Pak jsme vzali své věci a šli na „plac“.

Auta Wehrmachtu se řadila těsně, posádky musely vyskákat, aby mohlo přijet další. Vojáci s batohy plné polní ukázněně klusali do pevnosti. Všiml jsem si, že někteří byli ranění a ofáčovaní. Ostatní je podepírali a nesli jim výstroj.

„Máme smůlu,“ obrátil se na mě Karl. „Některé jednotky jsou spočítány tak přesně, že se vejdou na nádvoří jednotné velikosti bez zbývajícího místa. Nemůžeme tu zůstat, musíme se pokusit to projet.“

„Jak jsem pochopil, ten liják na obzoru je nějak velký, není tomu tak? A není to jenom déšť, ale ještě něco, že?“

„Ano, ale – dá se to přežít,“ odtušil Karl a nasedl.

Errata:

10.08.2021 21:04