Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nový Berlín

Stal jsem se primátorem města. Nebyla to sice vláda zvolená demokratickou cestou – to by v této době ještě nešlo, vyhlásil jsem ale, že udělám všechno, aby se v Novém Německu co nejdříve konaly skutečně svobodné volby a pak předám Radnici vládě řádně zvolené. Shodli jsme se, že nepotřebujeme složité státní orgány a vystačíme si s málem. Jedno město měla zvládnout městská rada. Složitější orgány potřebuje jen policie, ale generál Schmidke si s ní věděl rady.

Rádio Svoboda zmizelo s Enterprise, ale dostala se nám do rukou rozhlasová stanice Berlín. Byla v dezolátním stavu a mohli jsme být rádi, že ji dřívější obsluha nevyhodila do povětří. Náckové naštěstí nesehnali dynamit, ale stačili zařízení rozmlátit. Nám se zase přihlásili odborníci, kteří poškozené agregáty uvedli do chodu.

Staré osazenstvo rozhlasové stanice před námi uteklo, museli jsme nahradit všechny, od hlasatelů po operátory, ale nebolelo mě to. Všichni byli prověření, kovaní nacisté a bylo lépe dát rádiu úplně jinou obsluhu než tam nechat starou. Vyhlásili jsme nábor v Norimberku a v krátké době získali postačující obsluhu. Mezi prvními se přihlásili Kurt Werner s Gertou. Vzal jsem je s rozevřenou náručí. Jednak to byli přátelé, ale hlavně – byli mladí a pro rozhlas jako stvoření. Gerta měla příjemný hlas a sama si začala připravovat inteligentní pořady, kde přesvědčovala krajany o nutnosti žít podle nových dohod a zákonů.

Prvním ředitelem Rádia Berlín se stal kamarád Kurt Werner a hlasatelkou Gerta Müncherová.

Ani generál Schmidke neztrácel čas. Poslal ke svým kolegům velitelům posádek Wehrmachtu vyjednavače. Měli odzbrojit vojáky, vybavit je automobilní technikou a poslat do Berlína stavět domy. Zbraně měli nechat na místě, než budou poslány do šrotu.

Velitelé Drážďan, Jeny a Karlsruhe odpověděli, že kapitulaci považují za podlou zradu Vůdce a německého národa a odmítli se mu podrobit. Schmidkeho kolegové ze Stuttgartu a Wiesbadenu, dvou největších měst po Berlínu, se naopak podrobili ochotně a hned. Když mi to oznamoval, jen k tomu podotkl, že je dobře znal a oni jeho.

Ostatní velitelé odpověděli vyhýbavě, ale bylo zřejmé, že jsou ochotni jednat. Jejich další přesvědčování nebylo nutné uspěchat. Spíš bylo žádoucí nejprve zvládnout příval lidí z Düsseldorfu, Norimberku, Stuttgartu a Wiesbadenu.

Berlínští rolníci dostali přednostní příděly benzínu, aby sklidili úrodu a oseli všechna dostupná pole. Poprvé mohli obdělat i dosavadní bezpečnostní vojenské pásmo podél Berlínské zdi na hranici Berlínské enklávy. Bylo dvacet čtyři kilometrů široké, pečlivě zbavené vegetace, aby nic nepřekáželo křížové palbě z pevnůstek a ze strážnic. Obranné důvody teď pominuly a zemědělci tak získali velkou rozlohu výtečné, dosud ladem ležící půdy. Berlín byl na jižní polokouli v subtropickém pásmu a úroda se dala sklízet až třikrát ročně. Bylo to třeba, strávníků měl mít brzy desetkrát víc než dřív. Zdálo se, že potraviny nebudou představovat problém a to ostatní nějak zvládneme. Všechny staré pevnůstky jsme přeměnili na sklady trvanlivých potravin. Uvnitř totiž byla i ve zdejším horku příznivá teplota.

Na začátku přeměny Berlína jsem šel pro radu k hlavonožcům do hnízda Xijtra. Zajímalo mě, znají-li něco šikovnějšího než obvyklé stavební materiály, jako beton, cihly a malta.

„Možná ti v tom trochu pomůžeme,“ odpověděli mi po chvíli přemýšlení. „Můžeme vám půjčit a snad i věnovat změkčovače skály. Jsou přímo ideální ke hloubení jeskyň.“

Jeskyně jsme hloubit nepotřebovali, ale nechal jsem si ukázat, jak se s nimi pracuje a brzy jsem jejich rezonanční principy pochopil. Vyžadovaly trpělivost naladit je přesně na změkčovaný materiál, ale pak se děly věci. Skála změkla jako pekařské těsto – od vápence po nejtvrdší žulu. Dala se krájet nožem, odhrnovat chapadly i rukama, lisovat do různých tvarů a na jiném místě opět spojovat. Hlavonožci si nestavěli nadzemní domy. Hloubili jenom jeskyně a z vytěžené hmoty vytvářeli umělecky tvarovaná skaliska, k nerozeznání od přírodních. Hloubení děr do skal bylo pro nás vedlejší, ale získaný materiál byl požehnáním pro stavebníky. Takto jsme mohli recyklovat i beton – po homogenizaci vznikla pevná hmota podobná mramoru. Uvažoval jsem hned prakticky, jak to přivítají sochaři. Krystalické stroje byly těžké, člověk by je neunesl, ale to se dalo řešit vhodným podvozkem.

Vrátil jsem se rychle do Berlína, svolal architekty a stavbaře, naložil je do tří autobusů a odvezl do Xijtry ukázat jim nový způsob zpracování skály na stavební hmotu. Odborníci byli patřičně zděšeni, když se cestou dozvěděli, kam vlastně máme zamířeno, ale na místě byli nesmírně udiveni a úplně nakonec – nadšeni.

Přivezli jsme si do Berlína několik změkčovačů. Některé jsme podle mého návrhu namontovali na tankové podvozky. Tyto stroje dokázaly bagrovat hluboké základy pro nové domy. Berlín se nacházel na žulové skále, takže jsme tím současně získali množství kvalitní žuly. Jiné změkčovače z ní vylisovaly kvádry s dosedacími plochami vytvarovanými jako dětská stavebnice. Stačilo postavit je na sebe, držely by i bez malty. Přesto jsme používali další, menší změkčovače, které takto vzniklé stěny postupně a bez plamene „svařovaly“.

Kdyby se Němci s hlavonožci hned na počátku svého pobytu nešťastně nerozkmotřili, jistě by brzy přišli na to, jak je ta technologie výhodná. To by ale museli jejich ideologové připustit, že ti přehlížení domorodci jsou vyspělejší než německé špičky. Zavedli si klasickou techniku stavby z betonu jako na Zemi a tohle jim úplně uniklo.

Stavebnictví se změnilo k nepoznání. Nově postavené domy musely být vyšší než dříve, aby lépe využity menší plochy enklávy. Nejvýhodnější bylo získávat materiál přímo na místě. Pod základy domů architekti plánovali veliké prostory skladišť, továrních hal nebo garáží aut. Kolem starého městského jádra postupně vznikal obytný prstenec, ale plánovali jsme i postupnou přestavbu starších budov.

Při stavbě nového širokého okružního bulváru založili Němci pod vozovkou i tunely budoucí podzemní dráhy. Žádné město Nového Německa podzemní dráhu nemělo a ze strategických důvodů nevedla mezi městy ani železnice. Železnice nyní ztratila šanci definitivně, ale podzemní dráha by byla pro dopravu osob i nákladů užitečná.

Přesvědčil jsem německé architekty, že tato doprava musí mít v budoucnu přednost před všemi ostatními. Znamenalo to od začátku počítat s tunely, projektovat osobní stanice i nákladní rampy a vyřešit nejpoužívanější trasy nákladní dopravy. Souběžně s tím měli Němci stavět prostorné kolektory pro rozvod inženýrských sítí.

Krátce po dobytí Berlína jsem se nemohl nezúčastnit velice slavnostní události – svatby Kurta Wernera a Gertrudy Müncherové.

Vždyť to byla první normální svatba po letech velkonacistické praxe, kdy byly rodiny považovány jen za přežitek starého světa. Za Hitlera byly svatby konány i tajně, ale úředně byly poslední manželské dvojice spojeny krátce po přistěhování. Pak nastoupila praxe Domů Německých Matek a klasické rodiny byly už jen trpěny.

Svatby jsem se musel zúčastnit ze dvou důvodů. Především byl Kurt můj první zdejší přítel a musel jsem mu jít za svědka, ale také z principu, vždyť jsem obnovení starých rodin prosazoval.

Lidé na Nové Zemi žili déle a našlo se dost pamětníků starých časů, kteří se rozpomněli, jak se to dříve slavilo. I paní Wernerová se na tyto slavné obřady pamatovala a chtěla, aby její syn měl velkolepou svatbu. Potíž byla, že v Novém Německu nebyl jediný kněz. Hitler, ač původně katolík, neměl k církvi důvěru a v jeho armádě žádné kněze nepotřebovali a netrpěli. Ani při útěku nacistické armády do Nového Německa se ke kolonám žádný nepřipojil.

Novomanželům by to nevadilo, zvlášť když ode mě slyšeli, že čistě občanské sňatky jsou dnes na Zemi běžné, ale paní Wernerové by obřad očividně chyběl. Mohl bych podniknout výlet na Zem přemluvit prvního ochotného kněze, aby nám pomohl, naštěstí mě napadlo, že ani na Zemi není bezpodmínečně nutné, aby oddával kněz. Vzpomněl jsem si na známé právo námořních kapitánů oddávat cestující na moři. Nebylo snad Nové Německo také takovou lodí?

Paní Wernerová to nakonec připustila, ale pak trvala na tom, abych snoubence oddával já, když už jsem tady nejvyšším kapitánem. Namítal jsem, že bych nemohl dělat svědka, ale paní Alice prohlásila, že svědků se najde jistě dost.

Horší bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, co se vlastně při těchto obřadech říká. Co jsem si pamatoval, nebylo použitelné. Při mé svatbě nám oddávající úředník zdůrazňoval věrnost socialistické vlasti – ale to se vyřešilo. Knihovník Adolf Winkelbauer z Berlínské městské knihovny, se kterým se Kurt i Gerta mezitím stihli spřátelit, vyšťáral v depozitáři prastarou knihu se zvyky ve starém dobrém Německu – nechyběl tam ani popis svatby. Musel jsem ovšem knihu celou dobu držet v ruce a přečíst švabachem psaný text slovo od slova, ale přečetl jsem to bez chyby a situace byla zachráněna. Samozřejmě jsem to zkrátil jak to šlo, hlavně že všichni byli spokojeni. Knihovník později na hostině v knize našel potvrzení, že oddávat může nejen kapitán na lodi, ale v mimořádných případech nouze, když jsou například vesnice odříznuté od světa závějemi nebo velkou vodou, mohou oddávat také starostové a jiné osoby, takže bylo všechno podle pravidel.

Knihovníkovi pochopitelně náležely ovace a veselí mohlo bez překážek pokračovat.

Svatební dary byly různé, nejdůležitějším byl asi byt v novém domě na obytném okruhu nedaleko stanice podzemní dráhy. Budova Rádia Berlín byla nedaleko od jiné stanice, takže by to novomanželé neměli daleko do práce.

„Ať se vám spolu daří a hlavně, mějte se do smrti rádi, jak by to mělo být,“ přál jsem Wernerovým.

Přitom jsem si ovšem nemohl nevzpomenout na svou vlastní rodinu v Pardubicích. Moje milovaná choť Eva nevydržela čekat ani půl roku a dala se se mnou v mé nepřítomnosti rozvést. Proč tvrdila, že jsem od rodiny utekl? Vždyť to nebylo mou vinou! Budu si s ní muset popovídat a zeptat se jí, co tím mínila, pomyslel jsem si. Mohl bych se teď vrátit domů? Těžko, ani kdyby se mi stokrát chtělo. Mohl bych dát o sobě vědět? To asi ano – ale co by se tím vyřešilo?

Takže jsem nakonec zůstal jediným svatebčanem, který se na pozadí všeobecného veselí zabýval vlastními chmurami. Ale nedával jsem to najevo. Dokonce jsem přispěl k družné zábavě a vyhověl svatebčanům, abych jejich německé písně proložil českými. Publiku nevadilo, že mi nerozuměli ani slovo, melodie jim stačily. Co naplat, dobře věděli, že my Češi jsme národ muzikální.

Škoda lásky, kterou jsem tobě dala...

...srdíčko ti láska má nespoutala...

...už mě s mojú milú rozváďajú...

Málo platné, měl jsem co dělat, abych se na téhle svatbě sám nerozbrečel. Ale to bych nemohl Kurtovi udělat. Jak se říká, člověk musí umět zatnout špičáky a nedat na sobě nic znát, i kdyby mu trhali tři zuby najednou.

Jak postupovaly práce na stavebních projektech, pustil jsem se do dalších důležitých problémů. Obsadil jsem svými lidmi budovu bývalého Gestapa a vládních úřadů.

Největší a vlastně jediná partaj, nazývaná běžně Nazi, zanikla. Jednak proto, že ji oficiálně vedl Hitler, kterého jsem nepokrytě nazval válečným zločincem, ale také pro její spojení s Gestapem, které bylo prohlášeno za největší zločineckou organizaci. Při dobývání Berlína byla většina příslušníků Gestapa postřílena, v ostatních městech tomu bylo nejinak. V budově Gestapa jsme soustředili úřady a prohlásili ji za Novou Radnici. Berlínský sekretariát Nazi-partaje obsadilo nové divadlo a podobně jsme naložili i s ostatními vládními budovami.

Nebyl jsem odborníkem v žádném zdejším oboru, ale rukama mi procházela většina plánů, návrhů i nové zákony. V zákonech Čtvrté Říše byl zakotven trest smrti i za drobné krádeže. Nové zákony musely být postaveny na zcela jiném základě.

Byla s nimi samozřejmě potíž.

Všichni němečtí právníci byli až dosud vychováváni v duchu bezpodmínečné službě Vůdci a jeho Nazi-partaje. I když se někteří z nich, zejména starší, dostali do vnitřní opozice, otevřeně se postavit Hitlerovi je nenapadlo. I když měli často upřímnou snahu, navrhovali zpočátku zákony, až z nich šla hlava kolem. Složité, nepochopitelné a jen nepatrně odlišné od nacistických. Vždyť je nenapadlo ani zrušit zákaz sňatků mezi Němci a Židy, ačkoliv tu nebyl jediný Žid!

Pokusil jsem se zapojit do příprav zákonů Američany a Němce ubytované v hotelu Rote Fahne. Nebylo to snadné, cítili se oklamaní a uražení, ale nakonec to některým nedalo a připojili se k německým právníkům. Bohužel o jejich výplodech platilo totéž co o německých. Každý návrh jsem si dal předložit a nemilosrdně vracel všechny, které se mi nezdály. Jako starosta jsem k tomu měl pravomoc jako president, který také vrací nepovedené zákony. Soustředil jsem se na kriterium lidských práv. Měl jsem na to vynikající pomůcku, vyslovenou už v době Marka Twaina – spravedlnost zákona poznáš, jakmile je zneužit proti tobě. Je opravdu skvělá.

Dostal jsem se do sporu s příliš sebevědomým Američanem. Ten americké zákony neustále vychvaloval do nebes a tvrdil, že by je Němci měli prostě převzít. Podle něho budou beztak brzy platit po celém starém světě, tak proč vymýšlet jiné?

Vyčetl jsem mu: „Dokonalejší právní systém nám snad může pomoci vytvořit i stát s barbarskými zákony, jaké mají Spojené státy. Ale nemělo by to být odstrašujícími příklady, jakých je v americkém právu víc než dost.“

Požádal mě – ještě zdvořile – abych mu nějaké jmenoval.

Měl jsem obrovský argument – soudy v Denveru. Vinu Němců nezkoumaly a soudily jednostranně, na což si všichni Němci dobře pamatovali. Ostatně i můj případ se dal připojit do sbírky amerických nespravedlností. Nenašel jsem milost pro americké soudnictví, systém laických porot, zásadu, že rozsudek soudu je neodvolatelný, i kdyby se objevily nové důkazy, které pohled na vinu či nevinu docela otočí.

Na precedenční systém jsem reagoval, že potom stačí, aby si jeden mafián obstaral šikovného právníka a jeho metoda je hned volně k použití pro další lumpy. Tak asi vznikla i beztrestnost parciálních porodů, prováděných podle amerických zákonů. Lékař, obžalovaný za vraždu dítěte, měl zřejmě velmi šikovného právníka a podařilo se mu porotu přesvědčit, že dítě minutu před narozením ještě není člověk a je tedy přípustné nabodnout mu hlavičku a vysát mozek, takže se narodí mrtvé. Okamžitě se na tuto metodu specializovaly celé kliniky a lékaři v Denveru to praktikovali i na Němcích.

„Takovou zvrhlost chcete prosazovat v civilizované zemi?“ zeptal jsem se Američana. „Vždyť se jedná o bestiální vraždy dětí! Je to hrozná ostuda nejen Spojených států, ale celé Země!“

„Tak tomu není,“ odporoval Američan. „U nás se na pokrok v medicíně díváme jinak než v zaostalé Evropě. Ten způsob potratu je pro ženu nejpřirozenější a neliší se od přirozeného porodu.“

„A pro to dítě je také šetrný?“ vybuchl jsem. „Čím se to liší od brutální vraždy již narozeného dítěte? Jen tím krátkým okamžikem!“

„Ano, ale právně velice důležitým,“ trval na svém.

„Víte, s takovými názory uděláte lépe, když budete pomáhat se zákony lidojedům,“ uzavřel jsem to. Nepřesvědčil mě, ani já jeho.

„Vážený pane,“ nadechl se. „Co tady vyvádíte, nemá ve světě obdoby. Bez elementárního právního vzdělání se vyvyšujete nad velmi zkušené právníky! To je přece – do nebe volající skandál!“

„Právní řád Třetí i Čtvrté německé Říše dávali dohromady zkušení a studovaní právníci,“ namítl jsem věcně. „A jak to dopadlo? Kvalifikovaní právníci vytvořili právní systém na úrovni kanibalů. My tu hrůzu chceme nahradit. Ale ne vaším systémem, ten není lepší.“

Američan se samozřejmě urazil, práskl dveřmi a vrátil se do hotelu Rote Fahne. Víc se neukázal. Jen se dal slyšet, že zdejší právo nebude starým světem nikdy akceptováno, když je tvoří – zločinec. Měl svůj názor podložený tím, že se vyhýbám americké spravedlnosti, takže už proto musím být zloduchem.

Jistě, vyhýbal jsem se americké justici, ale ta na mě neměla nárok a její obvinění by u normálního soudu neprošla. Nebyl jsem právníkem, ale podařilo se mi být při vzniku nového právního řádu – a musel jsem si dát záležet, aby tam neprošly zákony, za které bych se musel stydět. Nakonec jsem navrhl zásadní reformu sám. Rozhodl jsem se prostě převzít tradiční německé právo ze staré dobré Země. Oponenty umlčelo kouzelné slůvko Německé, ale když se to tak vezme, vzniklo po válce za pomocí Američanů. I tady jsme ale škrtali, Nové Německo se od států Země přece jen lišilo, ale se současnými americkými zákony by byly problémy jistě větší. Vzbuzovaly odpor nejen Němců, ale i můj.

Nejen s právem, ale i se státem byly problémy. Začínali jsme rozvrácenou zemí, systém předchozích vlád byl zničen. Nemohli jsme jej převzít a v mnoha směrech ani nechtěli. Znamenalo to vytvořit všechny potřebné státní struktury od základů. Jedinou výhodou byla možnost výběru lidí zrušené armády. Ale i zde byla opatrnost namístě. Velká část chlapců pocházela z Domů Hitlerjugend. Byli sice vzorně ukáznění, ale měli pokřivený pohled na svět a na lidské hodnoty. Snad jedinou kladnou vlastností těch kluků byl cit pro rytířskost – vlastně jen jinak nazvaný smysl pro fair play. Museli jsme toho využít, i když podle nich bylo fair i - zabíjení.

Generál Alfréd Schmidke se chopil nelehkého úkolu přeměnit armádu v pořádkovou stráž. Neprotestoval, když jsem mu vysvětlil, co mám na mysli. Pochopil to rychle a bylo vidět, že se navzdory svému vysokému věku na ten úkol těší. Jen škoda, že se mezi starousedlíky nenašlo víc takových.

Nacistickou policii jsme zrušili, část vojáků převeleli k nové pořádkové stráži, vytvářené místo policie. Zločinců nebylo na Q-Zemi mnoho, nezkušenost novopečených strážců pořádku nám zpočátku ani nevadila. Civilisté i vojáci měli být odzbrojeni a pak strážci se mohli obejít beze zbraní, jak nedávno vyzkoušela i zdánlivě konservativní Anglie. Zatím to ale – bohužel – nebylo možné.

Generál Schmidke byl jmenován ministrem policie a dočasně mu byly svěřeny i zbytky armády. Jeho jmenováním měl být zajištěn pořádek a položen základ nového práva. Brzy se ukázalo, že tato volba byla nejlepší z možných. Ale také to přineslo nečekané problémy.

Další problém, který jsem se pokusil řešit, byly zdejší Domy Německých Matek. Oficiálně byly základem racionalizace populace a výchovy dětí. Já jsem se na ně díval jinak. Považoval jsem je prostě za bordely a za ostudu, která musí rychle zmizet.

„Osvobodili jsme německé ženy od každodenních starostí a výchovu dětí svěřili odpovědným, uznávaným odborníkům,“ hlásaly už trochu omšelé plakáty.

Jak to dopadlo?V Domě Hitlerjugend Düsseldorf vychovával děti gestapácký kat – a to nebyla žádná výjimka. Výchova v Domech Hitlerjugend ve Čtvrté Říši produkovala především cynické sobce. Měl jsem nedobrý pocit, že to bude zákonité. Jiný Němec Moltke kdysi napsal, že voják nesmí být žádný lidumil. Tady se vychovávali právě vojáci – tušil jsem, že napravovat to nebude snadné.

Zatímco všechny rozumné státy staré Země klasické rodiny podporují, v Novém Německu se je pokusili rozbít, bohužel úspěšně a s otřesným výsledkem. Nejvyšší čas vrátit se k původnímu modelu!

Řešení problému jsem zprvu svěřil právníkům, ale skupina, která se tím zabývala, nic nevymyslela. Navržené zákony v podstatě zachovávaly stávající stav. Rozzlobil jsem se na ně, ale vychladl jsem brzy. Oni si na Domy Matek zvykli, jim samotným vyhovovaly. Opět jsme museli sáhnout k zákonům Bundesrepubliky – pro rodinné právo.

V té době se vzdaly posádky dalších měst. Proti nám stály jen Drážďany, Jena a Karlsruhe, ale čas pracoval pro nás a jejich vojenští velitelé neměli na přímou vojenskou konfrontaci dost sil. Očekával jsem, že Rádio Berlín vedené Kurtem Wernerem dosáhne soustavným přesvědčováním v dohledné době toho, nač diplomacie nestačila. Jen jsme museli hlídat, aby z drážďanského letiště nad Berlín nepřiletěly bombardéry Siegfried, ale stačilo udržovat v pohotovosti radary a pár zbývajících amerických přepadových stíhaček F-14. Pozemního útoku jsme se obávat nemuseli – cesty teď svědomitě hlídali hlavonožci.

I poslední americká základna Norimberk začala brzy ztrácet na významu. Uvažoval jsem, že si po nějakou dobu podržíme stíhačky zapůjčené z Bundesrepubliky Německo. Jejich posádky si se zdejšími Němci rozuměly a Američané by se mohli vrátit domů.

Znamenalo to samozřejmě nové jednání. Horší bylo, že jsem byl ve Spojených státech a asi i jinde nežádoucí osoba a kdybych se tam objevil, mohli by mě zatknout. Musel jsem se chtě nechtě obrátit na dovezenou loutkovou vládu, stále ubytovanou v hotelu Rote Fahne.

Pánové byli nesmírně zklamáni a ukřivděni odmítnutím jejich pomoci, ale nezbylo jim než přiznat neúspěch. Šlo mi o to, zda budou ochotní vzít na sebe úlohu prostředníků mezi Novým Německem a Spojenými státy, nebo podlehnou pocitům ukřivděnosti a odmítnou. Požádal jsem je, aby vyslali někoho ze svého středu na Zem jednat s presidentem Spojených států o současném stavu Q-Země.

Stalo se, čeho jsem se obával. Všichni jako jeden muž odmítli.

„Dohodli jsme se. Pošlete všechny – nebo nikoho.“

„Nemůžeme vás poslat do Spojených států všechny,“ tvrdil jsem. „Technicky to nepůjde.“

„Proč ne? Dokázal jste přece za malou chvilku přetáhnout sem ze Země čtyřiašedesát tisíc Němců.“

„Na tak příznivou konstelaci hvězd bychom museli čekat dva roky,“ odsekl jsem. „Tam, kde jsou Spojené státy dnes, je na Q-Zemi prales, jaký si nedovedete ani představit. Obývají jej další inteligentní tvorové, kteří dosud na naše příměří nepřistoupili. Pěšky to rozhodně nepůjde. Vyšleme s vámi helikoptéru, ale musíme s ní poslat také pár amerických vojáků a zbývá jediné místo. Váš zástupce ve Státech vyjedná, aby pro ostatní přiletělo letadlo. Nedělejte mi nepříjemnosti.“

„To jsou vaše nepříjemnosti. My to tu vydržíme. Nebudeme jako lištičky v pohádce, kdoví co s námi chcete udělat!“

Zarazil jsem se. Ne nad tou vysloveně hloupou podezíravostí. Tu jasně vyslovenou nedůvěru bych uměl pochopit, neměli důvod mi důvěřovat. Ale – lištičky v pohádce? Pohádka o Budulínkovi přece patří k typicky českým pohádkám. Odkud ji ti Němci znají? Nemám mezi nimi nakonec krajana? Mozaiku náhle doplnily další kamínky a celkový obraz se stal opět zřetelnější.

„Proč neřeknete, že jste Čech?“ oslovil jsem mluvčího k jeho nesmírnému překvapení – česky. Vlastně na tom nesejde – ať Čech, Němec nebo Američan, museli jsme se dohodnout.

„Nikdo z nás neni z Česka,“ zněla sebejistá odpověď od jiného muže, než na koho jsem se obrátil. Hned dva mi tedy rozuměli.

„Dobrá, dohodněte se jak chcete, ale když o sobě nedáte vědět, škoda tím nevznikne. K vyjednávání mezi hlavonožci a Němci zatím vystačím sám, i bez vás.“

„Člověče, vy se vůbec nechováte jako diplomat! Nejprve jste dohodl přijetí Němců na Zemi, pak jste je unesl zpátky. K čemu to bylo? Požádal jste, abychom vám pomohli vytvořit vládu – a pak nám řeknete, že vládu máte, takže nás nepotřebujete. Držíte nás v poměrně slušném hotelu, ale jinak jsme jako ve vězení. Jak si to představujete?“

„Nejsem pozemský diplomat, v tom máte pravdu. Chovám se jako zdejší diplomat. Zatím nemůžete popřít, že úspěšně. Ano, byl to můj nápad dohodnout s vládou Spojených států návrat Němců zpátky na Zem, ale netušil jsem, že je zavřou do koncentračního tábora. Místo odsunu Němců na Zem jsem tedy dosáhl zmírnění odmítavého postoje zdejších obyvatel, což umožnilo zachování Němců na Nové Zemi. To ale nebyl můj rozmar, jen reakce na nepřijetí Němců v Americe. Ani z únosu mě nemůžete vinit. Nikoho jsem nenutil, všichni se rozhodli jít se mnou dobrovolně. Kdo nechtěl, zůstal v denverském táboře.“

„Žádný Němec tam přece nezůstal.“

„To také o něčem vypovídá, nemyslíte? Proč se asi všichni rozhodli vrátit? Aspoň víte, co považovali za snesitelnější: Denverský tábor nebo hrozbu vyhubení. Uvědomte si, zdejší Němci nejsou žádné citlivky. Žili tu přes padesát let ve válce krutější než byla Vietnamská. Rodiny, kterým padlo z deseti synů osm, tu nejsou žádnou vzácností.“

Vyslancům Země pořádně spadl hřebínek.

„Co tedy po nás chcete?“ zněl už docela mírný dotaz.

„Nic než to co na začátku. Zvolte si jednoho z vás, naložíme ho do helikoptéry a pošleme do Evropy, kde jistě najde odpovídající přijetí. Chci požádat vládu Spojených států o obnovení jednání, které přerušil nesmyslný konflikt s hlavonožci na Enterprise.“

„Tím myslíte sebe?“

„Nemyslím sebe. Já leccos překousnu. Myslíte ale, že bylo pro zástupce zdejší civilizace důstojné hledat na vlastní planetě záchranu skokem s paluby letadlové lodi do moře? Zvlášť když bylo dohodnuto něco jiného?“

„O tom ale nic nevíme!“ bránili se.

„Jistě, protože následovalo okamžité vyhození Enterprise zpět na Zem a přerušení spojení se Zemí. Buďte rádi, že jsem se vrátil a jednám dál. Hlavonožci by s vámi už nejednali, Američanům se tady podařilo hodně tvrdě šlápnout do porcelánu!“

Jak jsem očekával, požádali mě o strpení a novou poradu. Její výsledek jsem odhadoval za vstřícnější a tentokrát jsem se nemýlil.

„Vyšleme jednoho našeho zástupce,“ bylo nové rozhodnutí. „Ale chceme vědět, kdy přiletí ze Spojených států letadlo pro ostatní.“

„Až si budu jistý, že to letadlo nesestřelí zákeřná stíhačka Schwalbe. Víte snad, že Drážďany a Jena mají také letecké základny. Američané mají letadla lepší třídy, ale salvě čtyřiadvaceti neřízených raket by nemuseli zabránit – a pak by bylo lhostejné, zda by tu stíhačku dodatečně sestřelili nebo ne. Msta už obětem nepomůže. Tady v hotelu by se vám nemělo nic stát.“

„Držíte nás tady proti naší vůli!“

„Vyjednejte si to tedy s někým jiným. Například – kdo vás sem pozval, ačkoliv tu zatím není bezpečno. Nebo s tím, kdo začal roztržku s místními obyvateli.“

Nechal jsem delegaci čas na rozmyšlenou. Po další půlhodině jsem si přišel vyzvednout vybraného delegáta. Představili mi ho jako doktora Isaaca Stormera. Byl to nenápadný chlapík, mezi ostatními bych si ho ani nevšiml. Během představování jsme si letmo podali ruce a spolu jsme opustili jídelnu, kde se zdržovali ostatní. Vyjeli jsme spolu výtahem do horního patra a pokračovali po schodech na střechu hotelu Rote Fahne. Vrtulník US Navy ho měl odvézt a já jsem měl zařídit transfer na Zem.

„Proč vás vybrali?“ usmál jsem se na něho v kabině výtahu.

„Jsem nejméně důležitým členem, mohou mě zde postrádat,“ odpověděl rovněž s úsměvem.

„Ostatní jsou důležitější než vy?“

„To je všeobecné mínění.“

„Všeobecné mínění neznamená pravdivé mínění,“ usmál jsem se trochu smutně. „Jaká měla být vaše úloha ve vládě?“

„Měl jsem být ministrem zdravotnictví, ale zdá se mi, že z naší vlády nebude nic.“

„Sdílím váš dojem,“ souhlasil jsem. „Ale pobyt tady byl jistě zajímavý, ne? Pokud jste lékař, mohl vás přinejmenším zajímat zdejší lék küfferlin.“

Podíval se na mě zpytavě.

„Také kvůli němu jsem tady,“ přiznal opatrně. „Pokud vám to nevadí, koupil jsem ve zdejších lékárnách nějaké vzorky. Nebyl jsem tu aspoň nadarmo.“

„Kolik dávek jste sehnal?“

„Skoro dvě stovky injekcí,“ poklepal si rukou na lehký kufřík. „Doufám, že proti tomu nic nemáte.“

„Celkem ne,“ řekl jsem. „I když – tyto léky budou mít na Zemi obrovskou cenu. Víte o tom?“

„Slyšel jsem, že léčí i AIDS. Náhodou mám volný přístup do prestižních laboratoří a chtěl bych to ověřit. Reference jsou příznivé, ten lék bude mít určitě pro mnoho lidí cenu života.“

Mezitím jsme vyšli na plochou střechu. Vrtulník tu ještě nebyl. Než přiletí, posadili jsme se na lavičku.

„Ano, küfferlin léčí,“ pokračoval jsem v debatě. „Nejen AIDS, ale i spoustu dalších nemocí. Také prodlužuje lidský věk. Musím vás ale upozornit, v některých případech může škodit. Například se nesmí používat při graviditě.“

„To vím už ze Země. Ale to je nepatrná vada na kráse.“

„Když to víte, tím lépe. Budeme jej pozemským nemocnicím brzy dodávat, aby mohly využívat jeho sílu v praxi.“

„Smím se zeptat, za jakou cenu?“ zajímal se.

„Vzhledem k tomu, že injekce léku vyléčí i AIDS, budeme za ni zpočátku žádat polovinu částky, kterou Amerika věnuje ročně na jednoho nakaženého pacienta. Tím vaše pojišťovny ušetří, protože jim odpadnou náklady na další roky.“

„To by byl velice drahý lék!“ podíval se na mě pobaveně. „Na výzkum AIDS dávají Státy obrovské peníze, umíte si to představit?“

„Jistěže, vím to poměrně přesně. Šedesát tisíc dolarů ročně na pacienta. My vám účinný lék nabídneme za polovinu. Pochopitelně jen zpočátku, později budeme cenu snižovat. Potřebujeme teď dolary na modernizaci zdejších továren a ostatní techniky. Asi víte, že Němci neznají pozemské počítače, televizi a jiné vymoženosti. A protože nemáme ani dolar, jen tento lék, necháme si za něj zaplatit.“

„Třicet tisíc dolarů za jedinou injekci, která tady stojí jen dvě marky?“ zbledl lékař. „To by byla lichvářská cena, nemyslíte? Přitom je výrobní cena jistě mnohem nižší.“

„Bude to drahé,“ přikývl jsem. „Ale uznejte, peníze budeme velice nutně potřebovat. Amerika je má a ještě na nás ušetří. Chceme jen polovinu toho, co beztak proti AIDS ročně vydává. Za léky proti AIDS budeme nakupovat pozemskou techniku – nejspíš opět v USA.“

„I tak je to vyděračská cena!“ trval na svém.

„Kromě toho musíme nejdříve zaplatit Spojeným státům za pobyt Němců ve vašem internačním táboře, činilo to třicet tisíc dolarů na internovaného.“

„Pokud vím, to byla bezplatná pomoc.“

„Však také za nic nestála. Většinu z těch peněz dostali zpátky vaši dodavatelé, kteří se nestyděli prodávat Němcům kilogram chleba za deset dolarů. To také bylo vyděračské, ale zaplatíme to. Přesněji, pošleme čtyřiašedesát tisíc dávek léku na úhradu amerického pobytu Němců a teprve další léky budeme prodávat. Za uvedenou cenu.“

Doktor chvíli přemýšlel. Očividně ho můj záměr překvapil víc než byl ochoten přiznat.

„Pak by tady ten kufřík měl cenu – šest miliónů dolarů!“

„Jistě. Přeji vám to.“

„Ale co když z léku v tom kufříku zjistíme složení a začneme jej vyrábět sami – a mnohem levněji?“ vyhrkl. „Co když pak začneme nabízet injekci – třeba za dolar?“

Bylo mi jasné, že doktor přijel do Nového Německa, hlavně kvůli küfferlinu. Dalo se samozřejmě očekávat, že se jej Američané pokusí syntetizovat. Jenže – syntéza se jim zatím nepodařila, ačkoliv se jim něco málo léku dostalo do rukou už v Americe. Díky znalostem od hlavonožců jsem věděl, že to nebude jednoduché. Proto jsem s úsměvem pokračoval:

„Můžete to zkoušet – ostatně, brzy od nás dostanete další tisíce dávek tohoto léku. Ale obávám se, že jeho podstatu neobjevíte.“

„Jak to můžete tvrdit? Pozemská chemie dnes dokáže pravé divy! Dokážeme syntetizovat jakoukoliv sloučeninu, na jakou si jen vzpomenete!“

„Nedokážete. Chemie na to nestačí. Tady jde totiž o rostlinnou látku se složitostí srovnatelnou s DNA člověka.“

„Vy to vyrábíte za dvě marky – a máte to v každé lékárně!“

„Ano, ale opakuji, není to záležitost chemie. Předpokládám, že dávno víte, že tu látku poskytují rostliny küfferle vyvinuté hlavonožci. Jistě máte v tom kufříku i nějaká semínka. Nebudou vám nic platná. Všechny rostliny vám krátce po vyklíčení uhynou.“

„Myslíte? Víte, jakou péči jim věnujeme?“

„Nedáte jim všechno. Potřebují i maličkosti, jako padesát tisíc let šlechtěnou půdu a zdejší symbiotické bakterie. V Denverském táboře po Němcích zůstalo rozsáhlé pole rostlin küfferle, měli jste dost materiálu ke zkoumání, takže to už jistě víte.“

„Nic jsme neměli,“ zachmuřil se lékař. „Nějaký příliš horlivý strážný to zapálil. Všechno shořelo jako sláma, nedalo se to uhasit.“

„Vaše škoda. Plody jsou hořlavé, vždyť se z nich tady lisuje máslo. Díky vandalovi jste přišli o jedinečnou možnost k výzkumu – ale ani pak to nebude jednoduché. Jak říkám, rostliny vám uhynou.“

„Takže budete mít i nadále – monopol?“

„Já s ním dokonce najisto počítám.“

„A tvrdíte, že výzkum toho kufříku bude zbytečný?“

„To netvrdím. Možná přitom na ledacos přijdete. Nemyslím ale, že to dokážete syntetizovat chemicky. Proto mi nevadí, že si berete ten vzorek. Budiž vám přán.“

„To by ale podstatně změnilo situaci!“ chmuřil se. „My ten lék opravdu zoufale potřebujeme. Víte, kolik lidí ve Státech trpí AIDS? Což o to, Spojené státy jsou bohatá země, najdeme na to prostředky, ale nezdá se vám, že ta příšerná cena odsoudí v rozvojových zemích miliony lidí k smrti?“

„Vím o tom,“ pokýval jsem hlavou. „Časem cenu snížíme až na ty dvě marky. Jenomže teď musíme splácet dluhy. Američané na AIDS beztak vynakládají obrovské peníze.“

„Vděčností zrovna neoplýváte. Vy nevíte, že tady zahynulo několik tisíc Američanů, byla zničena atomová letadlová loď Nimitz? Tolik byste nikdy nesplatili.“

„Splatili,“ pokýval jsem hlavou. „Museli bychom poněkud zvýšit cenu léku proti AIDS, ale splatili bychom všechno. To naštěstí nebude nutné. Požadovaly za vojenskou pomoc někdy Spojené státy finanční náhradu?“

„Zatím ne. Ale země, které americkou vojenskou pomoc kdy potřebovaly, byly za ni mnohem vděčnější.“

„Jistě. Většinou byly natolik zničené, že po vojenské pomoci potřebovaly ještě hospodářskou. A dostávaly ji. U nich byla vděčnost namístě. My máme s Američany horší zkušenosti. Ne tady. Tady nám významně pomohli, ale v Denveru zbytečně zahynulo šedesát devět dospělých a osm dětí, nemluvňata nepočítám. Zabíjel je elektrický proud v ohradě, kterou byl tábor zcela zbytečně obklopen, stříleli je strážní, případně různí grázlové – měli do tábora volný přístup a byli si jistí beztrestností. V tom táboře se za celou dobu americké pomoci nenarodilo ani jediné živé dítě – všechny se lékařům podařilo zabít. Jako za genocidy ve vyhlazovacích táborech. V tomto světle se i naše ceny jeví jako neskonalá vděčnost.“

Apelovat na mé city bylo marné, když jsem měl před očima poměry v Denverském táboře.

„Vyřiďte svému presidentovi ještě jedno. Mám velký zájem na dobrých vztazích se všemi státy staré Země, ale nemůžeme se protivit zdejším bytostem. Spojené státy nejednaly dobře, když se s nimi rozešly. Jejich civilizace je o padesát tisíc let starší než naše. Měly by to rychle napravit.“

„Zřejmě vám na zdejších domorodcích hodně záleží!“

„Máte pravdu. Vztah našich civilizací bude dál jednostranný. Pozemská civilizace ale ze spolupráce získá mnohem větší prospěch než hlavonožci.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto vážně. Vždyť to začalo už tady. Němci dostali od hlavonožců úžasné dary a kdyby to nepokazili, dávno by je využívali i lidé na Zemi. V tomto světě například neexistují ropná pole – a přece tady jezdí automobily. Hlavonožci Němcům vypěstovali rostlinu, ze které se dá snadno získávat benzín. Že by to bylo užitečné i na Zemi, nemusím ani vysvětlovat.“

„Vím o ní – hitlernafta.“

„To jméno se změní. Ale Zemi může pomoci i mnoho dalších plodin, vypěstovaných původně pro Němce. Jde o to nepokazit vztahy mezi našimi civilizacemi. Rozumíte mi?“

„Mluvíte teď jako zástupce zdejších domorodců, nebo jako Němec?“ vyjel si na mě dotčeně.

„Víte, já někdy vážně nevím co jsem zač,“ vzdychl jsem si. „Němci mě považují za Čecha, Američané za Němce. Domorodci mi už několikrát navrhovali, že ze mě udělají jednoho z nich. Asi jsem od všeho trochu.“

„Jak by z vás mohli udělat jednoho z nich?“ zajímal se.

„Mám to od nich vlastně slíbeno pro případ, že by mě přece jen někdo zabil. Vzali by moje vzpomínky, vnesli je do jejich zárodku a až bych se narodil, byl bych jako oni – jen bych se musel učit chodit po chapadlech, ale to se prý každé jejich mládě umí velice rychle.“

„Proboha! Tohle – to oni opravdu dokáží?“

„To je pro ně maličkost. Reinkarnace je zde základem života jedince. Někteří z nich tak žijí více než pět – šest tisíc let. V jednom těle by to prý ani nešlo.“

„A oni by vás – přijali mezi sebe?“

„Dokonce mě k tomu už přemlouvali.“

„To je – strašné! To byste přece přestal být člověkem!“

„Nevím. Nejspíš ne. Myslím si, že jsem člověkem začal a jako člověk skončím. Ale něco z nich už mám. Málokdo z lidí dokáže vysílat holýma rukama blesky. Já ano.“

„No, nezávidím vám to. Kdoví co jste tomu musel obětovat.“

„Neříkám, že byste mi měl závidět – to je ostatně velice ošklivá vlastnost a doufám, že jí netrpíte. Nicméně – doufám na oplátku, že to správně vyřídíte, až budete opět mluvit s presidentem Spojených států. Uvidíte ho dřív než já.“

Mezitím přiletěl vrtulník a pozvolna klesal na střechu. Čím víc se přibližoval, tím víc jsme museli křičet.

„Vyřídím to naprosto přesně,“ slíbil. Podal mi na rozloučenou ruku, ale opatrně, jakoby se mě bál. Pak nastoupil do kabiny.

Vrtulník US Navy roztočil rotor na plné obrátky a pomalu vzletěl do výšky. Bylo v něm několik vojáků – a jeden lékař s kufříkem léků v ceně šesti milionů dolarů.

Pak kolem vznášejícího se stroje proletělo modravé kolo. Jen se na okamžik mihlo.

Vrtulník zmizel – aby se objevil na dohled od italského pobřeží Středozemního moře...

Doktor Isaac Stormer, ministr zdravotnictví loutkové vlády, vybraný ostatními jako nejvíce postradatelný, doletěl v pořádku do Itálie a pak do Spojených států. Navštívil na vlastní žádost presidenta a přednesl mu moje návrhy.

Doktor ode mě dostal vysílačku gavonyx, schopnou předávat mezi oběma světy zprávy. Nemohla vytvářet propusti, jen přenášet zvuky, asi jako mobilní telefon. Hlavonožci po konfliktu s Enterprise všechny ovladače na Zemi natrvalo odpojili.

Po čtyřech dnech netrpělivého čekání mi doktor Stormer podle slibu zavolal, ale místo pozvání k jednání mi s politováním oznámil, že se k dalšímu jednání musí dostavit jiný vyjednavač. Nejvyšší soud USA, proti jehož rozsudku zde nebylo odvolání, rozhodl s definitivní platností, že jsem ve Spojených státech považován za zločince na útěku. Navíc po mně vyhlásil pátrání i Interpol, takže bych mohl být zatčen kdekoliv na Zemi, dokonce i v Čechách.

„Budete muset najít za sebe náhradu,“ radil mi upřímně. „Kdo to bude, bude záležet na vás, ale budete ho muset najít urychleně, bez Spojených států to nezvládnete. Považuji to za vyloučené.“

Byla to pro mě pořádná ledová sprcha.

Požádal jsem doktora Stormera, aby si mimozemský vysílač ponechal u sebe, že mu případně zavolám naše stanovisko. Pak jsem vypnul vysílačku – a uvažoval.

Nežádoucí osoba – budiž. Ale zločinec? To už bylo přehnané. Nebyl jsem si vědom viny, zejména abych na Zemi někoho ohrozil. Nicméně – nesměl jsem se vrátit. Neměl jsem se komu svěřit. Uaxio mě z hlavonožců chápala nejvíc, ale jak už jsem ji znal, jistě by jen podotkla, že to je čistě lidský problém. Kamarádi Němci mi nemohli poradit a Američané museli respektovat rozhodnutí svého Nejvyššího soudu. Členové loutkové vlády byli na mě dávno nabroušení, že jsem je odstavil na vedlejší kolej. Koho tedy vyslat vyjednávat?

Němce, kteří jsou podle precedentu z Denveru považováni ve Státech za nedůvěryhodné osoby? Těžko. Použít jako prostředníky zástupce loutkové vlády? Ti by to možná přijali ochotně a rádi, ale nedalo se věřit, že by zastupovali zájmy zdejších Němců. Hlavonožce? Právem by odmítli.

Co teď? Babo raď!

Nakonec jsem pohodil hlavou a rozhodl se vzdorovat. Tady v Novém Německu na mě Spojené státy nemohou. Dokončím to třeba i bez nich, řekl jsem si.

Errata:

10.08.2021 21:04