Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Agaboril planeta Mágů Agaboril   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 6) Science fiction Václav Semerád © 1993 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus HGS Geia

Průzkumný hvězdný letoun, vedený v rejstříku Kosmického průzkumu Galaktického společenství jako „HGS Geia, domovská planeta Země“, zdánlivě nehybně visel čtyři světelné sekundy od nově objevené, dosud bezejmenné planety.

V lodi byl klid a ticho, většina členů posádky spala ve svých kajutách. Zmatek spojený s odesíláním výsadkových strojů utichl teprve nedávno a všichni, kdo zůstali na lodi, teď vychutnávali zasloužený odpočinek. Uvnitř bdělo jen šest Strážců. Neustále drželi nepřetržitou službu u obrazovek svých uxionů.

Isztván Pötösz sledoval časoprojektorem dole na planetě hemžení, spojené s vykládáním materiálu z výsadkových letadel, ale protože podle palubního času byla téměř půlnoc, měl co dělat, aby udržel pozornost na obrazovce. Dole bylo pozdní odpoledne, slunce pomalu zapadalo za vrcholky hor a lidé nespěchali. Biologické testy, pochopitelně provedené jako jedny z prvních činností, prokázaly neškodnost zdejších mikroorganismů, průzkumníci už odložili nepohodlné skafandry a chodili jen v kombinézách; samozřejmě s výjimkou hlídek, sedících neustále za řízením gryulů a připravených okamžitě vzletět na pomoc, kdyby bylo třeba.

Planeta měla jedinou pevninu, několik ostrovů velikostí srovnatelných se Sicílií a celou plejádu drobných ostrůvků; byly soustředěny na stejné polokouli, kdežto větší část povrchu planety pokrýval oceán, v němž by nikdo žádný ostrov nenašel.

Pevnina byla pokryta z velké části pralesy. Rostly zde obrovské stromy, obvykle s dlouhými, bohatě rozvětvenými větvemi. Z nich splývaly tmavomodré, u větví baňaté a na koncích třásňovité listy. Stromy byly svými větvemi navzájem propleteny a skrz houštiny by bylo těžké prodírat se pěšky. Z výšky vzdálené oběžné dráhy však byly patrné primitivní osady místních obyvatel. Tvar jejich těla byl podobný lidem, ať už lidem Země, nebo jiným. Hvězdná výprava HGS Geia tedy objevila další humanoidní civilizaci. Těch je dnes ve známém vesmíru mnoho, ale většina pochází pouze z několika skutečně původních kolébek: Aigury, Bardžá, Eio, Kerré, Saimeo a též ze Země. Ostatní, druhotné, vznikly kolonizací neobydlených planet. Nehumanoidních bytostí bylo objeveno mnohem více druhů, i když naopak co do počtu obývaných planet zaujímají menší část Společenství. Objevení další původní humanoidní civilizace by byl veliký úspěch a dalo by se tedy mluvit o štěstí, které průzkumný hvězdolet Geia dosud provázelo.

Úroveň zdejší civilizace zřejmě nebyla nijak vysoká, ale obyvatelé už znali oheň, uměli pracovat s kovy, obdělávali půdu a pěstovali plodiny. Celkově se obraz jejich civilizace blížil obrazu středověku Země. Teď byl proto na pořadu pokus o kontakt s místními lidmi (proč je tak nenazývat). O nějaké kolonizaci planety samozřejmě nebyla řeč, ale posádka HGS Geia neměla důvod spěchat a výzkum dosud neznámé civilizace byl přitažlivější, než průzkum neobydlených, pustých světů, byť s vlastním životem.

Isztván Pötösz však náhle vyskočil a bohapustě zaklel – maďarština, jeho rodný jazyk, má pro tyto případy spoustu velice šťavnatých výrazů. Okamžik ještě nevěřícíma očima zíral na svou obrazovku, pak se natáhl, odklopil krytku z velkého červeného tlačítka a udeřil do něho pěstí.

Vnitřkem „HGS Geia“ se rozeznělo hrozivé kvílení sirén. Ospalí lidé vybíhali ze svých kabin, v běhu se dostrojovali a pospíchali na svá místa. Během půl minuty byli už v kabině časoprojektorů shromážděni všichni členové velitelské sekce. A všichni, jako prve Isztván, nechápavě hleděli na opakování události, která je definitivně probudila jako ledová sprcha.

Výsadkový letoun, nevelký pětimístný gryul, právě vyložil skládací domek pro dvojčlennou posádku a teď se tam dole na planetě pomalu vznesl nad lesem, aby opět zamířil do černého kosmu. Téměř neslyšně zakroužil ve výšce, ale náhle, bez jakéhokoliv varování se – rozplynul v čiré nic...

Poradu ani nebylo třeba svolávat. Všichni lidé z vedení výpravy byli od vyhlášení poplachu přítomni, rovněž ostatní členové expedice o pochmurné události věděli – prakticky současně s nimi. Isztvánův uxion pořídil na vyžádání několik desítek záznamů této události, každý z jiného pohledu. Tyto záznamy, patřičně zpomalené, teď prohlíželi všichni kdo měli oči, aby mohli sledovat kdejakou volnou obrazovku. Všichni byli – celkem zbytečně – vyzváni, aby se pokusili především zjistit příčinu katastrofy, při níž zahynuli zrzavý Boris a kudrnatý Joppiro. O tom, že zahynuli, nebylo pochyb. Záznamy, pořízené zevnitř pilotní kabiny, ukazovaly zcela nepochybnou smrt obou letců. Průzkumný gryul se sice rozplynul během nepatrného okamžiku, ale nezmizel naráz, jeho zkáza se dala nafilmovat a pak zpomaleně promítat. Bylo možné rozpoznat, že zkáza započala naspodu letounu, v jediné vlně postupovala vzhůru, přičemž se materiály letounu jakoby vypařovaly a mizely neznámo kam. Právě tak odspodu roztála i těla obou letců, což byl nejhorší pohled. Bylo zřejmé, že si oba uvědomovali nejen zkázu svého letounu, ale i bolest, kterou si ale nedokázali v tak krátkém okamžiku vysvětlit.

Velitel expedice Geia, zkušený kapitán Kamil Dvořák, se po necelých dvaceti minutách bezradně obrátil na nevelkého mladého muže, který spolu s ostatními pátral v obrazovkách po příčině.

„Tohle nevypadá dobře, že?“ vytrhl ho z upřeného pohledu na obrazovky.

„To vypadá velice špatně,“ odpověděl mladík.

Oba mluvili univerzální řečí „Bar“, kterou v Galaktickém společenství musel každý ovládat aspoň tak dobře, jako svou „rodnou“ řeč. Něco takového by na jeho místě asi odpověděl kdokoliv z posádky. Tento mladík nebyl obyčejným členem posádky a skutečnost, že si nevěděl rady, něco znamenala.

„Nevím jestli je to ono, ale mám tu nějakou souvislost, pokud to není sama příčina,“ ozval se od své obrazovky opět Isztván Pötösz. „Pojď se podívat, Gurroo!“

Mladík, prve oslovený kapitánem, vstal ze svého sedadla a zamířil k Isztvánovi. Ostatní včetně kapitána se ihned připojili ke sledování děje. Isztván jej na časoprojektoru vyvolával znovu a znovu, ovšem pokaždé z jiného pohledu.

Na obrazovce se objevil záběr, při němž většinu lidí v řídícím sále zachvátilo tajemné vzrušení. Dole, hluboko pod startujícím gryulem, vyjel z lesa silný člověk, sedící na zdánlivě nelogickém dopravním prostředku – na mohutném, bytelném čalouněném křesle, vznášejícím se těsně nad zemí. Tento člověk byl velice podobný lidem Země, odlišoval se tak nepatrně, že si všichni povzdychli úžasem. Jenomže...

Gryul na výjevu časoprojektoru už začínal nabírat výšku a rychlost, potřebnou k opuštění planety. Člověk, sedící na létajícím křesle, pohlédl vzhůru a spatřil startující stroj. Pozvedl pravou ruku, na jejímž prostředníku měl lesknoucí se zlatý prsten s velkým křišťálovým kamenem, ukázal prudkým pohybem na gryul a cosi vykřikl.

V té chvíli se téměř současně udály dvě věci. Kámen na prstenu slabě zažhnul zelenavým zábleskem – a současně se nahoře ve výšce rozplynul průzkumný letoun se dvěma piloty.

„Já si to pořád nedovedu vysvětlit,“ opakoval už asi po páté Kamil Dvořák, velitel expedice.

„Z toho si nic nedělej, já také nevím, oč jde,“ utěšoval ho mladík. Byl to zvláštní člen posádky, všichni ostatní ho oslovovali jménem Gurroa a jednali s ním s respektem.

„Ať mi nikdo netvrdí, že někdo jen tak ukáže rukou a tři tuny materiálu se vypaří. A kdyby se jenom vypařily, zbyl by aspoň oblak prachu a dýmu, ale takhle? Vždyť to vypadá jako černá magie!“ držel se za hlavu velitel.

„Ale co kdyby tomu bylo tak, jak říkáš?“ řekl najednou Gurroa. Všichni se na něho s udivením podívali.

„No počkej, snad mi nechceš tvrdit, že je něco takového možné a že tomu dokonce věříš?“

„Věřím tomu, co vidím,“ opáčil klidně Gurroa. „Když na vlastní oči spatřím čarodějnici letící na koštěti, znamená to, že je asi možné, aby někdo za určitých podmínek takto na koštěti létal. Samozřejmě se pokusím tento jev vysvětlit. Na Zemi bych se například podíval na kalendář – o Svatojánské noci nebo o Haloweenu tam přece nad městy a vesnicemi létají tisíce děvčat na košťatech – pod oděvem mají antigravitační nárameníky, znáte to přece. Může to být halucinace nebo holografická projekce, která nás má jen zmást. Padesát dalších známých jevů může docela přijatelně vysvětlit, co jsme viděli. Jenže tady to asi bude těžší. Halucinaci můžeme vyloučit, uxiony jsou na rozdíl od nás lidí proti ní odolné. Když je něco zapsáno ve spirálách času, muselo to existovat. Ani holografií to nijak lehce nevysvětlíme. Ten čaroděj není projekce, je až nepříjemně skutečný. Podívejte se také blíž na jeho kuriózní dopravní prostředek. Dal bych nevím co za to, kdybych v něm objevil antigravitační nebo jakékoliv jiné motory, ale nic tam není – a to křeslo přesto létá! Já vím, že černá magie není přijatelné vysvětlení pro většinu vědců, ale prozatím nemáme žádnou hypotézu, která katastrofu našich letadel lépe vystihne. Budeme muset uvažovat i o té magii, abychom nedopadli jako »vědci«, kteří prohlásili, že kameny z nebes padat nemohou, protože tam žádné nejsou.“

„Jenomže – připustíme-li existenci magie, sesype se nám veškerá věda jako domeček z karet a můžeme se vrátit do doby starých Egypťanů! O magii nevíme nic víc nežli oni, spíš mnohem méně.“

„Tohle bych se neodvážil tvrdit,“ zamračil se Gurroa. „Vezměte si třeba holografii. Pokud by o ní lidé nevěděli, připadala by jim právě tak magická jako to, s čím jsme se tu setkali my. Kdo ví, co vězí za zdejší magií? Jsme tu teprve pár desítek hodin, se zdejší civilizací jsme se dosud takhle zblízka nesetkali a můžeme o ní tvrdit asi jenom to, že nám její první představitel není příznivě nakloněn.“

„Není nakloněn?“ vybuchl velitel. „Já v tom vidím jasný útok, cožpak jste to neviděli? Vražedný útok je to!“

„Ani v tom bych nebyl tak kategorický,“ zavrtěl hlavou Gurroa. „Víme sice, že nám ta bytost zničila letadlo, ale už nemůžeme tvrdit, že to udělala s úmyslem vraždit lidi. To by musela vědět, že tam uvnitř sedí naši piloti. Co když naše letadlo považovala za nějakou zdejší obludu a zaútočila na ni z tohoto důvodu?“

„To by tu ale musely žít obludy, podobající se letadlům, nebo ne?“

„Já to nevím,“ pokrčil rameny Gurroa.

„No dobrá – ať už ta bytost zaútočila s úmyslem zničit nějakou zdejší obludu, nebo naše lidi, co z toho pro nás vyplývá? Jenom to, že se taková katastrofa může velmi snadno opakovat,“ podotkl Isztván Pötösz.

„Probůh – máš docela pravdu!“ vykřikl velitel. „Neměli bychom raději zavolat zpět všechny výsadky?“

„Naopak! Signalizujte všem, aby se nepokoušeli vzletět a drželi se raději v úkrytu, dokud se tento případ rozumně nevysvětlí,“ navrhl Gurroa.

Po krátkém dohadování velitel rádiem nařídil pilotům, aby se nepokoušeli odstartovat, místo toho aby co nejlépe letadla ukryli před zraky obyvatel planety. Všechny letouny dostaly dále příkaz od této chvíle dodržovat klid v éteru a nepotvrzovat ani příkazy.

„Měli jste určitě dobrý nápad, ale přišel trochu pozdě,“ prohlásil najednou Camille Prayon, sedící u krajního uxionu vpravo. „Šestka gryul se mi právě rozplynul před očima. Bylo to skoro stejné, jako u Osmičky. Joachym, Arne a Giuseppe se vypařili i s letadlem...“

Errata:

10.08.2021 20:25