Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Děti zla

Zpátky na Zemi!

Na naší, První Zemi! Ačkoliv, kdyby měly být číslované podle pořadí, První by byl domov Uaxio a náš by se jmenoval Druhá Země. Už to tak ale zůstane, Uaxio má od svých krajanů souhlas dohodnout se s námi a už nám to schválila.

Akce, která vedla k zániku poslední pevnosti na Třetí Zemi, měla pro nás další důsledek. Místo pumy číslo 23 se v Novém Německu na cestě k Nordenově pevnosti objevil dvoupatrový kus jakýchsi konstrukcí z kovových mříží, část árijského krytu. Nebylo to vězení. Árjá neměly vězně. Malé prohřešky řešily zásadně kázeňskou cestou, velké popravou. Mříže proto neznamenaly vězení, ale – porodnici.

Čekaly tu na svůj osud nosiče, či nosičky, kočkovité bytosti Ciropegy, unesené z jejich domova ve světě Loaneb. Čtyřicet osm se jich dostalo do našeho světa výměnou za nákladní auto s nabitou Q-bombou. Všechny měly v sobě implantovány zárodky tefirů. Ocitly se v našem světě vyděšené rachotem modrého blesku, který jejich klece vykrojil z řady a vyvrhl na světlo. Některé to přeťalo na kusy, ostatní očekávaly podobný krutý konec. Tiskly se vyděšeně k sobě v očekávání všeho zlého. Co jiného mohly čekat od tefirů?

Dovezli mě k nim, abych o nich rozhodl. Netušil jsem o nich, propust jsem zaměřoval naslepo, ale vzpomněl jsem si, když mi přišli sdělit, jaké podivné tvory našli místo auta s nebezpečným nákladem na cestě k Nordenově pevnosti.

„Nebojte se nás,“ oslovil jsem je jejich řečí, měkkou jako kočičí mňoukání.

Belial se s nosičkami nikdy nesetkala. Pro ni byla práce lazarnic podřadná, správné bojovnice na ně od malička hleděly svrchu. Uměla ale jejich řeč, neboť k povinným dovednostem bojovnic patřilo znát řeč i těch nejopovrhovanějších bytostí, žádnou výhodu nesměly zanedbat.

„Raději zemřít, než s vámi žít!“ odtušila tiše jedna.

„Proč?“ namítl jsem. „Nejsme tefirové, i když vypadáme jako oni. Všimněte si, jsou tady i jiné bytosti a jednáme spolu. Spojili jsme se proti společnému nepříteli. Buďte vítány, jste u nás hosty.“

„Tady nejsme doma,“ opakovala Ciropega zarputile.

„Nejste tu doma, ale na návštěvě,“ souhlasil jsem. „Vrátíme vás do vašeho světa, až s ním získáme spojení. Uděláme všechno, abychom vám pomohli k návratu. Mám k vám ale prosbu. Počkejte tady, než se narodí děti tefirů. Do té doby postavíme řetězec konvertorů do vašeho světa.“

„Mnohé naše družky dnes žalostně zahynuly!“ odsekla. „A co bude s dalšími tisíci, uvězněnými v Gehenně?“

„Tam zahynuly všechny,“ ujistil jsem je vážně. „Spolu s tefiry, které jsme zničili. Vašich mrtvých družek litujeme, ale tefirové náš svět napadli a nemůžete nám vyčítat, že jsme se bránili. Jsme rádi, že vás zůstalo naživu aspoň pár.“

„Nebudeme vám nic vyčítat,“ zarazila se. „Lépe zahynout, než jim stále otročit. Proč ale chcete zachovat jejich děti? Jsou to přece děti zla, děti vašich i našich vrahů!“

„Děti za nic nemohou,“ ujistil jsem je. „Zlo není v nich. Každé dítě se muselo zlu naučit. Nechceme je zachovat, aby přinášely zlo. Postaráme se, aby byly vychované v dobrém.“

„Myslíte, že je to možné?“ zapochybovala.

„Ano, myslím si to,“ trval jsem na svém. „Děti budou takové, jaké je vychováme. Dáme si s nimi obzvláštní práci.“

„Všichni v nich budeme vidět zlo.“

„Vypadáme přece podobně jako Árjá, ale nejsme zlí. Naopak, uvědomte si, jak by se asi tvářily tefirky na zprávu, že chceme jejich děti vychovat přesně naopak, než to dělaly ony?“

„Nevěřila bych vám,“ odtáhla se. „Vypadáte příliš... příliš podobně. Těžko se na vás dokážeme dívat bez strachu.“

„Dokážete to,“ ujistil jsem ji. „Tady ti,“ ukázal jsem na Uaxio, „nás měli také za nepřátele. A vidíš, jsou tu, aby nám proti tefirům pomohli. Pochopili, že jsme jiní. Naše odlišnost není vzhledová, ale máme jiné myšlení, to je důležitější.“

„Beztak se obávám, že nám nic jiného nezbývá,“ vzdychla si odevzdaně. „Ale potom nás vrátíte domů, na Loaneb? Už jsme ani nedoufaly, že se tam někdy vrátíme!“

„Slibuji vám to,“ ujistil jsem ji.

„To by mohli tefirové slíbit také...“ vzchopila se ze snění.

„Ti vám nic neslibovali, vzpomeňte si,“ naléhal jsem na ni. „Nikdy se o vás nestarali. Krmili vás, ošetřovali, ale jen jako zvířata, dokud z vás čekali užitek. Pak vás zničili. Žádná z podlazarnic se nikdy nesnížila vás oslovit.“

„Chtěly bychom věřit, že jste jiní.“

„Začneme stavět retransfery pro spojení s vaším světem. Tefirské jsou zničené, ale my je už také dokážeme postavit. Do té doby vám zařídíme pobyt jako hostům. Co by se vám více líbilo? Kamenná městská obydlí, nebo dřevěné chatky na kraji lesa?“

„Jistě ten les,“ vzdychla si. Očividně přitom ožily i ostatní.

„Les jako doma... na Loanebu...“

A opět bílý strop...

Prý jsem se zhroutil krátce poté, co jsme opustili Ciropegy. Dovezli mě domů, zavolali lékaře, ale Uaxio tvrdila, že mi nikdo z lidí nepomůže, musím se z toho dostat sám a když jsem to přežil až do této chvíle, určitě se z toho dostanu.

„Let do Třetí Země byl trochu předčasný,“ vysvětlovala mým klukům i ostatním. „Uznávám ale, že byl nutný. I tak měl štěstí. Belial ho chtěla zabít smrtícím zvukem, tacuky naštěstí škody vykrylo. Poškození mozku se střádala, ale nebojte se, dostane se z toho. Tacuky ještě nepředvedlo co umí.“

Staralo se o mě lidí víc, celý Nový Berlín mi držel palce.

Konečně zase chvilka při vědomí. Pořád vítr v hlavě, ale už ne tak prudký, horečka skoro žádná...

„Uaxio, nemohla bys sehnat pár odborníků na biologii, aby se postarali o děti tefirů?“ prosil jsem ji.

„Proč ti na nich tak záleží?“ podívala se na mě udiveně.

„Byli to kdysi naši nepřátelé a vrahové,“ souhlasil jsem i s tím, co ještě ani neřekla. „Ale děti za nic nemohou. Budou poslední ze svého rodu.“

„Právě,“ řekla suše. „Zapomněl jsi na jedno. Budou to samá děvčátka. Bez mužů svou rasu neobnoví, tak jako tak jich bude málo. Proč je chceš za každou cenu udržet? Nebylo by lépe se jich zbavit?“

„Možná by to tak bylo lepší, možná ne,“ pokusil jsem se ji zviklat. „Víš, Uaxio, máme o nich na Zemi zmínky z dávných dob, už tehdy se k nám dostali. V těch zápisech je napsáno, že se s námi mísili a potomci z těch spojení byli krásnější a odolnější, žili déle než ostatní a celkově byli na vyšší úrovni. Znamená to, že je aspoň z principu něco takového možné. Možná v nás zůstal i zbytek jejich genů. Nepomohlo by to ještě víc prodloužit život lidí? Domnívám se, že to stojí za pokus. I kdyby byl neúspěšný, ale ukázalo se, že se mohou s námi mísit, zůstaly by mezi námi jako by byly naše. Vždyť mají celý život před sebou.“

„Jak dlouho žila Belial? Patnáct tisíc let? To vás ty děti všechny přežijí!“

„Patnáct tisíc let žila jen díky tomu, že dostávala těla méně úspěšných. To my určitě dělat nebudeme, ale život jim zkracovat nechci. Pro výchovu dětí je rozhodující nejmenší věk, pak už se prý člověk příliš povahově nemění. I kdyby ty děti žily déle než my, stojí to za to.“

„To musíte vědět vy,“ vzdala to. „Nestačilo by vám prozkoumat jejich genetický základ? Uděláme to tak jako tak, máme přece zbytky Belial. Mohlo by to pomoci i nám.“

„Když se to vezme nestranně, tefirové Třetí Země byli nejpokročilejší,“ souhlasil jsem. „Belial byla dokonalá, věčná škoda, že byla i dokonale zlá. Kdyby nám ty děti pomohly, stálo by to za pokus.“

„Zkuste to,“ souhlasila Uaxio. „Ale dávejte si dobrý pozor, abyste neskončili jako oni. Něco z nich je zřejmě i ve vás. Setkali jsme se u vás s lepší i horší stránkou, ale držte se raději ode všeho zlého co nejdál.“

„Také jste před námi hodně tajili,“ povzdychl jsem si. „Snad to mělo smysl, ale nechtěl bych se už nikdy trvale oddělovat. Měli byste se přidat k našemu poznávání nových světů. Od Belial vím směrem dolů o osmi. Vaším směrem, nahoru, je to obtížnější, ale možné. Naštěstí se tefirové nestačili pro vzájemné válčení dohodnout na společném zotročování sousedů. Při úrovni jejich civilizace by měli úspěch, ale oni si navzájem podráželi nohy tak dlouho...“

„Používáš příliš lidská přirovnání,“ potřásla chapadlem na znamení, že podrážení nohou neuznává. „Já ti rozumím, ale... chceš postupovat společně? Přiznávám, nebylo od nás moudré trvat na oddělení. Ještě že tě včas napadlo zavolat nás na pomoc.“

„To je také pěkné... mám v sobě orgán, o kterém nikdo nic neví,“ povzdychl jsem si. „Telepatického špióna nebo hlídače...“

„To není špión, ale orgán k dorozumívání,“ ohradila se okamžitě. „Navíc je utlumený, nemůže předat nic než to, co se mi budeš snažit hodně usilovně sdělit. Nedávali jsme ti jej aby tě hlídal, ale aby sis nás mohl v nouzi zavolat. Jak tomu říkáte vy lidé, zadní vrátka. Nebude ti na škodu, nech si jej.“

„Nechám,“ zvážněl jsem. „Ale neměli byste už propusti k nám zavírat natrvalo. Nemyslím, že by bylo správné, aby se lidé vraceli na Druhou Zem jako kolonizátoři, ale občas bychom se k vám podívat mohli, třeba jen na skok. Stejně jako se spojíme s lidičkami Pegsda. Jistě uvítají, že jim tefirové přestanou škodit! My se snad s nimi shodneme lépe.“

„Hlavně si dej pozor, aby se na Pegsda nedostali lidé morálně podobní tefirům. Obávám se, že jich je na Zemi dost a nemůžete se ani vymlouvat na tefirské genetické zbytky z dávných dob, když tvrdíš, že je to výchovou. Máte hodně co napravovat, než se budete smět skutečně s klidným svědomím vydat k ostatním.“

Nečekal jsem na volby a ze zdravotních důvodů jsem odstoupil z funkce starosty Nového Berlína. Jak se dalo čekat, nastal pěkný poprask, ale když jsem před televizní kamerou, stále ještě na lůžku, vysvětloval, že úřad starosty opravdu nebudu schopen vykonávat a doporučil lidem zvolit všeobecně oblíbeného Kurta Wernera, bylo o novém starostovi vlastně rozhodnuto. Mimořádné volby byly pak jednoduchou záležitostí. Aby se mohl naplno věnovat starostování, předal Kurt televizi Gertě a nastoupil na mé místo. Uaxio bohužel měla pravdu, zpočátku musel čelit více nesnázím, než bylo vhodné. A většinou způsobených lidmi.

Nejprve museli Němci odolat lákavé nabídce ze Spojených států, nabízeli za ukořistěný vimaan celou miliardu dolarů. Okamžitě jsem na to řekl „Ne“. Měl jsem na to právo, letoun jsme ukořistili se syny, ale partaj Vzkříšení Německa to ihned prohlásila za nespravedlivé a vydupala si o nabídce tisíciletí referendum všech obyvatel Nového Německa.

Po týdnu diskusí v Televizi Berlín i v konkurenčním rozhlase Deutsche Aktuell jsem ustoupil, ale v referendu se za názor neprodávat postavilo osmdesát procent Němců. Bylo vidět, že mám u nich respekt i bez funkce starosty. Ukořistěný vimaan neputoval do amerických armádních laboratoří, ale zůstal v nově postaveném Muzeu Třetí a Čtvrté Země u Nordenovy pevnosti na území Nového Německa. To se brzy stalo další turistickou atrakcí Nového Německa a v neustálém přílivu turistů z celého světa nikdo kromě partaje Vzkříšení nelitoval promarněné nabídky tisíciletí. Kromě nepoškozeného a stále ještě letu- i bojeschopného vimaanu tam byla část vězení Ciropeg, vykousnutá z poslední citadely tefirů, nebo tefirské ochranné bojové kombinézy, přivezené ze Čtvrté Země. Návštěvníky pochopitelně přitahovalo i vybavení pekelné kněžny Belial, zbraně a památky na zahynulé vesničany na Pegsda.

Tvrdil jsem ale, že vimaan tefirů je nebezpečný, neboť má příliš účinné zbraně. Proto jsme postavili budovu muzea jako masivní pevnost a exponáty vystavili za silným neprůstřelným sklem. Fotografování jsme ale dovolili, takže se uvnitř neustále blýskalo z fotoblesků.

Berlínská technická universita na mě vytrvale naléhala, aby její experti mohli vimaan prozkoumat. Nevyhověl jsem jim, ale navrhl uspořádat na její půdě pár přednášek o principech motorů tefirů pro vážné zájemce z řad leteckých konstruktérů. Kromě principů a technologie výroby motorů se ode mě dozvěděli skoro všechno o klouzavém ochranném poli kluapusé eliminujícím odpor vzduchu i nárazy vodních kapek. Tefirské motory pak dovolovaly dosahovat až šestinásobku rychlosti zvuku. To byl jistě vstřícnější krok než svolení zkoumat stroj, schopný při neodborné manipulaci srovnat ve vteřině se zemí velkoměsto. Přednášel jsem vleže na posteli nebo vsedě na invalidním vozíčku, německy i v angličtině, ale ani jiným jazykům jsem se nevyhýbal. Delegaci z opačného konce světa jsem asi příjemně překvapil výkladem v klasické japonštině. Na závěr každé přednášky následovala diskuse, kde se mě často ptali na různé otázky ohledně Třetí Země. Posluchači nevynechali ani současné dění ve světě.

„Co říkáte posledním velkým demonstracím ekologistů proti pronikání do paralelních vesmírů? Prý neúnosně narušují ekologickou rovnováhu Země a zavádí k nám geneticky cizorodé prvky.“

„Zajímalo by mě, kdo je platí. Nejspíš za nimi najdete Organizaci států vyvážejících naftu. Ta už více než sto let beztrestně ekologickou rovnováhu Země narušovala, ale sotva jsme rozšířili rostlinnou naftu, naftařské firmy se místo na pokání daly na financování ekologických aktivistů. Ke geneticky cizorodým prvkům podotknu, že pro nás byly vytvořeny excelentními genetiky Druhé Země a nevím o nikom, kdo by je mohl po odborné stránce kritizovat.“

„Co říkáte požadavkům na dočasné zmražení výzkumů, než se prokáže neškodnost vlivu paralelních vesmírů na Zem?“

„Nic. Zmražení výzkumů trvalo deset tisíc let. Nikdo neprokázal škodlivost dřívějšího spojení s Třetí Zemí, nepočítám-li zvěrstva tefirů, kterých se na lidech Země dopustili. To ovšem bylo něco úplně jiného. Ke zmražení výzkumů není žádný rozumný důvod.“

„Co říkáte žalobě u soudního dvora v Haagu, kde na vás letos náboženská sekta satanistů podala oznámení z genocidy Árjů?“

„Co řeknete Židům, kteří budou v Tel Avivu hajlovat a dožadovat se čisté árijské rasy?“

„Židé snad nejsou tak praštění!“

„Už to jedna skupinka udělala. Satanisté jsou praštění ještě víc. Kdyby se Árjá dostali na Zem, zatočili by se všemi. Satanisté pro ně byli stejní jelimani z Kanaánu jako my všichni. Za praštěné považuji i etnické Čechy, vykřikující Sieg Heil! Až by se Hitlerovi podařilo zlikvidovat Židy, byli by na řadě nejspíš Poláci, ale jako třetí my Češi. S blázny není řeč, doufám, že to soud vyřídí sám, na to mě nepotřebuje. Zatím mě z Haagu nikdo nepředvolal, zřejmě tam má aspoň někdo rozum.“

„Slyšel jste, že naše firma Mitsubishi chce na bázi tefirských motorů postavit dopravní letadlo? Co byste dělal, kdyby se nám to podařilo?“ ptal se mě jeden z Japonců.

„Až ta letadla postavíte, koupím si dva kusy pro svou cestovní kancelář Vávra Interstellar. Příští měsíc obnovíme turistické lety na Druhou Zem. Kopffüsslerové pro nás rezervovali v oblasti bývalého Hamburku pět kilometrů pláží. Hosté budou bydlet v umělých jeskyních a pobyty tam jsou vyprodané už teď na dva roky dopředu.“

Pravda, musel jsem v té době sám vyvolat údajně největší soudní spor století. Americký patentový úřad totiž přisoudil patentová práva na tefirské antigravitační motory jednomu šikovnému vynálezci George Robertsonovi, technikovi z Floridy, který si patentovou přihlášku zčerstva podal jako první. Robertson pak za porušení svých patentů zažaloval o velké peníze Brity a Japonce. Všichni lidé na světě věděli, že George Robertson motory nevynalezl, ale já jsem své poznatky sděloval příliš nezištně a na patentovou ochranu jsem nepomyslel. Od Robertsona to byl čistokrevný podraz, ale každému bylo jasné, že patent bude jeho a já nemám nejmenší šanci na úspěch.

Nezaútočil jsem tedy na jeho bezpečně doložené prvenství, ale podařilo se mi po ostrých tahanicích dokázat neplatnost jeho patentu od počátku, neboť popisované zařízení bylo všeobecně známé dávno před ním, takže patentová ochrana není možná. Ani ve Spojených státech, ani nikde jinde na světě. Rozsudek mi sice znemožňoval hlásit se o stejná práva, což někteří právníci považovali za mou prohru, ale vytřel jsem zrak vychytralému podvodníkovi Georgemu, což jsem já sám považoval za satisfakci.

„Americký Lockheed prý zkouší v Nevadě letoun k nerozeznání podobný vimaanům. Nevadí vám, že budou mít Spojené státy opět před celým světem nedostižný náskok v bojových letadlech?“

„Jen ať si hrají,“ odtušil jsem. „Říká se přece, že měli už dávno možnost studovat několik těch letadel v pověstné oblasti Area-51. Možné to je, nevylučuji to. Viděl jsem i několik obrázků bytostí podobných obyvatelům Páté Země, Cifuri. Nevyloučil bych, že jsou pravé, dnes už bychom je mohli snadno srovnat s těmi skutečnými. Zdá se mi ale, že tam měli jen malý transportní letoun a na principy motorů za celou tu dobu nepřišli, jinak by je sériově vyráběli už dávno.“

„Podle čeho soudíte, že nebyli úspěšní?“

„Složité technologie už nejsou kopírovatelné. Stejná škoda času je rozebírat moderní integrované obvody, například mikroprocesory. Nepovede se vám to, mají příliš jemnou strukturu, bez elektronového mikroskopu na nich nic nezjistíte a i kdybyste na to měl elektronový mikroskop a sto let trpělivosti, bude rozebrání příliš destruktivní, než aby se to dalo zpětně rekonstruovat. Až teď jste dostali všechny podklady, získaly je ovšem naráz všechny světové letecké továrny a bývalé automobilky a podívejte se, jak tefirské motory hýbou světem! Nová letadla zatlačují nejen staré typy, ale i auta, lodě a železnici... Samozřejmě se mi nelíbí jejich vojenské použití. Kdyby ale někoho napadlo použít ta nejdokonalejší letadla světa někde jinde než nad Nevadou, navrhl bych ostré vyzkoušení jejich ochranných štítů. Tefirské vimaany nepoškodíte raketami vzduch-vzduch, odolají i nukleárním explozím ráže dvaceti kilotun ze vzdálenosti padesáti metrů. Mám ale pochyby o odolnosti letadel Lockheed. Ochranné pole kluapusé, které jsem dal lidem k použití, stačí eliminovat odpor vzduchu a nárazy kapek vody, možná vykryje i střely z ručních zbraní, ale ne víc. Jen tak na okraj, zásah vrtulníku Messerschmidt rodzotem ze třiceti kilometrů způsobil tak důkladnou zkázu, že největší nalezený kus kovu, úlomek hřídele turbíny ze speciální legované oceli, vážil jen čtyři kilogramy.“

„Máte vimaan v Muzeu v Novém Německu. Ta budova je jistě odolná, ale překvapujícímu útoku by neodolala. Vydrží tefirský vimaan případný nálet s vypnutým štítem?“

„To asi ne,“ připustil jsem. „Jistě uznáte, že by nebylo moudré ponechávat všechny prostředky na jednom místě. Při nějakém neštěstí by mohlo být zničeno všechno naráz, například při zemětřesení, jaká z Japonska jistě dobře znáte. Musím vás ujistit, že Nordenova pevnost ani další konvertor stojící vedle ní nejsou zdaleka jediné toho druhu na světě, jako už dávno není na světě jediný tefirský vimaan v Muzeu Třetí Země.“

„Vy jste už nějaké vimaany tajně postavili?“

„Ne, to by se v Novém Německu neutajilo. Máme ukořistěných strojů ze Čtvrté Země víc. Jeden jsme převezli na letiště Berlin, ostatní jsme zajistili jinak, ale ujišťuji vás, jsou stejně letuschopné.“

„To byste také mohli znamenat největší hrozbu pro celý svět!“

„Pro celý svět ne,“ usmál jsem se. „Jen pro toho, kdo by chtěl získat nad zbytkem světa vojenskou převahu. My nikoho na světě ohrožovat nemíníme.“

„To zní zajímavě od člověka, který léta vyhrožoval svým sousedům, zejména Brazílii.“

„Zase vytahujete tu starou věc? Napadli jsme je snad? Nebylo to náhodou obráceně? Tady vidíte, jak houževnaté jsou fámy. Brazílie přece napadla Nové Německo, ne naopak! Nálet na její hlavní město Brasil není naše dílo, ale akce Baalů ze Třetí Země, ti ani Árjá už naštěstí nikoho ohrožovat nebudou. Němci mají válek po krk. Poslední konflikt s Třetí Zemí byl hrozivý, ničivý, ale jak všichni pevně doufáme, poslední. Teď už snad konečně máme naději na trvalejší mír!“

Vyčetli mi to jako naivitu. A právem!

Trvalý mír – na Zemi?

A opět v Čechách... Musím navštívit další naši pevnost, postavenou v Novém Německu, ale tajně přemístěnou do Čech. Donutily nás k tomu masové ekologické demonstrace, organizované z Rakouska pod heslem: „Zastavte životu nebezpečné výzkumy paralelních vesmírů!“

Zpočátku jsem je ignoroval, ale to byla chyba. Do roka se demonstrace objevily v Novém Německu, aktivisté si nám lehali před automobily, až jsem se nakonec rozhodl.

Uspořádal jsem tiskovou konferenci a na ní jsem ohlásil ukončení výzkumů paralelních vesmírů na půdě Nového Německa, jen až podle slibu vrátíme do jejich vlasti Ciropegy. Ekologové mi tu poslední lhůtu milostivě povolili, ale po návratu Ciropeg jsme měli výzkumy v Novém Německu zastavit a konvertory definitivně zničit. Uhádal jsem výjimku i pro turistické návštěvy Druhé Země, pokud bude odtud zakázán dovoz živočichů, rostlin i biologických preparátů.

Ekologisté mé ústupky přijali jako vítězství a dlouho je oslavovali. Já jsem si to ale vyložil po svém. Nejde to z Nového Německa? Dobrá, přemístíme se jinam. Dodržet slovo jsem považoval za nutné, ale nic v tom nebylo o zbytku světa. Úplně férové to nebylo, ale naši protivníci upřímností také nevynikali. Zelení přece s klidným svědomím hlasovali pro používání střel s ochuzeným uranem. ^{(Schwarzemberg v OSN – 2008)}

Po dlouhé době jsem využil nabídku hlavonožců ke spolupráci a prohodil jsem si konvertorem Xijtry nejnovější konvertor do skal pod Rheinland, nedaleko vraku lodi USS Gloomy, která kdysi rozkmotřila hlavonožce s Američany. Byl jsem se na ni podívat. Gloomy zatím uprostřed pevniny zarostla pralesem, ošklivé rezavé ocelové monstrum s kýlem rozbitým o skály, bez lidí, porostlé popínavými rostlinami... Ta loď mě stála hodně nervů a dodnes v ní bylo cosi přízračného...

Po půlročním čekání se obě Země správně proti sobě otočily, Rheiland se ocitl proti Čechám, takže jsem mohl dát pevnost pod Českomoravskou vrchovinu poblíž Sázavy.

Jára obstaral povolení k těžbě, založil fiktivní důl, najal lidi a pustil se do dolování. Financovali jsme ji společně, ale ředitelem byl Jára. Účelem nebyla těžba surovin, jak jsme tvrdili, ale stavba přístupové cesty do pevnosti, nacházející se dvě stě metrů pod zemí. Tomu cíli odpovídalo všechno od pečlivého zajištění štoly po její sklon, volený tak, aby terénní auta mohla zajíždět až dolů. Důlní poradce Ivan Formánek nad tím zpočátku kroutil hlavou, ale když se jako jeden z mála pod přísahou mlčenlivosti dozvěděl, co to vlastně stavíme, přestal se divit a zapojil se s elánem do stavby.

Důlní odborníci ze Státní inspekce nevycházeli z údivu. Kontrolovali nás častěji než jiné, odboráři jim tvrdili cosi o neuvěřitelném plýtvání penězi, ale šlo o mé peníze, zaměstnanci dostávali pravidelně výplaty, nemohli si stěžovat. Nikdo nemohl mít námitek ani proti bezpečnosti, šachtu jsme měli zajištěnou důkladně.

K dovršení smůly jsme třicet metrů od pevnosti na dně šachty narazili na ložiska uranu a olova.

O olovo se zajímala finanční policie, ale vytěžený kov jsme v Čechách prodávali za světové tržní ceny a z výtěžku odváděli daně, takže nebyl důvod k zásahu. Jablkem sváru se stal mezi Čechy uran. Ekologové začali okamžitě masově protestovat. Požadovali uzavření dolu a ukončení těžby uranu, který se měl podle jejich mluvčího Radka Kozla stát zkázou Čech. Radikálové nám začali operativně blokovat příjezdové cesty a úplně nám znemožnili automobilový provoz. Když jsem požádal o pomoc policii, odmítla se angažovat. Neohrozilo by nás to, mohli bychom úplně přejít na leteckou dopravu, ale neměl jsem o to zájem.

Místo marných stížností jsem na námi svolané tiskové konferenci oznámil, že ekologickým aktivistům ustupujeme a důl rušíme. Navezli jsme na příjezdové cesty bloky betonu, zaměstnanci obdrželi zákonné odstupné a seznam adres ekologických aktivistů, kteří se o uzavření dolu nejvíce přičinili.

Samozřejmě nám to vyčítali všichni. Zaměstnanci tvrdili, že jen trouba ustoupí při prvním zadupání pitomců, ekologické aktivisty zase trápila zima. V domech bez oken se nedalo topit a stejně jako policie nebyla schopná chránit nás před jejich demonstracemi, teď naopak nebyla schopná zajistit jim celistvost oken před našimi bývalými zaměstnanci. Novináři nás dávali ostatním jako příklad zdravého rozumu, podle všeobecného mínění důl nepochybně škodil krajině a jeho zastavení bylo správné a hodné následování, jiní na nás žehrali za zvýšení nezaměstnanosti ve zdejším, už tak dost chudém kraji. Někteří ekologové dlouho ryčně protestovali proti údajnému zneužití osobních dat, spočívající ve zveřejnění jejich adres, ačkoliv jsme pravdivě tvrdili, že adresy máme z veřejného telefonního seznamu a z jejich vlastních petic.

Ekologové netušili, že nám poskytli jen vynikající záminku k ukončení prací. Nám přece vůbec nešlo o uran. O co nám šlo?

V Čechách jsme měli před celým světem utajenou podzemní pevnost, vybavenou konvertorem. O její existenci neměli tušení ani ekologové, ani Novoněmci, jejichž partaj Vzkříšení Německa nám rovněž dělala těžkosti. Nejprve málem prodala vimaan Američanům, pak navrhovala vyvlastnění mé cestovní kanceláře, zkrátka nedala si pokoj. S tak nespolehlivým zázemím by bylo riskantní pouštět se veřejně do čehokoliv opravdu nebezpečného.

Společnost Vávra a synové ovšem z české podnikatelské scény nezmizela, naopak. Zaměřili jsme se na servis energetických vyrovnávačů, kterých bylo pořád v Evropě málo. Polotovary jsme kupovali u firmy Junkers z Nového Německa, kterou jsem zpoloviny vlastnil, montáže dělaly party šikovných českých montérů. Vyrovnávače, umožňující provozovat elektrárny v režimu stálého výkonu, brzy zlevnily elektřinu v celém světě. Ekologové proti nim neprotestovali. Jen jednou se pokusili zpochybnit jejich bezpečnost, ale neprozřetelně na to svolali velikou tiskovou konferenci. Dostavil jsem se na ni a jejich argumenty jsem bez velkých problémů vyvrátil. Naštěstí tomu jako vždy nerozuměli a bylo to pro ně předem ztracené. Dokázal jsem jim, že energetické vyrovnávače životní prostředí neovlivňují, neboť jde o čisté technologie. Škodlivé zplodiny? Žádné. Nebezpečné záření? Žádné. Působení na obsluhu? Tady se chvíli pokoušeli argumentovat soudním případem Johna F.Astingse, bývalého zaměstnance vyrovnávací stanice Baltimore-South, který svoji společnost zažaloval o náhradu za rakovinu plic, podle něho vyvolanou sáláním konvertoru. Účinnost konvertorů se blížila 99%, ale to procento se projevovalo teplem, takže konvertory, jako ostatně každý stroj, za provozu trochu hřály. Měl jsem naštěstí o tomto procesu novější informace, neboť mě to zajímalo. Pan Astings byl předtím silný kuřák a soud po tomto zjištění jeho žalobu zamítl.

To by bylo křiku, kdyby chudáci ekologové tušili, že vyrovnávače pracují na stejném principu jako torzní Q-bomby! Popularizaci jsem ale pro údajnou složitost technologie odmítal a dbal jsem na to, aby se mezi zasvěcené odborníky nedostali mluvkové. Vyrovnávače měly s konvertory plno součástek shodných, vždyť si také ukládaly energii do zakřivení prostoru a později ji podle potřeby uvolňovaly. Nikomu proto nebylo nápadné, že jsme komponenty vyrovnávačů dováželi v množství, z něhož jsme spotřebovali sotva deset procent. Ostatní pohlcovaly naše stavby na paralelních světech, aniž by náš vlastní svět něco tušil.

Bylo to ale od nás nečestné?

Nejbližším známým jsem tvrdil, že ne. Už atomové elektrárny prokázaly, že ve vědě je demokracie nesmysl. Kdejaký povaleč si pak osobuje právo zasvěceně žvanit o nebezpečí, o kterém nemá představu, ale ještě větším neštěstím jsou politikové, kteří mohou rozhodovat. Blokády elektráren i mezistátních hranic ochromily vývoj jaderných elektráren ve prospěch uhlí, ropy a plynu. Poslední hřebíček do jejich rakve jsem bohužel asi zarazil já, levnější hitlernafta další vývoj na neurčitou dobu přerušila. Nebyl to úplný konec, ale nepochybná stagnace. Byla to ale škoda. Jako Belial jsem věděla, že reaktory jsou nejlepší zdroje energie.

Byly ale výzkumy paralelních světů opravdu tak nebezpečné?

Jak se to vezme. Očekával jsem, že další světy nebudou pohodové jako Čtvrtá Země, ale snad ne tak nebezpečné jako Třetí. S obyvateli tří dalších světů jsme se domluvili. Uzavřít se hermeticky v jednom světě či regionu? To kdysi lidstvu předvedli Číňané. Ohradili se Velkou Zdí proti celému světu a na konci už jen zírali na pokrok, který za ní nastal. Proti anglickým dělovým člunům mohli postavit jen dřevěné džunky a povstání boxerů nemělo proti anglickým puškám ani nepatrné vyhlídky na úspěch.

Na poradě se syny a několika blízkými přáteli jsem se rozhodl pokračovat ve výzkumech, ale už ne tak veřejně jako v Novém Německu, kde nás měl celý svět jako pod lupou. Bylo jen přirozené vrátit se do Čech, jak nám ostatně ekologičtí Novoněmci občas předhazovali.

Byt v Novém Německu jsem ale neprodal. Počítal jsem, že se sem vrátím. Kurt Werner slíbil, že se do mého bytu občas podívá. Bydlel přes chodbu a svěřil jsem mu proto s klidným svědomím klíče. V Novém Německu nebyla o byty nouze, ale i když se zlodějům v Novém Německu nedařilo, prázdný byt láká různá individua. Kurt byl pro mě ale zárukou, že se mohu kdykoliv vrátit.

Nordenovu pevnost jsme podle dohod s ekology demontovali, jenže vybavení jsme nezničili. Zpětně jsme je smontovali v další nové pevnosti hluboko pod Krkonošemi. Přístup tam byl pouze mimoprostorem, žádná chodba tam nevedla, ale v případě nečekaných potíží bychom ji mohli prorazit. Podle dohody s Uaxio by nám opět pomohli Kopffüsslerové.

O přemístění konvertorů věděli jen moji největší přátelé ze skupiny kolem Kurta a televize Berlín. Souhlasili se zrušením všech konvertorů na území Nového Německa. Provoz mezi Zemí a Druhou Zemí by beztak řídili Kopffüsslerové, v Novém Berlíně byly jen terminály, což bohatě stačilo.

Oficiálně jsme zastavili i průzkum nižších světů. Naše poslední výprava instalovala konvertory od Čtvrté Země přes Pátou až na Šestou, abychom mohli podle slibu vrátit domů Ciropegy. Měli jsme teď mezi nimi přátele, ale nemohli jsme je déle zdržovat u nás, stýskalo se jim po domově.

Tím nám ale nastalo další období, tentokrát velice radostné.

Ciropegy podle slibu donosily zárodky tefirských dětí. Narodily se císařským řezem pod dohledem lékařů Země i hlavonožců. Ciropegy tím splnily slib, ale o další osud tefirských dětí zájem neměly, to měla být naše starost.

Jak Uaxio správně předpovídala, všech osmnáct dětí byly holčičky. Krásné jak obrázek, ale obávanější než plutoniová bomba. Němci s ulehčením přivítali mou nabídku postarat se o ně a převzít odpovědnost za to, že se nestanou nikdy hrozbou a ve všeněmeckém referendu mi je svěřili k výchově.

Zatím tak strašně nevypadaly. Osmnáct malých kojeňátek, odkázaných na umělou výživu, vypadalo stejně jako lidská miminka. Zakoupil jsem pro ně v Čechách na venkově u lesa nedaleko našeho bývalého dolu osamělou vilu a najal k jejich opatrování čtyři zkušené vychovatelky. Ubytovali jsme se tam všichni. Já se syny v patře, vychovatelky s dětmi dole. Zpočátku jsme museli čelit nájezdům reportérů, ale jejich zájem naštěstí rychle opadl. Mimina přece vypadala tak obyčejně...

Až na jednu maličkost, o které jsme se raději nešířili.

Všechna děvčátka měla pod kůží u uší nepatrné tvrdší bouličky velikosti lískových oříšků. Podobaly se nádorům, ale byla to mgýčna, geneticky vytvořené elektromagnetické orgány k řízení tefirských strojů. Měly cosi společného s orgány elektrických úhořů a rejnoků, nebyly znát a dlouho nebyly aktivní, ale věděl jsem, že se brzy aktivují. Vysoké krajkové límce tefirských plášťů, ve středověku z neznalosti módní i mezi lidmi, nebyly pouhou ozdobou. Ty tefirské obsahovaly snímače i vysílače. Tefirské pláště obsahovaly i cosi jako radar, proto měli tefirové přehled o tom, co se děje za jejich zády a nebylo snadné překvapit je zezadu.

Mgýčen si naštěstí kromě mě nikdo nepovšiml. Tefirské děti byly nádherné, i když to byla teprve batolata. Málokdo viděl krásu Belial, málokdo tušil, co z nich jednou může být za andělské krásky... Uměl jsem si to představit jako málokdo, ale bohužel, ani s Belial v hlavě jsem nebyl jasnovidcem. Netušil jsem, budou-li pro Zemi přínosem nebo hrozbou.

Ani to, že by mě ty milé děti mohly stát život...

Teprve za půl roku od zničení posledních Árjá jsem dokázal bez pomoci vstát. Rozhodnutí sloužit za příjemce vzpomínek Belial bylo riskantní, ale na druhou stranu zachránilo Zemi. Přineslo mi dlouhodobé upoutání na lůžko, ale také vědomosti, jaké nikdo na Zemi neměl. O mnohé jsem se s lidmi ochotně podělil. Diskovité dopravní letouny firmy Boeing způsobily po celém světě leteckou revoluci, neboť nepotřebovaly letiště, přistávaly na ploše jen nepatrně větší než jejich půdorys, na rozdíl od vrtulníků neohrožovaly okolí roztočeným a přitom zranitelným rotorem a starší stroje s křídly vysoce překonávaly rychlostí a zejména spolehlivostí. Firma Boeing nebyla samotná, všechny letecké továrny se orientovaly na nové technologie. Zaostat znamenalo koledovat si o bankrot.

Ostatní vědomosti jsem se ale rozhodl nezveřejňovat. Zbraně měly podle mě zůstat tajemstvím nejlépe navždy. Vimaan v Muzeu Nového Německa jsem dal proti zneužití od začátku zajistit jak to šlo, ale i tak mi dělal starosti. Kdoví, koho napadne zkoumat a napodobit jeho zbraňové systémy, nebo ještě hůř, prodat je ke zkoumání jiným. Honosná pancéřová budova Muzea nebyla nepřekonatelná, organizovaná banda zlodějů vybavená změkčovači by mohla snadno proniknout dovnitř.

Nakonec jsem se dohodl s partou zasvěcených kolem nového starosty Berlína Kurta Wernera nahradit vimaan maketou. Tajně ji postavili v Čechách a od originálu se lišila jen tím, že jí chybělo vybavení, zbraně a štíty. Přiznám se, oddychl jsem si, když jsme bojeschopný letoun zaměnili touto neškodnou kopií.

Kde by ale měly být zbraně ukryté? Od začátku mi bylo jasné, že snahy získat je po první odmítnuté nabídce neskončí. Po dobrém jsme odmítli, mohli jsme tedy očekávat pokračování jinými prostředky. Kam ale na našem světě nedosáhnou dlouhé prsty ostřílených borců z tajných služeb?

Věděl jsem o jediném vhodném úkrytu, mimo Zemi. Jára nakonec s lidmi Čtvrté Země vyjednal, že nám přenechají území po bývalé vesnici Dibriha. Nikdo z místních se tam beztak nechtěl usadit, ačkoliv tam po zabitých vesničanech zůstalo několik nepoškozených domů a veškeré nářadí. Vimaany jsme nakonec uskladnili v jeskyni, kam se ještě nedostala jiná lidská noha než naše. Jeskyni, kde našli vesničané smrt, jsme částečně zazdili, ponechali jsme jen úzké dveře vedoucí dovnitř. Dál ve skále jsme vytvořili rozsáhlý skalní dóm, kam jsme nebezpečnou kořist skryli. Jeskyni jsme pracně nerubali, ale vykousli jsme si ji z hlubin hory naráz konvertorem a stejně tak snadno jsme prorubali vjezd. Vchod jsme po vzoru hlavonožců uzavírali pohyblivou skálou.

Kopiemi jsme nahradili i bojové kombinézy Árjá. Nebezpečí jejich zneužití bylo menší, nedaly se totiž ovládat lidmi. Jejich původní majitelky je řídily mgýčny, tuto schopnost na Zemi naštěstí nikdo neměl. Přesto bylo lépe uklidit je co nejdál. Daly by se z nich totiž pochopit principy ochranného pole vimaanů.

Nebylo nutné pracně hádat, k čemu všechny ty přípravy. Měli jsme opět cíl, nejen Čtvrtou Zemi, ale i další. Bohužel jsme to teď museli podnikat tajně. Lidem Země se podařilo dokonale zkazit první kontakty s Kopffüsslery a nemohli jsme ručit za to, že se do dalších světů nedostane nějaký darebák. Tím spíš, že jsme mohli projít jedině tudy.

O skutečné struktuře paralelních vesmírů jsme tenkrát nevěděli nic. I šestirozměrný vesmír byl pro nás složitý, kde bychom čekali další rozměry? Ani znalosti od Belial mi nebyly moc platné, na to byly příliš mlhavé. Ze strategické stránky o nových světech věděla všechno, ale teorie jí byla cizí.

Měla ale úchvatné znalosti o Zemi, některé dokonce z nedávné doby. Hodily se mi také. Nemusel jsem se učit dalším jazykům, znal jsem jich tolik co ona, nemohlo mě zaskočit žádné pozemské nářečí, ale ani jazyky Pegsda, Cifuri a Loanebu. A kromě toho, Belial si toho ze Země pamatovala strašně moc. Byla u potopy světa, kterou ďáblice kdysi vyvolaly, účastnila se stavby Babylónské věže a výpravy do světa nad námi, znala jménem největší město hlavonožců a nazývala tak jejich svět, Xijtra. Všechny její vzpomínky byly teď moje. Jako bych sám stál na ochozu pětisetmetrové věže a přezíravě pozoroval hemžení místních lidí v tehdy vzkvétající říši Babylonu. Mělo to ale i stinné stránky. Pamatoval jsem si, jak jsem lidi Země zabíjel. Ďáblice Belial z toho kdysi měla zábavu, chodila si na Zem zastřílet jen pro potěšení z umírání lidí, ale já jsem se při těch vzpomínkách cítil vinen tisíci vraždami.

Jediné, co mi pomáhalo, bylo vědomí, že jsem to nebyla já, kdo ty nešťastníky zabíjela. Ale málo platné, všechno jsem si pamatovala, ty tisíce spálených těl s roztrženými břichy, pečené zaživa na roštech v pecích i jen tak, pamatovala jsem si i chuť lidského masa, neboť Belial měla sklony i k lidojedství. Lidé Země pro ni nebyli víc než dobytek. Často si s požitkem vychutnala biftek ze zabitého lidského rolníka, s oblibou si připravovala i smažená dětská játra.

Hledala jsem teď zapomenutí v podporování výprav do dalších světů. Byla to příliš velká zátěž, ale nepolevovali jsme. Jirka s Járou se z každé výpravy vraceli unavenější, ale nadšení novými objevy. Povedlo se jim navázat kontakty s obyvateli Páté Země zvané Cifuri, opět se přivítali s Ciropegami z Šesté Země, kde jim kontakty významně usnadnila pověst o přátelských lidech ze světa zvaného Země, rozšířená našimi známými.

Ani bytosti osídlující Pátou Zemi nebyly u nás neznámé. Zřejmě se k nám dříve dostávaly s tefiry. Cifuri byli naši známí mimozemšťané z Roswellu, kdysi mylně považovaní za piloty létajících talířů. Měli útlejší postavy, lidem podobnější než Pegsdové, obličeje bez znatelných úst a nosu a veliké mandlové oči. Zpočátku k nám neměli důvěru. Nedivil jsem se, podobali jsme se tefirům a oni si s nimi jistě užili své. Jirka s Járou je ale přesvědčili, že jsme jiní a všechno pak pokračovalo skoro jako po másle.

Sedmá Země, tefiry nazývaná Ribge, byla krásná, ale skoro pustá. Nežila tam žádná velká zvířata, jen býložravci a menší predátoři do velikosti šakala, tedy nic, co by mohlo významně ohrozit člověka.

„Bude to nádherný svět, až bude nutné někam umístit přebytek lidí ze Země,“ uvažoval Jára při společné večeři, na které jsme se každý večer scházeli.

„Zítra dokončíme pevnost na Sedmičce,“ pochvaloval si Jirka. „Umístíme ji na Osmičku, tefirsky Vorgyle a budeme zase dál. Pak bude na řadě Devítka, Ydlecoge.“

„Rozhlédli jste se dost důkladně na Sedmé Zemi?“ napomínal jsem je. „Já jen, abyste tam nepřehlédli nějakou místní civilizaci! I na Zemi přece žijí některé kmeny v podzemních obydlích.“

„Pevnost bude stát na ostrově, který jsme důkladně prozkoumali,“ uklidňoval mě Jára. „Podrobný průzkum světů musíme tak jako tak ponechat jiným. Ve dvou lidech nemáme šanci obletět víc než setinu plochy každého světa, i to je jen průzkum z letadla. Vím, necháváme za sebou nedodělky, je to jisté riziko, ale v našich silách prostě není dokončit to všude do posledního koutu.“

„Dobrá,“ spokojil jsem se s tím. „Postupujte opatrně, máte snad rozum.“

„Zajímalo by mě,“ nadhodil Jirka, „jak daleko se ještě dostaneme. Jestli jsem to správně pochopil, tefirové skončili na Jedenáctce. Co bude za ní?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Belial to nezajímalo. Elitní vojenská velitelka se na své vědce dívala z despektem. Na posledním, nejpřehlíženějším místě v jejich hierarchii byly zdravotnice a učitelky, před nimi byly vojensky organizované vědecké oddíly a dělnice automatických továren. Pak teprve následovala elita, technický a pomocný personál hangárů, bojovnice-výsadkářky, pilotky, velitelky a nahoře, přesněji nejhlouběji kněžny, které rozhodovaly o všech strategických rozhodnutích.“

„Mluvíš pořád zmateně,“ upozornil mě Jirka.

„Vím,“ usmál jsem se. „Tefirové měli v mluvnici větší zmatek, než tušíte. Mužský a ženský rod používali tak, že by se vám to zdálo úplně chaotické. Ačkoliv všechny byly ženy, v řeči stále používaly mužský rod. Ne k označení pohlaví, ale důležitosti, asi jako na Zemi plural majesticus u panovníků. Jak to vzniklo? Na to se mě neptejte, nevím to. Belial to nezajímalo a já nemohu vědět víc než ona!“

„Belial tedy o průzkumech dalších světů nevěděla nic víc, než že se tam něco děje?“

„Tak se to nedá říci. Jako velitelka byla informovaná možná lépe, než co o sobě navzájem věděly jednotlivé vědecké oddíly. Zajímaly ji ale jen vojenské podrobnosti, ne vědecké poznatky.“

„Co třeba věděla?“ zpovídal mě Jirka.

„Například že je na všech dosud navštívených světech dýchatelné ovzduší, všude se lidé obejdou bez skafandrů. Vědkyně to vysvětlovaly tím, že planety podobných charakteristik jsou stejně osvětlené, na všech se přibližně ve stejné době vyvinul i život, proto je všude stejný poměr kyslíku k dusíku, všude jsou rostliny i živočichové, ačkoliv někdy odlišných forem. Jen rozum na většině světů chybí, jinde je na nižším stupni vývoje. O Sedmé Zemi Belial věděla, že tam žádná civilizace není a nikdy nebyla.“

„Vidíš! A proč jsme museli celý ten svět prolétávat křížem krážem?“ durdil se Jirka.

„Protože se tefirové mohly zmýlit,“ podotkl jsem. „Nikdo není neomylný. Prozradím vám ještě jedno. Osmá Země bude pustý a prázdný svět, ale ne tak příjemný, jako Sedmá.“

„Ty už to víš?“ kabonil se Jirka. „Proč nám neřekneš, do čeho jdeme?“

„Těšilo by vás to?“ usadil jsem ho. „Necítíte závan objevitelské horečky?“

„To ano, taky napětí a dobrodružství. O to přijdeme, když si uvědomíme, že vlastně o nic nejde.“

„Na Osmičce si dobrodružství užijete habaděj,“ utěšoval jsem oba. „Je to svět zemětřesení a sopek. Budete mít fušku najít místo, kam se dá umístit pevnost pro další stupeň.“

„No vidíš!“ řekl Jirka. „Už se těším!“

Ráno po snídani hoši odešli a já zůstal v dětském koutku. Začal jsem opatrně chodit, ale pořád jsem si v chůzi nebyl jistý. S francouzskými holemi jsem hledal klid mezi batolaty. Hrál jsem si s nimi a přemýšlel.

Těch osmnáct sirotků je poslední, co zbylo z civilizace, která desetitisíce let před námi pronikla do nadprostoru, dokonce oběma směry. Civilizace, která se tak dlouho ničila, až si důkladně zničila i vlastní svět. Můj útok Q-bombou byl posledním hřebíčkem do její rakve, posledních čtyřicet tisíc tefirek byl už jen zlomek kdysi početné civilizace. Zničili jsme je z nutnosti, neměli jsme jiného východiska. Všechny informace hovořily o smrtelné hrozbě nejen pro nás, ale i pro ostatní světy oběma směry.

Klíčová otázka, která všechny zajímala, byla, zda se dají děti zla normálně vychovat, nebo jestli z nich nevyrostou nebezpečné ďábelky. Tvrdil jsem, že za to může výchova, ale mnoho lidí se mnou nesouhlasilo, nejen těch, kdo o věci neměli ani ponětí. Mezi mými odpůrci byli psychologové, lékaři i učitelé.

Děti byly ale zatím příliš malé. Batolily se, lezly po čtyřech. Vychovatelky mi s obavami tvrdily, že už teď mají náskok před námi, lidmi Země. Pozemská mimina prý nejsou v tomto věku tak čiperná.

Podle mě to nic neznamenalo. Měl jsem na to vlastní hledisko. Děti se totiž rády mazlily. Vzít některé do náruče bylo pro ně vrcholem blaha. Pokud mě paměť Belial Naarské neklamala, tefirské děti, odmalička vychovávané k tvrdosti k sobě i jiným, se nikdy nemazlily. Tefirské vychovatelky v nich city potlačovaly, aby mohly vychovat plnohodnotné zabijáky pro potřeby armády, která vládla všemu.

Tyto děti mě ale měly rády. Hrnuly se ke mně, všechny jsem postupně pochválil a pohladil. Zdálo se, že ke mně přilnuly více než k vychovatelkám. Nebylo to tím, že šlo o profesionální zdravotní dětské sestry, které výchovu braly jako profesi a děti pro ně byly cizí? Nebo se jich prostě bály, jako mnoho jiných? Proč ale? Vždyť ty děti za nic nemohly!

Dveře se náhle rozlétly a do dětské herny vpadli Jirka s Járou.

„Tati, pojď ven!“ vytrhli mě od dětí.

„Proč?“ usmál jsem se na ně, ale také jsem zvážněl při pohledu na jejich vzrušené a nepřirozeně vážné obličeje.

Vytáhli mě na chodbu a jakmile zavřeli dveře do herny, oba jeden přes druhého začali sdělovat, co se jim přihodilo.

„Umístili jsme naši pevnost na jedinou plošinu široko daleko, na malém ostrově,“ začal Jára.

„Jenže jsme ani neskončili dálkové testování, když náhle něco přilétlo a udělalo nám to z pevnosti obrovský radioaktivní kráter,“ dodal to podstatné Jirka. „Znamená to, že Osmička není pustá, jak jsi tvrdil. Má obyvatele, ale chovají se k nám nepřátelsky. Úplně jako tefirové.“

„Chceme vědět, co dál!“ dodal Jára.

Errata:

10.08.2021 21:58