Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zatímco města překotně rostla, jak se do nich hrnuli přistěhovalci, žil venkov v poměrném klidu. Ani zločinnost se tam moc nerozbujela; občané byli pořád ještě zvyklí provinilce chytit a pověsit na stromě, který jim zrovna přišel pod ruku. Ale i na venkov přicházeli přistěhovalci, a s nimi podvody, krádeže a dokonce i vraždy.

Skutečné nebezpečí nastalo, když se objevily organizované bandy, vzniklé na nově osídleném území; rekrutovaly se především z vojenských zběhů, terorizovaly obyvatelstvo a kradly, nač přišly. Několik takových band bylo zničeno armádou; to ale nebránilo dalším, aby následovaly dobrého příkladu.

Nejhorší z vůdců band byl muž, jehož všichni nazývali Černý Lord. Nebylo známo, má-li nějaké jméno; možná se chránil je prozradit. Vědělo se, že je rodilý Armin, zřejmě bývalý voják; podle zpráv ale nebyl nikdy důstojníkem, dosáhl nanejvýš hodnosti četaře. Přesto nosil na krku komthurský kříž řádu, jeden z mála, které bylo možno spatřit. Oblečen chodil do černé slavnostní uniformy císařské gardy, se spoustou zlata na náramenících; tu mu ušila jeho milenka, která jezdila s ním. Kvůli té černé uniformě a kvůli svým černým vlasům a vousům měl tu přezdívku.

Jeho banda čítala asi třicet až padesát členů, byla tudíž dosti silná. Vědělo se, že ji tvoří jak Armini, tak bývalí vojáci okupační armády, možná v pozdější době i někteří z přistěhovalců, zřejmě nikoliv obzvlášť ctnostní. Kdo velel a kdo poslouchal, není zcela jasné; zřejmě se vojáci i osadníci dali pod komando domorodců a ti se přizpůsobili novým soudruhům.

Černý Lord se s oblibou označoval za bojovníka proti bezpráví a za obnovu císařství; ale jeho činy rozhodně neodpovídaly revolučním heslům. Především bylo jeho zvykem krást jako straka, hlavně potraviny, což není divu, uživit takový houf chlapů není lehké. Vědělo se, že přepadá osamělé farmy, kde vyžerou vše, co tam najdou. Pokud se jednalo o farmu přistěhovaleckou, měli někdy ve zvyku ji zapálit; Arminy trestal jen v případě, že příliš aktivně bránili svůj majetek. Při příchodu začínal s hesly o bratrské pomoci a boji za vznešené ideály; když mu na to nikdo nenaletěl, přišla na řadu hrubá síla, místní byli zavřeni do sklepa nebo kozího chlívka a farmu opanovali bandité, kteří ji drželi, dokud tu bylo cokoliv k jídlu. Potom se zdvořile rozloučili a táhli zase dál.

V poslední době vzrostla Lordova síla o další členstvo, čímž vzrostla též jeho drzost. Mimo osamělých farem přepadal i odlehlejší vesnice; to už bylo na pováženou. Jeho divocí jezdci s výtečnými zbraněmi naháněli strach všude, kde se objevili; vojsko je sice pronásledovalo, ale úspěchy nebyly nijak valné, dokonce lze říct, že státní moc utrpěla několik drtivých porážek. Je třeba také poznamenat, že jednotliví velitelé se nijak nehrnuli do boje; spíš byli zvyklí přijet, až si byli jistí, že Lord odjel. Říkalo se, že mučí vojáky a důstojníky, které dopadne; také se povídalo, že s ním jezdí jeden tygr, zřejmě toulavý lovec, který se nestačil dost rychle uklidit do neobsazené džungle. To mu zjednávalo značný respekt u starousedlíků; ovšem jaká byla morální úroveň onoho tygra? I mezi šelmami se občas najdou darebáci, i když méně než mezi vznešenou rasou lidí.

Abner Léger stíhal Černému Lorda dlouho a marně, až se nakonec rozhodl požádat o pomoc velení okupační armády v Kingtownu. Bylo to dosti moudré; v armádě existovala řada nadšenců, kteří se hodlali proslavit v nějaké bojové operaci. Zvláště odvážní byli na Richardových oslavách. Tam se nadšeně plánovalo, jak by to zařídili, a každý byl plný odvahy.

Jenomže na poradách štábu už tolik nadšení nebylo. Všichni věděli, že je nutno na chycení odvážného bandity vyčlenit zvláštní, dobře cvičený oddíl, který povede někdo zkušený v boji v arminském terénu. Když si to uvědomil i Monty Draggon, nechal si předvolat Richarda Baarfelta. A řekl mu:

„Rozhodli jsme na poradě našeho spojeného štábu, že jedině ty jsi mužem, který dokáže naši zemi zbavit Černého Lorda a jeho bandy. Žádáme tě, abys dokázal svoji oddanost vlasti a vypravil se proti němu!“

„Ani mě nenapadne!“ odpověděl Richard bez rozmyšlení.

„Jel bys tam jen jako poradce! Velitelem vojenského oddílu bude kapitán Jadder; a dostanete taky skupinu našich stopařů. Potřebuji pouze, abys jim vyhledával cestu a předcházel různým nedorozuměním!“

„Takže velení bude mít on?“

„V případě bojových operací bude podléhat tvým... doporučením. V otázkách taktiky a strategie; ale samozřejmě, vrchní velení bude mít on! To je podmínka našich přátel a spojenců!“

Richard se usmál a mile odpověděl: „Tak na to ti seru!“

Jenže nějaká dobrá duše donesla tu novinu Evě-Marii. Takže když Richard přišel (náhodou) domů, nalezl matku zlomenou a v slzách.

„Nechoď nikam, prosím tě na kolenou, nechoď!“ plakala, „Uvidíš, jestli tam půjdeš, stane se hrozné neštěstí!“

„Co blázníš?“ zeptal se jí něžně, „Však já nikam nejdu!“

„Já vím, já tě znám! Vymyslíš si to strašné slovo: povinnost. Každý máte nějakou povinnost; Tomáš taky vždycky mluvil o povinnosti, když odcházel! A potom to skončilo v posteli nějaké děvky! Ne, Ríšo, nic jsem nenamítala, když jsi pořádal ty svoje zábavy s důstojníky, ale teď nesouhlasím! Je to nebezpečné, mohou tě zabít nebo se může stát něco ještě horšího!“

„Například co? Připadá ti, že bych nezvládl pár ubohých banditů?“

„Ale přesto! Sám nejlíp víš, jak bojují císařští vojáci!“

„Černý Lord není voják, je to obyčejný lupič. Okrádá jak přistěhovalce, tak vojáky, tak rodilé Arminy. Jenom se staví, jako by bojoval za císaře, je to lhář a darebák. Není čeho se bát!“

„Já nevím dopředu, co se stane, ale cítím, že to bude něco zlého! Nemysli si, Ríšo, že zvítězíš! Já cítím hrozné obavy; a matka pokaždé pozná, když jejímu dítěti něco hrozí...“

„Mami, přestaň vyvádět! Nikomu jsem nic neslíbil a ani...“

„Možná, že jsem hloupá; tvůj otec to pořád říká. Ale tolik rozumu ještě mám, abych viděla, že se ženeš po nebezpečné cestě! Copak ji nemůžeš nechat těm druhým? Musíš to být ty, kdo jde nasazovat krk? Copak by to nešlo jinak, bez těch politických intrik, bez večírků a bez takových nebezpečných výletů? Nemohli bychom žít někde v ústraní, mít svoji práci a neplést se mezi vysokou společnost?“

„Teda mami, takhle tě neznám!“ smál se Richard, „To je u tebe novinka; vždycky jsi toužila výš, a najednou tě to táhne ke klidnému životu?“

„Protože vidím, že mému dítěti hrozí smrt! Protože náhle mám o tebe strach!“

„Tak víš co? Já s nimi teda pojedu, abys viděla, že se nebojím! A vrátím se jako vítěz!“ řekl rozhodně a nedal na žádné další její výčitky.

Ráno oznámil Draggonovi, že se rozhodl poslání přijmout.

A taky šel navštívit otce; v uniformě a se zbraněmi, dokonce s řinčícími ostruhami. Otec v mnišské kutně si ho prohlížel se zalíbením.

„Sluší ti to, Ríšo. Přišel ses mi ukázat před cestou?“

„Přišel jsem se jenom zeptat, co ty soudíš o té akci.“

Tomáš pokrčil rameny.

„Neškodí, když občas předvedeš iniciativu a vyrazíš s velkou slávou do boje proti veřejnému nepříteli. Je ti to k dobrému. Hlavně dej pozor, abys nevytvořil mínění, že jsi jediný, koho lze na takové akce posílat. A pokud se ti podaří dosáhnout nějakého částečného úspěchu, bude to ještě lepší. Není to nebezpečné, pokud se Černému Lordovi zdaleka vyhneš.“

„Vyhnout se? Naopak, tati! Já ho budu hledat, až ho dostihnu a zničím!“

„Hm... Hledat, to souhlasí. Dostihnout, to by se konečně taky dalo, tvoji vojáci na něj můžou i zaútočit a postřílet pár jeho banditů. Hlavně ty se nehrň moc dopředu, to nepřináší žádný velký užitek.“

„Takže mi radíš, abych nechal Černého Lorda na pokoji a jenom předstíral, že ho pronásleduji. Jaké máš s tím zlodějem a vrahem známosti?“

„Neznám ho vůbec. Jen tě poučuji ze svých bohatých zkušeností. Občas je samozřejmě nutné osobně se angažovat, zvláště v mládí. Ale v boji to nutné není; vždy se najde dost hlupáků, kteří jsou ochotni se hrnout dopředu pro slávu vlasti. Ty jako velitel přijdeš, až bude dobojováno; člověk, kterému padne polovička mužstva, musí dostat medaili nebo povýšení, to je zákon armády. Kdežto v boji tě může potkat leda nějaké neštěstí.“

„Ale splnit povinnost – to není nic?“

„Schválně, co tobě udělal Černý Lord? Je zločinec, lupič a vrah a bůhví co ještě, to vím a nezastávám se ho. Jednou určitě doplatí na svoje zločiny – ale proč bys měl kvůli tomu jít do nebezpečí ty? Důstojníci to dělají zrovna tak, jinak už by ho dávno měli. Radím ti dobře: počínej si tak chytře, abys to přežil, a tak čestně, aby ti nikdo nemohl nic vyčítat. Já tě odsuzovat nebudu, ale lidé vidí dobře a každý tvůj krok budou přísně posuzovat...“

„Zastáváš se bandity, tati! Možná ti dělá radost, že okrádá přistěhovalce – ale on přece okrádá i Arminy!“

„Měl jsi někdy hlad, Ríšo? Asi ne, viď, aspoň ne moc dlouho. On hlad má; trvalý hlad, který ho honí po kraji jako hladového vlka. Ten hlad ho nutí zabíjet a loupit. Není to dobrý člověk, ani můj přítel; ale jestli ti mohu radit... jestli mohu o něco poprosit, suď ho podle jeho možností a ne podle svých dojmů. Buď k němu takový, jak si přeješ, aby tvoji nepřátelé jednou byli k tobě. To postačí.“

Richard si upravil uniformu. „V každém případě ti děkuju, tati; tvoje rady jsou mi velmi cenné. Sbohem!“

„Sbohem, Ríšo. A pomáhej ti Bůh...“

Objali se; pak Richard odešel.

»Otec stárne,« říkal si, »On, který se nikdy nebál nebezpečí, teď vybízí k mírnosti! Nu což, jednou budu možná taky takový...«

Krátce po skončení války opředla armáda celý obsazený Armin sítí vojenských pevnůstek; většinou se jednalo o opevněný kopeček, vylepšený o několik řad pytlů s pískem nebo kamenných či betonových zátarasů, osazený na vhodných místech děly a kulomety. Příjezdovou cestu pak zatarasili vyřazenými tanky či obrněnými transportéry; a doplnili to dřevěnými strážními věžemi. Do takové pevnůstky zasadili strážní oddíl a jako velitele určili poručíka nebo kapitána. Jako nejvyššího pána široko daleko.

Je třeba říct: místní velitelé vládli, jak uměli. Bůh byl vysoko, velení daleko. Většinu času pili, hráli karty a čekali jako na smilování, až jim čas služby skončí a budou povoláni do města, nebo aspoň přeloženi. Když se to skutečně stalo, moc si nepolepšili, všude to bylo stejné. Tak si službu zpestřovali dle zvyklostí šlechty: ukradli na co přišli, zneužili ženy od patnácti do padesáti a týrali ostatní obyvatelstvo způsobem, jaký jim zrovna přišel na mysl. Bez souhlasu takového velitele nebylo možno uskutečnit téměř nic, dokonce ani převézt vůz potravin či zboží z jedné vesnice do druhé. Od potulných obchodníků byli zvyklí vybírat desátek jako kdysi údělní páni; přes jejich pevnost vedla jediná povolená cesta a kdo ji nedodržel, platil ještě víc. Nebylo to v pořádku, dokonce se to ani nesrovnávalo s Draggonovými zákony; ale žalobců nebylo a soudců tím méně. Pan velitel si dělal co chtěl a komu se to nelíbilo, pro toho měl připravenu důkladnou šibenici, zdaleka viditelnou i s případným nájemníkem.

Nové osadníky vítali docela rádi; mnohem raději než domorodce, neboť přistěhovalci byli lidé disciplinovaní a uvyklí poslušnosti; kromě toho své kulovnice používali spíš na zvěř než na představitele zákona. Mnozí vstoupili do domobrany, která podporovala armádu v civilizačním úsilí.

Vesničané proti těmto posádkám bojovali zřídkakdy. Ale zasáhly zbraně bohů: čas, počasí, nemoci, přírodní katastrofy. Především dvě období dešťů, střídaná obdobím sucha. Železné zbraně ve vlhku rezavěly, beton a dokonce i kámen se drolil. V příznivé době velitelé dohlíželi na opravy, ale stejně to nemělo dokonalý výsledek; příští deště poničily opevnění ještě víc. Bylo velmi obtížné dodržovat hygienické podmínky; šířili se cizopasníci, někteří takoví, jaké věda ani neznala. Kromě nemocí útočila i deprese z osamění. A jedna zbraň, na jakou ani Exeter nepřišel: entropie. Veškerá technika měla tendenci se porouchat a nedat se opravit. Možná by to šlo ve městě, kde na to byly dílny, ale na koleně? Dodat náhradní díly trvalo dlouho, než došly, pokazilo se něco jiného. Vojáci neměli jiný cíl než z jakýchkoliv důvodů zmizet a dostat se do civilizace.

Kapitán Jadder nebyl špatný důstojník. Měl značné zkušenosti a obdržel rozsáhlé pravomoce, neboť jeho cesta byla zároveň inspekcí. I do Kingtownu už došly zvěsti, že se pevnůstky rozpadají a chátrají, technika se ničí a vojáci malomyslní; problémy s Černým Lordem byly důvodem, aby důstojníci požadovali posily, novou techniku a všechno možné. Měli právo to dostat, avšak Jadder byl pověřen to schválit.

V blízkosti Kingtownu byly pevnosti jakž takž v pořádku, ale čím dál postupovali, s tím většími závadami se setkávali. Opevnění poškozené a nedbale opravené, technika zrezavělá, v různém stavu neopravitelnosti; důstojníci pak apatičtí a neochotní a vojáci zcela zoufalí. Příjezd Richardova oddílu vítali jako záchranu; z Černého Lorda měli panický strach a byli jen rádi, že s ním bude bojovat někdo jiný než oni. Důkladným výslechem se zjistilo, že ho na vlastní oči nikdo doposud neviděl, pouze výsledky jeho řádění. Byli ochotni Richardovi poskytnout veškerou podporu, jaké byli schopni; tedy jeho vojsko nakrmit a rychle poslat o kus dál. Místní obyvatelstvo pohlíželo na vojáky nevraživě a přes zabedněná vrata; byli zvyklí, že vojáci přijížděli pouze vymáhat dodávky potravin.

Poslední zpráva o pohybu Černého Lorda došla z pevnosti Fort Braggo. Byla největší a nejparádnější v kraji; velel jí major Braggo, který ji také vymyslel, prosadil a pojmenoval. Na rozdíl od jiných byl odhodlán v Arminu zůstat a vybudovat si tu kariéru; snil o generálských epoletách, křesle na ministerstvu války, případně jiném vládním úřadě. Což dopadne, pokud se mu podaří uspět v této operaci.

Byla to největší pevnost v kraji, důkladně opevněná a vybavená vší možnou obrannou technikou. Řadu vylepšení navrhl Braggo sám a prosadil četnými spory s nadřízenými; ne že by měli něco proti silné pevnosti v té oblasti, ale stálo to spoustu peněz a stavět takový kolos bylo obtížné. Nakonec přes všechny hádky byla pevnost vybudována, a vypadala impozantně. Braggo byl na ni nesmírně pyšný.

Potom udeřily zbraně bohů. Stačilo, aby se země dvakrát otřásla; opevnění se sice nezřítilo, ale posunulo tak, že v něm vznikly štěrbiny. Ty se během období dešťů rozšířily a stavby se začaly nekontrolovatelně rozpadat; což sice nebylo hned, zato jistě. A chátrání pokračovalo; když Richard dorazil, připomínala pevnost zříceninu středověkého hradu. A major Braggo už dávno nebyl pyšný, naopak proklínal všechno a všechny.

K jeho depresi přispěli rovněž sousedé. V nejbližším okolí byly dvě domorodé vesnice. Jedna byla černošská a její obyvatelé žili tradičním způsobem života, pásli dobytek a pěstovali zeleninu na malých políčkách. Ve druhé žili Němci, příslušníci nějaké mimořádně přísné protestantské sekty. Kromě jiného odmítali veškerý pokrok, jejich ideálem byl počátek osmnáctého století. Vše, co bylo vynalezeno po roce 1730, považovali za hříšné pokušení ďáblovo. Zakázán byl veškerý alkohol (kromě vína při mši), drogy, používání násilí a mimomanželský sex. Sex v manželství byl naopak povinný, takže ženy každý rok porodily jedno dítě a pečovaly o ně s láskou. Starším mužům bylo povoleno kouřit hrubý tabák zvaný knastr; stařešinové se téměř neobjevovali bez fajfky s dlouhou troubelí a mocného plnovousu. Všichni chodili v ručně tkaných oděvech, muži v černém, ženy v nenápadných pastelových barvách. Muži se čas od času (minimálně jednou ročně) dávali ostříhat podle kastrolu a ženatí si nechali růst vousy, pro ženu byla jediným důvodem k ostříhání těžká nemoc či mimořádně hrubé provinění. I když... třeba když si některý předák povšiml, že pohledy vojáků až příliš ulpěly na kráse nějaké dívky, oznámil to radě starších, ta to projednala, předvolala jejího otce a varovala jej. Otec reagoval neprodleně, přivolal dceru, sevřel jí hlavu mezi kolena a ostříhal vlasy nůžkami na ovce. Když si stěžovala, ještě jí nabil. Případně nařídil, aby chodila s tváří zamazanou popelem na znamení pokání. Že za nic nemohla? Co na tom? Stejně je hříšná; a je lépe hříchu předcházet než jej trestat. Mládež v této vesnici byla vychována přísně.

Jistě chápete, že s takovými sousedy nebylo lehké pořízení. Sice se nikdy neodvážili proti ničemu protestovat, ale také nikdy neudělali nic, čím by mu pomohli. Obvykle stáli, mlčeli a nechali si vzít, co vojáci chtěli. Snad nerozuměli žádné řeči kromě svého dialektu. Přesně stejně se nejspíš chovali, když vesnici přepadl Černý Lord; sebral jim veškeré potraviny, jinak ale nikomu neublížil a zase odtáhl. Vojáci po tu dobu seděli ve své pevnosti a čekali, jak se věci vyvinou; až když usoudili, že nepřítel je pryč, odvážili se vylézt a zjistit škody.

Když dorazil Richard, nalezl pevnost ve stavu nejnižší možné pohotovosti; polovina mužstva spala ve stínu a druhá popíjela v přístřešku pro koně. Jadderovi se nezdál počet koní a pojal neprozřetelný úmysl srovnat stav s počtem jezdců; velitel stájí to rychle zamluvil a nejasně se zmínil, že Armini jsou národ zlodějů a zřejmě ty chybějící ukradli. Richard usoudil, že je prodali, možná i banditům. Stávalo se to; ale dobrých důstojníků je málo, a kdyby trestali každého zloděje a podvodníka, kdo by zbyl?

Major Braggo vypadal sklesle. Jadder se na něj mračil, ale Richard byl co nejpřátelštější a hned se s ním napil na tykání, takže Jadderovi nic jiného nezbylo. Braggo potom v pití pokračoval a spolu s Richardem opili chudáka Jaddera do němoty. Potom zahájil Richard informativní rozhovory a dozvěděl se, že spolupráce mezi armádou a bandity je značně rozsáhlá.

Vypadalo to asi takto: před půl rokem se dostavilo do pevnosti několik špinavých otrhaných individuí, kteří přinesli jednak peníze, jednak různé šperky; požadovali zbraně a střelivo. Major chvíli váhal a vyhrožoval jim kriminálem i šibenicí, ale potom usoudil, že lepší peníze než nic a prodal. Chlapi odešli, později přišli ještě několikrát; major měl sice podezření, že jeden je dokonce domorodec, ale mlčel. Koně prodal také, samozřejmě; asi by prodal všechno, jenže kdyby prošustroval celou pevnost, přestali by mu vyplácet žold. Proti Arminům už nic nemá, vůbec chce žít s celým světem ve shodě; štvou ho jen lidé, kteří se od něj nechtějí nechat okrást.

Takhle sepsáno to vypadá, jako by byl Braggo nějaký vyvrhel a nejhorší skvrna armády; není to pravda, takoví byli všichni. Major zkusil Richardovi srozumitelně vysvětlit, že není špatný, naopak ten nejlepší, myslí to dobře s Armini i s bílými lidmi a jenom okolnosti jej nutí být takový, jaký je. Nakonec se opil, padl na zem a usnul.

Druhý den vyrazili vojáci směrem, který jim Braggo ukázal. Richard měl jisté pochybnosti, že jim udal směr správný, ale dle některých včerejších narážek usoudil, že Černý Lord si nějak majora pohněval (nejspíš zaplatil málo), tak se mu chce pomstít. Jadder nechápal nic a jel, kam se řeklo.

Byla to únavná cesta; vedla stepí, slunce jim sálalo na hlavy a přivádělo vojáky na pokraj úžehu. Richard se naopak cítil skvěle; od začátku jezdil téměř nahý, hlavu si před odjezdem nechal oholit až na skalpovou kadeř na temeni a nosil na ní šátek. Když potkali nějakou vodu, osvěžil se v ní, ale častěji byly potoky vyschlé; tehdy se očistil pískem. Vojáci byli navlečeni do nátělníků, bílých košilí, kabátů a čapek, které je vůbec před ničím nechránily; tahali s sebou spoustu zbytečností, které tížily jejich koně, zato zásobu vody si vzali jen na důrazný Richardův příkaz. Jejich předpisy na to nepamatovaly a nadřízení se snad domnívali, že je bude u každé farmy čekat hospodyně s basou piva.

Richard soudil, že Černého Lorda těžko naleznou v této pustině; není tak hloupý, aby zde zůstával déle, než je bezpodmínečně nutné. Podle mapy kraje byla jen dvě místa, kam se mohl uchýlit: řeka a pahorkatina, rozkládající se asi dva dny koňmo na západ. Řeka ani horstvo neměly jména a pokud jim šelmy nějak říkaly, Ríša je neznal.

Kapitán Jadder naopak chtěl, aby se postupovalo od jedné obydlené osady ke druhé; což nebyl špatný nápad, ale obydlených míst bylo málo a nebyla zakreslena ani na mapě, kterou jim dal Braggo. (Pokud byla, tak nepřesně). Pohádali se, až se nakonec Richard Jadderovi podřídil; tak se tloukli podle kapitánovy utkvělé představy vysušenou, sluncem spálenou stepí, vojáci kleli a Richard mlčky klímal v sedle.

První zakreslenou farmu nenašli vůbec. Jadder za to obviňoval Richarda, ten krčil rameny. Druhou našli na udaném místě, ale majitel s nimi hovořil přes špehýrku ve vratech a jeho honáci mířili shora ručnicemi a samopaly; byli to přistěhovalci bůhvíodkud a měli zřejmě špatné zkušenosti. Sotva se Jadder zeptal na Černého Lorda, farmář zařval:

„Koukejte odtud zmizet a nevyzvídejte! Já nemám zájem viset na trámu na svém vlastním pozemku!“

„Ale my jsme vojáci, kteří jsou vyslaní, aby Černého Lorda zneškodnili a zabránili mu páchat taková zvěrstva!“

„Právě proto táhněte k čertu! A jeďte, než začnu střílet!“

Jadder uznal za moudré učinit, co se od něho žádalo. Sice by vojáci s pár honáky snadno skoncovali, ale nehodlal vést válku s nevinným místním obyvatelstvem.

V noci tábořili uprostřed stepi; přes Richardovu výstrahu zapálili vojáci ohně, o kterých určitě věděli sto mil daleko, navíc se posilovali bujarými výkřiky a zpěvem; snad proto, že jinak se klepali při každém zavýtí šakala. Richard se zlobil, ale Jadder se jenom smál.

„Ty se rozčiluješ, že vojáci se rádi napijí; a co ty? Piješ taky a mnohem víc. Tak ožralé jako tebe jsem ty chlapce ještě neviděl, tak co?“

Richard neprojevil překvapení. Nepamatoval se, že by v poslední době byl nějak moc opilý; vyjma pitky s Braggem, ovšem tam vnímal velice pozorně. Na rozdíl od Jaddera, ten upadl do deliria hned na začátku. Řekl jen:

„Piju, ale ne v akci. Až budeme v bezpečí, můžou chlastat jako duhy, ale dokud jsme v boji, budou střízliví a budou poslouchat rozkazy!“

Jadder se zachmuřil a šel podřízené srovnat.

K polednímu narazili na spáleniště, poměrně čerstvé; kdysi to byla farma, dokonce okolo ní byla zoraná a obdělávaná pole, která dosud nestačila zpustnout. Richard prohlédl trosky a usoudil, že mohla být zničena tak před týdnem; nalezl taky ve spáleništi dvě ohořelé mrtvoly, už ohlodané na kost. O několik mil dál nalezli potom rozdrbanou chalupu, ze které vylezl sešlý dědek a sešlá babka, oba v cárech nezasluhujících si název šatů. Zřejmě domorodci, proto dle dohody vedl jejich výslech Richard.

„Poslyšte, vy tu žijete trvale?“

„Jo... žijeme, pane.“

„A ty lidi z farmy – tadyhle kousek jste znali?“

„Jo, pane. Pracoval jsem pro toho pána.“

„A kde jste byli, když farma vyhořela?“

„Ona vyhořela, pane?“

„Neptej se tak hloupě, plameny musely být vidět přes půl oblohy. Kde jste tehdy byli?“

„Tady, pane, doma.“

„A to vás ani nezajímalo, co se tam děje?“

„No... napadlo mě, že tam hoří.“

„Aha. Abyste šli hasit, to vás nenapadlo?“

„Totiž... ono se tam střílelo. A já nemám zbraň.“

„No vida! A kdo střílel, taky víš?“

„To nevím, pane. Já se o takový věci nestarám. Lidi jsou dneska všelijací; některý střílí, některý zapaluje. Slušnost vymizela, tím to je...“

„Nežvaň, starý! Černého Lorda – znáš?“

„V životě jsem o něm neslyšel, pane!“

„Ale no tak! Nedělej ze mě pitomce, buď tak laskav; viděl jsi snad někdy Černého Lorda, nebo ne?“

„Nevyptávejte se, pane. Pan komthur nemá rád, když se o něm moc povídá. A trestá ty, co ho pomlouvají...“

„Černý Lord není žádný komthur!“

„Nosí přeci na prsou komthurskej kříž!“

„Ten ukradl! Je to zloděj a vrah! Tobě nic nevzal? Ani žádný jídlo?“

Stařík pokrčil rameny. „Na to má právo, pane. Je přeci komthur řádu, má právo žádat, co potřebuje. Tak to přece bylo odjakživa! Vážím si pánů...“

„To bych rád věděl, odkud jsi spadl, starý!“ vmísil se Jadder, „Přece už snad musíš vědět, že řád padl a všichni komthurové byli zrušeni.“

„Teda... slyšel jsem o tom. Když to říkáte, uznávám, že máte asi pravdu. Ale když přijde Černý Lord, je zas jiná pravda. Já jsem chudý člověk, pane; kdo se má vyznat v tom, která pravda kdy platí?“

Richard se oklepal jako zmáchaný pes. „No dobře. Tak mi vyprávěj, jak to bylo s Černým Lordem a tou farmou. Ať z tebe nemusím každý slovo páčit!“

„Teda, jak... Slyšel jsem, že se na farmě střílí, tak jsem zalezl se ženou do chalupy a zabarikádovali jsme se, abysme nemuseli vystrčit ani nos. Černý Lord není špatný, ale nemá rád svědky. Já nic nevím, nemůžu proti nikomu svědčit. Vlastně ani nevím, jestli to udělal on. Jen se to povídá.“

„Aha! Ty nevinná fialinko; počkej, až tě došupujou k soudu, tam se rozpovídáš, ani nebudeš vědět jak!“

„Já nic nevím, pane, nemůžu se rozpovídat. Jsem chudý, opuštěný starý muž; dva moji synové padli ve válce, dcerka zmizela, ani nevím kde. Jsem chudák a nic mě nezajímá!“

„Jenom Černý Lord. Pomáháš mu!“

„To ne, pane. Ale nebudu bojovat proti němu. Černý Lord bojuje za Armin proti...“ stařec nedořekl.

„Černý Lord je zločinec, lupič a vrah.“

„To já nevím, pane. Ale je Armin, jako my.“

Richard mávl rukou a nařídil pokračovat v cestě. Jezdili z místa na místo, šněrovali krajinu sem a tam, ale nenalezli nic, co by upomínalo na činnost lupičů. Jadder už ztratil trpělivost a naléhal, aby se vrátili do Fort Braggo. Richard mu se zdráháním vyhověl; podařilo se mu utajit radost, že i jeho velitel už dostává rozum.

Fort Braggo nalezli v troskách; spáleniště, zřícené zděné baráky, mezi tím pobití vojáci. Zřejmě byli přepadeni ve spánku nebo v okamžiku snížené pozornosti, neboť se vůbec nestačili bránit; mnozí byli nazí, jak vylezli z lůžek. Major Braggo visel přibit za ruce na příčném trámu studny; na hrudi měl vyříznut osmihrotý kříž a na zdi bylo napsáno jeho krví:

ODMĚNA ZA ZRADU.

„Tak to vypadá, že náš přítel Braggo nezrazoval nás, ale Černého Lorda.“ komentoval Richard, který se zastavil uprostřed té hrůzy a bez znepokojení se rozhlížel.

„Ty myslíš, že Černý...?“

„Myslíš, že je takových víc? Asi se se doslechl, že Braggo povolal posilu a takhle si to s ním vyřídil. Chudák Braggo, neměl lehkou smrt. Vypíchli mu oči, uřezali uši, vyřízli jazyk, vykastrovali... Lord je prase!“

„Prosím tě, Richarde! Nech těch morbidních úvah! Musíme něco udělat!“

„Co například? Leda vykopat hrob a křesťansky je pohřbít.“

„Zavést vyšetřování, ne? Sehnat svědky, vyslechnout, dozvědět se, kam odtáhl, pronásledovat ho a pomstít naše kamarády!“

„Svědky neseženeš; i kdybys je sehnal, nedokážeš z nich vyrazit pořádnou výpověď. Viděls, jak mluví. Zjistit, kam odtáhl, dokážu podle stop, nechal jich požehnaně a nejsou tak staré. A pomstít kamarády... nejsem si jist, jestli na to budeme stačit. Braggo měl pořádné chlapy, a přece...“

„Proboha, přestaň s tím svým úlisným žvaněním! Copak tebe nerozčiluje tak hnusná a odporná vražda?“

Richard jen pokrčil rameny. Měl mu snad povídat, že si dávno zvykl nejen vidět zavražděné, ale i sám zabíjet bez slitování, bez výčitek svědomí? Měl mu vykládat, že viděl ženy a děti zavražděné jejich soldateskou podstatně krutěji, než se vypořádal ten ubohý lupič s Braggem?

Vyrazili nazítří ráno. Tu noc přespali kousek od pevnosti a vojáci neměli dneska chuť na pitku a zábavu. Vyjeli zostra, a tentokrát vedl Richard; jel první, sledoval stopy a občas dával Jadderovi stručné příkazy.

K večeru dorazili k řece. Richard nařídil vojákům, aby se tiše utábořili, nezapalovali ohně, nehlučeli a nedávali nijak najevo, že existují. Svlékl se docela a vyrazil vodou, skrývaje se v pobřežních křovinách. Neřekl, kam jde, ale dalo se to pochopit.

Vrátil se až za dvě hodiny; zmáčený, špinavý a prochladlý. Okamžitě vyhledal kapitána Jaddera:

„Jsou tady. Dej zapálit oheň a chovejte se normálně; ať si chlapi sednou k ohňům, pijí vodu z lahví, můžou i vyzpěvovat, křičet... ať to vypadá, že jsou hodně opilí. Žádné náznaky, že víme o jejich přítomnosti!“

„Nebylo by lepší být potichu dál?“

„Nesmysl. Viděl jsem naproti za řekou dva chlapy, zřejmě nás sledují, ale neslyšel jsem, co si povídali. Myslím, že o mně nevědí, zato o táboře docela jistě. Proto je dobré předstírat, že jsme zcela bezstarostní.“

„Myslíš, že nás napadnou?“

„Zcela určitě. Nemůžou dělat nic jiného, překážíme jim a chtějí nás dostat. Až bude po té pitce, vojáci zalehnou se zbraněmi připravenými – nesmí ale usnout! Až na nás zaútočí, vytvoříme kruhovou obranu a budeme střílet ze všech hlavní. Není to moc účinné, ale přímé střetnutí v otevřeném poli bychom nepřežili. Snad se podaří odrazit je, je nás nejméně dvojnásobek jejich počtu. Spoléhám, že Černý Lord není obzvláštní vojevůdce a bude používat obvyklých arminských triků. Jestli vymyslí něco chytřejšího, nebudeš mít ani příležitost vynadat mi za ten hloupý nápad.“

Jadder to raději uznal a vydal příslušné rozkazy. Je nutno říct, že pitka, která se potom rozproudila, byla všechno jen ne veselá a muži předstírající zábavu po sobě pokukovali se strachem v očích; nejradši byli, když mohli zalézt za stromy a balvany, připravit si pušky a čekat. Richard byl vedle Jaddera, aby mu radil; obešel jen po čtyřech všechny arminské stopaře a dal jim poslední pokyny. Pak už bylo možno jen doufat v Boha.

Hlídky nepostavili, nebylo nutné obětovat je, ostatně mohly se předčasně prozradit a past by nesklapla. Snad se Lordovi nebude zdát divné, že se vojáci cítí tak bezpeční, že se ani nechrání. Richard neměl dobrý pocit a jeho jistota, že zvítězí, nebyla stoprocentní.

Najednou spatřil, jak se tmou mihl jakýsi stín, pak druhý, třetí. Přemítal, zda je vidí i ostatní; nohou se dotkl Jaddera, ten zvedl hlavu a hloupě na něj zíral. Než stačil otevřít ústa, Richard jej zarazil posunkem.

A pak to začalo. Prásklo několik výstřelů, jeden z vojáků, který se moc špatně kryl, se vymrštil a zařval bolestí. V té chvíli vystřelili skoro všichni, až na Richarda; nehodlal střílet, když nevidí na co. Palba upozornila útočníky, že přepad se nepodařil; bylo slyšet, jak na sebe pokřikují a radí se o dalším postupu.

Kdosi přihodil do ohně trochu klestí, to vzplálo a ozářilo tlupu jezdců. Teprve teď Richard střílel; jeden bandita vykřikl a skácel se dolů s koně, jeho soudruzi počali pálit po Richardovi, ale i vojáci stříleli. Několik jezdců se vrhlo doprostřed tábora, pálili z kulovnic i samopalů a zběsile řvali; Richard mezi nimi spatřil tygra, vypálil po něm, ale nezasáhl. Zato řada mužů padla.

V té chvíli viděl vysokého muže s černými vlasy a vousy, v černé uniformě se zlatými nárameníky a komthurským osmihrotým křížem na prsou; jel mezi ostatními a střílel z rychlopalné opakovačky. Richard o něm střelil dokonce dvakrát, ale v obou případech minul. Všiml si také osoby, která neměla vousy, mohla tedy být žena, ale střílela stejně jako muži.

Přestřelka skončila tak rychle, jak začala; útočníci zmizeli v noci a zanechali na místě pět mrtvých; z vojáků padlo nebo bylo zraněno dvaadvacet mužů. Jadder sice toužil Arminy pronásledovat, ale Richard mu to rozmluvil poukazem na noc a zkušenost, že ještě nikdo Armina ve stepi nechytil.

„Radši si prohlédneme ty jejich padlé.“ řekl.

Prohlédli; zjistili, že tři jsou bývalí vojáci, dokonce oblečení do potrhaných a špinavých uniforem. Další Armin, podle tetování z nepříliš významného rodu; poslední nebyl označen nijak a byl v civilu, asi rolník.

„Jak se zdá, zprávy nelhaly. Všechno je tak, jak se říkalo... dokonce má i ten komthurský kříž. Kdo ví, jak k němu přišel...“

„Radši bych uvažoval, jak ho dopadnout!“

„To bude těžké. Po tomhle přepadu jistě utekl a někam se zašil; v těch horách na druhém břehu ho budeme těžko lovit. A on nás bude přepadat...“

„Nakonec ho určitě dopadneme!“

„Pokud dřív nedopadne on nás. Všimni si, jak je skvěle vyzbrojen! Možná by bylo lepší požádat o posilu!“

„Richarde! Vy domorodci se pořád vyhýbáte boji; to jste opravdu tak zbabělí? Já ne! Kdybych požádal o posilu, budou se mi smát!“

„Nebudou, až se dozvědí o konci Fort Braggo a dalších bitvách, které jsme s nimi svedli. Sám ti napíšu hlášení, že za ně dostaneš velkou medaili!“

„Ne! Lhát rozhodně nebudu, ani za medaili! Nechápeš, že to je otázka naší vojenské prestiže?“

Richard se rozhodl to chápat, povzdychl si a šel si sednout mimo dostřel. Nebylo jisté, zda se Černý Lord nepokusí ještě o další útok, i když Richard tomu moc nevěřil. A měl pravdu, noc minula naprosto klidně.

Ráno pokračovali v cestě; bohužel měli několik raněných, kteří nutně potřebovali ošetření. Richard byl jediný, kdo se vyznal v ošetřování ran, tak zaskočil i za felčara. Taky musel ukázat, jak se dělají nosítka na koně, aby se ti nešťastníci vůbec dostali k lidem.

Útočníci za sebou nechali docela dobře čitelnou stopu; tak dokonalou, že Richard se obával, že je chtějí vlákat do léčky. Velmi litoval, že s sebou nemá nějakého psa, který by proběhl trasu a ohlásil, co je dál vpředu. Vysvětloval to Jadderovi, ale ten se jen smál, považoval to za obvyklou arminskou báchorku k vyhecování cizinců.

Celý den hledali v pahorkatině nepřátelský tábor; nic nenalezli a Richard soudil, že to dnes lepší nebude, tak našli vhodné místo k táboření a rozložili se tentokrát mnohem opatrněji. Možná to byl důvod, že se žádný útok nekonal a muži klímali celou noc klidně.

Ani příští tři dny se nedělo nic; stopy šly pořád dál a Richard je sledoval jako honicí pes. Teprve čtvrtého dne se před nimi na skále objevilo cosi jako opevnění; Richard si je prohlédl dalekohledem a vyslovil odhad, že by to mohlo být Lordovo sídlo.

„No nazdar!“ reagoval Jadder, „To vypadá jako hrad loupeživého rytíře! To budeme dobývat nejmíň měsíc jako ve středověku!“

„Je to sídlo komthura. A kdo ví, zda v něm nemá i děla a kulomety. Nevím, zda je rozumné pokoušet se je dobýt!“

„Rozumné nerozumné, je to rozkaz!“ nafoukl se Jadder, „Ať se chlapi připraví! Rozbijeme to hnízdo na kousky!“

Tentokrát se Richard skutečně vzbouřil. Prohlásil, že se nepožene do nesmyslného boje, sedl si opodál na kámen a čekal. Jadderovi muži se rozvinuli do rojnice a začali se plížit k opevnění; snad je povzbuzovalo, že po nich nikdo nestřílel, dokud se nedostali do bezprostřední blízkosti. Jadder řval a hulákal jako pominutý; i jeho vojáci křičeli, aby si dodali odvahy.

Potom shora z hradu šlehla salva z pušek a vzápětí se ozval i kulomet. To stačilo; zbývající muži se otočili a horempádem prchali zpátky. Také Jadder se s nimi vrátil a nevypadal nijak zvlášť chytře.

„To je všechno, co jsi dokázal?“ tázal se Richard, „Nic moc; myslím, že je nejvyšší čas začít se chovat rozumně.“

„Tak poraď, když seš tak chytrej!“

„Například: kde asi mají rezervoár vody? Mají podzemní pramen nebo jenom cisternu, kam chytají dešťovou vodu? A když, tak kdy byly naposled deště?“

„No... to už je dost dávno!“

„Tak vidíš. Když tam mají cisternu, voda v ní bude pěkně zelená a bude se hýbat v ústech. Určitě čekají, až jim naprší; zatím ještě mají alkohol, tak není tak zle, ale budeme-li je obléhat, brzy jim dojde a bude zle...“

„A co my? My nemáme ani to!“

„Budeme muset něco dovézt z nejbližší pevnosti. Někdo by měl zajet někam, kde mají vysílačku, a zavolat pomoc. Potřebujeme jednak posilu, jednak odvézt raněné do bezpečí, protože bez ošetření tohle nepřežijí. Nechci ti radit, ale měl bys začít něco dělat.“

„Po tomhle věřím, že je to nutné,“ povzdychl Jadder, „Ale koho mám poslat pro pomoc? Nikdo tady nezná krajinu...“

„Jestli chceš, postarám se. Dokážu se vyznat i v neznámém terénu...“

„Ne, to nemůžu chtít. Ty musíš zůstat tady; kdybys odjel, najdeš po návratu jen naše ohlodané kosti. Ty musíš zůstat a zadržovat je v té jejich pevnosti... Pojedu já.“

„Neblázni! Nenajdeš cestu a zbytečně zahyneš! Leda bych s tebou poslal svoje stopaře, ale... v tom případě bude stačit nějaký seržant!“

„Dobře. Uděláme to tak.“

Ještě téhož dne vyrazila karavana raněných směrem k nejbližší pevnosti. Richard to odhadoval tak na tři dny cesty nepřehledným terénem, což znamenalo, že pomoc by tu mohla být nejdřív za týden. Do té doby museli vydržet beze všeho, co neměli s sebou. Richard doufal, že vodu někde najde, ale s jídlem na tom byli zle a na lov se nedalo spoléhat.

„Jak v takových podmínkách přežíváte vy domorodci?“ ptal se Jadder.

Ríša odpověděl: „Těžko.“

Nařídil postavit přístřešky ze všeho, co s sebou měli. Ze součástí oděvů se dala vytvořit lůžka; vojáci se během cesty odnaučili nosit příliš mnoho oblečení, teď se svlékali ještě víc. Jadder sledoval Richarda se znepokojením, až nakonec vyjádřil svůj názor slovy: „Neměl bys před mužstvem chodit úplně nahý. Mohlo by to na ně mít nezdravý vliv.“

„Co jako?“

„Nechápeš? Jsou dlouho bez žen, a pohled na nahotu by mohl...“

„Tebe už to bere? To je mi tě líto.“

Jadder se nafoukl. Takové podezření ho uráželo.

„Mám ti vyprávět o sexuálních zvyklostech mladých bojovníků? Pro začátek: masturbaci prohlásili za jeden z posvátných obřadů k uctění boha války. Tím se vyřeší spousta nepříjemných problémů...“

Jadder se urazil ještě víc. Za vzteklého nadávání odešel.

Vodu Richard objevil ve skalách, zhruba dvě hodiny cesty od tábora. Nožem vyrýpal štěrbinu, z níž voda kapala rychlostí půl čutory za hodinu. Takže instaloval pod pramen vojenskou helmu a pověřil jednoho vojáka, aby hlídal a opatrně ji vyléval do polní láhve, kdykoliv jí bude dost. Další muži pak dostali za úkol pro vodu chodit.

Ve skalách žila početná kolonie velkých hlodavců podobných svišťům, kteří vylézali pouze ráno a večer a byli velmi opatrní, ale Richard je dokázal ulovit, dokonce lukem a šípy. Vojáci je označili za krysy, ale pečínka jim zavoněla, což jejich mínění dost pozměnilo. A když jim dal ochutnat, začali škemrat, aby je naučil lovit. Což po krátkém váhání udělal.

Nebýt Richarda, byli by pravděpodobně všichni zahynuli. Ukázal jim, že se ve stepi dá jíst prakticky všecko: semena, hlízy, kořínky, hadi, dokonce některý hmyz, zvláště jeho tučné larvy. Čímž nemyslel zrovna písečné blechy a jiné odporné cizopasníky, zalézající s oblibou do různých záhybů kůže, běžně krytých oděvem. Je velmi prozíravé čas od času si prohlédnout vlastní tělo a zbavit je hmyzu, případně si nechat zkontrolovat od kamaráda části, kam si nevidíme. Jistě, trochu neobvyklé mezi slušnými lidmi, ale...

Vojáci byli normální mladí muži. Armáda je sem poslala, aby tu sloužili vlasti, bojovali za mír a demokracii a zaváděli civilizované mravy. Jakým způsobem to budou provádět, jim naznačila pouze rámcově; o detailech života v divočině se nešířila. Jejich nadřízeným byl Jadder, snažící se dodržovat veškeré předpisy. Ale byl s nimi muž, který se v této zemi narodil a přežil dlouhá léta, i když sám tvrdil, že není velký znalec pustiny. Bystřejším tedy napadlo začít ho napodobovat.

Nazí jako on nechodili, nosili bederní roušky. Ani bosí, vyrobili si lehké sandály, které je chránily proti žhavému písku i ostrým kamenům. Natřeli se šťávou z nějakých kaktusů, po kterých jim kůže ztmavla a nabyla lesku; dokonce se tvrdilo, že odpuzuje obtížné cizopasníky. A když Jadder trval na tom, aby se alespoň čas od času oholili, vyhověli mu až příliš a vytvořili si na hlavě složité vyholené ornamenty.

„Myslíte si snad, že jste skauti na letním táboře?“ vrčel Jadder.

„Skauti mají aspoň kloudnýho náčelníka!“ odsekl mu kdosi.

Richard se toulal po horách. Nosil s sebou náčrtník a kreslil si profily hor; Jaddera zajímalo, co to dělá, tak se jednoho dne vypravil s ním a pozoroval ho.

„Podívej, z tohoto místa je všechno vidět jako na dlani. Tady řeka uniká z hor a vlévá se do stepi, kterou přetíná... asi takhle. Okolo řeky je úzký pás vegetace, krásně zelené a kvetoucí; a o padesát metrů dál už suchopár, kde nic pořádného neroste...“

„Já vidím jenom vysušenou step!“

„Přijdou deště, víš! Naprší spousta vody, ale všechna odteče bez užitku. Kdyby se řeka tady v předhůří přehradila, zalije tuto část hor,“ ukazoval Richard v náčrtníku, „Tady je dlouhé a úzké údolí, kde by se za dešťů mohla voda shromáždit. Vznikla by přehrada, která by dlouho v období sucha vláhu rozváděla po celém kraji. Namísto těch vyschlých potoků bychom vybudovali zavodňovací kanály, kolem úrodná pole...“

„To by stálo spoustu peněz. Kdo je na to dá?“

„To je horší.“ Richard posmutněl, „Draggon to subvencovat nebude a farmáři jsou rádi, když zavodní každý svůj kousek pastviny. Chtělo by to mocnou organizaci – buďto stát, nebo nějaké sdružení.“

„Ty uvažuješ jako ti bolševici! Ti navrhují, aby se zemědělci sdružovali do nějakých kolektivů...“

„V každém případě proti takovému družstvu by si netroufl ani Černý Lord. Jednotlivou farmu obsadí a zapálí, ale vesnici s opevněnými domy...“

„Ty koukáš moc dopředu! Teď máme jiné starosti než se zabývat zahnojenými sedláky. Ať si pomáhají, jak chtějí, co je nám vlastně po nich?“

„Ta přehrada tady jednou bude. Vrátím se sem, nakreslím plány a předložím jako hotový projekt. Uvidíme, jestli se třeba parlament nebo vláda neustrne a nedá na to nějaký groš. Tento kraj by si zasloužil, aby živil lidi, ne jenom supy a šakaly...“

Jadder se pouze smál; byl voják a zvykl si dostávat všecko až pod nos. Richard ho nepřesvědčoval; jen smutně pozoroval pustou a vyprahlou step.

Příští dny se nedělo vůbec nic. Richard a Jadder i Černý Lord vyčkávali, každý ve svém táboře, co udělá ten druhý. Pak dorazily posily se zásobami; ve vládním táboře z toho nastala veliká radost. Černý Lord pravděpodobně očekával rychlý přímý útok, Jadder i velitel posily žádali totéž, Richard však stál na svém: vyčkají, až žízeň obležené zkruší tak, aby se vzdali.

A zdálo se, že jeho očekávání bude korunováno úspěchem; jedné noci si povšimla hlídka, že nahoře v táboře se něco děje a vyvolala poplach. Chlapi vyskočili a hned se chápali zbraní; tak byli připraveni dřív, než se nepřítel dostal do jejich bezprostřední blízkosti.

Richard rychle zjistil, že tlupu nevede Černý Lord; zato tam viděl Tygra i dívku, která se nejspíš považovala za čarodějku. Tygr asi oddíl vedl; jeho dunivý řev dával najevo, že je ochoten spíše se nechat zabít, než poddat se dobrovolně.

Vojáci zahájili palbu ze všech hlavní, které vůbec měli; taky bandité stříleli, ale bylo jich málo a i když jejich zásahy byly přesnější, padali s koní jako hrušky. Jadder osobně sestřelil dívku, která se zběsilým ječením pálila z upraveného samopalu a na jejíž konto šlo snad sedm zabitých vojáků. Ale Tygr a několik dalších, kterým se podařilo prorazit, zmizeli v temnotě noci.

„Co... co se stalo s Černým Lordem?“ ptal se Jadder, když vstal a ubezpečil se, že odnikud k němu nepřiletí vražedná kulka.

„Buď měli tihleti odlákat naši pozornost a Lord utekl jinou stranou, nebo se mezi nimi vytvořily dvě strany a tohle byla jedna z nich. Já osobně si myslím, že Černý Lord je ještě pořád nahoře ve své pevnosti.“

„V každém případě bude rozumné vyčkat, co bude dál. Do rána ať se raději nikdo nehýbá z postavení – kdyby chtěli přijít další...“

Čekali do rána; ale nedělo se nic. Až když se rozednilo a slunce ozářilo skály, povšimli si, že nad pevností vlaje bílá vlajka; vrata byla otevřena.

„To může být taky past,“ varoval Richard, „Počkáme a uvidíme, co se bude dít. Zatím odstraňte ty mrtvoly, ať nevidí, co se stalo s jejich druhy.“

Když plynul čas a nic se nedělo, pochopili nahoře, že k nim vojáci nemají důvěru. Náhle se v otevřené bráně objevil jeden z nich a s rukama nahoře šel dolů; křičel něco, ale nerozuměli mu.

„Nestřílejte!“ řekl Richard, „Ještě ne!“

Muž došel až k nim; zarostlý, špinavý, oblečený v troskách vojenské uniformy. Zbraň neměl a pořád ještě držel ruce nahoře.

„Pojď sem a neopovažuj se dát ruce dolů!“ řekl Richard, „A řekni, co chceš!“

„Vzdáváme se!“ vydechl bandita, „Proboha, dejte mi napít, nebo...“ nedořekl.

Richard mu podal svou polní láhev, muž ji obrátil a lil si vodu do vyprahlého hrdla.

„Myslíš to s tím vzdáváním doopravdy?“

Chlap si málem utrhl hlavu, jak s ní kýval.

„Co je s Černým Lordem?“

„Černej nechtěl... chtěl bojovat tady až do úplnýho konce. Ale Tygr chtěl pryč... rozdělili jsme se a oni odjeli. Bojovalo se tady, že? Potom Černej říkal, že my budeme bojovat, ale my jsme už byli dohodnutý, že to zabalíme. To už nemá cenu – nahoře není ani kapka vody...“

„Takže i Černý Lord se vzdává?“

„No... ne tak docela. Svázali jsme ho a předáme vám ho, když... když dostaneme milost!“

„Monty Draggon je laskavý a určitě bude příznivěji pohlížet na ty, kdo se dobrovolně vzdali. Ať tedy vyjdou ven, beze zbraní a s rukama nad hlavou. Černého Lorda přiveďte taky. Jdi jim to říct!“

Muž odešel; chvíli se nedělo nic, pak se z brány vymotalo pár zubožených postav. Jednoho z těch lidí postrkovali, neboť byl svázán jako balík. Když došli blíž, bylo patrno, že to skutečně je Černý Lord; mlčel, koulel zlověstně očima a vypadal vztekle, jinak byl ubožák stejně jako druzí. Ti muži ho nechali osudu a vrhli se na nádoby s vodou, aby se hltavě nachlemtali.

Richard si konečně mohl Černého Lorda prohlédnout. Nebyl tak vysoké postavy, jak se říkalo; Ríša byl vysoký dost, musel se na Lorda dívat svrchu. Jeho oděv nebyla uniforma, nýbrž černý číšnický frak, na který někdo přišil nárameníky s epoletami, vojenské knoflíky a veškerou další parádu; teď byl ovšem ten parádní kus oděvu špinavý a na mnoha místech potrhaný, i když ho Lordova dívka asi tu a tam sešila a možná i vyprala. Chlap byl zarostlý, špinavý, vyhublý a oči mu planuly horečkou. Jediné, co na něm bylo cenné, byl komthurský kříž s rubíny, který měl stále ještě na krku; ten byl ze zlata a zřejmě se od něj bandita nechtěl odloučit, neboť mu zjednával patřičný respekt u domorodého obyvatelstva.

Richard se cítil zklamán a zaskočen. Tento životem uvláčený a zubožený chudák se ani trochu nepodobal hrdému a vyhlášenému banditovi, kterého se bál celý kraj včetně vojáků. Hloupě mžoural, olizoval si rozpukané rty a hrbil hlavu mezi ramena, jako by se něčeho bál. Richard mu osobně podal polní láhev s vodou a Černý Lord hltavě pil.

„Ty jsi ten, kterému říkali Černý Lord?“ zeptal se.

Chlap chvíli mlčel. „Pořád ještě říkají.“ zabručel potom.

„Ale tvoji lidé tě zřejmě zradili a prodali.“

„To se může stát každýmu, kdo se paktuje s tou bílou verbeží. Císařský válečníci by to neudělali.“

Černý Lord nemluvil ani trochu vznešeně, naopak vyrážel ze sebe slova obtížně a hrubě; zdálo se, že myšlení mu činí dost velké obtíže.

Richard ukázal na jeho kříž: „Kdo tě udělal komthurem?“

„Aáále... to bylo... přišel jsi mě snad soudit za to, že jsem tu funkci mizerně zastával?“

„To ne. Ale v žádném případě na ten kříž nemáš právo. Jsi aspoň důstojník?“

„Důstojníci padli a já jsem zůstal. Tak jsem důstojník.“

„Kde jsi ten kříž sebral?“

„Zachránil. Měli ho vojáci... koupil jsem ho.“

Ríša udělal srozumitelný posunek rukou; Černý Lord se ale rozlítil, téměř dostal záchvat vzteku: „Když říkám koupil, tak jsem ho koupil! Za poctivý peníze, co jsem si od huby utrhl! Když něco říkám, tak je to sakra pravda!“

„A ty peníze jsi neukradl, nýbrž vydělal, co?“

„No... to jsem neřek. Ale kříž jsem poctivě koupil!“

„Na tom starýho čerta záleží. Proč jsi ho vůbec nosil? To měl být symbol boje za svobodu Arminu, nebo co?“

„No...“ Černý Lord se očividně potěšil, „Jo, symbol toho všeho co jsi povídal. Teda boje za... jako.“

„Pěkný komthur, když ani neumí říct, za co bojuje. Zloděj a lupič; to byl celý tvůj boj! Nebo jsi dělal něco víc?“

„Nevěděl jsem, co mám dělat, sakra! Všichni padli, nikdo mi nemohl nic říct. Tak jsem dělal, co jsem uměl.“

„Proč jsi to vůbec dělal?“

„No... přece jsem se s tím nemohl smířit! Musel jsem něco dělat. Cítil jsem, že se něco musí stát...“

„Blázne! Proč ses pletl do politiky, když jí nerozumíš?“

„Já nerozumím politice, to je pravda. Ale dělal jsem, co jsem uměl. Ty co rozumějí politice, neudělali ani to. Nikdo mi neřekl, co mám dělat. A něco jsem dělat musel.“

„Měl jsi raději nedělat nic.“

„Jakto? Měl jsem svůj oddíl; a kdyby to tak šlo dál, mohl jsem časem mít celej pluk! A potom bych zvítězil!“

„S tou sebrankou, co jsi tu měl? S několika lupiči, zběhlými vojáky, marodéry a vyloženými zločinci?“

„Každej bojuje s tím, co má. Ty za sebou vodíš celou armádu a já ti to taky nevyčítám.“

„Já jsem na rozdíl od tebe důstojník řádné armády! Sloužím vládě Arminu, která byla zákonně potvrzena.“

„To záleží na tom, jak tomu kdo chce říkat.“

„Vláda Arminu v čele s Monty Draggonem tě odsoudila k smrti. Já jsem tady proto, abych tě dopadl a zajistil řádné vykonání rozsudku. Necítím k tobě žádnou nenávist.“

„Hm. Od hošana z Baarfeltovýho rodu bych to nečekal.“

„A hleďme; ty víš, že jsem Baarfelt?“

„Jo. A mám dojem, že dokonce vím kterej. Viděl jsem jednou tvýho bratra Christiana. Jste si dost podobní.“

Richard se otřásl. „Nemám bratra, který se jmenuje Christian! Nikdy jsem neměl a nebudu mít!“

Černý Lord chápavě kývl hlavou. „Asi máš pravdu. Brácha Chrise Baarfelta by se nikdy nestal katovým pacholkem.“

Richard se s námahou ovládl. Kdyby ten člověk před ním byl aspoň trochu roven jeho postavení, asi by se na něj obořil a vysvětlil mu to zbraní. Ale Černý Lord byl takový ubožák, poměrně nízké inteligence a značně pochybných morálních kvalit, že si Richard řekl, že nemá cenu se s ním bít. Cítil roztrpčení; tak si své vítězství nepředstavoval.

„Co ti to povídal?“ zajímal se kapitán Jadder.

„Zeptej se ho sám, mluví i po vašem. Žvaní samé nesmysly; zdá se, že je dost prostomyslný. Jenom shodou okolností dosáhl tak vysokého postavení. Ti ostatní byli asi ještě větší pitomci než on...“

„Nepochybně. Co s ním chceš dělat?“

„To je snad tvoje věc, ne? Já jsem ti ho našel a chytil, ty si s ním dělej, co chceš. Třeba ho pověs, když se ti to tak líbí.“

„Podle rozkazu jsme ho měli zabít hned při dopadení, a ty ostatní taky. Ovšem když se vzdali... nevím.“

Richard se obrátil na Černého Lorda: „Co ty na to?“

„Pověste je taky, hajzly,“ řekl bandita drsně, „Kradli jako všichni a teď ze sebe budou dělat neviňátka!“

„A něco takovýho si říká komthur!“ rozhodil ruce Richard, „Za starých časů by komthur nabídl vlastní smrt, jen aby zachránil životy svých lidí!“

„Za starejch časů by se princ Baarfelt neptal bílýho blba, co má dělat s chlapem, kterej mu nesedí! Jsem si jistej, že chceš, abych natáhl brka. Tak mě aspoň zabij vlastní rukou jako chlap!“

„Podle zákona patříš na šibenici!“ pokrčil rameny Richard.

„Doufám, že mi aspoň uvážeš smyčku!“

„Já ne. Kat.“

„Na to ti kašlu.“ řekl Černý Lord a odvrátil se.

Jadder se zamyšleně škrábal na hlavě. „Já nevím – tahat je takovou dálku až k nejbližšímu soudu, živit po cestě a potom ještě vykládat, jak se všecko sběhlo, má to vůbec cenu? Takhle bysme sepsali kratší hlášení a byl by pokoj. Mrtvej je vyřízenej navěky...“

„Mně je to jedno.“ řekl Richard a mávl rukou.

„Takže ho pověsíme?“

„Odsouzen už byl, řádným soudem. Ostatně, za tolik násilností a vražd by dostal provaz u každýho soudu.“

„Tak jo. Ať nastoupí všichni vojáci; do tvaru tam u toho křivého stromu. Černý Lorde, jestli se chceš pomodlit, tak máš možnost!“ nařídil Jadder.

„Na to ti seru!“ řekl bandita opovržlivě, „Bůh je můj kámoš a chodí pořád se mnou. Zato ty se ani pomodlit nestačíš!“

Kapitán se od něho odvrátil. „Abych nezapomněl, musíme zajistit také jeho naloupené jmění, Richarde.“

„Půjdeme tam hned po popravě.“

Černý lord se ohlédl. „Jo, o moje prachy vám jde především! Nechcete tam zajít ještě před popravou? Chtěl bych vidět, jak se budete tvářit, až ty poklady uvidíte!“

„Ta chvíle nemůže škodit,“ řekl Richard, „Tu radost ti skutečně uděláme. A neboj se, najdu to, i kdybys to schoval pod zem nebo pod beton!“

„Jenom hledej, Šmudlo! A vem si na to velikej pytel, abys všecko pobral!“ šklebil se Černý Lord.

Ríšovi po cestě napadlo, že snad nastražili něco na vstupujícího, nějakou nálož nebo samostříl, poslal tedy do pevnůstky napřed několik vojáků a teprve pak tam vlezl on s Jadderem. Byla to stavba dost malá a hodně špinavá; puch, který tam byl, se dal sekat sekerou. Všude se hemžila spousta cizopasníků, hlavně ve slamnících; hromadu výkalů v koutě obletovaly odporně bzučící zelené mouchy.

„Tak tomuhle se u vás říká komthurské sídlo?“ poškleboval se Jadder, „To jsem si představoval o dost vznešenější...“

„Nežvaň a hledej! Bude to asi co nejblíž u šéfova obydlí...“ Richard nemohl říct nic lepšího než tohle.

Komory tu byly celkem čtyři; jedna úplně prázdná (asi spižírna), druhá zarovnaná všelijakým harampádím. Ve třetí bylo několik lůžek, většinou bývalých slamníků, dnes se vzhledem podobajícím hnojišti. V posledním potom byl jakýsi pelech pro dvě osoby a tygra; také v něm bydlel nejmíň milión blech. Dál tam byla jakási skříň a v koutě truhlice, opatřená visacím zámkem. Klíč nebyl, ale Richard zámek odtrhl páčidlem a truhlu otevřel.

Co tam našli, se vešlo do kapes: několik balíčků různých peněz, náušnice, prstýnky – pár zlatých mincí. To všechno byl zřejmě majetek velmi chudých lidí, kterým to bandité ukradli.

Když se vrátili, řekl Richard Černému Lordovi: „Myslím, že už chápu, proč ses smál.“

„To jsem rád. Teď už mi můžeš klidně políbit prdel.“

Provaz byl připraven; dokonce i bednička od whisky, snad první použitá k tomuto účelu v dějinách Arminu. A nikoliv poslední.

Černý Lord vystoupil na bedničku, nechal si dát na krk tu smyčku a čekal. Richard přistoupil blíž a sáhl na komthurský kříž, který měl bandita pořád ještě na krku.

„Co s tím chceš dělat?“ ptal se odsouzenec.

„Vrátím ho tomu, komu patří.“

„To je správný. Ale ne teď. Nech mi ho, dokud neumřu!“

Richard odstoupil. „Máš nějaké poslední přání?“

„Ne. Jen ti chci něco říct, Richarde Baarfelte. Až budeš umírat, vzpomeň si na mne!“ Vypadalo to, že chce ještě pokračovat, ale najednou vykřikl: „Tak už sakra dělejte!“

Voják se lekl, kopl do bedny; tělo bandity se zhouplo ve smyčce, škubalo sebou, jak se v předsmrtné křeči snažil osvobodit. Pak mu uzel smyčky zlomil vaz a Černý Lord znehybněl.

Teprve teď mu Richard vzal komthurský kříž a schoval do kapsy.

Na ostatní bandity neudělal konec jejich náčelníka žádný zvláštní dojem; stáli obklopeni vojáky a pozorovali, jak se jeho bezduché tělo pohupuje na větvi. Třeba mu to i přáli; skutečně to nebyli nijak cenní lidé.

„Co s nima?“ ptal se jeden z vojáků Jaddera.

„Přece se s nima nepotáhnem až do tábora!“ mávl rukou Jadder, „Pustíme je, ať si jdou ke všem čertům! Hej, vy! Seberte se a mažte, než si to rozmyslím! Koukejte být odtud!“

Nešťastníci to pochopili poměrně rychle; rozběhli se po skalách dolů, co jim nohy stačily.

„Daleko nedojdou.“ řekl Richard, „Bez koní a beze zbraní...“

„To je pravda.“ řekl Jadder a ukázal cosi svým mužům; tři z nich zamířili samopaly a na kapitánův pokyn zarachotily dlouhé dávky. Muži popadali jako kuželky; jeden se ještě zvedl, ale voják jej dalším výstřelem dorazil.

„Proč?“ zeptal se Richard.

„Tomu se říká zastřelen na útěku. To vy Armini asi ještě neznáte.“ řekl Jadder a počal si balit cigaretu.

Richard neřekl nic. Sbalil do pokrývky všecko, co mu patřilo, vyhoupl se do sedla a pomalu vyjel na zpáteční cestu. Také ostatní nasedali; pobytu na tomto místě už měli plné zuby. Sbalit se jim nedalo práci, většinu věcí ponechali tam, kde byly.

Černého Lorda nechali viset ve smyčce, jeho zabité lidi tam, kde padli. Supi a šakali se jim už postarají o důstojný pohřeb. Zakrátko tu nezůstane nic, co by připomínalo, že to někdy byli lidé.

Kapitán Jadder si hvízdal nějakou odrhovačku.

Richard Baarfelt měl zavřené oči a klímal v jízdě.

Errata:

30.05.2021 11:41