Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rodina Rovných se přestěhovala do Útočiště hned následujícího dne. Ve vesnici po nich zbyly dvě opuštěné usedlosti, zatímco novopečení sedláci se zabydlovali v novém světě. Olda se s Jirkou Rovným přivítal srdečně, ale Jirka musel pomáhat rodičům a Oldovu nabídku pomoci hrdě odmítl.

Pan Macoun ráno poprvé na zkoušku vyjel s traktorem. Připřáhl valník a zkoušel v sadu sklízet salámy. Vrátil se s plným valníkem a hned se sháněl po Cilce, aby zavolala Oldu nebo Alexijeva.

„Komu to tady budu prodávat?“ chtěl vědět. „Plný valník nádherných salámů, to by se rychle zkazilo!“

„Ovoce vydrží déle než maso,“ uklidňoval ho Alexijev, ale raději se vypravil na Zem jednat, aby ukázal dobrou vůli. Navštívil dva hypermarkety, ale urychleně je opustil, když na místech šéfů našel lidi s červenou aurou, ďáblovy pomocníky. Do poledne takových lidí zjistil šest a vrátil se otřesený.

„Neměl jsem tušení, kolik darebáků tam je,“ stěžoval si Macounovi. „Sjednal jsem vám odbyt, bohužel jen u malých obchodníků. Největší obchody nemají zájem.“

Ve velké sednici u Macounů bylo živo. Byli tu Macounovi s Cilkou i sousedi Rovných se synem Jirkou. S Alexijevem jich bylo sedm.

„Nabízel jste to za cenu, co jsem řekl?“ mračil se Macoun.

„Jistě,“ souhlasil Alexijev. „Pro malé obchodníky je nabídka zřejmě lukrativní, ti větší ale couvli.“

„Jak to?“ nechápal to Macoun. „Zdá se jim to drahé? Nechtějí nás jen přitlačit ke zdi, abychom zlevnili?“

„To snad ani ne,“ řekl Alexijev. „Vždyť jste mi sám navrhl nabízet je za poloviční cenu ve srovnání s originálními masovými salámy. Vymlouvají se na smlouvy, nebo že je to pro ně příliš nezvyklé, prostě nemají zájem.“

„Co vlastně chtějí?“ uvažoval Macoun.

„Nevím, třeba naopak něco nechtějí,“ uvažoval Alexijev. „Vážně jsem se zhrozil, jak jsou na Zemi ďáblovi pomocníci rozšíření. Může to být i tím, že jsme je dřív neuměli odlišit, takže se nám až teď zdá, že je jich nějak moc. Bude s nimi těžká práce. Vypadají normálně, ale mohou mít jiné uvažování. Normální obchodník nabízí zákazníkům, co oni potřebují. Tihle lidem pomocí agresivní reklamy vnucují, co nikdo nepotřebuje. Nejspíš je nezajímají příliš levné potraviny, na kterých by nevydělali. Taky by se to mohlo dotknout jejich dosavadních dodavatelů.“

„Ti že berou ohled na dodavatele?“ vybuchl Macoun. „Vždycky každého tlačili ke zdi, aby šel dolů s cenami. Že by jim najednou nízká dodavatelská cena vadila? To slyším poprvé v životě!“

„Budeme muset dodávat jen těm drobným,“ navrhl Alexijev. „Těm to připadalo jako velice seriózní.“

„Má to jednu nevýhodu,“ odplivl si Macoun. „Kdybychom dodávali velkým, stačilo by nám na odvoz jedno nákladní auto. Takhle bychom jich potřebovali aspoň deset, včetně šoférů a závozníků, které nemáme. To nezvládneme.“

„S auty problémy nebudou,“ uvažoval Alexijev. „Problémy budou s lidmi. Nezdá se mi to. K odmítnutí takové nabídky musí mít obchodník hodně pádný důvod. Opravdu bych rád věděl, co je k tomu vedlo!“

„Jestli to není tohle!“ podal mu pan Rovný včerejší noviny, obrácené naruby tak, aby si mohl přečíst jeden článek zevnitř.

Alexijev si článek pozorně přečetl, ale vrátil noviny s vrtěním hlavy.

„To jsou přece nesmysly!“ řekl.

„Myslíte?“ pokoušel se ho zviklat pan Rovný.

„Co to znamená?“ pozvedl ramena Alexijev. „Ať si Američané na svém území zakazují, co chtějí, třeba i pěstování mimozemských plodin pro podezření ze škodlivých vedlejších účinků. Je to nesmysl, ale je to jejich věc! V Evropě to nemá váhu.“

„Ale přece! Podezření tu je!“ povzdychl si pan Rovný. „Je to v novinách, spousta lidí tomu věří. Takhle neprodáme ani šišku salámu.“

„Pro pouhé podezření?“ vrtěl hlavou Alexijev. „Nedávno jsem se o těch plodech bavil s hlavonožci. Ručí za jejich neškodnost a naopak tvrdili, že tam jsou stimulátory, prodlužující lidskou svěžest. Německá populace se tím v jejich světě živila přes padesát let. Nejenže beze škod, ale oni i pomaleji stárnou. Století Němci vypadají jako mladíčci, devadesátileté Němky zvládnou bez problémů i graviditu. Nebýt války, dařilo by se jim tam nádherně. Jejich největší smůla byla, že se tam v čele s führerem dostala ta nejhorší lůza. Ale podezření na škodlivé účinky? Nesmysl!“

„Noviny tvrdí, že tam něco škodlivého je,“ odvětil pan Rovný. „Proč by to Američané zakazovali, ne?“

„Dobře, půjdu se do těch novin podívat,“ slíbil Alexijev. „Tohle by nás opravdu mohlo poškodit. Měli by uveřejňovat jen ověřené zprávy.“

„Ta zpráva ověřená je,“ upozornil ho pan Rovný. „Včera to bylo v televizi. Američané mimozemské plodiny skutečně zakázali. Ten článek neříká vůbec nic o tom, že by někdo něco prokázal. Jen tam stojí, že to Američané zakázali.“

„Ten zákaz je ale postavený na lži,“ řekl Alexijev. „To se přece nedá udržet věčně.“

„Věčně jistě ne,“ souhlasil pan Rovný. „Ale dost dlouho na to, abychom zkrachovali. Nemůžeme se přece postavit proti autoritě Spojených států!“

„Krach vám tady nehrozí,“ odmítl to prudce Alexijev. „V nejhorším to budeme od vás odebírat my, než se to na Zemi dá do pořádku.“

„Začínám poprvé litovat, že sem nedosáhne televize,“ vrčel Macoun. „Přece jen tu jsme bez zpráv a takovéhle zprávy mohou být důležité.“

„Televizi tady nemáme,“ vzdychl si i Alexijev. „Už jsem uvažoval, že na Zemi zřídíme informační středisko. Zaměstnáme pár lidí, aby nám natáčeli aspoň televizní zprávy. Případně bychom mohli odebírat pár novin.“

Zvedl se a prohodil, že se ještě zastaví na Zemi. Po jeho odchodu se ale na sebe oba sedláci významně podívali.

„Ševče, drž se svého kopyta!“ řekl pan Rovný. „Neměli jsme raději zůstat doma?“

„Ba ne!“ namítl pan Macoun. „Když jsme se dali na vojnu, budeme bojovat!“

„Zkusíme to,“ řekl pan Rovný. „Ale já dům na Zemi neprodám. Nechám si to tam jako zadní vrátka.“

V novinách Alexijev neuspěl. Ale co horšího, narazil tam na další ďáblovy pomocníky. V jeho očích byli ověnčeni pro jiné lidi neviditelnou červenou aurou, kterou naštěstí spatřil.

V první chvíli ho to tak rozladilo, že chtěl odejít, ale když se ho jeden z nich suše zeptal, co si přeje, rozmyslel si to. Vím, co jsou zač, zato oni o mně nevědí nic, řekl si v duchu.

Byli ale na něho dva a sotva jim přednesl svou stížnost na uveřejněný článek, pustili se do něho zarputile, jako kdyby přímo před jejich očima spáchal hned několik trestných činů. K solidní diskusi se ani nedostal, naopak mu ukázali článek připravený do zítřejšího vydání, doplněný posudkem z mikrobiologického ústavu, kde stálo černé na bílém, že mimozemské potraviny, které se záhadnou cestou objevily už i v Čechách, obsahují neznámé baktérie, jaké se nikde na Zemi nevyskytují.

„To je samozřejmé!“ usmál se s převahou Alexijev. „Pocházejí z jiného světa, tam jsou všechny formy života odlišné od pozemských. Důležité je, že nejsou pozemskému životu nebezpečné. Rozhodně jsou nevinnější než pozemská salmonela.“

„Chcete zpochybňovat posudek renomovaného vědeckého ústavu?“ štěkl na Alexijeva nepřátelsky šéfredaktor.

„Nic nezpochybňuji,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Ten posudek neříká vůbec nic, jen to, co je zřejmé každému. Ty vzorky pocházejí z jiného světa. Nic víc.“

„Můžete odhadnout, kolik tisíc lidí by to zaplatilo životem, kdyby se jejich prokázaná nebezpečnost projevila?“ útočil dál šéfredaktor. „Vzal byste si na svědomí?“

„Jejich závadnost se neprokázala,“ trval na svém Alexijev. „A prokázat se ani nemůže, jsou neškodné. Kdo ty potraviny zkonzumovali, ti už jistě vědí, že se není čeho bát. Pravda, jsou v tom jiné bakterie. Zabraňují plesnivění, nedovolí zamoření našimi, třeba salmonelou, ale lidem jsou nebezpečné asi stejně jako bakterie v jogurtu.“

„To je ovšem pouhé vaše tvrzení proti odbornému vědeckému posudku!“

„Moje tvrzení nestojí proti žádnému posudku,“ bránil se Alexijev. „Ten posudek přece nic neříká o nebezpečí. Netvrdí se v něm nic víc, než že tam jsou mimozemské bakterie. S tím souhlasím, jen dodávám, že nejsou nebezpečné, nemohou nikomu škodit a nikdo se nemusí cítit ohrožený.“

„To tam ale není!“ vykřikl vítězně šéfredaktor. „To už tvrdíte navíc!“

„To opravdu tvrdím navíc,“ přikývl Alexijev. „To tam totiž chybí. Ale bez toho se jedná o polopravdu, rozumíte mi snad?“

„To byste musel nejprve prokázat!“ vyštěkl šéfredaktor.

„Poslyšte,“ zamračil se Alexijev. „S těmi potravinami je to jiné. Jsou prověřené víc než dostatečně. Němci se jimi živili půl století. Kdyby byly závadné, už dávno by se na to přišlo.“

„To byste nám tady musel dokázat seriózními vědeckými rozbory, pane!“ nakohoutil se šéfredaktor. „Takové jistě nemáte!“

„Neřekl bych,“ opáčil Alexijev. „Ale uveřejnili jste článek, kde pod záminkou jednoho nepodloženého podezření napadáte kvalitu těch potravin, takže jejich nebezpečnost budete muset prokazovat vy. Což se vám nepodaří.“

„To podezření vedlo k zákazu jakékoliv manipulace ve Spojených státech, pane!“ opáčil s převahou v hlase šéfredaktor. „Zřejmě je to setsakra vážné podezření!“

„Nicméně jde pouze o podezření,“ usmál se opět Alexijev. „Musím vám tedy říci, že mám s těmi potravinami dost mimozemských zkušeností, abych vás teď mohl žalovat za šíření poplašných zpráv. Dosavadní rozbory škodlivost nepotvrzují. Váš papír je jako důkaz jejich škodlivosti bezcenný. Až ten zákaz ve Spojených státech odvolají, což budou muset, budu po vašem deníku požadovat odpovídající náhradu za poškozování dobrého jména mimozemského zemědělství. Může to činit až milion korun denně.“

Šéfredaktor na okamžik znachověl.

„A ven!“ zařval. „Tady nemáte co dělat! Vyděrači!“

„To není vydírání,“ usmál se Alexijev. „To je předběžné varování. Chcete-li nám škodit takovým způsobem, že výše škod může dosáhnout miliard, musíte počítat i s tím, že všechno zaplatíte. Vy totiž tu pomluvu neprokážete. Není pravdivá.“

„Není pravdivá?“ mával šéfredaktor lejstrem s razítky mikrobiologického ústavu. „Na nás si nepřijdete! My ten důležitý důkaz máme!“

„To není důkaz o nebezpečí!“ opáčil Alexijev. „Aby bylo mezi námi jasno, jestli se ve vašem plátku objeví pouhý náznak tvrzení o nebezpečí z mimozemských potravin, máte ode mě na krku žalobu. Kterou prohrajete, počítejte s tím!“

„Toho se nebojíme!“ řekl šéfredaktor pyšně. „Máme krytí, o jakém se vám zřejmě ani nezdá!“

„Poslyšte, já přece vím, komu vy dva sloužíte,“ řekl Alexijev. „Nemusíte mi o tom nic vykládat. Jenže patřím tak říkajíc ke konkurenci. Nebudu si vás všímat, ale když nepřestanete provokovat, měli byste vědět, že spory na vyšší úrovni nedopadnou pro ty dole nikdy dobře.“

Očička obou redaktorů se rázem stáhla do úzké štěrbiny.

„Víte co?“ zasyčel šéfredaktor. „Stěžujte si svému šéfovi, ať to žene výš. My budeme na oplátku informovat naši stranu. Nemá cenu vířit ten spor tady, mezi námi.“

„To jistě nemá,“ přikývl Alexijev. „Nepochybuji, že máte své instrukce. Jde mi o to, co děláte sami, iniciativně a nad jejich rámec. Rozmyslete si to dobře, nevíte, proti komu jdete.“

„My si nic rozmýšlet nemusíme!“ vyštěkl šéfredaktor.

„Jste mezi námi nejspíš noví,“ podotkl klidně, ale významně druhý redaktor. „Asi byste měli vědět, že se nemůžete navážet do médií, když v nich sami nepracujete. Máme proti vám odedávna vyšší prioritu.“

„Mohli byste o ni přijít,“ odsekl Alexijev suše.

„To by se musel svět otočit vzhůru nohama!“ odvětil sebejistě redaktor.

„Svět se už začal otáčet vzhůru nohama,“ řekl Alexijev. „Možná to ještě nepozorujete, ale zastavit to nedokážete. Radím vám dobře, omezte své soukromé iniciativy, dělejte jen co vám shora přímo nařídí, abyste se později necítili jako zrnko obilí mezi mlýnskými kameny.“

„Dám vám také dobrou radu!“ odvětil na to šéfredaktor. „Když chcete něco od nás, nemůžete chodit za námi. To je předem prohrané. Jedinou cestou je protlačit to shora. Tam se všechno rozhoduje, ne tady.“

„Děkuji za dobrou radu,“ řekl Alexijev. „Zařídíme se podle toho.“

A rozplynul se novinářům přímo před očima.

Šéfredaktor zůstal stát s vytřeštěnýma očima. Rychle vtáhl nosem vzduch, ale ani to mu nic neřeklo, neucítil žádný podezřelý zápach.

„Týýý, poslyš...“ obrátil se na kolegu. „Byl ten chlap vůbec od nás?“

„To je snad jedno,“ pokrčil rameny jeho kolega. „Ohlásíme to nahoru a ať se tím někdo zabývá. Nás to bolet nebude.“

„Tím bych si nebyl jistý. Mohlo by to rozšířit paletu našich úkolů. Ten chlap má zřejmě něco, co jsme my nikdy nedostali. Mohl by to být jeden ze šéfů, s tím nebudou žerty!“

„No a?“ zněla odpověď. „Aspoň se bude něco dít. Máme své úkoly, ostatní nech jiným. Ten chlap k šéfům nepatří. Vypadá příliš mladě, nebude mu víc než sto let a s takovou drzostí ani dlouho nevydrží. My děláme svou práci, to musí uznat i konkurence, pokud tady nějakou máme. Jen ať si to vyřídí mezi sebou ti nahoře!“

„Ti si to mezi sebou vyřídí, o tom nepochybuj!“ chmuřil se šéfredaktor. „Jde o to, kdo to odnese. Ti nahoře to zaručeně nebudou!“

„Dokud děláš přesně, co máš přikázané, máš naději, že vyvázneš,“ pokrčil rameny jeho kolega. „Věř mým zkušenostem.“

„Jistotu ale nemáme žádnou!“ vrčel nesouhlasně.

„Myslet si to můžeš, ale snaž se, aby si na tebe šéf zvykl. Nesmí mít důvod shánět za tebe náhradu. Spokojený šéf – dobrý šéf. Věř mým čtyřem stům rokům zkušeností.“

„Jak myslíš...“

Alexijev se vrátil do Útočiště navenek v dobré náladě, ale účinkem si nebyl jistý. Všem trvalým obyvatelům Útočiště u večeře popsal svůj pokus o zastrašení ďábelských pomocníků. Přes den se vídali málo, ale společné večeře ve velké jídelně u Artušovského stolu je držely pohromadě, proto je teď nevynechával ani nemluva Bulis. Květa ho tam přitáhla vždycky mezi prvními, když pomáhala při úklidu.

„Aspoň jsem to zkusil,“ doprovodil to Alexijev úsměvem. „Co vy na to?“

Chvíli bylo ticho. Všichni přemýšleli.

„To nebude mít úspěch!“ vyhrkl jako první Pepek.

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Čistě teoreticky to může být jejich soukromá akce, pak by mohli couvnout. Jestli to mají nařízené shora, jak říkali, pak to s nimi nehne.“

„Nejde o to, proč to dělali, ale proč to měli nařízené dělat,“ uvažoval Olda.

„Mimozemské potraviny zřejmě někomu vadí,“ souhlasil Alexijev. „Něco tu nehraje. Americký zákaz vyšel dříve, než jsme ty potraviny dopravili na Zem. Podle mě nesouvisí s tím, co děláme v Čechách. To by museli reagovat hrozně rychle.“

„Nebo to souvisí,“ podotkl skepticky Franta Bulis. „Vyloučit to jistě nemůžeš, dnes je možné všechno. I to, že náš parlament urychleně přijme podobný zákon.“

„Tím by nám udělali škrt přes naše plány,“ mračil se Alexijev. „Doufám, věřím, přeji si, aby to nesouviselo. Uvažte! Kdyby Američanům vadily mimozemské potraviny v Čechách, nezdržovali by se s urychleným přijímáním zákazu v Americe, ale intervenovali by přímo u nás, ne?“

„Třeba se nějaké dostaly na Zem v souvislosti s válkou Němců s chobotnicemi,“ zkusila uvažovat Máňa.

„To by mohlo být ono!“ chytil se toho Alexijev. „Ve světě Xijtra jsou kromě Němců tisíce Američanů, je tam veliký pohyb lidí i materiálu, lodě jezdí sem a tam! Proč by někoho nenapadlo dovézt mimozemské plodiny na Zem a vydělat na nich? Zajímalo by mě ale, kdo to brzdí. Podle mě se pokrok zastavit nedá, ale zpomalit ano. Jen ještě vědět proč?“

„Na to mám jednoduchou odpověď,“ opáčil Bulis. „Tři plodiny, salámovník, chlebovník a xijtra-máslo by dokázaly rozvrátit síť McDonalds! Komu mohou ty nové plodiny vadit víc, než výrobcům současných potravin?“

„Myslíte, že by dokázali ovlivnit ten zákaz?“ zeptala se nesměle Máňa.

„Aby ne!“ řekl Bulis. „To jsou přece obrovské společnosti!“

„Mohly by těch plodin využívat i samy, ne?“ navrhla Jarča.

„Mohly, ale kdyby se rozšířily, byly by levnější. Současné potraviny jsou velice výrobně komplikované. Chlebovník můžeme po utržení ze stromu rovnou nakrájet, odpadá manipulace s obilím, mlýny a pekárnami i problémy s přísadami. Salámy a máslo jsou náročné produkty živočišné výroby. Na kilogram masa nebo mléka spotřebujete více krmení než při rostlinné stravě. Proto jste přece našim zemědělcům nedoporučili chovat skot ani vepře. Když si to ale sečtete, měly by být potraviny levnější, řekněme na polovinu až desetinu současné ceny.“

„To je snad dobře, ne?“ opáčil Vítek.

„Jak pro koho!“ usmál se Alexijev. „Pro zákazníky jistě. Kdo by nechtěl chleba, maso a máslo po pětikoruně za kilo? Problém by to byl pro obchodníky, na příliš levném zboží málo vydělají. A úplná katastrofa by to byla pro potravinářský průmysl, masokombináty, mlékárny, pekárny a ostatní. Ti mají v současné době práci po celém světě, ale jistě pochopili, co se na ně s mimozemskými potravinami valí. V Americe stačili reagovat zákazem pod smyšlenou záminkou, jistě mají dost peněz i k uplácení vědců.“

„Tím to zastaví jen v Americe,“ mínil Olda.

„Nezastaví, jen to zdrží,“ namítl Alexijev. „Ale možná mají dost velký vliv i v Evropě.“

„Mám nápad!“ řekl Pepek. „Musíme podniknout protitah, dříve než to ďáblové zablokují po celém světě.“

„Jak si to představuješ?“ zadíval se na něho Alexijev.

„Jednoduše,“ řekl Pepek. „Máme tady v Útočišti možnost cestovat po celém světě skoro bez omezení. Využijme ji k rozšíření mimozemských potravin na Zemi.“

„Myslíš hlavně v místech, kde ďáblové nemají dost vlivu?“ došlo Alexijevovi.

„Samo!“ přikývl Pepek. „Když je rozšíříme po Číně, v Africe a po jižní Americe, nikdo už to nezastaví! Kde mají lidi opravdu hlad, budou na nějaké pitomé zákazy prostě kašlat.“

Alexijev se zamyslel.

„Na něco takového je nás trochu málo,“ namítl opatrně.

„Ale kdež!“ nedal se Pepek. „Co potřebujeme? Vynořit se někde, donést lidem pár šišek chlebovníku a salámu, nabídnout jim k ochutnání a naučit je sázet semínka a pěstovat stromky. Naše zkušenost je jasná. V mírném pásmu budou mít sklizeň za půl roku, v tropech ještě dřív. Další semínka už budou lidi sázet sami. Přidáme jim pak mléko a máslo.“

„Umíš tolik jazyků, aby ses domluvil v Africe a v Číně?“ zkusil ho zarazit Olda.

„Nač?“ poťukal si Pepča neuctivě na čelo. „Rozumět jim nemusíš, stačí, když rozumí oni nám a tady nevidím žádnou překážku, telepatii chápou i zvířata. Vynoříme se z brány jako Ogdurové, předáme dary, doplníme návodem k použití a sbohem! Uvidíte, že nás chtě nechtě budou brát vážně.“

„Nebo to všichni v hrůze zahodí a utečou!“ uvedla jinou možnost Máňa.

„Takovými se nebudeme zdržovat!“ opáčil Pepek. „Kdo nás neposlechne ani po ukázce, nezaslouží si to a půjdeme jinam. Rozhodíme-li sítě na tisícovce míst, aspoň na pětině musíme mít úspěch. Odtud už se to bude šířit samo. Jako lavina.“

Teď už nad tím přemýšleli vážně všichni. Pepčův návrh stál za úvahu.

„Je nás málo,“ zkusila nesměle namítnout Jarča. „Kromě toho máme plno práce. My se navíc připravujeme ke zkouškám.“

Olda a Máňa jen souhlasně kývali.

„Vy tři to beztak nevytrhnete!“ usadil je Pepek. „Ani já s Vítkem, ačkoliv si to nenecháme ujít. Je tu přece spousta dospělých! Možná by kvůli tomu měli omezit všechno ostatní, snad kromě léčení.“

„Tobě se nechce zabývat se zákoníkem, přiznej se!“ zašklebil se na Pepču Vítek.

„K čertu se zákony!“ mávl neuctivě rukou Pepek. „Vrátím se k nim až bude po všem! Tohle má podle mě přednost!“

Alexijev zřejmě uvažoval podobně.

„Pepča má pravdu!“ řekl. „Měli bychom s tím začít co nejdřív. Je vidět, že to je důležité a jistě to má význam. Už proto, jak to vadí ďáblům.“

„K čertu s ďábly!“ řekl Pepek. „Neděláme to proto, aby to někomu vadilo!“

„To sice ne,“ opáčil Alexijev. „Ale dalo nám to signál, že to je důležité! Neměli bychom to rozšiřovat i v Čechách? Třeba společně s místními lidmi i ve Spojených státech? Americký zákaz přece nezakazuje pěstování mimozemských plodin pro vlastní potřebu, jen jejich prodej. A my je nebudeme prodávat, jen šířit.“

„To se nebude líbit Macounům ani Rovným,“ připomněl Olda.

„Nebudou jen prodávat, co kde vyrostlo,“ řekl Alexijev. „Raději jim umožníme schůzky s chobotnicemi, aby se naučili víc než jen sázet a sklízet. Všechny plodiny přece pro Němce vymyslely chobotnice. Ať se to naši zemědělci naučí také!“

Rozdělili si tedy úkoly na zítra. Vítek s Pepkem se toho měli účastnit také, kdežto Olda, Máňa a Jarča se měli dál připravovat na zkoušky.

„Zase škola!“ protáhla obličej Jarča.

Jak Olda správně předpovídal, Macounovým ani Rovným se nelíbilo rozšiřovat na Zemi mimozemské plodiny. Kdo by také ochotně podporoval budoucí konkurenci? Alexijev ale oba tvrdohlavé sedláky přemluvil, že je to právě teď nejdůležitější úkol.

„Musíme na Zemi dosáhnout zrušení nesmyslných zákazů!“ tvrdil.

„Ztratíme náskok!“ namítal zamračeně Macoun.

„Jinak tam nic neprodáme!“ varoval ho Alexijev.

„Koukám, že se vyskytly nečekané potíže už na začátku!“ durdil se Macoun. „To jste nám měli říct dřív!“

Alexijevovy důvody ale nemohl vyvrátit a nakonec se i on dal přesvědčit. Měl jen jednu připomínku:

„Začal bych s tím nejdůležitějším, s chlebovníky. Možná bych k tomu přidal salámy, ale rozhodně ne celý zdejší sortiment.“

„Proč?“ zarazilo Alexijeva.

„Půjde to rychleji a za druhé se tam budeme snadněji vracet, až budeme nabízet další.“

„To nepostačí,“ přihlásil se pan Rovný. „Rozšířil bych to o naftovníky. Ať Olda vykládá co chce o úpadku automobilů, lepší dopravu na Zemi nezavede. Obdělávání půdy chce také sílu. Jsem pro nezávislost na dodávkách paliv. Beztak je nafta na Zemi v rukou ďáblů!“

„Má to logiku,“ souhlasil Alexijev. „Naftovníky od hlavonožců potřebují jednoduché technické zázemí. Určitě dokážeme vymyslet mobilní zařízení na destilaci benzínu, které bude konkurovat dovozu. Státy, kde budou pěstovat naftovníky, nebudou ovladatelné přiškrcením kohoutků, jako je tomu doposud.“

„Tak jo,“ odfrkl si pan Macoun. „Jsem pro. Půjdeme na to, ne?“

Překotná partyzánština by ale nebyla efektivní, proto se rozhodli vypracovat na to aspoň rámcový plán.

Vítek, jako největší znalec tohoto světa, dostal za úkol opatřit podrobné mapy, ze kterých by bylo vidět umístění a adresy použitelných transportních kabin. Byla by to nadlidská práce, kdyby nešlo o úkol vysvětlit zdejším robotům, co od nich požaduje, což Vítek zvládl za pouhé dopoledne. Dvouvrstevné mapy obsahovaly také pozemské údaje, i když pozemská část byla méně podrobná. Důležité bylo, že zdejší transportní kabiny umožňovaly velice rychlé přesuny v rámci tohoto světa, odkud bylo pro lidi vybavené slýribem snadné přenést se na Zem.

Ještě před obědem se všichni vrhli na nový, poměrně jednoduchý úkol. Nezůstali stranou ani studenti, jak ostatní říkali trojlístku Olda, Máňa a Jarča. Úkol byl nabrat si ve dvojici plný batoh nebo tašku plodin, vynořit se na Zemi poblíž vhodné zemědělské usedlosti, telepaticky oslovit prvního člověka, kterého potkají a požádat ho, aby přijal dary nebes.

Oslovení většinou padali hrůzou k zemi, ale po překonání prvního úžasu přistupovali na návrhy nebešťanů ochotně, vždyť šlo o dary, spojené jen s nepatrnou vyžadovanou námahou. Kde nebešťané narazili na vzdělanější protějšky, říkali si příchozí z jiného světa, ale nabídku dávali shodnou a dál už se to nelišilo.

Rozmluvy byly trochu jednostranné, neboť nebešťané místním lidem nerozuměli, ale většinou to nevadilo. Během odpoledne převzali obdarovaní několik tun potravin se stručným návodem, někde i s praktickými ukázkami. Každá dvojice po svém návratu vyznačila na mapě, kde své dary zanechala. Nejvíce označení se táhlo jako dlouhé pruhy v centrální a jižní Africe, v Číně, Indii a jižní Americe, ale dostalo se i na Evropu.

„To bude, panečku, pro Američany překvapení!“ liboval si Vítek. „Mysleli si, že to tím zákazem zastaví! Tůdle!“

„O ně nejde,“ opáčil Olda klidně. „Měl bys vidět, jak svítila očička zemědělcům v Číně nebo v Indii! Jeden mě chtěl po ochutnání zabít, že je vegetarián a já mu vnucuji maso, ale když jsem mu vysvětlil, že je to rostlinné, upokojil se.“

„Tys mu rozuměl?“ podivila se Jarča, na kterou losem vyšel Vítek.

„Náhodou uměl anglicky,“ vysvětlovala jí rychle Máňa, která chodila s Oldou.

Do večera byli děti i dospělí utahaní jako koťata. Ale očesaný háj u Mělníka poskytl své plody tisícovce lidí a ti to jistě začnou brzy šířit dál.

Vítek se po první návštěvě Země od Jarči oddělil a vrhl se do vynalézání, v andělském poslání ho nahradil Pepča. U večeře se Vítek pochlubil destilační kolonou, namontovanou na ručním vozíku. Byla nezávislá na přívodu energie, brala si totiž pro svou spotřebu malou část destilovaného paliva. Nahoře byla násypka na modré, rajčatům podobné olejnaté plody naftovníků, dole vypouštěcí kohout nádrže na benzín. Ovládání destilačního procesu ani nemohlo být jednodušší, spouštěl se jediným vypínačem, samočinně se vypínal naplněním nádrže nebo vyčerpáním plodů v násypce.

„Co s tím ale budou dělat, když se jim to rozbije?“ staral se Olda.

„Komu se to rozbije, bude mít smůlu, ale není to moc pravděpodobné,“ dušoval se Vítek. „Může to pracovat i bez dozoru a mělo by to být spolehlivé. Roboti mi na to trochu upravili jeden jejich prastarý agregát z muzea dat.“

„Výborně!“ řekl Alexijev. „To je přesně to, co potřebujeme. Od zítřka můžeme po světě roznášet i naftovníky. V Čechách máme naštěstí výhodu. Zákaz mimozemských potravin dnes neprošel Parlamentem.“

„My dokonce víme proč!“ prořekla se Máňa.

„Co o tom víte?“ zachytil to Alexijev.

„Byli jsme se podívat na zasedání Parlamentu, na galerii,“ přiznala Máňa, ačkoliv se na ni Olda mračil. Bylo ale pozdě něco tajit, zvláště když se neměli za co stydět.

„No a? Jak to probíhalo?“ zajímal se Alexijev.

„Oni by to nejspíš schválili,“ řekla Máňa. „Povídej, Oldo!“

„Část poslanců se nám podle Vítkova medailónku projevila jako služebníci ďáblů,“ řekl zamračeně Olda. „Nebyla jich většina, ale bylo jich moc. Kromě toho se vedle nás na galerii usadilo pár chlápků, ti také svítili jako vánoční stromečky. Nebyli to ďáblové, jen pomocníci. Ti praví by si nejspíš věděli rady, když jsem jim postupně vyřadil všechny jejich stroječky na podprahové ovlivňování lidí.“

„Ti syčáci je chtěli použít i na poslance?“ zamračil se Alexijev.

„Už s tím dokonce začali!“ řekl Olda. „Měli jste je vidět, jak začali zmatkovat, když zjistili, že jim to nefunguje!“

„Tys jim je vyřazoval?“ ubezpečoval se Alexijev, zda to správně pochopil. „Co kdyby byl s nimi nějaký skutečný ďábel? Mohl by tě objevit! Zase se spoléháš na svou kliku?“

„Nemohli mě zjistit,“ řekl Olda. „Už to umím líp než dřív, teď už se z těch strojků ani nezakouří, když jdou do háje! Měli jsme tam príma místo v koutku za jednou starší paní,širší než delší. Navíc mě kryla Máňa, tu ještě nikdo nezná.“

„Máňu neznají, ale tebe určitě!“ káral ho Alexijev. „Proč na sebe pořád upozorňuješ? Zbytečně vystavuješ sebe i Máňu nebezpečí!“

„Mám největší možnosti i zkušenosti,“ ohradil se Olda. „Nikdo jiný nemůže proti jejich poťouchlostem nic dělat! Vždyť si ani nevšimnete, že něco takového dělají! Toho si všimneme jen já a Cilka. Dopadlo to dobře, zákon neprošel. Ale nelíbilo se mi, kolik zaprodanců ďáblům v Parlamentu máme.“

„I kdyby ten zákon přijali, budou to muset beztak brzy odvolat.“

„Ale Ivo!“ mávl rukou Olda. „Víš přece, jak to chodí! Kdejakou pitomost bleskurychle schválí, ale náprava jim dá strááášnou práci, pokud je k tomu vůbec kdo dotlačí. Buďme rádi, že bude na chvilku klid.“

„Nevyjadřuješ se uctivě o našem nejvyšším zákonodárném sboru!“ usmál se Alexijev. „Nemysli si, není to tak jednoduché! Uvidíme, jak si Pepek poradí se svým návrhem! Řekl bych, že se na to nakonec budeme muset vrhnout všichni a ještě si budeme libovat, když ze stávajících právních řádů převezmeme něco hotového.“

„Dobře, mysli si to!“ pokrčil Olda rameny. „Já si budu myslet svoje...“

Podle souhlasných pohledů s ním tentokrát byli všichni. Ostatně i Alexijev se usmíval.

„A kdes' byl dneska ty?“ zkusil otočit hovor jinam Vítek a obrátil se na Alexijeva.

„Byl jsem ještě jednou v redakci toho plátku,“ vzdychl si dotázaný. „Ale neuspěl jsem. Šéfové tam nebyli a ti menší se odmítli se mnou bavit, prý to není v jejich kompetenci.“

„Oni ten článek nevydají,“ řekl Pepek.

„Naopak!“ řekl Alexijev. „Už ho vydali. Mají teď z ostudy kabát, otiskli totiž, že ten zákon Sněmovna schválila. Je vidět, že to byla koordinovaná akce, byli si tím nějak moc jistí. Uvidíme, co bude dál. Odhadl bych, že budou ve sveřepé kampani proti mimozemským potravinám pokračovat.“

„Nebudou!“ pokrčil rameny Pepča. „Po takové ostudě...“

„Tak zrovna tímhle bych si jistý nebyl!“ vrtěl hlavou Alexijev. „Uvědom si, komu slouží! A ti se nebudou ohlížet na nějakou ostudu! Mínění lidí je jim lhostejné. Neřídí se jím, naopak! Oni si je vytvářejí!“

„Trochu jsme jim pozměnili plány,“ řekl spokojeně Olda. „S Máňou jsme zařídili ještě něco. V Útočišti jsme už očesali všechno, takže bychom zítra skončili, ale ve světě chobotnic Xijtra je salámovníků i chlebovníků víc než tady. Napadlo mě podívat se tam. S chobotnicemi jsme se dohovořili hladce. Aiwuy mě ujistila, že válka s Němci skončila a bát se nemusíme. Svět Xijtra se proti Zemi i Útočišti zvolna otáčí, právě teď je proti Čechám natočená oblast Nového Saska. Nový Berlín, kde jsou Němci soustředění, je vzdálený přes tři tisíce kilometrů. Nebude nás tedy nikdo rušit a můžeme si tam sklidit co chceme. Jen nesmíme zbytečně ničit stromy, ale to jsem s klidným svědomím slíbil.“

„Oni sami tyhle plodiny nevyužívají?“ zajímalo Alexijeva. „Neříkali nám... měl jsem takový dojem, že je pro Němce jen trochu chuťově upravovali!“

„Využívají je,“ řekl Olda. „Ale teď jsou soustředění na konec války a když jsem jim vysvětlil, nač to potřebujeme, nabídli mi sami víc, než jsem po nich původně chtěl.“

„Dobrá, tuhle pomoc využijeme,“ souhlasil Alexijev.

„Aiwuy si pochvalovala, že s námi nemají problémy. Ale s Němci, hanba mluvit! Už se ani nesnaží spočítat, kolikrát porušili dohody. Teď to vypadá lépe, když Němce vede nějaký Čech. Aiwuy říkala, že ten aspoň drží slovo. Nejspíš máme kliku, že jsme taky Češi.“

„S tím chlapíkem bych se někdy rád setkal!“ usmál se Alexijev. „Řekl bych, že to také nemá lehké!“

„Nevím,“ zamyslel se Olda. „Mě před ním varovali. Uznávají ho, ale ačkoliv pracuje pro ně a pro dobrou věc, je to pro ně vrah a setkání s ním nám minule nedoporučovali.“

„Nedoporučovali, ale sami ho uznávají, to nepopřeš,“ zastal se neznámého Alexijev. „Asi na nás nebude mít čas, ale jednou... někdy... bych se s ním přece jen rád sešel.“

„Já bych to odložil, důležité je, že můžeme pokračovat,“ řekl Olda. „Co vy na to?“

„Dobře jste to zařídili!“ usmál se na oba Alexijev. „Až teď bude náš protitah skutečně účinný. Byl by i podle původního plánu, ale takhle bude jistější.“

„Neměli bychom zůstat u toho,“ mínil Vítek. „V Útočišti děláte záslužnou práci, ale je to jako když plivnete do rybníka. Chtělo by to víc. Kdyby bylo po mém...“

„Co bys navrhoval zlepšit?“ zbystřil pozornost Alexijev.

„Vzal bych sem víc lidí,“ navrhl Vítek. „Nejen lékaře. Máte problémy se studiem Oldy, Máni a Jarči na Zemi. Proč nepozvete pár lékařských kapacit sem a nezaložíte lékařskou fakultu tady v Útočišti? Máte tu zajištěné ubytování, jídla je tu dost, mohli byste přijmout víc studentů, než všechny české lékařské fakulty dohromady! A taky bych řekl, že by se naučili víc! Když si představím, co dokáže jediná paměťová piha!“

„Mělo by to jednu nevýhodu,“ namítl suše Alexijev. „Diplom ze zdejší univerzity by na Zemi nemuseli uznávat.“

„Ale houby!“ vybuchl Vítek. „Tak to není!“

„Jak je to tedy?“ zamračil se trochu Alexijev. „S uznáváním diplomů jsou přece ve světě problémy. Jen málo diplomů platí všeobecně.“

„Každá lékařská fakulta si musí uznání zasloužit!“ nedal se přesvědčit Vítek. „Kvalita studentů přece nezáleží na starobylosti budov, ale na vědomostech a hlavně na výsledcích! Ty na Zemi uznávají už teď, podívejte se, kolik lidí sem jezdí, a nejen z Čech, máme tu už aspoň pátý autobus z Německa! Proč se toho pořád bojíte?“

„Proč se toho bojíme?“ opakoval zamyšleně Alexijev. „Možná máš pravdu. Založit tady fakultu... taky by to bylo řešení.“

„Udělejte to!“ přidal se i Pepča.

„Proč ale zrovna vy dva?“ podíval se na ně Alexijev. „Odmítli jste přece studovat! Proč se teď tak zasazujete o jiné?“

„To je přece jasné,“ řekl Vítek. „Neodmítli jsme studovat, odmítli jsme obor! Nechceme být lékaři! Ne že by to nebylo záslužné, ale nás baví něco jiného, jsme spíš na techniku!“

„Ogdurové ale...“ začal Olda.

„Ano, Ogdurové šli biologickou cestou!“ dokončil za něho chvatně Vítek. „Ale trvalo jim to dvě stě tisíc let. Vy to možná zkrátíte, či spíš Ogdurové, až to tu vezmou do rukou, ale i jim může trvat tisíc let, než od základů změní naši technickou civilizaci na jiný typ. Technika tu bude mít místo ještě dlouho!“

„Je hezké, že se staráte o techniku,“ přikývl Alexijev. „Tebe, Vítku, tady uznáváme jako nejschopnějšího. Nikdo z nás neví o zdejší zaniklé civilizaci víc než ty. Vyznáš se ve zdejších robotech, umíš používat teleporty. Vyvinout v tak krátké době použitelný stroj na destilaci naftovníků byl husarský kousek, inženýrům na Zemi by to jistě trvalo déle. Nakonec i úpravy zdejších letadel na naše podmínky... smekám. Ale myslím, že biologie se nakonec prosadí víc. Máme pro to dostatečně přesvědčivý příklad.“

„Ani Ogdurové se bez techniky neobejdou,“ trval na svém Vítek. „Vezměte si třeba Oldův hiblag. Je to biologie, nebo technika? To se ví, že technika! Duplikuje hmotu podobně jako zdejší syntezátory, až na to, že zdejší stvoří jen to, co jim někdo pracně naprogramuje, kdežto hiblag může analyzovat a syntetizovat cokoliv.“

„Dobře,“ ustoupil Alexijev. „Necháváme vás, ať si to nastudujete, výsledky už nějaké máte, takže to není samoúčelné. Ale přece jen, my se chceme vrátit na Zem a sloužit lidem. K tomu si musíme zachovat jakousi vstřícnost vůči pozemské vědě, i když víme, že v mnoha případech nestačí a že naše metody jsou na vyšší úrovni.“

„Chcete se vrátit?“ zatvářil se kysele Vítek. „Tady je vám zle?“

„Není,“ řekl Alexijev. „Ale na Zemi jsme doma!“

„Tam? Víte přece, že našemu světu vládnou ďáblové! A ti vás nenechají na pokoji, dejte si říct! První atomový úder jsme přečkali ve zdraví, i když se štěstím. Ale už druhý se jim může podařit. Atomové kufříky jsou trochu silné kafe!“

„To máš těžké!“ vzdychl si Alexijev. „Co bys navrhoval? Zůstat tady, vykašlat se na Zem i na lidi? To přece nemůžeš s vážnou tváří navrhovat.“

„Počkal bych,“ odfrkl si Vítek. „Až přiletí Ogdurové, dají to jistě do pořádku.“

„Ty bys vydržel čekat na pomoc s rukama v klíně?“

„To jistě ne,“ řekl Vítek. „Ale nehrnul bych se jim na Zemi do drápů. A když už bych tam musel být, neseděl bych s těma rukama v klíně, zatímco oni na nás útočí.“

„Víš přece, že jsou ďáblové silnější!“ připomněl mu Alexijev.

„Čím?“ opáčil Vítek. „Mají víc technických hraček? Možná by se daly trumfnout! Proč nějakého ďábla nezajmeme? Proč se jim nepodíváme na zoubky?“

„Zajmout ďábla?“ pozvedl Alexijev obočí. „To si tedy troufáš!“

„Nic jiného nám beztak nezbývá,“ řekl Vítek. „Když to neuděláme, budeme pořád slabší stranou. Možná jim nechcete oplácet stejnou mincí. Ale zkuste něco vymyslet, abyste všechny nevystavovali zbytečnému nebezpečí. Pravidelné cestování na Zem je problém, víte to všichni. Ďáblové to mohou vystihnout. Mě a Pepču napadla fakulta přímo tady. Co napadne vás?“

„Kdyby nás nenapadlo nic lepšího, budeme o tvém návrhu založit fakultu tady uvažovat. Třeba to nebude tak špatný nápad.“

„No konečně!“ neodpustil si Vítek.

„Možná by to bylo bezpečnější,“ přidala se k tomu názoru Máňa. „Ale ať je to jak chce, jdu se teď učit.“

„Nevím jak ty, ale já jdu rovnou do postele, mám toho dneska dost!“ zívl Olda. „Dneska byl hrozný den!“

„Taky toho mám dost,“ opáčila Máňa. „Proto se jdu učit do postele, ať to můžu sklapnout a odložit, až to dál nepůjde.“

„Takže žádné společné šprtání?“ podívala se na ni Jarča.

„Dneska ne,“ odbyla ji Máňa a zvedla se k odchodu.

„Tak dobrou!“ popřála jí Jarča.

„Sladké sny!“ přidal se Olda.

Errata:

26.05.2021 10:29