Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Marie přišla po ránu za Oldou celá ustaraná.

„Zapomněli jsme... ty víš na koho,“ naznačila Oldovi.

„Nevím,“ odvětil bezelstně. Opravdu netušil, koho má Máňa na mysli.

„Na chlapy, co jsem unesla na marsický svět!“ připomněla mu. „Jestli jim došla munice nebo zajíci, pak už tři dni nejedli.“

„Nemyslím, že by je to ohrožovalo na životě,“ opáčil Olda. „Na to, co nám chystali, by si zasluhovali i horší zacházení.“

„Dobře, ale i se zajatci se má zacházet lidsky,“ připomněla mu.

„Jsem zvědavý, jak by se chovali oni k nám, kdyby se to otočilo,“ brblal trochu Olda, ale neprotestoval. Požádal roboty o velký batoh, ze skladiště pozemských věcí vzali čtyři spací pytle a vyrazili s Máňou do lesíka, kde batoh naplnili masohruškami, mléčnými koulemi, chleby a salámy. Olda si batoh hodil na záda, teleportovali se s Máňou do Londýna a až tam proletěli bránou do mrazivého marsického světa.

„Kde mohou být?“ zeptal se Olda, když vyletěli do dvousetmetrové výšky, aby získali rozhled. V té chvíli sám spatřil kouř z ohníčku v nedalekém lese.

„Á – támhle!“ řekl spokojeně.

Přibližovali se pozvolna. Očekávali, že zajatci nebudou mít nic na práci, takže je spatří už z dálky, ale ani se moc neskrývali.

Tři chlapi samozřejmě vyběhli z lesa a zuřivě na ně mávali. Olda ani Máňa jim zatím neodpovídali. Na všesměrovou telepatii byli ještě daleko a jak Olda mínil, směrované telepatie byla pro ně škoda.

„Haló!“ křičel na děti tlustý redaktor. „Vy jste snad na nás zapomněli!“

„Skoro,“ přikývl Olda. Snesli se s Máňou níž, až se před nimi postavili na zem.

„Ale ne úplně,“ dodala Máňa. „Neseme vám něco, abyste neumřeli hlady.“

„Poslyšte, vy k nim taky patříte?“ zeptal se trochu zaraženě druhý redaktor.

„Jo, patříme,“ přitakal lakonicky Olda.

Předal redaktorovi batoh a ostatním dali každému dva spací pytle.

„Oni mezi sebe berou i takové děti?“ nevěřícně vrtěl hlavou redaktor.

„A co je na tom špatného?“ opáčil Olda.

„Zřejmě nevíte, že tu máme pistoli! Co kdybysme z vás udělali nevinná rukojmí?“

„Moc kecáš!“ zasyčel na kolegu poslední zamračený chlap a vrazil mu nenápadně štulec do žeber, až se redaktor zkroutil bolestí.

Máňa směrovaně telepaticky upozornila Oldu, že právě ten dal Bulisovi atomový kufřík. Olda ji stejně skrytě ujistil, že to ví a zná je. Navenek neřekli nic, jen se neutrálně usmívali.

„To už beztak vědí!“ bránil se dotčeně redaktor. „Naopak by nám mohli donést nějakou munici, jinak máme po lovu.“

„To tam nemáte nikoho dospělého?“ zeptal se rozzlobeně Oldy třetí chlap, jako by ani neslyšel kolegovy námitky.

„Dospělí na vás nemají čas,“ opáčil klidně Olda.

„Tak k nám aspoň jednoho pošlete!“ rozkázal mu chlap. „Chceme si stěžovat, přes vás to nevyřídíme.“

„Na co si chcete stěžovat?“ opáčil Olda.

„Na nedůstojné zacházení,“ opáčil chlap. „Měli jste nás pustit, tohle je proti dohodám.“

„Vážně ještě nevíte, že jsme od konkurence?“ opáčil pobaveně Olda.

Ukazoval přitom dál redaktorovi v batohu balíček zápalek, sůl a další drobnosti, které by jim mohly usnadnit život.

„To nerozhoduje!“ odvětil namyšleně zamračený chlap. „My máme proti všem obecně uznané priority!“

„Možná,“ připustil Olda. „Ale ne proti nám.“

„To bychom o vás museli vědět!“ čepejřil se chlap. „Co kdybychom chytili my vás? Jak chcete, abychom uznávali vaši prioritu, když o vás vůbec nevíme?“

„Jednoduše,“ opáčil Olda. „Priority jsou dané tím, že jste tady a ne naopak.“

„Je to bordel!“ zavrčel třetí chlap. „Homunkulové si nemají dovolovat takovou anarchii! Podívejte se, my už tady máme dokonce nemocného. Má horečku a my proti ní nic nemáme. Budeme si na vás stěžovat výš, takhle to přece nejde.“

„Nemocného?“ zbystřil pozornost Olda. „Kde?“

„V jeskyni,“ řekl třetí chlap.

„Mohli bychom se na něho podívat?“ mrkl Olda na Máňu.

„Nevěříte nám?“ naježil se třetí chlap.

„To není otázka důvěryhodnosti!“ řekl Olda. „Chceme ho jen vidět.“

„Dobře, podívejte se, ať to sami vidíte!“ zněla odpověď podobná zavrčení.

Olda s Máňou už se chtěli vrátit, ale nemohli odejít a ani se nepodívat na nemocného. Následovali proto ďáblovy pomocníky do lesíka, kde po padesáti metrech narazili na jeskyni, či spíš jen na převislou skálu, nebo větší skalní výklenek.

„Tady bydlíte?“ usmál se pochvalně Olda.

Nebyl tam sníh a ležela tam čtyři lůžka ze suché trávy a listí. Před výklenkem se ještě kouřilo z popela ohniště, zřejmě se tu všichni ohřívali.

„Vylepšete si to zatím spacáky,“ navrhla chlapům dobromyslně Máňa. „Na nemocného se hned s Oldou podíváme.“

Nepotřebovali se ani domlouvat. Z chlapa bezpochyby horečka přímo sálala. Nejspíš byl bez sebe, ale podle Oldy to ještě nebylo zlé, do Útočiště vozili pacienty na poslední chvíli a už předtím v nemocnici se setkávali s horšími případy. Místo aby se podle očekávání těch chlapů zabývali nemocným zblízka, postavili se oba do kříže a použili na něho volnou energii, až se od ní v tmavém výklenku trochu rozsvítilo.

„U čerta!“ zařval v té chvíli třetí chlap. „Tohle přece nejsou žádní homunkulové! To jsou ti zasraní andělé!“

Vytáhl pistoli a namířil ji na Máňu, ale v té chvíli mu zbraň vypadla z ruky a zazvonila o skálu. Olda byl o fous rychlejší.

„Zabijte je, ty mrchy andělský!“ řval chlap, ale sám nemohl nic dělat, jen si bezmocně držel bezvládnou ruku.

Ostatní se vzpamatovali a protože zbraně neměli, začali se shýbat aspoň pro kameny; bylo jich tu kolem dost. Olda s Máňou ale na nic nečekali a zmizeli v bráně. Vynořili se poblíž londýnského paláce a hned zamířili k teleportu.

„Máňo, že oni si nás až doteďka pletli se svými ďábelskými kolegy?“ sděloval jí Olda, osvícený náhlým poznáním.

„Vypadá to tak!“ udiveně kroutila hlavou.

„Alexijev jim vlastně tvrdil jen to, že jsme od konkurence a to je pravda,“ dodal Olda. „Myslel to ale jinak než oni!“

„To je ale průšvih!“ řekla Máňa. „Viděl jsi, jak se změnili, když jim to došlo? Teď už tam mezi ně nemůžeme. Koledovali bychom si o výstřel ze zálohy.“

„Měli jsme jim tu pistolku sebrat,“ napadlo Oldu, ale napadlo ho to pozdě.

„To už je nejspíš jedno,“ utěšovala ho Máňa. „I bez ní by nás zezadu bacili kamenem. Musíme to ale říci Ivovi! Někoho by to mohlo nepříjemně překvapit.“

Z teleportu vyšli v mělnickém paláci. Dobrodružství tentokrát skončilo dobře, ale oba o tom pořád přemýšleli. K Alexijevově kanceláři to naštěstí neměli daleko a za chvíli už seděli oba dva proti němu.

„Je to změna k horšímu, ale nedalo se čekat, že v omylu setrvají věčně. Nechal jsem je při tom, ale jednou jim to dojít muselo,“ podotkl Alexijev s nejasným úsměvem.

„Ale jak je budeme zásobovat?“ ptala se Máňa. „Mohli by si na nás počíhat, vypadali dost vztekle!“

„Poslyš, Oldo, neměl bys v zásobě nějaký svět, kam bychom je mohli uklidit?“ napadlo Alexijeva. „Nějaký vhodnější k životu, kde by jim nehrozilo zmrznutí, jako v Sibérii. Léto tam končí jako na Zemi, v zimě tam bude k nevydržení.“

„Měl bych jich víc,“ zachmuřil se Olda. „Ale mají společnou nevýhodu, jsou v dosahu ďáblů. Mohli by je najít a vysvobodit. Když říkáš, že by ďáblové neměli tušit, jak je to s jejich zmizením, pak jsou nám tyhle světy na nic.“

„A jinde?“ zeptal se Alexijev.

„Mohl bych pár světů prozkoumat,“ navrhl Olda. „Aby se tam nedostali ďáblové, musel bych pokračovat do neznáma. Podle toho, co mi Bísíája ukazovala, bude nejspíše hrozen světů s Útočištěm oddělený od našeho pozemského venušskými vazbami. To by znamenalo, dokud některou nepoužijeme a nevrátíme se do naší oblasti, ďáblové se na nás nedostanou. Problém je s bakteriemi. Podle zkušeností Ogdurů mají venušské světy nebezpečné, agresivní bakterie. Ale měl bych nápad, co s tím.“

„Povídej!“ vybídl ho Alexijev.

„Upravíme si velkou kovovou nádrž, odolnou proti bakteriím,“ přednesl mu Olda svou vizi. „Musí mít odolné stěny bez oken a dveří. Dovnitř dáme pár zdejších telepaticky řízených kamer, hodí se k tomu nejlépe. Můžeme tam umístit i nějaké vzorky, ať vidíme, jak to na ně působí. Uvnitř nakrátko otevřeme bránu do dalšího světa. Buď tam žádné nebezpečné bakterie nebudou a můžeme tam jít. Nebo budou tamější mikroby žravé, pak tam nepůjdeme a spálíme je pomocí xeri. Už dřív jsem si zjistil, že xeri není elektřina, takže prožahne i skrz ocel, ani na to nemusím vidět. Kdyby ani to nestačilo, sterilizujeme nádrž rozežhavením. Žádné bakterie nevydrží pět set stupňů Celsia, to si ještě pamatuji od Bísíáji.“

„Bísíája měřila teplotu ve stupních Celsia?“ pochybovala Máňa.

„Tak tedy tisíc laifélů,“ dodal rychle Olda. „Ogdurové mají jiné jednotky, já ti je rovnou přepočítávám. Copak to nevíš?“

„To vypadá rozumně,“ přemýšlel Alexijev. „První podmínkou je, že nesmíme dovolit cizímu agresivnímu životu proniknout na naše světy, ale proč bychom se měli vzdávat dalších výzkumů? Problém ale vidím jinde. Dejme tomu, že zkouška dopadne dobře. Půjdeš tam, ale na místě zjistíš, že se ty nejhorší bakterie zdržují někde pohromadě a napadnou tě, až když se jim dostaneš na dosah.“

„Když jsou někde opravdu nebezpečné bakterie, že na ně ani xeri nestačí, pak jsou prý všude,“ uklidňoval ho Olda. „Samozřejmě bychom se měli nějak pojistit.“

Dohodli se tedy, že se spojí s Vítkem a ten jim udělá bezpečný keson na zkoumání cizích světů. Zjistit, kde se Vítek nachází, bylo věcí okamžiku. Vítek neuměl směrovaně telepatovat se dvěma najednou, takže se vypravili za ním.

„Měli bychom si vzít skafandry,“ navrhl Vítek. „Zdejší lidé je kdysi k výzkumu vesmíru používali, než zlenivěli a vykašlali se na to.“

„Skafandry mají nevýhody,“ namítal Olda. „Proti nejhorším baktériím skoro nechrání, ty si s gumou snadno poradí. Ale dejme tomu, že by vydržely. Skafandr se ti ale v cizím světě z vnější strany zamoří a jak to ze všech záhybů dostaneš?“

„Horkem!“ navrhl Vítek. „Když zjistíme nejhorší bakterie, spálíme je v kesonu a s tím vesmírem skončíme. Ve skafandru se vypravíme jen do světů se slabšími bakteriemi. Ty zase nepřežijí tři sta Celsia. To skafandr vydrží.“

„Jak to víš?“ nedůvěřoval mu Olda.

„Je to můj obor, patří to do techniky,“ řekl Vítek.

„Dobře, jak dlouho ti to bude trvat, než to ze zdejších robotů vymámíš?“

„Pět minut,“ řekl Vítek. „Skafandry můžeme mít ihned, ty si pamatují. Keson bude tak jednoduchý, že jej naprogramuji, než se otočíš.“

„Můžeš tedy začít,“ řekl Olda. „Aby bylo jasno, nejprve podnikneme výzkum pomocí kesonu, pak se skafandry a nakonec bez nich, zato s Čertem. Ten je na průzkum cizích světů nepřekonatelný.“

„Myslíš?“ odfrkl si Vítek.

„Mám to vyzkoušené,“ řekl Olda klidně. „Psí čich a instinkty jsou k nezaplacení. Přičti si jeho inteligenci a nemáš lepšího průzkumníka!“

Vítek už nic neříkal, ale za čtvrt hodiny stála v malém údolí dva kilometry od mělnického paláce třímetrová kovová krychle, vybavená jak Olda žádal: telepatickými kamerami, miskami na vzorky a velikými, dosud studenými žárovými tělesy.

„Kolik dáme udělat skafandrů?“ zeptal se Vítek Oldy, když se chlubil výsledkem.

„Nejprve vyzkoušíme keson,“ řekl Olda. „Skafandr nám stačí jeden, nebudeme radši moc riskovat.“

„Dobře, ale půjdu tam já,“ řekl Vítek.

„Nepůjdeš,“ opáčil klidně Olda. „Půjdu tam já, ty nemáš xeri.“

„To je co?“ zarazil se Vítek.

„To je zase pro změnu něco biologického,“ řekl Olda. „Dokáže to na tobě spálit všechny bakterie. K léčení to ale není nutné, takže to všichni nemají.“

„Já to ale mám, že?“ přihlásila se Máňa.

„Ty to máš,“ souhlasil Olda. „Ale pokud vím, kdysi jsi mi tvrdila, že s tebou nemám na průzkumy cizích světů počítat.“

„To tě tam máme pustit samotného?“ naježila se. „To nemyslíš vážně! Co kdyby se ti tam něco stalo?“

„Jisté riziko tu bude vždycky,“ odvětil Olda.

„Zmenšíme to riziko tím, že tam půjdeme všichni tři,“ řekla Máňa odhodlaně. „Vítek chce jít také a jistě tam nebude jen překážet.“

„Nemá xeri,“ připomněl jí Olda.

„A proč vlastně nemá xeri?“ vyjela si na něho. „Proč jsi to nedal všem?“

„To ti povím někdy jindy!“ zarazil ji směrovanou telepatií.

„Proč?“ odpověděla mu stejně tak skrytě.

„Nech mi aspoň nějaké tajemství!“ požádal ji velice naléhavě a směrovaně.

„Pro léčení to nebylo nutné!“ opakoval normálním hlasem, aby to slyšel i Vítek.

Máňa pochopila, že si o tom nepřeje mluvit, ale nechtěla to vzdát.

„Můžeme ho snad pomocí xeri zbavit bakterií my dva,“ řekla.

„Teoreticky ano, můžeme,“ souhlasil. „My dva ho snad vzkřísíme.“

„Chceš tím říci, že by mu to mohlo ublížit?“ podívala se na něho.

„Ano. A už se na to neptej!“ požádal ji.

„No dobře,“ zastavil jejich hádku Vítek. „Když je to tak, budu se držet stranou. Aspoň do doby, než se to vyřeší s tím... s tím xeri.“

Mezitím se postavili k velikému televizoru, který sem od místních robotů vyžádal Vítek. Obraz ukazoval vnitřek kovové, slabě osvětlené krychle.

„Můžeš začít!“ obrátil se Vítek na Oldu.

V krychli se objevil oválný otvor do sousedního světa. Ale současně se tudy do krychle vevalilo jakési řídké bahno a rychle se plazilo po kovových stěnách vzhůru.

„Hele, je to živé!“ vzdychl si Vítek. „Ale nějak moc rychlé!“

V té chvíli obraz cosi překrylo a televizor zhasl.

„Zruš bránu!“ navrhl Vítek zklamaně Oldovi. „Budeme to muset sterilizovat.“

Olda zrušil bránu a pokusil se prosvítit vnitřek krychle modravými plameny xeri. Občas přesáhly ven, podobaly se Eliášovu ohni. Vítek s Máňou to pozorovali mlčky, občas mrkli na obraz televizoru.

„Málo platné, nestačí to!“ řekl po chvilce Vítek. „Pomůže jen žár.“

„Xeri asi zničilo kameru,“ řekl Olda, ale svolil, aby Vítek zasáhl tím nejjednodušším způsobem. Jistota byla přednější.

Za deset minut se obrovská kovová krychle rozžhavila do červena, další hodinu potom chladla. Celou tu dobu byli jako na trní. Konečně Vítek robotům nařídil prořezat do kovové krychle otvor, kterým by se dalo nahlédnout, případně i vlézt dovnitř. Olda se těšil, že konečně uvidí nějakého zdejšího robota, ale nedočkal se. Po kovovém plášti krychle zakroužila oslnivě bílá tečka a vzápětí veliký kruh vypadl na zem, kde plácl do měkké hlíny.

„Počkej, může tam být jedovatý nebo i žíravý plyn!“ zadržel Olda Vítka. Máňa se držela pro jistotu zpátky sama.

Chvíli čekali, ale pak se postupně přiblížili až ke krychli. Vítek si nenechal přebrat prvenství a opatrně si dovnitř posvítil baterkou.

„Je tam všechno jako pokryté uhlím,“ popisoval co spatřil.

Pak se vsoukal dovnitř, aby přinesl kameru.

„Křupe to pod nohama,“ hlásil zevnitř. Jeho hlas zněl jako ze sudu, ostatně to nebylo daleko od pravdy. „Kamera je tím taky pokrytá. Zkusím to z ní olámat, dívejte se, jestli se neobjeví obraz.“

„Kdepak, ani zdání!“ odpověděla mu Máňa od televizoru.

Vítek vystrčil ruku s kamerou ven a Olda ji převzal, byla ale zničená. Nepřežila modravý oheň xeri, nebo ji spálil žár.

„Kameru můžeme vyměnit,“ utěšoval Oldu Vítek.

„To sice ano, ale nedozvěděli jsme se, jestli to spálilo xeri nebo žár,“ odvětil nahněvaně Olda. „S ohněm to trvá déle.“

„No a co?“ odsekla Máňa. „Do cizích světů nechodíme každý den. Hodina čekání nás nezabije. A když Vítek udělá těch zkušebních krychlí víc, můžeme se motat kolem dalších, zatímco první budou chladnout.“

„Ba ne,“ řekl zamyšleně Olda. „Celé je to špatné. Řekl bych, že se vyplatí předem se nad tím trochu zamyslet.“

„Jak to myslíš?“ zpozorněla Máňa.

„Ogdurové tvrdí, že venušské světy bývají nebezpečné,“ uvažoval Olda všesměrově telepaticky, aby mu rozuměl i Vítek, montující v krychli nové kamery a osvětlení.

„Proč tu tedy jsme?“ nadhodil Vítek.

„Naše Útočiště je výjimka, bílá vrána mezi venušskými světy,“ pokračoval Olda. „Jiné už takovou výjimkou nebudou, všechny budou nebezpečné. Leda bychom měli kliku na další bílou vránu, ale nespoléhal bych se na to. Marsické světy budou k životu vhodnější, ale příliš studené. Raději bych rovnou zkusil další vazby.“

„Těch moc nebude,“ namítal z krychle Vítek. „Tahle sluneční soustava má jen Venuši, Zemi, Mars a jednu nepříliš velkou planetu za Marsem, ale Jupiter to není ani podle velikosti, ani podle oběžné dráhy. Začal jsem jí říkat Faeton. Tak kdysi nazývali pozemští hvězdáři hypotetickou planetu mezi Marsem a Jupiterem, podle dávných teorií rozpadlou na asteroidy. Tady chybí Jupiter, ale zato je tu Faeton.“

„Ty ses tady zabýval hvězdářstvím?“ zeptala se ho nedůvěřivě Máňa.

„Ne,“ odvětil Vítek. „Jen jsem se zeptal zdejších robotů.“

„Ty pozemské teorie o Faetonu jsou příliš staré a překonané,“ opáčil Olda. „Ale budiž, Faeton. Co takhle zkusit jeho vazby?“

„Neříkal jsi něco o nebezpečných Jupiterských světech?“ starala se Máňa.

„Faeton není Jupiter,“ řekl Olda. „Slyšela jsi, že je mnohem menší. Ostatně – budeme to beztak zkoušet pomocí krychle!“

„No dobře,“ ustoupila nabručeně Máňa. „Prašť jako uhoď!“

Zatímco čekali na Vítka, připravili Olda s Máňou další sadu vzorků. Držáky plné misek pak podali do krychle Vítkovi. Jakmile vylezl ven, dal uzavřít otvor, ale roboti to opět udělali aniž by se objevili.

„Jak to vlastně dělají?“ zajímala se Máňa, když se kovový kruh vznesl, zapadl do otvoru a jiskra jej přivařila, takže ani nebylo znát, kde se před chvilkou nacházel.

„Jako my,“ pokrčil rameny Vítek. „Ovládají docela slušně antigravitaci.“

Olda se zaměřil na Faeton. Tato vzdálená planeta byla kdesi pod obzorem, ale idarchon ji podle energie vycítil a dovolil se na ni zaměřit slýribem. Pak Olda nakrátko otevřel bránu a všichni tři se shlukli kolem obrazovky.

„Je tam nějaká džungle,“ konstatoval Vítek.

„Ano, ale divná,“ dodala trochu zaraženě Máňa. „Všechny rostliny jsou tam nějak moc do červena.“

„To by nevadilo,“ řekl Olda. „Kanárkov je žlutý a docela to tam ujde, Ultramarín je zase do modra a rostou tam dobré sladké spirálky... Uvidíme, co na to vzorky.“

„Zatím se s nimi nic neděje,“ řekla Máňa rozmrzele.

„To by bylo naopak dobré,“ povzbuzoval ji Olda. „Měli bychom to nechat chvíli působit a začít se bát, jen kdyby se vzorky zkazily moc rychle.“

„Jakou chvíli máš na mysli?“ zeptal se věcně Vítek. „Pět minut – hodinu – den?“

„Řekněme čtvrt hodiny,“ plácl naslepo Olda. „Bísíája otestovala za noc dva světy. A to se tam vždycky stačila pořádně porozhlédnout, aby zjistila co se dá.“

„Nemáme její možnosti,“ připomněl Vítek. „Ale ta čtvrthodina se mi zamlouvá, vypadá přijatelně a logicky.“

Čekali tedy ještě chvilku.

„Mám objednat skafandry?“ nadhodil Vítek.

„Ani ne,“ prohlížel si Olda pozorně obraz zevnitř krychle. „Nespořádalo to ani agar, zřejmě vystačíme s xeri. Půjdeme tam všichni i s Čertem.“

„Zavolej ho tedy,“ souhlasil Vítek.

„Už se stalo,“ vzdychl si Olda. „Vždycky mi připomeneš něco, co tak jako tak dělám.“

„Promiň, ale nejsem vševědoucí a nezachytávám tvoji směrovanou telepatii s Čertem. Když něco vyjednáš směrovaně, měl by ses ještě obtěžovat a uvědomit o tom své kamarády, když se jich to týká, nemyslíš?“

„Za chvilku bude tady,“ ujišťoval tedy všechny Olda. „Vrací se s Apinou a štěňaty z výletu do Brazílie.“

„Hezká dálka!“ podotkla Máňa.

„Jak se to vezme,“ usmál se Olda. „Vrátí se tak rychle, jak to stihnou k nejbližšímu teleportu. Vida ho, už je tu!“

Nad údolíčkem se objevil letící pes a bez nejmenšího zdržování a kroužení zamířil přímo k nim. Přistál a zaujal předepsaný psí postoj Sedni.

„Kam půjdeme?“ zeptal se všesměrově. „A to půjdeme všichni?“

„Všichni,“ přikývl Olda. „Vyčíhli jsme si nejbližší svět, chceme vidět, jaké to tam je.“

„Nejbližší?“ sklonil Čert hlavu na stranu. „Nejbližší je přece Země! Když nepočítám ty sousední venušské, ale těm bych raději nevěřil.“

„A máš pravdu, jenže jeden docela slušný jsme našli vedle marsického, kde jsou tamti ďáblovi poskoci.“

„Marsické světy bývají studené,“ zavětřil psík. „Často jsou tam zemětřesení a smrdí tam síra, to není nic pro psy. Víš, jak nesnáším silvestrovské rachejtle! Sousední svět je asi jediná klidnější výjimka.“

„Až to uvidíš, posuzuj!“ usadil ho Olda. „Docela nás bude tvé mínění zajímat. Už jsme tam byli, ale vezmeme tě jako znalce.“

„Jako znalce?“ zajiskřila psovi očička.

„Jo, znalce,“ opakovala to i Máňa. „Byl jsi na více světech než my tři dohromady, čichal jsi všelijaké věci, prostě ti věříme. Jsi náš expert na cizí světy.“

„To se rozumí, že nezklamu!“ vypjal se psík. „Můžeme jít!“

Olda se zaměřil na Faeton a otevřel bránu do červeně tónovaného světa.

„Expert jde jako první!“ štěkl Čert a proskočil branou. Nedopadl ale na červený mech, či co to bylo, vznášel se půl metru nad tím. Zatočil se jako káča, aby mohl čichat vzduch ze všech stran, chvilku větřil a pak se ještě jednou rozhlédl.

„Jsou tu kolem nějaká zvířata,“ řekl. „Pojďte, ale opatrně a připravte se vzletět, kdyby se nechovala přátelsky. To se podle čichu poznat nedá.“

Vletěli za ním postupně všichni tři. Olda zrušil bránu a vznesli se do výšky, aby se rozhlédli po okolí.

„Jak jsem štěkl, jsou tu zvířata s pěkně silnou kůží!“ připomněl Čert své zásluhy, když nedaleko spatřili něco jako nosorožce bez rohů na nose.

„Vypadají mírně,“ soudil Olda. „Nezdá se, že by toužila po naší krvi.“

„Nejsou to dravci,“ ujistil je Čert. „Musely by tu vonět nějaké zbytky, třeba kosti. Nic takového tady široko daleko není.“

„Dobrá, co teď?“ zeptala se Máňa.

„Podíváme se, co tu kde roste,“ navrhl Olda.

Rozletěli se rovnou za nosem. Směr letu nerozhodoval, krajina vypadala do všech stran stejně. Na rozdíl od Čech tu bylo víc vody. Pod nimi plynula mozaika nevelikých ostrovů, ale moře mezi nimi bylo poměrně málo, průlivy nebyly příliš široké, ze všech ostrovů bylo vidět na sousední.

„V té vodě něco velkého plave!“ upozorňovala ostatní Máňa.

„Drž se raději výš!“ varoval ji Olda. „Jednou po mně takhle vyjela obrovská dravá velryba, měla tlamu jako můj pokojík na Zemi, tak tak jsem jí uletěl.“

„Tak to nebyla velryba!“ opravila ho Máňa. „Velryby tak velké tlamy nemají.“

„Čoveče, holka!“ vzdychl si Olda. „Kolikrát ti mám vykládat, že v cizích světech není nic úplně stejného s tím, co známe ze Země? Vždycky musíme použít jen nejbližší možný pojem, jinak se nikam nedostaneme. Pozemské velryby znám aspoň z učebnic, je mi jasný, že to není stejný, ale jaké jiné přirovnání mám použít na mořského tvora, velkého jako fotbalové hřiště? Ještě že jsou na Zemi velryby a můžeme je k tomu monstru aspoň trochu připodobnit!“

„Tak bys měl aspoň říkal jako velryba,“ navrhla Máňa trochu dotčeně.

„A slůvko jako se stane naším zaručeně nejčastějším pojmem,“ namítal Olda. „Nebylo by jednodušší ujasnit si jednou provždy, že všechno, co existuje mimo Zemi, je pozemským pojmům jen vzdáleně podobné?“

„To je fakt,“ přidal se k němu Vítek. „Nebudeme si to komplikovat. Nesmíš být taková puntičkářka, Mančo!“

„Jak myslíte!“ urazila se Máňa.

Letěli pak chvilku potichu, ale dlouho to nevydrželi.

„To je ale žraloků!“ ukázal nadšeně dolů Vítek. „Je jich tam celé hejno!“

„A ještě větší hejno ryb před nimi prchá,“ dodal Olda také tak vzrušeně. „Koupání bych si tam ale hrozně rychle rozmyslel!“

„Já ne!“ řekla Máňa. „Vidíte tu nádhernou lagunu uprostřed ostrova? Tam nejspíš žádné žraloky neuvidíte! Jak by se tam dostali?“

„Půjdeme si tam zaplavat?“ navrhl Vítek.

„Nevyšiluj!“ zpražila ho Máňa. „Jsme tu poprvé, ještě jsme se nerozkoukali a ty chceš do vody? Co když jsou v té laguně dravci, třeba něco jako piraňi? Shora všechno vidíš jako na dlani, ale ve vodě si jich všimneš až když tě začnou trhat na kusy!“

„Dobře , někdo může zůstat nahoře hlídat,“ navrhl bezelstně Vítek.

„Ale kdo?“ uvažoval Olda. „Ačkoliv, je to vlastně jasné. Máňa lagunu viděla jako první a kromě toho, nenecháme snad dámu hlídat, ne? A my dva si o to hlídání buďto střihneme, nebo si hodíme korunou.“

„Střihat si nemusíte a kdoví, jestli vůbec máte korunu,“ odfrkla si Máňa. „Hlídání beru na sebe dobrovolně, beztak se mi do vody nechce!“

„No počkej!“ zarazil se Olda. „To snad nemyslíš vážně! Hlídat musí někdo z nás! Přece nechceš, aby dáma hlídala a džentlmeni se rochnili ve vodě. To radši beru hlídání dobrovolně a vy dva můžete do vody.“

„Můžeme hlídat spolu,“ trvala na svém. „Já se koupat nebudu!“

„Ale proč?“ nechápal Vítek. „Na hlídání stačí jeden a nechápu, proč by sis to odříkala, když se Olda sám nabízí?“

„Protože se mi do vody tak jako tak nechce!“ tvrdohlavě opakovala Máňa. „Nutit mě nemůžete! Jestli Olda trvá na tom, že bude hlídat, prosím. Ale já se na to budu dívat shora.“

„Takže koupání nebude!“ řekl Vítek. „To by byla zábava! Jako v márnici, kdybyste se na mě koukali svrchu! Koupat se můžeme pohodlněji a bez nebezpečí v Útočišti, je tam lidí jako maku a je to zábavnější!“

„Takže to tady vlastně nepotřebujeme,“ řekl zklamaně Olda. „A takový nádherný svět necháme darebákům!“

„Jenže tady budou ve vyhnanství,“ ušklíbl se Vítek. „Měli bychom jim sem dodat aspoň pár mobilních buněk, aby nemuseli bydlet v jeskyni.“

„Mohl bys je vymyslet, ne?“ navrhl Olda.

„Jó, celej žhavej!“ odfrkl si Vítek. „Snad abysme se podívali, co se tu dá najít k snědku! Jinak jim sem budeme muset denně dopravovat zásoby. To by byla výhra! Hledáme snad svět, kde by přežili i bez nás, ne?“

Olda ani Máňa na to neřekli nic. Mlčení je taky souhlas. Mezitím přeletěli nepříliš široký průliv. Většina ostrovů byla plochá jako deska a rostly na nich jen palmy, ale další ostrov byl členitý, kopce byly na něm vyšší a zdálo se, že na něm rostou celé pralesy. Bylo tu i víc zeleně než na ostrovech, kde převládaly červené palmy.

„Podívejte se!“ ukázala tam Máňa. „Ten vysoký ostrov vypadá jako jediný sopečný mezi korálovými. A vidíte ty palmy? Roste na nich určitě víc plodů než těch pár chlapů spotřebuje.“

„Zdá se mi, že máme vystaráno,“ řekl Olda.

„Zapomínáš, že neumějí lítat!“ vmetla mu hned výčitku.

„Můžeme jim to trochu usnadnit,“ přemýšlel Olda. „Opatříme jim na to stupačky, kdysi jsem je viděl, leze se v nich po sloupech docela dobře.“

„Nechal bych jim raději vznášedlo,“ řekl Vítek. „Na Útočišti je kdysi používali, nejsou veliká a lítají spolehlivě. Problém je, že potřebují dobíjet baterie. Když jim zasázíme políčko naftovníků a přidáme agregát na zpracování, mohlo by jim to stačit.“

„Můžeme jim nechat oboje,“ řekla Máňa. „Kdyby si všechnu naftu vyplýtvali, ať na palmy lezou pomocí stupaček.“

„Dobře, s tím bychom měli začít,“ souhlasil Olda. „Zpočátku je budeme muset tak jako tak kontrolovat, aby nechytli nějakou místní nemoc. Na nás si zdejší baktérie ani nevrznou, ale na ně... měli přece nemocného už předtím.“

„Tím je to vyřízeno!“ řekl Vítek. „Vracíme se, nebo to tu ještě trochu obletíme?“

„Nebudeme to odkládat,“ rozhodl Olda. „Ty, Vítku, připravíš agregát, vznášedlo a raději i ty stupačky. Zvládneš to sám, nebo ti s tím máme pomoci? My vezmeme sazenice.“

„Nech to na mě,“ mávl rukou Vítek. „Takové drobnosti dělám s roboty na Útočišti levou rukou a ani se na to nemusím probudit.“

Vrátili se do Útočiště, Olda s Máňou se od Vítka oddělili a spěchali na políčka. Za chvilku měli veliký koš sazenic a s lopatkou se vrátili do načervenalého světa.

„Nazval bych to tady Ďábelské ostrovy,“ řekl Olda. „Na Zemi už jedny jsou, ale až tady budou mít tu správnou významovou náplň. Máme snad právo pojmenovat, co objevíme.“

„Snad se to bude líbit i Vítkovi,“ uvažovala Máňa. „Má do toho taky co mluvit, když je objevitel.“

Vypravili se na jeden Ďábelský ostrov, aby zasázeli sazenice naftovníků. Olda vytrhal na vybraném místě plané keře. Dělal to očima, bez nářadí, a i když byl na konci zadýchaný, pohled na rozsáhlé pole v něm vzbuzoval oprávněnou hrdost. Ani by se věřit nechtělo, že to dokázal takový kluk! Máňa začala od kraje pomocí nevelké lopatičky sázet, ale brzy se začala častěji narovnávat, její záda nebyla na takovou námahu zvyklá. Olda od ní převzal lopatičku a vyráběl jamky, Máňa sázela. Na závěr zaletěli s velikou konví pro vodu k jezírku, neboť Máňa tvrdila, že mořská voda není k zalévání vhodná.

U večeře se sešli s Vítkem a zeptali se ho, jak je daleko.

„Mám to,“ odvětil lakonicky. „Dům budoucnosti. Vpředu bude vchod, vzadu se sypou do násypky plody naftovníků. Všechno je tam na elektřinu a přebytek může sloužit k nabíjení vznášedla. Necháme jim jedno pro všechny, nebo každému jeho vlastní?“

„Ty bys je rozmazloval!“ okřikla ho Máňa. „Jedno jim postačí.“

„Jak ten tvůj dům budoucnosti řeší vodu?“ zeptal se věcně Olda.

„Zatím nijak,“ odvětil Vítek. „Potrubí ani čerpadlo není problém, jen studna chybí.“

„Nebo dostanou pár kanystrů, ať si chodí k prameni!“ řekla sveřepě Máňa. „Uvědomte si, co ti chlapi chystali! Atomovou bombu do nemocnice, tyfus mezi lidi... Má to být pro ně kriminál, nebo zasloužená dovolená?“

„Jsem spíš pro kriminál,“ souhlasil váhavě Olda. „Ačkoliv ještě nebyli odsouzení!“

„Moc se mi líbila jedna ruská knížka, kde byl ve vyšetřovací vazbě Kostěj Nesmrtelný,“ usmál se Vítek. „Vyšetřování jeho nekonečných zločinů mělo být nekonečně dlouhé, takže ten darebák měl svůj nekonečný život strávit v nekonečném kriminále.“

„Tohle my neřešíme!“ opáčil zprudka Olda. „Jde nám o to, abychom je nemuseli hlídat. Toužíš stát se bachařem? Já ne. Pustit ty chlapy na svobodu nemůžeme, byli by nebezpeční, ale nesmíme je nechat zemřít hlady. Prý je snadné překročit hranici mezi spravedlivým trestem a nelidským týráním. Co já vím, na pusté ostrovy vysazovali lidi piráti, nebude to asi legrace.“

„Dáme si pozor,“ slíbila Máňa.

Ještě téhož dne přestěhovali Vítkův výtvor na největší Ďábelský ostrov.

„Ďábelské ostrovy!“ liboval si Vítek. „Vždycky pro mě byly zlověstně tajemné. Četl jsem knížku Motýlek a držel jsem palce tomu Francouzi, co ho tam věznili a on jim utekl.“

„Tihle neutečou,“ odvětil suše Olda. „Z ostrova by to ještě šlo, ale nemají kam. Dostali by se z bláta do louže.“

„Tohle bláto jim může být milejší než ty louže okolo,“ mínila Máňa. „Vzpomeňte si na ty spousty žraloků!“

Ustavili mezitím obytnou buňku a vypodložili ji kameny, aby se nekymácela.

„Nevezme ji nejbližší vichřice?“ staral se Olda.

„Okolní stromy nevypadají, že by tu byly časté vichřice,“ soudil Vítek. „Spíš mě zajímá, kde je tady nějaká voda?“

„Pramen čisté vody je asi kilometr odsud,“ řekla Máňa. „Z výšky je to dobře vidět, do moře z něj teče potůček. Na vodu jim stačí veliká putna. Nošení vody je nezabije, aspoň budou mít co dělat.“

„Tady vzadu jsem jim udělal malou kůlničku,“ ukazoval kamarádům Vítek. „Dal jsem jim sem rovnou metrák plodů naftovníku, aby měli do začátku, než sklidí první úrodu.“

„Koukám, že tu jsou i nějaké motyky, lopaty a konev,“ pochválil ho Olda.

„Ještě jim tu nechám vodní čerpadlo, kotouč plastového potrubí se zalisovanými vodiči a návod, jak všechno uložit do země a zapojit,“ uvažoval Vítek. „Mohou si ušetřit nošení vody v putně.“

„To už není rozmazlování, když si to budou muset sami dokončit.“ hájil to před přísně se tvářící Máňou i Olda. „Kdyby jim došla nafta, nebudou mít elektřinu a budou muset beztak nosit vodu postaru.“

„Dobře,“ ustoupila Máňa. „Když to bude záležet na jejich snaze... můžeme jim to i přát. Ale žádné další rozmazlování! Žádný televizor, ani kafíčko až do postele!“

„Televize tu beztak žádná nevysílá a kafíčko? Leda bys jim to sem chodila vařit, ale to je dost nepravděpodobné,“ zasmál se Olda.

Na nevelkém stole v buňce zanechali dopis, kde jim Olda napsal, aby si nedělali falešné naděje, že by je v brzké době někdo vysvobodil.

„Jak jste správně pochopili, patříme k úplně odlišné konkurenci, šéfovská dohoda tedy nepřipadá v úvahu. Pro vás to bude znamenat nedobrovolné vyhnanství. Nemůžeme si dovolit pustit vás zpátky, dokud nezajistíme bezpečí pro naše lidi, mohli byste je ohrožovat. Jak jsme zjistili, tento svět je mimo dosah techniky vašich bossů. Je skoro vyloučeno, aby vás zachránili a ještě méně pravděpodobné je, že byste odešli vlastní silou. Nezbývá vám nic jiného než se tu zařídit na dlouhodobější pobyt.“

Na závěr jim pečlivě sepsali, jak mohou získávat potraviny a co si mají sami dokončit.

„Myslím, že jsme pro ně udělali víc než bylo nutné,“ usoudila Máňa. „Aspoň nebudou mít důvody ke stížnostem.“

„Hlavně si nemají kde stěžovat,“ ušklíbl se Vítek. „Není tu ani ta lampárna!“

Vrátili se tedy k Alexijevovi a seznámili ho s tím, co do této chvíle udělali.

Alexijev se na ně podíval uznale.

„Docela dobrý!“ souhlasil. „Přestěhujeme je tam hned? Seženu pár chlapů...“

„Stačíme na ně sami,“ mávl rukou Vítek. „Přibral bych na to Pepču a Cilku s Jirkou, když budou mít zájem.“

„Podívej, Vítku,“ zvážněl Alexijev. „Nebude to legrace. Ti chlapi nejsou žádná jehňátka, už se vás přece pokoušeli zavraždit!“

„To víme,“ odvětil Olda. „Nemají ale žádné strojky na ovlivňování lidí, budeme muset uhlídat jen jednu pistoli. Když tam přiletíme neviditelní...“

„Říkal jsi, že tě ďáblovi pomocníci viděli i neviditelného!“ připomněl mu Alexijev.

„Jo, ale infrapřístrojem,“ řekl Olda. „Ten jim ve dne není nic platný. Navíc si myslím, že tam žádný nemají.“

„Dobře,“ přikývl Alexijev. „Ale poletím tam s vámi aspoň já. Docela mě zajímá, jak se vám to podaří dokončit. Nebudu se vám do toho míchat, leda kdyby vám něco nevyšlo. Umím být taky neviditelný a určitě jim nejprve seberu tu zbraň.“

„Já bych jim tu pistoli ponechal,“ mínil Olda. „Jen trochu... odborně znehodnocenou. Necháš to na mě?“

„Když zaručíš, že jim nebude nic platná...“ dal si podmínku Alexijev.

„Za to ručím hlavou!“ dušoval se Olda.

Alexijev tedy nic nenamítal a Vítek zavolal směrovaně Pepka, Máňa Jarču a Olda Jirku Rovného s Cilkou. Nikdo z nich neodmítl, zakrátko se všichni čtyři přihnali vzduchem, aby nepřišli pozdě.

„A nás pozvete až když máte všechno skoro hotový?“ zaškaredila se na Oldu Cilka.

„To máš těžký,“ ošíval se Olda. „Na vsi chodila parta společně a co dělal jeden, dělali všichni. Tady máme partu menší. Možná je to chyba, ale nutit nikoho nemůžeme, parta je buď dobrovolná, nebo nemá smysl! Měla by ses méně držet stranou, nemyslíš?“

Trochu jedovatě narážel na Cilčinu neochotu ke společným akcím, ve kterých by neměla hlavní slovo jako na vesnici.

„Proč jsi nám ale nic neřekl?“ vyčetla mu Cilka.

„Nevypadalo to zpočátku důležité,“ ospravedlňoval se Olda. „Máňa si jen vzpomněla, že jsme tam ty darebáky ponechali osudu. Ostatní už se z toho vyvinulo.“

„No dobře,“ vrčela Cilka. „Připisuju ti bodík, že jsi na nás nezapomněl úplně.“

Bylo to od ní vyloženě smířlivé.

Do Londýna doletěli všichni pohromadě teleportem. Konvertovali se na marsický svět a jako neviditelní pokračovali k jeskyni.

Záře z otevírané brány ďábelské slouhy vyburcovala, ale naštěstí trvala příliš krátce, než aby jim poskytla orientaci, kde a co se děje. Všichni čtyři vyběhli před jeskyni, ale venku nic neviděli. Chlap v ošuntělém modrém společenském obleku držel v ruce pistoli, ale nerozhodně jí mířil nalevo a napravo, pořád nikoho neviděl.

„Nechte mi ho!“ pomyslel si slabě Alexijev.

Byli ještě mimo dosah všesměrové telepatie, ale chlapem to trhlo, přece jen mohl něco zachytit. Všesměrová telepatie mu ale neposkytla žádný směr.

Nerozhodně se obrátil nalevo, pak napravo.

Najednou zařval bolestí a vztekem. Pistole mu vylétla z ruky, opsala plochou parabolu a skončila na zemi před jeskyní. Chlap v modrém se tam vrhl, ale najednou se přímo před ním zhmotnila postava doktora Alexijeva s jeho vlastní pistolí v ruce.

„Jste naši zajatci!“ oslovil zděšenou čtveřici.

V té chvíli se začaly kolem objevovat děti. Na první pohled příliš malé a slabé, než aby se mohly pustit do zápasu s urostlými chlapy, ale ten první pohled mohl být mylný. Všechny na ně totiž mlčky mířily rukama s roztaženými prsty. Vypadalo to jako tichá hrozba.

„Andělé!“ vykřikl nenávistně chlap v modrém. „Co po nás chcete?“

„Přemístíme vás jinam!“ řekl stručně Alexijev. „Tento svět není vhodný k životu, také mu právem říkáme Sibérie. Teď je konec léta, to snad ještě jde, ale zimu byste tady nepřežili. Máme pro vás jiné ubytování.“

„Pochybuji, že budeme souhlasit!“ zavrčel chlap v modrém. „A co když odmítneme?“

„Nepochybujte o tom, že na vašem souhlasu nezáleží,“ opáčil klidně Alexijev. „My ten přesun uskutečníme, ať chcete nebo ne. Mládeži – jedeme!“

Všichni čtyři chlapi vykřikli překvapením a také trochu leknutím.

Nebylo divu. Vznesli se do výšky a obklopeni létajícími dětmi proletěli modrou elipsou, pak druhou. Jarča, Máňa, Cilka a Jirka je nesli očima, každý svého chlapa. Olda jim otevíral brány, Alexijev jen přihlížel, ale byl připraven zasáhnout.

Pepča s Vítkem zatím pobrali spací pytle a vše, co bylo v jeskyni. Dohnali ostatní právě když prolétali první vesmírnou bránou.

Pod vznášející se skupinkou bylo modré moře, ale vpředu bylo na obzoru vidět vzdálené souostroví, kam všichni mířili. Neletěli rychle, jen kolem sta kilometrů v hodině, to už jim ale vítr hvízdal v uších a bez telepatie by na sebe museli křičet.

„Kam nás to vlečete?“ řval na ně chlap v modrém. Zdálo se, že byl v téhle partě hlavní osobou, ostatní ho aspoň nechávali jednat za všechny.

„Záleží na tom?“ opáčil Alexijev. „Připravili jsme pro vás zajatecký tábor, přijatelnější než vaše dosavadní jeskyně.“

„Zajatecký tábor?“ opáčil jízlivě chlap v modrém. „S ostnatými dráty a s kulomety?“

„Nikdo vás tam nebude hlídat,“ ujistil ho Alexijev. „Nepotřebujeme ostnaté dráty, utíkat nemáte kam. A na co kulomety? Copak jsme jako vy?“

„Dodržujete aspoň Ženevské ko... konvence?“ lapal po dechu šéfredaktor novin.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Ty beztak nedodržuje nikdo. Nedodržovali byste je ani vy, kdyby se naše úlohy vyměnily. Nevím, jestli vás to potěší, ale budete tam mít snesitelné podmínky a bude záležet jen na vás, jestli se tam budete cítit mizerně nebo ne.“

„Jak to myslíte?“ vyštěkl chlap v modrém.

„Jednoduše,“ řekl Alexijev. „Děti vám tam zařídily domek jistě pohodlnější než jeskyně i než vězeňské cely. Pro začátek vám naplnily spižírnu, dodaly zásoby nafty i nějaké nářadí, ale dál už bude záležet jen na vás, jak se uživíte.“

Letěli teď nad drobnými korálovými ostrovy. Pod nimi bylo víc moře než souše, ale to se postupně měnilo, souše přibývalo. Občas se mezi plochými korálovými ostrovy objevovaly vyšší a obvykle i rozsáhlejší sopečné. Alexijevova parta si vychutnávala let i krásný pohled dolů, ale ďábelští měli hlavu plnou obav.

„Máme se živit sami?“ křičel chlap v modrém. „To je nepřípustné! Ženevské konvence zakazují používat zajatce k otrocké práci!“

„Proto říkám, že je nebudeme dodržovat,“ souhlasil Alexijev. „Otrocká práce to nebude, budete pracovat jen pro sebe, ani daně z toho nebudete platit.“

„A když pracovat nebudeme?“

„Budete o hladu,“ pokrčil rameny Alexijev. „Domek je elektrifikovaný, ale elektřinu budete muset získávat z plodů naftovníků, vypěstovaných na poli. Kdyby pršelo, máte to bez práce, v suchém počasí postačí, když je jednou za týden zalijete. Když je ale necháte uschnout, budete bez nafty a tedy i bez elektřiny. Zasázíte si keře s jedlými plody, naftovníky, zkrátka co si vypěstujete, to budete mít. Na ulehčení sklizně palmových plodů, podobají se kokosovým ořechům, dostanete vznášedlo. Jestli umíte řídit automobil, naučíte se je řídit brzy, ale bez elektřiny létat nebude. Doporučil bych vám zbytečně nelétat, dokud nebudete mít dost nafty.“

„Vždyť to neumíme!“ namítal redaktor.

„To je jednoduché, to zvládnete,“ utěšoval ho Alexijev. „Olda s Máňou vám připravili vzorové políčko naftovníků. Zralé bobule poznáte podle toho, že zmodrají. Nějaké najdete i za domkem v kůlně. Semínka si můžete zasadit a políčko rozšířit, nářadí máte. Ale pamatujte si, snažte se. Děláte to pro sebe. Roste tady spousta užitečných plodin, hlady nezahynete. Nikdo vám ale nebude nic nosit až pod nos.“

Mezitím doletěli na místo. Jirka s děvčaty postavili zajatce na pevnou zem, ale zajatci za tu chvilku příliš přivykli beztížnému stavu, takže je v první chvíli neunesly nohy. Rychle ale vyskočili a obhlíželi neveliký domek, kde by měli podle všeho bydlet.

Vítek s Pepkem mezitím před ně složili spací pytle a batoh z jejich jeskyně.

„Tady máte, co je vaše!“ kopl nezdvořile Pepek na zemi do spacích pytlů.

„Ještě tu pistoli!“ natáhl nerudně ruku chlap v modrém. „Na lov zvířat!“

„Nebo spíš, abyste po nás stříleli?“ ušklíbl se Alexijev. „Myslím, že jste to dokázali víc než dostatečně.“

„Půjč mi ji!“ připomněl mu Olda. „Já jim ji vrátím.“

Alexijev mu zbraň opatrně podal, ale přitom ho telepaticky varoval:

„Opatrně, ať ji hned proti tobě nepoužijí!“

„Bez obav!“ usmál se na něho Olda. „Řekl jsem, že jim nebude k ničemu!“

Oběma rukama zmačkal pistoli do kovové koule a hodil ji nejbližšímu zajatci k nohám. Jen na něho zděšeně vytřeštili oči, takovou sílu od něho rozhodně nečekali. O rezonančním efektu xeri neměli ani ponětí a nešlo jim proto do hlavy, jak to ten kluk dokázal.

„Zbraň nepotřebujete,“ ujistil je Olda klidně. „Zvířata lovit nemusíte, beztak by vám za chvíli došla munice. V domku ve spíži máte pár salámů, na stole je dopis s návody, co s nimi můžete dělat. Ze semen se dají vypěstovat salámovníky. Chutnají jako pravý salám, ale jsou zdravější a rostou skoro tak rychle jako bambus. Už tento podzim byste mohli sklízet. Ve spíži najdete masohrušky, chutnají jako pečená kuřata. Není to sice maso v pravém slova smyslu, ale chutná to velice podobně. Na vašem místě bych nevyhodil ani jedno semínko.“

„Ty andělskej smrade!“ vybuchl chlap v modrém. „Vážně doufáš, že tady budeme sázet nějaká přiblblá semena jako hnojaři?“

„Možností na výběr máte víc,“ řekl Olda. „Bránit vám v ničem nebudeme. Pro mě za mě můžete všechno zapálit, najít si jeskyni a žít v ní jako doposud, až na to, že je tu příjemné zeměpisné pásmo a dá se tu vydržet. Radíme vám ale, využijte, co vám jednorázově nabízíme. Nebudeme vás hlídat, ale ani obskakovat. S tím nepočítejte.“

„Vy smradi!“ křičel chlap v modrém. „To si vypijete!“

Andělská eskorta se tomu zasmála a postupně zmizela v otevřené bráně.

„Vesmírná brána je pohlídá účinněji než mříže, ostnatý drát i strážní věž s kulomety,“ uvažoval Olda. „Ačkoliv mohou chodit, kam je napadne, mají pro sebe celý svět a jsou bez dozoru, nedostanou se odtud.“

„Kdyby věděli, že jejich domek stojí na místě odbavovací haly letiště v Ruzyni!“ zasmál se trochu Pepča.

„I kdyby to věděli, nebylo by jim to nic platné,“ řekl Olda.

„Doufám, že pro ně bude Praha nedosažitelná!“ řekla Máňa.

„Musel by je odsud někdo dostat,“ řekl Olda. „Ale kdo? My si to rozmyslíme, ďáblové sem nemohou. Až k nám přiletí Ogdurové, řekneme jim o nich.“

„Až přiletí Ogdurové...!“ vzdychla si Máňa. „Víš aspoň, kdy to bude?“

„Nevím,“ zesmutněl Olda. „Může to být už zítra, ale také až za sto let.“

„Tos' mě potěšil!“ zavrčela Máňa.

Parta se s Alexijevem vrátila do Útočiště.

„Jdete právě včas k večeři!“ přivítala je v jídelně stará kuchařka Gertruda Steinová.

Dostali poctivé porce večeře a zasedli ke stolu. Veliká jídelna byla plná pacientů, byl tu normální šum, ale nikdo si jich nevšímal a mohli si v klidu znovu probrat dnešní události.

Vítka zajímalo, jak Olda dokázal zmačkat holýma rukama pistoli do nevzhledné kovové hroudy, ale dozvěděl se jen to, že to dělá pomocí xeri, takže jeho dotaz vyzněl do ztracena.

„Kdy se na tamty... zase půjdeme podívat?“ zajímala se Cilka.

„Nechal bych je být,“ řekl Olda. „Jednak by si připadali jako v zoologické zahradě, ale také by si mohli někoho z nás vyčíhat, kdybychom se jim příliš často ukazovali. Ozbrojení už nejsou, ale mohli by si udělat luk a šípy. Nechtěl bych dostat zezadu do hlavy ani pitomým šutrem. Podíval bych se na ně nejdřív za týden, jestli mají co jíst. A pak až za měsíc.“

„A co když chytnou nějakou nemoc?“ starala se Cilka.

„Možná bychom je měli zpočátku kontrolovat častěji,“ ustoupil trochu Olda.

Po večeři se Cilka s Jirkou vrátili domů do vsi, jak trochu honosně nazývali zemědělské usedlosti Macounů a Rovných. Jarča a Pepek se šli podívat na průzkumnický keson, Vítek jim slíbil odborný výklad, Alexijev odešel do své kanceláře.

„Věnoval bys mi... asi tak čtvrt hodinku?“ obrátila se znenadání Máňa na Oldu.

Trošku ho to zarazilo. Napadlo ho, že třeba Máně jejich nedávná dohoda nestačí a chtěla by ji rozšířit. Nakonec by to bylo přirozené. Na druhou stranu si neuměl představit, že by si ho nějaká holka zabrala jen pro sebe, i kdyby to byla Máňa. Jak to udělat, aby ji nezklamal?

„Jen na chvilku,“ doplnila rychle. „Neboj se, je to tak říkajíc služební záležitost. Ale chtěla bych, aby to bylo jen mezi čtyřma očima...“

Aha, řekl si v duchu. Tedy je to něco jiného!

„Mezi čtyřma očima...“ opakoval po ní. „To musíme zajít trochu dál do lesa, tady je les všude plný pacientů.“

Ačkoliv to věděla, raději se o tom letmým mrknutím přesvědčila. Les byl skutečně plný pacientů, či v této chvíli už vlastně vyléčených rekreantů. Seděli porůznu na lavičkách, nebo se procházeli po cestičkách.

„Pojď tedy trochu dál,“ souhlasila.

Chvíli šli mlčky. Dál od paláce byl les tišší, nikdo tu nechodil. I tady byly podél cesty po dvaceti metrech rozeseté lavičky, Vítek jich v prvotním nadšení postavil možná tisíce. Tady už byly prázdné, nikdo na nich neseděl.

Když neslyšeli hovor ani jiné zvuky z blízkosti, Máňa se u jedné zastavila a obkročmo se posadila na její dřevěně se tvářící sedačku.

„Smím se tě na něco vážnýho zeptat, Oldříšku?“ ukázala Oldovi naproti sobě.

„Samozřejmě,“ zvážněl Olda a posadil se stejným způsobem naproti ní.

Seděli naproti sobě, dotýkali se koleny, ale byli přitom od sebe dál, než kdyby seděli vedle sebe.

„Proč mám xeri jen já a ty?“ podívala se mu do očí. „Nebo je nás víc?“

„Ještě Čert,“ připomněl ji Olda. „Od toho xeri máme. Čert je dostal od přítele andělů za věrné služby, aby se nemusel bát zvířat v cizích světech. Bísíája měla xeri také, ale netroufla si dát mi to. Xeri je totiž hodně zlá zbraň. Idarchonem se dá také zabíjet, ale naštěstí pro nás je důležitější jako nástroj k léčení, proto nám jej po dlouhém rozvažování nakonec dala. Oblast elektrolytické nevodivosti, naše známé přimražení, člověka zabije až po chvilce a dá se snadno napravit. Navíc vůbec nepůsobí na nás, co máme idarchon. Vydržíme i oheň v hlavě, který by jiné také spolehlivě zabíjel. Xeri ale může ublížit i člověku s idarchonem a to tak důkladně, že by pomohla jen čtyřnásobná dávka. Jinak řečeno, zabije. Tobě jsem to dal z nerozvážnosti, ale taky tě snad trochu znám a věřím ti. Pak jsem se toho ale sám zalekl, zejména když nám Pepča předvedl přímo ukázkové zneužití idarchonu. Proto už ani nechci dávat xeri nikomu.“

„Ani Alexijevovi?“ dívala se mu pořád do očí.

„Tomu snad ano,“ přikývl Olda. „Někomu věřit musíme. Ale Ogdurové se to vyloženě báli dávat barbarům. Proto to máme oklikou přes Čerta. Musíme se chovat opatrně a rozumně, není to hračka. I bez přímého zákazu, který Bísíája respektovala.“

„A co kdybych to teď někomu vyklonovala ze sebe?“ nadhodila.

„Možnosti máš stejné jako já,“ přikývl vážně. „Ale opakuju ti ještě jednou, důkladně si to promysli, než něco takového uděláš.“

„Opravdu to nechceš dávat všem?“ zeptala se ho přímo.

„Nechci,“ zavrtěl hlavou. „Pepek mě přesvědčil, že by to bylo nebezpečné.“

„Ach jo,“ vzdychla si. „Ale co chceš dělat s tím, že to nejspíš mají i všechna štěňata?“

„Všechna ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen ta poslední. Uvažuj trochu! Jestli jsou aspoň některé andělské orgány dědičné, mají xeri i dokonalejší telepatii jen štěňata, která si Čert pořídil po návratu ze záchranné výpravy s Přítelem. Ta první, která utopil pan Macoun, měla nejspíš jen telepatii, navíc stejnou jako my. Alík, Laila, Brok, Rek mají idarchon až ode mě, protože idarchon dostal Čert až po návratu z cest. Teprve poslední štěňata mají opravdu všechno.“

„Psi to mohou mít a lidé ne?“

„Psy ani nenapadne, aby pomocí xeri zabíjeli,“ řekl Olda smutně. „Použijí to nanejvýš k sebeobraně a to ještě nejspíš k zastrašování. Ale lidi... přiznám se, Pepek mě zaskočil. Něco takového jsem nečekal. Jak vůbec mohl... Já vím, šikanovali ho, týrali ho. A přece mi to přišlo necitelné. Pepek ode mě zkrátka nikdy xeri nedostane.“

„Ode mě taky ne,“ řekla Máňa vážně. „Máš pravdu, přesvědčil jsi mě. Taky nechci, aby to někdo používal k zabíjení. Jen jsem se chtěla ujistit, že to tak opravdu myslíš.“

Zvedla se a překročila sedátko zpět na cestičku. Olda si oddechl, opravdu měla na srdci jen tohle. Také vstal a obrátili se zpátky.

Bylo pozdě, na les začalo padat šero. Kdyby Olda a Máňa nebyli neobyčejné děti, už by o ně měli doma starost. Oba trochu na svou výjimečnost hřešili, proto zatím nespěchali.

Najednou Olda bez nejmenšího varování vrazil do kovové tyče. Až ho odrazila nazpět. Překvapením vytřeštil oči a držel si rukou čelo. Máňa šla krok za ním, stihla zabrzdit včas, ale překvapená byla stejně jako on.

Kovové tyče před nimi tvořily mříž, přehrazující lesní cestičku. Před chvilinkou tudy šli opačným směrem a to tu přece žádná nebyla!

Letmým rozhlédnutím zjistili, že se mříže znenadání objevily kolem dokola. Nahoře byl ze stejných mříží i strop.

Byli – v kleci.

Errata:

26.05.2021 10:29