Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Návraty

Zpět Obsah Dále

Olda, Máňa a Jarča se dohodli, že na počest záchrany světa odloží učivo. Jarča navrhla výlet do Prahy, ostatní byli pro. Jen Vítek s Pepkem prohlásili, že budou zušlechťovat roboty a stavět města, načež odletěli na okružní cestu kolem světa s novým letadlem typu UFO.

„Co kdybychom si to staré UFO vypůjčili a udělali poprask na Václaváku?“ navrhla se šibalským úsměvem Jarča.

„Moc bych se nezviditelňoval,“ odmítl to Olda. „Neukazujme ďáblům, co máme.“

„Stavila bych se raději ve škole a zkusila bych ukecat pár bývalých spolužáků,“ navrhla Máňa. „Jsme přece v jiné situaci než prve.“

„To beru,“ přikývl Olda. „Michal se parádně chytne za nos. Co mohl s Vítkem dokázat, kdyby necouvl! Ale říkejte si co chcete, Michal byl vždycky z kluků nejlepší.“

„Jen se ho nezastávej!“ usekla jeho nadšení Máňa. „Zbaběle couvl, sotva se ukázalo, že to s maturou nemusí být jednoduché!“

„Nezkusíme to s Jitkou Kučkovou?“ mrkla na Máňu Jarča. „Měla cukání už předtím.“

„A nedělala to jen aby mohla drbat?“ napadla Máňa i její nadšení. „Měla jsem takový dojem, nejvíc na mě vyzvídala, jestli jsem byla nebo nebyla před Oldou nahá...“

„Byla k nám nejblíž,“ namítla Jarča. „Jak bych to řekla, vstupní pohovor má za sebou.“

„Zkusit to s ní můžeme,“ svolila Máňa. „Ale to ti povídám, hučet do ní moc nebudeme. Buď se sama a včas rozhodne, nebo jdeme o dům dál.“

„Hučet nebudeme do nikoho,“ potvrdil Olda.

„Kam jinam bys ještě šla?“ vyzvídala Jarča na Máně.

„Třeba za Katkou,“ navrhla Máňa. „Nebo za Lidunou. Šikovných a chytrých holek se ve třídě jistě najde víc.“

„Dobře,“ řekl Olda. „Další možnost je jít za Faustkou. Měla by mít přehled, kdo je na tom nejlépe a komu to můžeme nabídnout.“

„Ta ti bude radit, jak bys ji zbavil nejlepších žáků!“ odfrkla nesouhlasně Jarča.

„Faustku snad trochu známe,“ řekl Olda. „Vypadá přísně, ale jestli někomu jde o blaho žáků, je to ona. Ona a Hrdinová jsou prostě učitelé pašáci. Pak jsou menší pašáci, jako Kružík. Proháněl mě nespravedlivě, ale nakonec uznal chybu. Nejhorší jsou hudlaři jako Havránek. Sedí si na svých argumentech a můžeš je stokrát vyvrátit, vede si svou. Prostě je to pitomec, i když učitel.“

„To si troufáš! Ještě že už na tebe nemůže!“ řekla Jarča.

„A není to tak?“ opáčil Olda. „Nebyl lepší Horák ve výtvarce? Taky by mohl tvrdit, že podvádím. Kroutil hlavou, ale chlapsky přiznal, že to možné je a nedělal problémy. Ale musíte všichni uznat, Faustka nám pomohla nejvíc!“

„Dobře, šla bych i za ní,“ přistoupila na to Máňa. „Ale nejprve bych šla do naší třídy, ty jsme přece znali nejvíc.“

Do školní budovy vstupovali přece jen s trochu divnými pocity. Jak je to dlouho, co sem sami chodili? Ve škole bylo ticho, všude se vyučovalo. Došli k jejich bývalé třídě. Také tady bylo ticho, jen zevnitř bylo slyšet Hrdinovou.

„Počkáme na přestávku?“ špitla nesměle Máňa.

„Myslím, že ne,“ řekl Olda. „Hrdinová nám jistě nějakou výjimku uzná.“

A odhodlaně zaťukal na dveře.

„Prosím, vstupte!“ ozvalo se zevnitř.

Vstoupili všichni tři.

„A hleďme, naši maturanti!“ uvítala je Hrdinová. „Co jste nám přinesli?“

„Nabídku,“ řekl Olda. „Přišli jsme vám přerušit vyučování. Už jste, doufám, slyšeli, co se stalo u pobřeží Brazílie? Slyšeli jste také, co hrozilo?“

„Slyšeli,“ zvážněla Hrdinová. „Zaplať pámbu, že to tak dopadlo!“

„Naštěstí konec světa nehrozí,“ pokračoval Olda. „Připravovali jsme se ale na nejhorší, kdyby nastala katastrofa, o jaké se mluvilo, zachránili bychom jen pár milionů lidí. Jsme rádi, že se nic nestalo.“

„Vy jste chtěli někoho zachraňovat?“ zpozorněla Hrdinová.

„Máme mimozemské možnosti, to už přece víte,“ řekl Olda. „Podívejte se, vypadá to, že brazilská krize skončila, ale jistě víte, že k celosvětové katastrofě chyběl krůček. Kdyby se to stalo, nabídli bychom záchranu... možná dvaceti milionům lidí. Víc by bylo nad naše síly. Obě Ameriky a Afriku by to nejspíš spláchlo, dřív než byste si to tady v Evropě uvědomili. Když si představím paniku, jaká by nastala, až by ničící vlna smetla půlku Evropy, neviděl bych moc naděje ani pro vás. Naštěstí už to nehrozí a my jsme vám přišli nabídnout: pojďte a přidejte se k nám! Dnes je to jiné než před rokem. Zájemcům můžeme nabídnout studia na mimozemské univerzitě. Máme už dvě, lékařskou a technickou.“

„Komu je ale vaše nabídka určená?“ zeptala se ho vážně Hrdinová. „Všem žákům, nebo jen některým?“

„Chytrým a spravedlivým lidem,“ odvětil Olda. „V téhle třídě je jich víc, můžeme mezi ně přibrat i rodiče. Počítáme i s vámi, paní učitelko. Dejte se k nám také!“

„Potřebujete snad učitele?“ podívala se na ně zkoumavě.

„Jak se to vezme,“ usmál se Olda. „Bereme hlavně lidi chytré a spravedlivé. U nás se dá naučit všechno, učitele teď budu dělat i já, takže budeme vlastně kolegové. Ale učit není totéž co vychovávat. Vychovávat je víc a vy byste to jistě uměla. Já zatím ne.“

„Pokud jde o tvé spolužáky, budeš asi nejspíš přesvědčovat Michala, Luboše a Ivana. Možná ještě Járu a nevím, asi Karla... Co jim chceš vlastně nabídnout?“ snažila se to zamluvit Hrdinová.

„Michala bereme hned, paní učitelko,“ odvětil Olda. „Ivana možná taky. Z kluků ještě Honzu, Máňa s Jarčou asi vyberou pár holek, ale Járu, Luboše a Karla? V žádném případě!“

„Proč?“ zarazila se. „Luboš přece patří k nejchytřejším! A Honzovi škola moc nejde!“

„Víc než chytré potřebujeme spravedlivé,“ řekl Olda. „Když Honzovi přidáme maličko inteligence, a to my dovedeme, naučí se všechno a zvládne nejen maturitu, ale i tu vysokou. Járu a Karla snad taky znáte. Svěřila byste jim vládu nad životem a smrtí? Já ne. A Luboše si už vůbec pamatuji jako podrazáka. Chytrý je, ale čest není jeho silná stránka. Takové tam nepotřebujeme ani náhodou.“

„Taková kritéria vy uplatňujete?“ rozbřesklo se jí. „Spravedlnost? To není nejhorší!“

„Kdo je u tebe podrazák?“ ozvalo se v té chvíli ze třídy.

„Ty, Luboši!“ odpověděl mu nahlas Olda. „Vzpomeň si na naši sázku. Vsadil ses kdysi, že jistý hrozící průšvih vezmeš na sebe. Nejenže jsi to nesplnil, ale pak jsi ještě křivě svědčil. Jen si na to vzpomeň!“

„To mi ale nemůžeš dokázat!“ vybuchl Luboš.

„Nic ti nepotřebuji dokazovat,“ řekl Olda. „Prostě si to pamatuji a ty jistě taky. Tenkrát jsi narazil nejvíc, když ses spoléhal, že ti nikdo nic nedokáže.“

„Jak to chceš ale dokázat dneska?“ opakoval Luboš.

„Musím snad něco dokazovat?“ usmál se Olda. „Nemusím. Oba dobře víme, jak to bylo. A nehraj si na uraženého. Možná tě tam vezmeme později, až vyrosteš a uvědomíš si, jakou cenu má čest. Teď ještě ne, teď jsi na to moc... nedozrálý.“

„Lháři!“ vybuchl Luboš. „Důkazy nemáš, jen urážíš a lžeš! Za takové urážky by ses měl omluvit, ale to ty asi nedokážeš, co? Tak si aspoň nehraj na spravedlivého!“

„Ty nepřestaneš?“ usmál se trochu smutně Olda. „Chceš to s větší ostudou?“

„S jakou ostudou? Dokázat mi vůbec nic nemůžeš!“ trval na svém Luboš.

„Jak chceš!“ pokrčil Olda rameny. „Kdo chce vidět důkaz, ať na pár vteřin zavře oči!“

Mrknutím zkontroloval, že i Hrdinová na chvilku zavřela oči a vyvolal si do telepatie okamžik, kdy se s Lubošem vsázel.


Něco takového nemůžeš dokázat ani teď, ani po obědě,“ tvrdil Luboš.

„Dokázal bych ti to hned, ale byl by průšvih. Kdyby nic jiného, sousední vesmír smrdí jako zkažená vajíčka.“

„Tvrdit si můžeš co chceš, záleží na tom, jestli chceme věřit nebo ne. Co když naopak sousední vesmír, tedy, pokud existuje, voní jako růže?“

„Tak pozor,“ zvedl prst Olda. „Netušíš, jak snadno bych ti to mohl vyvrátit!“

„Snadno?“ rozesmál se Luboš. „Na to klidně vsadím svůj počítač a mám jistotu, že na něm budu hrát hry ještě hodně dlouho!“

„Počítač si nech. Ale když prohraješ, vezmeš ten průšvih na sebe a vymyslíš si k tomu nějaké hodně věrohodné vysvětlení, platí?“

„A co vsadíš ty?“ opáčil klidně Luboš.

„Hlavu tyrannosaura, jestli si na ni chvilku počkáš.“

Dobře, můžeme se vsadit. Až ji přineseš...“


Olda přerušil reminiscenci. Všichni si začali protírat oči, ačkoliv právě oči při té ukázce nejvíce odpočívaly.

„Dál to znáte,“ řekl Olda. „Otevřel jsem okno do sousedního vesmíru, tam právě padaly německé bomby a jedna vymetla školní jídelnu. Byla to frajeřinka, odnesl jsem ji spravedlivě. Až sem to bylo v pořádku, patřilo mi to. Ale jak se zachoval Luboš? Podle sázky měl nést část následků, ne-li všechny. Místo toho svědčil proti mně a navíc křivě. Je to tedy křivák. Takové tam nechceme a nebereme.“

„To sis vymyslel až teď!“ zaječel Luboš.

„Reminiscence se podobají filmu, ale na rozdíl od filmu se nedají ošálit trikem,“ opáčil klidně Olda. „Jsou tak podrobné, že se prostě nedají vymyslet. Mohu takhle zobrazovat i své představy, ale budou asi jako kreslený film. Sám jistě nejlépe víš, že to bylo naprosto pravdivé. Do posledního smítka na podlaze!“

Skoro celá třída se dívala na Luboše, že by od něho pes kost nevzal. Luboš pochopil, že mu nevěří nikdo. Nenašel zastání ani u Édy, který jindy stál zásadně proti Oldovi. Nevěděl, co si má počít. Tak zle se proti němu spolužáci ještě nikdy nepostavili. Nejhorší na tom bylo, že všechno byla pravda, jenže teď už nebyla jen mezi ním a Oldou, teď ji znali všichni!

„Proč jsi to nepoužil už tenkrát při vyšetřování?“ mračila se na Oldu trochu Hrdinová.

„Byla to přece i moje vina,“ odvětil Olda. „Raději jsem to vzal na sebe. A reminiscence nejsou na Zemi uznávané jako důkaz. Luboš může tvrdit, že mu nikdo, nikdy a nic nedokáže a pokud jde o lidské soudy, má pořád pravdu. Pro nás ale zůstane křivákem. Ani ne proto, že to nevzal podle sázky na sebe, jako pro jeho křivé svědectví potom.“

„Měl jsi s tím přijít už tenkrát, soudný člověk nemůže něco takového jen tak pominout,“ namítla Hrdinová.

„Soudný člověk a soudce jsou často významově velice odlišné pojmy,“ usmál se smutně Olda. „Pozemské soudy nejsou na něco takového zvyklé, nejspíš by to jako důkaz nepřijaly, tak jako by nepřijaly svědectví zvířete. Tenkrát se mi zdálo lepší vzít všechno na sebe, beztak jsem na tom měl vinu největší. Ale to jsou staré záležitosti. Dnes chceme některým nabídnout, aby se k nám přidali. Kdo se obává, že na studia nestačí, toho uklidním. Umíme přidat na inteligenci. Hlupák se stane vynikajícím žákem, schopný géniem a kdo byl génius už na Zemi, bude u nás ještě chytřejší. Když přidáme inteligenci psovi, můžeme diskutovat i s ním. Ale podrazáka na poctivého a čestného člověka nedokáží napravit ani Ogdurové.“

„Vy máte i technickou univerzitu?“ ozval se pro změnu Michal. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mi tenkrát lhal?“

„Nelhal jsem,“ ohradil se prudce Olda. „Tenkrát jsme ji opravdu neměli, ale od té doby jsme objevili několik světů a navázali kontakty s dalšími mimozemskými civilizacemi. Tím se naše možnosti zvýšily. Škoda, že jsi tenkrát couvl. To jsem počítal se studiem na normální lékařské fakultě. I tu bychom zvládli, nám třem chybí už jen pár zkoušek, ale už je nebudeme dělat v Praze. Podařilo se nám založit dvě mimozemské univerzity, dokončíme to tedy u nás, ale stihneme to už letos a budeme přitom sami přednášet těm novým. Kdybys tenkrát poslechl, mohl bys dnes přednášet také, jenže na technice. Vítek je mladší než ty a dnes staví úžasné paláce, projektuje a pilotuje letadla. A ne ledajaká! Antigravitační!“

„To jsi ale tenkrát neříkal!“ vybuchl Michal. „Tvrdil jsi, že technika nemá budoucnost!“

„Tvrdil jsem stejně jako dnes, že biologie má budoucnost větší,“ opravil ho Olda. „Na tom si stojím pořád. Ale používáme i techniku.“

„Dobře,“ přerušila je Hrdinová z pozice učitelky, ale poslechli ji i teď. „Nabízíš tedy víc než dřív. Ale co dál?“

„Nabízíme nejen studium,“ pokračoval klidně Olda. „Také ubytování pro studenty i pro jejich rodiče. A co víc, nabízíme studium i jim. Nemyslete si, paní učitelko, že to je zbytečné. Jestli se k nám dáte, čeká to i na vás, i když víme, že toho víte víc než obvyklý průměr. U nás by to ale bylo málo. U nás začnete úplně nový život, i když na současných základech.“

„To by bylo možná krásné, kdyby... musela bych asi opustit všechno tady, kde jsem už zvyklá. Školu byste mi tam asi nahradili jinou školou. Ale já opravdu nemohu opustit tatínka, je už starý a skoro bezmocný...“

„Jé, vezměte ho tam, paní učitelko,“ vyskočila Máňa. „A možná byste měla přijít hlavně kvůli němu! Co ho čeká tady na Zemi? My ho tam dáme dohromady, uvidíte! I on u nás může studovat, až ho dáme do pořádku a trochu omládne.“

„Studovat? V osmdesáti letech?“ povytáhla Hrdinová údivem obočí.

„Osmdesát není žádný věk!“ řekla Máňa. „Stará Gertruda Steinová má taky přes šedesát a u nás dostala tolik chuti do života, že začala psát básně! Běhá do schodů jako mladice, co teprve, až bude slavit třístovku!“

„Neříkám, že někomu vrátíme dětství,“ přidal se Olda. „To by bylo trochu moc. Ale kdyby nedávno stoletého Hitlera nezastřelili, otravoval by svět možná i v příštím století. Proč by měl žít takový padouch a poctiví lidé ne?“

„O Hitlerovi to psali...“ uvažovala Hrdinová. „Chobotnice to prý dovedly.“

„My to dovedeme ještě lépe,“ ujistila ji Máňa. „Chceme jít za Faustovou, vzali bychom tam všechny spravedlivé učitele. Některé tu necháme, jiní se třeba nebudou schopní odtrhnout od zdejšího světa, ale u Faustové a u vás by nás to vážně mrzelo.“

„Ty taky slibuješ hory doly?“ usmála se na ni Hrdinová.

„Taky,“ přikývla Máňa. „Stojí to za to. Rozhodně nelituju, že jsem to tenkrát jako první pochopila. Dneska mám čtvrtinový podíl na osmi zmrtvýchvstáních, takže se dá říci, že jsem sama vzkřísila dva mrtvé. Snad to není tak špatný počet!“

„A co ty, Jarčo?“ obrátila se učitelka na třetí z trojlístku.

„Já to mám z nás nejhorší,“ trochu se zamračila Jarča. „Podíl na devíti vzkříšeních mám větší než Máňa, zato jsem sestřelila dvě helikoptéry, bylo tam aspoň deset mrtvých. Nemohla jsem ale dělat nic jiného, nemám žádné výčitky svědomí. Střílely po mně i do lidí a překazila jsem jim hrozný masakr.“

Třída obdivem vydechla, jen to zašumělo. Jejich kamarádka sestřelovala helikoptéry? To bylo něco pro představivost všech!

„Ty?“ nevycházela z údivu Hrdinová. „Do tebe bych to vážně neřekla! Ty umíš střílet?“

„Nesundala jsem je kulometem ani jinou zbraní,“ řekla Jarča. „Jen jsem trochu... očima na dálku přimrazila piloty. Naletěli pak do skal a uhořeli. My máme... jiné možnosti.“

„Přimrazila? To jde? A jak ses vůbec do takové situace dostala?“

„Roznášeli jsme po zemích třetího světa salámovníky a chlebovníky,“ řekla Jarča. „Byla to taková hurá akce... Učili jsme lidi pěstovat je, zasázeli jsme s nimi tisíce stromů a pomáhali jsme jim zahnat hlad. Paní učitelko, kdyby vám před očima někdo střílel do lidí a měla byste možnost to překazit, váhala byste? Co má přednost? Životy nevinných, nebo životy vrahů?“

„Asi ti nevinní. Ale v našich novinách ty plodiny přičítají americkým vojákům, dovezli si je přece z mise na Q-Zemi,“ podotkla tázavě Hrdinová. „Všichni to tak znají. Spojené státy zbavily náš svět dvojího hrozícího nebezpečí, invaze hitlerovců a hladu!“

Máňa s Jarčou se na sebe podívaly. O tomhle nikdo v Andělském světě nevěděl. Kdo si to dovolil tak drze přisvojit jejich zásluhy? Od chobotnic věděly, že Američané v jejich světě sehráli obrovskou úlohu při likvidaci Hitlera a jeho bandy, ale chobotnice přičítaly podstatnou část zásluh o mír nějakému Čechovi, který tam Američany dostal a nakonec samotného Hitlera osobně zastřelil. O tom se ale v Čechách také mlčelo.

„Oni ty plodiny skutečně dovezli,“ mračila se Jarča. „Jenže je sami zakázali zákonem. Tím by je potopili, nebýt nás. My jsme je právě proto začali šířit ve velkém a když už se to ve světě ujalo, ani Američané to nezastavili. Byla to naše akce, ne jejich. Oni tomu bránili a jak je vidět, dodatečně si pak přičetli zásluhy, jak už to na Zemi chodí.“

Obě, Manča i Jarča, se mračily nad tou nepravdou.

„To nic,“ uklidňoval je obě směrovaně a tedy skrytě Olda.

„To je snad jedno,“ mávl rukou a pokračoval nahlas: „Důležité je, že se ty plodiny rozšířily. Nezáleží na slávě, ale na tom, že se lidem vede lépe.“

„To jsi řekl hezky,“ přikývla Hrdinová. „Zajímalo by mě ale, jak jste chtěli zachraňovat lidi při celosvětové katastrofě.“

„Máme přece další, úplně prázdný svět!“ řekl Olda. „Vešly by se tam možná stovky milionů lidí. Jde už jen o to, kolik bychom jich stihli pobrat.“

„Co by si ale s úplně prázdným světem počali?“ vrtěla hlavou Hrdinová. Kde by tam bydleli? V jeskyních? A co by jedli?

„Ten svět už tak prázdný není,“ řekl Olda. „Donedávna jsme tam měli sanatorium pro dva tisíce lidí, ale brzy tam bude stát město se dvěma univerzitami a u jednoho města dlouho nezůstane. Náš technický génius Vítek postavil palác sanatoria během dvou hodin. Stejnou rychlostí staví i university, obytné čtvrti mu jdou ještě rychleji. Město postaví za týden!“

„To je neuvěřitelné!“ vydechla Hrdinová.

„To je docela normální zázrak,“ dodal vážně Olda. „Tam jsme si zvykli na jiné poměry. Škoda, že to všechno nemůžeme přenést na Zem! Tady by to bylo ještě lepší.“

„Nemůžete? Proč?“ zeptala se ho naléhavě.

„Nové Německo si z Q-Země, my jí říkáme Xijtra, dovezlo kus území se vším, co tam bylo,“ řekl Olda. „Bohužel i s německými bombami, schopnými způsobit katastrofický konec světa. My nic takového na Zemi nechceme. Proto musíme vybírat lidi, kteří ostatní nepodrazí. Ještě nedávno jsem se chtěl setkat se současným starostou Nového Německa. Mají ho namísto prezidenta a chtěl jsem si s ním popovídat, ale po hrozbách zkázou světa po tom ani netoužím. Xijtrané mě před ním také varovali a já jim věřím. Němci se s Xijtrany rozešli ve zlém, my se s nimi naopak kamarádíme. Máme zkrátka jiné cíle a netoužíme nikam tahat bomby.“

„Dobře, ale čeho dosáhnete, když své město nepostavíte tady, ale jinde?“

„Ukážeme, že to jde,“ řekl Olda. „Tady na Zemi nám příliš mnoho vlivných lidí házelo klacky pod nohy. Tam takové škůdce nemáme. Až bude jasné, že to jde dělat lépe, pokusíme se vrátit, ale s takovými výsledky, že se nám nikdo neodváží škodit.“

„Já mám ale pořád pocit, že byste měli začít doma. Je hezké, že děláte zázraky, ale tady na Zemi by je lidé potřebovali víc.“

„Musíme začít od lidí,“ vzdychl si Olda. „Nestačí dát jim jídlo a ubytování, potřebují také životní cíl. Nemáme pro lidi práci, na jakou jsou zvyklí, sami si musí najít smysl života. Nejhorší je, že na Zemi je příliš mnoho těch zlých a v našem světě by mohli škodit více než tady. Jarča vám řekla, že sestřelila očima dvě helikoptéry. Je to tak, dokážeme to. Proto tam také nemůžeme vzít kdekoho. Až se později vrátíme na Zem, předěláme tady všechno.“

„Jak, všechno?“ zajímalo učitelku.

„Všechno!“ opáčil Olda. „Zrušíme státy, továrny, auta... Náš svět bude bez úřadů, vlád a ministerstev. Předěláme nemocnice i školy. To, co pracně učíte z učebnic, se dá zvládnout za chvilku. Učitelé u nás budou spíš vychovávat a když učit, tak příkladem.“

„To si tedy troufáte!“ usmála se.

„Troufáme!“ přitakal Olda. „Ale teď už to není vize jednoho dvanáctiletého kluka, jako před rokem. Teď se nad tím zamýšlejí vážení docenti a pedagogové. A to vypadá úplně jinak! Paní učitelko, přidejte se k nám! Radím vám, berte to, dokud je ruka Páně otevřená!“

„Nedáš mi ani čas na rozmyšlenou?“ zeptala se ho vážně.

„Dám,“ přikývl. „Dostal jsem na rozmýšlenou pár minut, vám dám pár dní. Promyslete si to, můžete si ještě ledacos zařídit. My teď jdeme za Faustovou. Tady bych to nabídl jen Michalovi, Ivanovi a Honzovi. Holky, koho navrhnete vy?“

Obě na sebe mrkly.

„Když to necháš na nás, vybereme Katku, Evču, Slávku a Dášu,“ řekla za obě Máňa. „Možná ještě Lidunu. Ať si to všichni doma prohovoří s rodiči.“

„Já jen dodám, že bereme nejraději celé rodiny, jako když se tam odstěhovali Koutovi nebo Hadrbolcovi,“ přidal Olda.

„Ale jen dobrovolně,“ usmála se Máňa. „A věřte nám, bylo to tak nejlepší.“

„Slyšeli jste?“ obrátil se Olda ke spolužákům v lavicích. „Nikoho nenutíme a nebudeme nutit. Jen nabízíme. Je to příležitost začít nový život, ale dá se snadno prošvihnout. Přeberte si to jak chcete, příští týden se tady zastavíme pro vaše rozhodnutí.“

„Uvidíme!“ řekla Hrdinová...


Olda, Máňa a Jarča vyšli ze třídy až po zvonění. Hrdinová je doprovodila do ředitelny, ale mlčela. Zřejmě jí nasadili pořádného brouka do hlavy.

Jednání s Faustovou bylo poměrně krátké.

„Chtěli byste pomoci několika spolužákům?“ shrnula to, když jí vypověděli s čím přišli. „To není špatné rozhodnutí. Mohly bychom vám s Hrdinovou vybrat pár takových, kteří by splnili vaše požadavky, i ze sousedních tříd. Jak jsem pochopila, není důležitá chytrost, vážíte si spíš čestnosti. To je v dnešním světě nezvyklé, ale sympatické kritérium. Měli bychom vám s tím pomoci.“

„A co vy sama?“ zeptal se Olda.

„Upřímně řečeno, láká mě to,“ přiznala. „Ale ne hned, mám tu spoustu rozdělané práce. Kdybyste za mnou přišli na začátku prázdnin, školský úřad by za mě snadněji hledal náhradu a hned by to bylo veselejší. To víte, učitel nesmí odejít v průběhu školního roku od třídy, jen když ho přejede auto a tak... Nevím, jak vám pomůžeme s našimi pozemskými znalostmi, ale kdyby vám šlo o výchovu, tady jsou možná lepší zkušenosti než naučené poučky.“

„Dobře, přijdeme na začátku prázdnin,“ slíbil Olda. „Ale žáky bychom tam rádi vzali už teď. Každý týden tam pro ně bude významnější než zbytek roku tady.“

„Podle toho, co jsem zažila s vámi, asi máte pravdu,“ připustila.

„Kdybychom přibrali žáky ze sousedních tříd, mohli byste tam zbývající sesypat a jednu třídu uvolnit,“ navrhovala Máňa. „Takže by byla Hrdinová volná hned, ne až na konci roku.“

„Hrdinová není jen vaše třídní,“ připomněla jim Faustová. „Učí také v několika třídách biologii. Chcete mi snad přidělávat problémy s rozvrhem?“

„To ne,“ rychle odvětil Olda. „Do prázdnin to počká. Ale ty žáky vezmeme. Spoléháme, že nám doporučíte jen ty správné!“

„Dobře, spolehněte se,“ souhlasila Faustová. „Bude to zajímavý experiment, první toho druhu v Čechách. Na školské správě už to nějak dopadne. A říkáš, žáky i s rodiči?“

„Bylo by to tak lepší,“ přitakala jí Marie. „Aby tam žáci nebyli jako v internátu a rodiče by se o ně nestrachovali. To radši vezmeme i rodiče.“

„Máte pro ně ale byt a práci?“ vyzvídala Faustová přísně. „To přece není jen tak!“

„Máme pro ně veškeré zabezpečení,“ slíbil Olda. „Práci si každý musí najít sám, zatím se tam ale uplatnili všichni, i když v jiném oboru. Některé obory tam totiž nejsou a nebudou, to se nedá nic dělat. Nemáme tam úřady a úředníky raději přeučíme na něco jiného, než kvůli nim extra zavádět kanceláře. To po nás nechtějte!“

„Dobrá,“ usmála se Faustová. „Přijďte tedy za týden, to je snad přiměřená lhůta.“

„Přijdeme,“ slíbili všichni vesele.


Vyšli ze školy ve výborné náladě.

„To by nám vyšlo, kam teď?“ zeptala se Jarča. „Co takhle podívat se po Praze? Už jsem nebyla pod Václavem ani nepamatuju!“

„Tak jo!“ souhlasil Olda. „Ale nabarvíme se tak nějak lidsky, aby lidi nekoukali.“

Pravda, lidé se za nimi ohlíželi, zejména po leopardí Máně a mušlovité Jarče. Obě dívky vyhlížely na Prahu moc exoticky, ale přemalování byla otázka okamžiku a v džínech vypadali všichni nenápadněji.

Místo aby použili městskou dopravu, vzali to všichni tři vzduchem. Zakrátko přistávali pod koněm na Václaváku. Zneviditelnili se jen na přistání, hned poté se objevili, ale žádné pozdvižení nevzniklo, zřejmě si jich nikdo nevšiml. Tím lépe!

Přešli na chodník a vydali se dolů. Vypadali jako normální dětská parta, procházející se městem. Ačkoliv touhle dobou děti obvykle sedí ve škole, nikdo se nad nimi nepozastavoval.

Najednou Olda popadl obě dívky za rukávy a zastavil se.

„Bacha – Johan!“ zarazil je směrovaným telepatickým výkřikem.

Všichni tři zůstali stát. Olda je naštěstí duchapřítomně strhl stranou do stínu pod strom, jinak by do nich náhodní chodci začali vrážet. Johana už viděli všichni tři. V očích jim přímo svítil červenou aurou, vytvářenou Vítkovým detektorem.

Johan klidně vyšel z hotelu Jalta a zamířil přes chodník k autům, stojícím před hotelem.

„Co tu dělá?“ zajímalo Oldu.

„To nevím, ale dobrého jistě nic!“ odvětila mu stejně bezhlučně Jarča.

Johan zamířil k nejbližšímu taxíku a nasedl.

„Co kdybychom se podívali, kam má zamířeno?“ navrhl Olda.

„Oldo, néé!“ zamračila se Máňa. „Máme se mu klidit s cesty a ne ho provokovat!“

„Mně se to taky nelíbí,“ přidala se k ní Jarča. „Buď rád, že nám zmizí s očí!“

„Ale on určitě chystá nějakou lumpárnu!“ protestoval Olda.

„Myslíš, že bys mu v něčem zabránil?“ pochybovala Marie.

„Heleďte holky, když mu v ničem nezabráníme, nic se nestane,“ přemlouval je Olda. „Jen se po něm podíváme! Máme volno, umíme být neviditelní a on na nás nemůže.“

„Stejně nám ujede!“ ukázala Máňa na odjíždějící taxík.

„Autem?“ vyprskl pohrdlivě Olda. „Vždyť je to jenom mercedes!“

„No dobře,“ ustoupila Máňa. „Snad to nebude tak nebezpečné jako u Mrzoutů!“

Taxík se mezitím rozjel, ale tři školáci se vypařili a zamířili za ním. Vznesli se šikmo vzhůru nad střechy domů a objevili se až ve výšce, počítali s tím, že se nahoru nebude nikdo z lidí dívat. A kdyby, nevadilo by jim to. Stačilo, že se drželi přímo nad taxíkem. Ten jel zatím pomalu, v centru beztak nemohl jet rychleji.

„Co kdybychom ho i s autem prohodili do jiného světa?“ napadlo Oldu.

„Kam?“ opáčila Máňa. „Do Útočiště? Co kdyby tam někomu ublížil? Nebo až k nám na Andělský svět?“

„Leda do Gehenny!“ zavrčela Jarča zlověstně. „Nebo do Sibérie!“

„To nemůžeme!“ řekla Máňa. „Je tam s ním taxíkář, nevinný jako lilie!“

„To je pravda,“ zarazil se Olda. „Ten by si to nezasloužil.“

Taxík mezitím zamířil na magistrálu směrem na Brno.

„To by mohlo stačit,“ navrhla Máňa. „Zřejmě jede do Německa. Musíme ho sledovat až na hranice?“

„Ještě chvilku,“ přemlouval kamarádky Olda. „Doprovodíme ho jen na kraj Prahy.“

Taxík sledovali pohodlně, vznášeli se přímo nad ním. Johan je nemohl vidět, musel by se vyklonit z okna. Nejel ale do Brna. Taxík sjel z magistrály a zamířil mezi paneláky.

„Skoro jako by jel k nám!“ napadlo Oldu.

„Hele, Oldříšku, nebydlí nakonec ve vašem bývalém bytě?“ napadlo Máňu.

„To zaručeně ne, naši ten byt vyměnili,“ ujistil ji.

„Aha!“ přijala to Máňa. „Tak co tady chce?“

„Uvidíme!“ pokrčil rameny Olda.

Jak se taxík blížil k místům, kde to znali, zajímalo to už všechny tři.

Zastavil před jejich školou. A zůstal stát, Johan chtěl zřejmě pokračovat v jízdě.

„A herdek!“ pomyslel si Olda. „Co tam chce?“

„Neviditelnost – a za ním!“ zavelela Jarča, které se zmocnila lovecká horečka.

Snášeli se dolů jako luňák na hejno kuřat, když je Olda náhle přibrzdil.

„Pozor!“ varoval kamarádky.

Před školu vyběhl spolužák Luboš a mířil přímo k Johanovi! Cosi mu říkal, rozhazoval při tom rukama, ale na tu dálku mu nerozuměli. Čemu ale rozuměli, byla bankovka, kterou Johan vytáhl z peněženky a podal Lubošovi.

„Luboš přece není pomocník ďáblů!“ podivila se tiše a ještě směrovaně Jarča.

Opravdu, svítil jim jen Johan. Luboše by si přece museli všimnout už ve třídě!

„Zřejmě to byla jen nějaká drobná službička,“ nadhodil Olda.

„Službička?“ opáčila Máňa. „Možná, ale dobře zaplacená.“

„To nic neznamená, trestné to není,“ mávl rukou Olda.

Johan nechal Luboše stát a zamířil do školy. Luboš spokojeně uhladil bankovku a dal si ji do kapsy, ale pak zamířil pryč. O Johana se nezajímal, ani Johan o něho. Asi to opravdu byla jen náhodná drobnost. Oldu to ale nepřestalo mrzet. Konec konců, Luboš býval jeho kamarád. Jak se mohl dát dohromady s Johanem? Vyčetl mu ve škole podrazáctví, ale vědomá služba ďáblovi je přece jen horší i než zrada kamaráda.

Velké hlavní dveře školy se mezitím zavřely.

„Za kým jde?“ zajímala se Jarča. „Nebude to nakonec kvůli naší akci? To by nám mohl pěkně zavařit! Mohl by někomu ublížit, nebo je ovlivňovat jako Luboše.“

„Okno na konci chodby v prvním patře!“ napadlo naštěstí Máňu.

Jak si ještě pamatovali, okno se nedalo pořádně zavírat, občas se otevřelo větrem, možná by stačilo zvenčí zatáhnout. Teď by se jim to hodilo. Obletěli školu, ale okno kupodivu drželo, školník zřejmě vadnou kličku vyměnil... Oldu to ale nemohlo zastavit. Otevřel okno pohledem na kličku zvenčí, všichni tři vklouzli dovnitř a okno za sebou zavřeli.

Po schodech se ozývalo slabé dupání. Johan přicházel. Ačkoliv byli neviditelní, všichni tři se přitiskli ke stěně. Johan je nespatřil, mířil přímo do ředitelny.

„Jde jednat s Faustkou!“ napadlo Oldu. „To je průšvih! Na ní to přece závisí nejvíc!“

„Jdeme tam!“ napadlo rozkuráženou Jarču. „Faustka sice nesvítí, ale kdyby se stala jeho komplicem, měli bychom ji v zádech. Chci vědět, o čem si budou povídat.“

„To špatně dopadne!“ sýčkovala Máňa.

„Když budeme neviditelní, nic nám neudělá!“ namítla Jarča.

Pravda, byla to cesta do jámy lvové, ale nejvíc by se dozvěděli. I opatrnější Máňa proto přestala protestovat. Ke dveřím ředitelny přeletěli neslyšně. Jarča opatrně stiskla kliku a tři neviditelní se vmáčkli do ředitelny. Faustová se právě otáčela, aby Johanovi nabídla židli, Johan stál zády k nim, nemohl si všimnout ani pohybujících se dveří. Měli vyhráno.

„Jdete za mnou zbytečně, pane...“ uvítala Faustová ďábla. „Informace o žácích podávám jedině rodičům a jejich oprávněným zástupcům, ovšem od toho jsou rodičovské schůzky.“

„Potřebuji vědět, co tu dnes chtěl můj bývalý syn,“ řekl Johan. „Byl tu před půl hodinou se dvěma spolužačkami.“

„Bývalý syn?“ podivila se Faustová. „Jak to myslíte, bývalý syn? Připomíná mi to právě tak nelogický obrat bývalý černoch!“

„Vyženil jsem ho, ale s jeho matkou jsem se zase rozešel,“ vysvětlil jí to rychle. „Proto bývalý, ale pořád mě zajímá, to je vše.“

„Aha!“ řekla Faustová. „Myslíte zřejmě Oldu. Ten ale od loňska do naší školy nepatří. Složil předčasně maturitu a ukončil školní docházku, tím to pro nás skončilo. Jako jeho bývalý otec byste to snad měl vědět!“

„To také vím!“ řekl Johan. „Co tu ale dělal dnes?“

„Nejspíš navštívil své bývalé spolužáky,“ odpověděla mu bezelstně Faustová. „Žáci se občas vracejí do bývalých tříd, když se někdo odstěhuje. To je naprosto normální a zřejmě je to i jeho případ.“

„Podle mých informací jednal ale delší dobu i s vámi,“ řekl ostřeji Johan.

„To se ale školy netýkalo a do mých soukromých hovorů není nic ani rodičům,“ odvětila klidně Faustová.

„Já to ale potřebuji vědět!“ zasyčel Johan.

Olda najednou zaslechl známý pískot, který už dlouho neslyšel. Poprvé na něj narazil v soudní síni, když byl obžalován Alexijev. Johan se tedy snažil Faustku donutit jednat podle jeho příkazů!

Málem by proti Johanovi vyslal volnou energii, ale v té chvíli se zarazil. Johan je přece ďábel, žádný inhibitor nepotřebuje, jen by mu tím dal jasně najevo, že je tady. Nebylo by lépe počkat? Snad Faustce neublíží, chce se jen něco dozvědět!

Počkám, řekl si raději. Napadlo ho ale varovat Máňu a Jarču.

„Pozor, holky!“ oslovil je směrovaně. „Johan používá podprahové ovlivňování!“

„Já nic necítím!“ odvětila obratem stejně neslyšitelně Máňa.

Jarča ale mlčela. Olda se po ní ohlédl a strnul.

Kamarádka stála u dveří viditelná, zřejmě nevnímala okolí ani Oldovo varování. Jen tam stála a nepřítomně se dívala přímo před sebe. Takže to nebylo pouhé podprahové ovlivňování! Oldovi došlo, že poprvé vidí na vlastní oči účinky orgánu, který chobotnice u Bóži opatrně označily pojmem psychický rezonátor. Letmým mrknutím oka zjistil, že i ředitelka Faustová nehybně stojí se stejně nepřítomným pohledem.

„Máňo, vnímáš mě aspoň ty?“ obrátil se úzkostlivě na dosud neviditelnou Máňu.

„Jasně,“ opáčila. „Hele, Oldříšku, co se to děje s Faustkou?“

„Johan používá podprahové tlumení vůle!“ rychle jí vysvětloval Olda. „Je to horší než hypnóza, vyřadil i Jarču! Koukni, stojí u dveří a čumí do blba! Na tebe to nepůsobí?“

„Zdá se, že ne,“ řekla zaraženě. „Nic zvláštního necítím, ty ano?“

„Zlaté chobotnice!“ řekl Olda. „Ochrana proti duchům! A hlavně proti Johanovi!“

„Ty myslíš?“ znejistěla Máňa.

„Jo!“ odvětil lakonicky Olda. „Na nás dva to nepůsobí, ale jen já to vnímám. Horší je, že jsme v pasti! Zůstali jsme na něho dva a Jarča nám nepomůže, spíš nás může prozradit.“

„Co takhle vzít Jarču z obou stran a opatrně ji vyvést na chodbu?“ napadlo Máňu.

„Snad to půjde!“ vzdychl si směrovaně Olda.

Bleskurychle se domluvili, ale v té chvíli začala povídat Faustová. Olda se až otřásl, jak se změnila. Podle jejího skelného, nepřítomného výrazu bylo vidět, že i ona jedná pod vlivem ďábla, ale vypadalo to hrozně. Z energické ředitelky byla najednou pomalu mluvící loutka. Jako idiotka, napadlo Oldu. Mělo to jedinou výhodu. Ačkoliv Jarču viděla, nevnímala ji. Johan seděl skoro zády ke dveřím, ale Oldovi bylo jasné, že všechno pochopí, až se otočí k odchodu. To bude konec nenápadnosti. Museli jednat rychle, než Faustku vyslechne.

„Olda byl přemlouvat bývalé spolužáky, aby s ním šli někam mimo Zem,“ začala.

„To už vím!“ přerušil Johan ředitelku ostře. „O čem jednal s tebou?“

„Zachází s ní jako s hadrem,“ podotkl Olda, ale pomáhal Máně strkat Jarču ke dveřím. Naštěstí nekladla odpor, strkali ji před sebou jako panenku-chodičku. Teď šlo hlavně o to, aby si Johan nevšiml, až Máňa otevře dveře na chodbu. Olda se pro jistotu ohlédl, ale Johan byl zřejmě dostatečně zaujatý Faustovou.

„Přemlouval mě, abych s ním odešla také,“ odvětila Faustová nepřítomně.

„To by se mu hodilo!“ řekl Johan uštěpačně. „Nikam nepůjdeš! Ještě podrobnosti té nabídky. Co ti nabízel? Mluv!“

V ďáblově ruce se náhle objevilo něco nepříjemně podobného pistoli. Tak vypadá i klasická pistolová páječka nebo malá vrtačka, jenže v rukou ďábla to jistě nebyl nevinný nástroj, ačkoliv to nemělo ani charakteristický tvar zbraně, ani to nevypadalo kovově.

Olda strnul. Situace se otočila úplně jinak. Johan přece zbraň k zastrašení Faustové nepotřebuje, když ji má v hrsti. Proč by na ni ale zbraň vytahoval? Zbývalo jediné možné vysvětlení. Až mu Faustka řekne, co se chce dozvědět, skutečně ji zabije.

„Máňo! On ji zabije...“ vyhrkl telepaticky pro kamarádku. „To ne! Faustku mu nedám!“

Poslední větu telepatoval už hodně vzrušeně.

„Co chceš dělat?“ opáčila Marie také tak. Držela Jarču za loket, ale zarazila se, když ji Olda pustil a otočil se zpátky k ředitelce.

„Musíme něco udělat!“ uvažoval Olda. „Přece ho nenecháme zabít Faustovou!“

„Myslíš tím, co drží v ruce?“ znejistěla Marie. „To přece nemusí být zbraň! Třeba je to jen nástroj k čipování lidí! A on ji ani nechce zabít, jen poznamenat!“

„Nemůžeme čekat, až to použije!“ odvětil Olda. „Kdyby to byla zbraň, budeme si to do nejdelší smrti vyčítat! Nesmíme jí nechat ublížit!“

„Oldo, neblbni!“ prosila ho Máňa. „Chceš jít proti ďáblovi? To špatně dopadne! Počkej aspoň, až vytáhneme Jarču na chodbu!“

„To beztak nestihneme!“ nedal se Olda zastavit. „Synchronizuj se o mě a otevři za ním bránu do Útočiště! Já otevřu druhou na Sibérii, tam co byli tvoji zajatci. Podebereme ho i se židlí a prohodíme ho tam.“

„Oldo, nééé!“ znejistěla Máňa. „Z toho kouká otevřená válka proti ďáblům! Alexijev nás za to nepochválí! A v Sibérii je určitě krutá zima!“

„To zdůvodníme!“ řekl Olda. „O ďábla se neboj, ten to přežije. Dělej, než nám Faustku zabije před očima! Pozor – teď!“

Za Johanem se na krátký okamžik objevil modravě ohraničený ovál. Vzápětí se modrý okraj zdvojil. V první chvíli tam byl šťavnatě zelený tropický les, náhle vystřídaný sněhovou plání bez jediného stromu.

Olda, synchronizovaný s Máňou, pohnul naráz oběma branami.

Modré okraje poskočily vpřed. Dolní částí podťaly nejprve zadní nohy židle pod sedícím Johanem, pak přední. Prolétly nohami snadno, jako rozžhavený drát pěnovým polystyrénem, napadlo Oldu. Johan se i se židlí překotil dozadu, nohy mu vylétly do výše, ale než se stačil polekat, zmizel v modravém otvoru. Ještě než se brána zavřela, vylétl z ní fialový oheň, ale jak Johan padal pozadu z výšky prvního patra, oheň už mířil šikmo vzhůru. Na stropě nad stolem Faustové zažhnula elipsa ohně, ozvalo se ohlušující prásknutí a rachot, shora pár vteřin padaly rozdrcené kusy betonu, ale to už otvor hvězdné brány prskl a zmizel a ve stropě zůstala jen ohořelá metrová díra.

Oldovi i Máně zatrnulo, když si představili, že tímhle ještě před okamžikem mířil ďábel na jejich ředitelku. Zřejmě to nebyl nástroj, ale zbraň. Co by z ní asi zbylo? Raději nemyslet! Správně se toho Olda obával!

Na zemi zůstaly kousky nohou židle, lasturovitě hladce odříznuté, před ředitelkou byla na stole navršená hromada betonové suti. Shora ještě cosi přiletělo. Z kabinetu nad ředitelnou přistála na hromadě suti plastiková školní lidská lebka. Při dopadu z ní odlétla pohyblivá dolní čelist i odebíratelná mozkovna, ale zbytek působil i přes plastikový vzhled morbidně.

Olda se vrhl k Faustové, Máňa k Jarči. Ale obě, ředitelka i kamarádka, si jen nepřítomně přejely rukou přes oči, jako by se právě probíraly ze snu.

„Jarčo, neviditelnost!“ snažila se Máňa připomenout kamarádce. „Vnímáš mě vůbec?“

„Jó... aha...“ vzpamatovala se Jarča a poslušně zprůhledněla. Pomalu přicházela k sobě, ale byla ještě trochu omámená.

„Pane... pane...“ vstala Faustová a nevěřícně se dívala před sebe. „Kde jste...?“

Nemohla si srovnat v hlavě hromadu betonové suti na jejím vždycky vzorně uklizeném psacím stole. Mimoděk vzala do ruky kus betonu, ale hned jej upustila, jak byl horký.

„Mizíme!“ navrhla rychle Máňa jen pro Oldu.

„Nemizíme!“ odmítl Olda.

„Proč?“ naléhala na něho Máňa. „Padáme, než bude průšvih!“

„Ne!“ řekl Olda. „Nemůžeme tady nechat Faustku ďáblům!“

„Johan je přece pryč!“ přesvědčovala ho Máňa. „Ze Sibérie se sám jen tak nevrátí!“

„Já vím,“ opáčil Olda. „Ale satelitům zmizel tady. Kde ho budou ďáblové hledat? Nikde jinde než tady, rozumíš? Vyposlechnou si Faustku a pro jistotu ji...“

Nemusel ani moc naznačovat, co tím myslí.

„Ježkovy zraky!“ zarazila se Máňa. „Máš asi pravdu, ale co s tím chceš dělat?“

„Nemáme na vybranou!“ řekl Olda a zviditelnil se přímo před nechápající ředitelkou.

Chvíli se na něho dívala zděšeně.

„Oldo!“ vyhrkla. „Kde ses tu tak najednou vzal?“

„Stojíme tu už dlouho,“ řekl Olda.

„Kdo?“ rozhlédla se Faustová. Právě včas, aby zachytila očima obě objevující se dívky. Stály stranou a obě vypadaly provinile.

„Co tu děláte?“ zamračila se na ně.

„Mám vám připomenout toho pána, co tu byl před chvílí, nebo si na něho vzpomenete sama?“ zeptal se jí Olda. „Jsme tu kvůli vám, ale dvojnásob kvůli němu.“

„Ano, někdo tu byl!“ vzpomínala ředitelka. „Ptal se na tebe! Představoval se... Já... já... vlastně ani nevím! A kde je teď?“

„V pekle,“ řekl Olda. „Ale v jiném, než kde je doma. Asi se tomu hrozně diví.“

„Ty toho pána znáš?“

„Chtěl být přece mým otcem,“ řekl Olda. „Málem byl taky mým vrahem. A teď chtěl zabít vás a možná i někoho dalšího.“

„Já to vůbec nechápu,“ zavrtěla hlavou odevzdaně.

„Úplně to nechápu ani já,“ řekl Olda. „Proč po vás chtěl, abyste mu pověděla, o čem jsme spolu mluvili?“

„To vážně nevím,“ řekla. „Co to bylo za chlapa?“

„Paní ředitelko, kdysi jsem vám říkal, že budete muset uvěřit v anděly, až je na vlastní oči uvidíte,“ řekl Olda trochu smutně. „Vzpomínáte si na to?“

„Na to si pamatuji docela dobře,“ usmála se trochu, poprvé od svého znovuprobuzení.

„Tak vám říkám, právě nastal čas, abyste uvěřila v ďábly,“ řekl. „Ten pán byl skutečný ďábel. Poslali jsme ho s Máňou do třetího vesmíru, ale brzy se tu objeví další.“

„Chceš mi snad tvrdit...“ zajíkla se. „To snad ne...! Ďábel? A opravdový?“

„Opravdový,“ přikývl Olda vážně. „Podívejte se nahoru nad sebe, co pro vás chystal! Nejspíš se na to nepamatujete, byla jste úplně mimo, když to dělal.“

Faustová vzhlédla vzhůru. Opálená elipsa vedla až do kabinetu, zčernalé zbytky drátěné betonové armatury a nahoře řeřavějící zbytky dřevěných parket. Kabinet plný vířícího bílého betonového prachu, který ale nemohl padat dolů, neboť rozežhavený otvor pořád ještě vytvářel slabý komínový efekt a vzduch tam proudil vzhůru.

„Jak, mimo?“ zeptala se ho trochu roztržitě.

„Něco jako v hypnóze,“ vysvětloval jí. „Nejspíš si část z toho vůbec nepamatujete.“

„A ty myslíš, že mě tam chtěl odnést?“ vyhrkla.

Ačkoliv to vypadalo jako parodie na dávný příběh a u Faustové by tomu přispívalo i její jméno, bylo to příliš hrozivé, než aby to vyvolalo úsměv.

„Ne,“ řekl Olda. „Chtěl vás zabít. Místo díry do stropu by vás zpopelnil. Překazili jsme mu to na poslední chvíli. Smůla je v tom, že dalším ďáblům, kteří sem brzy přijdou, nemůžete odolat. Nezbývá nic jiného, než vás rychle a bez ohledu na vaši pověst dostat pryč, i když tím asi uděláme škodolibou radost některým žákům.“

„Ale proč?“ nechápala. „Co mohl mít proti mně?“

„Ďáblům nejde o vás, ale o nás,“ řekl Olda. „Nám rádi škodí i tím, že ubližují lidem, se kterými jednáme. Nechceme vás mít na svědomí, ale nemůžeme vás trvale hlídat a chránit. Když vás tady necháme, sesypou se na vás. A když budou mít výhodu první rány, v ničem jim nezabráníme. Nemuseli by to ani udělat nápadně. Dnes nebo zítra vám vybuchne v bytě plyn, přejede vás na ulici auto, nebo se stane něco podobného. Pojďte raději hned teď s námi! Měli bychom tam vzít pro jistotu i vaše příbuzné. Koho chcete vzít s sebou? Určitě manžela, možná dceru i s rodinou, koho ještě?“

„Mám tady rozdělanou práci!“ připomněla jim důrazně. „Kdo ji za mě dodělá?“

„Nikdo. Jestli budete zítra po smrti, tak jako tak nic nedokončíte,“ ujišťoval ji.

„Nevím,“ mračila se. Nechtěně se přitom dotkla betonu před sebou a opět ucukla, jak byl ještě horký. A stal se paradox. Ten žhavý kus ji velice rychle zchladil.

„To je to vážně tak zlé?“ zeptala se nejistě.

„Vážně,“ přisvědčil Olda.

„Vy dvě si to také myslíte?“ obrátila se na jeho kamarádky jako na svědkyně.

„Vidíme to hodně černě,“ připojila se Máňa. „Ale bude to tak. Před chvílí Johan mimo vás zhypnotizoval i Jarču. Nemáme dost síly zápasit s ďábly, když jim odoláme jen dva.“

„Ale jak to, že jste to vydrželi, když je to tak nebezpečné?“ chytala se každé domnělé nelogičnosti v jejich verzi.

„Byli jsme nedávno v Aomuniaku, u těch mimozemských chobotnic,“ vysvětlovala jí rychle Marie. „Trochu nás upravily a věnovaly nám větší odolnost. Zatím jen mně a Oldovi, my už to předáme dalším.“

Ve škole mezitím narůstal hluk. Prásknutí Johanovy zbraně nezůstalo bez odezvy. Olda si uvědomoval, že sem každou chvíli vtrhnou lidé, školník nebo učitelé. Neměli by je tu najít, jinak dají ďáblům příliš zřetelnou stopu! Ačkoliv i ta díra ve stropě by pro ně mohla být dost dobrým vodítkem, tomu nikdo nezabrání...

„A kde je vlastně ten... teď?“ rozhlédla se rychle Faustová.

„V Sibérii,“ odpověděl rychle Olda. „To je svět mimo jejich vliv. Hodili jsme ho tam, aby se nedokázal sám vrátit. Nestarejte se o něho. Bude to náš problém, co s ním uděláme. Nebude to jednoduché, je ozbrojený, ale opakuji vám, není to vaše věc. Stačí, když víte, že vás chtěl zabít a že jsou na Zemi jiní, kteří to ochotně udělají za něho, když s námi teď hned neodejdete. Je to opravdu vážné a jde vám o život, pochopte to!“

„Připadá mi to jako zbabělý útěk,“ posteskla si Faustová. „Co spolužáci, a Hrdinová?“

„Je to útěk,“ řekl Olda. „Možná i trochu zbabělý. Musíme ustoupit, pokud možno beze ztrát. Dokážeme sestřelit očima helikoptéru, ale ďáblové jsou silnější. Největší nebezpečí teď hrozí vám. Nejste snad kamikaze, nemusíte místo ústupu páchat pro slávu císaře harakiri. Vás a vaše blízké k nám vezmeme hned, pro ostatní si podle slibu přijdeme do týdne. Po tomhle určitě uznáte, že čas na rozmyšlenou je nebezpečný luxus. Pojďte s námi, než naší přítomností ohrozíme další lidi.“

„Poslyš, Oldříšku!“ namítla Máňa nepříliš přesvědčeně. „Neměli bychom oběhat aspoň těch pár vybraných a vzít je k nám rovnou taky? Co když nás tu budou za týden čekat? Luboš to vyslepičil Johanovi a dalším ďáblům to jistě řekne také!“

„Luboš? Z vaší bývalé třídy? Co s tím má společného?“ zarazila se Faustová.

„Nic moc,“ řekl Olda. „Jen donášel ďáblovi Johanovi.“

„A ke všemu za peníze!“ přisadila si Jarča.

„Jen ho informoval,“ omlouval ho Olda. „Určitě ani neví, komu sloužil. Ostatní ďáblové o Lubošovi nevědí, ale přijdou sem, protože právě tady jim Johan zmizel. Naštěstí jim zmizí se všemi důležitými stopami a bohužel i s jednou ředitelkou. Alexijev má určitě pravdu, bude to píchnutí do hnízda sršňů! Jenže nemáme jiné východisko. Možná bude skutečně lepší začít od Hrdinové, pokračovat Michalem a brát je po pořádku rovnou z domovů. Nemáte někde adresy rodičů, paní ředitelko? Nemůžete nám z nich vybrat, které bychom měli oběhat? Nevíme, co všechno Luboš Johanovi nabonzoval, ale co hrozilo vám, hrozí možná i jim. Ustupujeme, ale snažíme se aspoň minimalizovat ztráty! Pomůžete nám je zachránit?“

„Přesvědčili jste mě,“ přikývla. „Mám ty adresy a pomohu vám. Možná mám proti vám jednu výhodu, znám nejen vaše spolužáky, ale i rodiče. Ne všechny, jen ty, kdo se zajímají o své děti a chodí se na ně ptát, ale ti by vás jistě zajímali nejvíc, ne?“

Otočila se stranou, otevřela starou skříň a vytáhla šedivý kancelářský šanon.

„Tady jsou,“ zvedla jej do výšky. „Všichni žáci školy, jejich rodiče i adresy.“

Hluk na školních chodbách zesílil a zdálo se, že se přibližuje. Každou chvíli sem někdo vkročí školník, učitelé, nebo žáci. Museli spěchat.

„Pojďte s námi!“ podal Olda ruku ředitelce – přímo před velikým modrým oválem.

Na druhé straně byl krásný zelený les.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2021 10:29