Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Od té doby, co si naši koupili počítač, nechodím už vůbec ven. Táta s bráškou programují, já ale hraji hry. Líbí se mi, že můžu být pilotem tryskového letadla, námořníkem, ale i pirátem, hledačem pokladů. Když začnu hrát, přestávám vnímat okolí, počítač mě úplně pohltí. Nejraději jsem pilotem Formule 1.

Start. Vyrážím v podobě modrého panáčka mezi ostatními na závodní dráhu. Vybral jsem si okruh Piccolo na Sicílii. A už se všichni řítíme do prudké zatáčky. Jak ostatní postupně předjíždím, zvyšuje se moje sebevědomí. Už jedu na 3. místě, kolem mě se všechno jen míhá. Prudký náraz. Auto hoří. Rudá barva přes celou obrazovku je to poslední, co jsem viděl.

Start. Musím se rychle soustředit, neboť červený panáček – můj druhý život – už vyráží mezi ostatními na závodní dráze. A už se všichni řítíme do prudké zatáčky. Zase předjíždím, kde to jde. Vypadá to, že zbytečně riskuji, ale to je právě kouzlo těchto her. Můžu jet naplno a když se vybourám, tak stačí zmáčknout tlačítko a hned dostanu další šanci. Než přijdu na to, co a jak řešit, stojí mě to vždy několik „životů“, ale napodruhé mi to jde vždycky líp. Na tachometru teď mám 400 km. Náraz, rudá obrazovka je to poslední co jsem viděl.

Start. Na okruh Piccolo vyrážím potřetí. Pomalu zvyšuji rychlost... Mám ještě dva životy.

„Martine, nech už ten počítač a běž se taky trochu proběhnout ven,“ napomíná mě mamka.

„No jo,“ říkám a ještě celý omámený z jízdy jej vypínám. „Půjdu si zajezdit na kole.“

„Běž, ale do parku, ať tě něco nezajede!“

Errata:

30.05.2021 18:01