Kapitola XXVI
|
|
|
Bitva u Hradce Králové |
Zde dovolává se kronikář Augusta Sedláčka, Josefa Pekaře a jiných autorit historiograřických, že důležitým zdrojem pro poznání dějin jsou také místní děje, zrcadlící světové události jaksi v kapce vody.
Nuže, kapka vody zvaná Hradec Králové je kronikáři památná tím, že se v ní proháněl jako maličký nálevník, jako prvok tamního gymnázia, a tehdy ovšem ji považoval za celý svět; než dosti o tom.
Do Největší Války vstoupil Hradec Králové vyzbrojen jediným Karburátorem, a to v pivovaře, co podnes stojí za chrámem sv. Ducha, hned vedle kanovnických domů. Snad toto posvátné sousedství působilo na Absolutno v tom smyslu, že jalo se vařiti pivo vydatně a horlivě katolické a jím probudilo v hradeckém občanstvu stav, z něhož by nebožtík biskup Brynych měl nelíčenou radost:
Avšak Hradec Králové je jaksi příliš na ráně, a proto se záhy octl v moci Prušáků, kteří v luteránské zuřivosti rozbili pivovarský Karburátor. Nicméně Hradec, věren historické kontinuitě, udržel příjemnou náboženskou temperaturu, zejména když pak tamní diecézi dostal osvícený světící biskup Linda. A i když přišli bobineti, Turci a Číňané, zachoval si Hradec hrdé vědomí, že: 1, má nejlepší východočeské ochotnické divadlo, 2. nejvyšší východočeskou zvonici a 3. na stránkách svých lokálních dějin největší východočeskou bitvu. Sílen těmito myšlenkami přečkal Hradec Králové nejstrašnější zkoušky Největší Války.
Když se zhroutila mandarínská říše, stál v čele města obezřetný starosta Skočdopole. Jeho vláda prostřed obecné anarchie byla požehnána poměrným klidem, dík moudrým radám biskupa Lindy a vážených pánů starších. Ale přišel vám do města jakýsi krejčík, no, Hampl se zkrátka jmenoval, takto bohužel hradecký rodák, ale odmalička se toulal po světě a sloužil dokonce v Alžíru v cizinecké legii, takový dobrodruh.
S Bobinetem táhl dobývat Indie, ale dezertoval někde u Bagdádu a proklouzl jako jehla skrze bašibozuky, Francouze, Švédy a Číňany zpátky do rodného města.
Tak ten krejčík, ten Hampl, nějak načichl bobinetovštinou, a sotva se vrátil do Hradce, nemyslel na nic jiného, než jak by se zmocnil vlády. Šít šaty, to mu nevonělo; proto začal rýpat a kritizovat, že prý tohle a onohle, a že prý celá radnice patří flanďákům, a co prý ty peníze v záložně, a že prý pan Skočdopole je neschopný starý fajfka a kdesi cosi. Bohužel, jak už války s sebou nesou zhovadilost mravů a otřesení každé autority, našel Hampl několik přívrženců a založil s nimi stranu sociálně revolucionářskou.
Jednou v červenci svolal ten dotyčný Hampl na Malé náměstí tábor lidu, a stoje na kašně, volal mimo jiné, že prý lid kategoricky žádá padoucha, zpátečníka a biskupského utřisvíčku Skočdopole, aby složil starostenský úřad.
Na to odpověděl pan Skočdopole vylepenými vyhláškami, že jemu, řádně volenému starostovi, nemá nikdo co poroučet, zejména žádný přivandrovalý dezertér; že v nynější neklidné době nelze vypsati nových voleb a že náš soudný lid je si vědom atd.
Na tohle však Hampl čekal, aby provedl svůj bobinetovský kousek. Vyšel ze svého bytu na Malém náměstí, mávaje rudým praporcem, a za ním dva kluci ze všech sil tlukoucí do bubnu. Takto obešel Velké náměstí, postál chvíli před biskupskou rezidencí, načež odtáhl za víření bubnů na pole u řeky Orlice, řečené Na mlejnku. Tam zarazil prapor do země a sedě na bubnu napsal vyhlášení války. Potom poslal oba kluky do města, aby bubnovali a na všech místech přečetli jeho vyhlášku, jež zněla:
|
Jménem Jeho Veličenstva císaře Bobineta rozkazuji královskému věnnému městu Hradci Králové, aby vložilo klíče od městských bran do mých rukou. Nestane-li se tak do západu slunce, vykonám své vojenské přípravy a napadnu za úsvitu město dělostřelbou, jízdou i bodáky. Ušetřím jen životů a majetku těch, kteří se nejpozději do úsvitu dostaví do mého tábora Na mlejnku, nesouce všechny své upotřebitelné zbraně, a složí přísahu Jeho Veličenstvu císaři Bobinetovi. Parlamentáři budou zastřeleni. Císař nevyjednává. Generál Hampl |
Toto provolání bylo přečteno a způsobilo jistý zmatek, zejména když kostelník od Sv. Ducha začal na Bílé věži zvonit na poplach. Pan Skočdopole navštívil biskupa Lindu, který se mu však vysmál; pak svolal městskou radu k mimořádnému zasedání, kde navrhl vydati generálu Hamplovi klíče od městských bran. Zjistilo se, že takových klíčů není; několik historických zámků a klíčů, jež bývaly v městském muzeu, odvezli Švédové. V těchto starostech nastala noc.
Po celé odpoledne a zejména večer trousili se lidé pěknými alejemi k Mlejnku; „ale to víte,“ říkali si na potkání, „jdu se taky podívat na tábor toho blázna Hampla.“
Když přišli k Mlejnku, viděli louky už plné lidí, a u dvou bubnů Hamplův pobočník přijímal přísahu poslušnosti císaři Bobinetovi. Sem tam hořely ohně; kolem nich míhaly se lidské stíny, zkrátka vypadalo to náramně malebně. Někteří se vraceli k Hradci zřejmě sklíčeni.
V noci byla podívaná ještě skvělejší. Starosta Skočdopole vylezl po půlnoci na Bílou věž; a hle, k východu podle Orlice hořelo sta hranic, tisíce postav pobíhalo kolem ohňů, jež vrhaly široko daleko krvavou záplavu. Patrně tam kopají zákopy. Starosta slezl z věže nápadně ustarán. Bylo zřejmo, že generál Hampl nelhal o svých branných silách.
Za úsvitu vykročil generál Hampl z dřevěného Mlejnku, kde celou noc probděl nad plány města. Několik tisíc mužů, vesměs sice v civilu, ale aspoň čtvrtina ozbrojena, stálo už ve čtyřstupech; zástupy žen, starců a dětí se tísnily opodál.
„Vpřed!“ zavelel Hampl, a v té chvíli zahlaholily polnice trubačského sboru ze světoznámé továrny pana Červeného na dechové nástroje a za zvuků radostného pochodu (Šly panenky silnicí) vykročily Hamplovy síly k městu.
Pod městem zastavil generál Hampl své šiky a poslal napřed trubače a herolda s výzvou: aby nebojující lidé vyšli z domů. Avšak nevyšel nikdo. Domy byly prázdné. Malé náměstí prázdné. Velké náměstí prázdné. Celé město prázdné.
Generál Hampl si zakroutil kníry a zamířil k radnici. Byla otevřena. Vešel do zasedací síně. Usedl na místo starostovo. Před ním na zeleném sukně ležely připraveny aršky psacího papíru a na každém už předem krasopisně napsáno:
„Ve jménu Jeho Veličenstva císaře Bobineta.“
Generál Hampl přistoupil k oknu a zvolal: „Vojáci, bitva je skončena. Zlomili jste ozbrojenou rukou klerikální vládu radniční kliky. Našemu milovanému městu nastává éra pokroku a volnosti. Drželi jste se skvěle. Nazdar!“
„Nazdar!“ odpovědělo vojsko a rozešlo se. Také do starostova domu se pyšně vracel jeden Hamplův bojovník (později se říkalo hamplman), nesa na rameni pušku po nějakém čínském vojákovi.
Tak se stal pan Hampl starostou; dlužno uznati, že také jeho obezřetná vláda byla požehnána poměrným klidem prostřed obecné anarchie, dík moudrým radám biskupa Lindy a vážených pánů starších.
30.05.2021 13:28