Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyvolená

Šahrazád byla v Mágově hradu spolu se svými družkami už skoro tři měsíce, když se stalo něco, co zrušilo poklid celé skupinky dívek. Ale nebyl to žádný ples, jaké Mág čas od času pořádal pro jejich – a nejspíš i pro své – povyražení. Na plesech bývalo všem docela příjemně. Sám Rázid, urostlý mladý muž s krátkou bradkou a s pichlavýma očima, pobýval na takových slavnostech rád a nikomu téměř nepřipadalo, že on jediný může pouhým pohybem ruky či vyřčeným slovem kohokoliv v tomto sále zbavit života. Dívky byly pokaždé oblečené do nejkrásnějších šatů a pro každou se našel galantní společník z řad Mágových služebníků. Sloužící se však k dívkám chovali sice příjemně, ale zdrženlivě. Žádný si nedovolil bez Mágova souhlasu ke své dámě nic, co by bylo nad rámec zdvořilosti. Políbit dámě ruku – i k tomu museli být vyzváni. Tančit však uměli a snadno to naučili i novicky, takže i ty se brzy mohly radovat na přepychových bálech.

Jednoho dopoledne se ale ozval hluboký tón zvonu a všechny dívky hned spěchaly do velkého sálu, kam je volala jejich „povinnost“.

Šahrazád doběhla jako jedna z posledních. Zbylo pro ni ovšem místo vpředu, hned vedle „vyvolených“. Ty už tu byly také, ale byly jen čtyři a byly bílé, jako z vosku. Chyběla mezi nimi Belta – a všechny si ihned domyslely, co se stalo. Dívky se poplašeně krčily za sloupy a v tmavých koutech, jak se dalo. Čekalo se na Mága Rázida.

Pak se nehlučně otevřely velké dveře – a na konci krátké chodby, jejíž stěny byly pokryté koberci, stál Rázid. Nebylo toho na něm mnoho k vidění. Oblečen byl do fialového pláště přepásaného úzkým pásem, větší část jeho hlavy zakrývala kapuce. Tvářil se přísně, jako nikdy na žádném z plesů.

„Mé milé dámy,“ promluvil příjemným hlasem, z něhož ale většině dívek přebíhal mráz po zádech.

„Stala se nám nemilá příhoda,“ pokračoval Mág po chvíli, když se s uspokojením rozhlédl po krčících se dívkách. „Vaše kamarádka Belta se pokusila zabít se. Nepodařilo se jí to, ale když už se snažila, dostalo se jí smrti, po níž tak toužila. Nemyslete si, že některá z vás může mít výsadu rychlé smrti podle vlastních představ. Rozdávat smrt smím jenom já – a děje se tak podle mé vůle, a to způsobem, který já určím. Která z vás se pokusí změnit svůj osud, dopadne mnohem hůř. Povstaňte, ať lépe vidíte!“

Dívky vstaly. Koberce za Mágovými zády se rozhrnuly do stran jako opona a sálem prolétlo všeobecné zděšení.

Na stěně viselo bezvládné tělo bez šatů, přibité mnoha silnými hřeby – ale kdyby všechny dívky nevěděly, o koho se jedná, kamarádku by nepoznaly. Kůži na těle měla rozdrásanou i se svaly, visela až k zemi v dlouhých cárech a končila ve veliké kaluži krve. Nebylo snad jediné místo, které by bylo nedotknuté. Obličej chyběl docela, právě tak vlasy. Jen holá lebka se na všecky dívala prázdnými očními důlky a hrozivý škleb obnažených zubů dívky přikoval hrůzou.

„Dívejte se dobře,“ vykřikl Mág hrozivým hlasem. „Tak se povede každé, která si snad ještě myslí, že může uniknout mé spravedlnosti!“

Spravedlnosti Mága... pomyslela si Šahrazád, ale stejná myšlenka nejspíš prolétla všemi hlavami v tomto sále.

Rázid ještě chvíli čekal. Najednou se v sále ozval slabý šum. Jedna z dívek, světlovlasá Amodai, ležela bezvládně na zemi, bledá jako křída, se zavřenýma očima. Jedině Šahrazád došla ke kamarádce a sklonila se k ní, aby ji přivedla k vědomí.

„Copak, copak?“ poškleboval se Rázid. „Cukrová panenka nesnesla pohled na krev?“

„Bylo to pro ni příliš kruté,“ odtušila Šahrazád, ani se na svého „pána“ neohlédla.

„Ano, bylo to kruté,“ souhlasil Rázid mrazivě. „Ale spravedlivé. Už dlouho se mi žádná nevzepřela. Jenže já neposlušnost nestrpím, pamatujte si to dobře. Ani od sluhů, ani od vás, dámy. Ale to ještě není všechno, nejlepší teprve přijde. Okamžik strpení, jen co uklidím, budeme pokračovat. Dívejte se dobře!“

Obrátil se k bezvládné trosce, visící na stěně, napřáhl k ní ruku a vykřikl cosi, čemu žádná z dívek nerozuměla.

Nejprve to zašumělo v kaluži krve na podlaze, ale pak se tu zvedl bílý obláček a postupoval vzhůru. Pohlcoval přitom ubohé zbytky dívčího těla – za ním zůstávala jenom čistá, nepoškozená stěna.

Šahrazád už takový obrázek viděla – když sledovala na obrazovce časoprojektoru uxionu kosmického letadla HGS Geia opakované záznamy zkázy dvou výsadkových letounů. Tady mohla tu zkázu pozorovat bez zpomalení – Mág způsobil, nejspíš úmyslně, že kouzlo postupovalo zvlášť pomalu. Jeho příliš nezajímalo, jak pomalu mizí a vypařuje se tělo oběti, raději sledoval přihlížející dívky. Ty byly ovšem vyděšené na nejvyšší míru – a Rázid je pozoroval s potěšením.

Konečně se bílý obláček rozplynul a stěna byla bílá, bez poskvrnky. Mág pokynul, koberce přišustily a zakryly místo posledního dějství tragédie dívky jménem Belta.

Snad všechny dívky si oddechly od hrozné podívané, ale to opravdu nebylo všechno. Rázid si všiml šumu v sále, obrátil se a pokynem ruky všem nařídil usednout.

Šahrazád ještě pomohla Amodai posadit se, a pak sama též rychle dosedla na své místo. Byla poslední – a tím na sebe opět přivábila Mágovu pozornost.

„Mé dámy, jistě se ode dneška žádná nepokusíte zprotivit mé vůli,“ řekl Rázid opět svým obvyklým, příjemným hlasem. „Připravil jsem pro vás ještě něco. Jak víte, zbyla mi jedna korunka. Která z vás si ji dnes vloží na svou hlavinku na znamení mé největší přízně? Dívejte se na mě, ať se mohu dobře rozhodnout!“

Sálem prolétlo další zděšení. Dívky se dívaly na Mága jako králíček na krajtu. Klidněji se dívaly ty, které již ve vlasech korunky měly – neboť jejich osud se už v tomto směru nemohl změnit. Z ostatních dívek největší klid projevovala Šahrazád – a na ni také Mág ukázal.

„Pojď sem,“ vyzval ji a se zřejmým potěšením ji sledoval, jak vstala a přišla až k němu. Šahrazád kráčela zpříma a skoro jako bez bázně, což Mága částečně udivilo, částečně vydráždilo. Když k němu došla, přikázal jí pokleknout a pak jí vetknul do vlasů nádhernou zlatou korunku s drahokamy všech barev.

„Budeš tuto korunku nosit jako výraz mé přízně – znamená to, že se už nikdy neobjevíš bez ní. To by byla neposlušnost vůči mému příkazu. Jsi si toho vědoma?“

„Ano, můj pane,“ odpověděla Šahrazád.

„To také znamená, že večer co večer přijdeš s ostatními vyvolenými před mé pokoje. Ode dneška rozhoduji, jak budeš trávit večery a noci. Nespoutané svobody sis už v mém hradu užila dost, budeš teď mít více povinností.“

Při těchto slovech vzal její hlavu do svých dlaní. Dívka se zachvěla a to Mága uspokojilo. Šahrazád sice na okamžik zauvažovala o použití smrtícího úderu podle staré japonské školy, ale včas se opanovala. Mága mohlo chránit neviditelné kouzlo a kdyby takový prostinký útok selhal, bylo by zle.

„Mé vyvolené žijí bohatším životem, než ty, které na svůj osud teprve čekají,“ řekl už docela přátelsky a otočil její hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Znovu se zachvěla a on se usmál.

„Jsi velice kurážná,“ prohlásil. „Ale budeš si muset na svůj stav zvyknout. Nu což, dnes večer přijď... Dámy, to je pro dnešek všechno, vás ostatní už nepotřebuji.“

Odešel rázným krokem a dveře se za ním zavřely.

Dívky se okamžitě rozprchly jako když střelíš do vrabců. Většinou utíkaly do svých pokojíků, šťastné, že nebyly právě ony vybrány. V sále zůstaly spolu se Šahrazád jenom ostatní „vyvolené“.

„Co se dá dělat – vítej mezi nás!“ objala ji Kionei.

„Tebe to potkalo hned zkraje,“ povzdychla si Aga a také ji objala. Pak se na ni zkoumavě podívala a přidala otázku: „Poslyš Šahrazád, nepokusila se Belta vzít si život, protože selhala tvá zaručená ochrana?“

„Belta mou pomoc odmítla,“ vysvětlila Šahrazád. „Nevím co se s ní stalo, ale nemám na tom vinu.“

Nebyla to pravda. Šahrazád ale nemohla prozradit, co věděla jako část telepatické mysli Gurroa. Sama by skutečně neměla možnost dozvědět se pravdu, ale jiné oči mezitím hrad Rázida prohlédly do nejbližší dosažitelné minulosti a tak už Gurroa pravdu věděl. Belta zjistila, že bude mít dítě. Místo aby se obrátila na Šahrazád, jako předtím ostatní, pokusila se sama nechtěného dítěte zbavit. Štěstí ji ale opustilo a zranila se. Rázid použil svou křišťálovou kouli, která mu zjevila pravdu. Nemeškal, svolal své „vyvolené“ a zahubil „provinilou“ přímo před očima jejích vyděšených kamarádek.

Šahrazád se jich ani neptala co viděly. Dobře to věděla, ale nechtěla jitřit hrozné obrazy, které nešťastné dívky spatřily. Tím spíše, že si opět všechny uvědomily, že stejný osud Mág Rázid přichystal i pro ně. Tato smrt byla nejhorší, protože ji viděly. Ale což předtím ostatní vražděné dívky nekřičely stejně zoufale, jako dnes nešťastná Belta?

„Která z nás je na řadě teď?“ zašeptala Kwierane. U té Mág dosud nic podezřelého nezpozoroval a jedině proto ještě žila, ale byla zamlklá a už dlouho se neusmála.

Šahrazád svým novým přítelkyním navrhla, aby dnes rychle zapomněly na prožitou hrůzu.

„Uděláme si pořádnou hostinu,“ navrhla.

„Pohřební hostinu za Beltu,“ podotkla Lumiel chmurně.

„Ba ne, děvčata,“ zašeptala Šahrazád. „Bude to pohřební hostina za Rázida. Možná nás všechny přečká, ale i on jednou musí vydechnout naposledy. A na to uspořádáme naši hostinu.“

Po večeři se Šahrazád poprvé odebrala spolu s ostatními vyvolenými do míst, jimž se ostatní zdaleka vyhýbaly. Ne že by sem nesměly vstoupit, ale žádná na sebe nechtěla přivolat nežádoucí zájem pána tohoto hradu.

Jako každé dveře, i tyto se před nimi samy otevřely, aby mohly vstoupit. Dívky vešly a ocitly se v místnosti, kde vždycky očekávaly pána. Stěny byly pokryty barevnými závěsy, ale jako v celém hradu, ani zde nebylo jediné okno. Nebyly tu ani židle, ale na podlaze bylo rozházeno tolik polštářků, že každá měla kam se posadit.

Pak se otevřely dveře a vstoupil Rázid. Jako obvykle byl oblečen ve svém fialovém plášti. Dívky ztuhly v očekávání co se bude dít.

Rázid si všech pět zamyšleně prohlížel. Pak ukázal mlčky na Kwierane a na Lumiel. Obě vstaly, ale Mág nespěchal. Dál si prohlížel zbývající tři, Agu, Kionei a Šahrazád. Nakonec ukázal na Kionei a ta ihned vyskočila.

„Dnes to bude jinak, dámy,“ usmál se na ně Rázid. Vy tři můžete jít, máte dnes volno. Dvě mi budou stačit.

Kionei, Kwierane a Lumiel si ulehčeně oddechly a rychle odešly. Aga povstala a Šahrazád s ní.

„Pojďte se mnou,“ obrátil se Mág a bez ohlédnutí prošel dveřmi do další komnaty. Obě dnešní „vyvolené“ cupitaly za ním, neodvážily se zašeptat ani slovo.

Další místnost byla plná červeného světla. Celá podlaha tu byla pokrytá silnou vrstvou měkké hmoty, takže tu nebyly zapotřebí polštáře. Těch tu ale bylo také dost. Bylo tu plno kovových táců, plných všemožných jídel a nápojů.

„Vím, že jste už večeřely, ale vezměte si,“ pobízel obě Rázid. Aga si ze zdvořilosti vzala jakési ovoce a Šahrazád též. Pak se obě napily z pohárů. Mág jedl více a pozoroval je přitom. Nakonec se také pořádně napil z poháru a vstal. Obě dívky rovněž vyskočily.

„Nevím, nemám dnes nějak náladu,“ protáhl se. „Ale zase vás obě propustit jen tak, to by nebylo správné. Jsem hlavně zvědavý na naši novou. Ago, ty můžeš jít. Dobrou noc.“

Aga se němě uklonila a otočila se k východu. Mág počkal, až se za ní zavřou dveře. Pak se posadil a pokynul Šahrazád, aby usedla naproti němu.

„Nebudu tě moc trápit, Šahrazád. Jmenuješ se tak, viď?“

Přikývla.

„To víš, já vím vše, co potřebuji vědět,“ ujišťoval ji sebejistě. „Jak víš, my Mágové můžeme dělat cokoliv se nám zachce.“

„Vím, můžeš mě třeba ihned zabít,“ řekla tiše.

„Ano, mohu,“ usmál se. „A také to udělám, kdyby ses mi sebeméně vzepřela. To jsi ostatně viděla právě dnes.“

„Ano,“ přisvědčila a otřásla se.

„Bylo to hrozné, já vím,“ povšiml si toho Rázid. „Ale to už je váš úděl. Musíš se s tím smířit.“

„Ano,“ řekla tiše.

„No vida – jsi rozumná, i když vypadáš tak sebevědomě. Až jsem si tě proto vyvolil. Jsi ráda?“

„Kdyby sis nevzal mě, vzal by sis jinou,“ odtušila.

„Na to jsem se tě neptal,“ zpřísněl Mág. „Ptal jsem se, zda cítíš radost, že jsi tady.“

„Ráda pomáhám druhým,“ řekla Šahrazád. „A ostatní dívky se tě bojí.“

„Tak je to správné, lidé se musí Mágů bát,“ přikývl Mág a usmál se. „To je přirozený běh světa. Ty tedy ráda pomáháš druhým, i když tím vzejde škoda tobě samé?“

„Na tom příliš nezáleží,“ řekla.

„Docela se mi líbíš, Šahrazád,“ řekl Mág. „Měl jsem už několik takových dívek, jako jsi ty, ale nebývá jich mnoho. Většina se mě bojí a myslí jen jak by si zachránily kůži. Stejně se to žádné nepodaří – aspoň ne nadlouho.“

„Taková je tvoje vůle,“ řekla Šahrazád.

„Ovšem, protože já mohu všechno, jsem přece Mág. Už jsi někdy viděla Mága?“

„Těmahle očima ne,“ odvětila. „Jsi první. Ale hodně jsem už o vás slyšela.“

„Mnohé z těch povídaček znám,“ usmál se. „Ale řekni mi, co sis představovala, když jsi o nás slýchala?“

„V podstatě to, čím jsi – snad jsem si myslela, že jsi trochu starší.“

„To je jen zdání,“ usmál se. „Neřekla bys, že tomu tělu, co vidíš před sebou, je už bezmála třista let?“

„Neřekla,“ hrála překvapenou. „Lidé přece tolik nežijí!“

„Lidé, pořád jen lidé!“ mávl rukou. „Já jsem Mág!“

„Ovšem,“ přikývla. „Můžeš všechno, tedy i dlouho žít.“

„Čím ty jsi byla ve světě, než ses dostala ke mně?“

„Šahrazád – to znamená vypravěčka.“

„Umíš vyprávět? Ale co?“

„Příběhy, zajímavé pověsti,“ přikývla. „Ráda je vyprávím, ráda jim také naslouchám. Když uslyším nějaký nový příběh, rychle si jej zapamatuji a sama jej pak povídám. Umím jich hodně, některé jsou i pěkně dlouhé.“

„Zajímavé,“ podíval se na ni s podivením. „A mně bys své příběhy také vyprávěla?“

„Nevím, aby ses třeba neurazil,“ upejpala se.

„Neurazím se,“ usmál se na ni. „Co kdybys mi pověděla některý z těch dlouhých příběhů?“

„Dlouhé příběhy se nevypráví pozdě na noc, posluchači by je nevydrželi poslouchat do konce. Bylo by lépe začít dříve, řekněme hned po obědě. Rozhodni ale sám, podřídím se ti.“

Chvíli se zamyslel.

„Jsi zajímavá, Šahrazád. Možná tvůj návrh přijmu, nemusí být špatný. I Mág se může občas rozptýlit něčím jiným než tím, co už dobře zná.“

Neodpověděla, jen se němě uklonila.

„Teď nebudeš vyprávět,“ rozhodl. „Jsi tu jako moje vyvolená a nebylo by dobré, abys napoprvé odešla jen tak. Já některým dávám čas, když jsou příliš vyjukané, ale ty jsi už jistě srozuměná, co od tebe očekávám.“

Uchopil ji za ramena a přitáhl si ji k sobě. Rychlým pohybem z ní strhl šaty a chvíli si ji zálibně prohlížel. Pak odhodil i svůj fialový plášť. Teprve teď spatřila jeho postavu a musela uznat, byl krásný. Tělo měl jako starořecký bůh Apollón. Na krku černý pás s drahokamem, na ruce prsten, ale víc už nestačila postřehnout, protože vzápětí se sama ocitla v jeho náručí. Nebyla první, kterou objímal, jistě měl před ní celé stovky dívek a byl si vědom své převahy. Nekladla mu odpor, podvolila se úplně jeho vůli. Netrvalo to ostatně dlouho, Rázid ji zřejmě napoprvé nechtěl příliš trápit. Když bylo po všem, zahalil se opět do svého pláště a dovolil jí, aby se oblékla a ještě ten večer odešla do své komůrky.

Druhého dne si Rázid Šahrazád zavolal už po obědě. Bylo to neobvyklé a ostatní dívky se nestačily divit. Nejen to, Mág hned určil, že večer do jeho komnat přijde Aga a Kionei, ale ne jako obvykle. Teprve až je sám zavolá. Lumiel a Kwierane měly tedy dnes volno a viditelně si oddychly.

Šahrazád odešla za svým pánem do jeho komnat. Dovedl ji tam, kde předchozího večera poznala jeho náruč. Byla tu opět připravená hostina, ale tentokrát jí nic nenabídl.

„Ty jsi už obědvala, já ještě ne. Budu teď obědvat a ty mi zatím můžeš začít vyprávět.“

S jeho dovolením se posadila proti němu.

„Připravila jsem si už první příběh,“ začala. „Takové si vyprávějí lidé v krajích, odkud pocházím. Ty zajisté už víš, že jsem do tvé říše přišla zdaleka.“

„Ovšem,“ přikývl polichoceně.

„Příběhy našich krajů nepojednávají o událostech, které se skutečně odehrály. Jsou to jenom smyšlenky, ale dobře se poslouchají a pomáhají nám snášet nepříznivý osud.“

„Tak už povídej!“ vybídl ji Rázid.

Vyprávěla mu a Mág poslouchal, až chvílemi zapomínal na hostinu, kterou měl před sebou. Když skončila, nabídl jí ze svého podnosu, který byl stále plný. Vzala si zákusek a nato se napila z poháru.

„Povídala jsi zajímavě,“ pochválil ji. „Jenomže to tvoje povídání nemá se skutečností mnoho společného. Mágové jsou v něm hloupí, neboť se přátelí s lidmi.“

„Však jsem ti předem říkala, že to jsou smyšlenky. Tobě vadilo, že neodpovídají skutečnosti?“

„Ani ne – jsou to jen povídačky lidí. Ti ostatně nevědí, jaká skutečnost je.“

„To vědí jen Mágové – ale za to nemohu ani já, ani ti, kdo si tyto příběhy vymýšleli.“

„To máš pravdu,“ souhlasil. „Mě málem rozesmálo, když ve tvé povídačce vladař dal za sebe vládnout obyčejného člověka a sám se na jeho nešikovnost díval. I kdybych připustil, že by se chtěl takto bavit, skutečný Mág by nemusel pozorovat za závěsem. Vzal by svou křišťálovou kouli, posadil by se k ní a měl by všechno jako na dlani – a bez skrývání. Já tak občas pozoruji i vás, mé dívky. Je to velmi zábavné, zvlášť když si myslíte, že vás nikdo nevidí.“

„To je těžké. O křišťálových koulích Mágů toho lidé moc nevědí. Jak mají popisovat jejich skutečné vlastnosti?“

„To máš pravdu. Ale ty už přece víš mnohé z věcí, které ostatní lidé neznají. Proč jsi vyprávěla tuto povídku, jako kdybys nevěděla, jak je tomu ve skutečnosti?“

„Kdybych povídala o skutečnosti, pak bych tuto povídku ani nemohla vyprávět,“ pokrčila rameny. „O čem bych ti povídala? Ty přece skutečnost znáš lépe než já, což bys mě chtěl vůbec poslouchat? Ostatně bych si netroufala vyprávět podle skutečnosti, když toho skutečného znám velmi málo.“

„Možná máš pravdu,“ usmál se. „Co kdybych ti ale některá tajemství uvedl na pravou míru? Vyprávěla bys pak jinak?“

„Možná bych pak vynechala některé trapné omyly, které tě tak rozesmály,“ zamyslela se. „Možná by pak některé povídky byly lepší a lépe by se ti poslouchaly. Ale lidé přece nesmí znát tajemství Mágů?“

„Lidé venku ne,“ přikývl. „Jenomže nezapomínej, že ty se už ven nikdy nedostaneš.“

„To záleží jen na tvé vůli,“ přikývla. „Já si sice stále myslím, že smyšlenky jsou proto smyšlenkami, aby se dobře poslouchaly, ale vynasnažím se splnit tvou vůli.“

„Dobrá,“ přikývl. „Já ti mohu samozřejmě říci všechno, protože ty už nic lidem venku neřekneš. Ale tvoje příběhy se mi opravdu líbí. Možná si je dám zaznamenat do knihy, abych si je mohl osvěžit, až tě mít nebudu.“

„Uděláme to, jak jsi právě rozhodl,“ kývla Šahrazád. „Já ti budu vyprávět všechny příběhy, které znám. Ty mi můžeš na oplátku opravovat moje omyly. Já nejen ráda vyprávím, ale také ráda naslouchám. Ty přece jistě znáš tolik věcí, že bys mohl dělat vyprávěčům mistra.“

„Dobrá,“ usmál se její lichotce. „Můžeš pak své příběhy upravit – a vyprávět je ostatním děvčatům, ty budou jistě velice potěšené, že mají o zábavu více, alespoň dokud budeš žít. Tvého umění bude škoda. Skoro začínám litovat, že jsem si tě vyvolil. Kdybys mi sloužila jako ostatní sluhové...“

„To bych asi musela být muž...“

„Pak bys už ovšem mužem nebyla,“ mávl rukou. „Ale i tak by to bylo pro tebe i pro mě výhodnější, sluhové žijí mnohem déle než mé dívky. Dokonce déle, než by žili venku.“

„To bude asi tím, že venku je život těžší.“

„To také, ale zejména proto, že podstata mých sluhů je trochu přizpůsobena,“ řekl Rázid. „Moji sluhové mohou žít až několik set let.“

„To je také ve tvé moci?“

„Ovšem,“ přisvědčil. „Proto mám tak dobré sluhy, protože každý dávno zná všechno, co potřebuji a nikomu nemusím nic vysvětlovat. Čas od času je přece jen musím doplňovat. Beru si do služby jen mladé chlapce a dříve než se stanou sluhy, jsou od ostatních dlouho učeni. Ovšem nejprve jim prodlužuji život.“

„Nejsou to však už muži,“ podotkla.

„A proč by měli být? Já to nepotřebuji a vy, mé dívky, teprve ne. Stačím si na vás sám. I tak musím doplňovat svou dívčí družinu častěji než služebníky. U vás mi ani nestojí za to, abych vám prodlužoval život.“

„To je ovšem pravda,“ připustila.

„Vidíš, tak to má být,“ pochvaloval si Mág. „Sluhové tu jsou od toho, aby mi sloužili. Mám sice všemožná kouzla, ale lidské sluhy potřebuji také. Svému kouzelnému prstenu nemohu přece vynadat ani ho nemohu zbít, když se mi něco nepovede. Sluhy ovšem potřebuji takové, aby stačilo naznačit a oni už sami běhali podle potřeby. Vyplatí se mi proto dát jim delší život – je s nimi méně starostí.“

„To je docela přirozené,“ přikyvovala Šahrazád.

„Vás, dívky, tu mám naopak pro své potěšení. Jak vidíš, je to přesně naopak. Mám rád mladé dívky a změna je pro mě občas velice vítaná. Když se mi některá omrzíte, což bývá často, řekněme i dvakrát do roka, vyvolím si místo ní jinou. Nepotřebuji žít stále se stejnými, to by se mi nelíbilo. Mág se nemusí omezovat, jako muži z chátry!“

„Myslela jsem si, že zabíjíš jedině za neposlušnost?“ podívala se na něho tázavě.

„Ovšem – ale jedním z hlavních příkazů je, že mi musíte být naprosto po vůli. Když se má ženě narodit dítě, už se mi ani nemůže oddávat tak, jako předtím. Nesplnění mých příkazů je tu zjevné – a proto obvykle zabíjím neposlušnou dříve, než k tomu dojde. Obvykle tehdy, kdy určitě zjistím, že dítě bude mít. Neříkej, že to nevíš.“

„Ano, vím,“ řekla tiše. „Takovou neposlušnost ale žádná z nás nemůže ovlivnit. Žádná nemůže mít dítě, pokud jí je nedáš. Ty sám jsi ta pravá příčina.“

„Ano, máš pravdu,“ řekl Rázid. „Žádná nemůžete ovlivnit, abych vám nedal dítě podle své vůle. Ale tak je to správné! Není třeba, abyste měly možnost něco ovlivňovat. Jak všechny víte, ty, které ještě nenosí korunku vyvolených, jsou v mém hradu naprosto v bezpečí. Ani jeden muž tu není – kromě mne. Jenom na mně tedy záleží váš život, kterou z vás si vyberu dřív a které si nechávám na později.“

„Jenomže pak se ti může stát, že nechtěně zabiješ dívku, která se ti líbí a kterou by sis rád ponechal déle.“

„Ty opravdu nevíš nic o možnostech Mága,“ usmál se. „Ale abys věděla, něco ti povím. Já dovedu kromě jiných čárů také zařídit, abych dal dítě jen když já chci.“

„To znamená – když nechceš... Ale vždyť...“

„Možná tě to potěší,“ usmál se Rázid. „Když se mi líbíš a nechci ti ublížit, jsi i v mém náručí právě tak bezpečná, jako ty, které nenosí korunku vyvolených. Myslíš si, že tomu tak není? Že vám dávám dítě každou noc, kterou strávíte se mnou? Není tomu tak – pokud sám nechci. Nejsem jako obyčejní muži, lidé, kteří žijí venku. U nich je to náhoda, ale u mne musí jít o úmysl. Když si přeji změnu, způsobím, že v určitý den se stávám obyčejným mužem, který ženě může dát dítě. Až potom záleží na náhodě. Já obvykle nemívám zájem vystřídat všechny své vyvolené naráz, ale není v mé povaze vzít si na rozhodující noc jen tu, které se chci zbavit. Beru si proto dvě a věcí náhody je, které z nich dám dítě dřív, případně zda je nedám oběma. Tak už to ale chodí! Mám rád i náhodné děje.“

Neodpověděla mu. Chvíli si ji prohlížel, ale pak řekl:

„Dnes jsi mě už rozptýlila dost, včera jsi byla poprvně mou, dám ti teď čas na oddych. Připrav si ale na zítřejší odpoledne další příběh. Teď jdi, ale ještě před večeří ke mně pošli Kionei a Agu. Slíbil jsem jim, že budou večeřet se mnou. Dvě mi na dnešní noc postačí.“

Errata:

10.08.2021 20:25