Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čtvrtá Země

V helikoptéře jsme nakonec seděli dva.

Pilotní křeslo jsem obsadil jako minule já, ale tentokrát ne tak pohodlně. Kosmický skafandr přímo od NASA ze Spojených států byl vymožeností, kterou jsem minule neměl. Druhý měl na sobě Jirka. Měl se starat o dokumentaci, dohlížet na dozimetry, odebírat vzorky a vyfotografovat co stihne. Společně jsme měli udržovat rádiové spojení s Járou, který naši cestu jistil z Nového Německa.

Rozhodli jsme se přemístit pevnost až podle toho, co na Třetí Zemi uvidíme při prvním otevření okna. Začalo se rozednívat a v tropech se rozednívá rychle, i když Třetí Země na tropy nevypadala. Světlo jsme nutně potřebovali. Neměli jsme ponětí o situaci na Třetí Zemi. Při naší první návštěvě tu byla pevnina, ale jestli nesouhlasí otáčení Třetí Země kolem osy s otáčením naší Země, mohlo by se tu objevit i moře. Pevnost nebyla ponorka, ačkoliv byla stavěná pokud možno hermeticky. Vzletěli jsme tedy do výšky tří kilometrů a Jára pod námi pomocí Nordenovy pevnosti otevřel první okno.

„Je tu pevnina,“ hlásil mu Jirka ulehčeně. „Ano, táta říká, že je stejná jako minule. Sněhu pár centimetrů, místy holé skály. Ne, nic tu neroste. Ano, můžeš!“

Modravé okno zmizelo, viseli jsme dál nehybně nad třemi pevnostmi. Nordenova byla celá zelená od mechu a splývala s okolím, obě nové se naopak ve světle reflektorů jasně rýsovaly proti pozadí.

Pak se pod námi objevila modravá elipsa a než by okem mrkl, přešla přes pevnost na levé straně. Ta zmizela jako mávnutím čarovným proutkem a na jejím místě se objevil zasněžený černý ovál, radioaktivní půda Třetí Země, přenesená do našeho světa, největší riziko našeho pokusu.

„Máte ji tam, zkuste ji aktivovat!“ pobídl nás Jára.

Z Nordenovy pevnosti vyběhli strážní, vyzbrojení dozimetry a stříkačkou tekutého kamene. Začali černý ovál pěkně od okrajů zalévat, aby se radioaktivita neroznesla větrem do okolí. Pan Werner s dozimetrem hlídal, aby se nikdo nedostal do nebezpečné úrovně radiace. Zdálo se mi, že to zvládnou, ale neměli jsme čas je sledovat.

Mezitím se objevilo modravé kolo podruhé, tentokrát na můj příkaz, zadaný do ovládací skříňky na mém těle. Viseli jsme ve vzduchu a velikým modrým kruhem jsme pozorovali pevninu Třetí Země. Pevnost jsme spatřili ihned, působila tu trochu cize, ale byl to kus našeho světa, vsazený do nevlídné cizí pouště. Teď ještě jestli bude fungovat.

„Teď ty!“ vybídl jsem Jirku.

Modrý kruh se zdvojil. Teď to byly dva stejně veliké modré kruhy, ale místo naší pevnosti jsme dole viděli... zvlněnou plochu, pokrytou... lesem, či co to bylo, sevřenou mezi skalními štíty. Co to bylo za pohoří? Kdo to mohl vědět? Důležité bylo jen jedno, zelený les pod námi.

„Je tam život, vidím stromy, celý les!“ hlásil radostně Jirka do vysílačky Járovi. „Tati, proleť tam! Radioaktivita je na nule, odebereme aspoň vzorky vzduchu!“

Ubral jsem obrátky a vrtulník začal jemně klesat. Mohli bychom naopak pohnout kruhy, ale pro první pokus jsme se dohodli nepokoušet osud. Kruhy by se mohly navzájem dotknout a netušili jsme, co by to znamenalo. Možná nic, možná katastrofu. Teorie o tom mlčela a praxi v tom neměli ani Kopffüssleři na Q-Zemi, ani my.

Při průletu kruhem na okamžik zaťukal dozimetr, ale jen na okamžik. Radioaktivita Třetí Země na nás působila sotva vteřinu, ale Čtvrtá Země byla čistá, bez záření. Klesali jsme zvolna dál. Jirka hbitě odebral vzorky vzduchu a teď kolem dokola fotografoval. Stranou les končil, objevila se tam mýtinka, lesní louka, kde rostla jen nízká tráva. Dál pak pokračovaly ježaté skály.

„Přistaň tam, tati!“ žadonil Jirka.

„Ne,“ rozhodl jsem pevně. „Při prvním průzkumu vezmeme vzorky vzduchu a vrátíme se, jak jsme se dohodli. Přistaneme až po prvních analýzách. Zavolej to Járovi!“

„Járo, vracíme se, je to tady nádherné, uvidíš! Lesy pod námi, hory kolem, málem jsme přistáli... Járo, slyšíš mě?“

Stačil jediný pohled vzhůru, abych pochopil, že je zle.

Obě modravá kola nad námi zmizela.

Znamenalo to, že vysadil konvertor pevnosti na Třetí Zemi. Zmizela nám cesta zpátky, ale i radiové spojení. Jirka zoufale manipuloval s vysílačkou. Až teď si všiml, že mu svítí kontrolka ztráty signálu, ale považoval to za chybu vysílačky. Šťouchl jsem do něho rukou, abych připoutal jeho pozornost a ukázal mu nahoru. Pohlédl tam a pochopil.

„Co se stalo?“ ptal se mě bezradně.

„Nevím, ale teď nám nezbývá nic než přistát,“ ujistil jsem ho. „Na dlouhé poletování nemáme palivo. Jak jsme na tom s kyslíkem?“

„Nečekali jsme přece, že přistaneme,“ pokrčil rameny. „Na hodinu, možná na víc. Ale ne o moc.“

Zamířil jsem s Messerschmidtem na jediné místo, kde se dalo přistát bez nebezpečí, že se rozbijeme. Dosedal jsem opatrně, neměli jsme na vybranou, jiná planina nebyla k mání široko daleko. Muselo nám zbýt palivo, až se Járovi podaří obnovit provoz pevnosti, která vysadila, pokud se mu to podaří. Kdyby mu to trvalo příliš dlouho, neměli bychom později možnost vzletět. A sbírat nás ze země via radioaktivní povrch Třetí Země by nebyl žádný med.

Dosedli jsme, vrtulník se postavil stabilně a já jsem ještě ubral. Rotor se protáčel na minimální obrátky, abychom mohli pokud možno okamžitě vzletět.

„Járo! Jsi tam?“ volal Jirka do své vysílačky zoufale, ale marně.

„Co tam proboha dělá?“ zavrčel ke mně.

„Zřejmě mu to nejde tak narychlo opravit,“ usoudil jsem po chvilce. Sáhl jsem po ovládací páčce a uzavřel přívod paliva úplně. Turbína zpomalovala, rotor se dotáčel, až se zastavil.

„Co se dá dělat, jsme na Čtvrté Zemi,“ oznámil jsem klidně synovi, ale uvnitř jsem klidný nebyl. Myšlenky se mi honily hlavou jako závodní auta formule 1. Co se to tam, probůh, stalo? Při příslovečné spolehlivosti fabriky Junkers je záhadou, proč konvertor vysadil. Kdyby se totéž stalo s Nordenovou pevností, asi bych se nedivil, měla už něco za sebou, to bychom ale měli spojení s Třetí Zemí. Vypadalo to na poruchu úplně nové pevnosti na Třetí Zemi, ta se ale bude opravovat mnohem hůř.

„Máš už nějakou zprávu o radioaktivitě uvnitř pevnosti na Třetí Zemi?“ zeptal jsem se Jirky.

„Nemám,“ odtušil. „Údaje automatických měřičů měly být zapisovány na Zemi... tady nám nejsou nic platné.“

„No nazdar,“ povzdychl jsem si. „Jára bude muset spravovat stroje na Třetí Zemi sám. Doufám, že to zvládne a že máme dostatečná protiradiační opatření, aby se mu nic nestalo. Vidíš, jak by bylo výhodné, kdybys teď byl s ním? Ve dvou by se vám lépe pracovalo.“

„Ty bys tu byl potom sám,“ připomněl mi.

„Ano, ale s větší důvěrou, že si poradíte. Teď jsme dva tady a Jára je sám. Snad to v rozumně krátké době zvládne. Teď mě dvojnásob mrzí, že jsme nedokončili třetí pevnost. Jára by je mohl vyměnit kus za kus, vrátili bychom se a ve třech závadu spravili.“

To ovšem patřilo do kategorie kdyby-chyby. Chvíli jsme oba mlčeli, sledovali střídavě okolí, oblohu a kontrolky vysílačky.

„Co budeme dělat?“ chtěl vědět Jirka po chvilce.

„Počkáme v helikoptéře dvacet minut. Kdyby se Járovi nepodařilo chybu do té doby najít a opravit, podíváme se po okolí, ať tu nesedíme zbytečně. Za chvilku nám dojde kyslík a budeme muset vyzkoušet zdejší vzduch. Uklidňuje mě, že jsou tu stromy a jsou zelené. Mohlo by to znamenat, ačkoliv nemusí, že mají v listech chlorofyl jako listy na Zemi i na Q-Zemi. Pak by tu mohl být i dýchatelný vzduch. Co dozimetry?“

„Naprosto negativní,“ ujistil mě, ale podle hlasu také moc klidný nebyl.

Seděli jsme dál. Jirka zkoušel okénky fotografovat. Zahlédl jakýsi létající hmyz, vypadal jako motýl, až na to, že měl křídla žilkovaná a ne tak barevná jako na Zemi. Měl ale k našemu hmyzu blíž než hmyz Q-Země, kde mívá obvykle více nožiček než u nás.

Kolem ztichlého vrtulníku se nic nepohnulo. Nepočítám jemné vlnění trávy a kývání korun stromů odpovídající síle větru. Nebyl to vánek ani vichřice. Stojící listy rotoru se ani nehnuly. Venku byl klid, ale to ještě nic neznamenalo. Vrtulník zaplašil všechno živé, ale pokud tu něco žilo, jistě si to brzy dodá odvahy tu podivnou svištící věc omrknout.

Hodinky neslyšně odpočítávaly čas.

„Jára na to zřejmě nestačí,“ povzdychl jsem si.

Pak jsem zavřel přívod kyslíku a jediným pohybem odklopil sklo.

„Tati! Počkej ještě!“ vykřikl Jirka zoufale.

Pozdě. Opatrně jsem se toho nadechl. Vzduch v kabině vrtulníku se dýchat dal. Voněl po Zemi, byl v něm zápach zahřátého motoru, olejů, paliva a gumy. Byl v tom i vzduch zvenčí? To jsem nemohl zodpovědně posoudit.

„Klid, Jirko,“ obrátil jsem se na syna. „Nech si ještě ten skafandr. V kabině je pozemský vzduch, nic jedovatého. Kdyby tu ale kolem nás něco jedovatého bylo, někdo z nás musí doletět zpátky. Budeš to ty a vezmeš si případně kyslík ode mne.“

„To po mně nechtěj!“ vyhrkl dotčeně.

„Musím to chtít a víš dobře, že mám pravdu,“ odpálil jsem jeho námitku. „Průzkum neznámých světů nemusí být procházka růžovým sadem. Víme to oba a Jára také. Dobře ví, že sebou musí hodit, aby nepřišel o tátu i o bráchu. Ale když jsme se na to dali, počítáme také s nějakým rizikem.“

Další minuty ubíhaly bez jediného slova.

Postřehl jsem, že špatně uzavřeným okénkem na mé straně fouká do kabiny venkovní vzduch. Kabina sériového vrtulníku nebyla hermetická. Nahnul jsem se tam a opatrně si k tomu přičichl. Jedovaté to snad nebylo, ale podle vůně jsem nemohl nic soudit. Jen že se pomalu ale jistě seznamujeme se zdejším prostředím. Takhle pomalu by to ale nemuselo být zlé, uvidíme co dál.

Jirka držel v ruce tichou vysílačku, na níž jemně blikalo varovné světélko ztráty spojení. Naše naděje i největší přání bylo, aby co nejdřív zhaslo.

„Sedíme tu už tři čtvrti hodiny,“ odhodlal jsem se po dalším omrknutí hodinek. „Déle sedět na místě nemá smysl. Dýchám už zdejší vzduch dost dlouho, ale ty si pro jistotu nech skafandr. Půjdeme se porozhlédnout po okolí.“

„Už jsi přece na jiném takovém neznámém světě byl!“

„Byl, ale ne první. Přede mnou tam už dávno žil milion Němců,“ upozornil jsem ho na podstatný rozdíl. „Tady jsme zaručeně první. Půjdeme, ne?“

„Necháš mě aspoň vystoupit jako prvního?“

„Pro mě za mě. Někdo musí být první, tentokrát to můžeš být ty.“

Opatrně jsem otevřel boční dveře. Kolem nás byl klid. Jirka se otočil a pozpátku seskočil na půdu Čtvrté Země.

„Jen malý krůček pro člověka, ale velký pro lidstvo,“ neodpustil si teatrální gesto.

„Nešaškuj a pusť mě ven,“ tlačil jsem se na něho a sundával si rukavici skafandru. Potřeboval jsem volnou ruku, abych mohl v případě potřeby použít quro. Nebylo to ale zapotřebí. Sklonil jsem se aspoň k trávě a jeden dlouhý lístek utrhl. Přičichl jsem si k němu, ale nic mimořádného jsem necítil. Sežmoulal jsem lístek mezi prsty, až jsem na prstech cítil jeho lepkavou šťávu. Nepálila. Voněla sice nakysle, ale ne příliš.

„Co bakterie?“ zajímal se Jirka.

„Proto jsi ještě ve skafandru,“ opáčil jsem. „Můžeme se spoléhat jen na to, že jsou slabší než my. V lékárničce máme injekce küfferlinu. Pomáhají proti všemu, co nás ohrožuje na Zemi i u hlavonožců. Snad budou účinkovat i tady.“

„Měli bychom nasbírat nějaké vzorky,“ probudil se v Jirkovi vědec.

„Můžeme,“ souhlasil jsem.

Brašna plná skleněných lahviček se zabroušenými hrdly byla na dosah, odepnul jsem jen popruh, který ji za letu jistil. Brašna se dala rozložit a lahvičky pak byly snadno přístupné.

Jirka otevřel jednu a když jsem do ní nacpal hrstičku trávy, zase ji uzavřel. Do další jsme dali vzorek mokré hlíny. Pak jsme se s Jirkou opatrně vydali k nejbližším stromům. Nic se nehnulo, ani když jsem utrhl větvičku se zelenými spirálovými jehličkami, tvarem i rozměry podobnými obyčejné pozemské vývrtce. Byly samozřejmě měkčí než železo, do korku by se nezavrtaly, ale k tomu tu jistě nerostly.

Odloupl jsem nožem kus stromové kůry a do další lahvičky nabral pár kapek mízy. Na vzduchu rychle zasychala a ránu okamžitě zalepila.

„Musím být ještě ve skafandru?“ spěchal Jirka. „Těžko se mi dýchá, mám dojem, že mi začíná docházet vzduch.“

„Přepni si na mou zásobu,“ odepnul jsem láhev. „Dej mi tu prázdnou, ať tady zbytečně nic nezanecháme. Nemusíme zaneřádit každý svět, na který lidská noha vkročí.“

„Proč ty ohledy?“ ušklíbl se Jirka.

Vrátili jsme se k vrtulníku. Rozednilo se, bylo ticho, jen vítr šelestil. Vyšplhal jsem se do kabiny, kam mi Jirka podal brašnu se vzorky. Sám zůstal venku a opatrně se posadil na gumové kolo podvozku. Bylo ale nízké a sedělo se mu tam nepohodlně, takže raději po chvilce opět vstal.

„Járovi to ale trvá!“ postěžoval si.

Já jsem mezitím svlékl nepohodlný skafandr. Vyskočil jsem z vrtulníku v kombinéze, která mě v pohybu omezovala mnohem méně. Volné ruce byly v této chvíli výhodou, otázku nebezpečných bakterií jsem se rozhodl ignorovat. Bohužel jsme proti těm potvůrkám neměli nic speciálního. Nejprve asi využijeme vlastní imunitní systém, naštěstí zvýšený implantovaným orgánem tacuky. Druhým naším trumfem by byl küfferlin, který se projevuje až tisícinásobným zvýšením odolnosti lidského organizmu vůči všemu cizímu, proto lehce likvidoval pozemské nemoci, způsobené mikroorganizmy i viry včetně těch, jejichž původ nám není známý. Kdyby nepomohlo ani to, zbyly by nám už jen modlitby za umírající, ale doufal jsem, že to tak daleko nedojde.

Slunce se mezitím vyšplhalo výš a začalo pálit.

Proti zasněžené Třetí Zemi to byl nebetyčný rozdíl, ale Nové Německo leželo v tropech a pro mě se nic nezměnilo. Jirku chránil před horkem skafandr, mě zase zvyk.

„Poslyš, co bys řekl nápadu vyšplhat se támhle do toho horského sedla?“ navrhl jsem mu. „Odtud by měl být rozhled trochu dál, tady jsme příliš v dolíku mezi horami.“

„Na rozhlížení by byl asi lepší vrcholek některé hory,“ konstatoval Jirka.

„Vrcholek hory?“ opáčil jsem. „Lézt do těch mraků? Tam bychom viděli sotva na pět metrů. Nemluvě o tom, že nemáme horolezecké nářadí, zkušenosti ani čas. To sedlo je kousek cesty odsud a když si vezmeme vysílačky, stačíme se včas vrátit, až nás Jára zavolá.“

„No jo, tak jdeme,“ poddal se Jirka. „Cítím se ospalý jako kotě a takhle aspoň neusnu.“

Byla to další nevýhoda, začínat průzkum na neznámé planetě unavení. Možná jsme se opravdu měli nejprve vyspat.

„Moment,“ sáhl jsem za sebe do kabiny vrtulníku. „Vezmi si ještě tohle, čert nikdy nespí.“

„Co vlastně jsme? Výzkumná, nebo lovecká výprava?“ brblal Jirka, ale opasek s pistolí v pouzdře ode mě přijal a připnul si jej přes skafandr.

„Nejsme na lovu,“ opáčil jsem a také jsem si zapínal opasek s pistolí. „Ale nehodlám se stát ani lovnou zvěří. V Evropě ani v Novém Německu dnes na nic nebezpečného nenarazíš, ale v Indii můžeš potkat tygra lidožrouta a v Africe lva, mohli by na tebe dostat chuť. Dávej ale pozor, v zásobníku jsou výbušné střely dum-dum.“

„Pokud se nepletu, jsou válečnými konvencemi všude dávno zakázané!“ brblal Jirka nesouhlasně.

„Nebudeme střílet na lidi,“ odmítl jsem. „Ale nebylo by chytré posloužit jako svačina prvnímu predátorovi. Kdyby nás napadlo větší zvíře, budeš možná rád, že máš čím ho zastrašit, případně složit. Mírumilovné tvory střílet nemusíme, i kdyby vypadali jako tygr. Mohli by být inteligentní.“

Zabouchl jsem jen tak dveře helikoptéry a vydali jsme se na výpravu do skal. Nedělal jsem si starosti se zamykáním. Messerschmidt totiž neměl zámky, jako všechno zboží vyrobené v Novém Německu určené pro vnitřní trh. Novoněmci nezamykali a když se tam nějaký zlodějíček přistěhoval, obvykle nevydržel čekat sedm let na definitivní občanství a po první krádeži putoval nedobrovolně do své původní vlasti.

Překračovali jsme teď spolu balvany, halabala naházené jeden přes druhý, nebo jsme přeskakovali z jednoho na druhý. Jirka byl mladší a svižnější, ale překážel mu skafandr, čímž to bylo vyrovnané. Postupovali jsme rychle, brzy jsme se dostali k sedlu a za ním se nám otevřela krajina na druhé straně.

„To je nádhera!“ vydechl překvapením Jirka.

Vytáhl jsem z pouzdra dalekohled a začal se rozhlížet. Jirkovi sklo přílby bránilo dalekohled používat, ale bylo nač se dívat i bez velkého zvětšení.

Údolí před námi se rozkládalo až k dalekému obzoru, kde se opět bělaly vrcholky hor. Něco takového jsou přece Čechy, píchlo mě trochu u srdce. Krajina byla zčásti pokryta lesy, ale převažovalo něco, co se podobalo pozemským polím a loukám. Různě zbarvené nepravidelné plochy, až člověku na mysli sám od sebe vytanul obraz zemědělských polí a políček.

„Tati, nejsou tu nakonec lidé?“ ukazoval mi snažně Jirka stranou. „Vidíš? Ta skála vypadá skoro jako hrad!“

Zamířil jsem tam dalekohled.

„Ta skála skutečně vypadá jako hrad,“ sdělil jsem své pozorování synovi. „A nejspíš to je hrad. Náhodný přírodní útvar by nebyl tak pravidelný a navíc jsou tam vidět jakási okna.“

„Hezkýýý!“ vydechl Jirka.

„Až na to, že je... tak deset kilometrů daleko. To je spíš na helikoptéru, ale s tou tam teď letět nemůžeme, nejprve se musí vyřešit chyba propustí. Bylo by to úžasné navázat vztah s jinou civilizací a byl by to obrovský úspěch. Musíme se snažit tuhle příležitost nezkazit.“

„Senzace, tati!“ jásal Jirka.

„Dobrá, ale teď se vrátíme,“ rozhodl jsem. „Co jsme viděli, není jen malý krůček pro lidstvo, ale pořádný skok, podobný objevení Ameriky nebo Nové Země. Teď ale musíme zpátky k helikoptéře.“

Ovšemže se nám nechtělo. Komu se poštěstí objevit celý svět, ke všemu tak krásný? Chvíli jsme se lačně dívali na krajinu před námi. Objevil jsem několik míst, která očividně jevila stopy po místní civilizaci. Na opačnou stranu dokonce leželo cosi podobného městu, ale bylo to příliš daleko. Vzduch se chvěl horkem, takže mi ani dalekohled nepomáhal. Nakonec jsme se přece jen obrátili na zpáteční cestu. Sem se brzy vrátíme a podíváme se jistě i tam do dálky.

Návrat by měl být snadnější než šplhání do kopce, ale to platí jen pro udržované cesty. Zdejší kamenná lavina byla stejně obtížná nahoru jako dolů. Mech na kamenech klouzal a postupovali jsme stejnou rychlostí, spíše stejně pomalu jako prve. Jirka byl napřed a ohlížel se, aby mě popoháněl, ale já jsem nespěchal, nebylo proč.

„Bestie pitomé, necháte toho?“ vykřikl najednou Jirka. Hrábl po pistoli a i když mu rukavice skafandru překážely, natáhl závěr a vystřelil na něco, co mi ještě bylo skryté.

O zlomek vteřiny poté se ozval druhý výbuch z místa, kam narazila střela dum-dum. Podle zvuku dopadla na kámen, exploze dum-dum v živém těle zní naštěstí jinak. Jirka buď netrefil, nebo střílel jen pro výstrahu do země.

Doběhl jsem rychle k němu a spatřil to také.

Od vrtulníku k lesu prchalo velké stádo opic. Jako když střelíš do vrabců. Zakrátko byla plošina pustá a klidná.

„Potvory pitomé!“ ulevil si Jirka. „Postřílet je!“

Sáhl jsem po dalekohledu a zamrazilo mě.

Vrtulník stál jako dřív, ale jediné okénko nezůstalo celé, dveře byly vyvrácené a kolem se válely žalostné zbytky naší výstroje. Rozběhli jsme se tam navzdory riziku, že si na kluzkých kamenech zlomíme nohu, ale spěch byl zbytečný, nic se tam už nehýbalo.

Až z větší blízkosti bylo vidět, jak to stádo řádilo.

Opice zničily kromě okének i všechny gumy podvozku, pravé pilotní dveře utrhly úplně, levé visely nakřivo. Dveře vymeteného nákladového prostoru byly dokořán, spoušť byla i uvnitř kabiny. Jediný ciferník na řídících panelech nezůstal celý, všechny páčky byly buď zurážené, nebo alespoň velkou silou zohýbané. Řádily tady skutečně jako hejno opic.

Doběhli jsme k vrtulníku bez dechu, ale pozdě, nebylo už co zachraňovat. Jirka směrem k lesu zahrozil pěstí, ale kromě jeho odreagování to gesto nemělo žádný význam.

„Střílel bych do nich, ale nechtěl jsem rozbít Messerschmidt,“ vysvětloval omluvně, ačkoliv jsem se ho na nic neptal, ani jsem ho z ničeho neobviňoval.

„Zaplašil jsi je, víc nebylo třeba,“ řekl jsem po chvíli. „Dobře, že jsi střílel jen do kamenů.“

„Říkám, střílel bych i do nich...“ opakoval Jirka.

„To by byla chyba,“ zavrtěl jsem hlavou. „Podívej se!“

Sehnul jsem se a podával Jirkovi primitivní nůž. Vlastně ani moc primitivní nebyl. Čepel měl kovovou, nejspíš železnou, i když značně zčernalou, držadlo z neznámé černé hmoty, hladké, lesklé, trochu vlnité, ale dobře tvarované. Nůž mi padl do dlaně jako kdyby byl vytvořen přímo pro mě.

„To nebyly opice,“ řekl jsem pomalu.

„Vypadaly jako opice,“ prohlížel si Jirka zaraženě nůž. „Chovaly se jako opice, vřeštěly jako opice, chlupaté byly jako opice, oblečené nebyly, kdo to měl na dálku poznat?“

„Ještě že jsi střílet do země,“ oddychl jsem si. „Nejspíš to byly místní inteligentní bytosti. Zahnat je, to bylo v pořádku. Jako k hostům se k nám nechovaly, ale co víme o jejich zvycích, o jejich normách slušného chování? Víme jen, že používají nástroje. To samo o sobě ukazuje na určitý stupeň inteligence, nemyslíš?“

„Pak je dobře, že jsem sklonil hlaveň níž,“ souhlasil Jirka. „Ale podívej se na tu spoušť! Tohle byl před chvilkou tvůj skafandr, dovoz NASA, USA, milion dolarů. Teď je to kupa hadrů na čištění. Batohy na cucky, brašna na vzorky, ani jedna sklenička nezůstala celá. A tohle byla lékárnička se zbytky injekcí küfferlinu, na které ses spoléhal jako na ochranu před baktériemi.“

„Jednu pohotovostní injekci máme každý v náprsní kapse kombinézy,“ ujistil jsem ho. „Dáš si ji i poslepu a skrz oblek, stačí odtrhnout pojistku, přiložit k tělu a přitisknout. Jehlu ti to píchne samo, i obsah vymáčkne pružinka. Něco podobného se používá k uspávání divokých zvířat. Tady máš místo narkotika küfferlin.“

„Jedna pro mě, jedna pro tebe. Nic víc,“ mračil se Jirka.

„Jedna je víc než nic,“ opáčil jsem. „Na Zemi trvají účinky injekce půl roku.“

„Ale podívej se sem,“ ukazoval mi. „Tenhle balvan vypadá jako od krve. Kdyby kolem neležely rozmlácené konzervy rybiček v tomatě, snad bych si to myslel dál.“

„Byli úspěšní!“ usmál jsem se. „Většinu konzerv zřejmě otevřeli. Nožem nebo o kameny, účel světí prostředky, ale pochutnali si. Přejme jim to.“

„Přeju jim dlouhý a úporný průjem!“ zaškaredil se Jirka.

„To už nezáleží na tobě,“ usmál jsem se při pohledu na jeho šklebící se obličej. „Naše jídlo bylo sterilizované a na zdejší baktérie jsou tihle jistě zvyklí. Jen jim to přej.“

„Co ale budeme dělat teď?“ obrátil téma našeho zájmu.

„Jára se ještě neozval, nezbývá nám nic než čekat,“ pokrčil jsem rameny. „Uvelebíme se zatím v Messerschmidtu, uděláme si tu pokud možno pohodlí...“

„Jak to, že to ještě nemá hotové?“ hudroval Jirka na bratra.

„Vím já?“ pokrčil jsem rameny. „Třeba je to složitější než tušíme.“

Ani jsem netušil, že se právě nechtěně dopouštím dalšího proroctví. Tím méně, jak příšerného.

„Kdyby nám nic nerozmlátili, byl bych pořád nadšený, co jsme tu objevili,“ stěžoval si Jirka. „Takhle mám ale pocity značně smíšené.“

„Ano, to se říká, smíšené pocity, jako když vidíš zlou tchýni padat do propasti ve tvém novém autě, že?“ pokusil jsem se vtipkovat. „Podívej se, Jirko, snad si nenecháme nádherný dojem z toho světa zkazit jednou tlupou vandalů? Podívej se tady, hlavní řídící páky byly příliš silné, než by je utrhli. Létat bez přístrojů je nepříjemné jen za snížené viditelnosti, ale naprosto nutně je nepotřebuješ. Utrhli hlavní skříňku, ale můj vrtulník se dá řídit qurem. Až získáme spojení s Járou, zapnu motor a poletíme podle viditelnosti. Nepříjemné by to bylo v noci, ale ani pak bych to neviděl katastroficky. Tak co chceš?“

„Došel mi právě kyslík,“ odtušil Jirka. „Spotřeboval jsem i tvoji zásobu.“

„Skafandr tedy můžeš svléknout,“ svolil jsem. „Jedy tu, zdá se, nejsou, radiace také ne a bakterie se bojí küfferlinu, netroufají si na nás. Co si přát víc?“

„Jen aby,“ sýčkoval Jirka, ale také si oddychl, když se konečně vyhrabal ze skafandru. Vyskočil z vrtulníku, prošel se opatrně kolem, ale pořád se ohlížel k lesu, jako by ho odtud stále pozorovaly desítky očí. Ostatně tomu tak nejspíš bylo.

Lesní obyvatelé se zatím neprojevovali. Jirka se tu a tam shýbl, aby ze země zvedl konzervu, ale otevřené byly asi všechny, protože je opět odhazoval. Pak najednou poskočil a cosi zdvihl ze země.

„Podívej, tati!“ obrátil se rychle ke mně a ukazoval mi to.

Na dlani měl veliký zlatý šperk. O tom nebylo pochyb, bylo vidět, jak jemně je zpracovaný. Byl to reliéf hlavy, hlavy místního člověka.

Člověka? Jistě. Jen trochu... odlišného. Přesněji, hodně odlišného.

Měli jsme v rukou první portrét zdejší bytosti a mohli si ji v klidu prohlédnout. Měla zobákovitá ústa, obličej bez nosu se třemi malými příčnými nosními otvory po obou stranách. Oči na stopkách vystupující šikmo dopředu. Hlava bez krku, jejíž obrys se dal připodobnit k obrysu špičky vejce. To vše kromě očí pokryté jemnou srstí.

Errata:

10.08.2021 21:58