Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nezvaní hosté

V první chvíli jsem na kluky křikl, ať okamžitě vypnou propust, ale než k nim rádiové vlny doletěly, hoši se tak rozhodli sami. Zrušili propust a chvíli jsme se na dálku radili.

„Jedno je jasné každému,“ tvrdil jsem. „Nedostali jste se do Sedmého vesmíru, ale někam jinam.“

„Neříkal jsem, že měsíce něco důležitého znamenají?“ triumfoval Jára.

„Měl jsi pravdu,“ uznal jsem. „Vypadá to na úplně jinou strukturu paralelních vesmírů, než jsme si až dosud mysleli.“

„Tvá jednoduchá teorie knihy dostala právě ránu z milosti,“ prohlásil spokojeně Jára. „Tak to bývá, když se teorie dostanou do sporu s realitou. Bereme to na vědomí a musíme vymyslet jinou.“

„Co to ale bylo za svět?“ vrtalo hlavou Jirkovi.

„Skoro bych řekl, že je to v této chvíli jedno,“ opáčil Jára. „Jsme na začátku další cesty. První cesta byla přímočará, ať jsme ji nazývali schodiště, nebo kniha. Druhá cesta do toho vnáší další dimenze. Po čtvrtém rozměru, kterým se můžeme dostávat na další světy, to může být pátý.“

„Teď už je toho na jednoho člověka příliš, dokonce i na nás tři,“ zhodnotil jsem to. „Mimochodem, těch rozměrů se toho účastní víc, Xijtrané tvrdili, že je jich jedenáct. Ale o to nejde. Jak se zdá podle těch světélek, je další vesmír obydlený. Měli bychom zkusit navázat s jeho obyvateli kontakt, ale napřed musíme vyloučit omyl. Je přece možné, že světla na Zemi X jsou běžné přírodní úkazy. Požáry, sopky, nebo něco takového.“

„Tys to, tati, neviděl,“ vrtěl hlavou Jára. „To nebyla jen Země plná světélek! Viděli jsme kus Měsíce, ale nebyla to ta nevlídná, pustá šedivá koule, jako Měsíc u naší Země. Pod námi byla malá zelená planetka, viděli jsme tam i cosi, co se na dálku podobalo městům, ve vzduchu tam létala letadla, zkrátka, byl to další obydlený svět!“

„To by musel být tamní Měsíc podstatně větší než náš,“ nechtělo se mi tomu uvěřit. „Říkáte, vzduch! Měsíc je menší než Země a únikovou rychlost má nižší. Vzduch tam správně nemá co dělat.“

„Nemůžeme vyloučit, že by byl větší než náš, mohlo tam působit i něco jiného, ale vzduch tam byl, to bylo jasné i z té výšky,“ trval na svém Jára.

„Něco s tím budeme muset udělat,“ povzdychl jsem si. „Přísloví říká, dali jsme se na vojnu, musíme bojovat, ale obávám se, že to budeme muset dát ve všeobecnou známost lidem na Zemi.“

„Bude to větší problém než na dosud,“ uvažoval Jára. „Nesmíme otevřít propust u jejich měsíce. Mají tam vzduch, kdežto u měsíce Šestky je vakuum. Mohli bychom jim vzduch vysát jako vysavačem.“

„Opatrnost matka moudrosti,“ potvrdil jsem mu.

„Jak to uděláme?“ nadhodil Jirka. „Navrhuji letět tam jedním vimaanem, druhý ho bude pozorovat a jistit nedaleko propusti. Zamlouvám si první výpravu dolů.“

„Počkej, ne tak hrrr,“ krotil jsem ho. „Nevíme, co je tam za bytosti, neznáme jejich smýšlení, nevíme, jak nás přivítají. Nemůžeme se tam vypravit jen tak.“

„Jsi nějak moc opatrný, tati,“ vyčetl mi Jára. „Chápu tě, u Gehenny jsi měl pravdu, ale cožpak musí být všechny světy plné bezcitných tefirů? Jsem pro Jirkův návrh, takže jsme dva proti jednomu a je tedy demokraticky rozhodnuto.“

„Dobře, jak myslíte,“ přikývl jsem. „Musíme se na to ale dobře připravit. Počkejte s tím aspoň, než k vám doletím.“

„Ale pospěš si, tati,“ pobízel mě Jirka.

Obloha nade mnou zčernala, let se zklidnil.

Opustil jsem zbytky atmosféry Šesté Země a řítil se k jejímu měsíci. Panebože, opakoval jsem si, kdy bych si pomyslel, že se za svého života stanu kosmonautem? A ne ledajakým! Lety k pozemskému Měsíci dnes provozují i turistické kanceláře, postavily si tam vlastní rekreační střediska, ale cesta na Měsíc je pořád považována za vrcholnou výpravu a letenka představuje pětimístnou sumu v dolarech. Tefirský vimaan je rychlejší než boeingy, ačkoliv ani ty se nedají srovnávat s ničím z dřívější pozemské kosmické techniky. Navíc, ačkoliv to málokdo ví, mám zkušenosti patnácti tisíc let tefirské pilotky Belial. Uměl bych zkrátit let až o půl hodiny proti mým synům, o měsíčních pilotech nemluvě. Nikdo z nich by se mi nemohl vyrovnat, ačkoliv někteří mají tu trasu za sebou už stokrát, já poprvé.

Poprvé – ovšem jen ve vlastním těle.

Země se rychle zmenšovala. Vyhlížel jsem blížící se povrch měsíce. Vimaan neměl jen vyšší rychlost než pozemská letadla, ale i technickou úroveň obecně. Některé okenní obrazovky se na můj příkaz změnily v dalekohledy, jiné dodržovaly perspektivu lidského oka. Měl jsem před sebou jen pár hodin letu. Nedalo mi to, musel jsem vzpomínat. Jak je to dávno, co jsme jako kluci fandili Američanům, když se jejich první lunární modul Eagle opatrně snášel na povrch Měsíce? Tehdy trvala cesta několik dní, každý krok pečlivě prověřoval stohlavý tým v Houstonu, nic se nenechalo náhodě. A přece Apollo Třináct málem skončilo katastrofou. Křehké stěny prvních lunárních modulů byly příliš tenké proti vražednému kosmickému vakuu.

Vzpomínal jsem, ale před očima se mi odvíjely i jiné obrazy. První rande s Evičkou, strašně trapné, nevěděl jsem, co mám dělat. Evka už tenkrát dychtila vdát se, aby se co nejdříve dostala zpod područí své sekýrnické matky, chápal jsem to a nebyl jsem proti. Evička byla atraktivní dívka a věděla si rady. Tchán i tchýně nám bohužel brzy zemřeli, když do jejich auta narazil kamion a hrnul je před sebou několik metrů. Dlouho pak bojovali v nemocnici o život, než je doktoři odpojili s verdiktem, že se nedá nic dělat.

Pak se nám rychle po sobě narodili dva kluci, Evička s nimi zůstala doma, přerušila slibné zaměstnání a už se tam nevrátila, všechno leželo na mně až do osudové chvíle, kdy se nedaleko ode mne v lese zřítilo malé letadlo s hákovými kříži na směrovce a pilot na mě na okraji lesa vytáhl pistoli.

To ostatní pak probíhalo jedno za druhým jako na tobogánu.

Únos na Druhou Zem, který jsem tenkrát nechápal.

Poprvé tváří v tvář Hitlerovi, o kterém svět myslel, že na konci Druhé světové války zahynul v bunkru pod Říšským kancléřstvím. Ten zloduch přečkal své věhlasné protivníky i spojence, Stalina, Churchilla, De Gaulla a další osoby protihitlerovské koalice, ale i Mussoliniho a Hirohita.

Pak poprvé tváří v tvář Uaxio...

Němci zamýšleli původní obyvatele Druhé Země vyvraždit, ale málem to skončilo zkázou Němců. Ta civilizace byla silnější než pozemská a po počátečních úspěších Němců, daných momentem překvapení, se vzpamatovala a nejspíš by Němce bez slitování vyvraždila. Měla by na to právo, ale přece se dala přemluvit, aby válku s Němci ukončila mírem.

Mírem, kterému musela zmizet s cesty největší kreatura v dějinách Země – Hitler. Napadlo by mě, že se na něho nebudu dívat jen přes sklo televizní obrazovky, ale přes mířidla štěkajícího samopalu?

Terorismus je sice svinstvo, ale schvaloval jsem i atentát na Heydricha, tím spíš na tuhle obludu. Kdyby všechny potentáty, kteří kdy na Zemi rozpoutali nějakou válku, někdo včas zastřelil, bylo by jistě méně problémů.

Minuty se skládaly jedna k druhé a Šestá Země se dole zmenšovala. V dalekohledně zvětšující obrazovce jsem viděl polokouli měsíční pevnosti, budovy konvertoru. Působila osaměle, Jirkův i Járův vimaan byly už v hangáru.

Přidal jsem se k nim během dvou dalších hodin. Kovová hermetická vrata od firmy Junkers se za mnou zavírala. Slabé syčení, to už je vzduch. Pro jistotu zkontrolovat skafandr, i když nechci zavírat přilbu, ve zdejším prostředí platí zásada jednat tak, jakoby se měla v následujícím okamžiku provalit stěna či strop.

Dveře, jištěné závorami, těsněné gumovým těsněním. Kolo, ručně tyto závory otevírající. Na Měsíci už mají novější mechanizmy, ale právě proto jsme tyto kusy získali levněji. Tady to stačí. Máme sice v Neue Deutsche Bank miliardy, ale nikdo mě nikdy neviděl rozhazovat jen tak, každá marka i dolar měly své opodstatnění.

„Ahoj, kluci!“ v dalších dveřích.

„Pojď k nám, tati, musíš nás rozsoudit!“ směje se Jirka.

Zabývali se dalšími vědeckými hypotézami o struktuře vesmíru, kterou jsme do této chvíle ani okem nespatřili a nikdy nespatříme. Jsme přece trojrozměrné bytosti, ani do čtvrtého rozměru nevidíme, můžeme si to s větším či menším zjednodušením nanejvýš představit.

„Nechte toho, kluci, víme zatím o vesmíru houbeles, na tom přece nemůžete stavět,“ krotím jejich fantastické nápady.

„Máme co dohánět,“ pokyvuje hlavou Jára.

Udělali mi už dopředu moji oblíbenou oranžovou kávu, která vznikla na Druhé Zemi, ale kterou jsme úspěšně přenesli na naši starou dobrou První...

„Tentokrát budu první já!“ hlásí se Jirka.

„Bude to první kontakt s další civilizací,“ krotil jsem ho. „Nevíme, jak na nás budou reagovat, ani co jsou zač. Možná to projde hladce, možná ne. Budeš potřebovat rozvahu, žádnou zbrklost. Neměl bych raději jít první já?“

„Ty už jsi těch kontaktů navazoval víc. Nech taky něco na nás!“ protestoval Jirka.

„Nebo nás vážně považuješ za neschopné?“ přidal se Jára.

„To ne, ale rozum do hrsti, ať něco nezkazíš,“ ještě jsem se pokoušel o radu.

Neumyté hrnky zůstaly na stole, všichni jsme společně odešli do hangáru. Jára zapnul vývěvu, Jirka mezitím nasedl. Hlavní vrata otevřeme na dálku. Obrátili jsme se každý ke svému stroji, jen jsem ještě na oba symbolicky zvedl palec.

Hermetizace kabiny vimaanu a krátká chvilka čekání, než hangárová vývěva ukončí svou práci. Mezitím krátká zkouška rádia. Komunikační systém vimaanů je lepší než rádio, ale říkáme tomu pořád tak, jak jsme zvyklí. Konec konců, elektromagnetické vlny to používá, tak co.

„Domluveno,“ souhlasil jsem. „Propust nejméně šedesát kilometrů nad výškou atmosféry, spíš víc. Měsíc může mít atmosféru řidší a nižší, ale neriskoval bych.“

„Jasně, tati,“ odtušil vesele Jirka.

Tři létající talíře v jedné šňůrce vyletěly ven otevřenými vraty a zamířily vzhůru. Osmdesát kilometrů od povrchu, to je pro tyto stroje jen pár minut.

„Tak jdeme, pokusím se přistát a vezmeme to z jedné vody načisto,“ řekl Jirka.

Modré kolo propusti – a pod ním skutečně převážně zelená krajina, vodní hladiny jezer a řek, a to, co vidíme, je nejspíš nějaké město!

„Jdu tam!“ oznámil nám Jirka a jeho letoun se propadl, aby proletěl modrým kolem propusti. Podle naší dohody ho budeme nejprve odsud sledovat, pak se za ním vypraví Jára, já to budu jistit až do konce.

Oslnivý záblesk – a ohnivá koule místo Jirkova stroje.

„Jirko!“

„Brácho, zpátky!“

Dva výkřiky, stejně vyděšené a zoufalé. Štíty vimaanů vydrží i výbuch atomové pumy v nepatrné vzdálenosti od centra výbuchu, ještě je naděje, ale Jirka nehlásil, že by štít zapínal, měl by se vlastně zapnout samočinně, jenomže... mrak dole se rozplývá příliš rychle, než aby tu naději podpořil!

Z vimaanu nezůstala ani tříska. Vypařil se se vším všudy.

A modré kolo propusti, řízené Jirkou, hned nato zhaslo.

Řízení konvertoru udrží propust otevřenou ještě osm desetin vteřiny po ztrátě řídícího signálu. Ten interval má zabránit nechtěnému zavření v důsledku krátkodobého výpadku. Pak nastupuje princip fail-safe, v případě nouze je lépe vesmíry rychle oddělit, než nechat propust otevřenou déle než je nutné.

Jirko! Křičel bych, ale... viděl jsem to sám.

Ani tříska!

Takové přivítání jsme od těch bytostí věru nečekali.

Dva létající talíře, nehybně visící osmdesát kilometrů nad pustým měsícem Šesté Země. Dva piloti, kteří stále ještě nechtějí věřit svým očím. Dva nerozhodní pozemšťané, kteří bez varování přišli o nejdražší bytost na světě, o bratra a syna.

„Panebože, proč?“ vyhrkne zlomeně Jára.

„Letíme zpátky,“ rozhoduji do mikrofonu. Jára poslechne bez jediného slůvka odporu, následuje mě až k hangáru. Před hodinou tady stály tři vimaany, nejodolnější stroje v celé nám známé části vesmíru. Teď tu jsou jen dva...

Venkovní dveře hangáru dosedají do těsnění, červené světlo zhasíná. Můžeme napouštět vzduch. Zapnu to, ale ani jeden stroj neotvírá dveře, oba sedíme v křeslech, přimražení hrůzou, která na nás padla a pořád nás ne a ne pustit.

Přece se zvedám. Ve skafandru sestupuji na hladkou betonovou podlahu hangáru, naproti sestupuje další postava. Uprostřed se beze slova obejmeme, víc nedokážeme říci ani já, ani on. Ještě že nám není vidět do obličejů, zrcadlové sklo slzy milosrdně skrývá...

Pak se, pořád ještě beze slov, obrátíme ke dveřím do naší obytné části. Za nimi nás čeká okamžik, kdy by se člověku chtělo řvát bolestí jako raněnému zvířeti. Tři neumyté hrnky od kávy na stolku, kde jsme ještě před malou chvílí nerozsoudili odlišné názory na strukturu paralelních vesmírů.

V umývání byla řada na Jirkovi.

„Jak to řekneme mámě?“ úplně zadrhnutým hrdlem ze sebe dostane Jára.

„To je konec,“ přisvědčím. „Co to tam bylo za bestie? Co jsme jim, proboha, udělali?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Jára. „Co bychom dělali na jejich místě my, lidé Země, kdyby se nad námi nečekaně objevilo UFO? Ztuhli bychom úžasem, pozorovali bychom je, asi bychom si tu novinku navzájem sdělovali, ale aby někdo začal bez nejmenšího varování střílet? To se mi nezdá!“

„Nebyli to lidé ze Země,“ povzdychl jsem si. „Nemůžeme je posuzovat podle sebe. Například tefirové by palbu zahájili. Možná po stejně krátkém okamžiku, vyslání žádosti o automatickou identifikaci a vteřině marného čekání. O něčem svědčí už to, že měli zbraně připravené.“

„Tady přece nemohou být tefirové!“ vybuchl nešťastně Jára.

„Pak musíme připustit, že je ve vesmírech takových bytostí více než si myslíme. Neviditelná vražedná kosmická stanice na oběžné dráze kolem Osmičky Vorgyle je dalším důkazem.“

„Co mají ty dvě společného?“

„Nenávist ke všemu cizímu,“ odtušil jsem. „Možná i touhu po nekontrolované moci, pohrdání jinými. Ve vesmírech může být takových civilizací víc. Mohli jsme se k tomu nachomýtnout náhodou, nemuseli tam číhat zrovna na nás. Mohli si nás splést s někým jiným, proti komu střílejí bez varování už dlouho.“

„Co s nimi uděláme?“ vrátila se Járovi skleslost, jakou jsem pociťoval také. „Jsme v pěkné bryndě, má vůbec cenu jít dál, proti tak válečnické civilizaci? Řekl bych, že to vzdáme. Zablokují nás.“

Měl pravdu. Jaký by to mělo smysl, pokračovat za takových okolností? Na Vorgyle jsme se zastavili, ale tady je to ještě horší. Ačkoliv...

„V bryndě tedy jsme, ale kdyby jen to!“ vzdychl jsem si. „Je to ještě horší, než si myslíš.“

„Proč myslíš, že je to ještě horší? Tohle ti nestačí?“

„Neáme proti sobě jednu válečnickou civilizaci, ale dvě. A ti na Vorgyle jsou pro nás nebezpečnější.“

„Jak to?“ nechápal Jára. „Obě nám už ukázaly zuby, ale Jirka zůstal až tady...“

„Jenže ti na Vorgyle mají hvězdné brány,“ řekl jsem s jistotou očekávaného průšvihu. „A zřejmě mají i brány nahoru! Před pěti tisíci lety tam zaručeně nebyli, museli přijít zdola. A největší nebezpečí pro nás je, že už o nás vědí.“

„Aha,“ polkl naprázdno Jára. „Myslíš, že by mohli po nás vyjet? To mě ani nenapadlo. Ale vyzbrojení jsou na to dobře. Páni, čím o tom víc přemýšlím, tím větší je to průser!“

„Teď s tím nic nenaděláme,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musíme na to jinak. Pečlivěji to promýšlet. Nejsou snad všechny světy plné jen bezcitných tefirů.“

„Ale je jich ve vesmíru nějak moc.“

Vrátili jsme se na Zem jako zmoklé slepice. To byla pěkně studená sprcha na naše dosavadní nadšení! Chtěl jsem se poradit s přáteli, ale takové, jaké jsem potřeboval, jsem měl jen v Novém Německu. Žil jsem tam příliš dlouho a s těmi dávnými českými jsem si už neměl co říci.

Jára přikývl, když jsem mu to takhle vysvětloval. Pak řekl, že raději poletí se mnou.

Na Čtvrté Zemi jsme přesedli z vimaanu do Messerschmidtu a přeletěli na Zem, kam jsme s vimaany zásadně nelétali. Pokaždé proti nim někdo něco měl, nechtěl jsem lidi provokovat. Továrna Messerschmidt přešla nedávno pohotově na výrobu letadel s tefirskými motory, dnes už patřila ke světové špičce. Bylo pro mě pohodlnější koupit si stroj v Novém Německu, kde jsem měl konto v bance, než měnit marky na jinou měnu. Měl jsem už čtyři německá letadla.

Volil jsem cestu tak, abychom propust otevřeli nad ostrovem Nové Německo, kde měl být už večer. Požádal jsem rádiem letiště Berlín o navigační podporu. Ne že bych ji potřeboval, spíš aby o našem stroji věděli. Na udivený dotaz operátora, odkud letíme, jsem odpověděl pravdivě, ale nezdvořile: „Z východu.“

Krátce poté se malý Messerschmidt posadil na plochou střechu našeho domu na jediné volné místečko mezi parkujícími letadly.

„Buď zdráv, Oto!“ vítal mě Kurt ve dveřích svého bytu, jakmile jsem zazvonil.

„Á, mladý Vávra!“ vítala nás i Gerta se sklenicí červeného vína v ruce. „Pojďte dál oba, zrovna tady všichni oslavujeme, u toho nemůžete chybět!“

„Nepřišli jsme slavit,“ řekl jsem mrazivě.

„Co je? Co se stalo?“ pochopil Kurt a i jeho úsměv rychle zmizel.

„Zabili mi bráchu,“ řekl to naplno Jára.

„Panebože, kdo?“ vyjekla Gerta a zbledla.

„Nevíme kdo, víme jen kde,“ odtušil Jára. „Ve vesmíru.“

„Řeknu vám to později, nebudeme rušit oslavu,“ pokusil jsem se vycouvat ze dveří. „Přijďte k nám, až to tu skončíte. A nedávejte hostům nic najevo, jich se to netýká.“

„Budete potřebovat nějakou pomoc?“ zeptala se věcně Gerta.

„Jdeme spíš na radu,“ ujistil jsem ji.

Zamířili jsme k mému bytu. Odemkl jsem, uvnitř páchla zatuchlina jako všude, kde se nebydlí.

„Otevři okno,“ požádal jsem Járu a šel jsem otevřít druhé naproti.

Udělali jsme průvan, ale najednou jsme oba nevěděli, co dál.

„Nejraději bych se teď na všechno vykašlal a opil se do němoty, kdyby to šlo,“ řekl Jára vyčerpaně.

„Já taky,“ přikývl jsem. „Po tomhle by se nikdo nedivil.“

„Mám jen nejasné tušení, že to tak snadno nepůjde,“ dodal nejistě.

„Správné tušení,“ přikývl jsem. „A hned ze tří důvodů. Především – kdo má jako my v mozku tacuky, neopije se ani čistým lihem. Leckdo by uvítal, kdyby mohl chlastat jako duha bez opice a bez kocoviny, ale na nás alkohol působí tak málo, že odpadá hlavní důvod pít. Za druhé, v této chvíli by to nebylo vhodné ani kvůli přátelům. Za třetí, budeme teď potřebovat jasnou hlavu, protože na tohle se vykašlat prostě nesmíme.“

„Co chceš dělat?“ nesouhlasil Jára. „Přiznám se, někam bych zalezl jako pes po nespravedlivém výprasku. Jirkovi nepomůžeme, ty bytosti si nás nepřejí. Ale – je to jejich svět. Nenecháme jim ho?“

„A co ty potvory, které před námi zuřivě brání Osmičku?“ řekl jsem tiše. „Oni přece nehájí svůj svět! Brání nám ve zkoumání světa, který jim nepatří! Tři další světy mají být prázdné a předpokládám, že už nejsou. Kdo si na ně ale dělá nárok? A jakým právem?“

„Nevíš proč to dělají,“ řekl Jára unaveně.

„Nevím,“ připustil jsem. „Ale uvažuj. V našem světě se Gehenna celá tisíciletí neprojevovala. Ne že by byla mírumilovná, tefirové spíš pro vzájemné válčení odsunuli zničení našeho světa na později. Jakmile se ale mezi Baaly a Árjá s konečnou platností rozhodlo, byli bychom na řadě. Že jsme to na poslední chvíli odvrátili a i tak to stálo nějakých dvacet tisíc lidí život, o tom už víš. A to byli naši nejbližší sousedé! Podle toho, co o světech až do Jedenáctky vím, žádná vražedná civilizace tam být nemá. Odkud se vzala? Podle mě je jen jedna možnost. Musela přijít z větší hloubky paralelních vesmírů a navíc nahoru. Znám to až do Jedenáctky, musela tedy přijít přinejmenším z Dvanáctky. Uvědomuješ si ale, co to znamená?“

„Kdy jsi tam byl – tedy spíš ta potvora, co máš v sobě?“

„Je to pár tisíc let, ale to nic neznamená,“ odtušil jsem zamračeně. „Uvědom si, co je na tom důležité. Ta civilizace dokáže rozšiřovat pole své působnosti hvězdnými branami. Ale co je horšího, umí to i směrem nahoru. Za těch pár tisíc let spolkla čtyři světy, od Osmičky po Jedenáctku. Kdo zaručí, že se už zastaví? Nebo lépe, jak dlouho jí potrvá, než dorazí na Loaneb a začne tam masakrovat bezbranné Ciropegy? Hodit ji za hlavu, máme je za chvíli až u Země a při razanci jejich zbraní by to nebyl žádný med.“

„A teď k tomu přidáme další vraždící civilizaci u Země X, no potěš!“ došlo i Járovi. „Řekl bych, že je toho na nás dva nějak moc.“

„Taky mi došlo, že tohle nezvládneme,“ přikývl jsem. „Do této chvíle to bylo naše soukromé hobby. To by snad nebyla chyba, lidstvu se do toho nechtělo, podnikali jsme to tedy tajně. Ale teď nám to přerostlo přes hlavu a ať chceme nebo ne, musíme do toho zatáhnout ostatní. Určitě naše nejbližší přátele, ale kdoví, možná i celé lidstvo.“

„Nejradši bych se sťal pod obraz,“ povzdychl si Jára. „Ale máš pravdu, počítej tedy se mnou. Dva jsou víc než jeden.“

Kurt s Gertou se rozloučili s hosty, uložili děti a chvíli poté jsme je u nás měli jako na koni.

„Povídej,“ začal Kurt věcně hned ve dveřích. Kávou nepohrdl, ale očividně ho nezajímala. Bylo proč. Vypověděli jsme mu raději, co se stalo.

„Kde že jste to byli?“ protočily se mu panenky údivem.

Zběžně jsem mu nakreslil dosavadní schéma paralelních vesmírů. Kromě Země X znal všechno už z dřívějška.

„Co chcete dělat?“ ptala se nás Gerta. „Chudák Jirka! To je opravdu strašné!“

„Asi budeme muset s pravdou ven,“ připustil jsem. „Moc se mi do toho nechce. Křiku bude v celém světě, až budou uši zaléhat, ale je to lepší než mlčet a čekat na přílet neviditelných vraždících kosmických pevností z Osmičky. Pak by mohlo být na pravdu pozdě.“

„A nemohli byste o těch bytostech zjistit něco bližšího?“ zeptala se opatrně Gerta. „Já vím, nebude to snadné, ale neznámé nebezpečí je vždycky horší než to, o kterém aspoň něco víme.“

„Zkusíme prorazit na Devítku, Ydlecoge, jak ji nazývali tefirové,“ povzdychl jsem si. „Znamená to instalovat pevnost pod nějaké pohoří na Osmičce, Vorgyle. Nesmíme se tam ale zdržovat hned po instalaci. Tefirové v Gehenně na ten trik nepřišli, ale jestli budou tihle chytřejší, zničí nám ji. Co dál? Porozhlédneme se po Devítce Ydlecoge a pokud tam objevíme civilizaci, podíváme se, co je zač. Upřímně řečeno se děsím, zda to není civilizace nestvůr jako na Gehenně. Bohužel je to dost pravděpodobné. Co s ní? Nemůžeme na ni útočit pro pár zničených budov, to bych si nesrovnal se svědomím ani kdyby to opravdu byly bestie. Budeme je muset hlídat, aby je nenapadlo vydat se přes Sedmičku Ribge. Teprve to by byl ospravedlnitelný důvod napadnout je a chránit před nimi naše přátele Ciropegy.“

„Je tu ještě problém, na který jste možná zapomněli,“ nadhodila Gerta vážně. „Pořád uvažujete, že se k nám může dostat zlo v podobě cizí civilizace z dalších paralelních světů. Co když jsou ti neznámí cizinci odjinud z vesmíru? Nemuseli tam přijít skrz hvězdné brány, ale přiletět, co já vím, na nějakých kosmických lodích. Pak by snad nebyli tak nebezpeční.“

„Jako hypotéza to nevypadá špatně,“ souhlasil jsem. „Měli bychom ji uvažovat a prověřit.“

„Ale jak?“ vybuchl Jára. „Ty potvory na nás střílí ještě ve vzduchu jako na kachny a vy byste je chtěli prověřovat? Jak?“

„Něco vymyslet musíme,“ pokrčil jsem rameny. „Jen se obávám, že nám ten problém přerostl přes hlavu. Budeme do toho muset zainteresovat celý svět, sami to neutáhneme. Ani finančně, natož co do lidské stránky. Na dva lidi je toho moc.“

„Víš...“ začal Kurt nejistě, „šel bych s vámi třeba hned, ale máme malé děti...“

„Jeden člověk nás nevytrhne,“ odtušil jsem rychle. „Kromě toho jsi důležitější jako starosta Nového Berlína a ředitel největší televizní stanice v Novém Německu. Ani Gertu bych do toho netahal, nejen kvůli dětem.“

„Myslím, že by vám nejvíce pomohl Schmidke,“ řekl Kurt ulehčeně. „Velí policii a to jsou převážně mladí, svobodní chlapci.“

„Nejsem si jistý, že by to bylo nejlepší řešení,“ zavrtěl jsem hlavou. „Raději bych do toho přibral dobrovolníky, než to komukoliv nařizovat.“

„Nech Schmidkeho udělat mezi svými chlapci nábor dobrovolníků a zůstane tady sám, protože půjdou všichni,“ řekl Kurt. „Beztak někteří mladí kluci vyčítají ostatním, že tě zarazili. Hnutí ekologistů je sice pořád silné, ale dnes už má skoro stejně silné hnutí oponentů.“

„Dobrá, to by šlo,“ souhlasil jsem. „Teď další otázka. Kdy to zveřejníme? Hned, nebo to raději ještě odložíme? Připomínám, že nám ekoaktivisté začnou okamžitě házet klacky pod nohy.“

„Přibral bych na radu Schmidkeho,“ řekl Kurt. „Jednak je starší, ale hlavně, zná víc lidi.“

Pravda, kdo nevěděl, že je Schmidkemu přes devadesát let, nehádal by mu ani polovinu. Pořád mladý a svěží, skoro celý svůj život prožil na Druhé Zemi, kde lidé stárnou pomaleji než v původní vlasti... ale za poslední desetiletí mnoho lidí viditelně nestárlo ani na naší původní Zemi. Küfferlinové máslo prodlužovalo lidem mládí. Na Novém Německu je pěstovali na všech volných plochách. Tři čtvrtiny jeho produkce jsem měl pod kontrolou, což bylo ostatně zdrojem mých miliard.

„Dobrá, pozveme Schmidkeho,“ souhlasil jsem. „Můžeš ho zavolat, Kurte?“

Kurt volal telefonem generála a my jsme pokračovali v dohadování.

„Mám ještě jeden návrh,“ řekl Jára zamračeně. „Zaletět na Měsíc X v noci, kdy nás nebudou čekat. Co nejrychleji přistát, omráčit nejbližšího obyvatele, vzít ho na Druhou Zemi a požádat Uaxio o sondu do jeho mozku.“

„Uaxio ti takovou žádost samozřejmě odmítne, přesně podle zákonů hlavonožců,“ zastavil jsem ho. „Na jejím místě bych to musel odmítnout také. Popadneš-li nejbližšího obyvatele, bude to určitě nevinný.“

„Myslíš, že Kopffüsslerové neuznají jako důvod Jirkovu smrt, ani hrozbu pro náš i jejich svět?“

„Za Jirkovu smrt zaručeně odpovídá někdo jiný než ten, koho tam náhodně sebereš,“ ujišťoval jsem ho. „U bytostí Země X si nejsme jistí ani úmyslem napadnout nás.“

„Že mi zabili bráchu, to nic není?“ vybuchl Jára.

„Nemusí to být zamířeno proti nám a nemusí to znamenat ani nebezpečí pro naše světy,“ trval jsem na svém. „Představ si situaci, že se tam odehrává vleklá válka mezi jejich Zemí a Měsícem. Náhle se objeví cizí letadlo. Měsíčňané je sestřelí, neboť je považují za nepřátelský bombardér ze Země X. Jenže Měsíčňané mohou být napadenou stranou a musí být ostražití před vším, co se děje v blízkosti jejich světa. Tak by to jistě odmítla Uaxio a s ní celý sněm Xijtry. Nemá to smysl.“

„Až to bude mít smysl, bude pozdě,“ hučel Jára, ale už na mě nenaléhal.

Pak jsme hosty seznamovali s výsledky dosavadních průzkumů všech vesmírů, na které jsme se dosud dostali. Járův nápad se stavbou konvertoru na Měsíci se původně zdál naprosto nesmyslný. Ukázalo se, že tudy vede cesta kamsi do neznáma, kde jsme to neměli očíhnuté. Mohla tu být, obrazně řečeno, odbočka v cestě, podesta na schodech, nebo další schody, postavené kolmo na předchozí. Samozřejmě jen na papíře, kam jsme si kreslili zjednodušené náčrty. Jedenáctirozměrný prostor se na papír prostě nevejde.

Do nejlepší debaty zazvonil zvonek a za dveřmi stál generál Schmidke v koženém kabátě šéfa policie. Přišel sám. Schmidke neměl ochranku, tvrdil, že nechce nikoho vystavovat zbytečnému nebezpečí a raději se spoléhá na sebe. Rychle jsme ho seznámili se situací na Osmé Zemi i na Měsíci X.

„Oto, ty jsi zkrátka hazardér,“ řekl mi dobrácky. „Byl jsi jím vždycky, ale zatím ti to vždycky prošlo. Teď jste ale narazili na něco opravdu velkého.“

„Jirka letěl v tefirském vimaanu,“ ujišťoval jsem ho. „Ty mašiny snesou i atomovou pecku z děsivé blízkosti a štíty se měly zapnout samočinně. Dopadlo to ale špatně. Hůř, než si umíme představit.“

„S pozemskými letadly to tedy nemá cenu zkoušet,“ řekl Schmidke málem spokojeně. „Co jiného? Vaše metoda podzemních pevností je zajímavé řešení, ale úspěchem může být jen přeskočení závadných světů. To by mohlo stačit u Měsíce X, pokud se ukáže, že jeho obyvatelé neumí postavit konvertor směrem nahoru, nemohou projít na Měsíc Šestky a ohrožovat Ciropegy. Souhlasím, že nebezpečnější je civilizace na Osmičce, když už prokázala, že ovládá konverzi směrem nahoru. Kdybyste ji nakrásně přeskočili, zůstala by vám v zádech a to ještě nevíte, do jakého dalšího pekla se dostanete. Říkám to správně?“

„Tak nějak,“ vzdychl jsem si.

„Dobrá, pokračujeme. Pronikání do vesmírů současným směrem vidím černě. Sedmička pro nás bude v té řadě poslední, ale měsíční vazby snad umožní další průzkum a můžete pokračovat aspoň tudy. Klíčovou otázkou je – jsme schopni postavit se civilizaci Osmé Země, kdyby nás začala ohrožovat? Předpokládám, že se pokusíte o další kontakt rádiem a všemi možnými způsoby komunikace.“

„Myslíš, že v tom ještě budeme pokračovat?“ namítl jsem unaveně.

„Teď už vám nic jiného nezbývá!“ opáčil Schmidke. „Vy to ještě nevidíte? Když je necháte být, bude ta civilizace vědět, že je naším směrem něco zajímavého. Můžete zaručit, že ji nenapadne proniknout k nám a zaútočit? Uvědom si, Oto, postavit proti nepříteli Čínskou zeď může být sebeúžasnější projekt, ale je to ta největší pitomost, jaká se dá udělat.“

„Takže máme dál šťourat do vosího hnízda?“

„Tohle není vosí hnízdo!“ řekl Schmidke. „Je to mnohem horší! Navíc o nich nic nevíte, jen že mají po čertech silné zbraně! Chtějí pokračovat naším směrem? Dokážete je zastavit, kdyby nás napadly? Vím, máme několik Q-bomb a jak pevně věřím, Ota by dokázal v případě nouze postavit další. Jde o to, zda to na neznámého protivníka stačí.“

„Ani tím si nejsem jistý,“ přiznal jsem sklesle.

„Kdybys to věděl, zvládneš to sám a nepůjdeš pro radu k nám,“ usmál se Schmidke. „Na tvém místě bych to udělal také tak. Očekáváš hodně tuhého protivníka a bylo by dobré zjistit o něm na jeho mateřském světě, co se dá. Říkáš, že vaše finta jednou pomohla, snad pomůže i podruhé. Ty bytosti nejsou vševědoucí, když vám naletěly na makety. Na vašem místě bych to tedy zkusil. Budete-li potřebovat nadšence, dodám vám je. Jak tady správně tvrdil Kurt, kdybych svým hochům vysvětlil oč jde a vyhlásil nábor dobrovolníků, musel bych polovině rozkázat zůstat u policie. V lidech problém nevidím, ale se zbraněmi a s technikou to bude horší. Mám jen pistole a samopaly, to by asi nestačilo.“

„Co soudíš o úmyslu informovat světovou veřejnost?“ zeptal jsem se ho.

„To je jedna z mála věcí, které mohou počkat,“ ušklíbl se. „Uznávám právo lidí na informace, ale obvykle je dobré oznámit až výsledek. Jinak můžeš počítat s odporem právě té části lidstva, která o podstatě problémů nemá ani páru. Nic si z toho nedělej, na světě se základní bezpečnostní otázky skoro vždycky řešily a řeší s vyloučením vlivu veřejnosti. Nejčastěji, když jsou zaměřené proti té veřejnosti.“

„Dobrá, plné zveřejnění počká,“ přijal to Jára. „Neměli bychom ale o tom informovat aspoň někoho? Třeba OSN nebo armádu Spojených států? Mají na to určitě větší prostředky než my.“

„Kde selhaly tefirské vimaany, tam budou i Američané vedle,“ namítl Schmidke. „Snad bys do toho nezatahoval generalitu, která se zmůže sotva na lockheedy? Máte lepší letadla a nestačilo to. Spolehneš se raději na americké atomové rakety? Q-bomby jsou lepší, máte je a umíte je použít. Co ještě potřebujete?“

„Například peníze,“ napadlo mě.

„Peníze? Možná by ti Američané pomohli, ale musel bys je přesvědčit, že je to nutné a nabídnout jim nějakou protihodnotu. Proti Hitlerovi jsi je získal podezřele snadno, ale řekl bych, že za jejich ochotou byla zmínka o hitlernaftě. Za naftu by šli i do Gehenny. Co jim nabídneš dnes? Vimaany nebo Q-bomby? Jistě by je zajímalo oboje, ale pokud vím, stavěl ses původně tvrdě proti.“

„Kdyby nezbývalo nic jiného...“

„Dobrá, uvažuj o tom. Ale nejprve bych se na tvém místě obrátil na kamarády Němce. Nechci se moc chválit, ale vychoval jsi nás k odporu proti válkám více než zbytek světa. Zkušenosti z Q-Země nám vystačí přinejmenším na dvě další generace. Víš přece, co je největší paradox moderní doby? Židé válčí a Němci s nimi kšeftují. Němci už totiž přišli na to, že mír je lepší.“

„Všichni ne,“ oponoval jsem mu.

„Já vím,“ souhlasil Schmidke. „To je další paradox. Němci, žijící více než půl století pod Hitlerem, jsou dnes pacifisté, zatímco úplně stejní Němci, vychovávaní v demokratickém světě, hlasují pro válku.“

„To ani tak velký paradox není.“

„Máš recht. Moje rada je, spolehni se na nás.“

Poradu jsme nakonec rozpustili až k ránu.

Schmidke ve mně zlomil apatii, které jsme po katastrofě s Jirkou na čas podlehli. A nejen u mě, Jára se také vzchopil a další debaty se účastnil s předchozím elánem a možná větším, než jsem tušil.

Schmidke se nám nabídl s veškerou pomocí a to bylo dobré. Navíc sám ještě v noci obtelefonoval pár známých. Měli jsme teď podporu nejen radnice Nového Německa, ale i sponzory ochotné pomoci, kdyby mé soukromé prostředky narazily na dno. Měli jsme závazný slib současného vedení Junkersových továren na přednostní a přitom neveřejné dodávky materiálu, ať jde o součástky konvertorů, nebo Q-bomb. Továrna Messerschmidt nám zase slíbila letadla. Nedávno ukončila výrobu vrtulníků a místo nich nabízela elegantní letadla na bázi tefirských motorů. Počítala přitom s použitím pro cesty na Měsíc i na Druhou Zemi, takže měla vyvinutou i hermetickou kabinu.

Jára se omluvil, že se chce podívat do Čech za bývalými kamarády. Najde je a pokusí se získat je pro naši věc. Měl tam přece jen víc kamarádů než já. Odletěl hned k ránu, vzal si na to náš čtyřsedadlový letoun.

Navštívil jsem se Schmidkem podzemní sklad Q-bomb. Byly to vojenské trumfy Nového Německa, a nejen proti Brazílii. Nové Německo jimi omezovalo vliv dosavadních atomových velmocí a nehodlalo se jich vzdát. Q-bomby měly proti atomovým nepopiratelné přednosti. Nezůstávala po nich radioaktivita, podle účelu použití se dal poměrně přesně nastavit jejich účinek, takže jsme je mohli použít na vlastním území na dohled od obydlených prostor, aniž by civilistům hrozilo nebezpečí. Samozřejmě se k nim bez speciálního oprávnění nikdo nedostal a málokdo o nich věděl víc, než že se na území Nového Německa nacházejí. Skladiště jsme postavili hluboko pod Novým Berlínem a přístup k němu byl výhradně tunelem podzemní dráhy. Společná tunelová odbočka zásobovala i několik továren, podzemní dráha Nového Berlína sloužila v noci jako nákladní, nebylo to tedy nápadné. Málokdo tušil, že tunel za poslední nákladní rampou nekončí a betonová zeď s odpruženým nárazníkem je na kolejničkách posuvná do strany. Po jejím odsunutí by se koleje prodloužily o dalších sto metrů a další rampa za nimi by umožnila naložit připravená auta s bombami na nákladní vozy podzemní dráhy. O této skrýši věděli jen zasvěcení, ale patřil jsem k nim i já.

Bezpečnostní služba přijala příkaz generála Schmidkeho s ledovým klidem, ačkoliv dobře věděla, co to znamená připojit čtyři dosud nenabité Q-bomby k přípojce elektřiny a zapnout pomalé nabíjení. Pomalé nabíjení znamenalo, že elektrárna Berlín najede na svůj maximální výkon a k nám do podzemí začne posílat všechny přebytky energie. Obsluha velínu elektrárny ví, že se děje něco nepřístojného, ale ještě neví, kam ta energie putuje, zatímco většina obyvatel Nového Berlína nemá nejmenší tušení, k čemu se schyluje. Jen jednou v historii Nového Německa jsem si vyžádal rychlé nabíjení, kdy mělo absolutní přednost před všemi ostatními. Odnesla to tenkrát pevnost Árj-Cuginoli s posledními obyvatelkami Gehenny.

„Doufám, že je nebudeme potřebovat,“ vzdychl jsem si.

„Chceš-li mír, připravuj válku,“ odvětil klidně generál Schmidke. „Také bych tu energii nejradši beze zbytku vrátil. Až ta vajíčka nebudeš potřebovat, poslouží nám jako omeleta na půl roku.“

V žargonu to znamenalo, že bomby můžeme postupně vybít do energetické sítě, čímž se energie vrátí, kam patří. Kéž by se totéž dalo říci o všech zbraních světa!

„My půjdeme k pohotovostní jednotce,“ rozhodl generál Schmidke. „Už nás tam čekají.“

Bylo brzy po ránu, ale na spánek jsme rezignovali. Nakrátko se to dalo vydržet, teď šlo o čas.

Pohotovostní jednotka nás očekávala v plném vybavení. Dostala příkaz přemístit se do policejního konferenčního sálu, kde všichni odložili výstroj do vzorných hromádek a zasedli. Generál všem připomněl, že uslyší přísně tajné informace, jaké se už dlouho nevyskytovaly, a předal mi slovo.

Seznámil jsem je se současnou situací včetně nutné přednášky o paralelních vesmírech. Někteří se až podivuhodně správně orientovali, ale většina budila dojem, že všechno slyší poprvé v životě. Když jsem skončil, ujal se slova Schmidke, aby připojil výzvu k dobrovolníkům.

„Každému z vás už došlo, že situace je vážná jako v době, kdy na nás ďáblové z pekla podnikali nálety. Může to být ještě horší, tihle jsou ještě lépe vyzbrojení. Nám nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Neočekávejte střelbu z pistolí ani uplatnění karate. Rozhodující budou vědomosti, které zatím nemáte. Na druhou stranu nesmí být ohrožena práce policie. Také tady budeme potřebovat rozvahu a chladnokrevnost. Rozhodněte se sami. Očekávám, že se část přidá k bývalému starostovi, část zůstane ve službě a vezme na sebe všechny povinnosti. Nemusí to být půl na půl, ale obě skupiny musí zůstat akceschopné. Zvolte si zástupce každé skupiny a očekávám vaše rozhodnutí během třiceti minut ve své kanceláři.“

Mladíky jsme ponechali v sále a odešli.

„Předpokládám, že se dohodnou,“ usmíval se Schmidke.

„Naučíme je obsluhovat konvertory, to je poměrně snadné. Poslyš, Alfréde, měl bych ještě jeden prostředek, jak jejich akceschopnost zvýšit.“

Vážnost mých slov přiměla generála Schmidkeho podívat se na mě pozorněji.

„Ti hoši jsou perfektně připravení, Oto,“ řekl s jistotou. „Je to elita, věř mi.“

„Netvrdím, že ne,“ přikývl jsem. „Věřím, jsou na vysoké úrovni a nemám co bych jim vytkl.“

„Tak o co ti jde?“

„Proti ďáblům jejich schopnosti nestačí. Nikdo z nich se nemůže postavit ani mně. To přece víš.“

Schmidke se na mě opět podíval a ještě víc zvážněl.

„Poslyš, Oto, chceš z nich udělat to, co jsi sám, viď? Vím, že tě Kopffüssleři kdysi upravili, vím také, co dokážeš, ale nezlob se, ta změna se mi zdá příliš hrozná. To by už přece nebyli oni!“

„Ani to nedokážu věnovat více než dvěma,“ pokračoval jsem. „Můj syn umí totéž, spolu můžeme upravit čtyři lidi. Možná je to málo, možná víc než dost.“

„Právě. Jestli jsem to dobře pochopil, upravil sis i vlastní syny. Uvážil jsi ale všechna pro i proti?“

„Uvážil,“ trval jsem na svém. „Uvědom si, Alfréde, jde o hodně. Tefirové ze Třetí Země nám svými nálety předvedli jen ukázku toho, čeho jsou schopni. Pro ně to byl malý výlet, hlavní peklo se odehrávalo u nich, ale k nám by je přenesli rychle, zastavili jsme je na poslední chvíli. Ano, kluky jsem si upravil. Bez úpravy by Jirka zahynul už na Čtvrté Zemi, jen ta úprava nám umožnila přežít. Že jsem pak přece o syna přišel, to je něco jiného. Narazili jsme na bytosti stejně bezcitné jako byli tefirové, jenže silnější. Bohužel.“

Schmidke chvíli přemýšlel. Přece jen to byl i na něho silný tabák.

„V tomhle světle s tebou musím souhlasit,“ ustoupil po chvíli.

„Ano, ale k tomu potřebuji tvou pomoc.“

„Čím ti mohu pomoci? Já tomu přece nerozumím.“

„Najdi mi mezi všemi dobrovolníky dva, kteří budou nejen ochotni podstoupit změnu, ale za které se můžeš zaručit, že ji ani později nezneužijí. Nikdy v životě, rozumíš?“

„To chceš ale hodně!“ zvážněl ještě víc.

„Chci hodně, ale musím to chtít. Za své syny bych mohl dát ruku do ohně. Ty tvé přece neznám.“

„Očekáváš zřejmě, že je znám dobře aspoň já,“ přikývl po chvilce Schmidke. „To se snadno řekne, ale ve skutečnosti je to těžké.“

„Vím,“ souhlasil jsem. „Komu by to mělo být jasnější? Je to veliké riziko a zodpovědnost. Navrhl bych to i tobě, tebe přece jen znám. Ale uvědom si, ta úprava udělá z člověka démona. Nordenův šofér mě kdysi střelil nečekaně a zezadu. Mířil dobře, ale nejenže mě nezabil, nedostal se ani k druhému výstřelu a za hodinu jsem byl fit. V podzemí Nordenových laboratoří mě bezvýsledně pronásledovalo dvacet ozbrojených chlapů. Většinu jsem zabil dříve než laboratoře vyletěly do povětří. Kdyby se člověk s takovou úpravou dal na dráhu zločinu, stal byl se prokletím. To je hlavní důvod, proč jsem to nedal nikomu kromě svých synů. Člověk hodně získá, ale také hodně ztratí. Situace je ale taková, že nemáme na výběr.“

„Dobře, pokusím se ti vyhovět,“ slíbil. „Pokusím se sestavit takový... seznam kluků, za které bych mohl ručit. Nebudou to všichni, nemám tu samé andílky, musím vycházet i z toho, jaké kdo měl rodiče, co kdy provedl za klukovinu a tak... Nádavkem se může stát, že právě ti, kdo budou na mém seznamu, nebudou s tvou změnou souhlasit.“

„Nemusím ti zdůrazňovat, že to nikdy neudělám proti vůli upravovaného? Jaroslav odletěl do Čech, chce tam najít někoho ze svých dávných kamarádů, koho zná. Pak by šlo jen o dva adepty a kdyby ses chtěl stát jedním z nich, musel bys hledat už jen jednoho.“

„Dobrá, spolehni se,“ slíbil. „Situace je vážná, něco pro to udělat musíme.“

Také jsem si odešel obtelefonovat pár známých, ale to bylo jednodušší. Uvažoval jsem dál. Továrna Messerschmidt nám dodá stroje, výborně! Budou ale bezbranné a tefirské vimaany máme poslední dva. Nejsou stoprocentní, ale jsou odolnější než jakékoliv pozemské letadlo. Leda bych dal lidem tefirské štíty. To je ale dvousečné, mohou být zneužité. Nejhorší na tom bylo, že jakmile jednou ty prostředky lidem dám, nic už je nevezme zpět! Co bude menší zlo? Dát nebo nedat?

Leonardo da Vinci se proslavil mimo jiné tím, že jeden ze svých největších vynálezů odmítl dát lidem, aby se nemohl dostat do rukou vojákům. Raději se ho vzdal. O tom vynálezu se dodnes zachovalo sotva pár poznámek. Leonardo mi byl proto milejší než jiní vynálezci všech dob. Je ale dneska situace vážně tak zlá?

Byly to těžké úvahy a nevěděl jsem si s nimi rady.

Budu se muset o tom ještě poradit s někým jiným.

Přípravy na akce u obou neznámých civilizací teď probíhaly nezávisle v několika směrech.

Pohotovostní policejní jednotka k nám vyslala zástupce s požadovaným seznamem. Dopadl tak jak Schmidke čekal. Dvě třetiny mladíků se přihlásily ke mně, třetina by nadále zajišťovala pohotovost policie. Zástupci obou skupin přiznali, že se mezi sebou poměrně rychle shodli na nutném poměru sil, větší spory měli o umístění jednotlivců k jedné nebo druhé skupině. Všichni se hlásili ke mně, ačkoliv všichni rozumně uznávali nutnost existence druhé party. Nakonec se dva dobrovolně obětovali a ostatní mezi sebou losovali. Bylo to asi rozumné řešení. Učinili zadost povinnostem a nikdo se necítil ukřivděn.

Tak se stalo, že ti, které Schmidke vybral jako nejlepší pro mé účely, los vyřadil mimo hru.

„Dobrá,“ řekl téměř spokojeně Schmidke. „Je to zřejmě věc osudu. Takže ti doporučím jen Rudolfa Wranzela a aby byl počet naplněn do dvou, nabízím se jako druhý.“

„Než ti řeknu ano, chtěl bych promluvit s Rudolfem,“ souhlasil jsem. „Musím ho na to připravit.“

Schmidke si tedy zavolal Rudolfa. Než přiběhl, zazvonil na stole telefon. Alfréd zvedl sluchátko a pak mi je mlčky podal.

„Tady Jára!“ uslyšel jsem. „Tati, prosím tě, připrav se, vezu zajatce ze Země X. Jsem nad Atlantikem, za chvíli budu v Novém Berlíně. Prosím tě, může nám generál Schmidke zajistit hlídání vimaanu? Nestačil jsem vyměnit stroje, ale uvidíš sám, bude to stát za to!“

„Máš syna stejného hazardéra jako jsi sám,“ komentoval Alfréd nevzrušeně, jako by ho ta zpráva ani nepřekvapila. „Jablko nepadlo daleko od stromu. Uvidíme.“

Na jeho doporučení měl Jára přistát na ploché střeše budovy policie. Bylo tu naštěstí volné místo pro přistávání. Vystoupili jsme na střechu, já, Schmidke a šest jeho chlapců, určených ke střežení vimaanu. Za malou chvíli se vimaan s Járou přihnal, rychle dosedl a otevřel své dveře.

„Pohlídejte mi mašinu, prosím,“ požádal Jára policisty. Pak pomalu vystoupil. V náručí nesl krásnou, ale zřejmě omdlelou dívku.

„To je ten zajatec?“ zeptal jsem se Járy překvapeně.

„Ano,“ přisvědčil. „Ale pozor, kouše. Musel jsem ji ochromit qurem, jinak by mě zmlátila.“

„Ona přežila quro?“ podivil jsem se.

„Trochu slabší, nechtěl jsem ji zabít. Akorát aby nekladla odpor.“

Vypadala jako obrázek, ale zachvěl jsem se, když jsem ji spatřil. Byla evropského typu, s dlouhými blond vlasy, oblečená jako pohádková víla do lehké vzdušné bílé látky. Připadala mi úplně dokonalá. Asi jako... asi jako tefirka Belial. A hned jsem byl ve střehu. Proboha, tihle lidé mi zabili syna!

„Jak jsi k ní přišel?“ zeptal jsem se ho suše.

„Sebral jsem ji z Měsíce X,“ odtušil. „Patří k těm bestiím, co mi zabily bráchu. Musíme z ní dostat co nejvíc a když to nepůjde přes Kopffüsslery, tedy jen tak.“

Schmidke přikázal hlídačům zaujmout nejvýhodnější pozice a šel s námi. Jára donesl svou kořist až do výtahu a nakonec ji položil na lůžko za kanceláří generála Schmidkeho. Generál tu zřejmě občas přespával, při jeho funkci se nebylo čemu divit.

„Sežeňte nějaké řemeny, musíme ji pevně přivázat,“ žádal Jára.

Ubytovna pohotovostní jednotky byla nedaleko, splnit jeho požadavek byla věc okamžiku.

„Jak jsi se tam vlastně dostal? A co Jirkova nehoda?“

„Prošel jsem tam bez letadla. Otevřel jsem propust přímo mezi jejich světem a halou naší pevnosti, vběhl do jejich světa, omráčil dvě nejbližší oběti a tuhle holku jsem přinesl. Očekával jsem, že bude lehčí na nošení.“

„Omráčil jsi jich víc?“ zajímalo mě. „Snad jsi je nezabíjel?“

„Neměj strach, tihle snesou víc než dost,“ ujistil mě. „Zprvu jsem se krotil, ale ty dva to jen rozzuřilo. Schytal jsem od nich strašlivou ránu, aniž by na mě sáhli. Možná mají něco podobného našemu quru, ale my je máme silnější. Použil jsem tedy větší sílu a šli k zemi. Ale ani ten druhý nebude mrtvý.“

„Druhý?“

„Jistě,“ přikývl. „Vypadalo to, že jsem tam přepadl milence při měsíčku, no, svítila jim spíš Země X. Procházeli se spolu nocí a o něčem hovořili. Jeho jsem tam nechal, ji jsem přinesl.“

„Tefirové neznali lásku,“ řekl jsem tiše. „Tihle jsou zřejmě jiní. To by bylo dobré znamení.“

„Ale zabili mi bráchu!“ vybuchl Jára. „Jen je nelituj!“

„Tihle dva určitě ne,“ opáčil jsem klidně. „Uvidíme, jak se s nimi domluvíme. Doufám, že jsi přitom něco zjistil i o Měsíci X. Co třeba složení jeho atmosféry?“

„Vzorky jsou v letadle, ale na zjišťování nebyl čas,“ odtušil Jára. „Dýchat to šlo, takže naopak, náš vzduch nebude škodlivý ani pro ně. Nemáte tu něco, aby se probrala?“

Schmidke donesl lékárničku a podal Járovi hadřík namočený do čpavkové vody. Naštěstí to na dívku stačilo. Zachvěla se, otevřela oči a chvíli jen tak nechápavě mrkala. Pak teprve si všimla nás. Trhla sebou a chtěla vyskočit, ale popruhy ji zadržely. Okamžitě se jim vzepřela silou, ale nepovolily.

Až pak se obrátila k nám a andělsky krásným hlasem, jenže plným nenávisti, vykřikla:

„Kdo jste? Co jste udělali s Muíelim? Nenávidím vás, vy bestie prokleté! Ať je prokletý den, kdy jste k nám přišli!“

Ta slova mě málem položila. Už proto, že byla vyslovena řečí, které jsem – rozuměl.

Klasickou tefirštinou, řečí Třetí Země, Gehenny.

Znamenalo to jen jedno. Ta krásná dívka byla tefirka.

Pravá, nefalšovaná ďáblice.

Errata:

10.08.2021 21:58