Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dalšího večera byli po rušném dni všichni utahaní. Máňa s rodiči oslavovala narozeniny sestry Terezky a Olda šel hned po večeři spát. Po pravdě řečeno, po včerejšku se strachoval, jak se má k Máně chovat, ale zřejmě to pochopila podobně. Až na jednu pusu se nic nestalo, jen si přestala dělat starosti s Cilkou, která se dnes ani neukázala. Kdoví, jestli si Máňa sama nemalovala čerty na zeď!

Buď jak buď, zatím jim oběma nevznikly žádné závazky. Oba se tvářili jakoby nic, ani u večeře se na sebe moc nedívali. Máňa nakonec vstala, že ji doma volají na ty narozeniny, letmo se rozloučila a hned byla pryč.

V Oldově pokojíčku ale na něho čekal někdo, koho rozhodně nečekal: jeho pejsek Čert.

„Ahoj, Oldo! Jak se máš?“ přivítal ho a hned se mu pokusil olíznout tvář.

„Utahaně, ale dobře! A co ty? Kde máš Apinu?“ odvětil Olda.

Od chvíle, kdy Olda svému čtyřnohému kamarádovi osobně upravil jeho vyvolenou psí slečnu, žil Čert v malé místnosti u Alexijevova operačního sálu. Každé ráno disciplinovaně předávali obvyklé porce energie pacientům, ale pak se ztráceli s Čertovými štěňaty v blízkém lesíku, kde je nikdo nesháněl. Olda je ani nechtěl rušit, vždyť pořád chodili léčit.

„Apina na mě čeká venku,“ řekl Čert. „Tohle musí zůstat jen mezi námi dvěma.“

„Copak? Tajemství?“ usmál se Olda.

„Nevím,“ řekl Čert. „Podle mě bys o tom měl vědět. Apina je stejného názoru. Je to něco vážného.“

„Tak povídej!“ vybídl psíka Olda.

„Jak jistě víš, máme teď plno starostí s dětmi,“ začal Čert rozvážně. „Štěňata se musí naučit, co musí umět každý správný pes, navíc i to, co budou potřebovat u lidské smečky. Trénujeme je ve všech směrech. Od plížení za kořistí... já vím, tady nelovíme, ale na Zemi to budou muset umět... až po zhášení ohně na dálku, jak jsi mě naučil ty. Taky se s nimi touláme po okolních světech. Neměj starosti, jen po těch známých, dál se nepouštíme.“

„A jak jim to jde?“ zajímal se Olda.

„Dobře,“ odvětil vážně Čert. „Abys rozuměl, Apina chtěla, abych něco z toho vynechal, že by ses na mě zlobil, ale tvrdil jsem, že všechno pochopíš a jsem rád, žes‘ mě nezklamal!“

„My jsme přece kamarádi, ne?“ usmál se na psíka Olda.

„No, není to ani rok, co jsem musel chodit na vodítku!“ připomněl mu Čert. „Asi to bylo nutné, uznávám. Ale opravdu se kamarádíme až teď. Správné kamarádství vyžaduje rovnost. Když ne úplnou, tak aspoň v něčem.“

„Odkdy ses dal na filosofii?“ popíchl ho Olda.

„Proč by pes nemohl přemýšlet, když má čím?“ odvětil důstojně Čert. „Když jsi navrhl Bísíáje, aby mi dala telepatii, bylo to od tebe velice kamarádské.“

Olda se při té vzpomínce trochu zastyděl. Nebylo to tak kamarádské, jak si to pamatoval Čert. Použil ho přece jako pokusného zvířete. Ale na druhou stranu, ten pes tím opravdu hodně získal, utěšoval teď sám sebe.

„Ale radši se vrátím k věci,“ pokračoval Čert. „V jednom sousedním světě jsme něco našli. A podle nás byste to měli vědět.“

„Něco zajímavého?“ zpozorněl Olda.

„Jistě,“ přikývl psík. „Našli jsme tam lidi.“

„Myslíš nějakou rozumnou rasu podobnou nám lidem?“ vyskočil Olda.

„Ne,“ vrtěl hlavou Čert. „Lidi ze Země. A navíc ty nejhorší, které si představíš.“

„Lidi ze Země?“ zarazil se Olda. „Kde to bylo? Jak by se tam dostali?“

„Úplně všechno nevím,“ omlouval se Čert. „My jsme před nimi utekli.“

„Proč?“ nechápal Olda.

„Protože tohle!“ poťukal si Čert na medailónek na obojku. „Varoval jsi nás, abychom se jim vyhýbali. Dvojnásob, když máme s sebou štěňata.“

„Ďáblové? Kde to bylo?“ zvážněl Olda.

„Nejbližší marsický svět dolů,“ řekl Čert. „Ale není to tady. Je to až u Londýna.“

„Marsický svět...“ uvažoval Olda. „No, není to nejlepší svět, ale přežít se na něm dá. Jak jste se ale dostali do Londýna?“

„My? Jednoduše,“ řekl Čert. „Dopravit se teleportem do Londýna není podle Vítkových map těžké. Teprve na místě skáčeme do dalších světů. Máme tak klid, nikoho tam nemůžeme potkat... tedy, to jsme si mysleli, než jsme tam potkali ty zlé... To jsem ti podle Apiny neměl ani říkat.“

„Proč?“ usmál se trochu nervózně Olda. „Co je na tom špatného? Nehuboval bych vás, že se touláte po cizích světech, nanejvýš bych se hněval, že tam chodíte beze mě.“

„No právě!“ opáčil Čert.

„Co to teda bylo za lidi?“ vyzvídal Olda.

„Nevím. Já je neznám, nikdy jsem je nečichal. Tam jsme měli plné packy práce sehnat štěňata do houfu a fofrem zpět. Ani nevím, jestli se k nám hnali, aby nás ulovili, ale vypadalo to tak. Raději jsme spořádaně ustoupili.“

„Jak aspoň vypadali?“

„Hladově, to ti povím,“ ujišťoval ho Čert. „Dva byli trochu roztrhaní, dva ne. Myslím tím oblečení, ne kůži. Křičeli na nás něco, ale bez telepatie jsem jim nerozuměl ani štěk. Hele, zajímá tě to?“

„To se ví!“ odvětil vážně Olda. Nevypadal sice soustředěně, ale bylo to tím, že se právě telepaticky dohadoval s Alexijevem. „Ďáblové v sousedním marsickém světě, kde si mohou bez problémů postavit bránu přímo k nám, to je velice závažná zpráva. Dobře, že jsi nám to řekl. Budeme muset zjistit, co jsou zač.“

„Je to tedy důležité?“ podíval se Čert na Oldu tázavě.

„Moc důležité!“ řekl Olda. „Tak důležité, že teď půjdeme za Alexijevem, chce se na to osobně podívat.“

„Ale bez Apiny a štěňat,“ požádal zdvořile Čert. „Když na tom budeš trvat, půjdu tam ze starého kamarádství s tebou, ale Apina ani štěňata s tím nemají nic společného.“

„Vynecháme je z toho,“ přikývl Olda. „Štěňata ještě nemají dost zkušeností, nevědí, kdy je nutné utíkat a mohlo by se jim něco stát. Apina by měla být s nimi, ale ty bys tam se mnou jít měl. Kamarádství má něco do sebe. Víš dobře, že bys se mnou čumák neměnil a já tě taky nenechám bez pomoci, kdyby ses dostal do maléru.“

„To vím,“ přikývl vážně psík. „Půjdu tam s tebou, Apina s tím taky souhlasí.“

„Dobře, pojď!“ obrátil se Olda ke dveřím. „V Londýně je už večer, ale je tam víc světla než tady, do setmění to ještě stihneme.“

„Už dneska?“ couvl trochu Čert.

„Jistě!“

„No dobře, nač to odkládat, když je to důležité,“ svolil po krátkém váhání pes.

I když se mu to zřejmě nelíbilo.

Alexijev se na tu výpravu ale vůbec nedíval bezstarostně.

„Co je to za lidi?“ ptal se Čerta vyšetřovatelským tónem. „Jak se tam, proboha, dostali? A jsi si jistý, že patří k ďáblům?“

„Mají ďábelský cejch,“ ujišťoval ho Čert a ukazoval si packou na obojek, kde měl místo psí známky Vítkův indikátor ďáblů.

„Není to jen nějaká shoda okolností?“ namítal Alexijev. „Falešný poplach?“

„To je skoro vyloučené,“ zastal se Čerta Olda. „Vítkův detektor musí dostat dost složitou odpověď. Falešný poplach je velice nepravděpodobný.“

„Ďáblové ve světě, odkud nás mají na dosah!“ chytal se za hlavu Alexijev.

„Nezdá se, že by nás měli na dosah,“ podotkl Čert neutrálním tónem. „Vypadali dost sklesle, nezdálo se, že by nám poroučeli. Ani bychom je neposlechli, nemají nám co nařizovat, ale podle tónu to spíš vypadalo, že nás prosí.“

„Prosí?“ podivil se Olda.

„Jo,“ přikývl Čert. „Připadali mi, jako kdyby zabloudili a nevědí jak zpátky.“

„Dobře, půjdeme se na ně podívat,“ rozhodl Alexijev. „Ale musí nás být víc.“

„Nemůžeme tam jít všichni,“ připomněl mu Olda.

„Neboj se, půjdou tam jen chlapi,“ rozhodl Alexijev. „Tady v Mělníce jsou jen tvůj táta, František, Kouta, Hadrbolec, Bulis a Novotný, ale Libor Černý z Pardubické pobočky si bere všechny chlapy co tam má a přijde za námi. Sejdeme se za chvilku v Londýně.“

Díky telepatii to vyřídil v okamžiku.

„Ty zůstaneš doma!“ zarazil ale Oldu, když ho chtěl následovat k teleportu.

„Nezůstanu!“ vzepřel se Olda pevně. „Půjdu tam taky. Kdyby ti ďáblové měli podprahové ovlivňovače, budu možná jediný, kdo jim odolá.“

Alexijev si ho změřil přísným pohledem, ale pak to vzdal.

„Dobře,“ řekl. „Budeš naše záloha. Ale jako správná záloha se budeš držet vzadu, abys zůstal schopný akce, kdyby se něco nečekaného stalo, rozumíš?“

„Provedu!“ srazil Olda paty.

„Ale bez šaškování!“ napomenul ho Alexijev vážně. „Nemusí to být taková legrace.“

Vstoupili do kabiny teleportu a vzápětí vystoupili v úzké, tmavé chodbě, stejně strohé jako všude v Útočišti.

„Světlo!“ poručil Alexijev. Chodba vzplála světlem, ale na vlídnosti jí to moc nepřidalo. Vypadala jako jeskyně ve skále, na její umělý původ ukazovala jen její pravoúhlost.

Kabinka za nimi jen zavřela dveře a hned je otevřela. Na chodbu vyšli rychlými kroky doktor Libor Černý s doktorkou Vendulou Brožovou.

„Neříkal jsem, že je to akce pro chlapy?“ zavrčel na Libora Alexijev.

„Promiň,“ pokrčil rameny doktor Černý. „Nádvorník s Bělíkem mají dovolenou, odjeli na Zem a víc chlapů nemám. Vendula se ale nebojí, i kdyby to byli praví ďáblové.“

V té chvíli ze dveří teleportu vyšli Bulis, František, Oldův táta, Hadrbolec a pan Kouta.

„Chybí nám už jen Igor!“ řekl Alexijev. „Kde vězí?“

„Nechybím!“ ozvalo se v té chvíli stranou.

Doktor Igor Novotný právě přibíhal z boční chodby.

„Spletl jsem si stanici, naštěstí jsem se nedostal moc daleko.“

„Poslyš, Ivo,“ hlásil se o slovo doktor Černý. „Je to jen pro chlapy, o Vendulu se bojíš, ale co tahle vyžlata?“

Ukázal přitom na Oldu a Čerta.

Olda se na doktora Černého podíval pohledem, který neměl daleko do vraždy, ale Alexijev ho předešel.

„Za prvé, pes ty lidi objevil a za druhé má lepší čich než my všichni dohromady,“ řekl.

„No dobře, ale co Olda?“

„Olda je naše pojistka proti podprahovému působení ďáblů. Nejenže je odolnější, ale asi jako jediný pozná, kdyby se to pokusili použít.“

„Odolnější?“ zvedl doktor Černý významně obočí. „Nekřísili jsme ho po jeho setkáních s Johanem nějak moc často?“

„Až přežiješ první otevřený konflikt s ďáblem, posuzuj jiné,“ zavrčel Alexijev. „Budou se držet v pozadí, aby se jim nic nestalo, ale kdyby se ukázalo, že ti grázlíci proti nám něco nasadili, Olda zasáhne.“

Pak ještě přelétl očima po výsadku, než otevřel marsické okno.

„Brrr!“ otřásl se Čert. „Tam je dneska zima!“

„Hlavně ať tě nikdo nepřekvapí!“ nabádal ho Olda.

„Nikdo není v dočuchu!“ ujišťoval všechny Čert, když proskočil do studeného světa a zavětřil. „Můžete sem všichni!“

Prošli tedy bránou a rozhlíželi se zvědavě kolem. Krajina kolem byla posypaná sněhem, ale pod ním byla hustá zelená tráva, do níž se hluboko bořili za hlasitého křupání povrchové zledovatělé vrstvy.

„Pozor,“ varoval Alexijev všechny telepaticky. „Jsme na cizím světě, může tu na nás kromě ďáblů a jejich pomocníků číhat i nějaká ta místní přírodní nástraha. Pozor na všechno, co se hýbe!“

„V téhle ledové pustině se nic neschová!“ odvětil doktor Černý. „Vidíme do daleka, dokonce i skrz těch pár keříčků.“

V té chvíli před ním nečekaně vyrazil z úkrytu v nízkém keři dvoumetrový zelený had, tlustý jako lidská ruka. Dal se ale na ústup, měl z nich zřejmě větší strach než oni z něho, takže pro ně nepředstavoval nebezpečí.

„Nic se tu neschová, až na hady,“ doplnil Černého sarkasticky Alexijev.

„Had v takové zimě?“ divila se doktorka Brožová. „Hadi by snad měli být dávno někde zalezlí, ne?“

„Nejsme na Zemi!“ pokrčil rameny doktor Černý. „Tady se mohou zvířata chovat jinak. Kam by ostatně zalézali, vždyť je tu jako u nás konec léta! Zdejší živočichové jsou na zimu jistě zvyklí a musí využít celého léta.“

„Potěš pámbu, jak to tu asi vypadá v zimě?“ vzdychla si telepaticky Brožová.

„Kde to bylo, Čerte?“ obrátil se mezitím Alexijev na nejmenšího člena výpravy.

„Určitě tady,“ přikývl psík. „Poznávám tamten vršek, vypadá jako číhající liška. Navíc tu jsou naše včerejší stopy.“

„Kde jaké vidíš?“ divil se doktor Černý.

„Nevidím,“ řekl psík. „Ale jsou správně uleželé, čichám je i zpod sněhu!“

„Kde mohou být ti lidé?“ staral se Alexijev.

„Předtím na nás vyběhli tam z lesíka,“ ukázal jim Čert packou. „Teď vím jen že nejsou proti větru, tam je hledat nemusíme. Mohou být ale ve všech ostatních směrech.“

„Budou jistě v tom lesíku!“ řekl s jistotou doktor Černý. „Vidíte ten kouř? Dělají si nejspíš ohýnek pro zahřátí.“

„Přiletíme k nim shora!“ navrhl Alexijev. „Nechte mě s nimi jednat, dávejte pozor na ostatní a taky na okolí, ať nás nikdo nezaskočí. Kdo chce, může se zneviditelnit, ať nás není opticky tolik, ale to si každý rozhodněte podle vlastního uvážení.“

Vznesli se a rozdělili do vějíře. Brožová, Bulis, Hadrbolec, Kouta, Olda i Čert byli neviditelní, ostatní bedlivě pozorovali lesík, odkud se vinul dým.

„Něco si tam pečou!“ ozval se slabě Olda.

„Opatrně, nevyplaš je!“ napomenul ho František.

„Na tuhle vzdálenost ještě všesměrovou telepatii nevnímají,“ uklidňoval ho Olda.

Pak už to šlo ráz naráz.

V lesíčku plápolal oheň a nad ním se skutečně peklo nějaké zvíře, alespoň podle stažené podélně pruhované kůže, visící stranou na větvi stromu. Nebylo jasné, co to opravdu je. Podle velikosti to mohl být králík, sele, kočka nebo malý pes, ale v cizím světě to mohlo být stejně tak dobře i něco úplně jiného.

Kolem ohně se hřáli čtyři chlapi. Čert je popsal dobře. Dva měli obleky potrhané, zřejmě se prodírali houštím. Druzí dva měli na sobě běžná saka, do zdejší zimy nepříliš vhodná. Kdo měl zapnuté Vítkovy indikátory, nemohl přehlédnout červené linky kolem všech čtyř chlapů. Všichni byli, když ne ďáblové, pak aspoň jejich pomocníci. Vypadali ale spíš jako trosečníci, než jako dobyvatelé, jenže tento dojem nemusel být pravdivý.

Alexijev se rozhodl překvapit je. Zneviditelnil se, snesl se až k nim, pak se náhle objevil přímo před nimi. Vznášel se přitom metr nad zemí.

„Hej, vy čtyři! Kdo jste?“ oslovil je telepaticky v dobré víře, že tomu porozumí, ať jsou odkudkoliv. Telepatii přece rozumí i zvířata, tím spíš lidé.

Ti čtyři vyskočili, jako kdyby před nimi vybuchla mina.

„Haló, pane!“ vykřikl jeden z nich. „Nemůžete nám povědět, kde vlastně jsme?“

Ačkoliv nepoužili telepatii, rozuměli jim kupodivu všichni.

Mluvili totiž – česky.

Alexijev pozvolna přistál a zhoupl se v kolenou.

„Opravdu by nás hodně zajímalo, jak jste se sem dostali,“ opakoval klidně otázku, aniž dal najevo překvapení. „Tohle přece není váš svět!“

Ti čtyři se na sebe rychle podívali.

„Já to hned říkal!“ vyhrkl chlap nejkulatější postavy. „Nejsme na Zemi! Peklo to ale není, musíme být někde jinde.“

„Peklo to opravdu není,“ zamračil se Alexijev. „Odpovíte mi ale, jak jste se sem dostali? Nebo vás máme považovat za vetřelce? Neradil bych vám to!“

Ruka jednoho chlapa svižně zajela do kapsy, ale i když stačil pistoli natáhnout, vypadla mu z ruky a zapadla do sněhu. Zděšeně a nevěřícně si své ruce prohlížel. Od zápěstí mu visely bezvládně dolů, nemohl pohnout ani prstem.

„Chcete nás ohrožovat vašimi primitivními zbraněmi?“ okřikl ho znechuceně Alexijev. „To nemůžete myslet vážně!“

„To ne, pane mimozemšťane!“ honem se ohradil tlusťoch. „Nech tu pistoli ležet, Bene! Musíme s nimi po dobrém! Jenže my opravdu nevíme, jak jsme se sem dostali. Ani nevíme, kde jsme! Mě už napadlo, že to není Země, ale do této chvíle jsme jistotu neměli!“

„Po dobrém to vypadá lépe!“ řekl Alexijev mírněji.

Do Benových rukou se začal vracet život. Ben si chvilku procvičoval prsty, ale už ho ani nenapadlo pomýšlet na zbraně.

Zajímavé, uvažoval neviditelný Olda. Nikdo se nediví, že si rozumíme. Telepatie je sice univerzální, ale copak se po celém vesmíru mluví česky? Se mnou měla Bísíája víc problémů! Jak to, že to nikoho netrkne? Nikdo jiný se nad tím ale nepozastavil a Alexijev tomu vzápětí nasadil korunu, neboť také přešel na obyčejnou řeč a češtinu.

„Nejsem mimozemšťan, pane redaktore!“ zamračil se. „Dobře, že jste přestal psát vaše pamflety proti mimozemským potravinám.“

„Ježíši Kriste!“ vytřeštil oči tlustý redaktor, očividně zděšený, že ho mimozemšťan zná. Na neznámém světě mohla vykonat své i čeština, pokud si jí kromě Oldy někdo všiml.

Olda ale také strnul. To, že Alexijev toho chlapa zná, mohlo znamenat jen jedno. Byl to šéfredaktor novin, které tak brojily proti mimozemským potravinám. Ale co dělá tady?

Redaktor chvíli horečnatě uvažoval. Pak si nejspíš Alexijeva představil v normálním pozemském obleku a pochopil, o koho jde.

„To je ale náhodička!“ rozzářil se trochu. „Vy jste byl tudle u nás, že? Co ale děláte tady? Tady přece žádné mimozemské blafy nerostou!“

„Moc hezky působí, když se odvoláváte na Ježíše,“ ušklíbl se Alexijev. „Zejména když oba dobře víme, pro koho pracujete. Proč raději nevzýváte vašeho pána?“

„Já jsem to tak nemyslel!“ omlouval se redaktor. „U nás na Zemi je to obvyklé zaklení... nemusíte to brát doslova!“

„Klít ve jménu Krista je neobvyklé,“ odvětil jedovatě Alexijev. „Chápu, že jste to tak nemyslel... ale nakonec, co bych čekal, že? Uvědomujete si ale, že jste v naší zájmové zóně? Tady nemáte ani přednost ani ochranu!“

„My jsme sem nepřišli schválně!“ bránil se tlustý redaktor. „Něco neznámého nás sem dostalo, ani nevíme jak! Nevíme ani kde jsme, natož abychom věděli o nějaké tajné zóně! To se ale jistě vysvětlí!“

„Vysvětlí? Jak to chcete vysvětlovat?“ udeřil na něho zamračeně Alexijev.

„Nejlépe bude nechat to na našich nadřízených,“ navrhoval úlisně redaktor.

„Kdo je váš nadřízený?“ zeptal se ho zpříma Alexijev.

„Ale pane...“ udělal redaktor nešťastný obličej. „Jestli to má být test oddanosti, budiž, ale víte přece stejně jako já, že vám naše nadřízené prozradit nemůžeme! Takové informace se nepodávají, to musíme odmítnout! Nedělejte, že to nevíte!“

„Jak to chcete nechat na nadřízených, když je neprozradíte?“

„Ale pane!“ zamračil se redaktor. „To je přece elementární věc! Jistě máte spojení na ty své! Zavolejte jim, že jste nás objevili ve vaší zóně a nechte to na nich! Oni si to mezi sebou nějak vyjednají, nebude to poprvé!“

„Tady nejsme na Zemi,“ řekl Alexijev chmurně. „Odsud spojení nemáme.“

„No bóže, tak holt budeme muset pár dní počkat!“ zachmuřil se redaktor. „Nemáme ani zájem vědět víc než je třeba. Máte jistě svá tajemství, nám nezbývá než je respektovat.“

„To tedy máme!“ řekl Alexijev. „My ale musíme zjistit, kudy jste se sem dostali. To je zase náš zájem!“

„Rádi bychom vám v tom pomohli,“ podbízel se redaktor. „Ale my to vážně nevíme. Já jsem jen koutkem oka zahlédl něco, co se podobalo malé smrtce. Pak jsem se probral až tady. Sám a sám v nevlídné pustině, nebylo to příjemné probuzení! Nebýt tady kolegů, bylo by to ještě horší! Přece jen, sám v neznámu, to je kruté!“

„A oni?“ obrátil se k nim Alexijev.

„To samé,“ zabručel chlap, co na ně vytáhl pistoli. „Tu malou smrtku jsem pro změnu zahlédl až tady. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Nevím co vaše zájmová zóna znamená ani proč ji máte tady, ale upřímně řečeno, nezávidím vám ji. Máme na Zemi určitě teplejší flek!“

„S tím se asi jen tak nesetkáte!“ věštil mu chmurně Alexijev. „Dejme tomu, že vám to uvěříme. Malá smrtka... to mi už něco říká. Ale nemáme žádnou jistotu. Radši tady počítejte s delším pobytem.“

„Nechcete nás vrátit na Zem?“ zděsil se třetí chlap v roztrhaném tmavomodrém obleku, který snad ještě nedávno býval společenský. „A co dohody?“

„Technicky vás vrátit můžeme,“ kývl hlavou Alexijev. „Ale prakticky... víte toho příliš mnoho, pánové, rozumíte? Nemůžeme si dovolit pustit vás jen tak zpátky, dokud to někdo jiný nerozhodne. Což může trvat trochu déle, uznejte!“

„Co se dá dělat!“ vzdychl si redaktor. „Šéf to musí uznat, není to naše vina. Ale nemohli byste nám to usnadnit? V téhle zimě není snadné přežít. Náboje nám docházejí, zdejší králíci... nebo jaksetybestiejmenují, jsou čím dál ostražitější...“

„Máte štěstí, že jsme si vás všimli,“ souhlasil Alexijev. „Nějaké potraviny vám dodáme. Kaviár a vodku ale nečekejte, dodáme vám přesně ty, proti kterým jste zaníceně až jedovatě psal, pane redaktore.“

„Já jsem si to nevymýšlel,“ opáčil s klidem redaktor. „Já přece vím, že nejsou jedovaté ani škodlivé. Dostal jsem za úkol zdiskreditovat je a snažil jsem se, to snad pochopíte. Jestli jsme byli v kolizi s vámi, je to věc šéfů, ne naše.“

„To jistě pochopím,“ sliboval mu Alexijev. Ani to neznělo moc zlověstně.

„No vidíte!“ opáčil už skoro spokojeně redaktor. „Když se domluvíme my, byl by v tom rohatý, aby se nedomluvili ti nahoře.“

„Domluvíme se... to snad,“ řekl Alexijev. „Ale nečekejte, že vám padneme kolem krku. Nezapomínejte, že jsme od konkurence.“

„Konkurence?“ zašklebil se redaktor. „Pořád je stokrát lepší být ve spárech konkurence jako homunkul, než jako obyčejný jeliman!“

„Jeliman?“ pozastavil se nad tím Alexijev.

„No ovšem!“ zašklebil se redaktor. „Vy byste mě ale rozesmáli! Slovo jeliman vám nic neříká? Proč byste se k nám jinak dávali?“

„Nedali jsme se k vám,“ opáčil Alexijev. „Dali jsme se ke konkurenci!“

„To není žádná konkurence!“ odfrkl si redaktor. „Pravá konkurence je drsná až to řeže, nikoho nešetří! Pravá konkurence zabíjí, ale my? Homunkula si dovolí zabít leda jelimani a to ještě z neznalosti, obvykle to pro výstrahu odnesou, že si o tom ti co přežijí dlouho povídají.“

„Nemáme vás oficiálně na starosti,“ přerušil ho netrpělivě Alexijev. „Budete to muset nějak vydržet, až se vrátíme ke své práci.“

Nadskočil a vzlétl vzhůru. Ve vzduchu se rozplynul, stejně jako ostatní.

Zdeptaná parta zůstala v cizím světě sama.

Kdyby ti pánové tušili, jak je to doopravdy s tou konkurencí, určitě by se tak spokojeně netvářili...

Alexijev s ostatními se zviditelnili až v Útočišti, poblíž transportní kabinky.

„Přetrhnu ho jako hada!“ láteřil nahlas.

„Koho?“ nechápal Bulis.

„Toho, kdo je tam unesl!“ vybuchl Alexijev. „Tu malou smrtku! Vám to nedošlo? Jestli to byl Pepča, má to u mě schované!“

„Ty myslíš...“

„Jistě!“ odvětil nahněvaně Alexijev. „Někdo z naší milé andělské mládeže si zase hraje na spravedlnost. A vůbec, kde je Olda?“

Olda chyběl i s Čertem, ale sotva se po nich začali shánět, vynořili se oba z brány.

„Kde jste byli vy dva?“ obořil se na Oldu nevrle Alexijev.

„Jen jsem si poslechl, co budou říkat, až se budou cítit zase sami,“ odvětil klidně Olda. „Zdá se, že dva z nich patří do jedné party, dva do druhé.“

„To jsi nemusel zjišťovat u nich,“ přerušil ho netrpělivě Alexijev. „Zeptáme se na to pachatele, ten to bude jistě vědět přesněji.“

„Pachatele?“ zamračil se Olda. „Koho?“

„Konkrétně ho neznáme,“ pokrčil rameny Alexijev. „Na tom nesejde, to je vedlejší. Můžeme to shrnout do dvou zpráv, dobré a špatné. Nejprve dobrou: ďáblovi pomocníci nás neohrožují. Nejsou tam dobrovolně, chybí jim konvertor prostorů, jsou tam vlastně v zajetí. Jsou na nás závislí a asi bychom jim tam měli dodat nějaké potraviny, aby to přežili.“

„A ta špatná zpráva?“ přerušil ho netrpělivě doktor Černý.

„Musíme proplesknout viníka, tu malou smrtku,“ řekl Alexijev. „Hádal bych, že to je Pepča, ale musíme to zjistit určitě. Nejsi to, doufám, ty, Oldo? To bys mě opravdu zklamal!“

„Já o tom nevím,“ zavrtěl hlavou Olda. „Snad bych vás na to nevolal, a ještě s takovou výpravou! Dozvěděl jsem se to od Čerta.“

„Opravdu?“ podíval se na něho přísně Alexijev.

„Vážně!“ tvrdil Olda. „Uznávám, mám občas partyzánské sklony, ale tohle přece není můj styl. Kdybych to udělal, dávno byste to věděli. Nemám důvod dělat s tím tajnosti. Navíc bych dopředu věděl, že jsou neškodní a nenechal bych tě sestavit takovou výpravu.“

„Víš aspoň, proč se tak zlobím?“ zeptal se ho Alexijev o poznání mírněji.

„Nevím,“ přiznal Olda. „Jestli tam někdo unesl darebáky, co nám škodí, nebylo to snad špatné, ne? Jistě si to zasloužili.“

„Bylo to špatné, Oldo,“ řekl Alexijev mírně. „Každá akce proti pomocníkům ďáblů, byť sebe spravedlivější, rozčertí jejich pány. Pak tam půjdu vyjednávat a místo pomocníků mám na krku samotné ďábly. Chápeš ten rozdíl?“

Olda jen leknutím polkl. Alexijev měl pravdu. Věděli přece, že proti nim ďáblové cosi chystají, ale dosud proti nim otevřeně nevystoupili. Nenechali si od nich diktovat, ale tohle by byla opravdu otevřeně nepřátelská akce. Jako odveta za atomový kufřík by to nebylo nic moc, ale přece jen by tím píchli do vosího hnízda. Kdo tohle udělal, měl ostatní aspoň varovat!

„Zeptáme se Pepka,“ zamračil se Olda.

Doktor Černý s doktorkou Brožovou se vraceli do Pardubic, ostatní do Mělníka.

„Co jsi slyšel od těch hochů?“ zeptal se Alexijev v transportní kabince, sotva se za nimi zavřely dveře.

„Nic moc,“ řekl Olda. „Vypadá to, že si nás spletli s jinými pomocníky ďáblů. Franc, co jsi mu říkal redaktor, ostatní ujišťoval, že bossové asi podnikají tajný výpad do cizích světů a vy jste nějaká nová skupina. Jen si pochvaloval, že má své teplé místečko a nebude se muset někde plahočit s námi, my teď odskáčeme všechny problémy... Jen se podivoval, jak málo toho známe.“

„To se tedy spletl,“ řekl Alexijev suše. „Ne že toho málo známe o ďáblech, to souhlasí. Ale to teplé místečko jen tak neuvidí!“

„My je zpátky na Zem nevrátíme?“ zajímal se pan Hadrbolec.

„Ne,“ řekl Alexijev. „Uvažujte trochu, prosím. Ďáblové mohou hádat, proč jejich lidé tak nepochopitelně zmizeli ze světa, ale nevědí nic konkrétního. Kdybychom je vrátili, dověděli by se, že byli zajatí v nějakém cizím světě, kde jsme proti jejich pomocníkům vystoupili a naznačilo by jim, že máme světů víc. Takhle máme jakousi slabou naději, že se budou držet zpátky.“

„Jak dlouho je tam chceš zadržovat?“ zajímal se pan Hadrbolec.

„Nevím,“ opáčil nerozhodně Alexijev. „Je to protiprávní omezování osobní svobody, na druhou stranu je to směšná prkotina proti jejich atomovému kufříku, oni se do nás pustili hůř. V každém případě musíme zjistit, kdo od nás za tím vězí, aby už to nedělal.“

„Teď budou viníci nejspíš spát,“ připomněl jim Bulis. „Vyříkáte si to s nimi pěkně ráno u snídaně, až budeme všichni pohromadě.“

Alexijev u snídaně neztrácel čas a tvrdě udeřil na Pepka.

„Poslyš, Pepčo, tohle už přestává každá legrace!“

„Co zase?“ vzpouzel se Pepek.

„Vysvětlili jsme si snad jasně, že nemůžeš brát spravedlnost do svých rukou!“ hřměl na chlapce lékař. „To přece nejde! Navíc to vůbec není spravedlivé!“

„Nejdřív se posaďte a najezte!“ uklidňovala muže Irena. Spolu s Květou rozdávaly talíře a nalévaly příchozím polévku.

„Co není spravedlivé?“ bránil se uraženě Pepek.

„Připomenu ti to!“ vybafl na něho Alexijev, sotva spolkl lžíci horké polévky. „Co měla znamenat tvoje soukromá akce v Americe?“

„To jsem už napravil!“ vybuchl Pepek.

„Napravil?“ zvedl Alexijev oči ke stropu nad tou troufalostí. „Co jsi napravil? Nic jsi nenapravil!“

„Napravil jsem to spolu s Vítkem!“ trval na svém Pepek. „Vyléčili jsme je a vrátili jsme je domů! Navíc jsme jim pomohli od heroinu! Co by ještě chtěli?“

„Od heroinu?“

Teď už se Alexijev zarazil úplně. Ale nedal se snadno zaskočit.

„Tak se zdá, že ses právě rozhodl přiznat jednu nepravost, netušíce, že na vás praskla úplně jiná!“ řekl sarkasticky.

„O co jde?“ zarazil se i Pepek. „Myslíte přece ty tři lupiče v New Yorku, nebo ne?“

„Nemyslíme,“ opáčil Alexijev. „Ale když už jsme je nakousli, povídejte! Snad se taky něco dozvíme. Teď už to nezatlučete!“

Pepek s Vítkem tedy, ač neradi, vykládali o konfliktu s mladými loupežníky na předměstí New Yorku, zatímco Alexijev se až přehnaně věnoval polévce.

„Ale oni nás napadli!“ hájil se Vítek. „Jen jsme se bránili. Přenesli jsme je do Útočiště, ale tam jsme se o ně opravdu poctivě starali, vyléčili jsme je a nejspíš jsme je zbavili absťáku po heroinu! Mohli by nám být ještě vděční!“

„Kde jsou teď?“ zeptal se stroze Alexijev.

„Vrátili jsme je koncem minulého týdne,“ dušoval se Pepek. „A možná se živí poctivě, jestli se nevrátili k heroinu a k loupení. Akorát nám znechutili New York!“

„Takže jste je vyléčili a vrátili,“ opakoval spokojeně Alexijev a odsunul prázdný talíř. „Dobrá, to vám uznáme, to by snad bylo správné. Ale co ostatní únosy? Co ti chlapi v oblasti Londýna, na dalším marsickém světě, nota bene ne moc vhodném k životu!“

„O těch nic nevíme!“ bránil se Pepek zaraženě.

„K tomu se nehlásíte, co?“ pozměnil to Alexijev. „To jste ale přehnali! To už není žádná klukovina, to už se dá nazvat darebáctví!“

„Jaké darebáctví?“ urazil se Pepča. „Nic takového jsme neudělali!“

„To vykládejte někomu jinému!“ mračil se Alexijev. „Aspoň kdybyste to dokázali jako chlapi přiznat!“

„Nemají co by přiznávali!“ zastala se znenadání Pepka dosud mlčící Máňa.

„Chceš tvrdit, že to neudělali?“ zarazil se Alexijev.

„Neudělali. Udělala jsem to já.“

U stolu se na okamžik rozhostilo hrobové ticho. Ticho bylo i v telepatii. Nikdo se tak rychle nestačil vzpamatovat.

„Ty?“ vyhrkl Olda a díval se na Máňu udiveně. „Jak's to stihla? A proč jsi to dělala?“

„Stihla jsem to předevčírem, než jsme šli spát,“ přiznala klidně Máňa.

„Tvrdila jsi přece, že se ti lépe učí v posteli!“ vyčetl jí Olda, i když byl rád, že nevytáhla na světlo jejich včerejší rozhovor.

„Trochu jsem ošidila studium,“ přiznala klidně. „Ale když už jste na to přišli, obhájím si to. Nebylo to žádné darebáctví, na tom si trvám.“

„Vždyť je to únos, omezování osobní svobody, možná i ohrožení života!“ zachmuřeně vrtěl hlavou Alexijev. „To je opravdu hodně, děvče! Jak to chceš obhájit?“

„Nebojte se!“ opáčila Máňa. „Tak předně, zajímalo vás, co mají vaši ďáblovi chráněnci na triku? Jestli si takové vyhnanství nezasluhují?“

„Nejsi soudce, abys je mohla soudit!“ připomněl jí Alexijev.

„Nejsem!“ souhlasila Máňa. „Ale vezměte si pana doktora práv Isidora Sumka, to je ten solidní pán v modrém obleku. Tady pan Bulis by si ho měl pamatovat celý zbytek života!“

„Ježišmarjá!“ chytil se za hlavu řidič. „Ten v modrém by vážně mohl být ten mizera, co mi předával atomový kufřík... a podivoval se, kam se chci ještě vracet!“

„Jinými slovy: věděl, co v něm je!“ dodala vítězně Máňa. „To bych se na to podívala, aby si chlap s podílem viny na atomovém teroristickém útoku nezasloužil vyhnanství, i kdyby mělo být doživotně na Sibiři! Vy byste ho klidně nechali na jeho teplém místečku v bance? Styďte se!“

„Počkej, jsi si tím opravdu jistá?“ vyskočil Alexijev.

„Velice jistá!“ řekla Máňa tvrdě. „Snad uznáte, že nechat takového darebáka dělat další podrazy by bylo nejen nespravedlivé, ale z naší strany i nebetyčně hloupé.“

„Kdybys aspoň mohla dokázat, že to byl on...“ váhal Mánin tatínek, pan Hadrbolec.

„Dokážu to,“ ujistila ho. „Tak dál. Pan Benjamin Dulas, ten v kabátu.“

„Nikdo z těch čtyř nebyl v kabátu!“ opravil ji Alexijev.

„Dobře, kabát mohl mezitím ztratit nebo zahodit,“ připustila Máňa. „Měl pod ním ale jako jediný džíny.“

„Jeden s džínami tam byl,“ potvrdil dceři pan Hadrbolec.

„Měl u sebe plný kufřík strojků na ovlivňování lidí,“ pokračovala Máňa. „A taky pistoli. Když jsem ho oživovala, chtěl mě zastřelit!“

„Na Alexijeva vytáhl pistoli taky,“ potvrdil Olda. „Alexijev ho včas parciálně ochromil, takže si ani neškrtl.“

„Proč jsi ho tam brala?“ zeptal se jí suše otec. „Jeden kufřík je dost slabý důvod.“

„Ne pro ten kufřík ovlivňovacích strojků,“ odvětila Máňa. „Ale právě ten pán donesl do banky ten atomový kufřík. Škoda, že jsem nezjistila víc, stopa končí na letišti. Můžete se ho na to zeptat, ale pochybuji, že by něco přiznal. Vzala jsem je proto oba hned po sobě.“

„A nebylo to nebezpečné, pouštět se do nich sama?“ zeptal se jí zamračeně Alexijev.

„Nebezpečné bylo proti takovým grázlům nic neudělat!“ odvětila Máňa. „Někdo to snad udělat musel a když tu nejsou opravdoví chlapi...“

„Chlapi by tady byli!“ vybuchl Olda uraženě. „Nevadí ti, že nás ta partyzánština může všechny poškodit?“

„Nemyslím, že by to někoho poškodilo!“ odsekla Máňa jedovatě. „Naopak bych řekla, že by někoho mohlo víc poškodit, že nic neděláme.“

Olda jí tedy několika větami za mlčenlivého kývání Alexijeva vysvětlil, že měla ostatní aspoň varovat. Mohlo se stát, že ďáblové po útoku na jejich lidi zbystří pozornost a mohli by Alexijevovi nebo jiným připravit nějakou past.

„Navíc by to mohli odskákat i úplně nevinní lidé v našich pobočkách,“ skončil.

„To mě nenapadlo,“ zarazila se Máňa. „Dobře, že jste na to přišli, promiňte. Trvám ale na tom, že jsem to udělala možná maličko nedomyšleně, zato spravedlivě.“

„Až podle toho, jaký jsi měla důvod u těch redaktorů,“ řekl Alexijev. „Nezdá se mi adekvátní omezovat je na svobodě za pouhý pomlouvačný novinový článek.“

„Když jsem se tam objevila, samozřejmě neviditelná, předávali si ti dva pánové nějaké ampulky,“ řekla Máňa. „Mluvili přitom nějakým divným jazykem. Nebyla to ani čeština, ani angličtina, ale mluvili hodně naléhavě. Napadlo mě chvilku je sledovat, byla to docela zábava. Jeden zůstal v redakci, druhý se vypravil kamsi autem. Už byla tma, chystala jsem se to vzdát, ale on zastavil v tmavé ulici a pěšky došel až k obchodu pana Zatloukala, co jsme mu dali na prodej mimozemské potraviny. Když přelézal plot, došlo mi, že zamýšlí nějakou lumpárnu. Sledovala jsem ho proto dovnitř, naštěstí mi díky Vítkovu indikátoru svítil před očima. Vybalil z aktovky tlusté gumové rukavice, navlékl si je a opatrně vytáhl krabici s těmi skleněnými ampulemi. Řekla jsem si, že to bude určitě velká kulišárna a přimrazila jsem ho. Rozsvítila jsem si, ale když jsem si přečetla, co to bylo za ampulky, přetáhla jsem ho k nám do teleportu a přihodila k těm dvěma atomovým expertům. Pak jsem se ještě vrátila a přidala k nim i pana redaktora. Když mu ty ampule předával, jistě dobře věděl, co jsou zač.“

„A co to bylo?“ zajímal se Alexijev.

„Pěkná kulišárna, přečtěte si to, pane doktore!“ podala Máňa Alexijevovi nepříliš velkou skleněnou zatavenou ampuli, jaké se používají k injekcím.

Alexijev si rychle přečetl text na ampulce.

„A sakra!“ hvízdl si. „Holka nešťastná! Tohle nosíš jen tak u sebe? Vždyť je to horší než klubko zmijí!“

„Doufám, že je to neškodné,“ opáčila Máňa. „Vystavila jsem to našemu modrému ohni xeri, jiskřilo to i uvnitř. Raději bych to ale neotvírala.“

„Doufejme, že to xeri spálilo,“ řekl Alexijev. „Ale nosit něco takového u sebe... Dobře, uznávám, obhájila jsi to. Ale měla‘s nám to říct, na tom trvám zase já.“

„Chystala jsem se k tomu až po roznášení semínek,“ trochu sklopila hlavu. „Měla jsem s tím asi přijít hned, ale nechtěla jsem nikoho rušit.“

„Co to bylo?“ natahoval se Olda k Alexijevovi. „Jaká kulišárna?“

„Podle nápisů to měla být kultura pravého tyfu,“ vrčel Alexijev. „Máňa ji pomocí xeri sterilizovala, to udělala dobře. V každém případě bych to likvidoval hodně opatrně.“

Olda se podíval na Máňu skoro obdivně.

„Proč by to dělali?“ ptal se nevěřícně Pepča. „To by nám přece neublížilo! Tyfus léčíme snadno a nás samotných se vůbec nechytne!“

„Proč?“ podíval se na něho Alexijev. „Třeba tím chtěli prosadit zákaz mimozemských potravin. Epidemie tyfu se zdrojem přímo v prodejně, kde se prodávaly, by udělala své. Těch ampulí měli víc, nejspíš by to dali do více prodejen.“

„A určitě by si vybírali jen některé!“ dodala Máňa. „To taky není pouhá domněnka, tady mám jejich seznam.“

Podala Alexijevovi zmačkaný a zřejmě opět rukou rovnaný papír.

„To se ti ale povedlo, Marie,“ pokýval Alexijev hlavou, jen seznam letmo přelétl očima. „Zmařila jsi druhý zákeřný útok ďáblů proti nám.“

Olda teprve teď zachytil její pohled, ale kromě stopy vítězství v něm nic nebylo. Musel jí uznat, že to byla parádní partyzánská akce.

„Vždyť to nebylo namířené proti nám!“ namítal Pepek. „Jak by nás to mohlo ohrozit?“

„Bylo to namířené proti nám jen nepřímo, zato důkladně,“ opáčil Alexijev. „Epidemii by vyšetřovali jako všeobecné ohrožení. Pan Zatloukal by přiznal mimozemské potraviny, tím by podpořil argumenty pro jejich zákaz, sám by byl stíhán, ale stíhání by se rozšířilo i na nás. My bychom pak byli hlavní původci.“

„Darebáci!“ ulevil si Pepek. „Aťsi to byla partyzánština, bylo to plně na místě. Jsem od teďka jednoznačně s Máňou!“

„Tohle už je hodně silné kafe!“ řekl Alexijev. „Nezbývá nám než přiznat Máně i jistou oprávněnost její partyzánštiny.“

„Ať žije Marie!“ vyskočil Pepek nadšeně. Také Olda se na ni díval s obdivem. A když se podíval na Jarču a Vítka, viděl, že jsou stejného mínění.

„Ale pro příště, kdo narazí na něco podobného, musí informovat ostatní, dříve než sám začne něco podnikat,“ ukončil jásání Alexijev. „Co jsi to prve říkala? Kdo tě chtěl zastřelit?“

„Pan Benjamin Dulas,“ řekla Marie. „Je to zřejmě vášnivý střelec, ale dávala jsem si na něho dobrý pozor, nepovedlo se mu to. Pistolník nemá proti přimražení šanci.“

„Nepodařilo se mu to, ale bohulibé úmysly měl,“ podotkl Alexijev. „Takže pro příště, a to platí pro všechny, nesmíte to dělat pokoutně! Když něco závažného objevíte, než začnete podnikat nějakou protiakci, zavolejte. Jedno telepatické zavolání nikoho nezabije, ale budeme o tom aspoň vědět. A ještě lepší by bylo nechat si v takové chvíli poradit, případně si vyžádat pomoc. Tohle není nic pro třináctileté kluky, tím méně pro dívenky.“

Byla to dobře míněná rada, ovšem hraběcí. Celé partě bylo totiž jasné, že se jí budou řídit, až kdyby jim nic jiného nezbývalo.

„Dobře, ale co uděláme s těmi darebáky?“ mračil se pan Hadrbolec. „Před chvílí se mi zdálo, že pobyt v tamtom světě je krutý trest a zlobil jsem se na dceru, že ty lidi nešetřila. Teď se mi naopak zdá, že to pro ty darebáky kruté nebylo a že bychom je neměli jen tak pustit.“

„Zřejmě je nepustíme,“ řekl Alexijev. „Ale zadržovat je bez obvinění a bez soudu se mi taky nelíbí. Budeme si muset sehnat nějakého právníka a pustit se pořádně do toho zákoníku. Pepča sám na to nestačí.“

„To říkám už dlouho!“ neudržela se Jarča.

„Nech si toho!“ naježil se Pepek. „Náhodou, už jsem na tom začal dělat... ale zatím toho moc nemám.“

„To nemůže být na jednom člověku!“ řekl Alexijev. „Naštěstí mám známé!“

„Dobrá,“ řekl Olda. „Měl bych ale ještě jeden návrh.“

„Je to k věci, nebo o něčem jiném?“ zeptal se ho Alexijev.

„K věci,“ ujistil ho Olda. „Měli bychom se více starat, co proti nám ty bestie chystají. Náhoda je vrtkavá. Čistě náhodou jsme zachytili už druhý útok. Díky Bulisovi žijeme, díky Máně žijí jiní, nechtěl bych vidět, kolik lidí by tu epidemii odneslo. Tady se tomu můžeme smát, ale na Zemi... Měli bychom se ďáblům věnovat víc.“

Všichni se nad tím zamysleli.

„Máš asi pravdu,“ přiznal nakonec Alexijev. „Budeme se tím zabývat. Něco zlého hrozí nejen nám, ale spolu s námi i jiným. Nemůžeme to pořád podceňovat, šeredně by se nám to mohlo vymstít.“

Byla to pravda. Nepříjemná a krutá, ale natolik reálná, že by to příště mohlo dopadnout opravdu hůř.

Errata:

26.05.2021 10:29