Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vítek se krátce po příchodu do Útočiště proslavil stavbou silnice.

Oldův nápad dopravy pacientů k Mělníku, kde mikrobus přejel do sousedního vesmíru, měl bohužel velikou vadu. Ani pancéřové auto nevyloučilo nebezpečí přepadení. První případ dopadl dobře pro pacienty, hůř pro gangstery, ale ti by mohli příště vymyslet něco horšího.

Jednodušší bylo převést celou pozemskou část trasy do Útočiště. Nová koncepce měla jedinou vadu, v paralelním světě nevedly silnice. Vítek se ale toho problému iniciativně ujal, jakmile se trochu rozkoukal a dostal od Oldy telepatii. Začal se dohadovat se zdejšími roboty, kteří pod jeho vedením silnici nakonec postavili.

Pacienti teď nastupovali do mikrobusu v nové neveliké hale s jediným přístupem přes cestovní kancelář, kde proti teroristům stačilo hlídat jediný vchod. Jakmile pacienti nastoupili do mikrobusu, otevřela se v hale přímo před autobusem brána do sousedního vesmíru a zbytek cesty jeli v bezpečí po nové silnici v Útočišti. Pro pacienty se cesta stala ještě atraktivnější.

Navzdory svému technickému zaměření se Vítek spolu s ostatními věnoval také léčení pomocí volné energie.

„Poslyš, Vítku,“ řekl mu Alexijev, když ho zařazoval do rozpisu. „Tady léčí každý, kdo může, dokonce i psi. Ale nemysli si, že to budeš dělat jen pro pacienty. Ta energie jde přitom přes tebe a bude tě posilovat, jako každého z nás.“

Vítek to uznal. Vzhled manželů Alexijevových byl více než výmluvný, na nich se to totiž projevilo nejvíc. Bezpochyby mládli a když za nimi do Útočiště přijely jejich dcery, vypadaly vedle Alexijevové málem jako její sestry.

To se změnilo, když Alexijev vlastní dcery i jejich manžele přesvědčil, aby sem nejeli na krátkodobou návštěvu, ale natrvalo se přidali ke kolonistům. Byly to další dvě lékařské rodiny, počet lékařů v Útočišti tak prudce stoupl a mohli si dovolit zdvojnásobit počet pacientů.

Také podzemní palác se začal měnit.

Většina nápadů pocházela od Vítka. Když se naučil poroučet zdejším robotům, zalíbilo se mu to tak, že začal vymýšlet všelijaká zlepšení i tam, kde je jiní nehledali.

„Naše byty měnit nebudu, už jsme si zvykli,“ zdůvodňoval před ostatními své plány. „Ale pacienti nemají čas si zvyknout. Přizpůsobil bych jejich prostředí co nejvíc pozemským zvyklostem, aby se nemuseli zbytečně nervovat.“

Začal výměnou dveří za obyčejné dveře s klikami a zámky a brzy uměl stěny místností podle potřeby přeměňovat. Podzemní palác byl tak uzpůsobený už odedávna, jen to nevěděli a neuměli toho využít. Pro Vítka nebyl problém změnit pokoje v hotelová apartmá s obvyklým pozemským příslušenstvím, vlastní koupelnou a i když byly některé pokoje hluboko pod zemí, všechny měly okna s výhledem na jezero. Pacienti dostávali při příjezdu pozemsky vyhlížející mobilní telefony a Vítek zavedl kromě společné jídelny donášku na pokoje, na pláž jezírka a do lesního pavilónku. Telefony částečně nahrazovaly telepatii, měly jen jednu drobnou vadu. Lidé bez telepatie si nemohli objednávat podle svých vlastních představ, takže byli odkázáni na seznam. Ten ale Vítek stále rozšiřoval.

Na Zemi mezitím skončil další školní rok a projevilo se to i v Útočišti.

Ještě před Vítkem přivezl Alexijev plný mikrobus mladých lékařů, právě promovaných na věhlasné Karlově univerzitě. Klony pro ně pěstoval Olda i všichni dospělí, kdo mohl. Alexijev s Oldou se specializovali na orgány telepatie a přídavné paměti s vědomostmi. Idarchony a slýriby na sobě pěstovaly Alexijevová s dcerami, zeťové i zdravotní sestry. Naprázdno opět vyšly jen Máňa, Jarča a později i Vítek. Jarča sice brblala, že je to diskriminace, ale nebylo jí dopřáno sluchu s tím, že má na to ještě dost času.

„Naděláte s tím, jako kdyby to byl porod!“ vrčela potají na Alexijeva.

„Na porod máte obě času ještě víc!“ zaslechl to Alexijev a odpálil ji. Bodejť, ve třinácti letech by o tom měly mít dívenky znalosti jen teoretické, i když to mají být budoucí lékařky.

Po nesmírně nabitém týdnu byli všichni vyčerpaní, ale nadšení, protože to zvládli. Další týden byl ve znamení učení nováčků, ale pak se Alexijev s Oldou odhodlali svolat všeobecnou poradu o výhledech do budoucna.

„Napadlo mě založit další pobočku,“ navrhl Alexijev. „Můžeme využít podobný palác u Pardubic. Ano, myslím ten s pyramidou a zlatým teletem.“

„Postavím tam silnici,“ nabízel se hned Vítek.

„Ne,“ odmítl Alexijev. „Silnice povede jen do Pardubic. Založíme další kancelář přímo ve městě.“

„Máš už zaměstnance?“ zeptal se ho Olda. „Pokud vím, zaměstnanci cestovky jsou na Zemi příliš na ráně, kdyby se tam něco semlelo, budou na tom ze všech nejhůř.“

„Vím,“ usmál se trochu smutně Alexijev. „Na druhé straně jsou z nás nejlépe placení.“

To byl ovšem vtip, kterému se všichni od srdce zasmáli. Zaměstnanci cestovní kanceláře dostávali bez diskuse největší plat, ale bylo to tím, že zaměstnanci na Útočišti nedostávali plat žádný. Alexijev všem platy pečlivě ukládal, ale na Útočišti nikdo peníze nepotřeboval, roboti všechny obsluhovali zdarma. V současné době sem dojížděly ze Země zdravotní sestřičky, Máňa a Jarča. Dostávaly kapesné na různé drobnosti, ale po pravdě řečeno, málo utrácely i na Zemi.

„Bez obav, zaměstnance seženu,“ ujišťoval všechny Alexijev. „Musíme se ale rozdělit, aby měly obě pobočky vlastní léčitele. Půjdu příkladem a přestěhuji se s Irenou do Pardubic. Doufám, že to tady půjde i bez nás.“

„To tam chcete být sami?“ otřásla se Máňa.

„Proč sami?“ usmál se Alexijev. „Někteří tam půjdou s námi a docela rádi.“

„Kdo?“ chtěl vědět Olda.

„Například já,“ přihlásil se jeden z nových. „Rodiče mám v Hradci Královým, měl bych k nim blíž než z Prahy. V Čechách jsou nebetyčné problémy se sháněním bytu, s hypotékou, nájmem, složenkami a podobnejma zábavama. V Útočišti je bytů dost. Není tu sice kultura, ale ta nebývá ani na většině sídlišť. Do divadla a do kina se musí tak jako tak cestovat. Proč ne?“

„My tam se Zdenkou půjdeme taky,“ řekl další. „Kája Rousek je Hradečák, ale já rovnou Pardubičák. Vážně jsem upřímně zajásal, když jsem se o té možnosti dozvěděl.“

„Už jsme se rozhodli,“ přidala se mladá lékařka. „Pepík je Pardubičák, já sice ne, ale budeme bydlet i pracovat spolu a na Zem se občas taky vypravíme.“

„V Čechách bývá častým problémem mladých lidí nedostupný byt,“ uvažoval Alexijev. „Tady dostanou mladí doktoři byty přepychové, i když v jiném světě. Budou mít blízko do práce a konec konců, na Zem to taky není daleko.“

„My tam ale nepůjdeme,“ řekla Máňa rozhodně, ale opatrně sledovala Jarču a Oldu.

„Vás ani nikdo nepřemlouvá,“ ujistil ji Alexijev. „Bydlíte u rodičů v Praze a máte před sebou lékařskou fakultu. Nepůjde tam ani Olda, nebylo by dobré vaši partu trhat. Naopak vám přibyl Vítek, koukejte ho rychle doučit, co mu chybí do maturity, ačkoliv, jak jsem slyšel, on ani na lékařskou fakultu nechce.“

Řekl to ale takovým tónem, že se Olda musel Vítka zastat.

„Nech ho, Ivo,“ řekl. „Vítek by šel raději na techniku.“

„Možná,“ připustil to Alexijev. „Na technice to bude těžší, nemám tam žádné známé, zatímco na lékařské fakultě jsme to už trochu připravili.“

„Děláte, jako by to bez protekce nešlo,“ zavrčel nesouhlasně Vítek.

„Dost možná to bez protekce nepůjde,“ přikývl vážně Alexijev. „Nevyžadujeme pro vás odpuštění znalostí, taková protekce by byla zavrženíhodná. Chceme jen spravedlnost, nic víc. Bohužel to není všude tak samozřejmé, jak si myslíš.“

„Velký problém byl už s maturitou,“ přidal se Olda.

„Zejména s tou babou z ministerstva, s tou... Mráčkovou!“ přidala se Máňa.

„Kdyby bylo samozřejmé, že všude rozhodují jen vědomosti, bylo by to lehčí, ale takhle to bylo zajímavější,“ brala to s humorem Jarča.

„A potřebujeme vůbec tu vysokou?“ ušklíbl se Vítek. „S vědomostmi od Oldy si troufnu stavět i letadla. Co mi dá škola, kde vyučují úroveň techniky sto let za opicemi?“

„Upřímně řečeno, nevím,“ řekl Olda. „Nějaké základy potřebovat budeš. Sám se divím, co mi toho Bísíája přibalila, ačkoliv to považovala za mrtvé vědomosti. Díky paměťovým pihám se dají přenášet snadno, ale nechápu, proč je Ogdurové už dávno nezrušili.“

„To bych naopak chápala,“ zamyslela se Irena Alexijevová. „Ani pozemské vědomosti bychom neměli zavrhovat. Kdybychom se spoléhali na léčení pomocí andělské energie, byli bychom na tom hůř. U gravidních pacientek jsme museli spojit znalosti od Ogdurů s léky od chobotnic. Třeba časem uplatníme i jiné pozemské metody.“

„Naopak bychom toho měli z pozemských vědomostí zachovat co nejvíc,“ pokračoval ve stejném duchu Alexijev. „Dnes se spousta vědomostí zahazuje jako překonané, ale nikdo netuší, kolik je v nich moudrosti. Paměťovými pihami se dá sice přenést neskutečné množství mechanických znalostí, jak jim Bísíája říkala, ale jistě by stálo za námahu soustředit i naše pozemské moudrosti. Není všechno stará veteš!“

„Ogdurové to naštěstí jako veteš nevyhodili,“ řekl Vítek. „Je to vysoce nad pozemskou úrovní a nám se to teď bude hodit.“

„Dobře,“ ukončil to Alexijev. „Dáme se do těch Pardubic a mohli bychom se ohlížet po dalších vhodných lokalitách. Vypůjčíme si Vítka, aby nám upravil byty a další prostory. Může nás to naučit, ale teď to umí nejlépe on.“

Vítek se až vytáhl hrdostí.

„A abych nezapomněl,“ vytáhl Alexijev z tašky notebook a položil opatrně na podlahu. „Tady máte parametry většiny družic obíhajících na nízkých oběžných drahách, které by nás mohly zajímat, dostal jsem to od jednoho kamaráda fyzika. Předpokládám, že se na to vrhnou Olda s Vítkem, jistě tomu budou z nás všech rozumět nejlépe.“

Protože už bylo o Pardubicích rozhodnuto a porada tím skončila, kluci se vrhli na počítač. Ostatní je nechali a postupně se vytratili.

Vítek brzy zapojil do akce s družicemi i zdejší roboty.

„Podle mě je to otázka analýzy,“ tvrdil Oldovi. „Když nějakou družici přeneseme sem do Útočiště, můžeme ji zkoumat místními roboty. Určitě to ve velice krátké době zvládnou. Když jim navíc nařídíme zrušit veškeré projevy satelitu na povrch, neuškodí ti.“

„Jak to chceš dělat?“ zajímal se Olda.

„Předně si vezmu na Zem nějaké pořádnější dalekohledy,“ uvažoval Vítek. „Je jich tu dost, stačí o ně požádat. Zachytím-li nějaký satelit, prohodím ho bránou sem. Zdejší roboti ho prozkoumají a já ho vrátím zpátky. Podle mě by to mělo trvat jen pár vteřin. Satelit uletí osm kilometrů za každou vteřinu, to se dá stihnout, než mi zmizí z viditelného dosahu. Na Zemi si toho nikdo ani nevšimne.“

Olda neměl proti tomu plánu výhrady. Doplnil to o nutnost spojení pomocí štěňat, aby byli navzájem v neustálém kontaktu.

„Zaměstnáme tím i holky,“ řekl Vítek.

„Těm to asi nic neřekne,“ namítal Olda.

„Musíme počítat s nejhorší možnou situací,“ trval na svém Vítek. „A to by bylo, kdyby tě ta družice stačila vyřídit dřív než ji prohodíme zpátky. Holky ti v nouzi pomohou.“

„Myslíš, že tomu roboti nezabrání?“ zpozorněl Olda. Pravda, Vítek to bral jako zajímavý úkol, ale jemu při tom o krk nepůjde.

„Zkusím jim vysvětlit, že tu bestii nesmí za žádnou cenu pustit k akci, ale znáš to – co se může pokazit, to se pokazí a to přesně tak, aby škody byly co největší.“

„A co se pokazit nemůže, stejně se pokazí,“ doplnil už se smíchem Olda.

Ačkoliv akci připravovali pečlivě, nevěděli přesně, do čeho jdou. Rozhodnutí zapojit do toho i obě dívky ve funkci léčitelek bylo jistě správné.

„Kluci, neblbněte!“ zděsila se Máňa, když ji seznámili se svým plánem. „Proč to chcete dělat tady? Proč s tím nejdete do nějakého jiného světa?“

„Protože tady máme roboty schopné něco analyzovat,“ vysvětlil jí Vítek.

„Ale ta družice může ublížit Oldovi!“ protestovala. „Neměl by během takových pokusů vypadnout? Třeba k chobotnicím, nebo do Zahrádky, hlavně aby nebyl ani tady, ani na Zemi!“

„To nepůjde,“ trval na svém Vítek. „Jde nám přece o zjištění interakce satelitů s Oldou, přesněji s jeho utajeným čipem, či co to je. Olda musí být tady, nikde jinde. Já budu na Zemi a nikoho jiného už nemáme. Vy dvě budete zdravotní služba. Nebudete nic zkoumat, hlavně abyste dokázaly pomoci, kdyby nás nějaká ta bestie převezla.“

„To snad ano, ale jste barbaři!“ odsekla Máňa. „Oba!“ dodala ještě.

„Neboj se, snad ještě něco vydržím,“ utěšoval ji Olda.

Jen po něm loupla očima, ale neřekla nic. Čekal, že mu aspoň soukromě něco zatelepatí, ale Máňa mlčela i v telepatii. Že s tím nesouhlasí, to už přece věděl.

Hoši tedy začali.

Vítek vybral podle údajů v notebooku nejbližší družici, která měla letět nad Mělníkem. Vyzbrojen mimozemským elektronickým dalekohledem, který by mu mohl závidět celý svět, přešel s fenkou Lailou na Zem na dohled od Mělníka a nastavil dalekohled do přibližného směru, odkud se měl objevit satelit.

Pak šlo všechno ráz na ráz. Od okamžiku, kdy objevil nepatrnou letící skvrnku, uplynuly jen čtyři vteřiny. Satelit na obloze chyběl pouhých třicet kilometrů své oběžné dráhy a opět se objevil. V další vteřině už se Vítek s Lailou vraceli do Útočiště.

Jarča s Máňou právě křísily Oldu. Ležel mezi nimi bez vědomí, zřejmě nevyšel Vítkův předpoklad, že ho zdejší roboti ochrání.

„Ty vrahu!“ obrátila se Máňa nepřátelsky na Vítka a otočila se k němu zády.

Vítek se odplížil jako spráskaný pes, ale za několik minut se vrátil.

Olda se už probral, ale byl, jako po všech dosavadních úderech, úplně bledý, bezvládný a neschopný jiné než telepatické komunikace.

„Nějak nám to nevyšlo!“ usmál se omluvně na Vítka.

„Naopak,“ odmítl to Vítek. „Vyšlo všechno, co jsme chtěli!“

„Neřekl bych,“ usmál se omluvně Olda. „Praštilo mě to pořádně.“

„Nepraštilo,“ řekl Vítek. „To je jen iluze.“

„Iluze?“ vyjela si na něho Jarča. „On tady málem vypustil duši a ty budeš tvrdit, že se mu to jen zdálo?“

„Nezdálo se mu to,“ řekl Vítek vítězně. „Ale nebyla to žádná rána. I kdybyste ho obě chránily svými těly, vám by to nic neudělalo, jen jemu.“

„Jak to víš?“ vybuchla Máňa.

„Mám výsledky analýzy!“ řekl optimisticky. „Je to složitější, než jsem si myslel, ale na druhou stranu je to nadějné.“

„Co je nadějného na tom, že ho to málem zabilo?“ vybuchla Máňa.

„Například víme, která družice to udělala,“ pokusil se o úsměv Olda. „Dokonce hned ta první z mnoha set, tomu se dá říkat klika!“

„Nejen to,“ pokračoval Vítek. „Víme i jak to udělala, to je důležitější!“

„Co to bylo za družici?“ mračila se na něho i Jarča.

„Nic moc,“ ušklíbl se Vítek. „Takových kolem Země krouží mraky. Patřila do systému GPS, ale to vám asi nic neřekne...“

„Něco snad ano, nepodceňuj nás,“ opáčil mdle Olda. „GPS je americký systém určování polohy podle družic, ne?“

„To je jeho oficiální zaměření,“ řekl důležitě Vítek. „Má zřejmě další neveřejné funkce. Například nabudit takové malé vysílačky...“

„Máňa i Alexijev je ale dlouho a marně hledali!“ vzdychl si Olda.

„Zřejmě jim unikly,“ pokrčil rameny Vítek. „Hledat něco takového, když to není aktivní, bude asi těžké. Ale když to nabudíme...“

Olda se vzepřel rukama a pokusil se posadit. Máňa mu pomohla očima, takže se mu to podařilo skoro bez námahy.

„Jarčo, zavolej Alexijeva!“ poručil Olda. „Jsem nějak moc rozhozený, než abych se na něho naladil.“

„Co mu chceš?“

„Ať spěchá do operačního sálu,“ odvětil Olda. „Pod reflektory. Musíme to najít, dokud je to nabuzené!“

„Nemusíš spěchat,“ řekl Vítek. „Teď už nám nic neuteče. Roboti dokáží naprosto přesně napodobit, co ta družice vysílala.“

„Takže ho taky tak praští?“ blýskla Máňa na Vítka zle očima.

„Jistěže ne!“ zamračil se nad její nechápavostí. „Víš, jak to probíhá?“

„Nevím,“ odsekla pořád ještě rozzlobeně.

„Z družice nejprve přijde klíčový signál,“ začal všem vysvětlovat Vítek. „Bez toho se nic neděje, proto jste nic nenašli. Klíčový signál nabudí vysílačku, co má Olda nejspíš v hlavě. Ta vyšle krátkou odpověď, podobá se to zubům dozického zámku, podle toho družice zjistí nejen jeho polohu, ale také o koho jde. A když zjistí, že je to Olda, na kterého mají její pánové vztek, přijde z družice tentýž signál, jenže asi tisíckrát silnější, navíc plus minus metr přesně nasměrovaný. Když dopadne na mobilní telefon, okamžitě spálí jeho obvody. Ve vysílačce se pravděpodobně detekuje jako silný elektrický impuls. Bude to něco jako rána pěstí, jenže ne zvenku, ale zevnitř hlavy, rozumíš?“

„Rozumím,“ zavrčel Olda. „Jak to, že ještě nejsme na operačním sále?“

Máňa ho popadla za ruku a bez dalších řečí se s ním vznesla. Zamířila nejkratší chodbou do míst, kde měli operační sál.

„Alexijev už je na cestě,“ hlásila všem Jarča, která se s ním telepaticky spojila.

„Nač ten spěch?“ opakoval Vítek. „Teď už kdykoliv zařídím, aby roboti tu klíčovou sekvenci zopakovali. A byl by v tom čert, abychom nabuzenou součástku neobjevili!“

Do operačního sálu dorazili až po Alexijevovi, měl sem z oddělení pro pacienty nejblíž. Ačkoliv mu Jarča vše vysvětlila, nechal si to ještě potvrdit od Oldy a zejména od Vítka.

„Takže pro jistotu,“ shrnul nakonec. „Přikážeš robotům vyslat signál, který jen nabudí Oldovu vysílačku a přiměje ji vyslat odpověď. A protože se bude projevovat, my ji v té chvíli zkusíme najít. Samozřejmě vynecháš útočnou fázi, abys Oldovi neuškodil. Chápu to správně?“

„Naprosto,“ řekl Vítek.

„To vypadá nadějně,“ přikývl spokojeně Alexijev. „Tak začneme, ne? Olda si lehne pod reflektory, my si připravíme částečné zneviditelnění a uvidíme.“

Olda se sice sotva pohyboval, ale s Máninou pomocí si lehl na operační stůl, takže měli jeho hlavu přímo pod reflektory. Zapnuli je – a Vítek začal.

Vítek komunikoval s roboty telepaticky, takže se viditelně nic neprojevovalo, ale podle jeho rozzářeného úsměvu viděli, že se mu to daří a sklonili se nad Oldou.

„Počkejte s tím hledáním!“ vykřikl najednou Vítek všesměrovou telepatií. „Roboti už tu potvoru našli a označí nám ji!“

Na Oldově hlavě se objevil červený nitkový kříž ze dvou kmitajících světélek a ze strany se objevil další podobný kříž, upřesňující hloubku. Najít podle nich nevítaného vetřelce bylo snadné a Alexijev rychle zprůhlednil jeho okolí.

„V uchu?“ vydechla Máňa.

„Střední ucho je složitý orgán, tam se to dalo dobře schovat,“ přikývl Alexijev.

„Takový máček?“ divila se Jarča. „To přece nemohlo vysílat!“

„To malé pitomé nic právě vysílá!“ ujistil ji Vítek. „Pravda, využívá k tomu jako antény ty oblouky kolem, ale vychází to z toho malého nic.“

„Ty oblouky se jmenují hlemýžď a je v nich ústrojí rovnováhy,“ řekl Alexijev. „Vítek to ještě nemusí vědět, ale u ostatních bych tuhle znalost očekával.“

„Vítek to ví taky,“ protestoval Olda. „Znalosti anatomie jsem mu dával.“

„Jo, vím to,“ souhlasil Vítek. „Ale ty vědomosti jsou pro mě asi tak důležité jako pro vás znalost antigravitace. Znám to, ale je to až na okraji mého zájmu.“

„Nevděčníku!“ rýpla si Jarča.

„Nech ho,“ zastal se ho Alexijev. „Má pravdu! Lidé se odjakživa specializují, kdo zná jeden obor, může mít o jiných jen povšechné znalosti. Důležité je, že našel, co jsme společně tak dlouho a marně hledali!“

Připravil si nástroje a Olda spolkl lžičku anestetické šťávy od chobotnic. Operace měla být poměrně jednoduchá pro chirurga, který si podle potřeby dokáže zneviditelnit vrstvy tkání, zakrývající operovaný orgán. Máňa a Jarča při operaci asistovaly, jen Vítek chodil kolem jako páv. Měl ale důvod k uspokojení. Jeho milovaná technika poprvé slavila převahu nad biologií. Aspoň v něčem.

Když Alexijev skončil, Vítek výsledek prověřil tím, že nařídil robotům vyslat na Oldu nabuzující sekvenci. Samozřejmě už bez odezvy, zničený orgán nepracoval.

„A je to!“ komentoval to Vítek.

„Myslíš, že se může Olda bezpečně objevit na Zemi?“ chtěla ujištění Máňa.

„Bezpečně?“ usmál se Vítek. „To záleží na tom, aby se tam nepotkal s Johanem. Ten pro něho představuje trvalé nebezpečí. Ale satelity už ho ohrožovat nebudou.“

„Jestli je to tak!“ vyhrkla Máňa. „Budeš náš génius!“

A dala Vítkovi velkou pusu na tvář.

Errata:

26.05.2021 10:29