Bobinet, prosím, Toni Bobinet, dvaadvacetiletý poručík horského dělostřelectva, posádkou v Annecy (Haute Savoie), ale toho času na šestinedělním cvičení na Jehlách (Les Aiguilles), odkud, když je pěkně, je vidět na západě Annecyské jezero a Ženevu a na východě tupý hřbet Dobráka a špičky Montblanku – jste už doma? -, tedy poručík Toni Bobinet sedí na balvanu a tahá se za maličké knírky, jednak proto, že se nudí, jednak také, že už popáté přečetl čtrnáct dní staré noviny a přemýšlí.

Nyní by kronikář měl sledovat myšlenky příštího Napoleona; ale zatím jeho (totiž kronikářův) pohled klouže ze zasněžených svahů do údolí Arly, kde už taje a kde ho poutají malá městečka, Megéve, Flumet, Ugines, se špičatými kostely, jako hromádky hraček – ach, vzpomínka na dávno minulé dětství! Ó budovatelské sny nad Kotvovými stavebnicemi!

Zatím poručík Bobinet... Avšak nikoliv. Vzdejme se pokusu psychologizovat veliké muže a vyslovit zárodečný vznik titánských myšlenek. Nedovedeme toho, a kdybychom to dovedli, byli bychom snad zklamáni. Představte si zkrátka, že takový malý poručík Bobinet sedí na Jehlách uprostřed hroutící se Evropy, má za sebou baterii horských děl a pod sebou droboučký svět, který by se dal odtud shora pohodlně rozstřílet, a že ve starém čísle annecyského Moniteura si právě přečetl úvodník, jímž nějaký pan Babillard volá po silné ruce kormidelníka, jenž by vyvedl loď Francie z šílené bouře k nové slávě a moci, a že tady, ve výši nad dva tisíce metrů, je čistý, bohaprostý vzduch, ve kterém se myslí jasně a volně; představte si to vše, a pochopíte, že pan poručík Bobinet, jak tu seděl na kameni, se zamyslil a pak napsal své ctihodné, scvrklé, bělovlasé mamince poněkud zmatené psaní, že „brzo uslyší o svém Toni“ a že Toni má „nádhernou myšlenku“, načež dělal to a ono, v noci zdravě spal a ráno svolal vojáčky své baterie, svrhl starého neschopného setníka, získal četnickou stanici v Sallanches, vyhlásil napoleonsky stručně válku Absolutnu a šel zase spat; den nato rozstřílel Karburátor pekárny v Thanes, obsadil nádraží v Bonneville a zmocnil se velitelství v Annecy, tentokráte už vele třem tisícům mužů. Do týdne rozstřílel přes dvě stě Karburátorů a vedl patnáct tisíc bodáků a šavlí na Grenoble. Provolán velitelem Grenoblu, měl za sebou armádičku čtyřiceti tisíc mužů, načež sestupoval do údolí Rhônu, pečlivě očišťuje krajinu před sebou dalekonosnými děly ode všech atomových motorů. Na silnici k Chambéry zajal v autu ministra vojenství, který mu jel napravit hlavu. Den nato jmenoval jej ministr vojenství generálem, patrně zcela získán pro jeho plány. 1. dubna vyčištěn Lyon od Absolutna.

Bobinetův vítězný postup dál se až dotud bez velkého krveprolití. Teprve za Loirou se stavěli na odpor hlavně horliví katolíci a místy došlo k velikým řežím. Naštěstí pro Bobineta i v obcích zcela zachvácených Absolutnem zůstal mnozí Francouzové skeptiky, ba naopak projevili divoký fanatism skeptičnosti a osvícenství. Po neustálých masakrech a nových bartolomějských nocích byli „les Bobinets“ vítáni jako osvoboditelé; a skutečně všude, kam přišli, docílili postupného uklidnění, když rozbili všechny Karburátory.

A tak už v červenci vyslovil parlament, že „Toni Bobinet se dobře zasloužil o vlast“, a odevzdal mu s titulem maršála hodnost Prvního Konzula. Francie byla konsolidována. Bobinet zavedl státní ateistmus; jakýkoliv náboženský projev trestán smrtí podle válečného práva.

Nelze přejít mlčením některé scény ze života velkého muže.

Bobinet a jeho matka. Jednoho dne ve Versailles radil se Bobinet s generalitou. Poněvadž bylo horko, postavil se u otevřeného okna; náhle spatřil v parku stařičkou paní, hřející se na slunci: Tu přerušil Bobinet maršála Jolliveta a zvolal: „Hle, pánové, moje matka... !“ Všichni přítomní, ano i otužilí generálové zaslzeli nad tímto projevem synovské lásky.

Bobinet a láska k vlasti. Kdysi byl Bobinet za deště přítomen přehlídce vojska na Polích Manových. Když defilovaly těžké agregáty dělostřelecké, najelo vojenské auto do veliké kaluže vody, jež vytryskla a potřísnila plášť Bobinetův. Maršál Jollivet chtěl na místě potrestati velitele nešťastné baterie degradací. Avšak Bobinet jej zadržel: „Nechte, maršálku; vždyť je to bláto francouzské.“

Bobinet a invalida. Jednou zajel Bobinet nepoznán do Chanres. Cestou praskla pneumatika, a zatímco ji řidič vyměňoval, přiblížil se jednonohý invalida a žebral. „Kde přišel ten člověk o nohu?“ tázal se Bobinet. Invalida vypravoval, že ji ztratil jako voják v Indočíně a že má chudičkou matku a často že po celé dny nemají oba co dát do úst. „Maršálku, poznamenejte si toho muže,“ řekl Bobinet dojat. A skutečně za týden zaklepal na dveře chatrče invalidovy osobní kurýr Bobinetův a odevzdal ubohému mrzákovi balíček „od Prvního Konzula“. Kdo vyučí radostný úžas invalidův, když otevřev balíček našel v něm bronzovou medaili!

Při těchto výtečných vlastnostech duševních není divu, že Bobinet konečně se uvolil vyhovět horoucí touze všeho lidu a prohlásil se za obecného nadšení dne 14. srpna císařem francouzským.

Tehdy zajisté nastávaly pro celou zeměkouli doby velmi nepokojné, ale také dějinně velkolepé. Všechny zemědíly se doslovně skvěly hrdinnými činy válečnými. Pozorována z Martu, rozzářila se jistě naše Země jako hvězda první velikostí, z čehož asi martští hvězdáři soudili, že se nalézáme ještě ve stavu žhavém. I pochopíte, že rytířská Francie a její představitel, císař Toni Bobinet, nezůstali pozadu. Snad také tu působily zbytky Absolutna, pokud nevyprchaly do světového prostoru, vzbouzejíce povznesenou a ohnivou náladu. Krátce, když dva dny po své korunovaci prohlásil Veliký Císař, že přišla hodina, aby Francie pokryla zeměkouli svými korouhvemi, odpověděl mu jednomyslný výkřik nadšení.

Plán Bobinetův byl tento:

1. obsadit Španělsko a dobytím Gibraltaru získati klíč k Středozemnímu moři;

2. obsadit dunajské údolí až po Pešť jakožto klíč evropského vnitrozemí;

3. obsadit Dánsko jakožto klíč k severnímu pomoří.

A protože územní klíče se obyčejně musejí namazat krví, vypravila Francie tři armády, jež jí získaly vesměs ohromné slávy.

Čtvrtá armáda obsadila Malou Asii jakožto klíč k Východu.

Pátá se zmocnila ústí řeky sv. Vavřince jakožto klíče k Americe.

Šestá se potopila v námořní bitvě u břehů anglických.

Sedmá oblehla Sevastopol.

Na Silvestra roku 1944 měl císař Bobinet všechny klíče v kapse svých dělostřeleckých kalhot.

Errata:

30.05.2021 13:28