Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Norimberk

Na následující poradě konané na palubě Nimitzu byla akce Düsseldorf vyhodnocena jako velice úspěšná. Podařilo se zachránit dvaadvacet tisíc německých civilistů za cenu osmnácti zastřelených Američanů. Na straně Wehrmachtu byly ztráty vyšší, ale neměli jsme věrohodné údaje o počtu mrtvých. Admirál Thompson bilanci akce označil za celkem přijatelnou a vyslovil naději, že splníme úkol během jediného měsíce.

Nejvíce mrtvých Američanů měla na svědomí zuřivá obrana Hitlerjugend, ale Američané uznali, že za to může fanatický velitel a zajatým klukům to nevyčítali. Fanatiků, co raději obětují pět set dětí, než by se s nimi vrátili na Zem, tady bude jistě víc. Tohle ještě dopadlo přijatelně.

V Düsseldorfu zůstala i celá posádka Wehrmachtu. Také oni měli velitele, který na žádné vyjednávání o kapitulaci nepřistoupil. Nakonec jsme rozhodli nechat je na pospas hlavonožcům.

America s Němci měla odplout propustí do Atlantiku a pak zamířit ke břehům Spojených států. Bylo zřejmé, že se plavby mezi zdejším světem a Zemí budou opakovat častěji. Museli jsme vytvořit dispečerskou službu v podobě motorového člunu, který v Atlantiku neustále sledoval modré světélko propusti, udržované hlavonožci. Slíbili nám vytvořit velkou propust, kdykoliv připravíme další loď.

Napadlo mě, že hladina Atlantiku nemusí být díky přílivu stejně vysoko jako zdejší Severní moře a otevřenou propustí může proudit voda s rybami a jinými mořskými živočichy. Když jsem hlavonožcům sdělil své obavy z možných následků, šli se poradit, ale nakonec vyhlásili, že asi nebude vadit, když nějaké živočišné druhy projdou propustí a obohatí tak rozmanitost živočišné říše na obou stranách. Později mi řekli, že k žádnému obohacení nedošlo. Kdykoli pronikly nějaké ryby propustí do opačného světa, vrhly se tam na ně všechny dravé druhy a roztrhaly je – v obou světech stejně. Kdyby to měla být předzvěst i našich vztahů, nebylo by to povzbudivé...

Z Atlantiku brzy připlula další osobní loď. Tentokrát to byla luxusní francouzská loď France. Záchrana Němců se tedy stala věcí dalších států světa a do akce se konečně zapojilo i OSN. Na palubě lodi France bylo uloženo několik stíhaček Bundeswehru a více než symbolický oddíl výsadkářů. Měl podléhat admirálu Thompsonovi a smyslem jejich přítomnosti bylo dokázat Čtvrté Říši, že se zbytkem starého světa spolupracují i krajané Němci. Vymysleli to na Zemi, byl to velice dobrý nápad.

Dalším městem měla být Jena. Menší město, sotva patnáct tisíc lidí, jenže s významnými továrnami, zejména muničními. Ztráta muničních továren by neměla hrát velkou roli, Wehrmacht byl jistě dobře předzásobený, ale působilo by to psychologicky. Nejdůležitější bylo, že se Jena nacházela stejně jako Düsseldorf poměrně blízko od Hamburku a nečekali jsme proto žádné potíže s transportem.

Ukázalo se, že menší Jena bude perným oříškem.

Navzdory objednané průtrži mračen se obránce nepodařilo tak překvapit jako v Düsseldorfu. Wehrmacht vojáky rozptýlil po městě a z jednoduchého odvážení civilistů se stal horror. Za každým rohem, v domech, sklepích i na střechách byli němečtí vojáci. Odhodlání dosvědčovali i tím, že používali střely dum-dum. Američané nakonec útok zastavili a pod ochranou obrněných transportérů město opustili, vyprovázeni vítězným jásáním Němců. Odposlechová služba Nimitze brzy zaznamenala nadšená hlášení do Vůdcova hlavního stanu a náš ústup byl zakrátko pyšně okomentován v nacistickém rozhlase. Němci se zkrátka poučili.

Velení se rozhodlo vyzkoušet jinou taktiku.

Ještě téhož odpoledne vysadily vrtulníky několik jednotek výsadkářů v Norimberku a zahájily soustředěnou palbu na německá kasárna. Křížová palba nedovolila Wehrmachtu rozptýlit se po městě, jako se jim to podařilo v Jeně. Až pak další vlna letadel na několika místech rozbořila vnější hradby města.

Bitva potom pokračovala úplně jinak.

Mezi vojáky, kteří obklíčili šedivé kasárny Wehrmachtu, byli tentokrát i Němci z Bundeswehru. Podařil se jim husarský kousek. Vyžádali si příměří a přesvědčili soukmenovce, že bude pro všechny podstatně výhodnější, když se vzdají.

„Celý svět pracuje na tom, abyste se mohli čestně vrátit do své staré vlasti,“ přesvědčoval major Bundeswehru Kurt Mittelgrünner vojenského velitele Norimberku, generála Alfréda Schmidkeho. Situace byla jednodušší, že generál Schmidke neměl na Zemi žádné hříchy. Začínal jako šestnáctiletý příslušník Hitlerjugend až tady na Nové Zemi, generálskou hodnost získal při akcích proti hlavonožcům, návrat na Zem byl pro něho lákavější než pro staré aktivní vojáky.

Ačkoli německým výsadkářům velel pouze major, převzal od generála Wehrmachtu velení a na znamení svého respektu mu dovolil ponechat si osobní zbraň. To gesto ocenili jedině Němci, ale bylo také velmi účinné.

Pro nás to znamenalo něco skoro neuvěřitelného. Norimberk se nejen nepostavil na odpor, ale jeho vojáci se zapojili do stěhování. Civilisté nebyli do aut naháněni násilím, ale stěhovali se dobrovolně, někteří dokonce vlastními auty. Nemuseli opouštět domovy s holýma rukama, ale brali si s sebou alespoň nejnutnější majetek. Podmínkou bylo, aby se transport uskutečnil co nejrychleji.

Upřímně řečeno, ani Němci nejsou fanatické stroje bez nervů. Jakmile se rozneslo, že je možnost výběru jen mezi návratem na Zem a osudem Lipska, Essenu a dalších zničených měst, všichni spěchali, aby byli co nejdřív v Hamburku a na palubě lodi France.

Norimberk byl nejjednodušší záležitostí celé této kampaně. Záležitostí, která se – bohužel – už nikdy neměla opakovat.

Errata:

10.08.2021 21:04