Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mene tekel

Ráno jsem se probudil pozdě, ale ani vesničané se vstáváním nespěchali. Rudhug přišel až když mé hodinky ukazovaly deset hodin. Uvědomil jsem si, že budu muset co nejdřív zjistit délku zdejšího dne, neboli dobu otáčení Čtvrté Země kolem vlastní osy.

Domluvil jsem si s Rudhugem, že dnes bude učit Jirku, abychom znali zdejší řeč oba. Souhlasil, jen měl připomínku, že by bylo lepší, kdybychom se učili oba. Uklidnil jsem ho, že v kabině Messerschmidtu musí někdo z nás dvou za všech okolností hlídat. Ne vrtulník před zdejšími vesničany, ale zprávy z našeho světa, které si nemůžeme dovolit propást. Tento důvod uznal jako důležitý, takže dál nenaléhal.

Jirka s Rudhugem odešli do školy a na návsi kolem Messerschmidtu bylo brzy prázdno. Nebyly tu ani zvědavé děti, nedovolili jim ani dívat se na mě z dálky.

Vyčkal jsem, až se stín špice rotoru vrtulníku dotkne okraje blízkého domu a poznamenal jsem si čas. Až sem zítra opět dorazí, budu znát hned několik důležitých údajů. Nejen délku dne, ale především místo, kde se v současné době nacházíme. Kdyby se rychlost otáčení naší Země a Čtvrté Země nelišila, byli bychom stále někde v blízkosti Nového Německa. Tak tomu ale nemuselo být. Například rozdíl mezi rotací naší Země a Zemí Kopffüsslerů byl takový, že bychom již byli někde v Atlantiku a blížili bychom se k Africe. Při nenadálém opuštění Čtvrté Země by na nás čekaly problémy doletět na africké pobřeží a tahanice s místními úřady.

Chvíli jsem jen tak seděl v pilotním křesle. Ačkoliv na něm místní vandalové rozřezali potah, bylo nejpohodlnější. Měl jsem konečně chvilku času na přemýšlení.

Tři nové světy za jeden lidský život!

Není to dost? Neměl bych už objevování dalších světů přenechat mladším? Jak se zdá, těch světů bude víc. Kdyby to pokračovalo jako dosud, část by jich byla nebezpečná, část obydlená humanoidy, zbytek nehumanoidy. Místní lidé se nám moc nepodobají. Ve skutečnosti to bude asi jiné, ale proč se trochu nezasnít? Co když nakonec objevíme Zemi, kde budou žít úplně stejní lidé jako my? Vždyť už na Třetí Zemi žili ještě nedávno lidé nám tak podobní, chyběla jim jen správná výchova! Nebyla škoda, že si svůj svět tak hloupě zničili?

Napadlo mě náhle zlepšení nápadu s měřením času.

Proč čekat na celou dokončenou obrátku tohoto světa? Bylo by to nejpřesnější, ale vždyť nám k dostatečné přesnosti stačí méně. Což takhle vytýčit si jen část úhlu a změřit, kdy se stín dotkne vypočtené čáry?

Problém byl, že jsme neměli žádné pomůcky. Ani na Zemi jsme neměřili polohu podle slunce, družicové měření bylo přesnější i rychlejší. Tady ale žádná moderní pomůcka nefungovala a sextant nám citelně chyběl. Na druhé straně by bylo snadné vytýčit pomocí rovnostranného trojúhelníka 60 stupňů, na to stačí sehnat tři stejně dlouhé kusy provázku. Potíž byla v tom, že jsme je neměli. Nakonec mě napadlo využít geometrie vrtulníku. Listy jeho rotoru přece svírají přesně dvaasedmdesát stupňů, takže stačí ručně je pootočit správným směrem a pak počkat, až se stín ustálí na druhém listu a zjištěný čas vynásobit pěti, tím by se měření podstatně zkrátilo. Vylezl jsem proto z kabiny, abych nastavil rotor ručně. Šlo to pomalu, ale brzy jsem měl nastavený správný směr prvního listu a mohl jsem čekat na zákryt stínu hlavice rotoru s druhým listem. Měli jsme to udělat už první den, ale to jsme měli spoustu jiných starostí.

Spokojen sám se sebou jsem se vracel do kabiny, když se náhle na kraji vesnice strhl křik domorodců.

„Za lesem házejí kamení!“ rozeznal jsem v tom křiku jedinou souvislou myšlenku, i když jsem z ní moudrý nebyl.

„Tati, pojď sem!“ volal na mě ale také Jirka česky.

Seskočil jsem se stupátka a rozběhl se ke škole. Jirku jsem spatřil brzy. Spolu s učitelem a dalšími vyběhli ze školy na nízký kopeček za vesnicí, tyčil se dva metry nad terénem. Dívali se tam na cosi na obzoru. Rychle jsem k nim doběhl s dalekohledem.

„Tati, půjč mi to,“ vytrhl mi jej Jirka a nasměroval jej tam, kam se všichni dívali. Bez dalekohledu jsem viděl jen oblak dýmu, stoupající nad lesem zhruba v místech, kde leželo městečko, které jsme pozorovali ještě z horského sedla. Spatřil jsem tam ve vzduchu cosi, co by mohli být ptáci, ale na tu dálku jsem nic nerozeznával.

„Podívej se, tati!“ vrazil mi Jirka do ruky dalekohled.

Přiložil jsem rychle dalekohled k očím. Až jeho zvětšení mi ukázalo, co se tam opravdu děje. Nad městečkem kroužilo šest stříbřitě lesklých létajících talířů, jako vystřižených z magazínu UFO-revue. Pod nimi se stále více rozmáhal oheň a dým.

„Tefirové!“ ukazoval tím směrem zdrcený Rudhug.

Přejelo mě horko a hned nato mráz.

Ty andělské bytosti tedy žijí. Nevyřešilo se, zdali pocházejí z Páté Země či ze Třetí, ale ono to ani nerozhodovalo. Tvar těch letadel je dobře známý i na Zemi, vždyť to jsou klasické létající talíře! Jedno teď bylo jisté. Ty bytosti mají pořád dost prostředků, aby mohly roznášet zkázu do jiných světů. Mají prostorové konvertory, letadla i ničivé zbraně.

V té chvíli mě napadlo něco, z čeho mi zatrnulo ještě víc. Kdyby byla domovem tefirů Třetí Země, nemohli být nakonec příčinou poruchy naší konvertorové pevnosti? Co když to nebyla porucha? Pevnost v jejich světě fungovala sotva deset minut, co když ji ty bytosti prostě zničily?

Dejme tomu, že tomu bylo tak. Járovi se u konvertoru v Nordenově pevnosti snad nic nestalo, ale určitě byl pořádně překvapený. Horší by bylo, kdyby otevřenou propustí proniklo několik letadel i nad Nové Německo. Jak by se tam chovaly? Jako tady? To by to dopadlo! Ale co bude dál? Může Jára sám a sám dokončit poslední rozestavěnou pevnost? Je to jistě v jeho silách, ale jak dlouho tefirům potrvá, než mu ji zlikvidují, až ji opět umístí na Třetí Zem? A co horšího, kdyby ho nedejbože napadlo novou pevnost osobně řídit přímo na Třetí Zemi, mohli by ho zabít a na Zemi by pak nezbyl nikdo, kdo umí zacházet s propustmi. My s Jirkou bychom tu byli nadosmrti uvězněni, beze zbraní pod nálety tefirů...

Neměli bychom oba raději zůstat v Messerschmidtu? Až se Járovi podaří umístit na Třetí Zemi další propust, možná to bude znamenat startovat jako o život. Předchozí vydržela deset minut, než ji zničili. Na to by ale musel být připraven i Jára. Nejhorší na tom bylo, že jsme ho nemohli varovat.

Šestice létajících talířů chvíli kroužila nad vzdáleným městem, pak se dva stroje prudce snesly dolů, ostatní podle všeho hlídaly shora. Co tam dělají? Mohli jsme jen hádat, ale tušili jsme, že to bude něco ďábelského. Nejspíš zabíjeli domorodce. Sloup dýmu by tomu rozhodně nasvědčoval.

Po půlhodině se stroje spojily a spolu se rozlétly vzhůru. Modravé kolo konvertoru – a byly pryč.

„Je tomu tak, jak jsem říkal,“ informoval jsem Rudhuga. „Proto nemůžete najít jejich sídlo! Oni tu nebydlí, přilétají sem z jiného světa.“

„Z vašeho?“ utrhl se na mě jeden z vesničanů.

„Z našeho ne,“ odtušil jsem klidně. „Viděli jste, že se objevil jen jeden modrý kruh. Na cestu do našeho světa potřebujeme ty kruhy dva.“

„To nám dělají už od nepaměti,“ stýskal si Rudhug. „Nedá se proti tomu něco dělat? Vidíte přece, jak nám škodí!“

„Ani my nemáme čím je zastavit,“ řekl jsem. „Máme tu jakési zbraně, ale jen na divoká zvířata. Proti tefirům bychom je mohli použít jen zblízka a jen proti nim, jejich létající obydlí neohrozíme.“

„Opravdu proti tomu zlu nic účinného nemáte?“ smutně se ujišťoval Rudhug.

„Pokud se vrátíme domů, něco proti nim uděláme,“ slíbil jsem mu. „Teď jsme stejně bezbranní jako vy. Nečekali jsme tu přece něco takového.“

„Škoda,“ zavrtěl se nespokojeně Rudhug. „Těm lidem v Rofilii asi nepomůžeme, ani kdybychom se tam rozeběhli. Dyzgubirové tam budou dřív. Kromě toho se zdá, že tam tefirové byli příliš dlouho, to určitě vyvraždili všechny. Někdy zabijí jen dva-tři lidi a odletí, jindy se zabíjení věnují tak pečlivě, že to nepřežije nikdo.“

„To se na to máme opravdu jen dívat?“ vybuchl Jirka. „Máme tu přece vrtulník!“

„Messerschmidt není bojový stroj a nemůže se postavit jejich flotile,“ uklidňoval jsem ho rychle. „Máme jen pistole. Mají sice náboje dum-dum, stačily by na slony a nosorožce, jednotlivce by snad vyřídily prvním zásahem, ale proti létajícím strojům jsou příliš slabé.“

„A co quro?“ nadhodil Jirka.

„Proti člověku je účinné,“ pokrčil jsem rameny. „Ale už na Druhé Zemi jsem se setkal s větším tvorem, proti kterému mi nebylo nic platné. Tvorové Druhé Země byli odolnější. Quro nemůžeš použít ani proti mně. Vydržím větší náboj, než jaký jsem schopen vyslat. Ti andílkové by mohli být odolní.“

„Andílkové?“ vybuchl Jirka. „Ďáblové to jsou!“

„Nazývej je jak chceš, faktem je, že proti nim nemáme nic než pistole. A to je dost málo.“

„...zvlášť když máme na každého sedm posledních nábojů!“ dodal zuřivě. „To je naše veškerá síla na neznámé planetě?“

„Jsme tu na výzkumné výpravě, ne na lovecké,“ vrátil jsem mu jeho vlastní slova.

„Já vím,“ zchladl okamžitě. „Ale tohle přece nemůžeme nechat jen tak!“

„Obávám se, že nemáme příležitost něco změnit, dokud se nevrátíme domů,“ povzdychl jsem si. „Jen aby to nebylo složitější, než jsme si dosud myslili.“

Svěřil jsem se mu se svými obavami ohledně možného zničení našeho konvertoru na Třetí Zemi tefiry. Teď budou asi hlídat ještě pozorněji a bude obtížné přelstít je.

„Jára se nenechá zaskočit,“ doufal Jirka.

„Taky doufám,“ pokýval jsem hlavou. „Ale tím nemohu být klidnější. Setkali jsme se tu opravdu s nebezpečnou civilizací. Jestli někdy měla prsty i u nás na Zemi, mohla by se vrátit i k nám.“

„Od středověku je u nás nikdo neviděl,“ vyhrkl Jirka.

„Tím bych si vůbec nebyl jistý,“ namítl jsem. „Zprávy o létajících talířích se datují až do nedávné doby. Pamatuji se, jak jsem kdysi Američanům tvrdil, že k nám Kopffüsslerové na Zem žádné takové stroje neposílali, protože je neměli. Ještě jsem uvažoval o tom, že lidé mohli jen zaměnit modravé ovály propustí za létající talíře. Jak se zdá, mýlil jsem se. Nebyli to Kopffüsslerové, mohli to být tefirové. Navíc k nám mohli mít přístup už dávno.“

Domorodci nás poslouchali pozorně. Mluvili jsme jejich řečí, i když jsme museli používat slova, která v této řeči nebyla.

„Co tedy budete dělat?“ zeptal se nás Rudhug.

„Prosím tě, ukaž Jirkovi obrázek tefirů,“ poprosil jsem ho. „Můžeš-li, uč ho dál. Každá informace od vás může být důležitá. Slibuji ti, že se nejprve pokusíme vrátit k nám, ale nenecháme to už být a něco proti tefirům podnikneme.“

Rozešli jsme se spolu s ostatními. Vesničané se odebrali za svou prací, někteří odešli mimo vesnici, jiní se schovávali po různých koutech. Jirka s Rudhugem odešli do školy, já jsem se opět vrátil do Messerschmidtu.

Co vlastně víme o tefirech?

Jsou podobní nám lidem. Fyzicky krásnější, ale psychicky jsou to stvůry. Je to ale jisté? Opravdu si Třetí Zemi zničili? Není radioaktivita jejich přirozené prostředí? Pak by Třetí Země nebyla zničený svět, ale normální, alespoň pro ně!

Vlastně ne, to je přece hloupost! To by tam nebyly jen krátkodobé izotopy, ale stabilní izotopická směs! Laboratoře to dávaly časově shodně se Semipalatinskem, úroveň radiace i složení izotopů byly podle nich nižší než těsně po výbuchu, ale odpovídající jaderným explozím. Pokud neznáme nezpochybnitelné vysvětlení, musíme se přidržet nejpravděpodobnějšího. Ty bytosti jsou zlé, evidentně zabíjejí zdejší lidi. Pracovní hypotézu o bezcitných ďáblech bohužel vynechat nemůžeme. Už proto ne, že by mohla být nepříjemná i pro nás. Buď jak buď, musíme se co nejdřív vrátit. Bohužel to nezáleží na nás, ale na Járovi. My mu můžeme nanejvýš držet palce. Je to trochu málo, ale víc dělat nemůžeme.

Kdybychom tušili, co se v této době odehrává mezi Třetí Zemí a Novým Německem, klidnější bychom nebyli...

Errata:

10.08.2021 21:58