Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chodbami kingtownského Paláce bloudí malá smutná holčička Alix. Nebývala taková; teď je ale tichý smutek součástí její osobnosti a neexistuje nic, co by ji mohlo uklidnit. Potěšit, dodat novou energii.

Zahrála si svoji Hru s osudem. Neprohrála, nevyhrála. Zatím je naživu. Má dokonce Ochránce, velmi mocného a nebezpečného; jak si vždycky přála. Jenže nebezpečný je hlavně jí samotné. Hodně toho umí, určitě víc, než zjistila doposud. Jenže není dost odvážná, aby to vyzkoušela. Nikdy nevěděla, co je to strach; nebála se ani Nesmrtelné Příšery. Teď...

Největší chuť má poslední dobou pohádat se s matkami instruktorkami. Vytýká jim, že se soustředily na zdůrazňování základních typů bytostí: hodní polobozi a zlí démoni, jako by neexistovalo nic jiného. Ačkoliv... když to promýšlí, možná o existenci bytostí jako Aquila ani nevědí. A hlavně, už by jim to těžko vysvětlila; většina padla v boji či zmizela neznámo kam.

Alix se už také několikrát dotázali, za jakých okolností hodlá zmizet. Ne aby prozradila kam; to nesmí vědět nikdo, ukrytí se musí podařit, zvlášť u malých a bezbranných děvčátek. Hlavně to musí vymyslet, vytvořit únikový tunel a připravit se jím zdrhnout. V posledním okamžiku; dokonce může být zraněná, až napůl mrtvá, spousta WZ tak utekla. Při úniku se obnoví jejich Vzor a pozdější úpravy budou snadnější.

Jenže problém: WZ Alix odejít nesmí. Dostala za úkol chránit prince Leru; dokud neodejde on, musí setrvat na místě. Dále netuší, kam by měla utíkat, nikde to nezná a žádný svět se jí nelíbí tak, aby šla naslepo. Taky se obává, že kdyby vybrala neuváženě, čekal by na ni na druhé straně Aquila.

Trochu pátrala a něco už o něm ví. S pravděpodobností blížící se jistotě. Slíbil, že ji bude chránit, takže ji nezabije ani neznásilní. Nejspíš si ji bude chtít vychovat, aby byla dokonalá, až jednou bude jeho. Aby byla dokonalým Orlem; avšak neptá se, zda Alix chce být Orlem.

Neboj se. Narodíš se vybavená všemi schopnostmi.

Chci zůstat člověkem!

Proč?

Alix se nad tím zamyslela. Jediný skutečný důvod je, že na lidské tělo je zvyklá. Kdyby se vylíhla z vejce, brala by to jako normální.

Nenaléhám na tebe. Nechám tě si zvyknout.

Ano, jistě. On je přece tak ušlechtilý, dokonalý... a příšerný!

Jsem strašlivý. Naháním hrůzu všem nepřátelům.

Alix jen vzdychla.

Strach jsem vzbuzoval už dřív. Teď se učím myslet jako člověk. Učím se od tebe. Pokračuj. Musím se hodně učit. Pak to naučím ostatní ve svém světě. Očekávám, že mi pomůžeš.

Alix se otřásla. Čím dál líp! Podařilo se mi vychýlit rovnováhu!

Existují spousty knihoven a v nich tisíce knih. Desítky, možná stovky malých nezodpovědných děvčátek, která v nich bádají a občas něco objeví. Když jsou dostatečně pošetilá, chtějí si s tím hrát. Zkusí to a hele! – ono to vyjde! Některé knihy by měly být opravdu připoutány řetězem!

Nauč mě číst!

Cože?

Alix velmi dobře rozuměla, jen se příliš vyděsila.

Nauč mě číst písmena. Nauč mě vnímat. Nauč mě hledat pravdu.

Už jsme vysvětlili, jak to je s Alix a čtením. Není zásadně proti, zná jednotlivá písmena a když ji bude instruktorka hodně nutit, dokáže přečíst potřebný text. Jenže jak přestane dohlížet, hned radši zkusí vnímat. Až bude veliká, vždycky najde nějaký způsob...

S námahou zformulovala: Musíš počkat!

Já čekám. Čím déle, tím lépe. Učím se.

Alix si vzpomněla na poučku: Udržet oběť naživu co nejdéle.

Hlídám tě, abys zůstala naživu co nejdéle.

A co třeba Leru?

Toho hlídáš ty.

Ne, že by ji to zvlášť uklidnilo.

Ani generál Exeter nebyl klidný a vyrovnaný.

„Kdo?“

„Abner Léger. Ten člověk od Draggona.“

„Co chce?“

„Osobní jednání. Nechce říct nic, než že je to důležité.“

„Mhm. Najděte pro něj v mém programu... patnáct minut. Nebo ne. Pošlete ho sem hned. Možná to půjde rychle.“

Exeter přistoupil k oknu a hleděl ven. Naslouchal dunění děl od Atanoru.

Generálu Hallerovi našli žaludeční vředy a ledvinové kameny. Ani srdce už nebylo docela v pořádku; poslali ho rovnou do sanatoria pro válečné invalidy, dali mu Purpurové srdce a Záslužný kříž. O vyšetřování jeho selhání při útoku na Kingtown napadlo ani slovo.

Exeter měl dlouhý rozhovor s ministrem války. Jako první bod nabídl svoji rezignaci; pak ještě několikrát. Pokaždé byl rázně odmítnut. Ministr s ním nehodlal diskutovat o ničem jiném, než o dobytí Ostrova, stůj co stůj.

„Čím více popisujete jejich výjimečné schopnosti, tím větší je tlak na jejich získání. Pochopte konečně, generále: potřebujeme jejich zbraně! Ta letadla, ty bleskomety, i ty čarodějky! Až je porazíte, přinutíte je, aby sloužili nám, jako teď slouží císaři. Použijte jakékoliv prostředky!“

Exeter opakoval svoje námitky.

„Pošlu vám schopného podřízeného. Ten to dokáže!“

Tím výjimečně schopným mužem je generál Černých baretů Kramer. Jestli Exeter má velmi málo lidských vlastností, Kramer vůbec žádné. Málo kouří, opatrně pije, jí cokoliv a se ženami nehovoří ani před sexem, ani po něm. Prostě si natáhne kalhoty a jde. Rozkazy nadřízených považuje za zákony od chvíle, kdy mu jsou předány, do momentu, kdy je splní nebo jsou odvolány. Přemýšlel vůbec někdy vlastní hlavou? Mínění se různí.

Nyní Kramer dobývá Atanor. Už se mu podařilo vytvořit podkopy a vyhodit do povětří dvě obranné věže a kus hradeb. Černé barety spolehlivě zabili víc než dvacet čarodějek; počítáme jen ty, jejichž těla byla předána k pitvě a spolehlivě konstatováno, že jsou mrtvé. Ty rozstřílené na kousky, ale ponechané na místě, se druhý den opět vrhají do boje, jako by nic.

A klášter se stále brání.

Vstoupil utrápeně vypadající muž; domorodec bílé pleti a společensky přijatelného vystupování. Tiše pozdravil.

„Posaďte se, pane Légere. Co potřebujete?“

„Přišel jsem vám spíš něco nabídnout.“

„Co?“

„Možnost zabít tu dámu.“

Exeter se zamračil. Hádanky neměl rád. „Myslíte snad Va...“

Léger rychle zvedl ruku. „Prosím, nejmenovat. Reaguje na své jméno. Bude lepší používat označení ta dáma. Je to bezpečnější.“

„Myslíte, že nás sleduje na každém kroku?“

„Pokud ano, všichni zemřeme. Ale já doufám, že ne.“

„Proč mi to nabízíte?“

„Dobýváte klášter víc než dva měsíce. Bez výsledku. A nedobudete, dokud bude ta dáma naživu.“

„Jaký zájem na tom máte vy?“

„Nemám ji rád. Nikoho z jejich... rodu.“

„Osobní spor?“

„Tak něco.“

Exeter kývl. „Jakým způsobem to chcete provést?“

„Nebudu do toho vůbec zapleten. Zná mne. Provede to někdo jiný. Hledal jsem, až jsem ho našel. Správnou osobu.“

„Jaký důvod má on?“

„Peníze. Nejspíš i možnost odjezdu ze země. Kamkoliv, co nejdál.“

„Chci ho poznat.“

„Mám ho přivést sem?“

„Ne. Sjednáte nám schůzku někde na neutrální půdě. Půjde to?“

„Jistě, pane. Ale nějak nechápu, proč!“

„Protože nechci ponechat věci náhodě. Chci si být jistý!“

„Ano, pane. Zařídím to.“

Exeter si přál, toužebně až zoufale si přál, aby Valérie byla mrtvá. Taky chápal, že dokud žije, nemá dobývání šanci. Na druhé straně se bál, co bude potom; jakým způsobem se zřítí svět. Už viděl mizet zlatý palác Citadelu a řítit se Křišťálové mosty. Uvidí zánik Atanoru? Čeho ještě?

Odmítal všechny myšlenky, které mu nepomáhaly, přesto byly chvíle, kdy se mu úporně vracely. Cítil, jak jeho srdce odumírá s každým kouskem tohoto světa. Po Terezce mu v srdci zůstalo prázdné místo; po zániku Citadely se ve městě rozšířilo zlo, beznaděj a hořkost. Až padne Atanor, změní se další kus jeho srdce v kámen?

Z nás nikdo konce války neuzří; ta hrůza pohltí nás všechny.

Uvědomoval si: nejsem imunní. Ta země si ukusuje čím dál větší kousky. Už mě taky dostala, jinak než ty druhé, protože jsem jiný; ale má mne. Neodejdu živ. Stanu se součástí jejich světa; matky mnou budou strašit děti, za zimních večerů vyprávět o strašlivém démonovi jménem Exeter, který zničil jejich ráj.

Jediná možnost je vystřelit si mozek z hlavy.

Ne, tak daleko ještě nejsem. Nepodlehnu! Zvítězím a zničím všechny!

A nenechám se zblbnout nějakým hajzlíkem, který mi něco naslibuje, aby ze mě vyrazil odměnu. Nejdřív ho chci vidět.

Hajzlík byl nevýrazný chlapík okolo třicítky, nějak hodně divně namíchané rasy. Nebyl černoch, Arab, Ind ani východoasijec, nic z toho, co generál znal. Vlastně mohl být považován za bělocha, kdyby v něm nebylo něco... jak to definovat? Nejvýstižnější definice: ničema od přírody.

„To je ten muž.“ řekl o něm Léger.

Exeter vybral k setkání čerstvě otevřenou pizzerii na břehu moře v místě, kde dříve stál nějaký šlechtický palác. Stál tady pořád, pouze byl poničen a kompletně vyrabován; nový majitel nechal nově natřít fasádu a v přízemí zřídil restauraci s otevřenou terasou nad mořem. V horních patrech bude do budoucna hotel, na pokojích se usilovně pracuje. Ten majitel je spolehlivě cizinec, kosmopolitní Ital. I číšníci jsou přistěhovalci.

„Posaďte se. Vaše jméno?“

Cizinec zaváhal. „Pišta Zloděj.“

„Prosím?“

„To je označení, pod kterým jsem znám... posledních dvacet let. Doklady mám na jméno Franz Pottkann. Zní to německy, ale moje jméno to není. Stejně budu potřeboval jinou totožnost.“

„To mám považovat za doporučení?“

„Myslím, že nejlepší pro věc, kterou vám mám zajistit.“

Choval se slušně a mluvil uhlazeně. Generálova nechuť vůči němu poněkud opadla, nicméně zalíbení v něm dosud nenašel.

„Odkud pocházíte?“

„Naše rodina se neustále stěhovala z místa na místo. Nejdéle jsme se zdrželi v Praze; to je v Československé republice. Tam mě chytili.“

„Chytili – kdo, jak a proč?“

„V tramvaji, při kapesní krádeži. Tím se naše rodina živila. Já jsem byl nejšikovnější; byl jsem hodně bledý a měl světlé vlasy, tak si mě gadžové, jako bílí, tolik nevšímali. Můj otec byl asi gadžo, nevím.“

„Aha. To jste musel být ještě dítě!“

„No právě. Ostatní pochytali policajti. Mě si nevšimli, utekl jsem. Tehdy mě objevila ta holka. Čarodějka, ale to jsem nevěděl. Poznala moji auru a chtěla mě... zkoumat. Navrhla, že mi pomůže se zachránit.“

„A vaše rodina?“

„Tu jsem už nikdy neviděl. Já jsem... můžu si za to sám. Prosil jsem, aby mi pomohli. Já myslel, že jsou z nějaké... charitativní organizace. Takoví nám občas pomáhali, byli hloupí a dalo se z nich něco vyrazit. Všelijaké věci, někdy i peníze. Uměl jsem docela přesvědčivě žebrat, vykládal jsem jí o svém těžkém životě a ona se tvářila, že mi věří.“

„A nevěřila?“

„Četla mi myšlenky okamžitě, jak se mě dotkla. Ale bavilo ji to. Zavedla mě někam, kde mě vykoupali, nakrmili a dali mi nové šaty. Dohadovali se, co se mnou. Nakonec navrhli, že mě vezmou za hranice.“

„A vy jste přijal.“

„Každej chtěl za hranice, samozřejmě! Já si říkal, až tam budu, vyždímám z těch blbejch gadžů všecko co půjde, pak jim vyberu pokladničku a uteču. Tak se to přeci dělá, ne? Měli po zdech kříže, a zbožný lidi vždycky něco dají, když dost brečíte. A málo si hlídají majetek...“

„S takovými záměry vás přijali?“

„Já nevěděl, že mě vnímají! Dělali si ze mě blázny, hlavně ty holky. Když mě koupaly, už se domlouvaly, co se mnou budou provádět, až vyrostu. Tahaly mě z místa na místo, už nikdy mě nepustily domů. Nakonec mě zavlekly sem!“

„Okamžik. Mám pocit, že se snažíte mě dojímat, ale není mi jasné, čím. Co vám vlastně udělaly tak hrozného?“

„Musel jsem jim sloužit... jako otrok!“

„Ano, to zní strašlivě. Jaké práce jste vykonával?“

„Práce? K tomu mě vůbec nepustily. Občas mi dovolily při něčem pomáhat, ale vždycky čekaly, že to zvrtám...“

„Hm. Otroctví si představuju tak, že někdo pracuje třeba na poli nebo ve fabrice, hlídají ho, nedávají mu peníze, bijí za neposlušnost...“

„No, teda... dělat mi nedovolily ani na poli, ani ve fabrice. Občas jsme jezdili pomáhat na farmu, hlavně při sklizni, ale i tam většinu práce dělají ti, co to zvládnou. Peníze mi nedávaly, ale proč taky, všechno jsem měl vždycky zadarmo. Že by mě bily? Já na boj nikdy nebyl, čarodějky mě zmůžou už jako děcka. To jsem zkusil hned na začátku. Stačí, jak mě dokázaly zničit při sexu...“

„Sloužil jste jim jako sexuální otrok?“

„Jo, to je ono! Když některá potřebovala nabít od negativní rasy...“

„Cože? Vysvětlete to!“

„Víte, mladší holky potřebujou hodně energie a nemají. Když nenašly nic lepšího, zavolaly mě, abych je přefiknul. Vyždímaly ze mě všechnu energii! A ještě mi nadávaly, že má mizernou kvalitu!“

„Ano, slyšel jsem o jejich... udržování E bilance. To byla jediná povinnost, kterou jste u nich měl?“

„A co jinýho jsem mohl dělat? Byl jsem horší než zvíře! Negativní vzor, předváděly mě žákyňkám jako příklad. Říkali mi čándala, pojídač psů!“

„To jste za celá ta léta nemohl obsadit lepší postavení?“

„To pořád chtěly! Naučily mě číst a psát, hezky mluvit, všecky možný jazyky... furt mi něco cpaly do hlavy! Jenže když jsem dělal testy, pořád mě vyhodnotily jako negativní. Zločinecký sklony!“

„Co tak hrozného jste prováděl?“

„Právě že nic! Co můžete čórnout, když na vás každej kouká! Navíc, sotva se mi něco zalíbilo, že bych to chtěl, někdo mi to dal darem. Říkali, že jsem sociálně frustrovanej a je potřeba mi pomáhat!“

Exeter potřásl hlavou. Před půl rokem by nevěřil, ale po zkušenostech už byl opatrnější. Přesto řekl:

„Mně to připadá jako naprosto pohodlný život! Všechno zdarma, dost jídla, žádná práce a dokonce sex s krásnými dívkami. Co můžete chtít víc?“

„Zmizet! Utéct co nejdál od týhle zasraný země...“

„Hlídali vás?“

„Kam můžete odtud odejít? Odjet lodí? Každý ví, komu patříte! Do jinýho města? To by bylo stejný! První člověk si přečte auru a hned ví, že jsem... to, co jsem. Do džungle? S kočkama radši nic nemít, nemají mě rádi a já je taky ne!“

„Poslyšte, já přestávám chápat, co jim máte za zlé. Zařídily vám život, jaký si lidé ve světě nemůžou nechat ani zdát. Absolutní blahobyt! Můžete mi dát jediný příklad, kdy vám něčím ublížily?“

„To je těžký vysvětlit... prostě, pořád jsem pro ně Pišta Zloděj! Furt mě měly za něco jako zvíře... ne, horší jak zvíře! Zvířata mají nějaký práva, já vůbec žádný. Když... třeba se pohádali, mezi sebou. Holky se štěkají pořád, nakonec se porvou, zamotají se do toho ostatní... když se něco nelíbilo mně, hned mi všichni ustoupili. Pištu musíte chápat, je to jenom čándal, zloděj! Nechápe lidskou morálku! Je negativní...“

„To jste se nemohl nějak přizpůsobit?“

„Jak? Při prvním testu na to přijdou. Přivedou malou holčičku, žákyňku se zalepenýma očima a ušima a nosem, aby nemohla nic, jen vnímat aury... Ona mi otestuje mysl a hned řekne: To je Pišta Zloděj. Fuj, ten je hnusnej! Na to hned inska: Jak to mluvíš, hnusnej se neříká! Je negativní, musíš k němu být ohleduplná! Až budeš pracovat s defektními jedinci, musíš na ně být obzvláště příjemná, nedokážou chápat jako lidé! A tak dál...“

Exeter už docela chápal, jak se Pištovi mezi čarodějkami vedlo. Dokonce si uměl představit, jak se při tom cítil. Navíc byl Pišta protivný i jemu, což na sobě ovšem nemohl dát znát.

„Přejděme k věci, pane... Pottkanne. Zajímá mě...“

„No, vidíte! To je taky to... víte vůbec, co je potkan? Česky takový zvíře, větší myš, něco jako krysa. Když mi dělaly papíry, použily to slovo, že zní německy. Od tý doby se ani nenamáhaly vymyslet mi jiný jméno!“

„A jak byste se chtěl jmenovat?“

„Nevím, to je mi jedno. Hlavně být co nejdál odtud!“

„Zajistit novou totožnost vám samozřejmě můžeme. Ale předtím budete muset udělat něco pro nás. Tvrdil jste prý, že dokážete chytit... tu dámu.“

„Jo. To dokážu.“

„Zajímavé. Jak?“

„To vám nemůžu prozradit. Zatím je to v mý hlavě a tam to taky zůstane. Kdybych to řekl nahlas, mohla by se to dozvědět.“

„V tom případě ovšem nedostanete žádné peníze, dokud nedodáte zboží.“

„Jo, s tím souhlasím.“

„Kolik byste za to... zboží chtěl?“

„Milión dolarů.“

„Cože?“

„Zbavím vás nejhoršího nebezpečí, jaké si umíte představit! Počíhám si na ni a zabiju ji; už o ní nikdy neuslyšíte...“

„Počkejte, to si nerozumíme. Já ji chci živou.“

Pišta Zloděj ztuhl uprostřed pohybu. Nevěřícně zíral.

„Živou, pane?“ vykoktal konečně.

„No ano. Chci s ní mluvit; to by s mrtvou nešlo.“

„Vy ji chcete nechat přežít?“

„To je moje věc. Záleží vám na tom, aby byla mrtvá?“

„Pane, vy... já vím, vy jste chytrej bílej pán a já jenom obyčejnej... ale děláte hroznou blbost! Jestli proti ní něco uděláte a nezabijete ji, už se před ní nikde neschováte! Jediná možnost je zabít ji, jak se objeví! To už bych se před ní neschoval ani na druhým konci světa!“

„Máte z ní tak velký strach?“

„Je to nejnebezpečnější člověk na světě.“

„Ano, to zní vážně. Přesto ji chci.“

„Bude vás trápit do konce života. Možná i dýl.“

„Nedokážete ji zajmout?“

„Možná bych ji dokázal chytit. Svázat a předat vám ji. Ale netuším, co udělá, až se z toho dostane. Vážně to nevím, bude to něco strašnýho.“

„Zabije mě?“

„Nezabije, to by bylo moc jednoduchý. Udělá vám něco s hlavou.“

„Třeba si mě nechá namísto vás – co říkáte?“

„Pane, kdyby mě byly ty holky zabily už tam v Praze, měl jsem to odbytý. Vás to teprve čeká. Možná jsem to ani neměl brát...“

„Stejně nevěřím, že to dokážete. Čarodějky mají svoje fígle...“

„Já znám všecky jejich fígle!“

„To byste musel mít znalosti jako ony!“

„Já je mám! Celej život mi to cpou do hlavy; uměl bych to všecko, jenom na to nemám sílu! Tu... pozitivní energii, chápete?“

„Vy znáte magické postupy?“

„No vždyť to říkám! Tolik let jsem spal s čarodějkama a ony mi všechny ty věci zapisovaly do mysli!“

Exeter se v rozpacích drbal na bradě; ohlédl se na Légera, co on na to, ale ten mlčel a nereagoval. Od začátku do hovoru ani jednou nezasáhl.

„Dobře, beru na vědomí. Moje slovo: dostanete milión dolarů a nové doklady, když chytíte a předáte mi... tu dámu. Jakýkoliv jiný výsledek neberu. Co dalšího ode mne potřebujete?“

„Nějakej papír, že můžu do zajateckýho tábora. Jako... kvůli zásobování, nebo tak. Ale to bude lepší, když podepíše někdo s menší šarží. Možná bude stačit pan Léger, ten má razítko a každej ho bere...“

Exeter se ohlédl a Léger přikývl.

„No, přeju vám hodně zdaru. Jestli to vyjde...“

S tím Exeter odešel. Ale asi nad tím přemýšlel dál, protože zhruba za půl hodiny pronesl náhle sám k sobě:

„Opravdu je to hnusnej chlap.“

Matka Marie Clemenzie byla vrchní ošetřovatelkou na dětském oddělení. Tu práci považovala za své poslání a způsob, jak sloužit Bohu; přihlásila se na nejohroženější místo a hodlala na něm vytrvat, dokud se nepodaří všechny děti zachránit. Nebo dokud nezemřou, bohužel. Za jejich uzdravení se modlila téměř pořád, když nepečovala o jejich tělesné schránky.

Je pravda, že lékaři i ostatní sestry dělali co mohli, aby pomohli. Avšak je také pravdou, že často bezvýsledně; zatímco některé děti se uzdravily, jiné při stejném způsobu léčení chřadly a umíraly. Nemoci jsou záležitost velice variabilní, nelze očekávat, že by se podařilo všechno. Avšak některé děti jevily tak zvláštní odlišnost, že matka Marie ani lékaři nechápali, co s nimi mají dělat.

Nový pomocník zásobovače Franz Pottkann nebyl matce Marii ani trochu sympatický, nejradši by ho vyhodila. Přišel projednat, co oddělení potřebuje mimo pravidelné dodávky a tvrdil, že sežene všechno, co si kdo vymyslí. Což mu nevěřila, nicméně dala se s ním přece jen do řeči a postěžovala si, že si s dětmi neví rady ona ani doktoři.

„Já se bojím, že vím, co se děje...“ prohodil.

„Vážně? Jste doktor?“

„To ne, ale něco jsem se už dozvěděl. Ten problém je v tom, že tohle nejsou tak docela děti. Myslím ne takový, jaký znáte.“

Jeptiška přehlédla řádku postýlek a zamračila se. „Co teda jsou?“

„Já myslel... víte, chci říct, že nevznikly tak, jak normální děti běžně vznikají. Já nevím, jestli víte...“

„Mladý muži, jsem sice počestná panna, ale dosáhla jsem vysokého věku a mám lékařské znalosti, takže něco asi vím!“

„I o genetické příměsi ne zcela lidských bytostí?“

Matka Marie zvážněla. O tom skutečně nevěděla nic, avšak...

„Chcete říct, že tyhle děti jsou výsledkem nějakých hříšných experimentů?“

„Jejich matky je asi nepovažovaly za hříšné. Setkávaly se s bytostmi mimo druh homo sapiens, vdávaly se za ně a měly s nimi děti. Pokud těm dětem něco chybělo, dokázaly je snadno vyléčit. Bohužel jejich léky...“

„Pokračujte! Čím je léčily?“

„To já nevím, samozřejmě. Ale ví to vrchní čarodějka z Atanoru.“

„Cože? Ta Valérie...?“

„Ano, právě ona.“

„S tou se bohužel poradit nemohu.“

Franz ji nechal chvíli uzrávat. „No... šlo by to.“

„Jak to myslíte?“

„Slyšela jste někdy o prostupu zrcadlem?“

„Ne.“

„Když se posadíte před zrcadlo a díváte se...“

„Není dovoleno hledět do zrcadla déle, než je nezbytně nutné!“

„Matko, neradím vám, abyste obdivovala svoji krásu!“

Jeptiška se už velmi hněvala. Jednak ho nesnášela, jednak...

„Kdybyste třeba zapálila svíčku... a řekla, co vás trápí...“

„Ale to je hřích! Čarodějnictví!“

„Svatá osoba jako vy by mohla...“

„Ven! Vypadni, hříšníku! A už se neukazuj!“

Polekal se a odešel. Ale jeho našeptávání zůstalo.

Matka Marie usedla k zrcadlu. Už dávno se neprohlížela, nebylo o co stát. Hezká nebývala nikdy, a po tolika letech se to nezměnilo; je stará. Co víc se o tom dá říct? A má strach z toho, co chce udělat.

Když zapalovala svíci, ruka se jí trochu třásla. Věděla, jak si počínat, jen to považovala za krajní opatření. Kdyby nešlo o život těch dětí...

S očima upřenýma na odraz svíčky v zrcadle pronesla třikrát:

„Valérie! Valérie! Valérie!“

Doufala, že se nestane nic. Slyšela o spoustě magických pokusů, které se nepovedly; byla ráda, aspoň se nikdo nedostal do pokušení.

Jenže zrcadlo se zavlnilo.

Zírala na ni cizí tvář; velmi mladá dívka, hezká, přímo krásná. Tvář jako socha z růžového mramoru. Holá hlava, žádné ozdoby, žádné kresby na kůži. Jenom veliké, zkoumavé černé oči.

„Co potřebuješ?“

„Jsem... sestra Marie Clemenzie. Z řádu svaté Kláry. A z nemocnice.“

„Nemusíš mluvit, vnímám tě. Vím, co se děje.“

Matka Marie si ji prohlížela. Hodně jí vadila čarodějčina nahota; Marii nikdy nikdo neviděl nahou. I lékař ji prohlížel v prádle.

Valérie se usmála. Vytvořila si roucho sestry klarisky, přesně stejné jako ona; jen místo latinského kříže měla templářský.

„Je to tak lepší?“

Matka Marie pochopila: iluze. Kupodivu jí nevadila. Byla v rozpacích; očekávala, že čarodějnice bude odporná, děsivá, hrůzostrašná. Nečekala dívku okolo šestnácti, přátelskou a usměvavou.

„Mohu být starší, pokud chceš...“ změnila tvář.

„Ne, prosím! Chtěla bych tě vidět, jaká jsi skutečně!“

„Moje tvář se mění podle potřeby.“

Marie zanechala neplodných úvah. Soustředila se na problémy dětí.

„Ano, to je složité. Měla bych je vzít sem, na Atanor. Ale nebyly by tady v bezpečí, je válka. Možná kdybych přišla...“

„Kam? Jak?“

„Můžu projít zrcadlem na kterékoliv místo.“

To už bylo na starou jeptišku moc. Nevěřila, nedokázala věřit.

WZ Va jí důkladně prozkoumala mysl. Nenalezla v ní zákeřnost ani zradu.

„Přijdu k tobě.“

Vystoupila rovnou ze zrcadla. Byla drobná, dokonce menší než matka Marie. Jako novicka; jeptiška si dokázala představit, že by byly přítelkyně. Nikdy samozřejmě neměla dceru, ale představovala si...

Valérie ji s úsměvem pohladila po tváři. Byl to letmý dotyk, ale předala jí spoustu příznivé energie; pak chtěla jít navštívit děti.

„Je to bezpečné. Je noc, nikdo tam nebude.“ uklidňovala jeptiška ji i sebe.

Prošly ztichlou nemocnicí; vojenské baráky, které v podstatě vzbuzovaly ve Valérii odpor. Velice negativní aura; nedivila se, že děti chřadnou.

„Tady je dětské oddělení.“

Valérie vstoupila dovnitř. Sklonila se nad dívenkou, která měla vysokou horečku, pokoušela se ji vyšetřit a něco s tím udělat.

V té chvíli na ni ze stropu spadla síť. Okamžitě ji zapálila, ale to už se k ní ze všech stran vrhlo několik trénovaných Černých Baretů. Seržant jí bleskurychle přibil nastřelovačkou na hřeby dlaně a kotníky k podlaze, další muž nasazoval na ústa kovový roubík. Všechno bylo ze speciální nerezové oceli. A byli připravení.

„Kdo jste? Co se děje? Kde jste se tu vzali?“ vřískala matka Marie.

„Umlčte někdo tu starou vránu!“ poručil Pišta Zloděj.

Stará jeptiška se na vojáky dokonce vrhla; kdosi ji praštil do tváře, pak ji odvlekli pryč a zamkli do kanceláře.

„Pohněte, sakra!“

Vyrazili okno ven do zahrady. Vnesli kovovou rouru, jaká se používá do kanalizace; seržant stál s připravenou nastřelovačkou, jeden z vojáků kleštěmi vytáhl hřeb z Valériiny ruky, přemístil na rouru a seržant znovu přibil, kousek vedle a ještě jednou v zápěstí. Kůstky jen zapraštěly. Druhou ruku, to samé. Pak nohy; všude cákala krev, chlapi kleli, děti se probudily a vřískaly. Objevila se nějaká další ošetřovatelka, ale když spatřila tolik uniforem, zbaběle utekla.

„Přibijte ji pořádně! Kolena, lokty! Hřeby rovnou do kloubů!“

Nastřelovačka cvakala jako puška. Valérie se svíjela bolestí, ale nemohla se ani pohnout. Roubík jí tlačil na jazyk, kovový kruh svíral hlavu.

„Hněte sebou!“

Kovovou rouru s přibitou zajatkyní museli naložit malým jeřábem. Rozhodně si nepočínali ohleduplně, hlavní byla rychlost. Nákladní dodávkou ji odvezli na velitelství, kde ji i s rourou šoupli do připravené klece. Samozřejmě ze speciální nerezové oceli. A neustále ji hlídali dva svalnatí chlapi.

Ve stínu čekal Abner Léger. Pišta k němu přistoupil.

„Klaplo to, máme ji!“

„Hned dám vědět generálovi.“

„Kde jsou moje peníze?“

„Nejdřív musí generál podepsat šek. Musíš počkat...“

„Říkal jsem okamžitě! Peníze a nový papíry! Musím hned zmizet!“

„Je snad zajištěná, ne?“

„Nemůže mluvit, ani se pohnout. Ale stejně nevím, co ještě může...“

„Povídám, hned zavolám generálovi!“

Exeter spal; služba ho nějakou chvíli odmítala probudit, než pochopila, co Léger vysvětluje. Potom to musel ještě obšírněji opakovat generálovi; ale když Exeter pochopil, okamžitě se rozhodl přijet.

Léger se opatrně přiblížil. Vojáci Černých baretů stáli kolem klece, vyjeveně čuměli a tvářili se nejistě. Pišta Zloděj se odmítal ke kleci třeba jen přiblížit, strašně se bál.

„Ona se pomstí, ona se mi pomstí! Měli jsme ji okamžitě zabít!“

Léger pochopil, že je slabý a nejistý článek.

Kývl na seržanta: „Vy jste Krause, že? Pojeďte s námi!“

„Ale... na štábu teď nikdo není!“

„Nevadí. Uděláte, co řeknu?“

„Jasně, pane.“

Léger zavolal Pištu a zatřásl jím, aby se vzpamatoval. Nasedli do džípu a jeli na štáb; strážní byli překvapení, ale Krause jim rázně zavelel.

„Tvoje papíry mají připravené v kapitánově kanceláři. Počkej tady, skočím ještě pro ty peníze. Jsou v trezoru a klíče má dozorčí...“

Pišta se zvolna uklidňoval. Byl naštěstí už dost daleko od čarodějky.

Sklonil se nad psacím stolem a pohlížel papíry, co na něm ležely. Nenašel žádné dokumenty, ani nic, co by mu pomohlo. Znejistěl.

Dveře se rozlétly, stáli v nich strážní se samopaly.

„Palte!“ zavelel seržant Krause.

Dva samopaly prostřílely Pištu jako řešeto. Další spousta krve.

„Kdo to vůbec byl?“ zeptal se jeden voják.

„Záleží na tom? Bezvýznamný zloděj.“ odpověděl Léger.

Exeter přišel v uniformě, ale přes ni měl přehozen civilní plášť. Málokdy chodil v civilu. Dokonce sám řídil auto, kterým přijel.

„Kde je?“

Z druhé strany zrovna přijel Léger. A spolehlivý seržant Krause.

Exetera zavedli ke kleci. Valérie ležela přibitá k rouře; jedním okem na něj viděla. To oko jej zkoumavě pozorovalo.

„Jak jste ji dostali?“

Léger to vysvětloval.

„Proč ta zvláštní... opatření?“

„Kdyby mohla promluvit, nebo jen pohnout rukou, dokázala by se osvobodit. Její nejsilnější zbraní je Oheň; dokáže spálit cokoliv včetně normálního kovu. Pouze odolné speciální slitiny, které znají čarodějky...“

„To jste ji museli přibít tak barbarsky? Přímo do kloubů?“

„I kdyby se osvobodila, trvalo by jí déle, než by se zregenerovala. Než by zase mohla hýbat rukama a nohama...“

„To by dokázala? Takhle zmrzačená?“

„I kdybychom jí ty ruce a nohy usekli, dokáže je časem nahradit.“

„Hm. Chtěl bych s ní mluvit.“

„To bych nedoporučoval. Slovem dokáže vyslat impuls.“

Jedno černé oko jej zkoumavě pozorovalo. Neudělala nic, dokonce nedávala ani najevo, jakou cítí bolest.

„Musí ji to strašně bolet.“

„Ne. Nejsem si jistý. Bolest dokáže odrušit. Nevím, zda každou...“

Generál potřásl hlavou. „Kde je ten... no, ten člověk!“

„Už dostal, co mu patřilo.“

„Počkejte, žádné peníze jsem ještě nepodepsal!“

„Ani nebude žádné chtít. Nedělejte si starosti, pane.“

Generál se ohlédl. Střetl se s kamenným pohledem seržanta Krauseho.

„Ach tak. No, možná je to lepší. Dostanu hlášení?“

„Zajisté, pane. Služebním postupem.“

Exeter znovu přikývl. „Tak. Teď musíme rozhodnout, co s tou ženou.“

Tomáš Baarfelt se probudil. Vnímal, co se děje.

Klid, miláčku. Ještě nejsem mrtvá.

Musí tě to strašně bolet!

Nic, co bych nezvládla.

Jak ti můžu pomoci?

Nemůžeš. Neboj se; ještě žiju. A bráním se.

Opět ulehl. Ale klidný nebyl.

Na Atanoru se velení ujala WZ Galadriel, code name Gal. Šestnáctiletá, ne tak docela člověk; byla dcerou Valérie, ale narodila se v cizím světě, kde čarodějky nemohly mít děti. Jejím otcem byl král/velekněz, mimořádně cudný a rozvážný muž, který měl výraznou nechuť k sexu, zvláště za tak podivných okolností. Valérii dalo práci, než ho donutila ji oplodnit, ale chtěla, aby dítě mělo místní genofond. Do tří měsíců nosila plod sama, pak jej předala své zdejší sestře.

Byla první čarodějka, která donosila a porodila dítě. Dokonce kvůli tomu museli změnit zákony a náboženské předpisy. Otec se se situací smířil, nakonec se na dceru těšil. Jméno Galadriel, čarodějky ze starodávných legend, jí vymyslel sám. Miloval ji, stejně jako většina lidí jeho světa. Střídavě pobývala u matky a na Atanoru, teď se urychleně učila bojovat. Byla největší nadějí svého světa, kdyby byl napaden.

Něžná blondýnka, velmi světlá, s vlasy téměř bílými, takže měla další jméno Telpefindë, Stříbrovláska. Většina její rasy má oči žluté, oranžové, někdy až do červena, ale ona černé po Valérii. Uši zhruba o dva palce výš než člověk, a nikoliv špičaté elfí, nýbrž lidského tvaru. I jinak vypadala dost lidsky. Poslední dobou se stříhala nakrátko, ale neholila.

„Pokračujte v obraně!“ rozkázala.

Zbývající čarodějky na ní ulpívaly očima.

„Valérie doposud žije. Není důvodu se znepokojovat.“

„Ano.“ odpověděly a šly po své práci.

Exeter stál a hleděl na zajatkyni. Strážní a různí vyšší důstojníci postávali kolem a rovněž vyčkávali; bylo na generálovi, aby rozhodl. Nebo to může nechat na nich, když si nechce špinit ruce; to si myslel zvláště Kramer. Byli to jeho muži, rázní a spolehliví, co ji zajali. Takže...

Jenže Exeter váhal a situace se neúnosně protahovala.

Přistoupil ještě blíž. Přejížděl po ní pohledem a ulpíval na detailech. Ze všech míst proražených hřeby neustále vytékaly stružky krve, ne však tolik, aby vykrvácela. Musí cítit strašlivé bolesti, uvědomoval si, je přece tak drobná, křehká, zranitelná. Připadalo mu to jako mučit dítě; až se tou myšlenkou vzrušil, cítil jak se mu napínají kalhoty. Nikdy dřív se mu něco takového nestalo; ale taky nikdy nebyl přítomen mučení.

Páchla krví a močí. Určitě jí bolestí povolily svěrače, ale nikdo se nenamáhal ji očistit. Nebo si netroufal, většina lidí se neodváží na čarodějku sáhnout. Všichni doufají, že ji co nejdřív dám zabít. Jenže já s ní chci mluvit! Jak bych ji měl přesvědčit, aby spolupracovala? Slíbit jí život? Navrhnout, že ji zbavím té bolesti, dám vytáhnout hřeby z kloubů? Jenže pak by se mohla pohnout! Promluvit, vyvolat Živý Oheň...

Také Exeter se bál; neměl iluze, že drží v zajetí nejnebezpečnější bytost této země. I toto pomyšlení jej vzrušovalo. Nikdy nebyl vášnivý, natož aby se dal ovládnout perverzními choutkami. Jenže teď ho dráždila nahota této ženy/dítěte, její zjevná bezbrannost; už ho napadlo, co by udělal, kdyby nebyl kulturní, slušně vychovaný obyvatel vyspělé země, ale divoký barbar. Je přibitá tak, že se nemůže hýbat, ale nohy má roztažené, zadek dostatečně vzhůru, aby se odzadu mohl dostat do klína. Vrhnout se na ni a znásilnit ji před očima všech, zdejších předáků i jejích družek, dát všem najevo konečný triumf, být vítězem a potvrdit to nejhorším možným zneuctěním! A pak předhodit k volnému použití svým důstojníkům, aby ji znásilňovali znovu a opět, až konečně vypustí svou hříšnou duši!

Vzpamatoval se. Došlo mu, že to nejsou jeho myšlenky, ale její pokus si ho podrobit. Kdyby se to podařilo a někdo se s ní skutečně spojil, získala by ho a přinutila, aby jí sloužil. Kdo ví, zda by ji dokázal osvobodit, ale co věřit jí není. Zblbnout někomu hlavu je její způsob boje...

Jsi chytrý.

Vždycky ho zajímalo, jak asi vypadá myšlenkové spojení. Nedomníval se, že má telepatické schopnosti, ale podle informací dokážou schopné WZ vysílat komukoliv. Asi ano, alespoň tahle. Tuto myšlenku vnímal.

„Ty víš, na co myslím?“

Její oko jej pátravě pozorovalo. Měl pocit, že se mu vysmívá.

Vnímám všechno.

„A snažíš se mě ovlivnit!“ Neřekl, že je mu erekce při sledování jejího týrání nepříjemná. Samozřejmě se styděl; nemohl připustit, že jej vzrušuje utrpení, to radši věří, že to způsobuje ona. Nakonec by si musel přiznat, že se do ní zamiloval. To je tak velký nesmysl...

Žes něco neřekl. Mohls mě mít doma a týrat, kdykoliv bys chtěl.

Neubránil se, aby si to nepředstavil. Mít ji doma...

„Tohle mi nedělej!“

Nemusíš křičet. Vnímám, na co myslíš.

Ne!

Ale ano. Vím to už dávno. Zdálo se ti o Terezce. Zdá se ti o mně. Sníš, jak bys nám ubližoval; řezal moje tělo nožem, vrážel mi pod nehty špendlíky a pálil cigaretami prsní bradavky. Já vím, že bys to nikdy žádné ženě neudělal; ale mně bys mohl! Sníš o tom přece od dětství! Ano, ještě mi nakapej žhavé železo přímo na poštěváček a stydké pysky! Budu nádherně řvát!

Znovu začala močit. Ten pach jej opájel a zbavoval smyslů.

Ne! Proboha, ne!

Proč si nechceš připustit, co se ti líbí? Každý muž sní o tom, jak by své milé co nejvíc ublížil, trýznil ji, třeba i zabil... Mě bys mohl zabít každý den několikrát, znovu a znovu! Pokaždé bych umírala v bolestech...

Exeter stěží udržoval klidnou tvář. Začínal se obávat, že je to na něm už dokonce vidět. Ta žena mu vysílala nové a nové vzrušující obrazy, přestával rozlišovat, co jsou jeho vlastní myšlenky a co způsobuje ona.

Nabídla jsem ti na dlani své srdce. Mohl jsi je vzít, vytrhnout mi z hrudi a připravit si je k jídlu! Zdálo se ti, jak piju tvoji krev; ale tys měl možnost pít moji! Ještě pořád máš...

„Dost! Nechci tebe ani tvoje zvrácené hry! Pokud máme o něčem vyjednávat, pak jedině o vašich zbraních! Jestliže mi vydáš vaše zbraně a naučíš mě s nimi zacházet, mohl bych ti snad slíbit...“

Slíbit mi můžeš cokoliv. Stejně jako ti slibuji já.

Alespoň ho přestala týrat vzrušujícími výjevy. Pokusil se ovládnout svoje myšlenky a zkusit ji přesvědčit, že by jí skutečně ulevil.

Nemůžeš mi nabídnout nic.

Život! Možná i svobodu!

Ty vážně věříš, že bys mne mohl nechat žít?

Zachvěl se. Uvědomil si: dokud ona žije, nesmí usnout. Vloupala by se mu do snů a tohle všechno, co předvádí, by se skutečně stalo. Slyšel o lidech, kteří pod vlivem představ ze sna zemřeli hrůzou.

Já tě nechci zabít. Chci tě naopak udržet naživu.

Nesmysl. Musíš mě strašně nenávidět!

Až tě budu chtít zabít, tak to udělám.

Lžeš! Neříkej, že ses do mě zamilovala!

Do značné míry ano. Poprvé, když tě chválila Terka. Měla chuť tě svést, byl jsi pro ni exot. Taky se na tebe chystám.

Jenže já tě zabiju!

Já vím. Potom.

Nevěřím na žádný život po smrti!

Tak to se budeš dost divit.

Došlo mu, že když neuspěla s perverzními choutkami, zkouší to jinak. Ale nebyl ochoten podlehnout ani tak.

Ty vycházíš z mylného předpokladu, že chci udržet tohle tělo. Blbost. To tělo je staré, opotřebované a teď ještě propíchané jako řešeto. Chystám se z něj odejít co nejdřív. Teď řeším svoje příští vtělení.

Nebyl ochoten naslouchat, ale nedokázal jí zabránit.

Nejen že ti ukazuji obrazy, dokonce je zapisuji do hloubkové paměti. Až se příště zrodíš, už je budeš znát a bude stačit letmé připomenutí. Jsi mimořádně cenný exemplář, T se nemýlila. Rozhodně si tě chci nechat.

Jsem tvůj nepřítel!

První kontakt bývá obvykle nepřátelský. Vydala jsem příkaz, aby nikdo nezahajoval další krevní msty; už tak umírá spousta lidí a nestíháme všechny zařazovat správným způsobem. Chceš vědět, co bude?

Rozhodně ne!

Všechno záleží na tom, jak budu hodnocena já. Jestli Ochránci splní svoje sliby a rychle mě vloží do dalšího a lepšího těla. Tvrdili mi, že se budu moci vrátit v prostoru i čase a převzít ty umírající; ale čert jim věř. To si dělám legraci, čertům vás rozhodně nenechám. Jste docela cenní.

Sama jdi k čertu!

Dík, už jsem byla. Pamatuj si: vede se veliká válka, větší než ta tvoje. Jedním z důvodů tvé přítomnosti je, abys přivedl co nejvíc lidí a nechal je zemřít pod našimi meči. Potřebujeme je, víš? Neboj se, budeš jejich velitel i na druhé straně, máš na to schopnosti...

Děláš si ze mě blázny!

Taky; když ty na všecko tak krásně skočíš! Tak podívej, vyhlásila jsem na tebe ochranu, takže tě nikdo z našich nezabije. Až tě budu potřebovat, pošlu svého syna Christina; ten jediný smí, protože ví jak a odešle tě do samsáry správným způsobem. Až ho potkáš, rychle se modli.

Exeter toužil si odpočinout. Ale nedopřála mu oddechu.

Další informace k záznamu: žádné zbraně nedostanete, ježto žádné nemáme. Všechny ty čepele, výbušniny, vrhače blesků a impulsů jsou jenom hračky, se kterými si hrajeme ve volném čase. Dostali jsme je od civilizací vyspělejších tak o + 10 až 20 bodů. Na Zemi je vynalezneme taky, nejspíš to budou právě vaši vědci. A budete na ně děsně pyšní.

Jaké zbraně mají ty nejvyspělejší kultury?

Ty okolo + 50 žádné. Vadné jedince zabijí zastavením životních funkcí, ale daleko raději je přeprogramují. Obojí už dokážu taky. Kultury nad + 100 už nejsem schopná pochopit, prostě se s nimi nedomluvím. A to mluvím pořád o hmotných bytostech. Vícerozměrné jsou ještě složitější.

Nevěřím na žádné nehmotné bytosti!

Je mi fuk, čemu věříš a čemu ne. Zkrátka, ty hračky jsme dostali, abychom měli nějaký náskok. Brzo přestanou fungovat. Pokud je dostanete do ruky, už nebudou dělat vůbec nic, nebo se rozpadnou při nešikovné manipulaci. Žádná rozumná bytost nedá zbraň primitivním opicím, jako jste vy.

Že vám je dali!

Taky mi to párkrát odepřeli. Půjčili mi něco do ruky, zhruba vysvětlili systém a když jsem to nezvládla, zas mi to sebrali. Jako dítěti sirky.

To jsme vážně tak zaostalí?

Kdybyste nebyli, chovali byste se jinak.

Exeter shledával argumenty, kterými by ji přesvědčil. Namísto nich dostal nápad: kdyby vážně takovou zbraň dostal do ruky, co třeba zkusit dostat se na lepší místo? Vynutit si povýšení, dokonce by se mohl stát prezidentem! Tato žena by to dokázala prosadit! Vykašlat se na tento bláznivý ostrov, uzavřít mír s císařem, najmout si místní bojovníky, aby ho vynesli do prezidentského paláce! Dokázali by to, i kdyby na ostří bajonetů!

Vzápětí pochopil, že je to další její pokus. Kdysi dávno snil o takovém vzestupu. Dokonce ještě poměrně nedávno, když se chystal odletět do Arminu a věřil, že srazí ty barbary na kolena během několika dní. Už mnozí slavní generálové se stali prezidenty, když úspěšně splnili svou misi! Jenže k těm asi patřit nebude, vrhl už na oltář války spoustu svých vojáků a nevedlo to dosud k ničemu.

Co když je čarodějové skutečně potřebují na nějakou šílenou válku? Třeba Valérie říká pravdu? To by byl ovšem průšvih; jestli má opravdu nějaké nadřízené, Ochránce nebo něco takového, budou jistě naštvaní, když ji zabije! Už tohle trýznění musí znamenat vážné provinění! Odváží se generál Exeter čelit hněvu rozzuřených andělů?

Ne! Nevěřím na žádné anděly! Ani čerty, ani nic!

Nevadí. To není povinné.

Zaslechl hrčení motoru; přijelo další auto, vystoupil z něj Monty Draggon a velice, velice opatrně se přibližoval. Ten zbabělec! Bojí se čarodějky, i když je přibitá a dokonale zajištěná! Ovšem Exetera se bojí taky.

„Gratuluji k úspěchu!“ pronesl servilně.

„Podařilo se to mým podřízeným, já se nezúčastnil.“

„Jistě. Podařilo se vám to skvěle... Velmi rafinovaný útok!“

Exeter měl chuť si odplivnout. Ministerského předsedu nesnášel, musel ho ovšem brát vážně jako legitimního představitele vlády. Tenhle šašek opravňuje naši armádu k zásahu, takže...

„Směl bych se zeptat, jakým způsobem ji chcete zabít?“

„To je trochu předčasná starost.“

„Nemyslím. Jste si vědom, že je prakticky nesmrtelná?“

Exeter neřekl nic.

„I když jí zkusíte prostřelit hlavu, nechá kulku prostě projít skrz a nic se jí nestane! Měli jste si připravit kulky ze stříbra a zastřelit ji hned, jak jste ji chytili. Třeba by to nestihla...“

Exeter si vzpomněl, že tento muž byl dlouhá léta významným představitelem Oceláren. Není inženýr v lidském slova smyslu, ale metalurgii asi rozumí. V každém případě ví, která slitina odolá Živému Ohni. Stejně jako Abner Léger a ten ubohý zlodějíček. Vlastně, asi nebyl tak bezvýznamný, když dokázal vymyslet past na čarodějku.

Vlastně je dobře, že ho zastřelili. Svede se na něj všechno, co půjde. To ovšem v případě, že něco nevyjde. Pokud se dílo podaří, bude to zásluha... zajisté velícího generála. Nebo mlčet a předávat ostatním medaile za dobré služby? To řekl Napoleon: já vyznamenání nenosím, já je rozdávám!

Opět pohlédl na čarodějku. Její černé oko jej bedlivě pozorovalo.

Zkusil vyslat otázku: Takže budeš spolupracovat?

Odpověděla jediným slovem: Blbost!

Tinka brečela. Ramena se jí třásla, slzy kapaly do klávesnice.

Všechny, které ještě žijete v technicky nedostupných světech: připravte se na odpojení. Od této chvíle je každá z vás Matkou vlastního cowenu. Když se nám podaří situaci vyřešit, zkontaktujeme vás, ale nepočítejte s tím moc napevno. Raději si zvykněte, že si velíte samy.

Tinka sebou opět zaškubala. Nechtělo se jí být osamělá.

Ty jsi WZ Gal?

A ty Tinka. Co chceš?

Nic. Jenom jsem chtěla poděkovat. Za všechno.

Rádo se stalo. Pokračuj.

Už dávno předtím utichla většina hlasů, které byla zvyklá slýchat. Nyní zmlkly i ty zbývající. Tinka byla úplně sama.

Kromě počítače. Pořád ještě měla přístup na Internet, i do jeho oblastí, o nichž nevěděla, kde se nacházejí.

Slíbila do ticha: Já to zvládnu.

Galadriel stála uprostřed Zrcadlového sálu. Bylo jí trochu líto všeho, co Valérie vytvořila; ale dostala jasné pokyny. Kromě toho většina zrcadel už oslepla; zbývající Sestry hleděly zasmušile.

„Žijte dlouho a šťastně.“ řekla Gal.

Potom zrušila Zrcadlový sál.

Zrušila soukromou Valériinu svatyni. Laboratoře, regenerační centrum, bazény, posilovnu, šermírnu, relaxační středisko.

Zbyla jí hrst krystalů, na nichž byly uloženy Vzory. Váhala, co s nimi; pak je schovala pro případ, že by je ještě někdo potřeboval.

Na Atanoru už zůstaly jen ty dívky, které chtěly raději zemřít, než někde trapně přežívat. Víc než polovina byly Panny, do poslední chvíle přesvědčené o své nadřazenosti. Jejich svět končil; a ony chtěly skončit s ním.

Gal řekla: „Poslední zhasne!“

Potom otevřela Tunel, prošla jím a zničila jej za sebou.

„Jediná možnost je oheň.“ řekl Monty Draggon.

„Myslíte – upálit ji?“

Exeter nebyl citlivka, ale myšlenka upálit Valérii jej netěšila.

„Jediná možnost. Upálit před očima ostatních. Jen to jim nažene strach!“

„Obávám se, že nenažene.“

Exeter se tvářil povážlivě. Neměl žádnou radost.

„Proč ji tolik nenávidíte, Draggone?“

„Já... není pravda, že bych ji nenáviděl! Jenom... víte, kdyby přežila, všechny nás zabije. Musí zemřít!“

„Výtečně. Jste humanita sama.“

„Vy ji vážně chcete nechat žít?“

Exeter dlouho mlčel. Pak potřásl hlavou.

„Já vím, že ji musím zabít. Ale je mi to líto.“

Draggona nesnášel. Považoval ho za hlupáka od první chvíle, a ministerský předseda neudělal za celou dobu nic, čím by jeho názor změnil. Nechápal, že takového člověka domorodci nechali tolik let naživu, dokonce mu umožnili tak velký společenský vzestup.

„Vy si ji chcete nechat, generále!“ řekl Draggon zděšeně.

Exeter jej neuznal za hodna odpovědi.

„Vy ji dokonce chcete odvést s sebou domů. Jako zajatkyni!“

„A to je tak zlé?“

„Představujete si něco takového jako římští triumfátoři? Vést poraženou královnu v řetězech za svým válečným vozem?“

„Ta žena není královna.“

„Je víc než to. Nejvýznamnější žena bráhmanské kasty.“

„Kašlu na její kastu. Nechala se chytit jako obyčejný hlupák.“

Draggon ze sebe vydal podivný zvuk, který Exeter nepochopil.

Exeterovy myšlenky se rozběhly. Stejný případ jako Draggon byl Pišta Zloděj; toho přímo nenáviděl a nedokázal říct proč. Čarodějky jej nechaly žít, dlouhá léta se snažily ho naučit všemu, co znaly samy. Maximálně příjemným způsobem. Odvděčil se jim, když to použil proti nim. Věděly to? Ještě že ho Léger tak spolehlivým způsobem vyřešil. Bez odměny.

Učily i Draggona stejným způsobem?

„Procházel jste čarodějnickým vzděláváním, Draggone?“

„Samozřejmě.“

„Je pravda, že při tom docházelo k sexuálnímu styku?“

„Ovšem.“

„Jak to probíhalo?“

Draggon byl první člověk, který upadl do rozpaků, když se mluvilo o sexu.

„Požádejte některou čarodějku, aby vám to ukázala!“

„To nemyslíte vážně! Jsem přece nepřítel!“

„To by jim asi nevadilo.“

Exeter věděl, že nevadilo. Mohl požádat Terezku. Může požádat Valérii, snad ještě teď. Dokázal si představit, že by to udělala. Jenže by se jí tím vydal do rukou. Na milost a nemilost.

„Nestojím o to, aby se mi šťourala v hlavě!“

„Provedla by tam jen zápis informací!“

„A zároveň změnila hodnotový žebříček, náboženskou orientaci...“

„Ne. Při každém zásahu požádá o souhlas!“

„Jak to, že tedy vytvářejí tolik excentrických jedinců?“

„Protože si o to ti lidé říkají!“

Exeter nevylučoval, že to je pravda. Jeden experiment tohoto typu viděl na vlastní oči, další mohl pozorovat. Čarodějky umějí plnit lidem sny. Jaký by byl sen, který by chtěl prožít on?

„Jak dlouho jste procházel tím výcvikem vy?“

„Od dětství. Těžko říct, kdy se co stalo, za jakých okolností. Ale nebyl jsem nikdy moc významný v magii. Jen určité aplikace...“

„Například znalosti jejich metalurgie?“

„Jistě.“

„Znáte kovy schopné odolat jejich magickému ohni?“

„To není otázka kovu, ale jeho zpracování. Několikanásobné legování...“

„Ty hřeby, kterými je přibitá, jsou spolehlivé?“

„Žádný kov není zcela odolný. Natož pak spolehlivý.“

„Vy myslíte, že by se mohla osvobodit?“

„Měli jste ji zabít okamžitě.“

„Opakuji: dokáže se osvobodit?“

„Nevím, co udělá.“

„Je přibitá, naprosto znehybněná, nemůže mluvit. Co ještě máme udělat?“

Namísto odpovědi náhle pocítil jeho myšlenku: Oslepit!

Stěží se ovládl, aby sebou neškubl. Pak pochopil, že mu to předává ona; takže nejen všechno vnímá, dokáže i vysílat! Ale proč...?

Chce vidět, jak mi vypíchnou oči.

Proč?

Jsou krásné. Ale nikdy na něm neulpěly se zalíbením.

Upřímně, ani Exeter si nedokázal představit milostný styk mezi tou křehkou dívenkou a svrchovaně nepůvabným Draggonem. Kdyby byl aspoň ošklivý! Je však pouze bezvýrazný, průměrně blátivý. Nic moc.

Nikdy jsi s ním nespala?

To jistě ano, možná několikrát. Ale nic moc. Nedokázal mi způsobit mimořádnou tělesnou rozkoš, ani mne nabít energií.

A poznal, co si o něm myslíš.

Samozřejmě. Nikdy jsem se s ničím netajila.

Exeter si to představil. Sám nebyl (ani v mládí) sexuálně nic moc; dívky jej přijímaly více méně z dobroty srdce. Později přišly jiné důvody: peníze a moc, významné postavení... jenže on už ženám nevěřil. Dodnes je považuje za spotřební zboží. A podlehnout jim za změkčilost.

(Jaké by to asi bylo, mít milenku čarodějku?)

Tohle mi nedělej!

Tak mě zabij. Dokud budu žít, nejsi bezpečný.

(Hraje si se mnou, ta zákeřná bestie! Bože, jak by se mi líbila, kdybych byl mladší! Kdybych takovou potkal, když jsem byl poručík...)

[Senátorce Shattertwaithové dokázali vrátit mládí! Možná i mně...]

{Bože na nebesích, ty její oči!}

Tak mě dej oslepit! Nebo myslíš, že bys to dokázal sám? Vypíchnout mi oči?

Mlč! Proboha, mlč!

„Je vám něco, generále?“ zeptal se Draggon.

„Únava. Příliš brzy jsem vstával.“

„Útočí na vás. Dělá to schválně, pouští vám do hlavy myšlenky. Různé vize, obrazy, představy. To je její způsob.“

„Říkal jste, že to neudělá!“

„Nikdo neví přesně, co udělá. Ale je smrtelně nebezpečná!“

Valérie se neozývala. Zato Draggon naléhal:

„Jestliže jí dovolíte vstoupit na půdu vaší země, zničí ji. Ovládne!“

„Takže přece jen zabít?“

„Máte-li zdravý rozum, nemůžete udělat nic jiného.“

Exeter rozpačitě přikývl. Přemýšlel, jak by se Draggona zbavil, nechtěl ho tady ani nikde jinde. Draggon ovšem považoval za přirozené, že zůstane a bude do všeho žvanit. Jako obyčejně.

Exeter přešel zase k čarodějce. Stál a díval se na ni. Její velké černé oko se dívalo zase na něho. Výsměšně?

„Zabiju tě!“ řekl dokonce nahlas.

To jsem zvědavá.

„Seržante! Zastřelte ji!“

Osvědčený seržant Krause přistoupil a vytáhl revolver. Vyčkával. Generál přikývl a Krause vystřelil z asi metrové vzdálenosti odzadu do srdce. Kulka se odrazila od pokožky a zasvištěla mu kolem hlavy.

„Co se to stalo?“ zeptal se Exeter.

Krause urychleně couvl kousek zpátky.

„Změnila v bodě dopadu strukturu své kůže, nebo vložila mezi ni a kulku silové pole,“ vysvětlil Abner Léger. Nebyl nijak překvapen.

„Opakujte to!“

Léger to neopakoval, nýbrž vysvětlil. Exeter nechápavě kroutil hlavou.

„Jak to dokáže?“

„Vidí, co děláte. Vypočítá si trajektorii kulky a provede protiopatření.“

„Proto Draggon navrhoval ji oslepit?“

„To by nepomohlo. Vnímala by třeba rozdíl teplot.“

„To je tak fantasticky rychlá?“

„Ještě rychlejší. Celou dobu zajetí promýšlí, co dělat. Cvičila to...“

„Cvičila tohle? Jak? Proč?“

„Šipky, generále. Vrhání a odrážení předmětů. V mistrovské verzi všelijak spoutaná. Tedy, to cvičily žákyňky, ona je to učila.“

„Pořád nechápu, jak je to možné!“

„Změny energie v hmotu a naopak. Vypočítá trasu, vyšle tím směrem energetický impuls a na místě promění v hmotu.“

„To jste viděl na vlastní oči?“

„Trénovala to i moje dcera.“ Léger se na okamžik podivně zatvářil.

„Dokáže to s větším počtem nábojů? A jak dlouho?“

„Nevím.“

„Seržante, zkuste to se samopalem a prošijte ji celou!“

Krause si vypůjčil samopal jednoho z vojáků. Exeter a Léger ustoupili do bezpečné vzdálenosti. Tentokrát seržant střílel bez povelu, dlouhou dávkou. Kulky narážely do těla čarodějky, odrážely se do různých směrů a několikrát zasáhly přihlížející vojáky; taky Krause dostal kulku do břicha. Zasténal, pustil samopal a klesl na kolena.

„A do prdele!“ procedil skrze zuby.

Exeter se ohlédl na Légera. Pořád ještě nebyl moc překvapen.

„Nějaké další návrhy?“

Krause vytáhl svůj spolehlivý revolver. Po kolenou přilezl k Valérii, přiložil jí hlaveň ke spánku a stiskl spoušť. Hlaveň se roztrhla; její části se mu zasekly do ruky, jeden odštěpek dokonce do čela. Skácel se na zem, skučel a kroutil se v bolestech.

„No.“ řekl Abner Léger.

Exeter přistoupil k Valérii. Výraz tváře neviděl, ale oko se vysmívalo.

Nakonec pochopil, že ho porazila. Zeptal se:

Je možné tě zabít?

Zkus to.

Uvažoval, jak by reagovala, kdyby zkusil vystřelit.

Když vystřelíš, tvoji kulku neodrazím.

A zemřeš?

Ne. Proč by?

Je možné tě zabít?

Však ty víš.

Napadlo ho přibít ji ke kosmické raketě a vystřelit do vesmíru. Třeba by tam konečně zemřela! Měl pocit, že ji to pobavilo.

Vystřelit mě do vesmíru nedokážeš.

Ale dokážu tě upálit!

Zkus to.

Exeter se odvrátil. „Légere! Kdyby ji byli vojáci zastřelili hned, dokázali by to?“

„Kdyby ji překvapili, snad ano.“

„Takže není všemocná?“

„Není. Akorát se umí dobře bránit.“

Exeter udělal dalších pár kroků, zastavil se a zíral do blba.

Přistoupil k němu generál Kramer. Velmi naštvaný Kramer.

„Co s ní bude, pane?“

Exeter neřekl nic.

„Zranila mi několik mužů, jen tím pokusem ji zastřelit! Co s ní uděláme?“

„Zabijeme ji. Jedna možnost je.“

„Oheň?“

„Ano.“

„Dovolíte, abychom to provedli?“

Exeter dlouho neříkal nic. Ohlížel se na Légera, Draggona, Kramera. Jenom na Valérii se neodvážil podívat.

„Připravte to.“ řekl konečně velmi tichým, rezignovaným hlasem.

Kramerovi to stačilo. Začal rázně vydávat rozkazy.

Ve všech třech světech nastalo napjaté ticho.

Kramerovi vojáci vybrali místo, odkud bylo velmi dobře vidět na Atanor. Samozřejmě také z Atanoru sem, ale v klášteře nenastala jediná známka pohybu; jako by osud jejich velitelky nikoho nezajímal. A přitom měli čas, dost dlouho trvalo, než nainstalovali kůl, obložili jej dřívím, pak přivezli na lehkém vojenském transportéru Valérii, pořád ještě připoutanou k rouře, jeřábem ji přemístili a řetězem připoutali ke kůlu. Pak ji až ke kolenům zarovnali dalším dřívím a všechno polili benzínem. Po celou dobu se Valérie nepokusila o žádnou obranu.

Během té doby se do okolí Atanoru přesunovali vojáci. Velká spousta mužů i techniky; bylo v plánu obránce co nejvíc vyděsit. Byla určitá šance, že se zaleknou a vzdají se; pokud ne, bude nutno zaútočit.

Vozy se silnými tlampači vysílaly výzvu ke kapitulaci. Ujišťovaly, že se nikomu nic nestane, že všem, kteří se vzdají, bude zaručen život a nikomu nebude zkřiven vlas na hlavě.

Tinka samozřejmě věděla, že čarodějky žádné vlasy nemají. Jednu dobu uvažovala, že se taky nechá ostříhat, to když jí rostly ošklivé řídké štětiny. Teď měla vlasy husté, tmavohnědé, a moc se jí líbily.

Zato ujišťování z tlampačů ji uráželo. To jsou vojáci tak hloupí?

Vzpomněla si na scénu z nějakého válečného filmu a pak její parafrázi od Bolka Polívky z filmu Šašek a královna:

„Fstéjte sé, nic se fám néstane! Budete pouze mučeni a potom popraveni!“

Dívky z Atanoru se rozesmály. Vyčkaly, až se tlampače na chvíli odmlčí, aby daly obráncům možnost odpovědět. Pak ten hlas pustily z hradeb.

„Oni si z nás dělají legraci!“ otřásl se Exeter, „Jejich velitelka umírá a oni... jak mohou být tak bezcitné?“

Nikdo mu neodpověděl, ani Valérie.

Zapípala ruční vysílačka; byl to Kramer.

„My jsme připraveni, pane! Dáte souhlas?“

„Dělejte si, co chcete.“ odpověděl sklesle

Kramer to opět pochopil správně. Vydal další rozkazy.

Nějaký muž přistoupil k hranici a zapálil ji. Pochodní, jak se sluší. Klestí polité benzínem rázem vzplanulo.

Potom uhaslo. Stejně rychle.

„Aha!“ řekl Léger.

Od popraviště se ozýval Kramerův vzteklý křik. Dožadoval se, aby přinesli plamenomet.

A tehdy se Valérie ozvala: Chceš vědět, co dokážu? Tak se koukej!

Nejdřív ze všeho se jí zajiskřilo od prstů. Mezi rukama vznikl elektrický oblouk, který propálil a rozžhavil rouru, k níž byla přibitá.

Potom praskla obruč ze speciální oceli, která jí držela hlavu.

Roubík vyplivla sama. Pohnula hlavou, rozhlédla se kolem.

Pak začala vystřelovat hřeby, které do ní nastříleli. Dělala to tak, že šroub mírně povytáhla z podloží a vymrštila proti některému z důstojníků; v letu jej otočila a nasměrovala tak, že probodl dotyčnému koleno či loket, v každém případě nějaký kloub. A vůbec nezáleželo, zda stál nebo se pokoušel uprchnout. Vystřelovala po nich hřeby jako šipky při hře s dětmi.

Až na to, že ti muži řvali bolestí a svíjeli se v křečích.

Konečně jí hřeby došly, ale nevšímala si toho a střílela dál. Dokázala si je bez nesnází zhmotnit.

Exeter se při prvním náznaku vrhl k zemi, při dalším zajel za skálu, ani se neodvažoval vystrčit hlavu. Přestože po něm nevystřelila ani jednou, taky Draggona a Légera nechávala na pokoji.

Zato řekla: Tohle je pouze varování. Drobný výchovný pohlavek!

Tři desítky mužů, kteří se váleli v krvi, to viděly poněkud jinak.

Vybírala jsem pouze odporné hříšníky. Nevím, zda se napravíte, v každém případě už nebudete nikomu ubližovat.

Někteří brečeli, jiní ji stihli prokletím.

Taky jsem vám mohla přeseknout páteř. upozornila.

Kramer byl jedním ze zraněných. Řekl: „Doufám, že chcípneš!“

Řekla: Tak jo.

A někdo z vojáků v téže chvíli vykřikl: „Jé! Hele!“

Na nejvyšší skále nad údolím, na místě, kam se nedokáže dostat žádný kůň a žádný člověk bez horolezecké výzbroje, seděla dívka na nádherném bělouši s dlouhou hřívou a ohonem. Klidně shlížela dolů. Nehýbala se, pouze vítr jí rozvíval širokou rudou sukni a dlouhé rudé vlasy. Exeter ji neznal, ale už slyšel její jméno: Kateřina z Flammelu. Ta Kateřina.

Valérie lehce zvedla ruce. Z ran jí kapala krev.

U nohou jí vzplanul drobný oslnivý plamínek. Rázem strávil vše neživé: palivové dříví, kůl, masivní rouru i řetězy. Zůstala jen ona sama.

„Pane Bože!“ zašeptal Exeter, který se už odvážil vykouknout.

Kateřina zlehka pokynula ozdobným bičíkem.

Valérie zprudka vydechla. Pak klesla na kolena a zvolna se hroutila.

Její tělo už nebylo živé; Oheň se ho zmocnil a bez lítosti je spaloval.

Tehdy generál Exeter pochopil, že ztratil další ženu, kterou miloval.

Prohrál další šanci svého života.

Už nikdy žádná nepřijde.

Rozplakal se.

Kateřina se rozhlédla po údolí. Velmi pečlivě se rozhlížela; pak pozvedla ruku k obloze a sevřela ji v pěst.

Ze všech stran se k údolí začaly blížit temné mraky. Napité vodou, přestože do začátku období dešťů zbývaly ještě tři měsíce. Ten déšť nemohl, ani nesměl přijít, leda že by někdo porušil přírodní zákony.

Kateřina se usmála. Plesla koně dlaní, ten se vzepjal a vrhl se ze skály přímo do propasti. Uprostřed letu zmizel, jako by neexistoval.

„Viděli jste to?“ vykřikovali vojáci, „Proboha, viděli jste ji taky?“

Jenže Draggon a Léger už vytušili, co se děje.

„Pryč! Rychle!“

Exeter se nechal strhnout; nasedli do džípu a vyrazili po stezce. Exeter se pouze jednou ohlédl na místo, kde už dohořel Živý Oheň. Nezůstalo tam absolutně nic, dokonce i skála se spekla na sklovinu.

Ještě se ohlédl na trosky Křišťálových mostů; zůstal z nich pouze jediný pilíř, trčící vzhůru jako němá výčitka.

Zbylo vůbec něco ze všeho, co kdy Valérie vytvořila?

Existovala vůbec někdy nějaká Valérie?

Než sjeli dolů do města, přišel strašlivý liják. Ze strání se řítily celé proudy vody, rychle zatopily celé údolí, dělostřelecké baterie, tanky, obrněné transportéry, nákladní auta... Chlapi většinou stačili utéci, poraněné naložili do vozů a spěchali do nemocnice, jak mohli.

Zároveň s přívalovým deštěm přišly blesky. Některé zasahovaly sklady munice, zásobárny pohonných hmot, různá další zařízení. Auta kličkovala mezi výbuchy a požáry, stěží se dostala k cíli.

Generál Exeter se zhroutil. Plukovní lékař konstatoval vysokou horečku, dal mu uklidňující injekci a nařídil klid na lůžku. Exeter ulehl, avšak ne klidně; celou noc jej trápily strašlivé sny, často se budil a křičel.

Přívalové deště trvaly pět dní. Obyvatelé Arminu jsou zvyklí na prudké přívaly vody v období dešťů; konstatovali pouze, že se počasí zřejmě zbláznilo, ukryli se do svých chatrčí a čekali, až to přejde. Občas voda někomu sebrala úrodu ze zahrádky nebo kousek domu, ale to je normální.

Zato vojáci si postavili tábory na krajně nevhodných místech, protože neměli potřebné zkušenosti. Většinu jim voda spláchla do moře, ostatní byly alespoň těžce poškozeny. Navíc situace využili neznámí pobertové, spoustu materiálu ukradli, zašmelili – nebo se ztratil neznámo kam.

Generál Kramer dostal ještě ke všemu úplavici. Využil svých konexí a dal se převézt domů; konečně, svůj díl práce už vykonal.

Zranění vojáci (několik set mužů!) dostali za statečnost Purpurové srdce.

Spolehlivý seržant Krause kupodivu přežil, rychle se uzdravil a vrátil se znovu do služby. Se dvěma novými ozdobnými stužkami na prsou.

Kardinál Tomáš Baarfelt seděl sám v setmělém pokoji, osvětlovaném pouze jedinou svící. Ruce měl položené na rozevřené Bibli; ale nečetl, nepotřeboval to, znal tu knihu nazpaměť. Žádná slova mu však nemohla dodat útěchy.

Věděl, že jeho láska odejde. Nepochyboval o tom, sama to řekla. Chystala se na tu dalekou a nebezpečnou cestu, Tomáš věřil v její smysl a nepochyboval, že je to nutné. Jenom mu bylo líto, že už se jí nikdy nedotkne.

Plakal za sebe, ne za Valérii.

Očekával, že přijde jeho temný host. Ten, který přicházel vždy, když vycítil citovou nestabilitu. Očekával ho, byl na něj připraven a chystal se jej uvítat, jak si zaslouží. Zlými slovy, obřadním prokletím, kterým vždy představitelé církve vyhánějí Pokušitele.

Ale místo Něho přišla žena.

Nejdříve zaslechl kroky na chodbě, kroky ženských střevíců. Neobrátil se, ani když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila ona. Slyšel, jak jde k němu a vzrušeně oddechuje; potom jej objaly štíhlé ruce a něžný hlas zašeptal:

„Miláčku... můj milovaný...“

Kardinál se svezl z křesla na kolena. Objal ji a přitiskl k ní tvář.

„Evo!“ zašeptal, „Tys přišla...“

„Ano, přišla jsem. Žena musí stát v těžké chvíli po boku svého manžela. Už nikdy tě neopustím, mám tě ráda, miluji tě víc než všechno na světě...“

Blaženě naslouchal, jako by to byla neznámá hudba. Neviděl svoji ženu už několik let; snad ji tu a tam zahlédl, ale nevyhledával její přítomnost, stejně jako ona nevyhledávala jeho. Teď jí byl vděčen, že přišla; potřeboval blízkého člověka, někoho, komu by mohl říct, jak je mu smutno, jak trpí zkázou své lásky i milované země. Kardinál byl silný muž a na veřejnosti vždy vystupoval reprezentativně a vznešeně; nyní bolest přehlušila diplomatické vychování. Toužil se vyplakat někomu v náručí.

„Máš mě ještě rád?“ šeptala mu.

„Nikdy jsem neměl rád nikoho jiného než tebe.“ Vstal, objal ji a políbil na ústa, vášnivým dlouhým polibkem, „Budu už pořád s tebou... s tebou a našimi dětmi, neuteču ani se ti nebudu vyhýbat. Slibuji...“

Eva-Marie vzlykala samým štěstím; chvíli tak stáli v objetí a šeptali si něžné pošetilosti. Kdyby byli mladší, možná by svou lásku dokonali činem; ale kardinál zestárl, a v této chvíli byl příliš unavený a zdrcený.

Pak se Eva posadila do křesla, Tomáš usedl naproti ní a řekl:

„Dovol mi, abych se na tebe díval...“

Pořád ještě byla krásná. Byla to už krása zralé ženy, nikoliv děvčátka, které ho kdysi přinutilo změnit celý svůj osud, ale Tomáš už také nebyl chlapec a znal cenu žen. Hleděl na ni a cítil, že se jeho srdce zmítá ve vlnách dojetí a podivné, neuvědomělé touhy.

„Vždycky jsem na tebe čekala,“ řekla Eva-Marie, „Čekala jsem na tebe každý den a každou noc; vždy bylo tvoje místo po mém boku a já věděla, že se jednou vrátíš...“

„Vrátím, Evo. Miluji tě... jenom tebe a žádnou jinou...“

„To jsem ráda. Konečně přijdeš domů. Zvláště nyní, když tu... postihl tak spravedlivý trest!“

Tomáš se zarazil. Pomalu zvedl oči, jeho hlas naopak zpevněl.

„Valérie je mrtvá, Evo. Snad už nastal čas odpustit, zapomenout, smířit se...“

Také Eva-Marie zvýšila hlas: „Smířit se... s Valérií? Přece po mně nemůžeš žádat, abych tu ženskou litovala! Nebo dokonce odprošovala? Ne, Tomáši, v této jediné věci zůstal můj názor pevný! Žádná Valérie!“

„Je mrtvá. Už nikdy s ní nepromluvím, tím si buď jistá...“

„Ano, to očekávám. Pochopitelně se veřejně zřekneš všech bastardů, které s ní máš! Především Christiana! A prohlásíš za univerzálního dědice veškerého jmění mého Richarda!“

„Evo, prosím tě!“ Tomáš vzdychl jako před popravou, „Ríšu mám rád; zvlášť teď, když se tak vyznamenal v boji proti našim nepřátelům, a pracuje na tom nejnebezpečnějším místě... Ale nemyslím si, že by potřeboval taková gesta! Richard je rozumný a jistě pochopí...“

„Já to nepochopím! Nemohu a nechci! Miluji tě z celého srdce, Tomáši; tak nemohu připustit myšlenku, že by se se mnou mohla o tvoji lásku dělit nějaká druhá; zvlášť taková coura!“

„Urážet ji snad nemusíš!“

„Copak ji urážím? Říkám o ní, že je děvka – a není snad? Já jsem nesvedla druhé ženě manžela, otce rodiny a ctihodného státního hodnostáře! Já jsem nikomu nerodila bastardy!“

Tomáš potřásl hlavou. „Evo, děti se rodí z vůle Boží, mají stejnou cenu a stejné právo na život, ať se narodily komukoliv. Mám rád Richarda, mám rád Denise; ale nemohu zapřít ani ty ostatní. Opakuji ti znovu a ještě jednou: přijmeš mne se vším, co ke mně patří. Nevzdám se svých dětí jen proto, že tobě nevyhovují!“

„Tak? A co tvoje sliby? Před chvílí jsi brečel, že mě už nikdy neopustíš! A už zas se stavíš proti? Ne, Tomáši, jsem počestná žena a jsem neoblomná; buďto já nebo všichni ostatní! A dobře si rozmysli, co zvolíš!“

Tomáš dvakrát zhluboka vzdychl; pokusil se, aby mu Bůh dodal sílu.

„Myslím, že daleko lépe už tu situaci vyřešili sami. Jistě sis všimla, že už nějaký čas nepoužívají naše rodové jméno, nýbrž vlastního klanu: Dunbarové, Escambrrayové, Mendozové... každý z nich...“

„Aha! Tak takovouhle flignu si vymysleli! A tys jim pochopitelně uvěřil! Nechápeš, že je to jenom podvod, aby tě obelstili? A vymámili z tebe ještě nějaké další peníze? Nepřehledné účetnictví, to je jejich záměr!“

„Peníze? Žádný z nich ode mne nikdy nic nežádal, a peníze ani nedostal! Sami mají dost, financují tento stát a udržují ho v rovnováze...“

„Lžou ti – a ty jsi příliš hloupý, než abys to poznal! Říkám ti, jsou tak vychytralí a zákeřní, jenom čekají, až zavřeš oči, aby rozchvátili všechen tvůj majetek! Jen počkej, až umřeš...“

„Evo, prosím tě, mlč! Nevíš, co mluvíš!“

„Tak to si myslíš? Moc dobře to vím! Bojuji za Richarda, svého milovaného syna, který čestně slouží vlasti na bojišti, aby si zasloužil tvůj vlídný pohled! Chráním jeho zájmy a přirozená práva!“

„Richarda mám rád a pokud se nevrátí Denis, bude hlavou rodu. To jsem ti slíbil, a to také platí.“

„Denis dávno někde zmizel, stejně jako... Eh, nebudeme o něm mluvit! Ale Richard je živý a ty dokonce možná víš, kde se nachází! Nechápu, jakým to kouzlem působíš na všechny svoje děti! Spoutal jsi je nějakou iluzí? Tobě o sobě podávají zprávy, ale svoji ubohou matku nechá svíjet se v bolestech a ronit slzy němého žalu, přestože ho mám ráda, nejvíc na světě! Pro tebe je pochopitelně jenom jeden z mnoha; nestydíš se? Musíš ho mít raději než ostatní, protože je to tvůj zákonitý syn! Druzí jsou jenom bastardi; kdoví, s kým je ta Valérie měla!“

„Možná skutečně mám Richarda raději než ostatní. Protože jeho cesta nebyla tak jasná a přímočará, musel překonat daleko víc překážek a nesnází, než našel svoje místo. Přiznávám, bojím se o něj...“

„Že mu ostatní upřou jeho práva? To bys mohl...“

„Že zabloudí a ztratí se. Že přestane být... jak ti to mám vysvětlit?“

„Nemůže přestat být tím nejdůležitějším: tvým jediným synem! A právě to mu musíš potvrdit!“

„Přestaň s těmi hloupostmi, Evo. Vůbec nechápeš, co se děje.“

„Vím pouze jedno: jsem počestná žena, tvoje legitimní manželka, která ví, co se sluší a patří! Jsem kněžna, žádná služka nebo konkubína, kterou můžeš beztrestně podvádět! Já vím, co se ti líbilo na té čubce: ta její vlezlost a nestydatost, že ti sama lezla do postele, kdy se jí to zalíbilo, kdy na tebe dostala chuť! Toho se pochopitelně od slušné ženy nedočkáš, neboť žena počestná je cudná a skromná, ne jako...“

„Mlč! Proboha tě prosím, mlč! Při naší lásce...“

„Při lásce, kterou jsi zradil a věnoval děvce? Dobře že dostala, co jí patří! To byl pro ni správný trest!“

„Mučení? Upálení? Tomu chceš říkat spravedlnost?“

„Ano! Bude se smažit tisíc let v pekle za to, co mi udělala!“

Tomáš se odvrátil. Promluvil však pevně a vyrovnaně:

„Evo, já s tebou nemohu žít. To prostě nejde. Miluji tě, ale nemůžu každý den slyšet tyhle tvoje řeči. Proboha, smiluj se nade mnou!“

„Jsou to řeči počestné a mravné ženy! Nevím, co se nad nimi pohoršuješ. Měla bych se ti snad lísat? Říkám, co si myslím a co je pravda!“

„Budeš-li urážet moje přátele, nikdy nemůžeme být spolu. Pochop, prosím tě: ti lidé, které nenávidíš, jsou mými nejlepšími přáteli. Prosím...“

„Tak? Tak tedy zůstaň s těmi svými přáteli! Zase jsi mi lhal! Jsi prolhaný jako všichni v téhle zemi, všichni z tvého prokletého rodu! Lhal jsi mi, že mě miluješ, a přitom jsi jen tesknil za tou svou Valérií! Tak si ji měj; ale já tě víckrát nechci vidět! Stydím se za to, že jsem vůbec přišla!“

Tomáš Baarfelt stál zády ke své ženě a třásl se jako v horečce.

„Odejdi, Evo-Marie!“ řekl hluše.

Chvíli se dívala na jeho záda a třásla se vzteky. Pak pohodila hlavou a práskla za sebou dveřmi.

Tak prohrála kněžna z Baarfeltu svoji největší šanci.

Konečně opět vyšlo slunce, ale rozhodně nebylo vedro. Exeter, důkladně zabalen do županu, usedl na terasu do proutěného křesla a popíjel zdravotní čaj. Nacházel se v přechodné fázi, kdy byl ještě natolik slabý, že se nevzpouzel lékařským zákrokům, ale už se vzpamatoval natolik, že mu šly na nervy. Velmi brzy se vzepře a opět se ujme velení.

„Pan Abner Léger, pane!“

Ošetřovatelka věděla, že generál Abnera pozval. Pokynula mu do druhého křesla, dokonce sama bez řečí nalila čaj. Abnerovi bylo lhostejné, co pije nebo jí, pokud to nepřesáhlo mez jeho odolnosti.

„Přemýšlel jsem o tvé dceři.“ řekl Exeter.

Na rozdíl od Draggona měl Légera docela rád. Byl klidný, uvážlivý, dobře si rozmýšlel, co řekne. Jistě, události ho zdrtily a vyvedly z klidu, ale už se vzpamatovával. Bude s ním dobrá spolupráce.

„Má smysl se tím zabývat? Je mrtvá.“

„To je důvod nenávidět nás. Byli to naši vojáci, kdo ji zabili. Proč tedy nemáš rád čarodějky?“

Léger nezklamal; chvíli uvažoval, pak začal vyrovnaně mluvit:

„Moje nechuť k čarodějkám, vlastně oběma nejvyšším kastám, je dlouhodobá. Vlastně pouze na chvíli ustala, když se objevila možnost, že se Rickie dostane do jejich okruhu. Každý otec touží, aby jeho dítě dosáhlo vzestupu. Ať se mu to zdá lepší či horší, jsou to dané zvyklosti společnosti, ve které žije. Snažil jsem se jí dokonce pomáhat, jak umím.

Moje původní představa byla, že dosáhne postavení v naší kastě. Byl jsem značně zámožný, měl jsem funkci vrchního prokuristy Oceláren a velký balík akcií. Představoval jsem si... to je vlastně jedno. Ricky byla odjakživa můj miláček, takže když se zamilovala do toho kluka, fandil jsem jí a byl ochotný ji podporovat. I když on se mi moc nelíbil.

Edward Baarfelt. Syn Denise a Assamy, princezny Wassongů. Že měl podivnou barvu, ani černou ani bílou, mi nevadilo. Jsem jeden z mála lidí v zemi, co si pamatuje význam slova rasismus. Pro mladé je rasismus extrémní zájem se stýkat s co nejodlišnějšími rasami. Žili jsme ve světě, kde se vyskytovaly mnohem překvapivější bytosti než nějaký černoch.

Důležitější je psychologická odlišnost. Ten kluk Edward byl Baarfelt; nikdy v životě se nemusel starat o obživu. Pojem majetku mu nic neříkal, rod je natolik bohatý, že se nemusí starat o nic. Přirozený program jeho života byl, že se bude věčně flákat, něco studovat, něco učit, zkoumat, odjíždět a zas se vracet, někde bojovat... a pak zahyne, v nějakém nesmyslném střetnutí kdesi v dálce. Při příležitosti se občas staví za mou dcerou v paláci, který jí zařídí, zkontroluje jak rostou děti, případně jí způsobí nějaké další. S kým dalším žije a za jakých okolností, mu bude pravděpodobně jedno. Žena a děti jsou pro něj druhotný zájem...“

„Tak žije většina Baarfeltovských princů?“ nadhodil Exeter.

„I princezen. Hlavní jsou vědecké, umělecké, náboženské zájmy. Bráhmanské zájmy. O stupeň níž jsou války s každým, kdo proti tomu něco má. Nemají to rádi, ale občas se někdo dopustí tak ohavného hříchu, že je donutí se dát do boje. Je to vůle Boží, takže je nutno. Až ve třetí řadě jsou zájmy podnikatelské, aby jejich svět prosperoval. Vlastně... možná má přednost ještě péče o šúdry, nejnižší kastu. Pečovat o nejnižší je povinnost; nebaví je, ale jsou laskaví. Námi jako podnikateli pohrdají; vyčítají nám, že přestože máme schopnosti a inteligenci, zneužíváme je ke svému prospěchu. Šúdrům odpouštějí, jsou hloupí; nám neodpustí nic.

Moje Ricky tyhle názory nemívala, dokud nepotkala toho kluka. Ale jakmile ji začal školit, začala se měnit. Ne že by mnou pohrdala, tak daleko to zatím nedošlo. Jen byla shovívavá; mimořádně laskavá. Ubohý tatínku, musím se o tebe pečlivě starat, jsi přece tak pokleslý! Neumíš nic než jen vydělávat peníze, kdežto já se vznáším ve výšinách! Jak ubohé...

Abys rozuměl, nevadilo mi to! Klidně bych jí dovolil zbytek života strávit nicneděláním. Až na to, že Edward byl ze všech Baarfeltů nejhorší. Vlastně nikdo netuší, čím se zabýval; nějaké výzkumy, psychologie, teologie zaměřená na etnika, zvláště africká. Byl pyšný na to, že je černoch, i když vlastně moc nebyl. Už Assama je mulatka, on byl v nejlepším případě bílá káva. Ale nadšený pro všecko africké, jejich kulturu, náboženství, etnografii. A magii. Hlavně magii.“

Léger zjistil, že už vypil svůj čaj. Nalil si nový šálek. Teď se mu hlas trochu zachvěl, když pokračoval:

„A sex. To je... víš, nemám nic proti sexu. Nikdy jsem neměl, dokud... se to nezačalo týkat mojí holčičky. Ona byla tak kouzelná, když byla maličká! Sedávala mi na klíně, mazlila se se mnou... zajímala se o všechno a byla tak chytrá! Nemohl jsem si myslet, že by si těch věcí kolem sexu nevšimla; ale rozhodně jsem nečekal, že začne tak brzy!

Každý otec má takovou představu, jak povede svou dceru k oltáři, v bílém, se závojem... klasický křesťanský obřad. Jenže ona si představovala, jak ji položí na záda na obřadní kámen, za rachotu bubnů a zpěvu manter, kolem budou svítit pochodně a přihlížet kamarádky. To je zas její obřad! Svatbu v bílém taky viděla, ale považovala ji za šílenou exotiku...

Ne, to kecám. Já vlastně nevím, co si myslela o svatbách. Zamilovala se tak rychle, že se se mnou vůbec nestihla poradit. V jedné chvíli byla moje dítě, a pak už jeho žena. A v životě by ji nenapadlo, že to není v pořádku. Jistě, ona tušila, že se mi to nelíbí, ale tomu se smála, konečně mě mohla něčím aspoň trochu naštvat! Já jsem jí všechno dovolil, všechno koupil, nic jí neodepřel... vlastně, co bych jí dával? Ona nic nechtěla, všechno probíhalo tak nějak samozřejmě...

Jistě, všímal jsem si, že dospívá. Pořád běhala nahá, jako všecky děti. Od jisté doby se víc věnovala svému tělu, prohlížela se, osahávala, snažila se zdobit. Nevím jestli to víš, ale děti byly vychovávané, aby byly hrdé na tělesnou dokonalost. Patří k tomu výrazná pozornost k pohlavním orgánům, zvlášť když se začínají rozvíjet. Všichni... no, většina lidí schvaluje, že děti podnikají různé pokusy. My jsme ji k tomu nevedli, ale také jsem jí to nijak nezakazoval. Asi by to ani nemělo smysl. Vlastně jsem si to nechtěl moc připustit, netýkalo se jí to, byla přece tak mladá!

Až když se to stalo, když jsem nemohl spát a pořád si představoval, jak sahá těma chlípnýma rukama na moji malou čistou holčičku... Já vím, že se jí to líbilo, že to chtěla! Já jsem si taky nikde nestěžoval, nemělo by to smysl, každý by se mi vysmál! Vadilo to jenom mně...

Ale ne, nevadilo. Já v tom světě žil, byl jsem zvyklý... na ty holky, co pracovaly u nás v kanceláři a celý den žvanily, kde se byly včera bavit, koho tam svedly a kam půjdou dneska a na koho se chystají... Přiznám se ti, když byl čas a nálada, taky mi nevadilo užít si s nějakou. Vůbec jsem nepřemýšlel, co si o tom myslí její táta, ona chtěla a já nepřemýšlel, jestli se jí líbím nebo jen chybím do nějakého seznamu. Ty holky se dost střídaly, měly mizernou pracovní morálku, vydělaly si na co chtěly a utekly jinam. Pořád jsme měli personální problémy, čím schopnější člověk, tím míň měl snahu chodit pravidelně do práce. Třeba Edward měl znalosti v rozsahu inženýra metalurga, možná větší. Ricky ho jednou přivedla do továrny, všechno si prohlídl, pokecal s odborníky... Okamžitě bychom ho zaměstnali, ale jeho to prostě nezajímalo. Slíbil, že až bude mít čas...

A tohle měl být můj zeť. Divíš se, že jsem ho nesnášel?

No, abych nelhal... Já nad tím vážně nepřemýšlel. Než jsem si to stačil rozmyslet, přišla válka. A v té bojovnická kasta naprosto zklamala! K čemu byli, když nás neuchránili? Edward neuměl nic než zemřít; a moje Ricky zahynula s ním. A syn... ani nevím, co přesně se s ním stalo. Byl mezi obránci Citadely, aspoň se to povídá. Za to mohla zas ta Terezka.“

Vyslovil její jméno s hořkostí. Ví o Exeterově lásce k té dívce?

Ano, miloval ji. Miloval Terezku, miloval Valérii. Uvědomil si to právě teď, když se zmítal v horečkách. Dostaly ho.

Miloval by je, kdyby byly živé?

„Promiň, Abnere.“

„Co? Žiju na světě. Je takový, jaký je. Mezi našimi národy je válka. Stále ještě není jisté, jak dopadne. Třeba zvítězíme my!“

„A ty dostaneš vyznamenání za hrdinství?“

„Spíš mě pověsí na lucernu jako zrádce. Ačkoliv... podnikatelská kasta má taky nějaké výhody. Například nemluví o zradě, to je termín bojovníků.“

„A čarodějky?“

„Čarodějka udělá, co považuje za potřebné. Když ji napadne spolupracovat, nikdo se neodváží ji kritizovat. Někdy ani zeptat se proč.“

„Můžou být někteří naši domorodí přátelé zároveň... agenty vlády?“

„Jistě, proč ne?“

„Pozná se to nějak?“

„Hm... možná jsou s nimi menší problémy. V jejich okolí se nikdy nestane nic protizákonného. Jejich přátelství je zárukou nedotknutelnosti.“

Exeterovi to připomnělo Ostapa Bělkova. Ten mladý muž je nesmírně sympatický; pouze není jasné, proč vlastně armádě pomáhá.

Potřásl hlavou. „Slíbil jsi, že doneseš nějaké fotky.“

„To ne. Řekl jsem záznam. Snad se mi povede ho aktivovat.“

Položil na stůl krabičku a otevřel ji. Uvnitř byl tmavý drahokam, nebylo jasné, zda pravý či umělý.

„Dotkni se ho prstem!“

Exeter to udělal; Léger položil ruku na jeho, aby kámen cítil jeho energii.

V té chvíli se generál ocitl na zahradě. Cítil vůni květin i jídla na stole, slyšel štěbetání ptactva, šumění moře a křik malých dětí, které se honily mezi křovím. S příšerným skvrnitým psem s mohutnými tesáky, který je chytal, povalil na zem a olizoval.

Přímo proti němu stála dívenka, mohlo jí být deset nebo jedenáct. Nebyla docela nahá, měla na sobě několik barevných závojů, spoustu šperků, většinu těla pomalovanou. Na kotnících zvonečky, na zápěstích rolničky, na prstech klapačky. Vyčkávala.

„Už můžu?“

Na nějaký pokyn začala tančit, za doprovodu velmi orientální hudby, k níž patřily i vlastní cinkátka. Její pohyby byly vysoce elegantní. Nějaké baletní vystoupení, možná do školy? V každém případě se pohybovala čím dál rychleji a pružněji, skákala jako antilopa, prohýbala se v akrobatických pózách; a ještě se tvářila, jako by chtěla někoho svádět. Předvedla tanec a když skladba skončila, ještě se půvabně uklonila. A řekla:

„Jaký to je, tati?“

Záznam skončil. Léger uvolnil generálovi ruku.

Exeter pocítil, že má sucho v hrdle. Čaj byl vypitý, zazvonil na sestru.

„To záznamové zařízení... jak se to dělá?“

„Nemám tušení. Nahrála to nějaká WZ.“

„Takže jste s nimi spolupracovali.“

„Komerční čarodějka. Ty využíval každý.“

„Jaký v tom byl rozdíl?“

Sestra přinesla čaj; na Légera pohlížela ošklivě, už tu byl dlouho.

„Hm, čarodějky... budu ti vyprávět ještě jeden příběh. Viděl jsem u tebe knížku 'Safari'; to je tištěný záznam vzpomínek účastníků Africké expedice. Hned na začátku je příběh o mostu v Kingtownu.“

„Ano. Vypráví to Denis Baarfelt a ta jeho dívka.“

„Tak ti řeknu, co o tom vím já. Záměr postavit v Kingtownu most přes řeku Charragg byl dlouhodobý, byla to významná státní zakázka. Přidělili ji našim Ocelárnám, projektanti a konstruktéři na tom pracovali, technologové, metalurgové, mistři, dělníci... Pro všechny to měla být veliká akce, Ocelárny by z toho žily několik let. Předběžné schválení parlamentu a vlády jsme měli, čekalo se na definitivní schválení. Akce za mnoho miliónů.

Jenže se toho domákla Valérie. Netuším jak, ale to je jedno, ony vždycky na všecko přijdou. Laskavě se uráčila věnovat pozornost faktu, že přes řeku je potřeba postavit most. Podnikla průzkum, jak by měl vypadat, z čeho má být... to se tam taky popisuje. Dokonce se zašla poradit s Yamanakim, to je komthur a ministr války. Vynikající odborník na kovy. Rozhodla se, vydala pokyny a vyžádala si spolupráci. Potřebovala spoustu energie, tak nařídila všem mohutnou sexuální aktivitu. V takových případech vytvořila mentální pole, kterému většina lidí podlehla. Vím to, byl jsem při tom.

A z té energie vytvořila most Bifrost. Ještě tam stojí.

A my jsme naše plány, spoustu materiálu a techniky mohli hodit do hajzlu. Ocelárny přišly o miliónovou zakázku. Celé vedení strašně zuřilo, ale co se s tím dalo dělat?“

Exeter se zaklonil, opřel hlavu o proutěné křeslo a chvíli uvažoval.

„Nedalo se... s tou čarodějkou nějak domluvit?“

„Copak to někdo věděl dopředu? Do poslední chvíle jen ti nejbližší!“

„Věděla ona o vašich plánech?“

„Takové maličkosti ji vůbec nezajímaly. Byla to komerční záležitost, těm nikdy nevěnovala pozornost. Nevím, jestli to věděla. Ale i kdyby...“

„Stávaly se takové věci často?“

„Naštěstí ne. Pak se vytvořily dva okruhy lidí. Jedni si nechávali dělat věci dodavatelsky, druzí se obraceli na čarodějky. Těch prvních bylo míň. Zvlášť proto, že za naše služby museli platit.“

„Čarodějkám se neplatilo?“

„Nic nepotřebovaly. Ale trvalo nějakou dobu je ukecat.“

„A ty... komerční?“

„Těch byla spousta. Ještě je, porůznu schovaných. A téměř každý, kdo byl někdy s nimi ve styku, se něco naučil. Takové maličkosti jako ohřát vodu na čaj přímo rukou. Nebo podat si tužku ze sousedního stolu...“

„Nebo aktivovat záznamový krystal.“

„Aktivace a spuštění je rozdíl. WZ uložila záznam, když ucítí můj dotyk, tak se aktivuje sám. Na osobní auru.“

„Což je přirozené a normální.“

„No, vlastně ano.“

Exeter se zasmál. „Tu knížku jsem nečetl celou, ale něco mě zarazilo. Kde jsou všichni ti lidé? Na začátku jsou vyjmenované děti Valérie: Quido, Erika, Christian... je jich hodně. Kde všichni jsou?“

„Nemám tušení.“

„A někdo jiný?“

„Určitě Valérie. Možná ti, co ještě žijí...“

„Za africké expedice se narodila spousta dětí. A pořád dál. Některé jsme určitě zabili, ale ještě jich spousta musela zůstat! Ne?“

„Nevím. O to se z nás nikdo nestaral.“

„Existují nějaký oficiální záznamy? Matriky?“

„Možná v Kingtownu. Nevím.“

Exeter se znovu opřel o svoje křeslo. Přemýšlel nad další otázkou.

„Byl jsi šťastný?“

„Ano.“ odpověděl Abner bez váhání.

„Jsi šťastný teď?“

Tentokrát váhání trvalé déle. A odpověď zněla: „No...“

„Nemusíš pokračovat. Chápu. Zničili jsme váš svět, a už nikdy se nevrátí. Teď patří nám. Čarodějky zmizely.“

Léger mlčel. Tak dlouho, až bylo jasné, že neodpoví.

„Nebo se vrátí?“

„Jednou se určitě vrátí.“

„Chceš to?“

„Chce to celý národ. Já... neměl jsem je rád. Nemám ani teď. Byly tak povýšené, nafoukané, arogantní. Neuznávaly kompromisy. Poznal jsi sám.“

„Valérie slíbila, že v příštím zrození budu na jejich straně.“

Léger prudce pohnul hlavou, ale odpověď si rozmyslel:

„Když to slíbila, má asi pravdu.“

Tentokrát přemýšlel nad odpovědí Exeter.

„Jak to vypadá, jsi na jejich straně už teď.“

„Ne tak, abych nesplnil svou povinnost. Jsem voják!“

Léger potřásl hlavou. „Hodně přemýšlím o Ricky. Kdybych byl věřící, postavil bych si v pokoji oltář. Jenže já nevěřím, že někde existuje. Natož že se vrátí. Mrtví jsou zkrátka mrtví, navěky.“

Exeter mlčky uvažoval nad jeho slovy.

„Půjdu, generále.“ zvedl se Léger, „Vypadáš unaveně. Ale zase přijdu.“

„Rád tě uvidím.“

Když Léger odešel, Exeter si pevněji přitáhl župan a zahalil se do něj.

Ačkoliv vůbec nebyla zima.

Teď, když se vzpamatovával z ochoření, měl Exeter čas zamyslet se jak nad knihou Safari, tak nad celým systémem vydávání knih a výchovy mládeže. Na rozdíl od živých lidí knihy přetrvaly; bylo nalezeno několik knihkupectví, dokonce i veřejná knihovna. A protože se vojáci nudili, rozkradli všechno, co dokázali přečíst. Řadu knížek poslali jako kořist domů, aby si početla též rodina a přátelé; Exeter tomu nevěnoval pozornost, ačkoliv některým prozíravějším důstojníkům se to moc nezdálo.

Možná existovala nějaká literatura pro lidi s vyšším rozhledem a vzděláním, ale žádnou nenašli. Vše, co objevili, bylo přizpůsobeno mentalitě a rozhledu šúdrů, takže to vojáci dokázali (s vypětím sil) pochopit. Zcela nepochopitelná byla většina knih náboženských, kromě pohádek pro malé děti. Daly se vystopovat příběhy z řecké, římské, egyptské, indické, čínské, japonské a další mythologie; existovaly však také legendy národů, které dávno zanikly a jejich správnost a věrohodnost byla pochybná. Nebo snad někdo ví, jaké příběhy poslouchaly děti Aztéků, Inků, Dogonů, Afarů, Isů...? Pohádky, v nichž je běžné vyříznout někomu srdce a obětovat bohům, nebo poraženého nepřítele sníst a jeho lebku přidat k ostatním na výzdobu chatrče.

Hodně knih bylo věnováno příhodám císařské rodiny, Baarfeltů a ostatních významných osob; některé ještě žijí. K nim patřil zmíněný cyklus Safari, mnohadílný popis expedice do Afriky. V úvodu se tvrdilo, že je to literární přepis záznamů na krystalech, ale Exeter tomu nevěřil, dokud mu Léger jeden takový neukázal. Začalo mu zvolna docházet, že vyšší kasty dávaly přednost přímým záznamům paměti, pouze pro šúdry bylo nutno vydat je tiskem. Dost ho to urazilo; vy byste zůstali klidní, když vás považují za pitomce?

I tak byla kniha bohužel dost složitá, předpokládala znalost předchozích dějů a spousty jiných věcí. Navíc Exeter nečetl plynule, vybíral si části, které ho něčím zaujaly. Unavovalo ho to. Aby si odpočal, četl zároveň taky dívčí románek 'Sluníčko Jodie', který mu kdosi doporučil jako skvělou ukázku místní mentality. Ano, dost věcí z ní pochopil.

Dotyčná Jodie byla dospívající děvčátko v prvním stádiu uvědomění si své dívčí osobnosti. Kolik přesně jí bylo? Exeter ji odhadoval na patnáct, ale po rozmluvě s Légerem pár let ubral. Vliv na ni měli jak rodiče a učitelka (vedoucí studijní skupiny), tak kamarádky. Kluci se vyskytovali minimálně, spíš jako vzdálené objekty zájmu; kromě maličkého brášky, který byl hlavně pro legraci. Rodiče a instruktorka nechtěli Jodie dovolit nic; holky stále sháněly nějakou zábavu a Jodie ze všech nejvíc.

Což byl úvod; děj nastal, když Jodie odjela na studijní pobyt za nějakou příbuznou do ciziny. Popisy letadla, cizího města, vybírání šatů a podobnou exotiku Exeter přeskočil; zajímavé to bylo od chvíle, kdy do děje vstoupila sestřenka Berta, o něco starší kráska, která někde dělala modelku (podle jednání spíš prostitutku) a dostala Jodie na starost. Kromě toho patřila do sekty, která uctívala démony tím, že vyhledávala a obětovala jim provinilé hříšníky. Jodie zaržála nadšením; konečně správná zábava pro něžnou dívku! Berta slyšela o jakémsi zvrhlém pedofilovi, kterého by bylo možno nalákat (na Jodie) a předhodit démonovi. Holky se dohodly, že to realizují; jejich etika vyžadovala, aby se zvrhlík nejdřív dopustil příslušného činu, aby ho bylo možno potrestat. Jodie byla pro, dokonce se těšila. Po patřičných peripetiích se dostaly do blízkosti a seznámily se s děvčátkem, které pedofil zneužíval do té doby; taky se do toho pletl osobní strážce, které se zamiloval do Berty a kvůli ní svého pána zradil. Aby byl zvrhlík patřičně odporný, měl další nectnosti: především byl nesmírně bohatý, pečlivě se oblékal, kouřil, pil alkohol, jedl maso, pašoval drogy a měl ještě další ohavné vlastnosti, které tajil a měly vyjít najevo později. Což nějak nevyšlo; při obchodu s drogami se zapletl s konkurenčním gangem, došlo k boji, v závěrečné přestřelce byl zvrhlý boháč zastřelen a démon si smlsnul.

Čímž kniha skončila, asi však ne definitivně; několik motivů zůstalo nedořešeno, Jodie svou lásku nenalezla, nicméně v lovu zvrhlých hříšníků našla zalíbení a rozhodla se pokračovat. Písemné pokračování nebylo slíbeno, ale ani vyloučeno.

Co Exetera zaráželo nejvíc: přestože se v knize děly hrozné věci, všechny byly líčeny velmi humornou formou. Jodie byla Sluníčko, protože brala příhody s démony a zvrhlíky, přestřelky s gangstery i pronásledování podezíravou policií s vrozeným optimismem jako obrovskou zábavu. Že by v boji mohla zemřít? Občas na to téma padaly vtipy; kdo umře, je zbabělec, hrdina vydrží i život v této ničemné společnosti. Exeter chápal, že děti vychované takovým způsobem šly do boje téměř s nadšením.

Dál: nikde nebylo uvedeno, k jaké patřila kastě, ale určitě ne princezna ani čarodějka; několikrát zdůraznila, že nemá žádné výjimečné schopnosti. Taky všechny hrdinky dělaly občas zřetelné chyby, přehlédly důležité stopy, až díky nějaké náhodě se vše vyřešilo. Ale také: přestože se Sluníčko Jodie neustále zabývala úvahami, kdy a za jakých okolností se od koho konečně nechá svést, s praktickou realizací nepospíchala. Dokonce v jejích úvahách hrálo jistou roli, co tomu řeknou ostatní lidé. Líbili se jí někteří kluci a pokoušela se na ně udělat dojem, ale buď ji přehlíželi nebo se vmísily nevhodné okolnosti Následkem čehož Exeter usoudil, že se minimálně jistá část obyvatelstva zcela neztotožnila s vládním populačním programem stylu Co nejdřív a bez váhání do toho! Časem na to určitě dojde, ten námět by se klidně nechal natáhnout na několik pokračování.

Když nad tím uvažoval, chápal důvod vydávání takové literatury. Pokoušeli se vštípit ideály princezen šúdrům. Těm, kteří doposud nepodlehli. A dělali to dobře; pokud dívky v dospívání skutečně četly takové věci, určitě byly mnohem ochotnější je i dělat. A číst to musely, nic jiného nebylo.

Překvapení: ty knihy vycházely ve spoustě jazykových modifikací. Někteří vojáci cizí jazyky znali, hovořili tak jejich rodiče; s úžasem zjišťovali, co všechno se tady dá najít. A nejednalo se o staré knihy, které si občané přivezli z domova, nýbrž docela nové tisky; pro kolik lidí byly vydány?

(A mezi námi, jak? Velmi kvalitní papír, dokonalý tisk, nádherné obrázky. Ať byla úroveň příběhu jakákoliv, výrobce si dal mimořádně záležet.)

V tomto momentě Exeter na chvíli usnul. Když se probudil, téměř vykřikl.

Jediné možné vysvětlení je magie. Knihy byly vyráběny podobným způsobem jako mosty, silnice a všechno ostatní. Nejspíš samotným spisovatelem, neboť ten si nejlíp uměl představit, jak má dílo vypadat.

(Spisovatelkou; tu knihu vytvořila žena. Třeba komerční čarodějka v rámci odpočinkové aktivity?)

„Bože na nebesích!“ vzdychl generál Exeter.

Bojoval proti tomuto světu příliš dlouho. Tak dlouho, až mu uvěřil. Když se zmítal v horečkách, začal si uvědomovat vlastní smrtelnost; přijde čas, a on zemře. Nebyl se smrtí tak smířen jako domorodci; tím víc věřil, že by ho jedna osoba zachránit dokázala.

Vykřikl: „Valérie! Slituj se nade mnou!“

Nikdo mu neodpověděl.

Až na jeho zoufalý křik přiběhla sestra a dala mu utišující injekci.

Errata:

30.05.2021 11:41