Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat byl tentokrát v duchu optimismu.

Mrzouti už nejsou!

Olda je nelitoval. Místo nich jsou tam přátelé Chétezó, není to tisíckrát lepší? Vždycky je lépe kamarádit se než nenávidět.

Dokonalejší záznam paměti, Bulisovy poznámky, uschované v robocentru u Mělníka, to bude nádherný dáreček pro Vítka. Aby si nedělal zbytečné výčitky svědomí, že něco prošvihl či zanedbal. K cestám ze Země mohou používat cestu přes Útočiště, bezpečnější proti ďáblům. I když se tam vrátit nemohou, protože Útočiště už má jiné obyvatele, aspoň tam mají namísto zákeřných Mrzoutů docela milé přátele.

Ještěže byl Olda ochoten riskovat! Až do objevení Dyróčida to bylo velice napjaté, ale i Máňa musela uznat, že se jim ta cesta vyplatila. Jistě to uznají i ostatní.

Zapadli s Čertem do kabinky teleportu a okamžik nato vyšli v přízemí sanatoria. Čert se omluvil otcovskými povinnostmi a zmizel za Apinou a štěňaty. Prohlásil, že se přijde podívat až na večeři, až bude Olda rozdávat dárky, ale teď promiňte, štěňata potřebují znát pravidla úspěšného psího lovu... i kdyby to byl lov na jitrnice!

Olda ihned oťukal ostatní. Vítek dokončoval projekt letadla, ale nevrle Oldu odpálil, ať ho nezdržuje. Oldu to nevyvedlo z míry. Chápal, že je Vítek zaujatý svým projektem a řekl si, že mu tedy postačí, když dárek dostane až u večeře. Máňa s tím souhlasila a sama navrhla, aby tu senzační novinku přednesl, až budou všichni pohromadě.

„Bude to bomba!“ prohlásila. „Takový dáreček určitě nikdo nečeká!“

Zařekli se tedy, že celý den ani nemuknou.

Máňu mezitím sháněla Jarča, aby se dohodla na společném učení, ale když se ani Máni, ani Oldy nedočkala, řekla si, že jsou nejspíš s Bóžou a šla na koupaliště. Voda ve Vltavě na Zemi byla ledová jako cejn, ale na koupališti u sanatoria byla příjemně teplá a skripta ležela dlouho pod dekou nedotčená, ale když se Olda s Máňou objevili, nedala se Jarča do učení nutit a zbytek dopoledne strávili střídavě u skript a ve vodě. Starý Bulis prý na zítřek očekával déšť. Neměl sice k dispozici meteorologické vybavení, ale jeho intuitivní předpovědi podivuhodně vycházely, takže byla asi poslední příležitost užít si tento týden koupání.

Po obědě dostal Olda na hlídání Bóžu. Nebylo to těžké. Nějaké to přebalování zvládl levou rukou, Bóža podle svého zvyku většinu dne prospala a když se vzbudila, vycucla láhev mléka s dudlíkem a spokojeně chrupala dál. Košík vedle deky nepřekážel v koupání ani v učení, dítě bylo stále na čerstvém vzduchu, kdo by si přál víc?

Alexijeva nikdo po celý den neviděl ani nekontaktoval. Byl prý na Zemi. Olda se těšil na večer, Máňa také.

Konečně se setmělo. Alexijev přiletěl s plným létajícím autobusem. Kromě pacientů tam sedělo několik desítek lidí zdravých a příjem pacientů byl kratší. Zdraví byli noví profesoři obou univerzit, ale už také studenti, kteří se stihli dostavit již k prvnímu odjezdu.

Olda, Máňa, Jarča, Vítek i Pepek rozdali své dávky životní energie nejvíce postiženým, takže měli volno. Sestřičky se zabývaly převozem zbývajících nepohyblivých pacientů, motala se tu i štěňata, Apina se trochu poštěkala se psem, přivezeným jednou starší pacientkou. Prý neměla psa kam dát, proto ho propašovala až sem. Apina ho ale zpracovala telepaticky, což málokterý pes odmítl. Panoval tu zmatek jako vždycky. Někomu z toho šla hlava kolem, ale místní už si na tyto příjmy zvykli.

Všichni se pozvolna trousili ke kulatému Artušovskému stolu, zvanému lékařský. Čekali na poslední opozdilce. Zmatek venku mezitím utichl. Většina pacientů byla na pokojích, také studenty a profesory rozmístili. K lékařskému stolu se pokusilo přisednout několik pacientů, ale když se dozvěděli, co je to za stůl, s omluvou přešli jinam, volných míst bylo pořád dost.

Jednoho pacienta ale nedokázali odehnat, ačkoliv si s ním k lékařskému stolu přisedla i jeho ustaraná maminka. Byl to kluk starý jako oni, hlavu měl zavázanou, hned při příjmu dostal jednu z prvních dávek a Alexijev tvrdil, že bude potřebovat do týdne druhou.

„Děcka, může si sem Libor sednout?“ přivedla ho maminka. „Nechceme chodit dál, on by se tu pak nevyznal.“

„Aha, to jsou ty vyražené oči, že?“ vzpomněla si Jarča a nikoho už nenapadlo nešťastné paní připomínat, že tento stůl není pro pacienty.

„Vy už o našem neštěstí víte?“ vzdychla si maminka slepého kluka.

„Z toho si nic nedělejte, paní,“ těšila ji Máňa. „Do týdne bude Libor vidět a jestli měl předtím brejle, může na ně rovnou zapomenout. Bude vidět líp než předtím.“

„Umíš hezky uděšovat, děvenko!“ pohlédla na ni vděčně paní. „Jen kdyby to tak bylo! Náš očař říkal, že Liborovi nepomůže ani zázrak! A je to prý dobrý doktor, v očích se vyzná!“

„Váš očař ještě nikdy žádnej zázrak neviděl,“ tvrdila Jarča. „Kdyby viděl, neměl by tak sebejistý řeči. Tady se léčí právě zázrakama, víte?“

„Slyšela jsem to,“ řekla ustaraně. „Ale to víte, když jde o vlastní dítě, je to něco jiného, než když to člověk slyší ve stylu Jedna paní povídala...“

„Uvidíme, co budete říkat za týden,“ usmála se na ni Máňa.

„Uvidíme?“ ozval se ofačovaný kluk tiše. „Jen jestli!“

„Hele, tady uvidíš věcí!“ slibovala mu Máňa. „A neboj se, vyražený oči už jsme tu měli aspoň pětkrát, to nic není. Jednak se na to neumírá a za druhý je to jenom regenerace.“

„Ale náš očař...“ začala zase maminka ustaraně.

„Váš očař nikdy neviděl zázrak!“ opakovala Jarča. „Potom si za ním s Liborem dojděte, ukažte mu ho a to teprve uvidíte ten úžas! Odborníci jsou z toho vždycky nejvíc vytočení!“

„Vy si myslíte, že to je možný?“ pověsila se na ně očima jako tonoucí na stéblo.

„Dyť vám to říkáme. Uvidíte!“ slibovala jí Máňa.

Konečně přišel Alexijev a sestry. Byli tu všichni až na službu u nemocných, proto bylo u stolu ještě volno, ačkoliv tu byli dva cizí. Alexijev si pátravě prohlédl vetřelce, ale sám jistě dobře věděl o koho jde, takže nic neřekl. Postavil se na své obvyklé místo, ale nesedl si.

„Prosím pozor! Mám dnes velice důležité zprávy!“ řekl vážně a zaťukal na skleničku.

„My taky,“ usmál se Olda a mrkli na sebe s Máňou zvesela.

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Ale zprávy ze Země jsou, bohužel, důležitější, takže si ty svoje nechte na závěr. Budeme muset přerušit všechny aktivity a přemýšlet na plné obrátky, co dál. Abyste věděli proč: na Zemi dnes ráno vypukla atomová válka.“

Celý stůl rázem vypadal jako sešlost přimražených. Tohle tedy nikdo nečekal.

„Atomová – na Zemi?“ vytřeštil oči Olda stejně jako ostatní.

„Bohužel,“ řekl Alexijev. „Brazílie dnes navzdory varování Němců, že na svou obranu použijí něco na Zemi neznámého, zahájila invazi proti ostrovu Nové Německo. Brazílie to zřejmě považovala za planou hrozbu a vyslala proti ostrovu svou námořní i leteckou armádu. Nové Německo všechnu invazní sílu Brazílie v jediné vteřině zničilo atomovou bombou. Je to prý největší katastrofa od Hirošimy a Nagasaki.“

„A sakra!“ vzdychl si Olda.

„No nazdar!“ přidal se s povzdechem Vítek.

„Z Brazílie teď přicházejí velice zmatené zprávy,“ pokračoval Alexijev. „Některé hovoří až o milionech obětí, včetně zničených měst na pobřeží. Jiné jen o zničeném letectvu a invazní flotile, v žádném případě nejdou odhady počtu obětí pod sto tisíc. Rada bezpečnosti hned zasedala a odsoudila vládu Nového Německa za použití atomových zbraní. Spojené státy se nabídly vyslat proti Novému Německu své ozbrojené síly a žádaly k tomu mandát OSN s tím, že útok podniknou i v případě, když tento mandát nedostanou. Pak vystoupil zástupce Nového Německa, jakýsi doktor práv Maxmilián Hurtig a varoval nejenom vládu Spojených států, ale všechny, že v případě dalšího útoku proti Novému Německu použijí Němci bomby takovým způsobem, že z útočníka nezůstane kámen na kameni. A kdyby se války zúčastnilo více států, nebo kdyby Spojené státy použily vlastní jaderné zbraně, odpálí Nové Německo všechno na vlastním území.“

„To by snad byla čistá sebevražda!“ řekl Olda.

„Zástupce Nového Německa Hurtig to také tak řekl,“ přikývl Alexijev. „Prohlásil, když už mají zemřít Němci, zemře většina lidí na Zemi, protože zničení Nového Německa bude pro Zemi znamenat Apokalypsu jako v době dinosaurů. Nové Německo to smete, ale svět přitom obkrouží dvě stě metrů vysoká vodní stěna a spláchne do hloubky světová pobřeží. Navíc vyletí do stratosféry dvacet milionů tun jemného prachu, který na několik let zacloní slunce a způsobí vyhynutí většiny rostlinných a následně i živočišných druhů. To by mohlo způsobit použití hvězdného ohně na Zemi.“

„Co na to OSN?“ zeptal se Olda.

„Byli z toho jistě hodně zaražení,“ řekl Alexijev. „Nakonec vydali prohlášení, ve kterém vyzývají všechny státy světa na obou stranách konfliktu ke zdrženlivosti. Svět se má pokusit vyřešit i tento konflikt nejprve mírovými prostředky. Na to Maxmilián Hurtig klidně prohlásil, že si Nové Německo nic jiného nepřeje. Tvrdil, že za každou válku musí být potrestán agresor, tím je ale Brazílie a ta už potrestána byla, protože přišla o výkvět armády. Nové Německo tuto válku nezačalo a žádnou nezačne, ale bránit se bude, i kdyby to mělo být proti celému lidstvu a bez ohledu na vlastní osud.“

„Fí ha!“ udělal Pepek. „Opravdu ostří hoši!“

„To je zatím poslední stav,“ řekl Alexijev. „Byl jsem se zeptat chobotnic ve světě Xijtra, co vědí o zbraních, jaké může Nové Německo použít. Bohužel mi potvrdily, že jejich zbraně takové účinky mají. Pamatujete se ještě na celosvětové zemětřesení, když vyletěl do povětří Český Parlament? Parlament byla prkotina, tam praskla nějaká špatně svařená roura a vybuchl plyn, ale to zemětřesení způsobil výbuch německých bomb v sousedním vesmíru při náletu Američanů na základnu na jižním pólu. To prý také stálo za to! Američanům se z toho náletu vrátilo jediné letadlo a i to byl prý div. Exploze smetla většinu ledu z jižní pevniny. Také tam vznikla ohromná vlna, neměla dvě stě, ale jen padesát metrů, nicméně strašlivě zdevastovala jižní pobřeží pevnin. Naštěstí se o ně zastavila a na severním pobřeží, kde byli Američané vylodění, se projevila jen stoupnutím vody. Voda ale stoupla po celém světě skoro o metr díky antarktickému ledu, vrženému do světových moří. Chobotnicím to nevadilo, jsou obojživelní, takže jsou ve vodě doma, lidem na Zemi by to vadilo víc.“

„Tohle ti chobotnice řekly?“ chtěl vědět Olda.

„Ano. Přitom mi důrazně připomněly dohodu o nevstupování do jejich světa. Jsou prý strašně rády, že se Němci a jejich zbraně přesunuli na Zem, nechtějí s tím mít nic společného. Omluvil jsem se jim, připomněl jim, že jde z mé strany jen o odbornou konzultaci a radu, jinak budeme jejich svět respektovat. S tím jsme se rozešli. Bohužel, dost chladně.“

„Ani se jim nedivím,“ řekl Olda. „Války mají plná kusadla. Co s tím můžeme dělat?“

„Měli bychom okamžitě započít se stavbou domů, podobných sanatoriu,“ řekl Alexijev. „Vítku, mohl bys to naučit své kamarády a pár dospělých? Studium musíte v této chvíli odložit, jde o životy. Kdyby opravdu došlo k tomu, čím Nové Německo hrozí, musíme dát přístřeší co největšímu počtu lidí ze Země a byli bychom rádi za každý zachráněný lidský život.“

„Myslíš, vzít sem lidi ze Země, kdyby se tam život stal nemožný?“ řekl rovnou Olda.

„Ano,“ řekl Alexijev. „Koho sem vezmeme, přežije. Zbývající lidé na Zemi budou mít nejspíš smůlu. I když nějací přežijí, velká sláva to nejspíš nebude.“

„A co když nikdo Nové Německo nenapadne?“ chytala se poslední naděje Máňa. „To si přece musí každý rozmyslet!“

„Byl bych pro, aby to tak dopadlo,“ řekl Alexijev. „Ale bohužel, musíme uvažovat i tu horší možnost. Američané mandát k akci proti Novému Německu nedostali, ale kdo jim může zabránit podniknout útok na vlastní pěst? V televizních zprávách ukazovali, jaká část světa by to odnesla. Byla by hodně velká. Většina Jižní Ameriky, mimo oblasti za Andami, tam co je například Chile. Ani severní Amerika by se z takové vlny nevzpamatovala, smetlo by to i celé atlantické pobřeží Afriky. Evropa by to odnesla také, zastavilo by se to snad o Alpy a Norsko. Čechy by vlnu možná přečkaly, ale dá se očekávat, že by to vyvolalo kolaps počasí, vichřice a záplavy, jako nikdy předtím. Nejméně by to snad postihlo Asii, alespoň co do první vlny, ale pochybuji, že by se jich zkáza civilizace nedotkla. Němci to právem nazvali Sebevražda lidstva. Řekl bych, že je to čas pro Čerta k zavolání Přítele.“

„Jde o život?“ zeptal se Olda. „No... teď už zřejmě jde.“

„Co ale, když ani Přítel andělů nepomůže?“ strachovala se Máňa.

„Pak lidstvo na Zemi skončí,“ řekl Alexijev. „Můžeme zachránit jen takovou část lidí, na jakou stačíme. Kolik se nám jich podaří dostat přes brány? Jeden autobus pobere dvě stě lidí, ale i kdybychom jich odvezli milion, nestačíme se o ně postarat! I kdyby Vítek pro ně teď hned začal stavět domy, dokonce i kdybychom jim nabízeli jen nouzové přístřešky pod stany, nebudeme mít pro ně dost jídla. Bez telepatie jim robocentra nic nevytvoří a nás není tolik, abychom je stačili zásobovat.“

„Měl bych nápad,“ řekl Olda. „Hodně lidí se vejde do Útočiště. Paláců je tam dost, jídlo roste na stromech a navíc je to sousední svět od Země, můžeme je tam brát šestistupem.“

„Ten krásný nápad má jen jednu vadu. Mrzouty!“ opáčil Alexijev.

„Proto ani naše zpráva není nedůležitá, Ivo!“ řekl Olda. „Mrzouti spáchali sebevraždu. Místo nich jsou tam naši kamarádi Chétezó, ti nám v nouzi rádi poskytnou dočasné útočiště.“

„Jak to víte?“ zděsil se Alexijev. „Snad jste tam nebyli?“

„Něco jsme tam zapomněli, tady to máš, Vítku!“ přiznal Olda a při těch slovech položil na stůl před údivem omráčeného Vítka dva jiskřivé diamanty. „První paměť je z Mělníka, jsou v ní všechny vaše výmysly. Druhá je úplná, je tam prý i to, co chybělo v Mělníce. Přitom jsme navíc zjistili, co se tam stalo. Mrzouti už nás ohrožovat nebudou. Chétezó jsou úplně jiní. Jsou to takové malé opičky, viděli jsme je tam už předtím, jen jsme nevěděli, že jsou rozumné.“

„Oldo!“ zamračil se Alexijev. „Neříkal jsem, že tam nesmíte?“

„Měli jsme to dobře rozmyšlené,“ vrtěl hlavou Olda. „Jednak jsme to předtím projednali s chobotnicemi a získali od nich novou úpravu. Možná bychom vydrželi i tu ledovou zbraň, jako minule Čert. Za druhé jsme na to potřebovali pouhou vteřinu a bránu jsem jen pootevřel, abych mohl dát příkaz a vzal si kopii. I kdyby nás roboti Mrzoutům prozradili, samotné čekání na jejich rozhodnutí by trvalo déle. A i kdyby nás se svou ledárnou již očekávali, nestalo by se ani tolik co minule. Jednak díky odolnosti od chobotnic, za druhé bychom byli na naší straně. Kromě toho jsme tam nevkročili ani nohou. To až pak, když jsme věděli, že nám nic nehrozí. A teď zkus odhadnout, kolika lidem to může zachránit život?“

„To jsi nemohl vědět!“ opáčil nahněvaně Alexijev. „Proč jsi tolik riskoval?“

„Kdyby tam šel Vítek a byli tam Mrzouti, zůstal by tam,“ tvrdil Olda.

„Ba ne!“ ohradil se Vítek. „Měl jsem dohodnuté s Brokem, že mě bude hlídat a kdyby se mi něco stalo, že mi pomůže! A taky jsem to chtěl jen skrz maličko pootevřenou bránu!“

„Vidíš? Byl na to připravený i bez mé odolnosti! A ani ho nenapadlo dojít si pro radu za chobotnicemi! Uhodl jsem to správně!“

„Jenže tam nešel a ty ano!“

„Zřejmě jsme ho jenom předběhli,“ podíval se vítězně Olda na Alexijeva.

„Poslyš, Oldo!“ trval na svém stanovisku Alexijev. „Nezdá se ti, že příliš riskuješ? Jako živá andělská encyklopedie jsi pro nás tisíckrát cennější než jako mrtvý hrdina!“

„Očesání našich robocenter bychom nenapravili ani za tisíc let!“ řekl Olda. „Přitom jsme zjistili, že Mrzouti zahynuli, to je pro nás ještě lepší zpráva. Celkově to za to stálo.“

„Kdy ty dostaneš rozum?“ vzdychl si Alexijev. „Jistě to za to stálo, ale nebýt několika šťastných náhod, mohlo to dopadnout zle!“

„Nemohlo,“ trval na svém Olda. „Udělali jsme s Máňou všechno, aby to dopadlo dobře. Byli jsme i za chobotnicemi, nechali jsme si poradit i pomoci.“

„Co se vlastně v Útočišti stalo za tu dobu, co jsme tam nebyli?“ zajímal se Alexijev. „Kdo je tam teď? Jak víš, že se bude chovat přátelsky?“

Olda tedy vyprávěl, jaké dobrodružství s Máňou prožili na výpravě za zapomenutou pamětí robotů. Ačkoliv se vlastně nic zlého nestalo, všichni se na ně dívali jako na hrdiny.

„Štěstí přeje připraveným,“ vzdychl si Alexijev. „Usnadní nám to situaci, proto vám to výjimečně projde. Měli bychom se připravit na záchranu lidí. Navrhuji okamžitě klonovat paměti a telepatické orgány pro všechny nové profesory i studenty. Nevynecháme z toho ani naše děvčata, jde o příliš mnoho životů. Měli bychom začít přesvědčovací akci mezi pacienty. Každý, kdo ovládne zdejší roboty, uživí tisíce lidí. Nemusí mít všichni idarchon ani slýrib, postačí telepatie, ale pěstovat klony musíme začít hned. Začneme tedy?“

Zřejmě neočekával nic jiného než souhlas a nemýlil se. Celý lékařský stůl jednomyslně jeho návrh přijal, snad s výjimkou dvou pacientů, kteří nevěděli oč jde.

„Dobrá, začněte všichni. A teď – dobrou chuť!“

Alexijev se posadil a všichni se pustili do večeře.

„Pánbůh s námi!“ vyjekla maminka Libora. „Lidi, jak tu můžete jen tak sedět a klidně jíst? Jestli to je pravda, chystá se konec světa! Mám tam muže a dvě děti! Co s nimi bude?“

„Jezte také,“ radila jí Máňa. „To se vám jen zdá, že nic neděláme. Ve skutečnosti právě připravujeme další zázraky. Třeba to nepostačí na všechno, ale můžete si být jistá, že uděláme co můžeme.“

„A co když už to na Zemi začalo?“ vzlykla si.

„Klid, paní!“ obrátil se k ní Alexijev. „Češi jsou nejblíž, budou na tom nejlépe. Kromě toho se na Zemi v této chvíli ještě nic neděje.“

„Jak to můžete tak jistě tvrdit?“ vyhrkla nedůvěřivě.

„Máme tam dvě telepatická štěňata, Leilu a Reka,“ odvětil lékař. „Sledují, co se děje na Zemi a podávají nám zprávy. Můžete být klidná, dosud tam žádná katastrofa nenastala. Pravdu má i Máňa. Ačkoliv se to nezdá, už minutu připravujeme další zázraky a na dálku se radíme s jinými. Co bude potřeba, zařídíme. Klidně se zatím najezte a nechte to na nás.“

„A nemůžeme vám pomoci?“ nabídla se.

„Možná vaši pomoc neodmítneme,“ řekl vážně Alexijev. „Přihlaste se až začneme hledat dobrovolníky, ale bude to nejdřív za týden. Do té doby nám nemůžete pomoci.“

„Proč až za týden?“

„To vám teď nestačíme vysvětlit,“ odmítl Alexijev. „Nechte nás dělat, co musíme.“

„Ale co ostatní?“ ukázala očima do jídelny, kde právě probíhala večeře pacientů.

„Nechte si to zatím pro sebe, nanejvýš pro pár známých,“ varoval ji Alexijev. „Nebojte se, všichni se to dozvědí. Když to ale začnete zbrkle rozhlašovat, způsobíte paniku.“

Dojedl, vstal a vyšel z jídelny. Venku se za chvíli ozvalo syčení odlétajícího autobusu.

Z dětí se jako první zvedl Vítek.

„Předběhli jste mě, ale vyšlo vám to!“ prohodil k Oldovi. „Dobře, obletím robocentra, aby měla všechna úplnou paměť. Můžeme začít se stavbou sídlišť, na ostatním se dohodneme potom. Víš, co mě napadlo? Měli byste se vrátit na Útočiště, aby tam nebyli tak překvapení. Co kdyby nám pomohli? Ovládají přece roboty jako my.“

„My už s tím počítáme!“ přikývl Olda a obrátil se na Máňu. „Půjdeme?“

„Můžu s vámi?“ vetřela se k nim Jarča.

„A já?“ hlásil se Pepek.

„Půjde nás tam procesí!“ usmál se Olda. „Nevadí. Teď už to jde, ale když si představím, jak to vypadalo včera...“

„To je fakt, ještě teď mě z toho mrazí!“ otřásla se Marie.

„Tak jdeme!“ poháněl je Pepek.

Ačkoliv byli opičkovití obyvatelé Chétezó vzrůstem menší, ovládali telepatii a bylo jich hodně, takže by snad mohli na nějakou dobu zásobování uprchlíků ze Země zajistit. Bylo by to pro ně snadné a vytrhli by tím pozemšťanům pořádný trn z paty. Dohoda s nimi byla naštěstí jednoduchá, sami se předháněli v nabídkách pomoci.

Na oplátku jim parta andělských učedníků předvedla léčení. Mrzouti Chétezům nikdy nepomáhali, naopak jim škodili, takže když děti uzdravily několik poraněných, vzbudily tím veliké nadšení. Olda to zmírnil vysvětlením, že nemohou uzdravovat příliš často, ale slíbil, že bude přemýšlet, jak to zařídit, aby si Chétezové mohli své nemocné léčit sami. Telepatie jim nechyběla, musel by jim dát pouze idarchon. Ogdurové by si to jistě dlouho rozmýšleli, ale Olda by to riskl. Zmínil se také o tom, že se občas dají vracet k životu i mrtví.

„Předveďte nám to!“ žadonili hned nejbližší Chétezové.

„Není to jednoduché,“ zkoušel se vytáčet Olda. „Nemáte tu žádného mrtvého. Jen tak to předvádět nejde.“

„Mrtvého máme nedaleko!“ vzpomněl si jeden z Chétezů. „Pojďme tam!“

Pozemšťané na sebe mrkli. Pravda, byli čtyři, ale neškodilo by pomoci těmto milým, rozumným tvorečkům. Získat přátele je vždycky lepší než naopak.

Dali se tedy zavést do blízkého obydlí po Mrzoutech. Ke slibované mrtvole museli jít trochu hlouběji, ale v chodbě bylo světlo jako ve dne, takže ji brzy našli.

Olda ale zavrtěl hlavou, sotva ji z dálky spatřil.

„Oživovat mrtvé umíme jen krátce po smrti, dokud se tělo nezačne rozkládat,“ namítal. „Ten tady je přece mrtvý příliš dlouho. A vždyť to ani není nikdo z vás!“

„Bude to jen zkouška!“ ujišťoval ho Dyróčid. „Když to nevyjde, nic se nestane.“

Mrtvolou byla mumie zdejšího obyvatele, Mrzouta. Ležela na břiše a byla zahalená do zbytků jakési látky. Olda měl pravdu, byla příliš stará. Ležela tu z dob, kdy většina obyvatel zahynula, aby se malá skupinka jejich krajanů nemusela dělit s ostatními. Olda, Máňa, Jarča i Pepek se na ni dívali se zájmem jako na mumii nějakého egyptského faraóna, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se ta vysušená a stovky let mrtvá kostra dala oživit.

„Ukažte nám to...“ žadonili všichni Chétezové kolem nich.

„Tenhle je přece mrtvý už stovky let, to vážně nemá cenu!“ vytáčel se Olda a ostatní z party mu přitakávali.

„Zkuste to! Postačí nám, když uvidíme to světlo!“ přemlouval je i Dyróčid.

„Chceme vidět světlo...!“ žadonily sborem opičky.

Děti se na sebe podívaly.

„Vždyť o nic nejde,“ ustoupila první Máňa. „Dnes už energii pro nikoho nepotřebujeme, proč jim neudělat radost?“

„No dobře,“ ustoupil i Olda. „Pojďte se rozestavit do kříže.“

Ačkoliv mělo jít o pouhou demonstraci, puntičkářsky zaujali potřebné postavení a Olda ještě odkázal příliš zvědavé Chétezy, aby se vzdálili dál od jejich čtverce. Pak na sebe mrkli, nadechli se a spustili.

Místo známého smutného tónu se chodbou rozlehl dunivý, stále stoupající tón ohlušující síly. Smutný byl, ale přitom byl nezvykle hluboký a silný. Olda, jeho kamarádi i Chétezové si okamžitě zacpali uši, ale nestačilo to, nedalo se to vydržet, ten tón je prostoupil skrz naskrz. Současně se mumie obalila žlutým světlem. Nebyl to ten známý bílý závoj. V tmavé chodbě se rozzářilo miniaturní žluté slunce, sálalo horkem a nepřestalo, ani když všichni čtyři přestali posílat energii. Ta koule ohně se stále roztahovala, až přehradila celou chodbu. Nepostupovala rychle, stačili jí ustupovat, ale oheň oddělil Jarču s Pepkem. Zůstali na druhé straně a Olda je ztratil s očí. Napadlo ho, že to nevypadá dobře. Ani zázraky by se neměly přehánět a oživovat mumii asi nebyl nejlepší nápad! Co to může udělat, když se jim neznámé síly vymkly z rukou? Nikdo to nevěděl. Instinktivně od toho couvali, zdálo se, že nejlepším řešením bude útěk. Olda s Máňou mohli utéci ven, ale Jarča s Pepkem mohli ustupovat jen hloub do stavby, odkud by se ven nedostali. Oldu napadlo uprchnout do sousedního vesmíru, ale s hrůzou zjistil, že nemá dost energie ani na otevření brány. Zářící slunce sálalo horkem, ale přitom pohlcovalo volnou energii, takže jim okolní energetické prázdno znemožnilo i tuto ústupovou cestu.

Pozemšťané brzy pocítili strašlivý vlčí hlad a nesmírnou únavu. Jarča zřejmě při couvání narazila zády na stěnu a začala zoufale telepaticky ječet. Navzdory ohlušení ji slyšeli a Olda jí chtěl také telepaticky poradit, ať se otočí a utečou s Pepkem a s Chétezy hlouběji do stavby. V té chvíli ale ohnivá přehrada náhle zhasla. Tón také ustal, jako když utne.

Všem chvíli trvalo, než si oslněné oči zvykly na normální světlo. Bylo ho v chodbě dost, ale ne ve srovnání s tím ohněm. Co spatřili, jim ale odvahy nepřidalo.

Uprostřed chodby, vyklizené nezvyklým ohněm, se pomalu obrátila a posadila mumie Mrzouta. Vytřeštili na ni oči nejen Chétezové, ale i pozemšťané.

„Oldo! Ono to šlo!!!“ vyhrkla Máňa.

„To bych nikdy nečekal...“ koktal Olda. „Vážně jsem myslel, že to nepůjde!“

„Tohle pouhou energií nevysvětlíš!“ řekla Jarča. „Podívejte se, jak vypadá! Vždyť ho to úplně obnovilo!“

Mrzout se udiveně rozhlížel. Byl první, kterého pozemšťané viděli na vlastní oči za živa, v plné kráse. Pravda, podle pozemských měřítek krásou zrovna nevynikal, ale rozdíl proti jeho vzezření před chvílí byl obrovský. Kde zůstala ta vyschlá, kostnatá mumie? Tyčkovité ruce a nohy byly najednou samý sval, stejně jako silný krk. Také obličej se zakulatil silnými žvýkacími svaly. Místo vyschlé hnědé kůže byl Mrzout pokrytý kůží pískově žluto-červené barvy. Nejnápadnější na něm byly tři oči. Vystupovaly z očních důlků ven, byly veliké jako dětské pěsti a krvavě červené.

„Kdo jste? A co tady děláte?“ oslovil všechny telepaticky. „Chátro jedna, kde jste se tu najednou vzali? Co jste vůbec zač?“

„Pryč! Všichni pryč! Utíkejte!“ reagoval na to také telepaticky někdo z Chétezů.

Opičkovití tvorové vyskočili, vzali nohy na ramena a rozutekli se. Dyróčid zkusil vzít za ruku Oldu a táhnout ho pryč, ale Olda se na útěk nedal a Dyróčid se po krátkém zaváhání jen trochu přitiskl k Oldově noze, ale zůstal s ním.

„Kdo jste, zakrslíci?“ opakoval Mrzout nevlídně a pomalu se postavil na nohy. Měl na výšku hodně přes dva metry a rázem se na všechny díval svrchu.

„Jsme tu na návštěvě!“ vzpamatoval se Olda.

Okolní vesmír se naštěstí stačil doplnit volnou kosmickou energií a Olda se přestal cítit bezmocný, jako ještě před chvilkou.

„Nikoho jsme sem nezvali!“ vrčel Mrzout mrzutě. „Zvlášť ne takové... co tu děláte?“

„Ani jste nás zvát nemohli,“ řekl Olda. „Byli jste všichni mrtví.“

„Cože?“ zkoprněl Mrzout. „Kdo že byl mrtvý?“

Pravda, takové sdělení s ním mohlo pořádně otřást. Pokud by mu uvěřil.

„Všichni!“ tvrdil mu dál Olda. „Tebe se nám právě teď podařilo oživit.“

„Nesmysl!“ odsekl Mrzout. „Já přece nejsem mrtvý!“

„Ale byl jsi!“ ujišťoval ho Olda. „Strašně dlouho jsi byl mrtvý. Ani jsme nevěřili, že by se nám oživování podařilo. Naštěstí to šlo, takže jsi zase mezi námi živými.“

„Poslyš, ty škvrně, co to blekotáš?“ vyjel si na Oldu Mrzout hrubě. „Já že jsem mrtvý? Chceš, abych tě tady na tomhle místě praštil?“

„To by byl pěkný vděk za vzkříšení!“ neudržela se Jarča.

„Jaképak vzkříšení?“ vybuchl Mrzout. „To bych musel být nejprve mrtvý! Jen se na mě podívejte, jak jsem živý!“

„Chce nás zabít...!“ varoval Oldu Dyróčid.

„Nechce,“ uklidňoval ho Olda. „Myslí si, že je silnější a že si na nás může dovolovat. Ani sám netuší, jak se mýlí.“

„Mýlím se?“ vykřikl Mrzout telepaticky. „Vy se mýlíte, vetřelci! Koukejte vypadnout, odkud jste přišli, nebo...!“

„Nebo co?“ nedal se vyprovokovat Olda. „Nebo nás praštíš? Použiješ na nás svou sílu? Ale tu máš přece od nás!“

„Jste lháři!“ opáčil Mrzout. „Zakrslí, mrňaví lháři!“

„Poslyš,“ obrátil se Olda na Dyróčida. „Oni byli všichni takoví?“

„Ještě horší!“ odvětil v obavách Dyróčid. „Skoro se divím, že se ještě nepokusil někoho z nás zabít. Bylo by mu to podobné!“

„Kdo si to myslel?“ vyštěkl na ně telepaticky Mrzout. „Tohle si nikdo ani myslet nesmí! Uráží to naše hnízda i našeho jedinečného, vznešeného ducha!“

„Jsi ze svého hnízda jediný naživu!“ obrátil se k němu opět Olda. „Nikdo jiný už nežije, žádná hnízda nejsou. Ale jak se mi zdá, nebyl to dobrý nápad chtít oživovat zrovna tyhle!“

Poslední větou se opět obrátil na svého opičkovitého kamaráda, ale telepatil všesměrově, aby mu rozuměli všichni.

„Máš naprostou pravdu!“ souhlasil s ním rychle Dyróčid. „Nebyl to dobrý nápad. Proč jste nám ale tvrdili, že to nepůjde?“

„Samotné nás to překvapilo,“ povzdychl si Olda. „Teď nevím, co s ním budeme dělat.“

„Utečme!“ navrhl Dyróčid. „Než nás začne zabíjet!“

„Zabít nás nemůže,“ uklidňoval ho Olda. „On si jen myslí, že je silnější. Netuší, že síla svalů vůbec nic nerozhoduje.“

„Aha!“ vykřikl telepaticky Mrzout. „Zřejmě jste ozbrojeni!“

V té chvíli už držel v rukou předmět, podezřele se podobající pozemským zbraním. Olda sice věděl, že lidé této civilizace používají smrtící nástroje, ale viděl je poprvé.

„To je jejich ledová zbraň!“ vydechl zděšeně Dyróčid, úplně ztuhlý hrůzou. „Teď už mu neutečeme!“

Mrzoutovi ale v téže chvíli vypadla zbraň z rukou. Udiveně se díval na své ruce, zplihle a bez vlády visící dolů. Nemohl pohnout ani prstem, nemohl je ani napřáhnout, od ramen dolů je měl ochrnuté. Máňa se rozhodla nečekat a Mrzouta částečně přimrazila. O pouhou vteřinku tím předběhla Oldu a jak se zdálo, ani Jarča a Pepek by o mnoho déle neváhali.

„Jak vidím, zdejší roboti tě poslouchají a kdykoliv ti dodají i zbraně!“ obrátil se Olda na Mrzouta vyčítavě. „To už víme. Myslíš si ale, že jsi proto silnější? Mýlíš se!“

Olda za Mrzoutem otevřel bránu, zkoprnělého hromotluka zvedl očima a prohodil ho do sousedního vesmíru – Sibérie. Dříve než se hromotluk vzpamatoval, brána se za ním zavřela.

„Vzkřísili jsme ho, ale nebylo to dobře!“ obrátil se Olda na Dyróčida. „Musel jsem ho dostat mimo vliv jejich robotů, aby je nemohl použít proti nám.“

Všichni svorně s Oldou souhlasili, nejvíce jistě Dyróčid.

„Už ho sem nevracej!“ vykřikl rychle. „Naše přání bylo zpozdilé, uznávám to, měli jsme si to lépe prohádat, ale jen ho sem nevracej, nebo nás spoustu zabije!“

„Nezabije,“ ujistil ho vážně Olda. „Nevrátíme ho sem, byl by tu nebezpečný.“

„Ještě že umíte otevírat ty díry!“ oddychl si Dyróčid. „Co to tam ale bylo? Viděl jsem tam něco bílého, jako bývá u nás ve studených krajích daleko odtud.“

„Viděl jsi to správně,“ souhlasil Olda. „Ta díra vedla do sousedního světa a opravdu je tam chladněji. Nech to na nás, my už to nějak vyřešíme.“

„Kdybych vám mohl radit, zabijte ho,“ řekl vážně Dyróčid. „Myslíte si snad, že se s ním dohodnete? Pochybuji o tom! A věřte mi, známe je dobře!“

„Zabít ho nemůžeme,“ vzdychl si Olda. „Leda kdyby to opravdu jinak nešlo. Zkusím se s ním domluvit, ale ať to dopadne jak chce, sem ho už nevrátíme.“

„To taky nedělejte, jestli máme být přáteli!“ přikývl rychle Dyróčid.

„Mrzouta se nemusíte bát,“ ujišťoval ho Olda. „Tento svět je váš a my neuděláme nic, co by vám uškodilo.“

Dyróčid se upokojil, ale Máně se to nezdálo.

„Poslyš, Oldo, co bude dělat v Sibérii? Oblečený není a tam je přece mráz!“

„Já vím,“ řekl Olda. „Ale co s ním? Nechat ho tady by bylo nebezpečné. Vzpomeň si, když nás chtěl zabít ten minulý, ani na to nepotřeboval zbraň a dokázal to i na dálku! Byla by jen otázka času, kdy by tohohle napadlo použít proti nám roboty. Nemůžeme ho vzít ani do Andělského světa. Tam je sice teplo, ale roboti by ho tam poslechli také a my sami pořádně nevíme, jaké zbraně tam jsou připravené. Ještě by nám tam mohl znemožnit život!“

„Máš pravdu!“ uznala Máňa. „Ale pořád mi to připadá moc kruté!“

„Radši se vrátíme,“ navrhla Jarča. „Alexijev něco vymyslí!“

Olda, Máňa, Jarča a Pepek se proto rychle rozloučili a vrátili se do sanatoria. S výsledky jednání s Chétezy mohli být spokojení, jen Mrzout v Sibérii jim kazil náladu.

Alexijev už na ně čekal.

„Zprávy ze Země jsou trochu lepší,“ řekl už zase klidněji. „Konec světa se zřejmě konat nebude. Brazílie si sice stěžuje a chtěla by se soudit o náhradu, protože jim panika způsobila škody i v civilním sektoru, ale nikdo ji nepodporuje. Nebylo to vinou Němců. Všichni říkají, dobře jim tak, neměli začínat válku. Myslím si, že je to tak správně. Po těch zkušenostech si na Nové Německo nikdo netroufne a jak se zdá, Němci sami nikoho napadat nechtějí. Jestli se nestane nic zvláštního, dopadne ta krize jakž-takž dobře. Klonování ale nezastavíme. Jednak to dost dobře nejde, za druhé, čím dřív to budou mít všichni, tím lépe.“

„Však by to bylo hrozné, kdyby lidi nedostali rozum!“ poznamenala Máňa.

„Zastavili se na krok od propasti,“ vzdychl si Alexijev. „Lidstvo je pořád barbarské, to nemůžeme popřít. Pořád je to napnuté, ale zdá se, že se to může už jen lepšit.“

Vypověděli mu naopak, jeden přes druhého, jak uspěli na Útočišti.

„S Chétezy jste to dohodli dobře,“ pochválil je. „I kdyby to nebylo potřeba, budeme-li připravení, tím lépe. Mít přátele je vždycky výhoda. S tím Mrzoutem je to nesmírně zajímavé. Věřím, že jste to nečekali, ani já bych to neřekl. Nu, aspoň víme, že i to je možné. S Mrzoutem bude nejspíš těžké pořízení, ale buď se s námi domluví, nebo mu vyhradíme místo někde, kde nebude nikomu překážet. Sám toho moc nezmůže.“

„Chtěli jsme udělat radost Chétezům,“ vysvětlovala Alexijevovi Máňa. „Nezlobíš se?“

„Proč?“ usmál se shovívavě Alexijev. „Bylo to neuvážené, ale nedá se to považovat ani za klukovinu, natož za nějaké darebáctví. Prostě jste vyzkoušeli, že to jde i v tomto případě. Kdyby s nimi byla řeč, mohli bychom jich vzkřísit i víc. Nezapomeňte, všichni nemuseli být zlí. Našla se tam sice banda darebáků, která ostatní vyvraždila, ale ti vyvraždění za to nejspíš ani nemohli.“

„Nebyl bych si tím tak jistý,“ vrtěl hlavou Olda. „Ten vzkříšený podle tebe patřil mezi oběti, ale po probuzení se choval stejně jako tamta banda.“

„Pokusíme se s ním přesto domluvit po dobrém,“ trval na svém Alexijev. „Musíme to ale dělat opatrněji. Nechte mi ho na starost. Pokusím se mu vysvětlit, že jeho svět patří jiným, takže se tam už nemůže vrátit. Kdyby to přijal, jakože mu nic jiného nezbývá, mohli bychom mu vzkřísit pár dalších, aby nebyl sám, a vyhradit jim nějakou enklávu, kde by mohli žít.“

„Víš, Ivo,“ pokračovala Máňa, „Mrzouty bych radši nechala na pokoji. Napadlo mě ale vzkřísit nějakou skutečnou pozemskou mumii. Nějakého faraóna, nebo raději kněze, to přece byli vzdělanci! Víš, co bychom se od něho dozvěděli? Vědci na Zemi celá staletí pracně luštili hieroglyfy, on by je plynule četl! Dohadujeme se nad jejich životem, od něho bychom se dozvěděli všechno a hned. A co takhle vzkřísit ještě jiné? Neolitického Ötzi, pra-anglického Lindow-mana, nebo nějakou mumii z Číny...?“

„Zadrž!“ zarazil ji Alexijev. „Napadlo tě, jestli by s tím souhlasil i ten farao?“

Máňa zůstala stát jako omráčená.

„Myslíš, že by mu to vadilo?“ opáčila nejistě.

„Jen si to uvědom!“ pokrčil rameny Alexijev. „Ocitne se ve světě, který nezná. Země je úplně jiná než byla za jeho časů. Nebude si mít s kým popovídat, nebude mít přátele... Na nás se může dívat nepřátelsky. Uvidíš, jaké problémy nás ještě čekají s Mrzoutem!“

„To je snad něco jiného!“ namítla Jarča. „Pro Mrzouty jsme vetřelci, proto nás nemají rádi, ale farao by byl přece člověk jako my, ne?“

„Ani ten vzkříšený Mrzout nemohl vědět o našich sporech s jeho krajany,“ vrčel Olda. „Přesto se proti nám postavil. A hned se zbraní v ruce! Bude to pěkná cháska!“

„Poslyšte,“ pokusil se to uzavřít Alexijev. „Je dobře, že jste tu možnost objevili, ale tady bych se rozhodně neukvapoval. Nejsem zásadně proti pokusům tohoto druhu, ale měly by být pod vědeckou kontrolou. Vzkříšení Mrzouta nebyla klukovina, ale to neznamená, že bylo dost uvážené. Co takhle předem připravit vzkříšenému prostředí, jaké znal? Aby nedostal šok, hned až se probere.“

„Měli bychom si to lépe promyslet,“ souhlasil Olda. „S Mrzoutem to bylo opravdu moc partyzánské. Všichni jsme ale mysleli, že to nepůjde, že jen uděláme pro naše nové kamarády nějaký světelný efekt. Nikoho z nás nenapadlo, že by to mohlo jít! Samo vzkříšení neprobíhalo obvykle, efekty při něm byly trochu jiné než normálně... Teď ho máme na krku, ale musíme se o něho postarat, v Sibérii dlouho nevydrží...“

„To už nějak uhrajeme,“ mávl rukou Alexijev. „Buď se s ním dohodneme po dobrém, nebo mu vyhradíme vhodný životní prostor, necháme ho tam a přestaneme si ho všímat. To mě v této chvíli netrápí. Hlavně když na Zemi nenastane konec světa.“

„Kéž by,“ vzdychl si za všechny Olda.

Errata:

26.05.2021 10:29