Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Voják zvaný Číňan dosáhl hodnosti kaprála, takže vyfásl službu pomocníka dozorčího. Otravoval se zrovna v kasárnách, zatímco šťastnější kamarádi se opíjeli v Indiopoliských krčmách; ani ho zvlášť nemrzelo, že ho k sobě zavolal velitel, kapitán Corby.

„Pojedete se mnou na nádraží,“ pravil značně rozmrzele, „A vezmete s sebou deset mužů ze zálohy.“

„Provedu.“ řekl Číňan, jak se očekávalo.

„Počkejte, člověče! Dohlídnete, že ti chlapi se budou jenom blejskat! Vyčištěný boty, nažehlený uniformy. Jestli uvidím u někoho nějaký závady, dám vás zavřít. Vás jako velitele, rozumíte?“

„Ano, pane.“

„Jedeme si pro vzácnou návštěvu z Kingtownu. Delegace domorodců přijela provést rozsudek nad tou mrchou. Víte, o co se jedná?“

„Nevím, pane.“

„Taky dobře. Čerta je vám po tom. Hlavně koukejte, ať ti chlapi vypadají jako vojáci a ne vandráci. Jasné?“

„Provedu.“ řekl Číňan a šel to zařídit.

Byla to slavná jízda; vpředu džíp s Corbym a řidičem, za ním lehký náklaďák s vojenskou eskortou. Před nádražím je kapitán nechal nastoupit, zamračeně si je prohlédl, potom je nechal napochodovat na perón a rozestavit tam coby čestná stráž. Jakmile dojede vlak a vystoupí očekávaní Armini, mají dát všichni k poctě zbraň.

Vlak měl obvyklé zpoždění; asi hodinu. Za tu dobu vojáci poněkud ztratili glanc, zejména proto, že kapitán nechal velení Číňanovi a odešel do nádražní restaurace. Vojáci vylosovali jednoho bažanta k hlídání, zda se nevrací, ostatní oblehli nádražní kiosek a pilně se občerstvovali pivem i rumem. Když se vlak konečně objevil, nebylo po kapitánovi vidu ani slechu; vojáci však přesto nastoupili, dokonce střihli i nepříliš přesvědčivou poctu svými zbraněmi.

„Sežeň toho starýho vola, nebo bude strašnej trapas!“ syčel Číňan na kapitánova řidiče, „Kde se zas vožírá, ten dobytek?“

Už nebyl čas; z jednoho vozu vystoupili čtyři muži, rozhlédli se a zamířili k vojákům. Tři byli původně bílí, nyní opálení do bronzova, s krátce ostříhanými vlasy a přísnými obličeji. Čtvrtý byl mohutný černoch, který si nesl kufr. Dva muži byli oblečeni do ošumělých a nijak zvlášť vzhledných obleků šedivé barvy, třetí do rovněž šedivé a ošumělé kutny mnicha. Černoch byl naproti tomu celý v černém, dokonce měl na rukou černé rukavice.

Nejstarší muž se zastavil před Číňanem.

„Čekáte tu na muže z Kingtownu? Kdo je vaším velitelem?“

„Velitel byl nucen se na okamžik vzdálit v nutné služební záležitosti,“ pokusil se Číňan, „Přijde co nevidět.“

„Nepotřebujeme ho tu k ničemu. Jsem plukovník Finneas Courtennay.“

Podal Číňanovi pevnou vysušenou ruku, zdobenou na celém hřbetě ornamentálním tetováním.

„Hrabě Rolf Szarkay.“ představil se druhý.

„Darius d'Urwille.“ podal mu ruku mnich.

Černoch stál zatím opodál; nezdálo se, že mu chce podat ruku, dokud ji k němu Číňan nenapřáhl.

„Náš bratr se jmenuje Kain.“ řekl Finneas Courtennay.

Číňan řekl své jméno. Ohlížel se přitom po kapitánovi, ale ten pořád ještě nebyl v dohledu.

„Nevím zcela přesně, jaké jsou příkazy pro další činnost,“ řekl opatrně, „Kapitán se bohužel stále ještě nevrátil a já...“

„Mohu vám to sdělit. Přicházíme, abychom popravili Lucii Wennarovou, která byla odsouzena vaším soudem pro zabití jakéhosi bělocha nevalného charakteru. Dále pro sebeobranu, v níž zabila dva policisty.“

„Popravili... ale... proč vy?“

„Na základě dohody mezi císařem, vládou Arminu a velitelstvím vaší armády bylo nám dáno právo převzít odsouzené příslušníky našeho národa a popravit je způsobem, který by neposkvrnil jejich čest. Podle našich zákonů je nečestné zemřít provazem nebo kulkou vystřelenou z pušky.“

„To znamená, že jste přišli tu ženu... zabít?“

„Ano. Tady Kain je náš kat.“

Číňan pohlédl na vysokého černocha s respektem.

„No prosím. Ale... co s tím máme my společného?“

„Poprava bude uskutečněna v areálu vojenské věznice. Po zániku vězeňského objektu, který patřil policejním a soudním orgánům, je používána pro všechny vězně. Vaše armáda je pověřena jejich střežením. Proto byste zřejmě měli spolupracovat i při popravě. Podle šňůr, které vidím na vaší uniformě, jste zřejmě ve službě. Bude mi ctí, budete-li to vy, kdo nám bude nápomocen.“

„Teda... ne že by mě to těšilo. Nemám rád popravy!“ řekl Číňan upřímně.

„Ani já ne. Ale byl jsem pověřen vykonáním toho rozsudku bez ohledu na své osobní pocity. Jsem povinen splnit povinnost.“

„Jak myslíte, pane plukovníku. Přesto byste měl počkat na kapitána a dohodnout se s ním.“

„Počkám. Máme čas do svítání.“

Armini zmlkli a stáli jako sochy, příšerní a zlověstní. I jejich poslání bylo strašlivé. Číňan se neodvažoval oslovit kteréhokoliv z nich.

Konečně se objevil kapitán; táhl z něho alkohol a působil dojmem člověka silně znechuceného současným děním. Armini se mu představili a podali mu ruku; stiskl ji všem kromě Kaina.

„Ten černoch se už do džípu nemůže vejít,“ prohlásil kategoricky, „Ať jede s vojáky v náklaďáku!“

Kain ani jiný Armin na to nic neřekl; beze slova přistoupil k náklaďáku a chystal se vystoupit na korbu.

„Ne – do kabiny!“ rozhodl kapitán, „Odpovídáte za to, že se s ním nikdo nebude bavit během jízdy!“

Kain vlezl bez odmlouvání do kabiny a svůj kufřík postavil před sebe na zem. Číňan se tam vmáčkl taky, podařilo se mu i zabouchnout za sebou dvířka. I šofér byl černým pasažérem utlačován tak, že sotva mohl řídit.

„Proč se tě tak bojí?“ zeptal se Číňan, když vyjeli.

„Zabíjím lidi.“ vycenil černoch zuby v širokém úsměvu.

„Jak je zabíjíš?“

„Sekerou. Uvidíš to.“

„A... není ti to líto? Jsou to přece tvoji... rodáci.“

„Jsou moji přátelé, moji bratři a sestry. Poskytuji jim milost spokojené smrti chladnou zbraní. Nechť Bůh dá, aby někdo poskytl tutéž milost mně, až přijde můj čas.“

„Proč myslíš, že by měli popravovat i tebe?“

„Žádný z nás to nemůže vědět jistě.“

Číňan potřásl hlavou a už mlčel.

O čem se dohodli během jízdy Armini a kapitán, nevěděl; ale když vystoupili v kasárnách, odvolal ho kapitán stranou: „Do kdy máte službu?“

„Až do rána, pane.“

„Dobře. Vaši funkci převezme někdo jiný. Vy budete k disposici těm... no, zařídíte jim, co budou potřebovat. Nechci se s tou pakáží špinit víc, než je bezpodmínečně nutné. Ráno, až bude... až to přijde, přijedu. Chápete?“

„Provedu.“

„No. A ještě něco. Sleduju vás už nějaký čas a vím toho o vás hodně. Taky že jste byl často ve společnosti těch dvou, co dezertovali. Jenom to, že jste ještě neměl žádný další průšvih, vás zachránilo od... no, nebudeme to zbytečně rozmazávat. Já jen, že o všem vím, jasné? Kdyby náhodou.... nějaký krok bokem, tak se všecko dozvím a... nebudu vás šetřit, víte? Máte poslední možnost, hleďte dobře uvážit, co... řeknete nebo uděláte!“

„Ano, pane. Rád bych pouze připomněl, že jsem snad neudělal nic, za co bych mohl být... kárán.“

„To si možná myslíte! Ale my víme o všem! Stále ještě nejste zcela očištěn z podezření, že jste těm dezertérům pomáhal! Můžu vám důvěrně prozradit, že jsme jim na stopě a že je dříve či později dopadneme! Vaše přiznání bychom uvítali jako... projev dobré vůle! Tak... nechte si to ještě jednou projít hlavou a kdybyste na něco přišel, navštivte mne a svěřte se mi. Můžu vás ujistit, že to budu posuzovat... s otcovskou shovívavostí!“

„Jistě, pane.“

Kapitán se otočil a nechal Číňana s Arminy a jejich povinností.

„Mám vám být nápomocen, pane plukovníku.“ řekl, když se k nim vrátil.

„Jmenuji se Finneas Courtennay,“ řekl plukovník, „Pro tebe Finn. Jak mám říkat tobě?“

„Kamarádi mi říkají Číňan. To kvůli...“

„Vidím.“ Finn podal Číňanovi ruku; k jeho údivu se zalomením palce podle zvyku trampů. Druzí Armini to považovali za normální.

„Vy znáte takový pozdrav?“

„Ano, známe. A bude lépe, když mi budeš tykat.“

„A jak jsi věděl, že jsem tramp?“

„Nevěděl jsem to. Ale všiml jsem si, jak se tvářil kapitán, když viděl, že jsi nás uvítal. I jak se tvářil teď, když s tebou mluvil. Zaslechl jsem také několik slov; máme lepší sluch než lidé. Dávej si pozor, nemá tě rád.“

„Naše láska je oboustranně vzájemná.“

„Rozumím. Právě proto si na něj dávej pozor.“

„Radši abychom šli. Tudy...“

Finn pokývl hlavou; vydali se všichni do nitra věznice.

„Potřebuješ nějaké další vojáky? Myslím na práci...“

„Pokud ano, vezmeme je z místních hlídek.“ řekl Rolf Szarkay.

„Dobře. Ve věznici se vyznám.“

„Já také,“ řekl Finn, „Byl jsem tam uvězněn. Dva roky. Pak mě pustili, když mi pomohli... přátelé.“

Došli k bráně, Číňan se zahlásil strážnému a oznámil, kdo jsou Armini a proč přicházejí; strážný zavolal velitele, ten si nechal předložit jejich doklady a schválil jim vstup. Zašli dovnitř a Finn zamířil rovnou na dvůr.

„Tady,“ ukázal, „Bude ti to vyhovovat, Kaine?“

Kain se rozhlédl po šedivých zdech s pravidelnými řadami zamřížovaných oken. „Není tady vidět slunce.“

„K čemu potřebujete slunce?“ ptal se doprovázející důstojník, „To sem nepronikne, jen někdy v poledne. Bylo by tady moc horko, chápejte...“

„Odsouzenec má právo, aby zemřel ve chvíli, kdy se slunce zjeví nad obzorem.“ řekl hrabě Szarkay.

„Tak to si bude muset nechat zajít chuť!“ rozhodl důstojník, „My kvůli té čubce nebudeme přestavovat kriminál!“

„Nemusel byste ji urážet,“ řekl smířlivě Darius d'Urwille, „Zítra zemře, toto je její poslední noc.“

„Má, co si zasloužila! Byla odsouzena podle práva, řádným a spravedlivým soudem!“

„Nejsme tu proto, abychom posuzovali spravedlivost rozsudku, ale abychom jej vykonali.“ připomněl hrabě Szarkay.

„To je fuk! Patří jí to! Když ji přišli zatknout, zastřelila dva policajty – a bylo by jich možná víc, kdyby měla náboje.“

„Naštěstí je policajtů pořád dost.“ řekl Finn Courtennay.

Důstojník opovržlivě ohrnul nos. „Vidím, že se s vámi nedomluvím! Vy Armini nikdy nebudete mít smysl pro dodržování zákonů!“

„Ta dívka jednala podle zákona. Zákon krevní msty nařizuje zabít člověka, který způsobil smrt jejího otce.“

„My žádný zákon krevní msty neuznáváme! A co ta vražda dvou policistů? Ta byla taky podle vašich zákonů?“

„Podle zákona pronásledované šelmy, která má právo zbavit se stíhatelů.“

Důstojník si odplivl. „Měli byste být popraveni všichni, kdo uvažujete takhle! Škoda, že to nejde! Přišel jsem se zeptat, jestli nepotřebujete něco k té své... práci.“

„Nic. Všechno máme s sebou.“

„Myslel jsem... nějaké lešení nebo... tak něco. Jak bude poprava provedena, jestli to můžu vědět?“

„Sekerou. Chcete ji vidět?“

Důstojník se otřásl. „Fuj! Ta holka to ví?“

„Samozřejmě.“

„Tak to ji čeká pěkná noc. Vědět, že ráno mi useknou hlavu, a ještě takovým barbarským způsobem! Když si představím, jak mi kus studeného železa řeže krk... hnus!“

„Oč je to horší než představa, jak mi rozžhavené olovo rve na kusy hrudník, břicho a hlavu?“ řekl stejným tónem Rolf Szarkay, „Nebo jak mi konopný provaz sevře krk a dusí a škrtí... nemohu dýchat, krev se mi valí do hlavy, srdce zběsile tluče, dusím se...“

Důstojník se otřásl. „Vy máte ale pitomé představy! Ještě štěstí, že mně se to nikdy nemůže stát!“

Ve Finnových očích zaplály potměšilé ohníčky. „Jste si tím jist? Jediný člověk vám může říct, zda zemřete rukou kata nebo ne – tím je Kain, protože on to cítí. Chcete znát svou budoucnost?“

„Nechci! Vím jistě, že poprava to nebude!“

„To si pouze myslíte. Jistotu vám může dát pouze Kain.“

„Nenechám se zmást vašimi směšnými triky! Co může vědět ten... černoch?“

Kain přistoupil blíž k důstojníkovi a očichal ho, jako pes očichává mršinu. Pak zakroutil hlavou a odstoupil.

„Tak co je, řekni!“ vyzval ho Darius d'Urwille.

„Nemohu to říct.“ zabručel Kain a odvrátil se.

Finneas Courtennay zvážněl. „Promiňte, že jsem na to přivedl řeč. Bylo to ode mne hloupé.“

Ale důstojník se nechtěl nechat snadno odbýt. „Poslechněte, takové řeči se mi ani trochu nelíbí! Tak řekne mi ten negr, co zjistil, nebo ne? Když už jste začali, chci vědět... Nebo snad si myslíte, že skutečně...?“

Rolf Szarkay přistoupil k němu a položil mu dlaň na paži.

„Odpusťte nám, pane. Mysleli jsme, že to bude žert, ale... situace se bohužel vyvinula poněkud jinak.“

„Situace se vyvinula tak... vy myslíte, že opravdu budu popraven? Ale proč, ke všem čertům? To mi neřeknete?“

„To nemůže Kain vědět. Pouze cítí, kdo je určen pro jeho ruce. Může to být i něco, co jste ještě neudělal, ale pro co jste předurčen osudem.“

„Nevěřím vám! Nevěřím ničemu z vašich prokletých povídaček, nevěřím, rozumíte?“ naštval se důstojník, „Pamatujte si: já vás přežiju všecky, a nikdy, rozumíte, nikdy nebudu v takové situaci jako vy!“

„Nerozčilujte se,“ řekl Rolf Szarkay, „Chápu, jak vám asi je. Ale radím vám, abyste v případě, že budete ohrožen, raději včas použil vlastní zbraň. Může být, že tím předejdete setkání s některým Kainovým kolegou.“

Důstojník byl bledý jako křída a kolena se mu chvěla; napřed chtěl začít něco povídat, ale potom se otočil a odešel, aniž se rozloučil.

Hosté se za ním dívali a usmívali se.

„Opravdu poznáš, kdo bude popraven?“ zeptal se Číňan.

Kain zauvažoval. „Někdy to poznám.“

„I u toho důstojníka?“

„Inu... vycházejme z toho, že na popraviště se může dostat prakticky kdokoliv. Jde akorát o to, co mu můžou klást za vinu. Třeba se změní poměry. Tehdy by služba důstojníka ve věznici byla důvodem k... trestu.“

„Takže se dá říct, že jsi ho vylekal naprosto zbytečně.“

„Ne tak docela. Od této chvíle si bude dávat větší pozor na svoje činy. Bude je hodnotit uvážlivěji, protože bude cítit obavu, aby se moje proroctví nenaplnilo. Proroctví kata má vždycky nějaký smysl.“

„A mně... taky bys mohl říct, budu-li popraven?“

„Nemyslím, že by ti to hrozilo. Od nás. Ale můžu pojistit, aby se ti smrt na popravišti vyhnula širokým obloukem.“

„Ty? Jak, prosím tě?“

„Jsem kat a vyznám se v kouzlech, která souvisí s mám povoláním. Můžu tě začarovat, abys byl chráněn proti všem způsobům popravy a všem katům světa.“

„A uděláš to?“

Kain otevřel svůj kufřík. Na víku byla dvěma řemeny připevněna sekera s oboustranným ostřím ve tvaru půlměsíce; obě ostří se matně leskla. Topůrko ze dvou částí bylo uloženo na druhé straně. Kain sekeru odpoutal a podal ji Číňanovi.

„Polož dlaň na ostří sekery a stiskni.“

Číňan dal ruku na sekeru příliš opatrně; Kain uchopil jeho ruku a lehce jí škubl, takže ostří rozřízlo dlaň a trochu krve na něm ulpělo.

„Moje sekera ochutnala tvoji krev. To jí stačí; nikdy se nemiluje s týmž člověkem dvakrát. Nyní jsi pod její ochranou. Od nás ti nic nehrozí.“

„Jsou i jiné způsoby popravy než sekerou...“

„To nevadí, jsi chráněn proti všem. Kdyby tě chtěli zastřelit, žádný voják tě netrefí nebo budou mít v puškách slepé náboje. Kdyby tě věšeli, utrhne se s tebou provaz. Kdyby ti dali elektrické křeslo, bude zrovna výpadek proudu. Nebo může kata ranit mrtvice nebo... cokoliv jiného. Všechno kromě toho, že bys byl popraven.“

„To je výborný! Nemusím se teda bát o život?“

„Tak to počkej, to by ses mýlil. Nemůžeš být popraven, ale můžeš být zavražděn. Například policajtem ve službě, který tě zabije jen proto, že tě nebude chtít předvést k soudu. Na to moje kouzla neplatí.“

Číňan pokrčil rameny. „No dobře. I tak ti děkuju.“

Kain uložil sekeru zpět do kufru a vytáhl z něj kus křídy. Jal se malovat velký kruh uprostřed vězeňského dvora; druzí Armini ho při tom pozorovali a Darius radil, když se náhodou odchýlil od předepsané dráhy.

„Tady bude ta žena zabitá?“

„Ano.“

„Copak asi dělá? Může spát v takovou noc?“

„Máš pravdu, asi ne. Darius by měl jít za ní, pomodlit se s ní. Připravit ji na smrt.“ řekl Finn.

Darius přikývl a opustil je; zbývající usedli na zem a Číňan přisedl k nim.

„Jak vypadá ta... Lucie Wennarová? Je mladá a hezká, nebo...“

„Nikdy jsem ji neviděl,“ řekl Finn, „Ale prý je jí kolem pětadvaceti. Tak mladá žena bude jistě krásná.“

„Co vlastně udělala?“

„Stala se jí taková zvláštní příhoda: zabila muže, který měl na svědomí smrt jejího otce. Nebo... aspoň se domnívala, že je tím vinen. Ten muž byl úředník, který jejímu otci upřel právo na dědictví. Mohlo zachránit rodinu před hladem. Starý Wennar se podřízl dýkou.“

„Proč nepracoval a neživil je?“

„Byl nemocný. Po válečném zranění. Nemohl pracovat, stěží přešel pokoj. Museli ho vozit na vozíku. Lucie se o něj starala. Když se zabil, schovala si tu dýku. Potom si našla příležitost ke svedení toho úředníka. Pozvala ho k sobě, nabídla se mu a pokusila se prozkoumat jeho mysl. Nevím, zda něco zjistila, nebo se jí to nepovedlo. V každém případě jeho opatrnost poklesla očekáváním příjemných zážitků. Tak mu vrazila dýku do ledvin.“

„Proboha! Co bylo dál?“

„Nějaký čas byla na útěku. Ale vypátrali ji. Měla jeho služební pistoli; když ji dopadli policajti, střílela do poslední chvíle. Dva zabila; pak jí došly náboje, a oni ji dostali.“

„Zvláštní osud. Asi taky zvláštní holka.“

„Jaký rozsudek bys vynesl, kdybys byl jejím soudcem?“

„Já nesoudím lidi. Žila podle svého zákona.“

„Proto podle svého zákona také zemře.“ uzavřel Finn.

Rolf Szarkay vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátu dlouhou, hezky vyřezávanou dřevěnou flétnu, přiložil ji k ústům a počal na ni tlumeně, smutně pískat. Finn i Kain seděli mlčky a naslouchali té táhlé, těžko zapamatovatelné melodii. Teprve chvíli po tom, co píseň umlkla, se zeptal Číňan:

„Co to bylo?“

„Most přes neviditelnou řeku.“

„Tak se to jmenuje?“

„Ano. Taková skladba... napsal ji jeden hudebník, který ztratil obě ruce, mohl už jen pískat na ústa. Ztratil ruce ve válce, prostřelili mu je. Živil se tím, že pískal lidem v hospodách písničky a oni mu dávali almužnu.“

„Už to nedělá?“

„Ne. Opili ho nějací vojáci; pořád mu dávali k ústům sklenice a on se nemohl bránit. Možná ani nechtěl. Je lepší upít se k smrti, než žebrat. Když šel potom domů, spadl do řeky a utopil se. Nebo tam možná skočil. Kdo ví?“

„Proč se to tak jmenuje? Tak divně...“

„Všecky jeho skladby se divně jmenují. Vítr v korunách pampelišek. Voda, padající vzhůru. Oheň na hrotu dýky...“

„A ty je všechny znáš? Ty písničky?“

„Znám. Naučil jsem se je.“

„Od něho? Taky jsi mu... dával almužnu?“

„Ne. Já jediný jsem mu nemohl nic dát. Byl jsem v té době... zrovna jsem stavěl silnice. Nemohl jsem ho chránit. Musel být s cizími lidmi...“

„Jak to, že všechno tak dobře víš?“

Rolf Szarkay se křivě usmál koutkem úst. „Ten hudebník byl můj syn.“

Už po několikáté toho večera se stalo, že Číňanovi přeběhl mráz po zádech. Postrašeně umlkl. Až po chvíli řekl:

„Zahraj ještě něco. Pokud ti to nezpůsobí bolest.“

„Od chvíle, kdy jsme byli poraženi, mi působí bolest i dýchat. Žiju-li pro něco, potom pro chvíli, kdy zvítězíme nad všemi nepřáteli. Je toho hodně, za co se jim musím pomstít. Příliš mnoho...“

„Tak ty taky čekáš na svoji pomstu? Jako všichni?“

„Každý Armin čeká na tu chvíli. Každý z nás se musí za něco pomstít. To je jedno, za co – ale pomstít se musíme! Je to náš osud. Každý si neseme v srdci svou vlastní krvavou ránu. Vlastní krevní mstu...“

„Já jsem taky voják.“ připomněl Číňan.

„Co na tom záleží? Každý máme svoji cestu. Kain je kat; ale taky bude bojovat, až nadejde naše chvíle.“

„Může začít. Třeba se mnou.“

„Pořád ještě nechápeš, že my poznáme, jaký kdo je. Kdyby to bylo za dřívějších časů, řekl bych: jsi v naší zemi vítán. Jdi kamkoliv a dělej cokoliv je ti libo. Žij tak, abys byl šťastný.“

„To už udělali dva kamarádi. Odešli z armády a skončili na jihu.“

„Dneska můžu říct jenom: Zkus to. Třeba ti to vyjde. A budeš šťastný.“

„Co když mě chytí?“

„Nejsi blbej. Tamty chytili? Určitě ne, to by se pochlubili. V naší zemi člověk zmizí, ani nevíš jak.“

Zmlkli. Seděli opřeni o chladnou betonovou zeď vězení a naslouchali smutným písním, které hrál Rolf na svoji flétnu.

„Poslyš, Finne... mohl bych se tě zeptat, na co jste mě vlastně potřebovali? Nic jsem zatím nemusel dělat...“

„Vlastně na nic. Třeba jsem... si chtěl jenom popovídat. Zdál ses mi tam na nádraží, tak jsem řekl, že tě potřebuju. To je všechno.“

„Proto jsi použil trampský pozdrav?“

„Přišel jeden člověk z jihu. Naučil nás to. Jeho to naučil jiný kamarád. Dobré zvyklosti se šíří rychle.“

„Slyšel jsi o trampech někdy předtím?“

„Ne. To bylo poprvé.“

„Kolik jich tam je – jako na jihu?“

„Nevím. Asi ani on ne.“

„Jestli dva, tak jsou to ti moji kamarádi. Myslím, že nadešel čas, abych se za nimi podíval.“

„Možná už nadešel. Možná je třeba ještě chvíli počkat. Čas se obrací tou příznivou stranou.“

„Mluvíš, jako bys je znal.“

„Neznám. Ale země je zná.“

„Země? Jaká země?“

„Když se chce Armin něco dozvědět, přiloží ruce k zemi a naslouchá. Země všechno ví a všechno mu poví.“

„Nějaká další pověst?“

Ozval se Kain: „Když někdo zemře a uloží ho do země, země se zeptá: »Co je nového tam nahoře?« On jí poví, co bylo, když odcházel. A země to řekne všem, kdo v ní čekají na návrat.“

„Nerozumím. Jaký návrat?“

„Až přijde ten den, zapálí nejvyšší čarodějka nahoře na Atanoru posvátný Oheň, udeří do válečného bubnu a zavolá na ty, kdo spí v zemi. Celá země je plná hrobů lidí, kteří odešli nesmířeni se světem. Zemřeli dřív, než nadešel jejich čas. Její volání roznesou orli do všech stran Arminu; řeknou to skalám – skály to řeknou vodě – voda to řekne stromům – stromy to řeknou trávě – tráva to řekne hlíně – a hlína to řekne těm, kteří čekají. V ten den povstanou a jejich zbraně se obrátí proti vrahům.“

„Tomu věří všichni domorodci?“

„Stačí, když věří ti, kdo jdou zemřít. Stačí, když tomu bude věřit Lucie Wennarová.“

„Pořád žijete se svými mrtvými!“

„Ano. A mrtví žijí pořád s námi. A v nás.“

„Radši hraj, Rolfe...“

Dlouho seděli mlčky. Číňan si opřel hlavu o zeď a klímal, také Armini asi pospávali, jen Rolfova flétna smutně a táhle pískala svoje melancholické melodie. Potom zmlkla i ona; noc byla dusná a někde hodně daleko bylo slyšet zpěv nočních ptáků. Nad vězeňským dvorem visely hvězdy jako miliony jiskřivých očí divokých šelem, číhajících ve tmě. Nikdy jindy hvězdy tolik nečíhaly, vždy dýchaly mírem; ale dnes nebylo míru pod oblohou, neboť za úsvitu měla být prolita krev.

Číňana probudilo dupání vojenských bot. Na dvůr napochodovalo několik čet vojáků, rozmístily se podél stěny a zaujaly vyčkávací postavení. Vojáci si zapalovali cigarety a tlumeně nadávali na hloupou službu. Kapitán došel k Arminům a oslovil je:

„Dostavili jsme se za účelem zajištění regulérnosti výkonu trestu. Mohlo by se stát, že byste se pokusili namísto popravy odsouzenou osvobodit. Mějte na paměti, že naši vojáci mají ostře nabité zbraně a střílejí bez váhání při první příležitosti!“

Finneas Courtennay se smutně usmál. „Už dávno jsme si odvykli bojovat s vámi takovým způsobem. Konáme jen svou práci.“

„Dozorčí vám byl k něčemu užitečný?“

„Jistě. Pomohl nám vymezit místo. Prosím, aby nikdo nepřekračoval tu čáru na dláždění. Za ni smějí pouze Armini. Řekněte to laskavě vojákům.“

„Samozřejmě. To ji popravíte tady? Jen tak beze všeho?“

„K popravě stačí pouze dvě věci. Sekera – a hlava.“

„Hm. Dělejte, jak rozumíte. Vy se zařaďte!“

Číňan zaváhal. Pak srazil podpatky a poodešel o pár kroků dál. Tam zůstal stát; přesně určené místo vlastně neměl.

Trvalo to dlouho a bylo to nudné. Finn, Rolf a Kain seděli nehybně a čekali, kdežto vojáci stáli a proklínali život. Pak se objevil strážný a řekl něco Rolfovi; ten jen kývl hlavou.

Konečně se ozvaly kroky; přicházela vojenská eskorta a mezi nimi dívka s krátce ostříhanými světlými vlasy, oblečená do pruhovaných vězeňských hadrů. Po jejím boku kráčel Darius; neříkal nic, jen se mírně usmíval.

Armini vstali a Finn přistoupil k veliteli eskorty; byl to ten důstojník, kterého Kain vystrašil.

„Na základě mezivládní dohody předáváme Vám vězeňkyni Lucii Wennarovou, která byla odsouzena řádným soudem k smrti podle § ... atd. Tady jsou její spisy.“ Důstojník podal Finnovi útlou složku.

„V pořádku, pane. Děkuji vám.“

Dívka Lucie tiše vyčkávala. Finn k ní přistoupil, uchopil její vězeňské hadry a prudkým škubnutím je roztrhl. Pomáhala mu; stanula před dvorem plným vojáků nahá, velmi krásná a svůdná, přes divoký a nezkrotný výraz ve tváři, který je trochu odpuzoval. Takto přešla čáru křídou a zastavila se uprostřed kruhu.

Teď se začali svlékat všichni čtyři muži; nejdřív s tím byl hotov Darius d'Urwille, který měl pouze mnišskou kutnu. Vojáci překvapeně zírali na nahá bronzová těla, zdobená ornamentálním tetováním; nikdo z nich nechápal. Pak viděli, jak Kain vyňal z kufru oboustrannou sekeru s nebezpečně se blýskajícími čepelemi, sestavil kovový topor a nasadil na něj sekeru. Procvičil si při tom mohutné svaly na pažích a ramenou. Se zbraní z něj šla hrůza.

„Bojíš se, děvče?“ zeptal se Finn tiše.

„Trochu.“ přiznala.

„Víš, že se dnes přiřadíš k sestrám a bratřím, kteří padli za svobodu vlasti? Víš, že přijde den vzkříšení, kdy znovu povstaneš z mrtvých a přijdeš v zástupu svatých válečníků na pomoc našim armádám?“

„Vím. Je to má povinnost a já ji splním.“

„Nelituješ ničeho?“

„Vyzpovídala jsem se bratru Dariovi. Nemám už co říct.“

Odpovídala mechanicky, jak se od ní očekávalo. Podle tetování patřila do nějakého bojového sdružení a zúčastnila se války, ale nepochybně v nepříliš vysokém postavení. Byla zvyklá poslouchat a hlas se jí nechvěl.

Jenže důstojník přistoupil až ke kruhu namalovanému křídou.

„Slečno Wennarová, je mojí povinností dotázat se vás, zda jste si nerozmyslela svoje počínání. Stačí, když požádáte, a já z moci úřední zastavím tu barbarskou popravu a předám vás k výkonu trestu obvyklým způsobem!“

Lucie narovnala ramena. Když se k němu obrátila, v očích jí planul vzdor.

„Jsem Arminka! A chci zemřít jako šlechtic a bojovník!“

„Nicméně přesto... z humánních důvodů vám radím, abyste raději podstoupila smrt jiným než tímto příšerným způsobem!“

„Umřít jako umřít, důstojníku. Jaký způsob smrti si vybereš ty?“

Bylo to už podruhé, co ho někdo vyděsil takovou otázkou. Ještě dodala:

„Ta zbraň je krásná a označená božskými symboly. Budu raději, když se mne v poslední chvíli dotkne její čepel než ruka ničemného vojáka.“

Důstojník znechuceně odstoupil.

Lucie se obrátila k Finnovi: „Kdo to hrál předtím na flétnu?“

„Já.“ přiznal hrabě Szarkay.

„Buď tak laskav a zahraj mi ještě jednou Most přes neviditelnou řeku! Mám tu píseň ráda.“

Rolf si podal flétnu a hrál; mezitím ruch v nádvoří probudil všechny vězně a okna byla plná tváří, vyhlížejících přes mříže. Někdo nahoře začal zběsile řvát; nerozuměli mu, tak za chvíli přestal. Jen flétna zpívala.

Lucie naslouchala s hlavou pochýlenou. Potom ji zvedla a usmála se:

„Děkuji ti, bratře.“

„Jsi připravena?“ zeptal se Kain.

„Jsem. Jenom... chtěla bych vidět slunce.“

„Tady slunce neuvidíš. Ale už jistě vyšlo...“

Lucie se rozhlédla po pustém, nevlídném dvoře. „Až zemřu, půjdu k slunci a poprosím, aby mne zahřálo. Tady ve vězení mi bylo vždy ráno a večer zima. Jsou tu studené zdi. Jsem ráda, že odtud odcházím.“

„Rozloučíme se.“ řekl Finneas Courtennay.

Dívka k němu přistoupila a políbila jej na ústa.

„Nezapomeň se za mne pomstít, kdybych já nemohla!“

„Věř, děvče: jednou přijde čas, kdy jim bude tak těžko, jako je nám v této chvíli.“ odpověděl.

„Děkuji ti za píseň,“ řekla, když políbila Rolfa Szarkaye, „Co mám říct tvému synovi, až se s ním setkám?“

„Že přijdu za ním, jen co budu hotov s prací. Odkud mne znáš?“

„Znám tvoji flétnu.“ Přistoupila k Dariu d'Urwillovi a také jej políbila, „Děkuji ti za tu noc. Byla jsem šťastná.“

„Mám tě uspat? Nebude to bolet...“

„Ne. Chci to cítit. Vždycky jsem byla zvědavá, jaké to je.“

Nakonec přistoupila ke Kainovi, s pohledem upřeným na jeho sekeru.

„Děkuju!“ zašeptala a políbila na ústa i jeho. Potom před ním poklekla a sklonila hlavu s krátkými světlými kadeřemi. Kain se rozmáchl sekerou; ostří zasvištělo vzduchem a ta hlavička se zlatými kučerami se chvíli kutálela po dvoře...

Kain překročil tělo, přešel k jejím šatům a otřel krev ze svého nástroje. Pak jej rozložil a schoval do kufru. Armini se zatím rychle oblékali, Kain byl poslední. Nikdo nemluvil, chovali se naprosto netečně.

„Co s tělem?“ ptal se důstojník, zelený v obličeji, jako by mu bylo špatně.

„Chcete-li, můžete je pohřbít. Naše už není. Bůh se jistě postará, aby duše došla spasení.“ řekl abbé d'Urwille.

„A to je všechno, co řeknete?“

„Je-li třeba něco podepsat, můžeme to učinit nahoře v kanceláři.“ Finn Courtennay mluvil jako nějaký účetní.

Důstojník se lehce zapotácel. „Ne... nechci od vás už nic. Nechci nic od lidí, kteří tak klidně zničí lidský život a ani neprojeví lítost nad... To je hrozné... hrozné!“

„My jsme ji neodsoudili. Byla už mrtvá, když jsme přišli. My jsme pouze vykonali určitou... pobožnost za padlou sestru. To je vše. Víc není třeba.“

„Jděte!“ zachroptěl důstojník, „Víckrát se s vámi nechci setkat, rozumíte? Jděte ke všem čertům!“ Dokázal se ovládat jen po tu chvíli, než se Armini otočili a odcházeli; s kamenně nepohnutými tvářemi, chladní, přísní, korektní. Potom mu podklesla kolena, sklonil se a vrhl.

Kapitán Corby se obrátil k vojákům: „Tady jste mohli vidět, jací jsou doopravdy ti slavní arminští šlechtici. Teď jste je viděli v jejich plné morální síle! Dobře si zapamatujte tuhle chvíli, abyste mohli správně posuzovat jejich činy! Dobře si to pamatujte!“

Finn se zeptal: „Zaveze nás někdo na nádraží?“

Corby se rozhlédl; jeho zrak utkvěl na Číňanovi: „Vy, kaprále! Vemte džíp a zavezte je tam! Čím dřív budou pryč, tím dřív mi přestane být špatně!“

Tentokrát nebyla žádná čestná eskorta. Všichni se nacpali do džípu, Číňan ho osobně řídil. Dojeli na nádraží téměř mlčky. A měli hodinu čas.

„Je mi jí líto.“ dodal, když jim to hlásil.

„Nám taky.“

„Na vašem místě bych... s tím něco udělal.“

„Co například?“

„To nevím. Ale cítím vztek. Byla krásná a...“

„Nevinná nebyla. Soud ji odsoudil. Co víc říct?“

„Nevím. Možná jenom... ani naposled neviděla slunce. Přála si to.“

Všichni mlčeli. Konečně řekl Darius: „Má je pomsta, řekl Pán.“

„Ale ty ho můžeš požádat.“

„Nedokážu slovem zničit pevnost, jako Denis!“

Všichni mlčeli. Jako by na něco čekali.

„Jsem obyčejný kněz! Mne zbraně bohů neposlouchají!“

„My ti nic nevyčítáme.“ řekl Rolf Szarkay.

A opět mlčeli. Dlouho. Velmi dlouho.

„Když to zkusím, překročím všechny svoje pravomoci! Bůh se na mne rozhněvá a potrestá mne za opovážlivost!“

„Obětovali jsme dívku,“ řekl Kain, „To nic neznamená?“

„My jsme...“ začal Darius, ale nedořekl.

Číňan se odvážil položit otázku: „Vážně byste něco dokázali?“

Nikdo neodpověděl. Tak položil další: „Co třeba nechat to na ní?“

Pohlédli jeden na druhého. Nikdo nic neřekl. Až Darius; sevřel v dlaních svůj kříž a pronesl tiše:

„Lucie Wennarová, která jsi právě zemřela. Ať jsi na kterémkoliv místě, v kterémkoliv čase, slyš: rozvazuji tvoje ruce a dávám ti právo učinit, co se ti bude zdát správné. Vrať jim to!“

Pokud Číňan očekával nějakou převratnou událost, nestalo se nic. Pouze na tabuli naskočila výzva k nástupu do vlaku do Kingtownu.

„Půjdeme.“ řekl Finn Courtennay.

„Taky tady dlouho nezůstanu.“ odpověděl Číňan.

Potom se rozešli.

Neudeřily žádné zbraně bohů. Ale asi za čtrnáct dní praskla ve sklepních prostorách věznice voda. Když se pokoušeli ji opravit, popraskaly trubky také ve vyšších patrech; není divu, byly mizerné kvality. Voda protekla do trafostanice, způsobila zkrat a spálení transformátoru; vyhořela většina elektrické instalace, takže přestala fungovat zabezpečovací zařízení. Když začali rozkopávat zeď kvůli opravám, začala se hroutit; přivolaný statik zjistil, že je postavena z tak nekvalitního materiálu, že je s podivem, že vydržela tak dlouho. Jeho posudek se zdál velitelství urážlivý, takže svolali komisi; ta se mezi sebou dlouho hádala, ale většina odborníků radila celý objekt zbořit a postavit znovu. Což si velení nemohlo nechat líbit; taky nebyl dostatek peněz na podobnou investici. Zato byly peníze na řadu oprav; neskončily v podstatě dodnes.

„Tohle je prokleté místo!“ říká každý, kdo tam kdy přišel.

Jenže to už dobrý tramp Číňan nezažil. Krátce po těchto událostech jednou nenápadně odnesl pár svých věcí ke kamarádovi ve městě, na příští vycházce se převlékl do civilu a zmizel neznámo kam.

Denis Baarfelt přečetl hlášení a nevrle zamručel.

Princ Lera mu vzal papír z ruky a přelétl jej očima.

„Další incident. Už mě to štve!“

Jejich zraky se střetly; oběma planuly stejnou nenávistí.

„Není už konečně čas na Protiútok Impéria?“ řekl princ.

„Odkud znáš ten termín?“

Lera se zamračil. „Opakuji otázku. Není už čas?“

Denis za hluboce zamyslel. „Ne. Ale je čas začít dělat přípravy.“

Děti si hrály u řeky. Z města tu byly skoro všechny; z arminské strany náčelník Čiki, dva menší kluci a dvě holky. A samozřejmě psi; za Buttonovic Rexíkem přišli jeho bráškové, kteří zůstali doma a hrozně mu záviděli, že žije mezi cizími lidmi. On se naopak nezřízeně vytahoval, takže rvačka byla na spadnutí. Mezi kluky taky. A holky? Ještě o nich bude řeč.

Bruce Button byl náčelníkem ve městě a prvním zástupcem, když byly všechny pospolu. A taky klukem, co má mluvícího psa; není to důvod, aby ho brali vážně? Jeho otec byl starostou od chvíle, kdy se rozhodli vyhlásit těch pár chatrčí za město; obezřetný a rozvážný muž, který si přál, aby se ještě víc rozvíjelo. Vedl městskou radu, v níž zasedal též obchodník Steinbacher; v poslední době obrátil do protisměru a doporučoval širší spolupráci s domorodci. Nejspíš to bude rozumné.

Nadporučík Glenn Morris sice členem městské rady není, ale na jeho slovu záleží víc než na čemkoliv jiném. A je přítelem domorodců. Jeho vojáci to vycítili; chovají se k těm divochům, jako by to byli lidé.

Takže starosta souhlasil, aby děti trávily čas u řeky. S domorodci; možná trochu zdivočí, ale určitě se jim nic zlého nestane. Aspoň nebudou zlobit.

Joe Albany byl Bruceovou pravou rukou. O významné postavení v arminské smečce příliš neusiloval, ale měl je; bohužel nikoliv kvůli nějakým svým schopnostem, ale kvůli sestře Evičce, jíž Čiki projevoval zvláštní, až nadměrnou pozornosti. Což Joe nedokázal pochopit; zrovna takové odporné, uječené, prolhané, všestranně hnusné holce?

Fakt: holky jsou na světě naprosto k ničemu. Zvláště mladší sestry. Joe ji nesnášel od první chvíle, kdy ji rozeznal od okolí. Ona jeho naopak obdivovala a považovala za svůj vzor, takže za ním neustále slídila a snažila se být mu nablízku. Obdivovala i jeho kamarády, v poslední době nejvíc Čikiho. No, spíš do něj byla zamilovaná. A on...

On ji učil bojovat. Vyučoval všechny; učil je boji holýma rukama i bambusovou tyčí, a když byli hodní, přidal jim hodinu navíc nebo dovolil souboj se zbraní. Eva byla talentovaná, v mnoha ohledech lepší než kluci; když jí to šlo, naučil ji několik šikovných úderů copy. Když rychle škubla hlavou, dokázala jimi dát soupeři facku napřed z jedné a pak druhé strany. Za to jí Čiki přinesl ozdobné spony z leštěného kovu; kdyby jimi někoho zasáhla, mohla ho pěkně zřídit. Samozřejmě je před bojem musela sundat.

Jako všechno. Sotva se děti dostaly mimo dohled města, obvykle svlékaly vše, co na sobě měly. I když toho v poslední době nebylo mnoho; zvykaly si a cítily se skvěle. Evička se cítila být dámou, před kluky si obvykle něco nechala; ale dneska u toho byly ty dvě jižanky, a ty považovaly jakýkoliv oděv za urážku své vznešenosti. A Eva je samozřejmě princezna!

I když, v poslední době má problém. Uvažovala, jak to Čikimu říct; její zlaté copy se mu líbí a kdyby jí na ně někdo sáhl...

Myslela na to, i když spolu seděli na břehu, sledovali jak se menší děti pokoušejí chytat ryby a chystali se zasáhnout, kdyby se někdo topil.

„Kdo by se odvážil?“ obrátil se k ní.

Eva si už zvykla, že občas vnímá, co jí táhne hlavou. Záviděla mu, ale...

„No, brácha totiž říkal...“

To bylo tak: brácha Joe dostával těmi copy pár facek častěji než kdokoliv jiný. Odjakživa sestru mlátil a ona mu nezůstávala nic dlužná, ale co ji Čiki naučil bojovat, vyhrává nad ním, i když je menší. Tak jednou pohrozil, že jí copy ustřihne. A když ne on, tak ve škole.

Totiž, existuje příkaz školské rady o hygienické úpravě vlasů žactva. Jak známo, děti jsou velmi často napadány různými cizopasníky, kteří žijí také ve vlasech. Z kteréhožto důvodu mají nosit co nejkratší účes; chlapci nejradši dohola, pro dívky je nejvhodnější krátký ježek. Pokud školu navštíví inspektor a všimne si, že jsou děti příliš zarostlé, sníží hodnocení, což by pan učitel jistě nerad viděl. Na jejich škole už inspektor dlouho nebyl, takže se jeho návštěva dá v dohledné době čekat. A učitel...

Učitel byl starý trouba. Uměl číst, psát a počítat, taky slyšel něco málo o historii, zeměpise a přírodopise. A náboženství, samozřejmě. Bohužel toho bylo méně, než vyžadují školní osnovy; permanentně se obával, že ho ze školy vyhodí, a čím by se pak živil? Že jsou děti neupravené, je vidět snadno; že nic neumějí, se dá jakž takž okecat. Takže...

„Vážně to hrozí?“ zeptal se Čiki.

„Aspoň bráška povídal.“

Čiki stočil hlavu k Joeovi. Zrovna se zabýval pečením ryb, které už děti nachytaly. Přesněji dohlížel, aby se nikdo moc nepopálil. Jako všem dětem, i Joeovi od jejich setkání vlasy dost narostly. Ne jako Arminům, ale...

Čiki se zasnil. Stále ještě se nevzdal myšlenky ozdobit jejími copánky svůj domácí oltář. Dokonce už věděl, při jaké příležitosti si ji ostříhá. Možná už to ví i ona. Ale nedovolí to nikomu druhému!

„Vážně si neumíte poradit s obyčejným hmyzem?“ zeptal se.

Eva nepochopila. Zasmál se; položil ruku na volný kus hlíny mezi nimi.

„Všude okolo nás je spousta hmyzu. Takhle se přivolává...“

Vyslal jednoduchý impuls; chvilku to trvalo, ale pak se k jeho ruce začali slézat všelijací brouci, stonožky a různá žoužel. Dokonce žížaly, které jinak děti musely pracně dloubat ze země.

„A takhle se odpuzují.“ obrátil energii a hmyz začal zbaběle prchat.

„No páni!“ řekla Evička.

„Kdybys náhodou měla vši, stačí říct. Na chvilku ti podržím ruku na hlavě a máš po starostech. Jenže ty žádnej hmyz nemáš.“

„Já si hlavu meju! Heřmánkovým šampónem!“ ujistila ho.

Zrovna kolem procházela jedna dívka z jihu. Ušklíbla se, dlouhé špičáky se zablýskly v krvavě rudých rtech.

Eva se jí bála. Málem se přikrčila pod tím krutým úšklebkem.

„No jo, ona to umí líp.“ přiznal Čiki.

Eva chvíli váhala, než se odvážila zeptat: „Co je ona zač?“

„Má v sobě nějaké geny šelem. Dřív se tomu říkalo lykantropka. Její matka sexovala s tygry nebo leopardy...“

Eva jen vzdychla. Takové řeči neměla ráda. A hlavně ne tu holku.

Protože byla krásná. Nebezpečně krásná. Pleť měla tmavší než je normální, oči tmavé a hluboké, občas se zelenými jiskřičkami. Vlasy černé a kudrnaté, za ušima dva dlouhé prameny, všude jinde kratičkou srst. Na lícních kostech ozdobné jizvy. Uši velké a špičaté, v nich několik náušnic, v nose perlu. Po těle porůznu ornamentální tetování.

„Pro jistotu ji nevyzývej,“ řekl Čiki, „Moc ji neznám, ale je nebezpečná. Tím myslím: doopravdy nebezpečná. Zabíječka.“

„Taková mladá holka?“

„Nevím jistě, jak je stará. Někteří jedinci mají jiný skutečný věk, než na co vypadají. Tygr je už ve třech letech zcela dospělý...“

„Vážně může mít krev tygra? Nejsou to jenom takový řeči?“

„Netuším. Spousta věcí je možných. Pro jistotu buď opatrná.“

Eva přemítala a uvažovala, zda její myšlenky vnímá. Nakonec řekla nahlas:

„Má hezky udělaný vlasy.“

„Fakt se ti to líbí?“

„Kdybych si mohla vybrat...“ Eva se lekla vlastní odvahy a ztichla.

Čiki se začal smát.

„Kdybych si měla vybrat, radši bych, abys mi udělal hlavu ty!“

„Takhle?“

„Lepší než něco, co si vymyslej...“

„A ty mně bys hlavu udělat dokázala?“

Vzdychla. Překvapením, obavou nebo...?

„Po prázdninách bych chtěl... budu chodit s váma do školy. Kluci už o tom jednali se starostou. Možná nás bude víc. Ještě je potřeba dohodnout, kde budeme bydlet, asi uděláme z některýho baráku internát. Každopádně s hlavou musíme něco udělat. Počítám, že mě ostříháš ty.“

Natáhla ruku a prohrábla mu vlasy. „Jak?“

„Před nejbližší oslavou mi uděláš účes pro bojovníka. Skalpovou kadeř tady na temeni, zbytek oholit. Holky ti poraděj, kdyby něco...“

„Fajn! A ty mně?“

„Vážně bys to dovolila?“

„Vážně by sis někam pověsil moje copy? Jako ozdobu?“

„O tom nepochybuj.“

„Tak já bych chtěla. Když už by se to mělo stát...“

Čiki se zasnil. Představoval si to v barvách.

„A vážně byste nás pozvali, až budete konat nějakou oslavu?“

„Jasně. Už to začni pomalu nanášet doma. Aby si pomalu zvykali.“

„A kdy to jako bude?“

„Ještě nevím. O nějakým větším svátku.“

Zasmála se. „Aspoň se budu mít na co těšit.“

Lykantropka se prudkým skokem vrhla do řeky. Její tělo se zavlnilo, vjela do hloubky a za pár okamžiků se vynořila; v ruce se jí zmítalo tělo hada. Vylezla na břeh a zastavila se přímo před nimi: „Pěknej, co?“

„Je jedovatej?“ tázala se Eva opatrně.

„Jasně! Koukej, tohle jsou jedový zuby! Doma bych si ho nechala na šípy.“

„A tady s ním uděláš co?“

„Sním. Neboj, dám vám ochutnat.“

Eva se chystala položit otázku, jak ho zabije. Dívka jí to předvedla bez vyzvání, prostě mu nacpala do tlamy kus dřeva a pak ukousla hlavu.

„Chceš, naučím tě chytat hady!“

„Snad ani ne!“

Lykantropka přidřepla: „Dvě možnosti. Lovit, nebo nejíst maso. Hostům dáme najíst vždycky. Ale ty jsi princezna.“

Evě už párkrát někdo něco naznačil. Takhle otevřeně to řekla poprvé.

„Co všechno musí umět taková princezna?“

LC přimhouřila šikmé oči. Zelené jiskřičky zaplály.

„Cokoliv. Projít Ohněm. Dát život, vzít život. Pohnout vesmírem.“

„To nedokážu!“

„Naučím tě to.“

Čiki ležel vedle nich a řehnil se. Evička se rozklepala.

LC jí podala hadí hlavu: „Hrej si!“

Potom vstala a šla k ohni, opékat si hada. Děti ji radostně uvítaly:

„Až se najíme, uděláš nám Biograf?“

Neřekla nic, ale taky je nenakopla, ani na ně nezavrčela. Asi udělá.

Biograf jsou dvě věci: ve městě promítají filmy, občas přijede potulný promítač se starými, poškrábanými kopiemi s mizerným zvukem. Lidé z jihu to umějí líp; můžou tě uspat a nechat tě prožít dramatický příběh. Můžeš v něm být čímkoliv: člověkem, tygrem, medvědem, dokonce bytostí z cizího světa. Klukem, holkou nebo obojím. Ten příběh se možná stal, možná ne. Prožíváš všelijaká dobrodružství, bojuješ, cítíš bolest, zimu, vedro, hlad, nebo zas potěšení, když se najíš a odpočineš. Taky jsou příběhy o lásce, ale menším dětem je WZ nepouští. Možná později.

Každý to taky neumí, ale lykantropka ano. Umí toho hodně.

A co se ve snu naučíš, to už nezapomeneš.

Škoda, že nás navštěvuje tak zřídka.

Pan George Harrowby byl majitelem cestovní kanceláře. Do Arminu přijel zbohatnout; proto vrazil své úspory do téhle cestovky a doufal, že bude mít jistý příjem a málo práce. Opak byl pravdou; problémů bylo hodně a příjmy velice nejisté. Kromě toho existovala řada překážek: horko, prach, odporný hmyz a leniví domorodci. A především turisté; pan Harrowby je nesnášel, ale byl nucen snažit se vyhovět jejich přáním. Platili mu.

Nějaký čas šly obchody mizerně, pak ještě hůř. A když už to horší být asi nemohlo, potkal Nicka Sloana. Setkali se na letišti, kde vyjukaný mladík se dvěma kufry sháněl adresu nějakého hotelu, který mu kdosi doporučil. Pan Harrowby mu nabídl, že ho do města odveze vlastním autem; během cesty spolu hodili řeč a nalezli v sobě takové zalíbení, že Harrowby nabídl Nickovi ve své firmě místo. Plat nebyl velký, ale stačil na obživu a bydlení v levném penzionu, který vedla chudá, leč počestná vdova.

Nick Sloan se zařídil v přední místnosti, kde dřív sedávala sekretářka, než si našla něco lepšího. Dle vlastního tvrzení byl absolventem jakéhosi švindlkursu pro mladé podnikatele. Asi ano. Zázračně rychle se aklimatizoval; naučil se místní jazyk, začal nosit volné barevné košile a když se mu nechtělo péct se v kalhotách, taky květovanou sukni zvanou sarong. Vlasy se mu prodloužily, pleť opálila a v levém uchu začal nosit stříbrnou náušnici. Jestli má nějaké tetování a kde, se zeptejte děvčat.

Pan Harrowby sledoval jeho počínání zpočátku s rozpaky, ale postupně si zvykl. Hlavně proto, že Nick dokázal hravě vyřešit cokoliv, co šéfovi dělalo problémy; v krátké době měl všude kamarády (a kamarádky!), stačilo jim zavolat a všechno šlo. Na telefonu visel v podstatě pořád a šéf těžko poznal, zda laškuje s některou partnerkou nebo dohaduje obchody; většinou obojí zároveň. Taky mluvil tou zdejší hatmatilkou; pan Harrowby se ji po celý život nedokázal naučit.

V Arminu se mluví jednak klasickou arminštinou, řečí šelem, které žádný člověk nedokáže porozumět a kdyby, tak nikdy ne vyslovit. Nebo cizími jazyky. A pak řečí, která obsahuje slova z jakéhokoliv jazyka, promíchanou výrazy ze šelmí? šelmoidní? arminštiny, zpotvořenými k nepoznání. Za starých časů lidé běžně mluvili pěti až dvaceti jazyky, včetně čínštiny, sánskrtu a staré keltštiny. Dnes to nedokážou, ale některá slova přetrvala. Slušnému člověku je téměř nemožné tomu rozumět; Nick to zvládl hravě.

Turisté jezdí do Arminu, aby viděli nějakou exotiku. Zvláště čarodějky a šelmy. Ani jedno, ani druhé není k disposici. Nicméně je potěší, když je doprovází příjemný domorodec, který o těch věcech něco ví. Nikdo není zvědavý na pana Harrowbyho v bílé proužkované košili, kšandách a povolené kravatě. Nick Sloan byl hezký, sympatický a řečí měl jako vody. Všechno věděl a co nevěděl, si okamžitě vymyslel. Naznačoval, ačkoliv pro to neměl žádné důkazy, že pochází ze starého šlechtického rodu; proto měl taky na stěně za svým psacím stolem zavěšenou zasvěcenou zbraň, něco mezi tesákem a mečem ve zdobené pochvě. Koupil ji ve vetešnictví a ještě dlouho smlouval.

Taky tam měl polici se soškami božstev. I ty sehnal podobným způsobem; ne že by na ně věřil, ale dokázal o nich zajímavě vyprávět a občas jim zapaloval vonné tyčinky, zvláště před zákazníky, které takové věci zajímaly. Když postřehl vážnější zájem, dokázal napovídat neuvěřitelné věci.

Zejména se osvědčil jako průvodce po různých památkách. Smutnou skutečností je, že památek je v Arminu poskrovnu. Tedy, ne že by nebyly, ale není v nich nic moc k vidění. Tak třeba:

Toto je palác šlechtického rodu X.Y. Kdysi byl velmi honosný. Teď je to veliká rozpadající se barabizna, kompletně vykradená; po vypálení v průběhu války spadla střecha, později byla nahrazena provizorním zastřešením, aby do objektu netekla voda. S rekonstrukcí bylo započato, ale nebyla dokončena, peníze došly dřív. V paláci se nacházejí jakési nezřetelné fresky, byt správce a místnost, kde dotyčný prodává vstupenky, pohlednice a předměty, o nichž drze tvrdí, že byly nalezeny při vykopávkách.

Průvodce pak musí doplnit chybějící parádu vlastní fantazií. Mluvit, mluvit a pořád mluvit; vyprávět o statečných bojovnících, nelítostných protivnících z cizích rodů, krásných dámách a jejich pikantních dobrodružstvích. Občas se může chytit něčeho, co zbylo namalováno na stěnách. Jindy ani to ne, pak musí prostě bezostyšně lhát.

Nebo svatyně v džungli. Po pravdě, jsou tam jakési sochy zarostlé hustou vegetací; nějaké zříceniny a tlupy opic, škemrajících o pamlsky. Průvodce má za povinnost vylíčit tajemné kulty a příšerné sekty, které tam uctívaly všelijaká božstva. Nepochybí, když nějaký balvan označí za místo, kde byly obřadně znásilňovány panny, za rachotu bubnů a svitu pochodní. Turistky si vyzkouší, že se na kámen skutečně dá ulehnout na záda, i když to není vůbec pohodlné. A nechají se vyfotografovat.

A co třeba posvátné (léčivé) prameny? Když se žena vykoupe v této tůni a odříká příslušnou mantru, zhubne a zkrásní. Doma ve městě pomůže kadeřník Maestro Lionel, který dámu zručně ostříhá a nabarví, kosmetička Mademoiselle Natascha jí vylepší obličej a tlustý masér Su Wong jí prohněte končetiny tak důkladně, že se nemůže ani pohnout. V každém případě díky vynaložené námaze zhubne minimálně o tři kila, opálí se a všichni přátelé jí říkají: Ale bože, tys nějak omládla!

A tohle všechno dokáže Nick Sloane zařídit. Pan Harrowby může v klidu zůstat sedět ve své kanceláři, dusit se vedrem a podřimovat. Jedinou záhadou je, nač ho vlastně Nick potřebuje; kdyby chtěl, dávno mohl převzít vedení firmy, stejně mu šéf podepíše cokoliv. Vlastně, na jednu věc se pan Harrowby dokonale hodí: jednání s úřady. Nick je příliš netrpělivý a vznětlivý, vyjednává radši po kavárnách nebo zamilovaným telefonem. Takže pan šéf obstarává odborné velení a Nick všechno ostatní. Na pana Harrowbyho můžeme klidně zapomenout, bude o něm řeč jen minimálně.

Ale právě teď si Nicka zavolal do kanceláře a zeptal se vyčítavě:

„Víš něco o tomhle?“

Nick bleskurychle přehlédl reportáž v nějakém cizím magazínu. Veliké barevné fotografie doplněné stručným textem. Hacienda bohatého dobytkáře dona Alvara Bonigy, pasoucí se stáda krav, černí býci s ostrými rohy a nebezpečně divokým výrazem. Několik fotek stáda, hnaného vaquery divokou, krásnou krajinou. A šéfův prst, ukazující na poslední odstavec textu:

Ano, práce na farmě je tvrdá a obtížná. Ale když se koná fiesta s velkým rodeem, případně býčími zápasy, všichni zapomenou na únavu a rozedřené ruce a vesele se baví. Je to nejkrásnější odměna za celoroční úsilí...

„No, a tohle si ta dáma přeje vidět.“ uzavřel pan Harrowby.

Nick se nezeptal, jaká dáma a proč. Šéf obvykle někde na někoho narazil, ten mu něco řekl a šéf to předal, zpravidla ve spletené a zmatené podobě. Důležité je, zda má adresu. Ano, měl dokonce vizitku a na druhé straně byla adresa v hotelu Hilton. Takže dáma bude při penězích.

Nick se tam vypravil osobně. V recepci sloužil jeden jeho kamarád, s nímž chtěl prohodit pár slov, a v kuchyni další, který mu vždycky udělal něco k jídlu a přinesl mu to dozadu. Taky znal vrchní pokojskou, která dokázala snadno a rychle leccos zařídit.

Ta dáma byla podnikatelská panička, dost afektovaná a upovídaná. Trápila ji starost o chudáčka jejího Henryho, který tolik pracuje a nikdy si dostatečně neodpočine, protože má tolik starostí se svými investicemi; je ředitelem banky. Také s dětmi je spousta starostí, a vůbec... A protože Henry miluje venkovské farmy, jednu vlastnil jeho dědeček a Henry by chtěl ukázat dětem, jak takový život vypadá, protože oni...

„Madame, určitě to zajistíme. Ovšem počítejte s tím, že je to dost opuštěný kraj, nevedou tam řádné silnice, dokonce ani telefonní spojení...“

„Ach jistě, to nespěchá. Chtěla bych tu zajistit manželovi k narozeninám, víte, on je má asi za tři měsíce, takže...“

Nick vzal situaci na vědomí. Zálohu na vydání nejdříve odmítl, ale potom přijal. Na oplátku poradil madame kadeřníka Lionela a kosmetičku Natashu, jejichž péče by určitě pomohla zdůraznit její krásu... Hovořili spolu ještě chvíli a rozešli se velmi spokojeně. Na zázračné pilulky a magické léčebné prostředky dojde řeč později.

Pan Harrowby nebyl nadšen, když Nick ohlásil svůj úmysl zajet na tu farmu a dohodnout se osobně. Nakonec svolil, jako obvykle. Nick mu doporučil jako náhradníka šikovnou dívku, svou přítelkyni, a taktně se zmínil, že by možná nebylo od věci zaměstnat ji na stálo, práce je hodně a výnosy stoupají. Pak seznámil šéfa s faktem, že koupil za firemní peníze terénní džíp; vlastně ho teprve objednal, ale jestli šéf nechce, objednávku samozřejmě zruší. Ne, šéf souhlasil. Nick mu slíbil všechno možné a vypadl.

Cesta stepí se mu líbila. Delší dobu nemusel mluvit. Takže si zpíval.

Farma seňora Bonigy vypadala skoro tak dobře jako v reportáži. Příjemná změna; obvykle nacházel hlavně zříceniny. Příjezd automobilu způsobil značné pozdvižení, přišli se podívat honáci i členové rodiny. A samozřejmě ho haciendeiro pozval na kávu a na všechno, co bude potom.

Pak nastal zmatek. Seňor Boniga se nepamatoval, že by někdy na farmě byl nějaký novinář. Natož při hnaní stáda; prohlédl si fotografie a byl jimi nadšen; na jedné byl i on, se širokým přátelským úsměvem a vypadající tak vznešeně, až se divil. Ale kdo a kdy ho fotografoval?

Pozval Nicka na večeři a nocleh, taky bylo na čase. Mezi kávou a večeří seděl na terase, kouřil doutníky a přemýšlel; až po večeři řekl:

„Prohlédl jsem si ty fotografie z cesty se stádem. Tou trasou jsme hnali krávy jen jednou, poprvé. Nyní používáme kratší a jednodušší cestu, vyhýbáme se některým oblastem. Mám dobré průvodce a... To je konečně jedno. Tehdy byl s námi jeden můj přítel; ale rozhodně neměl žádný fotoaparát!“

„Takže záhada?“

„Co si myslíte o magii, done Niccoló?“

„No, víte...?“

„Ten můj přítel byl čaroděj. Jinak než magicky ta reportáž nemohla vzniknout. Kromě toho mi později poskytl různé důkazy své přízně... Slyšel jste někdy jméno Denis Baarfelt?“

Nick přikývl. „Bohužel v nepříjemných souvislostech.“

„Já jsem s ním problémy neměl. Naopak, hodně mi pomohl.“

„Já jsem s ním taky nikdy nic neměl. Ale někteří lidé v Kingtownu...“

„Vypadáte jako domorodec, Niccoló. Je to záměr?“

„Snažím se co nejvíc splynout s prostředím.“

„V tom případě mi tykej a říkej Alvaro. A začneme mluvit vážně.“

„Výborně. Na to čekám.“

„Pravda je, že jsem značně bohatý. Moje jmění se hodně rozmnožilo. Peníze mám uloženy v různých bankách v Kingtownu a Iron-city, ale na druhé straně tam pouze leží a nic nevynášejí. Kdybychom je vhodně investovali...?“

„Například jak?“

„Turistický průmysl je perspektivní odvětví. V tom článku se píše o fiestě a rodeu. Ty říkáš, že nějaká rodina by měla zájem se ho zúčastnit. Já bych se zase rád pobavil; uspořádal slavnost pro svoje honáky, lidi z okolí a vůbec. Kdyby přijeli také nějací hosté – a zaplatili...?“

„Naše kancelář ti může zajistit propagaci a dopravu. Turistický ruch vyžaduje dvě věci: služby a zajímavé objekty. Rodeo je zajímavé. Se stravou by neměl být problém; kdyby nastal, mohl bych zajistit kuchaře, ale...“

„Ne, ne, to zajistíme my! Pečené maso na různé způsoby; těch krav je tady víc, než stačí sníst pár turistů. Problém bude s ubytováním; prozatím mi nenapadá žádné řešení.“

„Zamyslím se. Ještě bych rád věděl něco o programu. Jsou tady lidé, kteří umějí jezdit na koních, krotit divoké býky, možná by s nimi někdo dokázal i bojovat. Někteří tvoji honáci vypadají jako domorodci...“

„Jsou domorodci. Velmi schopní a k mému překvapení přátelští. Zvláště předák Karr; starého předáka jsem musel vyhodit...“

„Můžeme ho přizvat?“

Karr byl mladý muž s dlouhými vlasy, hezký, elegantní a vznešený. Jejich záměry vyslechl a okamžitě pochopil.

„Představení pro cizince? Jistě, mohli bychom. Máme rádi slavnosti!“

„Co třeba přizvat nějaké domorodce? Pokud možno zábavné...?“

„Jako třeba postavit za haciendou vesnici z kožených stanů, kde by divoši předváděli, jak jsou primitivní?“ ušklíbl se Karr, „No, proč ne?“

„Vážně by ti to nevadilo?“

„Ani náhodou. Rád se zase předvedu nahý a pomalovaný...“

Nick si ho prohlédl. „Jsi sice větší a silnější, ale souboj s tebou bych si troufl... třeba i na nože!“

„Od změkčilýho přivandrovalce to zní dost nafoukaně!“

„Pánové, nehádejte se!“ zarazil je Boniga, „Snad není třeba...“

„My se nehádáme,“ usmál se Nick, „Jen diskutujeme o programu!“

Karr potřásl hlavou. „Souboj se zbraní až jako poslední. Předtím něco, co by přežili i přistěhovalci!“

„Připravíš program?“

Karr neřekl nic, jen klepl klouby prstů o stůl.

Nick si nalil nový šálek kávy. „Tady v okolí žijí leopardi, že?“

Boniga zamručel. Karr zkřivil ústa, pak přikývl.

„Občas nám pomáhají honit dobytek. Ale lidem se vyhýbají.“

„Co kdyby se tu ukázali? Tak čtyři, pět kusů, pokud možno přátelských.“

Boniga řekl: „Chodí si sem hrát s mými dětmi. Mají rádi děti.“

„Syrové nebo jemně opečené?“ zašklebil se Nick.

„Nevím, zda by souhlasili.“ řekl Karr.

„Hele, na plakáty to samozřejmě nedám. Ale vážným zájemcům naznačím...“

„Viděl bych to tak,“ řekl Karr, „Nebudou tady, ale zůstanou poblíž. Když bude situace příznivá, zavoláme je. Jsou tady psi...“

„Všiml jsem si. Prověřili mě hned při příjezdu.“

„Proto ještě žiješ, bráško!“

„Ale no tak, pánové!“ řekl Boniga.

„Tak fajn, vážně.“ řekl Karr, „Zajistím domorodce, zábavný program, snad i nějaké šelmy. Doprava je jasná. Teď, co s tím ubytováním...“

„Vojenské stany.“ navrhl Boniga.

Zaváhali, pak o tom chvilku diskutovali.

„Mám tady jednoho kluka, co sloužil v armádě. Je u mě sotva půl roku, ale je velice šikovný. A nevím přesně, co je zač. Říkají mu Sylvio.“

„Zavolám ho!“ navrhl Karr.

Sylvio přišel a vyslechl jejich plány. Pak se zamyslel.

„Znám jednoho četaře v End City. Mizernej darebák, kterej zašmelí všecko, co není přibitý. Ale je to můj kamarád, a máme si něco vracet...“

„End City? Takový to město až na hranicích?“

„Jo. Znám to tam. Ale musel bych tam zajet...“

„Třeba mým džípem?“ zeptal se Nick.

„Ale jo, docela rád...“

„Tak jo. Ráno jedem...“

Vzali to rovnou přes step a orientovali se podle hvězd. Kus cesty svezli gepardici se třemi mláďaty; když jí vysvětlili, co plánují, slibovala, že se přijde podívat.

„Je pravda, že cizinci ve Studených zemích stavějí pro gepardy zahrady, kde celá rodina může žít, a oni je krmí masem?“

„Pravda to je. Ale nesmějí odtamtud ven!“

„Tak to jsou hloupí gepardi. My bysme každou noc vylezli a šli lovit, pak bysme se zase vrátili zpátky...“ holedbal se největší kocourek.

„Kolem jsou mříže a nepřekročitelné příkopy!“

„Chci vidět tu mříž, co by mě udržela!“

„Prozatím tě budeme ukazovat lidem tady,“ slíbil Nick, „Ale musíš slíbit, že žádné lidské dítě nepokoušeš ani nepoškrábeš!“

„Nepokoušu, když si nezačne. Ale proč?“

„Lidé mají jemnou kůži a strach ze šelem.“

„To je správné! Z geparda má jít hrůza!“

„Jo. Z tebe zvlášť.“

Město End City nalezli bez problémů. Moc se nevylepšilo. Ani pevnost, ačkoliv jí Glenn Morris věnoval větší péči než dřív.

A četař zatím povýšil na vrchního seržanta. Dost rychle.

„Bože nebeskej! Ty seš Sylvio, ten kluk, co... Páni, tys vyrostl!“

„A tys zešedivěl, nebo mám šedej zákal! Jedeme tě navštívit!“

„Ale jdi! Co tak najednou?“

„Inu... máš ještě smysl pro obchod?“

„A co byste jako potřebovali?“

„Armádní stany. Minimálně tři; nebo pět menších, ale...“

„A na copak?“

Tak si popovídali. Seržant se zájmem naslouchal.

„Stany by se našly, samozřejmě. A rád vám je prodám. Ale...“

Pak začali smlouvat o ceně. Trvalo to dlouho, ale dohodli se.

„Nepůjdem to zapít?“

„Půjdem. Pamatuješ se ještě, co jsem ti slíbil? Jednou tě ožeru do pitoma a něco strašně ošklivýho ti provedu, ty starej kozle!“

„Mám lepší nápad. Ožeru se sám!“

A tak šli do hospody.

V End City bylo několik hospod příležitostných a jen jediná stálá; tato patřila Joe Albanymu, otci Joea a Evy. Možná je zajímavé stručně popsat podnikatelské aktivity toho pána. Tedy, původním povoláním cestující agent s vysavači; moc mu to nešlo, tak přidal ledničky a elektrické pračky. Ani to mu moc nešlo. To už měl syna a dcerka byla na cestě; paní Albanyová mu čím dál důrazněji připomínala, že by měl rodinu uživit. Takže se rozhodl jít do pohraničí a zavádět tam civilizaci, zvláště elektrické spotřebiče. Čímž zkrachoval definitivně. Vláda sice slíbila, že do End City zavede silnici a elektřinu, ale termín stále oddalovala. Takže sice měl kontakty na příslušné velkoobchody, ale hlavním zdrojem příjmu byla hospoda. Tu práci nenáviděl, ale živila ho.

Na rozdíl od dětí. Jakmile se v krčmě shromáždil větší počet lidí a nastala možnost, že se bude něco zajímavého dít, už stál Joe za pípou, zručně točil pivo a naléval drinky, kdežto Eva je roznášela po lokále. Matka se snažila v kuchyni a otec šéfoval a kasíroval. Důvodem zvýšené aktivity dětí byla jejich zvědavost; vyslechly všechno, o čem si povídali dospělí.

Seržanta znali, o druhých dvou už věděli; nebylo zvykem, aby do města zajížděla auta. Když vešli do hospody, všichni si je prohlíželi a Joe jim osobně přinesl pivo až ke stolu.

„Ty seš Joe; kamarádil jsi s Čikim!“ obvinil ho Sylvio.

„To spíš támhleta s ním chodí!“ ukázal Joe pohrdavě bradou.

Eva slyšela i na druhém konci místnosti. „Cože, já? Jestli budeš takhle lhát, tak tě...“ potřásla výhružně copy s kovovými třpytkami.

„Ale koukám, že se znáte. Až ho zas uvidíte, pozdravujte ho. Jsem Sylvio, jeho kamarád...“

„Ten, co...“ Joe se včas zarazil, než něco plácne.

„Jo, přesně ten. Příště přijedu na dýl, teď jsme tu obchodně...“

„Skvělý! Chcete něco jíst?“ přišmajchlovala se Evička.

„No, kdybyste v kuchyni něco měli...?“

Měli. Než jim udělali večeři, urazili první dvě piva, a po jídle ještě spoustu dalších. Nejvíc řečí vedl Nick, Sylvio mu pomáhal a všichni ostatní seděli s nimi a bavili se. Včetně starého Albanyho.

„Pěkný pohraniční městečko,“ chválil Nick, „Docela dobrý pro turistickej ruch. Akorát byste tu museli mít hotel a něco k vidění...“

„A silnici!“ řekl vztekle Albany. Žralo ho to čím dál víc.

„Každopádně sem teď budou jezdit auta častěji. Chtělo by to, abyste tady měli benzínovou pumpu. Mám plný auto kanystrů s benzínem...“

„Kdo by sem co vozil?“

„Náhodou, za poslední dobu sem jezdí každej měsíc kamión se zbožím. Pro Steinbachera...“ nadhodil někdo.

„No jasně, starej Židák dělá pěkný obchody...“

„Však počkej, až se mu na ně někdo podívá...“

„Pokrok nezastavíš!“ řekl moudře vrchní seržant.

„Já ho nechci zastavovat,“ řekl Nick, „Kdyby tu byla pumpa s benzínem a naftou, rozneslo by se to a lidé by sem zajížděli už kvůli tankování. Když každý ví, že mu po cestě dojde palivo...“

„Tady jezdí lidi většinou na koních. A na oslech.“

„A s volským povozem, co? Ty bys nejradši...“

Nick je nechal chvilku žvanit. Pak řekl Albanymu:

„Na tvým místě bych si zažádal o koncesi. Na tu pumpu.“

„To znamená další investici! Kde na to mám brát?“

„No... vidím jen jednu možnost. Spoluúčast bohatších společníků.“

„Tady, ve městě? Kde je vzít?“

„Inu... s kým že to obchoduje ten Steinbacher?“

O hodinu dřív by to vyvolalo rozpačité pohledy. O dvě hodiny dřív by nikdo nepřiznal, že o tom něco ví. Nyní váhali jen pár okamžiků.

„Každej ví, kam všecko to zboží jde! Jsou tady dva takový... však Sylvio to moc dobře ví. Zásobujou celej jih...“

„Takže jižanům jde o to, aby doprava nevázla – což?“

„Ale natolik, aby financovali benzínovou pumpu?“

„Mluvím o spoluúčasti. Oficiálně bude tvoje; ovšem...“

„Ovšem ve skutečnosti bude patřit těm... na jihu.“

„Co je na tom špatnýho? Oni dodržují smlouvy. I ty nepsané.“

Zvažovali to. Někteří trochu kroutili bradou.

„Kolik se stalo incidentů mezi armádou a jižany, co začala spolupráce?“

„Žádnej!“ řekl seržant, „Pokud teda nepočítáš tu naši legrácku...“

„Správně. V jiných městech dochází ke konfliktům pořád. A není pravda, že by se jižané báli moci armády. Už dávno ne.“

„Takže se jim máme podřídit?“ zavrčel Albany.

„Ty nemusíš,“ řekl kdosi už trochu podnapilý, „Ty prostě šoupneš jednomu z nich do pelíšku svoji dcerku, a...“

„Cos to řek?“

„A co? Každej ví, že tvoje děcka s nima kamaráděj! I mladej Button...“

„Proto bude Button zase starostou.“ řekl Sylvio vážně.

„O tom snad nerozhodujou oni!“

„Seš si tím jistej?“

„Pánové, vychladněte! Ne, abyste se zase porvali jako psi!“

Další piva jim tentokrát přišoupla Evička. Na rozdíl od druhých se ona na rvačku těšila. Třeba se jí povede zjistit, jestli to skutečně umí.

„V budoucnu se bude toto město prudce rozvíjet,“ řekl Nick, „S námi nebo bez nás, ale určitě bude. Musíme být připraveni. Silnice, elektřina, most přes řeku...“

„Most? Na jižanskou stranu?“

„A silnice pokračující dál. Říká se tomu civilizace.“

„Civilizace tady na hranicích nemá šanci! S těmi divochy se nedá...“

„Mně to povídej,“ namítl Sylvio, „Do naší země vpadli pologramotní barbaři, zlikvidovali řádnou vládu a rozkradli, co se dalo! A teď se ještě budou na nás vytahovat... To by vydržel málokdo!“

„A že se s tím smiřujete!“

„Už dlouho ne!“

„Tak můžeš začít hned, ty...“

„Pánové, prosil bych venku! V mým lokále se nebudete prát!“

„Ty drž hubu, ty zaprodanče!“

„Mýho tátu nikdo nebude urážet!“

„Ty zmetku malej, tebe nakopnu...“

„Zkus to! O co, že jsem rychlejší než ty!“

Prásk! Křáp! Buch... atd.

„Může mi někdo vysvětlit, jak k té rvačce došlo?“ zeptal se Glenn Morris.

Ticho bylo dlouhé, přímo nabité napětím.

„Tak třeba já,“ řekl Sylvio, „Už dávno jsem toužil pár lidem rozbít hubu!“

„Jenže jsi ji rozbil docela jiným,“ řekl seržant.

„Co jste dělal vy, seržante?“

„Snažil jsem se je uklidňovat.“

„A vy, Albany?“

„Já jsem hlavně bránil svoje děti...“

„Kecáš! Ty se rvaly nejvíc! Hlavně ta malá!“

„Já vím. Ty copy jí co nevidět ustřihnu!“

„Trefila mě tou sponou do ksichtu, podívej! Ještě mám tadyhle modřinu!“

„Mě kopl malej Joe rovnou do koulí!“

„Nekecej! Byl jsi tak ožralej, žes skočil na zábradlí pro koně a...“

Glenn vzdychl. „Tak dost! Kvůli čemu to začalo?“

„Diskutovali jsme, jestli má být ve městě benzínová pumpa.“

„Dobrej nápad. Kdo ji bude obsluhovat?“

„Já. To klidně zvládnu; budu čepovat pivo i benzín!“

„Souhlasím. Moji podporu máš.“

„Jenže budeme potřebovat peníze. Od tvých kamarádů Teda a Donalda.“

„Promluvím s nima, až tam pojedu.“

„A oni, nepřijedou v dohledný době sem?“

„Nevím. Uvidíme.“

„Takže ty fandíš těm zvířatům z jihu, jo?“

„Já mám jediné přání, aby byl v kraji klid. Nic víc!“

„Aha. Tak je to jasný.“

„Naprosto. Má někdo z vás zájem podat na někoho trestní oznámení?“

Nikdo se nepřihlásil.

„Fajn. Takže se nic nestalo. A vy dva co nejdřív vypadněte!“

Vypadli. Seržant je měl na starosti. A řekl jim:

„Rozmyslel jsem si to, s těmi stany. Mám v Kingtownu, v ústředním skladu bratrance. Bernard Willmott. Není voják, ale občanský zaměstnanec armády. Když bude potřeba, prodá vám lepší. Co říkáš?“

„Dobrej nápad. Víš co? Vezmeme to rovnou do Kingtownu, tam koupíme stany, naložíme je do džípu a vezmeš je Bonigovi...“

„Bezva nápad,“ souhlasil seržant, „Džíp vám bratranec sežene taky.“

O fiestě a rodeu na Bonigově farmě vyprávět nebudeme. Stačí říct, že to dopadlo skvěle. Bankéřova rodina byla osobními hosty dona Alvara. Ostatním turistům byly vyhrazeny stany, ale většina trávila čas pod přístřešky, kde se jedlo, pilo, zpívalo a navazovaly známosti. Někteří odvážnější jedinci si troufli zkusit jízdu na divokém koni či býku, žádný ale corridu; hlavním a nejlepším toreadorem byl Karr. Nick se zúčastnil mnoha soutěží a soubojů, hlavně však radil mladším turistům, kteří to chtěli zkusit. Domorodci prodali spoustu ozdob a tretek, takže byli spokojeni. Děti si nejvíc vyhrály s mladými leopardy, gepardy, psy běžnými i divokými a lecčíms dalším. Nebyl žádný tygr, ale pořadatelé slíbili, že příště nějaké přivedou.

Dopravu zajišťovala firma, disponující několika autobusy. Byly nádherně vyzdobené, bohužel motorová část v otřesném stavu. Dokázaly však přejet step i kopce; a opraváři slíbili, že je do příště dají zas do pořádku. Přestože dopravní i opravářská firma patřily spolehlivým přistěhovalcům, ve skutečnosti je vedli mladí bystří muži, kteří sice před nedávnem přiletěli z cizích zemí a měli dokonalé papíry, ale vypadali a chovali se jako zkušení domorodci.

A co víc, na různých místech začaly vznikat zcela nové hospody, hotely, ubytovny, rekreační střediska. Většinou na místech, kde začnou v budoucnu zastavovat dálkové autobusy; jejich přičinliví majitelé zatím neměli velký zisk, ale to se nepochybně časem změní.

Starobylé zámky a paláce začaly spravovat nepřehledně zřetězené firmy, svázané s turistickým ruchem. Náhle se našli schopní řemeslníci, kteří dokázali opravit otlučenou omítku, postavit novou střechu, projasnit fresky. Našel se původní nebo napodobený nábytek, různé sbírkové předměty, obrazy, sochy, zbraně... a nejen ty významné, i jejich levnější napodobeniny, které si mohl kdokoliv koupit a odnést. Pouze původní majitelé se nevrátili; často padli ve válce nebo se skrývali v cizině.

Zahraniční časopisy přinesly četné reportáže s pozoruhodnými zážitky novinářů, doplněné barevnými fotografiemi. Kdy a kde byly pořízeny, zůstalo tajemstvím; policie pouze zjistila, že žádný z autorů reportáží nikdy nebyl v Arminu, ba nejsou žádné záznamy o jeho existenci. Ale takových záhad bylo víc; a ta největší se týkala oběhu peněz.

Kde se v Arminu peníze berou a kam se ztrácejí, nikdo nevěděl a nedokázal na to přijít. Mnozí to chtěli vědět, ale nedozvěděli se vůbec nic; prostě na něco peníze byly a na něco ne. Kdo o tom rozhoduje? Nikdo. Komu zůstane případný zisk? Nevíme; rozhodně nikomu z těch, koho se ptáte.

Potřebuješ peníze, kamaráde? Máš nějaký promyšlený plán, který přinese zemi prospěch? Dobře, naše náruč je ti otevřena. Pokud nemáš černou známku, třeba ses nedopustil nějakého ošklivého skutku. Očekává se, že budeš aktivně spolupracovat, a kdyby nastaly problémy, zařídíš se podle rady zkušenějšího kamaráda. Chceš vědět, odkud ví, co se má stát? Určitě se to časem dozvíš. Ale nebuď moc zvědavý předčasně. A hlavně si nepouštěj hubu na špacír před lidmi, kterým po tom nic není.

Je možné narazit? Určitě ano; ale zatím se o tom nemluví. Zatím jsme my všichni ti kluci, co spolu mluví a chodí do hospody. I bohové nám přejí. Je to hezký, příjemný, všestranně užitečný svět.

Jen ať tak dlouho zůstane.

Denis se zjevil ve Srubu pod Stříbrnou skalou jednoho večera, zrovna když trampové zapalovali oheň; náhle stál mezi nimi, aniž ho slyšeli přicházet. Dokonce i jeho kůň se objevil na svém místě v ohradě stejně tiše a nepozorovaně; jako by je oba přivál večerní vítr.

„Ahoj,“ pozdravil Denis nevzrušeně, „Můžu přisednout?“

„No samozřejmě!“ udělali mu místo, „To je dost, že ses zas jednou přijel podívat! Už jsme mysleli, že tě žerou v zemi červi...“

„Přišel jsem se podívat, jestli jste odtud zatím neutekli. Nenudíte se tady v té divočině?“

„Nudit? Panebože!“ Donald se chytil za hlavu, „To je jako kdyby ses ptal, jestli se nenudíme na pražským mostě. Tady je to průchodní dům; máme co dělat, aby se nám tady nesešli zástupci arminských osad a důstojníci vlády. Skoro každý den je tu někdo z nich...“

„Jak moc by bylo nepříjemné, kdyby se sešli?“

„Nevylučuji, že by sáhli po zbraních a stříleli po sobě. Tvoji Armini mají mravy přímo hrozné a vojáci nejsou o nic lepší! Možná i horší...“

„U vašeho ohně? To by si snad netroufli! Pokud vím, slušné mravy vyžadují, aby se u trampského ohně zachovávaly zákony trampů.“

„Že to víš ty, ještě nemusí znamenat, že to ví každý.“

„Jistě. Jak moc toho vědí jedni o druhých?“

„Armini samozřejmě všechno. Z vojáků... nadporučík Glenn Morris ví hodně, ale nic v té věci nepodniká.“

„V tom případě mu to nevadí. A nebude mu vadit, když se tu s někým sejde. Pokud jsem slyšel o Morrisovi, je to muž uvážlivý, který vytahuje zbraň až po důkladném rozmyšlení.“

„Buď mu čest a chvála. Potíže rozhodně nedělá.“

„Kdo sem chodí nejčastěji z našich?“

„Nejlepší spolupráce je s Gairdem Hallowayem. Rozumný chlapík. Potom sem často chodí Terry Windsor-Grey. Sympatický, ale trochu divoký.“

„Toho neznám. Kdo to je?“

„Mladý kluk, tak kolem dvaceti. Náčelník zřejmě nebude, ale má práva náčelníka. Nevím, jak je to možné.“

„Neptal ses ho?“

„Ale... s Arminy je těžká řeč. Musíš počkat, až se rozpovídají sami, jinak se nedozvíš nic. Mluvili jsme kolikrát s Terrym hodiny a hodiny a pořád jsme z něj nedostali rozumné slovo. Ti mladí jsou hrozně tajnůstkářští!“

„Možná ani nechápou, že vám to působí nesnáze. Jsou zvyklí na telepatii.“

Ted i Donald se zatvářili znechuceně. Na magické postupy moc nevěřili.

„V každém případě jste nám velice pomohli. Ani nevíte, jak.“

„Jo. To Gaird a Terry říkají taky.“

„A zatím jste nebyli za svoje dobré činy nijak odměněni. Pokaždé, když vám dali možnost získat nějaký majetek, jste jej znovu... investovali.“

„Je otázka, co tady vlastně potřebujeme. Něco málo k jídlu a na sebe, víc nic. Peníze jsou zde víceméně zbytečné.“

„Co byste rádi získali? Máte nějaká přání?“

Ted se zamračil. „Ale... to je těžký. Radši zahraj, Donalde...“

„To bych byl rád. Třeba tu o vlaku, co nikam nejede?“ navrhl Denis.

Donald poslušně vzal kytaru.

„Znáš tu trať, co jezdit po ní je tak zrovna k zbláznění,

v semaforu místo lampy svítěj kosti zkřížený,

pták tam zpívat zapomněl a vítr jenom v drátech zní,

jednou za rok touhle tratí zaduní vlak pohřební.

Po koleji rezavý, tam kde jsou mosty zřícený,

bez páry a bez píšťaly, kotle dávno studený,

nikdo lístky neprohlíží, s brzdou je to zrovna tak

s pavučinou místo kouře jede nocí mrtvej vlak!

Mrtvej vlak, mrtvej vlak, nedrží jízdní řád,

dálku máš přece rád – nasedat!

Neměj strach, ve skalách zaduní mrtvej vlak,

chceš mít klid – máš ho mít. Už jede vlak.“

Denis zavřel oči a mírně komíhal tělem v rytmu písničky. Zdálo se, že si přímo představuje tu scénu.

„V životě jsi neměl prachy, zato měl jsi řádnej pech,

kamarádi pochcípali v sakra nízkejch tunelech,

že jsi zvostal sám a že jsi jenom hobo ubohej,

zasloužíš si za to všecko aspoň funus fajnovej.

Jednou vlezeš pod vagón a budeš to mít hotový,

kam jsi tímhle vlakem vodjel, nikdo se už nedoví,

slunce tady nevychází, cesty zpátky nevedou,

ďábel veksl přehodí a stáhne šraňky za tebou...“

„Vždycky najdeš tu správnou písničku k mý náladě.“ pochválil Denis.

„No, to teda musí bejt nálada! Proboha, zahrej něco veselejšího!“

„No, mně se to líbilo. Přesně to mluví o mý situaci. Ďábel veksl přehodí a stáhne šraňky. A konec.“

„Copak – hrozí ti něco?“

„Ale ne. Bohužel všem ostatním. Bruslíme na tenkým ledě. Arminská verze: přecházíme most tenký jako ostří šavle. Jsem z toho unavený.“

„Zase už neseš na vlastních zádech osudy druhých?“

„Nikdy s tím nepřestanu. Jsem rád, že si můžu přijít odpočinout k vašemu ohni. Někam, kam může přijít kdokoliv, a je vítán u ohně. Moc dobře.“

„Tak povídej, jaký máš problémy!“

„Dlouho jsme se neviděli. Po celou tu dobu jsem se zabýval všelijakou prací. Některou i velmi nepříjemnou. Těžko vám můžu vyprávět, co všechno jsem dělal, ale bylo to zlé. Když už nemůžu dál, přišel jsem sem. Od vás mi nehrozí nebezpečí. To je velmi příjemný pocit.“

„To nemáš svoje vlastní lidi? A tygry a leopardy...“

„Mám. Samozřejmě jim věřím. Poslechnou mě téměř na slovo.“

„Ale?“

„Nerozhodli se pro tuto cestu sami. Narodili se do ní, nemůžou dělat nic jiného. Leda zradit, ale to není cesta. Nedostali možnost volby.“

„My snad jo?“

„Složili jste snad nějakou přísahu? Slib věrnosti, nebo něco takovýho?“

„Jako Arminům? Ne. Gaird to chtěl, ale odmítli jsme.“

„Důvod?“

„Přísaha znamená, že budeme bojovat za nějakou věc, i když to bude proti našemu přesvědčení. Jak můžeš vědět, co uděláš za rok nebo za deset let? To je hloupá, nesmyslná představa. Uděláme, co bude zapotřebí. Rozhodneme se.“

„Krásné. Tuhle volbu my nemáme. To snad chápeš.“

„Obávám se. Všichni na jihu berou jako hotovou věc, že vypukne další válka a oni v ní budou bojovat. Nedokážou si představit jinou možnost.“

„Jakou, podle tebe? Samozřejmě, utéct do ciziny. Ale...“

„Ne. Prostě odmítnout. Nechat bojující strany, ať to vyřeší mezi sebou. Jenom ti, kterých se to týká.“

„Dobře. Máte svoje zákony, svoji pravdu. Nechcete zabíjet na té ani oné straně. Tak fajn, nepleťte se do našeho boje. Zatím vás ušetřil. Jednoho dne přijde válka až k vašemu prahu. Ale dokud tu není, zachovejte si svůj čistý štít.“

„Seš první Armin, kterej s náma souhlasí.“

„Asi jo. Tak fajn. Ještě něco zahraj...“

Napřed s nimi seděl u ohně. Potom si na to lehl. Nakonec usnul.

Ráno vstal za svítání, vykoupal se v řece a než se probudili, připravil velice chutné jídlo. Když se najedl, nasedl na koně a vyrazil. Zmizel jim z očí dřív, než zajel mezi první stromy.

„To jsem blázen,“ řekl Ted, „Můžeš mi vysvětlit, proč vlastně přijel?“

Aurrgharr, palác přezvaný na Chrám čarodějů. Lera studoval papíry. Vzhlédl.

„Hlášení.“ požádal Denis suše.

„Třiadvacet zpráv. Vesměs burzovní pohyby, kurzy měny, hospodářské zprávy. Nic zajímavého.“

„Porovnal jsi je s tabulkou, kterou jsem udělal?“

„Ano. Výsledky: mírný pokles akcií Všeobecných strojíren a Automobilových závodů v Kingtownu. Ostatní setrvalý stav.“

„Důvod?“

„Nejspíš stávka ve Strojírnách. Automobilka se připojila ze solidarity, ale po jednání s odbory byla stávka zrušena. Odbory se spokojily s dalším slibem nápravy.“

„To víš ze zpráv?“

„Přišly noviny. Vládní i RASACu.“

„Hm. Nějaké zprávy z rádia?“

„Draggon odjel do Iron-city na jednání s guvernérem. Předpokládá se, že bude jednat o obtížích v zásobování města potravinami. Pořád trvá nedostatek obilí, brambor, rýže.“

„A masa?“

„Boniga koupil podíl v Konzervárnách. Hovězího dodává dost, vepřové... na setrvalé úrovni. Velkovýkrmny a drůbežárny, nic pro nás...“

Denis přivřel oči a uvažoval. Lera se pokusil ho monitorovat.

„Rozhodl ses k něčemu?“ zeptal se konečně chlapec.

„Ty myslíš jako k čemu?“

„Ty víš. Čemukoliv jinému než hrabání se v papírech.“

„Nespěchej.“

„Aha. Takže nic, jako obvykle.“

„Drahý princi! Když jsem přišel, ani jsi nevěděl, co jsou akcie a k čemu jsou důležité. Teď dokážeš vyhodnotit kurs a zjistit, co ho ovlivňuje...“

„Pff!“

„Bude to důležité, až budeš Vládcem.“

„Až budu Vládcem, budu používat papíry jen na vytření...“

„Každý z těch papírů je jeden stupeň k tvému trůnu.“

„Kolik stupňů to ještě bude?“

„Moc. Neuvažuj nad tím, je to zbytečné. Pořád budeš muset stoupat výš a výš; každý den o nějaký krok kupředu. Situace se změnila, chlapče; tvůj otec vládl v klidu a pohodě, k uhájení vlády mu stačila tvrdá pěst a rozhodné slovo. Ty už nebudeš mít to štěstí, ty se budeš muset denně opírat o ty hnusné papíry, kterými opovrhuješ.“

„Dobře. Otec je pitomec, který se nechal porazit. Co dál?“

„Není pitomec. Je to čestný a charakterní muž.“

„Prohrál válku! Až pobijeme všechny cizince, vrátí se situace konečně do původního stavu?“

„Ani zdaleka nevybijeme všechny cizince. Některé potřebujeme. Přesněji: těch mrtvých by mělo být velmi málo, co nejméně. Rozhodně to nebudou žádné masové vraždy. I když nulového stavu asi nedosáhneme.“

„Žádná odplata za jejich zločiny?“

„Právě připravuji velkou bitvu, Lero. Bitvu na papírech, ale mnohem nelítostnější, než bitva šavlemi a děly. Vyhraju-li tuhle bitvu, nezachrání se nepřítel ani zázrakem.“

„Chci ji vidět!“

„Uvidíš. Málokdo při ní zemře, leda by se zastřelil sám, ze zoufalství. Ale ztratí moc a vliv. A my je získáme.“

„Tak jo. Těším se...“

Podruhé se Denis objevil ve dne. Po jeho boku přicházel mohutný tygr se zvláštním skvrnitým kožichem a pruhovanými tlapami. V trampech trochu hrklo, když ho viděli. Denis zdvořile pozdravil; na to se ozval také tygr:

„Buďte zdrávi, bratři.“

„Ahoj!“ řekli Ted a Donald najednou; a zůstali rozpačitě stát, protože nevěděli, jak se k šelmě chovat. Tygr to vyřešil sám od sebe; přistoupil k nim, očichal je a pak se o každého otřel hlavou, div je neporazil.

„Můj bratr se jmenuje Axorr a je náčelníkem tygrů,“ řekl Denis, „Chce vás poznat, tak jsem ho vzal s sebou. Prosím, přijměte ho pokud možno laskavě!“

„Ale ano, ovšem,“ Donald hladil tygra dost nedůvěřivě, „Sice jsme už pár šelem poznali, ale to byli hlavně psi. Tenhle je... o dost větší.“

„Ale v každém případě máme z jeho návštěvy radost!“ dodal Ted, drbaje šelmu za ušima.

„Také já jsem rád, že poznávám tak zdvořilé a přátelské lidi,“ řekl tygr, „Mám lidi rád a věřím, že se budeme dobře a přátelsky stýkat...“

„To jistě. Určitě máte hlad – tak se pojďte dovnitř najíst...“

Denis šel ochotně, Axorr ještě ochotněji, a sotva mu něco dali, pustil se do toho s obvyklou chutí. Denis se posadil ke stolu a chvíli si s trampy nezávazně povídal o všem možném.

„Tentokrát mám na vás prosbu. Je to dost složitá a závažná věc... a taky nevím, budete-li s tím souhlasit.“ Vytáhl z příruční tašky svazek bankovek a položil jej na stůl.

„Jestli jde o nějakej další kšeft, tak to rádi splníme. Fungujeme tady jako filiálka spojenýho velkoobchodu...“

„Tentokrát nejde o obchod. Tyto peníze... asi tolik, kolik dělá mzda dvou dobrých honáků za půl roku práce. Vaše peníze. Měly by sloužit k rozumnému utrácení; jako že honáci dostanou výplatu a jdou si po svých...“

„Chápeme. Co za ně máme pořídit?“

„Máte je prohrát v kartách.“

„To je teda dost divnej kšeft! Nehledě k tomu, že prohrát takovou částku trvá hodně dlouho, když umíme hrát. My prohráváme zřídkakdy; alespoň když nehrajeme s vyloženými podvodníky...“

„Právě s těmi potřebuju, abyste si zahráli. Takové ovšem nenajdete v End City, taky vás tam každý zná. Ale v Blackstonu, což je dost velké město na sever odtud, budou určitě.“

„A proč máme hrát právě s podvodníky?“

„Potřebuju se s nimi spojit. Právě s takovými lidmi. Je to trochu divné, ale potřebuju jejich zkušenosti a znalosti. Mám pro ně kšeft.“

„Nemohli bychom zaskočit my? Určité zkušenosti máme...“

„Ne, neměl jsem na mysli tohle. Vy máte svoje záležitosti, a kromě toho jistou... morální úroveň. Já potřebuju skutečné bezcitné podvodníky, kteří nemají žádné zábrany. Dohodnu se s nimi, to nic, stačí, když mi je vyberete a předvedete. Představuju si to tak, že s nimi prohrajete větší částku peněz a očíhnete si je. Pak je zatknete a přivedete sem za řeku. Nejlíp mimo hlídaný brod; to si ještě dohodneme. Jednat s nimi už budu sám.“

„Hm. A kolik jich má být?“

„Stačí jeden nebo dva. Tihle lidé mají svoje styky; jakmile se dohodneme s jedním, on už nám pomůže najít i ty ostatní. Ale dávejte si pozor, někdy jim bývá jedno, jak se prostřílejí z nebezpečí. Musíte být chytří a opatrní, jinak... rozumíme si?“

„Neboj, dáme na sebe pozor. Do kdy je potřebuješ?“

„Co nejdřív. Pošlu s vámi pomocníka, je to pes a poměrně nenápadný. Bude vám pomáhat, bude-li třeba.“

„Dobře. Zítra můžeme vyjet, jde-li jen o to.“

„Souhlasím. Axorr vám zatím pohlídá hospodářství.“

Tak se stalo, že dva mírně sešlí a uprášení honáci projížděli hlavní třídou města Blackstonu. Toto město bylo o poznání větší a lepší než End City, neboť namísto jedné ulice se pyšnilo hned třemi; z nichž ta hlavní byla plná barů, obchodů a různých provozoven, nachystaných na vytahování peněz z kapes důvěřivých návštěvníků. Honáci zamířili do toho, který se jim zdál nejlepší; nejdřív si poručili panský pokoj a horkou koupel, potom pořádný oběd a velkou láhev whisky. Na zvědavý dotaz hostinského, zda mají čím zaplatit, ukázal Donald hezky objemný svazek bankovek a sdělil, že opustili dobré zaměstnání s pěknou výplatou.

Když večer sešli dolů do lokálu, nalezli tam několik povětrných ženských, které měly zájem o jejich společnost, a větší množství všelijakých lidí více či méně poctivých. Ale ti dva se zajímali především o příslušníky cechu řemeslných hráčů; usoudili, že nejlepší z nich bude nepříliš velký a statný chlapík s obličejem lišky, což podtrhovaly rezavé pačesy a neholené strniště. Oblečen byl do poněkud umaštěného fraku, který měl na několika místech drobné trhliny a pečlivě zašívané díry; k němu nosil buřinku, která nebyla promáčknuta více než třikrát. Nevšímal si jich, nýbrž diskutoval s tlustým, přihlouple vypadajícím strejcem, který byl zřejmě nějakým farmářem z okolí; ten byl oblečen s důkladnou snobskou elegancí, vlastní bohatcům.

Trampy vzali do svého středu všelijací obejdové a tuláci, kteří se s nimi chtěli bavit o různých zajímavostech z okolí. Chlapci zaplatili sklenici kolem, což jim získalo všeobecné sympatie; a když se nalévalo, přidružil se k nim i onen hráč a natahoval ruku po sklenici.

Už tam zůstal; když na chvíli utichl hovor, přitočil se k Donaldovi a pošeptal mu nenápadně: „Vidíš tam toho tlustýho obejdu, kámo?“

„Jo... vidím.“

„Povídali, že by si rád zahrál karty; ale nemáme další partnery do hry. Má velikej balík peněz, viděl jsem ho...“

„Jenže... my moc často nehrajeme!“

„Nic nevadí! Stačí, když mi budete pomáhat, já hrát umím a mívám štěstí. Když to provedeme šikovně...“

Donald pokrčil rameny. „Zahrát si můžem – viď, Tede?“

Usedli ke stolku; farmář poručil láhev whisky a začal nalévat. Hráčovi se to moc nezdálo; chlapci pro jistotu vypili každý dvě sklenice, zatímco farmář to do sebe lil jak do sudu. Hráli každý svými penězi; farmář několikrát prohrál, začal se potit a proklínat smůlu. Nicméně hodlal pokračovat, sázel čím dál větší částky a chlapci byli nuceni přihazovat, aby s ním udrželi krok. Hráč neměl zřejmě příliš velké prostředky, spíš hrál tím, co vyhrál předtím; peníze se točily sem a tam, značně nepřehledně, a farmář pilně naléval další a další sklenky.

Pak se štěstí obrátilo; vyhrával farmář a hráč i trampové prohrávali. Ted několikrát učinil pokus hru ukončit, ale ten tlustý hloupý farmář (znali už i jeho jméno Kit) je přesvědčoval, aby hráli dál. Pokračovali, samozřejmě; nejdřív prohrál svoje peníze Ted a byl nucen odstoupit ze hry, pak skončil se svým majetkem hráč Jeff a nakonec byl nucen položit karty i Donald.

„Nic si z toho nedělejte, hoši!“ vykřikoval nadšeně Kit, „Někdy vyhraje ten, jindy onen... to je holt takový štěstí...“

„Co se dá dělat...“ mávl rukou opilý Donald.

„Dám ještě jednu flašku!“ nabízel Kit – a šel pro ni.

„Vodpusťte, chlapci,“ blekotal rovněž opilý Jeff, „Nevěděl jsem, že nám to nevyjde... musíte prominout...“

„Copak my,“ plácl ho Ted dobromyslně, „Ale co ty budeš dělat bez peněz, chudáčku...“

„Nojo...“ Jeff málem brečel.

Kit postavil na stůl další láhev a naléval; všichni se napili, potom Kit sbalil všechny peníze a vyšel z lokálu. Jeff ještě chvíli hořekoval nad svým zlým osudem; pak se náhle vytratil a nechal jim nedopitou láhev.

Donald se docela bystře rozhlédl. „Jsou pryč, oba.“

Ted zazátkoval láhev a schoval do kapsy. „Tak jdem!“

Vyběhli docela čiperně nahoru do svého pokoje; vzali už předem sbalené vaky, odnesli je dolů a uvázali na sedla již osedlaných koní. Zkontrolovali zbraně, pak vyšli ven; u vrat málem zakopli o toulavého psa s hustým naježeným kožichem.

„Co je, Vlčku?“

„Povedu vás. Šli tam dozadu, do jednoho domku...“

Šli rychle a pokud možno tiše; ostatně, bylo už pozdě a lidí na ulicích nebylo mnoho. Vlček jim ukázal domek; přední dveře byly zamčeny, ale z boku bylo okno a vzadu stáj, kterou se dalo vstoupit. Ted si vybral okno; Donald prošel stájí a přitiskl ucho ke dveřím.

„Doufám, že na to nepřijdou!“ slyšel hlas tlustého Kita, „Chvilku se mi zdálo, že nechlastají tak, jak jsem čekal!“

„Hlavně ty už dávej pozor na chlast!“ vrčel Jeff.

„Neboj, ve mně se to má kde rozpustit!“ zabušil Kit na své objemné břicho, „Zítra si ani nevzpomenou, kdo to byl!“

„Pro jistotu bysme měli změnit prostředí. Viděl jsem je, když přijížděli; mají pořádný bouchačky, určitě nebudou váhat je táhnout. Do tebe by se dobře strefili...“

„Do rána jsme za horama – pak si nás můžou hledat!“

Donald rozkopl dveře a vstoupil s revolverem v ruce.

„Třeba jsme vás už našli!“ řekl lakonicky.

„None...“ Tlustý Kit se opile rozchechtal, „Kamaráde, jak jsi přišel na to, kde bydlím? Podívej, Jeff je tady taky...“

„I já.“ řekl Ted, vstupujíc oknem s puškou v ruce, „Tak jen hezky ruce nad hlavu a žádný řeči. Prohledej je, Donalde!“

Hráč Jeff sáhl do šosu svého fráčku; než však mohl zvednout zbraň, prolétlo okolo Donalda štíhlé chlupaté tělo a ostré tesáky sevřely hráčovu ruku; zařval a pustil malý revolver, vypadající jako hračka. Donald potřásl hlavou, prohledal Kita a pak sebral Jeffovi ještě jeden, tentokrát normální revolver.

„O co jde, pánové?“ zajímal se Jeff, kterého už Vlček pustil a tím ho přešel strach, „To je přepadení pokojných lidí! Nic jsme vám neudělali...“

„Drž hubu!“ okřikl ho Donald, „Seberte hezky rychle svých pět švestek; hlavně ty vyhrané peníze. Pojedeme se na chvíli projet pod hvězdičkami.“

„To je ale sprosťárna...“ začal Kit, ale Jeff ho zakřikl:

„Brzdi, Kite! Pánové, dobře – uznávám, že jsme se nezachovali tak docela fair. Prosím, vyhráli jsme, ale jsme ochotní se s váma rozdělit o ty peníze, protože nejsme nelidové a víme, jak vám na nich záleží. Přece byste...“

„Drž hubu, nebo ti ji zavřu!“ řekl Ted, „Dejte sem ruce!“

K jejich výbavě patřila ocelová pouta. Když je muži spatřili, pochopili.

„Jo ták! Teď nám asi řeknete naše práva...“

„Nemáte žádná práva. Kdo bude žvanit, dostane roubík. Ve stáji máte osedlané koně, jak jsem viděl; takže půjdete, nasednete na ně a pojedeme, kam vám ukážeme. Při prvním pokusu o útěk střílíme!“

Chápali to jen zčásti. Největší obavy měli z Vlčka, který na ně pořád zle cenil tesáky. Zda budou trampové střílet, si nebyli jistí, ale že pes jistě kousne, to věděli docela určitě. A neměli zájem.

Vysadili zajatce na koně, jejich věci si vzali k sobě, Donald přivedl jejich koně a vyrazili. Jeff se ještě jednou pokusil diskutovat, ale bez úspěchu. Vyjeli z města a zakrátko se ztratili v nekonečné stepi.

Jeli bez oddechu až do poledne; na oběd se usadili u polovyschlé louže, kde dali napít koním a trochu se opláchli. Sami pili z té láhve whisky, zatímco zajatce mučili žízní.

„Koukněte, pánové,“ začal Kit, „Buďto si vezměte, co z našeho majetku se vám hodí, a pusťte nás, nebo nás rovnou zabijte. Takhle harcovat s poutama na rukou je strašný, to snad uznáte!“

„Jen drž hubu, tlusťochu!“ řekl mu Donald, „V tý hospodě ses tvářil jako pitomec, teď už to hrát nemusíš.“

„Já věřím, že to nebylo fér!“ řekl Kit plačtivě, „Ale to snad není důvod nás mučit! Vláčíte nás někam do horoucích pekel a...“

„Sklapni. Nemáme zájem o tvý kydy.“

„Mlč, Kite!“ řekl Jeff dost tvrdě, „Tys to posral, tak drž hubu! Nebo jsi nepoznal, co jsou zač?“

Tlusťoch skutečně zmlkl. A přestal se tvářit jako blbec.

„Pánové, vážně: kam nás táhnete a proč?“

„Třeba tě chceme pověsit. A jako na potvoru není v okolí jedinej strom!“

„Nesmysl. Kdybyste nás chtěli zabít, uděláte to už dávno a nemusíte se s náma otravovat. Ani na naše peníze nemáte zálusk, jak vidím. Tak co?“

„Ty prachy chceme, to je jasný!“

„Ty prachy byly návnada. Všechna čest, hráli jste ty blbý kovboje dobře. Nebýt toho vašeho psa, nepochopil bych to tak rychle.“

„A copak jsi pochopil?“

„Koukám na vás. Jak jezdíte na koních, jak máte upravený postroje, jak si vzájemně ukazujete svoje úmysly na rukou. A taky, jak jste se bez váhání vymáchali v tý vodě. Typický zvyklosti domorodců. Mýlím se?“

„Těžce. Jsme obyčejní přistěhovalci, nic víc.“

„Když Armini hrají karty s řemeslnými hráči a prohrají (a já soudím, že schválně, protože jste od začátku věděli, kdo jsme a co máme v úmyslu), tak určitě ne proto, aby odvlékali svoje spoluhráče do stepi a tam je zabili. Máte něco v úmyslu; a já chci vědět, co to je.“

„A kdybychom měli?“

„Potom nám rozvažte ruce. Neutečeme vám; čestné slovo! Možná pro vás slovo hráče moc neznamená, ale i já někdy mluvím pravdu. Pokud po nás něco chcete, pravděpodobně to nebudete chtít zadarmo. V takovým případě se můžeme dohodnout po dobrým.“

Chlapci zaváhali. „Ale v noci vás svážeme.“

„Pro mě za mě! Koukám, ten váš pes nás hlídá a je pěkně ostrej! Kromě toho tuším, že byste si nás dokázali najít. A stálo by vám to za to. Čestný slovo, pojedeme s vámi, a docela dobrovolně!“

„A ty, Kite?“

„Čestný slovo. Nejsem tak blbej, jak vypadám. Slušnej kšeft si ujít nedám...“

„Určitej kšeft v tom je,“ řekl Ted, „Sundáme vám pouta.“

Po odpočinku jeli zas až do večera; Vlček uštval a přinesl nějakého stepního králíka, kterého upekli nad ohněm. Než se upekl, stačili už Kit a Jeff naučit trampy pár velmi potřebných triků, spočívajících ve výměně karet horších za lepší, kromě toho značky, které na rubu karty označují spolehlivě její hodnotu. Na noc je tedy spoutali, ale ráno zase pustili.

„Poslouchejte,“ řekl Kit při další zastávce, „Vy jste přece jenom divný domorodci. Nemáte žádný tetování. Ty účesy jsou tak napůl, ale Armin bez obrázků na kůži je divnej...“

„Jak jsem řekl, nejsme domorodci. Jenom pro ně děláme. Už dost dlouho, takže jsme se něco málo přiučili.“

„Zajímavý. To jde, dát se k Arminům?“

„To víš, že jde. Když tě chtěj, je to celkem snadný. Když máš štěstí...“

„A co tak asi od nás chtějí, nevíš?“

„Nemám vůbec zdání. Ani nám to neřekl.“

„Kdo?“

„Denis Baarfelt. Váš novej šéf.“

„Hm. Jednou jsem slyšel o nějakým Baarfeltovi. Od fotra. Byl hotovej kouzelník s kartama, ale nikdy nehrál. Vykládal z nich budoucnost.“

„To byl asi jeho otec. Tomáš.“

Jeff si odplivl. „A sakra! Sloužit synovi starýho čaroděje Baarfelta, to je pěkná perspektiva. Možná by bylo líp, kdybyste nás zabili rovnou.“

„Nesouhlasím. Dostali jsme rozkaz a provedeme ho.“

Jak se vzdalovali od města, chování obou hráčů se měnilo. Zpočátku jeli dost nepevně, zvláště tlustý Kit; teď si zvykli a bylo vidět, že něco už v sedle projezdili. Při zastávkách se chovali stejně jako Donald a Ted; dokonce i Jeff přestal být opatrný na svůj chatrný fráček.

Konečně se dostali k řece; Vlček zjistil, kdy bude čistý vzduch, rychle přebrodili a ocitli se na arminské straně. Oddechli si; přesto pokračovali dál, i když už ne tak rychle. Ani se nedalo, krajina se změnila a namísto stepi začala džungle a pahorkatina. Vlček se odpojil a někam zmizel.

Pak se náhle před nimi objevil hlouček jezdců; několik tygrů v čele s Denisem, oblečeným jako orientální princ. A přivedl je Vlček.

„Ahoj!“ pozdravil Denis; odpověděli mu všichni čtyři najednou. „Zajedem kousek dál; je tam příjemné jezírko, u kterého se dá krásně tábořit.“

Jel v čele; tygři se rozmístili okolo všech čtyř jezdců, zřejmě aby hráčům nahnali strachu. Nebylo zapotřebí; tygra nikdy předtím neviděli a nebyli si jistí, zda jim přece jen nehrozí bídná smrt.

Denis sesedl s koně a pustil ho na volno. Vyčkal, až všichni sesedli; o koně hráčů se postarali tygři. Nejdřív se vykoupali; Denis si neodpustil předvedení triku, než se ponořil do vody, nechal svůj kostým rozplynout a po koupeli jej zas obnovil. Dýchnutím na větvičku zapálil oheň a od něho větší, ke kterému mohli usednout. Ničeho si nevšímal, ale oba hosty pozorně sledoval. Možná i sondoval jejich mysl.

Když usedli k ohni, tygři uzavřeli kruh. Denis zahájil jednání:

„Jak akce probíhala?“

Vyprávěl Donald, stručně a jasně; Ted ho jen doplňoval a opravoval, když něco zapomněl. Denis pozorně naslouchal a občas kývl hlavou.

„Zbyly vám nějaké peníze?“ zeptal se pak.

„Mně asi dvacet dolarů,“ řekl Ted, „Na drobné výdaje...“

„V pořádku. Nech si je od cesty. Tobě nic?“

„Všechno jsem vsadil do hry, jak jsi řekl.“

„Máte ty peníze?“

„Jsou v jejich vaku. Zatím jsme jim je nechali.“

„Správně. Ty peníze jsou vaše, Jeffe a Kite. Vyhráli jste je poctivě. Dokonce dodám těch Tedových dvacet dolarů, abyste si nemohli stěžovat, že vás šidíme.“

„To by snad ani nebylo nutný, šéfe,“ řekl Kit zdvořile, „My nejsme tak hladový, rádi se vzdáme čehokoliv...“

„Ne, je to vaše. Jako záloha na další spolupráci. Mám v úmyslu nabídnout vám určitý obchod.“

„To jsme předpokládali, šéfe.“ řekl Jeff.

„Neříkejte mi šéfe. Jmenuji se Denis Baarfelt, ale pro vás bude lepší, když tuhle informaci rychle zapomenete. Jinak mi říkají taky Denny. Vy mi tak budete říkat taky.“

„V pořádku, Denny. Oč jde v tom obchodu?“

„Víte, co je to burza, pánové?“

„No – zdali!“

„Hrál jsi někdy na burze, Jeffe?“

„Přišel jsem na ní o všecko, co jsem zdědil po fotrovi. Není větší zlodějna, než tyhle burzovní spekulace.“

„Záleží na tom, kdo jak hraje a kolik toho ví o pohybech akcií. Ty taky víš, jak funguje burza, Kite?“

„No... viděl jsem to, ale nikdy jsem neměl dost, abych si taky zahrál. Že jsem tlustej, hraju boháče; zatím jsem z chudobný a životem zdeptaný rodiny. Jeff je proti mě pracháč jako starej Rotschild...“

„Fajn. Budeš hrát bohatého hlupáka, jako doposud. Jeff bude hrát makléře. Dáme vám slušné šaty, zajistíme určitou reprezentaci... taky peníze. Budete nakupovat a prodávat podle příkazů lidí, které vám doporučím. Chápete?“

„Zkrátka a dobře: budem švindlovat na burze. Naše starý řemeslo, akorát trochu vylepšený. A co za to?“

„Platíme dobře, jen se neboj. Budete dostávat pevný plat, ke kterému můžeme případně přidat nějakou prémii za zvlášť zdařilé kousky. To bude záležet na vašem šéfovi.“

„Hm. Jeden drobný dotaz: proč tam nehrajete sami?“

„Protože jsme domorodci a mohli bychom se prozradit. Vy jste bílí a máte v pořádku doklady, to je určitá výhoda. Budete-li postupovat opatrně a rozvážně, můžete se časem stát součástí burzy a podílet se na velkých obchodech. Jenom vám chci připomenout, jednou provždy: musíte se bezpodmínečně řídit příkazy nadřízených. Jakákoliv soukromá iniciativa se trestá; možná i smrtí. Chápete to?“

„Nejsme padlý na hlavu. A kdybychom chtěli sami koupit něco menšího za svoje peníze?“

„Dostanete přesné tipy, chcete-li. Máme určité informace, kterých budete smět využívat; podle uvážení vašeho šéfa. Budete kupovat a prodávat akcie. Neradím vám starat se o ty další věci. Nebo případně o tom moc povídat.“

„Půjde o velký věci?“ zeptal se Kit.

„O velmi velký věci.“

„Tak to je blbý. Pravděpodobně si nás brzo všimnou; a mohlo by jim něco dojít, eventuálně nás zabásnout. Co ty na to?“

„To by skutečně mohli. Ale to je riziko podnikání.“

„Hm. To riziko by se značně snížilo, kdybysme na to nebyli úplně sami. Chápeš to, Denny?“

„Možná, že chápu.“

„Totiž... my neradi pracujem sami. Když jde o velkou věc, vyhovuje nám spíš práce v určitým sehraným týmu. Známe pár lidí, který by dokázali spolupracovat. Víc lidí dokáže víc udělat, jestli to nevíš...“

„Slyšel jsem o tom, Ty lidi dokážeš najít a zasvětit sám, nebo k tomu něco potřebuješ?“

„No... až přijdu do města, časem se s některejma setkám. Co by se stalo, kdyby nám pomáhali? Občas a za dobrou odměnu, samozřejmě...“

„To se rozumí samo sebou. Musí ti lidé vědět, pro koho a na čí příkaz pracují?“

„Ani by nemuseli. Mezi naší branží vládne důvěra.“

„Umím si představit. Ale jejich jména bude muset znát váš šéf. Hlavně pro případ, že by došlo k nějakým konfliktům. Chápete to?“

„Chápeme hlavně to, že bysme se časem mohli vypracovat na blízké spolupracovníky šéfa. Nebo snad ne?“

„Neuvažuješ hloupě, kamaráde. Mohli, a poměrně brzy. Když to dobře půjde. Když to půjde špatně, bude to horší...“

„Chápu, Denny. Co jsi chtěl, Jeffe?“

„Že by se na to hodil Šedivák. Seděl jsem s ním v base; ale on není gambler, kdežto sňatkovej podvodník.“

„Takový člověk je cvičený v umění vyvolávat důvěru. Klidně ho zapojte taky; ale ať si dává pozor. Všichni vaši spolupracovníci by měli vědět, že ty kšefty sice budou hodně vynášet, ale hrozí taky určité nebezpečí. To menší je policie; v případě, že se prozradí spolupráce s námi. To větší hrozí, když někdo udělá chybu. Něco vykecá nepříteli.“

Jeff vzdychl. „Můžu skromnou otázku? Co by se s námi stalo, kdybychom tu tvoji nabídku odmítli?“

Denis se zatvářil smutně. „Zkus hádat.“

„Aha. Viděli jsme tyhle tvoje pistolníky. Máte jich víc?“

„Kolik jich potřebujeme.“

„I mezi přistěhovalci?“

„Smrt je lehká a tichá jako noční pták. Nevíš, kam zaletí...“

„Tomu rozumím. Máš to chytře zorganizovaný. Prý tvůj fotřík býval kdysi velkým šéfem v Itálii. A moc kamarádil s jedním chlápkem ze Sicílie.“

„Můj otec prokázal dobrodiní mnoha lidem z Itálie. I ze Sicílie.“

„Když jsem odjížděl z Kingtownu, mluvilo se tam, že se nedávno nastěhoval jistej don Isidorio di Santa Clara. Příjemně vypadající, velmi ctihodný pán, má šest synů a pět dcer, nebo obráceně, to nevím. Jenže k takovýmu pánovi se my nedostanem...“

Denis si přetřel dlaní tvář. „Ty nejsi hloupý, Kite.“

„Kdybych byl hloupý, nemohl bych pracovat v týhle branži. Taky my jsme hledali přátele, Denny. Pro nás je nejlepší dobře organizovaná parta, která tě podpoří a zachytí, když je ti zle. Proto jsme uvažovali o možnosti pracovat pro Santa Claru. Teď vidíme jako lepší pracovat pro tebe.“

„Nebo pro oba.“ řekl Denis zamyšleně.

„I to je docela přijatelná možnost.“

„Nevím, jak to uděláme. Prozatím se dohodneme takhle: odjedete do Kingtownu a obrátíte se na mého přítele, který se jmenuje hrabě Rolf Szarkay. Dám vám jeho adresu. Ten vás spojí s dalšími lidmi, a ti vám dají instrukce a peníze. Souhlasíte s tím?“

Jeff povstal. „Natolik už jsem viděl a slyšel, abych věděl, že lidi, co spolupracovali s Arminy a zachovávali pravidla hry, na to nikdy nedoplatili. Souhlasíme!“

Denis jim podal ruku – tím bylo spojenectví uzavřeno.

Ještě téhož dne se rozloučili; Denis se vrátil do Aurrgharru, hráči ulehčeně odjeli za řeku a trampové do srubu pod Stříbrnou skalou.

Errata:

30.05.2021 11:41