Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zaprášenou rozježděnou cestou ve vyprahlé stepi se pomalu ubíral jezdec. Prach pokryl jeho koně i celé tělo. Byl ještě chlapec, jel nahý na koni bez sedla, pouze na pokrývce, řídil mentálními impulsy. Neměl ani žádnou zbraň, ačkoliv nebyl čaroděj. Veškerý majetek měl v jediné brašně.

Na cestě bylo patrno, že zcela nedávno tudy projelo větší množství vozidel; prach, který zvířila, se doposud nestačil usadit a zvyšoval i tak dost nepříjemné prostředí. Celá step byla vyprahlá, vyschlá na troud; bylo krátce před obdobím dešťů a země čekala na vláhu jako na smilování.

Za největšího poledního žáru, když se marně ohlížel po nějakém stínu, spatřil jezdec v dálce tmavý bod, který se nehýbal, ale setrvával na místě. Když se ocitl blíž, poznal těžký vystěhovalecký vůz tažený voly; ti však byli vypřaženi a leželi sklesle opodál vozu. Když byl ještě blíž, povšiml si, že vůz napolo leží na boku v nějaké prohlubenině; zřejmě měl nehodu.

Až blízko u vozu spatřil lidi, kteří se skrývali ve stínu: asi šestiletý chlapec ležel na zemi, vedle něj seděla žena tmavší pleti s dlouhými černými copy a mlčky zírala do prázdna. Muž seděl vedle ní, opřen o kolo vozu, hlavu zvrácenou dozadu, sípavě chrápal. I v tomto hrozném vedru měl oblečeny černé soukenné kalhoty a kabát, černý klobouk a vázanku na bílé košili. Jeho tvář byla přísná a strohá, dlouhé vousy rozčesané do dvou pramenů. Na kolenou mu ležela kniha.

Když jezdec dojel k vozu, zvedla žena hlavu a prohlédla si ho. Potom se lehce dotkla rukou svého muže, ten přestal chrápat a urychleně se zvedl. Jezdec zůstal stát před nimi a pozoroval je ostře a pátravě.

„Dovolte mi, bratře, abych vám popřál pěkný dobrý den,“ pravil důstojně a vážně muž, „Jaká šťastná náhoda vás přivádí?“

Jezdec seskočil s koně a trochu ze sebe oklepal prach. Protiváhu jeho kožené brašně tvořil vak s vodou; chlapec si vypláchl ústa a vyplivl vodu.

„Chcete?“ natáhl vak k muži.

„Děkuji vám, ušlechtilý domorodče, avšak není nám zapotřebí takového dobrodiní. Pán nás obrnil vůči protivenstvím a nesnázím tohoto světa.“

Chlapec se zatvářil skepticky; poklekl a obrátil kluka na záda. „Ten malý je už na konci sil.“ podotkl.

„Je mladý. Ale Bůh mu zajisté dodá sílu.“

„Hm.“ Jezdec nechal vak s vodou u chlapce, vlastně jej strčil do ruky ženě. Sám obešel vůz kolem dokola. „Zlomená zadní náprava.“ konstatoval.

„Usoudil jste správně, bratře. Sami nedokážeme tuto závadu odstranit, ani při nejvyšším vypětí sil. Náš vůz sklouzl do té jámy, kterou nám jistě nastražilo samo peklo.“

„Echm,“ jezdec si odplivl do řečené jámy a vrátil se do stínu, „Poslechni, to nemáte na tom voze zásobní nápravu? Nebo aspoň nějaký klacek, kterým by se dala provizorně nahradit?“

Muž zvedl ze země jakýsi nedůvěryhodně vypadající klacíček. „Toto nám zanechali přátelé z naší výpravy, abychom mohli svůj vůz opravit. Nicméně než jsme dokázali tu práci vykonat, panující horko postoupilo natolik, že jsem rozhodl práci přerušit a uchýlit se do stínu, abychom přečkali ve zdraví.“

„A proč vám nepomohli?“

„Kdo?“

„Ti, co vám nechali ten klacek.“

„Plukovník předpokládal, že opravíme vůz brzy. Spěchal, aby dosáhl pramene vody a mohl se tam včas utábořit.“

„Kdo je plukovník?“

„Muž, jenž vede naši vystěhovaleckou karavanu. Byli jsme na cestě na jih, kde si, dá-li to Bůh, založíme nové domovy.“

„Aha. A vy jste kdo?“

„Jmenuji se Ebenezer Weston. Toto je má žena a syn.“

„Já jsem Bruce Button. Z End City.“

„Požehnaný, kdož kráčí cestou Páně.“

„Jo... děkuju. Ty jsi nějaký kazatel?“

„Patříme ke Společenstvu vyvolenců Božích, kterým bylo dáno právo a úkol, přivést tomuto světu mír a pořádek.“

„Američan?“

„Moji předkové kolonizovali půdu, kterou Bůh dal lidu svému v té zemi. V ní počestně žili a zemřeli a byli pohřbeni.“

„Proč jste tam nezůstali?“

„Bohužel – provinil jsem se proti řádu a dobrému mravu věcí tím, že jsem pojal za choť ženu z národa, jenž Hospodin zavrhl; moji bratři hleděli na mne z téhož důvodu nepřátelsky a upírali mi podíl na otcovském dědictví. Rozhodl jsem se tedy najít novou zemi, kde bych mohl v míru žít a vychovávat svého syna.“

„Tvoje žena vypadá jako... Indiánka?“

„Správně díš, mladý příteli. Nehorši se na mne, prosím; milosrdný Bůh ve své neskonalé dobrotě dopustil, abych vzplanul k této ženě upřímnou láskou a ona vstoupila do srdce mého jakožto Sarai do srdce Abrahámova. I když se to příčí dobrému mravu a nenalezl jsem pochopení mezi bližními svými, nezapudím ji od sebe, aniž zavrhnu, neboť ji stále miluji a chci s ní dožít konce svých dnů.“ Ebenezer Weston přešel ke své ženě a zlehka ji pohladil po vlasech. Ona jej na oplátku pohladila po ruce.

Bruce potřásl hlavou. „To je moc hezký, Westone. Jenže teď bych radši pomýšlel na to, jak opravit vůz a dohonit tu vaši karavanu.“

„Nezoufám. Bůh neopustí dítek svých v nouzi.“

„Doufejme, že je laskavější než ten plukovník, co vás klidně opustil. Jak to vypadá, moc schopnej vůdce karavany asi nebude.“ Bruce zvedl ze země již zmíněný klacek, vzal ho do ruky a s trochou námahy ohnul, „Kdo vám řekl, že tohle je schopný nahradit zlomenou nápravu?“

„Plukovník. Daroval nám tento kus dřeva a...“

„Tch! Až uvidím toho tvýho plukovníka, narvu mu ten klacek do... análního otvoru. Chlap, kterej nechá člena svý karavany ve stepi bez pomoci, je prašivej lump a zaslouží provaz!“

„Nehorši se na něho, bratře. Spěchal k vodě! Již několik dní nám nebylo dopřáno napít se čisté vody a zásoby ubývají...“

„Tím hůř. V tý karavaně jsou jen takovýhle vozy?“

„Nikoliv. Několik terénních automobilů a pásový náklaďák pana plukovníka. Vozů je tam jen asi třetina.“

„To vám nemohl nechat ten pásák na pomoc? Co je to za plukovníka? Armin?“

„Nevím. Jeho jméno je D.O. Fokisson a byl plukovníkem armády; později byl demobilizován.“

„Jestli nechal taky ve stepi odloučenou jednotku, zaslouží zastřelit. Ty, Westone, začneme uvažovat rozumně. Máte nějakou vodu?“

„Jistě. Poslední zbytek šetřím pro svého syna na večer.“

„Já mám tenhle vak. Dobře, nejdřív musíme dostat ten vůz z jámy. Zkusím promluvit s těmi voly, připřáhneme i mýho koně. Z boku, aby se vůz nepřekotil. Doufám, že to půjde.“

„Dohovořit se s voly? Slyšel jsem, že domorodci ovládají různé triky...“

„Budeš se divit, nejsem domorodec. Přijeli jsme, když jsem byl ještě dítě.“

„Odpusť mé nevědomosti. Domníval jsem se, když chodíš nahý a...“

„Snažím se ovládat termoregulaci. Vyrovnávat stav svého těla s vnějšími podmínkami stepi. V tom případě oblečení dost překáží.“

Bruce přešel k dobytčatům a začal na ně mírně a trpělivě hovořit. Ostatní ho trochu nedůvěřivě sledovali; volové potom koukali jako volové. Navzdory obecnému mínění vykastrovaní hovězí sudokopytníci nejsou hloupí; přemýšlejí pouze velmi pomalu a výhradně o věcech, které se jich týkají. Což v jejich situaci je pastva, napájení a snaha vyhnout se práci, kterou od nich požadují pošetilí primáti. Samozřejmě, pokud lidé na svém názoru trvají, musí se vůl podřídit a dělat, co po něm chtějí. Ale někdy to trvá dost dlouho a občas je naděje, že si to člověk rozmyslí.

V tomto případě se v mysli obou volů (současně) objevila myšlenka, že by bylo dobré vstát, nechat se připřáhnout k vozu a na pokyn důkladně zabrat. Což byl nápad tak nečekaný, že je ani nenapadlo podezření, že není jejich. Jak už jsme řekli, vůl není příliš bystrý. Takže se zvedli, nacouvali kam bylo potřeba a vyčkali, až je připřáhl. Kupodivu neříkal vůbec nic, pouze je vlídným hlasem chválil. Weston byl zbožný a laskavý i ke zvířatům, avšak rozhodně křičel podstatně víc a častěji.

Bruceův kůň taky pomáhal, aniž byl vyzván. Bylo to zvíře z chovu, který už několik generací byl v kontaktu s lidmi ovládajícími mentální spojení. Očekával, že jej člověk bude řídit myšlenkami; dokonce měl určité povědomí, že takto bude probíhat celý život jeho i jeho hříbat. Byly to na koně dost neobvyklé nápady; tušil něco o minulosti i budoucnosti, poznával členy své rodiny jinak než instinktem a měl rád lidi, kteří patřili do jeho klanu. On dokonce věděl, že existují lidé dvojího druhu: jedni ovládají koně myšlenkami a dokážou jim zpříjemnit život pocity, které jsou nesmírně příjemné. Druzí lidé to nedokážou, neumějí se se zvířaty domluvit, proto jsou někdy zlí a krutí. Někteří jsou dokonce nepřátelé.

Bruce často uvažoval, zda jeho kůň chápe něco o Eponé, své bohyni. Jistě o ní věděl něco od pána; takové informace sice nechápal, ale bral na vědomí jako něco, co bude možná někdy potřebovat. Bruce měl rád a snažil se mu vyhovět, jak jen to šlo. Taky teď se snažil, až to zaráželo.

Weston, jeho žena i Bruce se opřeli do vozu, hřebec táhl na opačnou stranu, volové zabrali a táhli. Chlapec Bertík se chystal zarazit pod vůz vzpěru, jakmile ho dobytčata odtáhnou dost daleko.

„No vida,“ řekl Bruce, když vůz stál na vzpěře, „Teď musíme najít pořádný kus dřeva na nápravu. Ten všivák, co vám dal tohle, buď viděl práci z rychlíku, nebo vás tady chtěl zahladit. Máte sekeru?“

„Mám ve voze; ale je to zbytečné, bratře. Za celou cestu jsme nepotkali nic, co by se podobalo kmeni stromu.“

Bruce si zaclonil oči a ukázal k obzoru. „Tam na tom vršku vidím cosi zelenýho. Vsadil bych se, že jsou to stromy. Když mi půjčíte sekeru, zajedu tam a přitáhnu nějaký lepší kus dřeva. Odhaduji tak tři hodiny cesty tam, tři zpátky, dvě počítám na práci. Za osm hodin bych mohl být zpátky.“

„Budeme tě nedočkavě vyhlížet, bratře.“

„Hm. Dejte mi vaše měchy na vodu, zkusím se podívat, jestli tam není nějaký pramen. Nechám vám tady svůj vak. Snad přežijete.“

Weston se pokřižoval: „Bůh tě provázej, milý bratře.“

Bruce něco zabručel, naskočil na koně a vyrazil směrem, který určil. Weston usedl do stínu, otevřel Bibli a počal zvučným a vroucím hlasem číst své ženě a synovi ze svatého textu.

Bruce získal koně celkem nedávno, ale od té chvíle s ním žil v symbióze, takže velmi dobře věděl, jak se cítí a jakou rychlostí může jet. Zajisté ho mohl pobídnout pouhou myšlenkou, kůň by to přijal jako vlastní nápad, ale nechtěl to dělat, dokud to nebude nezbytně nutné. Přesto z nich obou tekl pot, než dorazili k pahorku, pokrytému prachem zešedivělými pokroucenými stromy. Z houštiny vyrazilo několik skákavých antilop a dvě zebry; to Bruce mohl považovat za náznak, že v lesíku bude voda.

Nemýlil se; mezi stromy se vinul ze země tenký pramínek a o několik kroků dál se zase do země vpíjel. Na těch pár metrech však stačil napájet spoustu zvěře, jak dokazovaly stopy kopýtek i šelmích tlapek. Bruce ze zvyku prohlédl stopy a ujasnil si, jaká zvěř sem chodí; pak vylil zbytek vody z měchu a nainstaloval otvor k prameni; bude trvat dlouho, než se celý naplní. Na chvíli se položil tak, aby mu voda ochlazovala co největší část těla; když si odpočinul, pustil se do práce.

Od pramene bylo vidět na všechny stromy tohoto lesíka, tak si mohl už při odpočinku rozvážit, který strom vybere. Nebylo to jednoduché, většina byla slabá a pokroucená. Kromě toho se slunce chýlilo k západu, bylo nutno si pospíšit. Vybral jeden ze dvou nejméně křivých, plivl si do dlaní a zaťal sekeru; bylo to tvrdé, houževnaté dřevo a musel těžce pracovat, než se mu podařilo jeho odpor přemoci.

Na chvíli si odpočinul, přešel k okraji lesa a rozhlížel se; byla už úplná tma, ve stepi se ozývalo kvílení šakalů a výtí vlků nebo divokých psů. Několikrát se tmou mihly stíny býložravých zvířat, která přicházela k napajedlu; když viděla člověka, radši se urychleně vzdálila do bezpečí.

Jednou si Bruce všiml záře plamene na jižním obzoru; hleděl tím směrem a uvažoval, co to může být. I když téměř nebylo pochyb: stepní požár, častý a obvyklý zvláště v této době, kdy step byla suchá a připravená chytit na první plamínek. Ale stepní požár byl také pohromou pro vše, co kolem žilo: zvěř, ptáky, hmyz – i lidem by mohl uškodit, kdyby jej neomezovaly potoky a říčky. Snad v tuto dobu nejsou ještě všechny úplně vyschlé a oheň se o ně zastaví.

Bruce hleděl na požár dlouho; zkusil směr větru a seznal, že fouká od severu na jih. To znamená, že požár v žádném případě nedojde sem a neohrozí rodinu Westonovu. Nicméně mohl by případně ohrozit karavanu plukovníka Fokissona, zvláště pokud její velitel není zrovna zkušeným zálesákem. Jak tak Bruce přemýšlel, oheň pozvolna ustával, až nakonec uhasl docela; zřejmě narazil na překážku, nebo jej lidé utloukli. Třeba to byla jen zář velkého táboráku lidí z karavany, který se mohl rozšířit víc než chtěli.

Bruce dokončil práci, naložil kmen na koně a vyrazil na zpáteční cestu. Ježto kmen byl těžký a kůň dost unavený, šel většinou pěšky vedle; narazil tak na stopu antilopy přímorožce, zřejmě čerstvě poraněné. Jak to poznal? Po čichu, samozřejmě; ve městě sice jeho smysly poněkud ochably, zato však se zlepšila schopnost vycítit auru trpícího zvířete. Nechal koně jít samotného, doběhl přímorožce a prohlédl ho; dospěl k názoru, že mu není pomoci. Ztratil hodně krve, teď ležel na boku, ztěžka oddychoval a když pochopil ohrožení, pokusil se zvednout na nohy, ale neměl sílu.

„Zasloužíš si čestnou smrt, bratře.“ řekl mu Bruce.

Přímorožec se ještě jednou pokusil vstát; opět marně.

Bruce ještě nikdy nikoho nezabil úderem do srdce. Neměl příležitost. Teď vztáhl ruku a vyslal impuls; už dlouho namáhané srdce nešťastné antilopy se roztrhlo zevnitř, jako by vybuchlo. Přímorožec vykvikl a zemřel.

Bruce mu prokousl hrdlo a napil se čerstvé krve. Dodala mu sílu. Sekerou zvíře rozporcoval a vzal si dostatek masa, aby se najedli čtyři lidé. Chvíli váhal nad krásnou hlavou s dlouhými zakroucenými rohy; rád by si jimi ozdobil svou pracovnu, ale tahat s sebou hlavu... navíc žádnou pracovnu nemá a ještě dlouho mít nebude. A ještě něco...

Bruce byl bojovník, ale dlouho žil s čarodějkami a nemohl uniknout jejich snaze vzdělávat vše, co se kolem hýbalo. Lákalo ho popovídat si s duchem toho zvířete, ačkoliv věděl, že nich chytrého se od něj nedozví. Prozatím se bavil pouze s živými zvířaty. Ale teď byla noc, byl při síle a nebál se. Zkusil najít v prostoru odcházející duši; jak správně tušil, byla zmatená, vylekaná a dosud pod vlivem bolesti z umírání. Tiše a jemně se s ní spojil; zkusil přímorožce uklidnit a navyknout na fakt, že byl osvobozen z hmotného těla. Objímal tu duši, hladil a konejšil, až se ta nešťastná bytost zcela uklidnila. Pak mu ukázal směr na zelené pastviny, které jej čekají, a kde nejsou lvi, hyeny, divocí psi... ani lidé.

I zvířata mají svůj ráj.

Jenže se stalo něco, co nečekal. Step byla plná bloudících bytostí; dlouho už čekaly, zmatené a nevědomé, a když teď postřehly místo své spásy, ze široka i daleka se sem sbíhaly. Bruce Button nebyl kněz, s jeho templářským zasvěcením to bylo všelijaké, ale vtloukli mu do hlavy jedno: když si neví rady, obrátit se na nadřízené. Kdysi dávno takoví jako on nosili osmihrotý kříž vpálený do kůže na hrudní kosti; on ho samozřejmě neměl, ale věděl kde má být, tak tam složil ruce, představil si znamení a vyslal do něj impuls energie. Očekával ránu, ale ne blesk; zařval bolestí a propadl se...

Ne. Nebylo to bezvědomí, jen kratičká nevyrovnanost. Potom se vesmír nad jeho hlavou rozzářil oslňujícím světlem; odněkud z výšky sjely blesky přímo do jeho těla, ale neublížily mu, naopak mu dodaly sílu.

To je nádhera, pomyslel si, To všecko kvůli těm zvířatům?

A někdo v dáli odpověděl: Nestarej se.

Tak se uklidnil a nestaral se. Jen tam stál a koupal se v čisté energii.

Trvalo to tak půl vteřiny. Potom se probral k jasnému vědomí a zároveň si povšiml, že je obklopen tuctem divokých psů. Udělali kolem něho a přímorožce kruh, vzrušeně oddychovali a oči jim svítily.

„Ale kruci!“ řekl Bruce upřímně a nahlas.

„To je naše kořist.“ oznámil mu ten největší, asi vůdce smečky.

Bruce vzdychl. „Chcete o ni bojovat?“ zeptal se rozechvělým hlasem.

Psi se rozesmáli. Nebylo jisté, zda moc přátelsky.

„My máme zuby, nevšiml sis?“

Bruce věděl, že kdyby došlo k boji, se zlou by se potázal. Těch psů je hodně a jsou hladoví. Kdysi byli přátelští, jenže to už je dávno a od války se vystřídalo několik generací. Ovšem nebylo by dobré...

Vzpomněl si na jednu oblíbenou pohádku. Nahrbil se a zaskuhral jako stará ježibaba, kterou ovšem v originále hrál taky chlap:

„Ty máš svaly – já mám čáry!“

Psi se rozesmáli ještě víc. Teď už byli těsně u něho.

„Znáš Příběhy?“ zeptal se některý.

„Pár jich znám.“

„Máš čokla? Nechceš si z nás vybrat?“

„Co bych s váma tak asi dělal?“

„Lovil! Jíš maso a piješ krev. Chybí ti jenom správnej pes!“

„Hele, kluci chlupatí: mám tady kousek kamarády, poškodil se jim vůz a já jim vezu ten klacek na opravu. Napadlo mi vzít kousek masa...“

„My víme. Viděli jsme je. I tvoje stopy.“

„A spěchám.“

„My víme. Najíme se a doběhneme tě. Chceš?“

„Neblázni. Je mezi nima dítě, vyděsíte ho.“

„On se bojí pejsků?“

„Uvažuj, miláčku. Jste obrovský, zubatý a nebezpečný. Jde z vás hrůza.“

„Bezva. S těma lidma bude legrace. Ty jsi jejich Ochránce?“

„Blázníš? Jel jsem kolem, tak jim pomáhám.“

„Jsi bojovník. Wé Ef. Dost dobrej. Vážně nechceš pejsky?“

„Nechci. Nevěděl bych, co s váma.“

„Až vyrazíš do boje.“

„Nikdy nepůjdu do boje.“ Když to říkal, zaváhal. Měl přátele, kteří se do války chystali. Ovšem – divocí psi v Kosmické Flotile?

„Rozmysli si to. My jsme dobrý čoklové!“

Správně tušil, že jsou ochotni diskutovat dlouho, téměř věčně.

„Víte co? Já padám, ježto spěchám. Jediný, co bych chtěl, je ta krásná lebka s rohama. Dal bych si ji na zeď. Jinak je všecko vaše.“

„Tak jo. My se přihlásíme.“

Vzdychl, vzal oddělené kusy masa a šel doběhnout svého koně.

Téměř svítalo, když unavený kůň doklopýtal k vozu. Westonové spali schouleni k sobě, chlapce měli uprostřed; Indiánka se na okamžik probudila, ale Bruce jí dal znamení, aby muže nebudila. Složil náklad s koně a pak se vedle nich natáhl k odpočinku. Usnul téměř okamžitě.

Když se probudil, byl už bílý den. Indiánka byla vzhůru, ale Westonové pořád ještě spali. Tentokrát je Bruce probudil; bylo na čase, matka udělala malý oheň, vařila na něm kávu a opékala plátky masa na tenkých klacících. Všichni se nasnídali; pak společně přitesali kládu na potřebnou délku, vytloukli zbytky staré nápravy a zarazili novou. Trvalo jim to přes tři hodiny a chlapec si při tom do krve odřel ruku – kupodivu neřekl vůbec nic, jenom si olizoval krev. Zřejmě byl vychován svojí matkou ke statečnosti a trpělivému přecházení podobných trýzní.

Ovšem jedna událost ho vzrušila víc než dost.

„Tati, podívej!“ vykřikl.

Zvedli hlavy. Okolo vozu kroužil tucet divokých psů a dva z nich vlekli lebku přímorožce i s rohy. Nebyla kloudně okousaná, ale snažili se.

„Přinesli jsme ti tu hlavu!“ oznámil vůdce smečky.

Weston s námahou udržoval klid. Zřejmě se bál o rodinu.

Chlapec měl zcela jiný názor. „Tati, ty jsou krásný!“

„Nesahej na ně, kousli by tě!“

„A proč?“

Weston s úžasem zjistil, že už teď jeho syn hladí každou rukou jednoho psa a nezdá se, že by mu chtěli ublížit. Naopak se k němu tlačili.

„Jsou to divocí psi,“ vysvětlil Bruce, „Původně žili v Africe, ale císař Charry přivezl jejich předky sem. Teď jsou všude...“

Vůdce smečky přistoupil k Westonovi a pokusil se vypadat důstojně.

„Neublížíme nikomu z lidí.“ řekl, „Chceme být vaši přátelé.“

„Ty mluvíš... jako člověk!“ obvinil jej Weston.

„Ano, správně. Jsem rád, že mi rozumíš. Naši mladí se odmítají učit řeč lidí, že je to zbytečné. Teď mohou vidět, že není.“

„Jste zvířata! Nebyla vám dána lidská řeč!“

„Našemu rodu ano. Ale mnoho našich bratří žije v temnotě nevědomosti.“

„Myslíte tedy jako lidé?“

„Nevím, jak myslí lidé. Jsme Reorti. Jsme, jací jsme.“

„Doufám, že nejste démoni z Pekla?“

„Ne. Ti vypadají jinak.“

„Znáte je?“

„Naši předkové odešli bojovat proti Infernu. I my jednou půjdeme.“

Bruce věděl, o čem je řeč. Weston naštěstí ne.

„Jsme služebníci Chrámu.“ dodal pes na vysvětlenou.

„Myslí tím, že je Templář,“ pokusil se Bruce vysvětlit, „Na rozdíl od nás oni do řádu vstupovat nemusí, už se tak rodí. Mají vlastní lóži a stávají se rytíři automaticky...“ Zaváhal. Vytušil, že Weston moc nechápe.

„Víš, co se děje dál na jihu?“ zeptal se pes.

„Nějaký stepní požár, hádal bych.“

„Ano. Jsou tam lidé. Asi potřebují pomoc.“

„Hned se vydáme na cestu.“

„Ale dej si pozor. Ti lidé po nás střílejí.“

Bruce vzdychl. Situace se nepříjemně komplikovala.

„Westone, ten plukovník – má k ruce nějakého domorodého stopaře? Nebo se taky spoléhá jen na Prozřetelnost?“

„Je s ním jeden místní člověk. Vládní zmocněnec, má vytyčit půdu, kterou nám vláda přidělila.“

„Zmocněnec? To asi nebude moc zkušený zálesák, co? Rozumí tam aspoň někdo životu v divočině?“

„Plukovník říkal, že strávil dlouhá léta v boji...“

„No, bezva. Zbytečně bych se ptal, na který straně.“

„Pravděpodobně budeš lepším průvodcem než on.“

Bruce vzdychl znovu. „Nejlepší průvodci jsou támhle ta smečka. Proběhnou během chvilky velkou část kraje, všechno objeví a přijdou nahlásit. Baví je to. Obživu si naloví a ještě zbyde pro nás, ale... jsou mlsní a hraví. Jedno velmi vážné varování: nemazlete se s nimi a nehrajte si, nebo se jich už do smrti nezbavíte. To se týká zvlášť Robíka.“

Varování bylo pravdivé, bohužel poněkud opožděné. Už teď si se psy hrál a vřískal nadšením. Jednomu se už povedlo mu utrhnout rukáv.

„Pohneme se.“ rozhodl Bruce.

Zapřáhli voly a vyrazili na cestu. Velmi pomalu, jak je volským zvykem. Bruce a Weston seděli na kozlíku, žena a dítě vzadu ve voze. Ovšem Robík se občas sesmekl dolů, běhal se psy a hrál si s nimi. U vozu zůstali jenom ti nejmladší, sotva odrostlá štěňata; ostatní se rozběhli po stepi a jen občas některý přiběhl něco ohlásit. Očividně se bavili.

Za poledního žáru ohlásili psi, že se blíží k tábořišti. A vskutku, už za hodinu spatřili na obzoru shluk všelijakých vozidel, srovnaných do kruhu, mezi nimi neuspořádané stany. Stoupal odtamtud kouř, ale to nebyl problém; dál na jih se táhlo zčernalé spáleniště. Lidé už je zpozorovali, sbíhali se a mávali jim na pozdrav.

„Pejskové, držte se u vozu a pro jistotu se tvařte přátelsky. No tedy... tvařte se jak chcete. Hlavně se držte blízko mne.“

Bruce celkem správně tušil, že jeho vzhled v nich vyvolá nedůvěru. Ovšem těžko s tím mohl něco dělat. I kdyby se oblékl, bylo by to ještě horší.

Když se vůz Westonů přiblížil, rozběhlo se jim naproti několik mužů a výrostků, všichni se zbraněmi. Vyptávali se Westona, proč tak dlouho nejel. Obdařil je řadou biblických citátů, na které nebyli zvědavi, ovšem taky jim řekl, jak se mu nedařilo vůz opravit, než přijel Bruce a pomohl mu.

A položil otázku: „Proč jste se vlastně nehnuli dál? Neříkejte, že jste se rozhodli na nás čekat!“

„Totiž... plukovník čeká, až skončí požár stepi. Tady jsme zatím v bezpečí a je tu i voda, i když kalná. Počkáme tady, dokud všechno neshoří.“

„Myslel jsem, že už to zhaslo!“ řekl Bruce, „V noci přece oheň uhasl, to jsem viděl z vršku...“ ukázal rukou.

„To jsme uplácali my. Ale přes noc to chytlo znova, asi někde zůstala jiskřička. To už jsme uhasit nedokázali. Teď to hoří dál na jih.“

„Koukám.“ Bruce se zhnuseně rozhlédl po spáleništi, táhnoucímu se k obzoru, „Co že jste se připletli zrovna ke stepnímu požáru a právě tady?“

„To nebyl stepní požár!“ řekl jeden z mužů, „To jsme přece zapálili my!“

„Cože?“ Bruce se nevěřícně zamračil, „A proč?“

„Pan plukovník nařídil zapálit trávu, aby to vyhnalo všecky ty jedovatý hady, co tady byli. Asi se sem stáhli v období sucha... byla jich spousta. Jistě je to spálilo.“

„Ale to se přece dalo... Copak vám ten Armin nemohl říct, jak je vyhnat?“

„Ten Armin? Jako pan zmocněnec? To bylo totiž tak: když jsme zastavili, šel pan zmocněnec k vodě a díval se, jestli pramen úplně nevyschl. Při tom ho jeden ten had uštkl do kotníku. On pan zmocněnec měl jenom takový lehký boty ze zvířecí kůže... a ten had byl velikej, černej, s takovejma brejlema na tý široký kůži za krkem...“

„No, kobra. Co bylo pak?“

„Pan zmocněnec padl na zem a svíjel se v křečích. Sice do něj pan plukovník lil rum a rozřízl mu ránu nožem, ale během pár minut pan zmocněnec zemřel. Ani se neprobral...“

Bruce jen smutně vzdychl.

„No, a potom ženský začaly ječet, že nebudou v kraji, kde je tolik hadů. A pan plukovník rozhodl, že se zapálí ta tráva a celý místo pro táboření se tak od hadů vyčistí. Jenomže oheň se nám rozšířil víc, než jsme chtěli.“

„Kde je ten váš slavný plukovník?“

Ten slavný plukovník právě přicházel. Vysoký statný muž okolo padesátky, s příjemným obličejem, pečlivě načesanými stříbřitě šedými vlasy a výrazem úspěšného světáka. Oblečen byl do polovojenských šatů s několika řádovými stužkami, leč bez nárameníků, neboť už byl propuštěn z armády. Usmíval se.

„Buďte srdečně vítán, milý příteli! Hodláte se připojit k naší karavaně?“

„Ani ne. Potkal jsem ve stepi Westonovy, pomohl jim opravit vůz a dovedl jsem je sem. Taky mě zaujal ten stepní požár...“

„Ano, to je velice nepříjemná věc... Smím se zeptat: vy jste domorodec?“

„Ne tak docela. Jmenuji se Bruce Button a pocházím z End City.“

„Aha! Ale zřejmě umíte zkrotit zdejší psy...“

„Ti se ke mně přidali. Jsou moji přátelé.“

„Hm. Ale určitě se ve zdejším kraji vyznáte...?“

„No... teď, když všechno shořelo, si nejsem jist.“

„Vidíte, a v tom je ten problém! Obávám se, že bez zřetelných orientačních bodů bychom mohli zabloudit i my! Rád bych vám navrhl, zda byste byl ochoten nás dovést do nejbližšího civilizovaného místa!“

Bruce zůstal skutečně konsternován. „Poslyšte, plukovníku! Vy si skutečně myslíte, že jste schopen vést karavanu? Vlastní hloupostí jste způsobil, že step shořela; ani nevím, kolik živočichů při tom padlo za oběť! Členy své skupiny jste nechal bez pomoci uprostřed pustiny! A ještě máte tu drzost se takhle usmívat a žádat mě o pomoc?“

Kupodivu, plukovník neztratil úsměv a sebedůvěru: „Ale, snad nemusí být hned tak zle, příteli! Jistě, staly se jisté chyby. A ne všechny kvůli mně! Jde ovšem o to, jak je vyřešit...“

„Poslyšte, plukovníku, vyznáte se vůbec ve stepi? Nemohli jste si najmout někoho, kdo se vyzná alespoň v něčem?“

„Ale no tak...“ plukovník pokynem ruky utišil nejbližší muže, kteří začali nespokojeně hlučet. Obrátil se k nim: „Nebojte se, přemluvím ho! Já přece vím, jak jednat s takovými lidmi!“ Obrátil se opět a pokračoval s úsměvem, který dokonale odhaloval jeho zářivé zuby: „Co byste říkal například odměně sto dolarů? Samozřejmě našich severních, ne těch...“

„Já vám kašlu na ty peníze! Chci vědět, zda si vůbec uvědomujete, že jste zavinil dvě neodpustitelné katastrofy! Stepní požár a opuštění rodiny, kde je i dítě, bez pomoci ve stepi!“

„Ale no tak! Takovou běžnou závadu přece ti lidé museli odstranit během hodiny – nechal jsem jim tam všechno, co potřebovali! Nechápu...“

„Vyznáte se dobře v opravách takových vystěhovaleckých vozů?“

„No samozřejmě, že ne! Nikdy jsem s nimi nepřišel do styku, ani jsem to nepotřeboval. Kryté vozy jsou dneska už přežitkem minulosti, každý má přece automobil, a ten je mnohem spolehlivější a jednodušší k obsluze...“

„A že existují lidé, co na něj nemají peníze?“

Plukovník mávl lehkomyslně rukou. Tento problém pro něj neexistoval.

„Víte, co jste způsobil tím zapálením stepi? Požár může zničit celé území odtud až daleko na jih, spálit všechno živé, kromě těch hadů i zvěř a ptactvo, když už nemluvíme o hmyzu...“

„Přeháníte, mladý muži!“ plukovník neztrácel svůj zářivý úsměv, „Takový požár dojde jen k nejbližší řece a pak sám uhasne. Znám to...“

„Kde chcete najít v tom suchopáru řeku? Všechny vyschly, půda je vyprahlá vedrem! Tráva chytá jako troud a oheň se může strašlivě rozšířit!“

„No a když – stane se něco tak hrozného?“

„Tam dole na jihu jsou města, stáda dobytka, žijí tam lidé! Ten oheň může všechny ohrozit!“

„Nesmysl! Takovým ohněm se dá jednoduše a lehce projet na koni, když bude třeba! Prošli jsme jím několikrát, není to pouze na jedné čáře a dál už je jen popel, který ničemu nevadí...“

„Plukovníku, myslete! Vítr vane od severu na jih, to znamená, že každým metrem se oheň víc a víc rozšiřuje, vyvíjí strašlivý žár, vítr jej přenese i přes několikametrové překážky. Nic kromě opravdu velké vodní plochy jej nezastaví! A první velká řeka je až na hranicích!“

„Ale bože, co na tom? Mladíku, vy jste panikář!“

„A vy jste osel, člověče! Starý šedivý osel!“

Každopádně se plukovník Fokisson přestal usmívat. „To už přeháníte, mladíku! Jsem ochoten tolerovat určitou formu kritiky, ale...“

„Tohle už není kritika! Až se dostanu do End City, oznámím všechny vaše prohřešky šerifovi. Opuštění členů karavany v nouzi a zapálení stepi kvůli jednomu hadovi už stojí za to, abyste skončil před soudem!“

„Soudit – mě? Nějací špinaví nazí domorodci?“

Bruce se ušklíbl. „Víte co? Polibte mi mou nahou špinavou prdel. Westone, jedeme dál. Tenhle idiot ať si tu dělá co chce!“

Weston prozatím ani nevypřáhl voly, takže beze slova přikývl, chopil se biče a začal je pobízet k dalšímu pochodu.

„Tak přece počkejte!“ vykřikl plukovník, „To nemůžete! Vůdcem této karavany jsem já! Tito lidé mi dali svoji důvěru...“

„Protože neznají divočinu a netuší, že se v ní vyznáte stejně málo jako oni! Ostatně pochybuji, že jste byl opravdu někde plukovníkem! Já bych vás tipoval tak sotva na seržanta!“

„Byl jsem vrchní seržant!“ nafoukl se plu... no, ten muž.

„No, to je opravdu rozdíl!“

„Smím vědět, jaké hodnosti jste dosáhl vy?“

„V naší armádě si na tohle nehrajeme. Nejsem si jistý, zda jsem voják. Asi ano, ale hlavně si umím poradit s problémy!“

„Tak opakuji svoji nabídku! Dvě stě dolarů, když nás dovedete do Sheolu!“

„Znovu odpovídám: nejsem průvodce turistů a mám víc peněz, než si dokážete představit. Ale rád bych viděl tyhle dobré lidi dojít k cíli živé a pokud možno zdravé. Takže kvůli nim vás povedu.“

„No výborně! Snad se domluvíme, že...“

„Za podmínky, že každé rozhodnutí bude konzultováno se mnou.“

„No samozřejmě. Jak jinak bychom...“

„Takže první rozkaz: prohlédnu si všechny vozy a stanovím jejich přesné pořadí v karavaně. Žádný se nebude svévolně vzdalovat a v případě, že dojde k nějaké poruše, všichni na něj počkají!“

Fokisson strpěl příkaz bez hnutí tváře. Nicméně nadšený nebyl.

Bruce skutečně prošel mezi všemi vozy a průběžně vydával pokyny. Někteří vystěhovalci nebyli příliš nadšeni, ale uposlechli. Hodně na ně udělala dojem přítomnost divokých psů, kteří se mu drželi nablízku a vypadali, že by jim nevadilo sem tam někoho zakousnout. Navíc vypadal jako domorodec a ačkoliv domorodce neměli rádi, očekávali od něho záchranu.

„Tak jo, hnem se. Pokyny: první pojedou vozy tažené voly a koňmi. Auta až za nimi. Dopředu vyšlu psy, budou vyhledávat cestu. Kdyby něco, dají nám vědět včas. Doporučuji ovázat si obličej šátkem...“

Proč tohle doporučení, pochopili velmi záhy. Předtím je sužoval hnusný, všudypřítomný a neodstranitelný prach, který jim vnikal do očí, do úst i do nozder, zvlášť se usazoval v oděvu. Teď se k prachu přidal ještě černý popel, mnohem jemnější, mnohem pronikavější a v nesouměřitelně větším množství. Zatímco prach měl tendenci se usazovat, popel vířil ještě dlouho poté, co byl rozvát koly prvního vozu, vytvářel celé oblaky a vytrvale sledoval karavanu, jako by ji chtěl nadobro zadusit. Lidé lapali po dechu, pot jim stékal po těle a slepoval částečky popela do neproniknutelného černého krunýře. Špína a utrpení byli jejich průvodci; muži kleli, ženy se hádaly, děti brečely.

Bruce jel většinu času na koni v čele karavany, občas se zdržel a počkal si na konec, potom zase přejel dopředu. Počínal si zodpovědně. Bylo jasné, že sám by vyrazil co nejrychleji a urychleně opustil spálené území, ale pociťoval zodpovědnost za osud ostatních. Určitě ne kvůli odměně.

Když si chtěl odpočinout, přijel k vozu Westonových a vyšplhal na kozlík. Ebenezer předal otěže ženě, svlažil si rty a nabídl i ostatním; pouze chlapec měl právo vypít, kolik chtěl.

„Jak dlouho už žiješ v této zemi, bratře?“ zeptal se pak Weston.

„Od malička. Narodil jsem se jinde, ale to už si nepamatuju.“

„Znáš to město, kam jedeme?“

„Sheol? Jistě. Byl jsem tam několikrát.“

„Jeden z mých přátel mne ujišťoval, že Armin je země, patřící Bohu.“

„Celý vesmír patří Bohu.“

„Ovšem. Ale tento ostrov je místo, které Bůh určil jako... území zvláště hodné své pozornosti. Až tak, že chrání lidi, kteří se tu usadí.“

„S tím by se dalo souhlasit.“

„Avšak město Sheol není... je poněkud... vymyká se.“

„Armin je rozdělen na severní a jižní část. Naše město End City je přesně na hranici, kterou tvoří řeka. Dřív jsme bydleli na severním břehu, teď na jižním. Vystavěli jsme tam nové město. Můj otec je starosta a byl majitelem místní pily, teď... jsme akciová společnost a šéfuje nám jeden inženýr. Je Khazd. To je takový národ... od příchodu si nechává růst vlasy a vousy a na stěně za pracovním stolem má pověšenu válečnou sekeru.

Tím chci jen říct, že... nemám proti ničemu předsudky. Ovšem město Sheol je skutečně... zvláštní. Není součástí ani jižního, ani severního Arminu. Leží na území, kde neplatí vůbec žádné zákony, kromě jejich. A ty jsou tak divné, že se v nich nikdo nevyzná. Už chápeš?“

„Slovo Šeol je hebrejské synonymum pro Peklo.“

„Správně.“

„Jak může vláda dovolit, aby...“

„Tam není žádná vláda.“

„Takže... kdo by tam mohl zavést zákon a pořádek?“

„Nikdo.“

Weston se znepokojeně zamračil.

„Nikdo z lidí.“ upřesnil Bruce.

„Ani váš princ?“

„Až princ Lera přijme svůj úděl a vydá se na sever, bude Sheol první místo, které padne. Do té doby má právo existovat.“

„Proč to princ ještě neudělal?“

„Není vyloučeno, že ani neudělá. Víš, jsme Templáři. Máme povinnost chránit každou živou bytost bez ohledu na to, zda se nám jeví dobrá nebo zlá. Někteří dokonce tolerují různé démony, ďábly a... podobné bytosti. Dokud na nás nezaútočí, necháváme je žít.“

„Jsou to bytosti Zla!“

„Někdo by mohl považovat za bytost propadlou Zlu také mne. Nemám právo nikoho soudit. Jak jsem řekl: dokud nezaútočí. Potom bojujeme.“

„Myslím, že rozumím.“

Dlouho mlčeli. Nebylo moc rozumné mluvit, kvůli tomu popelu.

„Většina lidí se chce usadit v Šeolu,“ řekl potom Weston, „Já ne. Směl bych doufat, že mi bude dovoleno žít někde jinde?“

„Jistě. Třeba u nás v End City.“

„Ale to je na území Jihu!“

„S tím nebudou potíže. Jak jsem viděl, tvého syna si oblíbili naši psi. Mají zvláštní smysl, kterým poznávají přátele. Když si někoho oblíbí, nemá už žádné další problémy.“

„Domluví se navzájem?“

„Obvykle mají všechny šelmy stejný názor.“

Weston se ohlédl. Bertík seděl vzadu na konci vozu, nohy mu visely dolů. Psi na něj vyskakovali a pokoušeli se ukousnout palce bosých nohou, ale jejich zuby vždy cvakly naprázdno. Bertík se chechtal. Bruce věděl dobře, že psům nedělá potíže vyskočit daleko výš. A nikdy neminou cíl.

„Ano.“ řekl Weston, „Zdá se, že ho mají skutečně rádi.“

Kluk si všiml jejich zájmu, přelezl k nim a řekl:

„Chtěl bych jet vepředu. Na koni!“

„Nemáš koně.“

„Mohl bych jet na tvým. Ty zůstaneš na voze.“

Bruce jej chvíli přemýšlivě pozoroval. „Nebojíš se?“

„Muž se nesmí ničeho bát.“

Bruce se usmál jeho hrdému prohlášení, ale nepodceňoval ho.

„Promluvím se svým koněm. Bude-li tě chtít nosit, můžeš.“

Kůň nebyl moc myslící zvíře. Jeho myšlenky se týkaly jen koňských starostí, ale byl zvyklý vnímat pokyny svého velitele. Bruce mu vstoupil do mysli a označil chlapce jako dost dobrého, aby na něm směl jezdit. Kůň si Bertíka očichal a potvrdil jeho názor. Postavil se tak, aby mu chlapec mohl nasednout na hřbet; Bertík chvíli váhal, pak na něj přelezl. Dost obtížně. Zato když už tam byl, rozhlížel se patřičně hrdě.

Bruce se zabral s Westonem do rozsáhlé teologické diskuse. Weston byl samozřejmě jasně lepší a rád na to téma hovořil, dokonce i přes závěje popílku, který mu vnikal do úst a ulpíval v plnovousu. Umýt se neměli kde.

Ke konfliktu došlo, když Bruce nařídil zastavit na noc. Majitelé automobilů hlučně protestovali a zdůrazňovali, že kdyby je nezdržovali ti pitomci s volskými povozy, dávno by byli na místě. Bruce byl unavený a nezareagoval včas, takže se stihli domluvit. Začal se hádat, ale příliš pozdě.

„Ty, chlapečku, tady nemáš vůbec co poroučet!“ okřikl ho samozvaný velitel, ramenatý řidič velké dodávky, kterou Bruce zařadil až nakonec a on to považoval za krutou urážku. „My jsme si jako vůdce najali Fokissona a ne nějakýho nahýho domorodýho šaška! O tvý rozumy nikdo nestojí!“

„A plukovník Fokisson najal mne,“ namítl Bruce, „Neprosil jsem se o to!“

„Heleď, ty! My jsme sem přijeli, abysme tady žili. V pohodě a klidu. Je nám úplně fuk, jaký starý hádky máte mezi severem a jihem. Chceme jen žít a pracovat, vydělávat a mít klid. Takže chceme jet do Sheolu, a to teď hned a bez zdržování. Jasný? Jinak ti nic nedáme!“

Bruce byl unavený a vzteklý. Reagoval pomalu, ale tohle bylo už moc.

„Když chcete, tak jeďte! Pokud znáte cestu a vyznáte se ve stepi, možná se vám to podaří. Já zůstanu s vozy, protože jsem to slíbil. A co se týče Fokissona, klidně si ho vemte s sebou!“

„Ne! To je právě špatná dohoda. Ty nás zavedeš do Sheolu, tam ti dáme ty peníze a můžeš se vrátit pro ty zoufalce, nebo jít kam chceš. Rozumíš?“

„Rozumím. Jak mě k tomu přinutíš?“

„Pro začátek ti rozbiju hubu. A ty tvý hnusný čokly postřílíme!“ Řidič se ohlédl a dal pokyn dvěma svým společníkům. Ti vytáhli revolvery.

Bruce čekal jen na to. Přistěhovalci mají ve zvyku nějakou dobu diskutovat, vyhrožovat a vytahovat se. Arminský assassin se za ten čas připraví. Takže po nich šlehl bleskem a zchromil jim ruce; chlapi zařvali bolestí a pustili zbraně na zem.

„Do prdele!“ vykřikl kdosi, „On je to nějakej zasranej čaroděj!“

„Ani ne. Ale chodil jsem s jednou čarodějkou.“

Vůdce sice o krok ustoupil, ale svých záměrů se nevzdal.

„Takže to vyřešíme jak?“

„Mohl bych se s tebou prát a hrozně tě zmlátit. Nebo bych tě mohl taky šlehnout energií a ochromit. Taky bych tě dokázal zabít, ale to je zakázáno zákony Boha i císařství. Hlídám si vás všechny, nic nezkoušejte. Ale je mi jasný, že takhle stát nemůžeme donekonečna.“

„Takže co?“

„Platí moje původní rozkazy. Kdo chce jet se mnou, udělá co řeknu. Konkrétně teď se utáboří. Kdo nechce, může jet dál.“

„Neznáme cestu!“

„Já taky ne. Neznám tenhle kraj o nic víc než vy, zvlášť ne teď, když je všechno spálené. Cestu mi hledají psi, spoléhám na ně. A můžu ti říct, už jim taky jdete pěkně na nervy.“

Chlapi stáli a koukali jeden na druhého. Čekali zcela jiný vývoj situace. Potřebovali by se poradit, ale to teď nešlo.

„Ne,“ řekl Bruce, „Já vím, že se musím prospat a nemůžu vás hlídat pořád. Ale jeden ze psů zůstane pořád na stráži a probudí mě, kdyby něco. Můžete vyzkoušet, jak jsem rychlý. Ve skutečnosti znám spoustu lepších, než jsem já. Ale o svůj život budu bojovat.“

Vůdce se porozhlédl po ostatních a přesvědčil se, zda za ním stojí. Bylo mu jasné, že moc ne; taky se chtěli bezpečně a v klidu dostat k cíli. Kdyby vyhrával, nadšeně by ho podpořili. Nejodvážnější byli ti dva s revolvery, ale šleh energie jim vzal značnou část nadšení. Rukama už mohli hýbat, ale ještě to bolelo. Ostatní byli odhodláni přidat se k vítězi.

„Jo, ty zbraně,“ usmál se Bruce na psa, který bez výstrahy oběhl ty muže, sebral jejich revolvery a přinesl mu je v mordě, „Ještě jsem to nezkoušel, ale prý se dá...“ zvedl jeden revolver, chvíli jej hladil po hlavni a pak ji ohnul do strany. „Tohle je jeden způsob. Druhý je...“ Vzal revolver a do uzávěru vypálil prsty malou dírku.

„Ty smrade!“ vykřikl majitel, „Tys nám je zničil!“

„Vyliž mi prdel.“ odpověděl Bruce.

Vůdce pochopil situaci. Naznačil ostatním, aby to odpískali.

„Tak dobře. Vyhráls. Uděláme, co řekneš.“

Chlapi začali s úlevou couvat. Jenže Bruce řekl: „Tak ne!“

Všichni se zarazili a vyčkávali, co ještě chce.

„Vypadněte. Ty a támhle ti dva pitomci. Vemte si svý auta a zmizte.“

„Kam?“

„Do hajzlu.“

„Cože?“

„Neposlechli jste moje rozkazy a zvedli proti mně zbraň. Tak táhněte!“

„Ale...“ řekl kdosi.

„Já nejsem dobráckej šlechtic z císařskejch časů. Jsem taky přistěhovalec – to znamená svině. Nesnáším odpor. Vypadněte!“

Vůdce se otočil a pohledem se domluvil s těmi dvěma. Pak i s ostatními.

„A co ostatní?“

„Ti mě ještě nenasrali. Zatím můžou zůstat.“

Nehnuli se, trčeli a koukali po sobě. Bruce taky stál bez hnutí.

Až vůdce řekl nevěřícně: „Ty nás vyháníš?“

„Pochopil! Konečně! Pozdě, ale přece!“

„Potom ti ale nedáme žádný peníze!“

„Strč si je do prdele.“

„Co uděláš, když...“

„Požádám svoje pejsky, aby vás pokousali. Určitě to rádi udělají. Zbraně už nemáte, bránit se nemůžete. Tak co?“

Vůdce si ulevil sprostou kletbou. Kývl na své nejbližší, všichni nalezli do svých vozidel a vyrazili na další cestu. K jihu, samozřejmě. Bruce je sledoval pohledem, dokud nebyli dost daleko.

„Tak,“ řekl, „Pokud se vám zdá, že jsem na ně byl moc tvrdý, nemýlíte se. Ale není to první obtížné rozhodnutí, které jsem musel udělat. Ani poslední. V akci vyžaduji poslušnost.“

Nikdo nereagoval. Někteří začali vytvářet tábor, aby dali najevo, že jsou ochotni poslouchat. Bruce okamžitě začal pomáhat kde se dalo, protože svůj vůz neměl a mohl tedy být všude.

Někdo vznesl konkrétní námitku, že v dosahu není voda ani dříví na topení, takže bude krajně obtížné zapálit oheň.

„Ano, to je pravda. A nemyslím, že na nějakou vodu narazíme odtud až ke hranicím. Nebýt toho ohně, dokázal bych najít nějaké místo s podzemí vodou, ale bojím se, že požárem vyschlo úplně všechno. Spát tady je stejně dobré i špatné jako kdekoliv jinde. Bohužel. Všechno palivové dříví taky shořelo. Budeme muset přečkat, jak umíme.“

„Nehrozí nám nějaké nebezpečí?“

„Nejnebezpečnější bytost široko daleko jsem já.“

Neříkali nic. Mnohým se nelíbilo, jak zacházel se vzbouřenci, ale raději mlčeli. Měl moc, to museli respektovat. Až dorazí do civilizace, možná bude jiná situace. Třeba si půjdou stěžovat?

Bruce si lehl na zem a zabalil se do houně, kterou měl místo sedla. Psi se přitulili k němu, kromě stráží. A dvou či tří, kteří si vlezli k Bertíkovi do vozu; a jelikož se to Westonovi nelíbilo, vypadli nakonec všichni a lehli si pod vůz. Bruce tam spal taky.

Vstali za svítání, možná ještě o chvilku dřív. Všichni byli rozladění, nebyla nouze o kletby a sprosté nadávky, když zapřahali. Jídla měli ubohé zbytky, taky psi byli o hladu, což je netěšilo. Westonovi měli ještě kousek masa z minulého úlovku, chtěli se rozdělit, ale všechno bylo málo.

Vyjeli co nejdřív a pokračovali v bezútěšné pouti. Bertíka už jízda na koni přestala bavit, ležel vzadu ve voze a mračil se, div nekňoural. Psi se vydali dopředu hledat cestu, ale nenašli nic.

Během dne si začali všichni stěžovat na problémy s ostrým, téměř žíravým popelem; jak si otírali tváře, rozedřeli si kůži a dostávali svědivé vyrážky. Nejhůř bylo s očima; drobné částečky popela byly ostré a trýznily lidi i zvířata. Dokud měli vodu, vyplachovali si je, ale teď už zbývala sotva na nejnutnější napití. Nejvíc si stěžoval plukovník Fokisson.

„Proboha, kdy už tohle trápení skončí?“ vzdychal.

„Znám horší možnosti. Například se uškvařit v ohni.“

Někteří majitelé automobilů reptali, že měli raději odjet se vzbouřenci. Až do chvíle, kdy jeden z vozů objevili; zapadl koly do jakési prolákliny, odkud ho zřejmě majitel nedokázal vyprostit. Ještě že ostatní byli natolik slušní, že vzali posádku do druhých vozů. Všechen majetek ale zůstal ve voze, snad se pro něj někdy vrátí.

Lidé už nemluvili. Po těle i na šatech měli závěje popela, ze zčernalých tváří zíraly jenom zarudlé, zanícené oči. Někteří už přišli na to, že lepší bude odložit co nejvíc oděvu, neboť popel stejně pronikal pod šaty a místo jednoho krunýře vytvářel tolik, kolik bylo vrstev.

Bertík měl docela štěstí, psi o něj pečovali olizováním. Možná to nebylo nejpříjemnější, ale aspoň ho tolik nepálily oči. Stejně většinu času prospal, aniž by si odpočinul, probouzel se ještě unavenější.

Když psi přiběhli s nějakou zprávou a Bruce zavelel zabočit stranou, lidé na chvíli doufali v nějakou příznivou změnu situace. Skutečně cosi spatřili na obzoru, jakési trosky či zříceniny; když tam dorazili, sami od sebe se zastavili a rozhlíželi po zbytcích domů.

Bruce se rozhlédl kolem a vzdychl.

„Tady stávalo město Sheol.“

Komerční čarodějka Allyson byla významnou osobností Sheolu. Obchodovala se vším, zvláště proslula jako výrobkyně amuletů a různých ozdob. Některé byly jen hezké, jiné měly určitý význam. Takže byla bohatá, řada lidí si ji předcházela a obávala se jí. Na rozdíl od jiných byla vstřícná a dala se za určitou cenu přimět ke spolupráci. Povídalo se, že zná i černou magii a je tím pádem dost nebezpečná. Nepopírala to.

Templářské učení existenci černé magie popírá; mečem, kterým se dá člověk zabít, se dá také zachránit. Což je pravda. Je na konkrétním člověku, jakou si vybere cestu. Duchovně vyrovnaného jedince znalosti posilují, osobu bez pevné vůle mohou zlákat ke zneužití. A Ally nabrala velké znalosti v příliš krátké době.

Když čarodějky postřehnou, že sestra ujíždí stranou, snaží se jí pomoci, obvykle dodáním dalších informací. V některých případech to možná funguje, v případě Ally nijak zvlášť. Nebyla moudrá, pouze vychytralá, a leccos dokázala zneužít. Pozitivní je, že ne k vlastnímu prospěchu, ale pro ty, kdo ji požádali. Případně zaplatili. A dokázala věci perfektně obhájit.

Například pomáhala lidem, kteří měli problémy s nežádoucím těhotenstvím. Za císařství měla řada WZ rozsáhlé znalosti v tomto oboru. Jak známo, císařovna Diana dlouho nemohla mít děti a ony se rozhodly jí pomoci; takže usilovně studovaly a prováděly četné experimenty, na sobě či ochotných kamarádkách. Na císařovnu nezabralo nic, nakonec otěhotněla a porodila úplně normálním způsobem. Ale zůstala spousta zápisů o experimentech, a všechny jsou někde uloženy. Ally k nim nějak přišla a některé techniky si osvojila.

Existují postupy korektní a méně... až skoro nedovolené. Každí ví, že bohové dokáží přenést embryo z těla jedné ženy do jiné. WZ tu metodu zvládly a vyzkoušely, ale vždy se souhlasem příslušného Ochránce a důkladným záznamem, aby se to dalo dohledat. Existují světy, kde mnoho žen (například sester čarodějek) otěhotnět nemůže; Valérie jim svoje děti ráda implantovala. Za což jí byli všichni vděční a Ochránci to schvalovali. Tak proč by to neměla dělat Ally?

Ally to tedy několikrát za život udělala. Takže jaký je rozdíl? Snad ten, že děti odebírala dívkám, které otěhotněly a nechtěly, a předávala ženám, které děti mít nemohly a chtěly. Některé zašmelila neznámo kam. Jiné získala neznámo odkud. Nezajímalo ji, co bylo předtím. Nezajímalo ji, co s nimi bude dál. Nebrala v potaz názory Ochránců. Ani se s nimi neuměla spojit, ba možná na ně tak docela nevěřila.

Povídá se, že některé ty děti byly zrůdy. Mutanti do plusu i mínusu; když nebyly životaschopné a zemřely, byla to tragédie pouze pro matku a nejbližší okolí. Mohly být ovšem taky tak mocné a nezodpovědné, že byly nebezpečím pro svoje okolí. Zatím se vždy podařilo je tiše zlikvidovat. Ovšem takové případy nemusejí pokaždé vyjít, je to jen otázka času.

Taky dokázala léčit. V tomto směru je velmi snadné způsobit přešlap. Ono by se zdálo, že vyléčení nějaké nemoci je jednoznačně pozitivní čin, mohou však nastat sporné případy. Klient může být ničema, u něhož by bylo lepší, kdyby nežil. Nebo může zázračným vyléčením nabýt dojmu, že se mu nemůže nic stát a odvážit se různých ničemností. Čarodějky takové věci vždy zohledňovaly. Ally taky; k její cti je nutno říci, že provedla každému klientovi alespoň malý Pozitivní Posun. Takže nebyla docela špatná čarodějka.

Taky se povídalo, že je zdatná organizátorka prostituce. Samozřejmě žádné důkazy nejsou a co se povídá... Spousta turistů přijížděla jen kvůli tomu! Neuspěli na severu, neuspěli na jihu – tak kde měli hledat přítulnou kočičku nebo snaživého kolouška? Když se obrátili na Ally a dost dlouho prosili (případně jí darovali pár drobných na chudé), sehnala nějaké lidi a vyslala patřičný impuls, aby nastaly tvrdé orgie. Kdo nechtěl, aby se na něj něco vědělo, mohl se zúčastnit utajeně, třeba pod cizí tváří. Kdo může za to, že ti lidé byli bohatí, vlivní a často bezohlední? Ally je pozitivně posunula, tak se třeba polepšili a začali dávat dary na charitu. Možná až do výše jednoho procenta zisku, který vydřeli ze zákazníků.

Na severu existují veřejné domy, ale pracují v nich hlavně přistěhovalci. Jižané málokdy a když, bývají v tom nějaké další okolnosti. Pravé jižanské princezny sice mnozí zákazníci vyžadují, ale majitelé bordelů je až tak rádi nemají. Jsou s nimi problémy. Některé jsou špiónky, jiné nemají dostatečné pochopení pro zisk majitele. A ty nejhorší baví získávat na zákazníky nežádoucí vliv. Nic proti, ale škodí to obchodu.

Na jihu bordely nejsou. Bývaly tam kluby, kam člověk vstoupil a už nikdy nevyšel stejný. Teď už nejsou. Asi. Nebo možná nemáte ten pravý klíč.

Takže zbýval Sheol, město veselé a bezstarostné. Bary, herny, nevěstince, striptýzové show. Proslulá televizní stanice. Město, kde se točí milióny. Když se stalo něco nepříjemného a milióny se točit přestaly, bylo zapotřebí zajít za Ally, svěřit se jí a něco dát, slíbit nebo zavřít oči. Ally se nad problémem zamyslela, poradila se s přáteli a někdy pomohla. Nebo se věc vyjasnila jinak, sama od sebe.

V Sheolu bylo hodně zábavních podniků, ale málo chrámů. A ty, které tam byly, patřily hodně moderním církvím, dost chamtivým na peníze. Ally jim štědře přispívala, častěji radou a pomocí než penězi. Za to se jí dostalo ujištění, že její počínání není příliš hříšné. A když, Bůh je milostivý a hodně jí toho odpustí. Věřila ve skutečnosti v Boha? Není to jisté. Věřila každopádně v Nughu, toho znala osobně a dost jí pomáhal.

Nugha nikdy netvrdil, že je nějak moc vysoko postavený bůh. Dokonce ani jeho otec Nga, nejvyšší bůh Wassongů, nepatřil k nejvyšším. Kdyby se jeho dcera Assi neseznámila s Denisem Baarfeltem, nepřekročil by jejich význam hranice kmenového území. Denisovým přičiněním se Nga a jeho rod dostali do služby k Templářům, stali se křesťany a získali moc. Nugha byl odjakživa ovečka poněkud černější, i když zdaleka ne démon. Možná by mu slušelo označení trickster, grázlík a posměváček. Po čase se ocitl mezi zavrženými bohy a nikdo si ho moc nevážil, i tak ledacos dokázal.

Ally ho využívala? Jak kdy. Byl jí sympatický, byl to krásný černý muž, vášnivý milenec se zábavnými nápady. Pohyboval se na hraně zákona, nikdy ji nepřekročil na špatnou stranu a Ally taky včas varoval. Za to mu byla možná vděčná ze všeho nejvíc, opatrnost byla na místě.

Byla docela vnímavá na předtuchy. Když získala pocit, že něco není v pořádku, znepokojilo ji to a pátrala, až přišla na závadu. Takžei dnes věnovala tísnivému pocitu patřičnou pozornost; kromě jiného sbalila věci pro případ, že by musela urychleně zmizet. Předvídavé dámy to chápou.

Večer přišel pes. Divoký africký, možná s genetickou příměsí něčeho jiného; každopádně velký a dost starý, aby měl zkušenosti. A popálený.

„Proběhl jsem ohněm,“ vysvětlil, „Step hoří. Sem se plamen dostane tak za dvě až tři hodiny.“

Ally mu namazala spáleniny hojivou mastí.

„Prošel jsem ohněm, abych vás varoval. Řekni to lidem!“

Ally ze všeho nejdřív začala zmatkovat. Když se uklidnila, zapřemýšlela, kdo je ve městě nejvlivnější a na koho lidé tak nejvíc dají. Existovala tam řada vysoce postavených lidí, ale k těm by ji hned tak nepustili. Ačkoliv, s některými se znala dost důvěrně. Jenže...

Napřed zavolala starostovi. Nebyl to špatný chlap; patřil k užšímu kruhu hodnostářů, neměl velký majetek, zato plat odpovídající jeho povinnosti řešit problémy. Ally znal a bral ji vážně.

„Co je to za pitomost, prosím tě?“ V jeho hlase znělo dost nedůvěry.

„Přišel mě varovat divoký pes. Vypadá to, že je popálený. Možná má pravdu.“

„No dobře, tak někde ve stepi hoří. No a co?“

„Když ten požár dojde až sem, shoří všechno.“

„Nesmysl. Uvažuj trochu, Ally. Jsme odděleni řekou...“

„Jsme odděleni potokem. Teď v období sucha téměř vyschlým. Když ten oheň žene pořádný vítr, snadno může přeskočit až padesát, sto metrů. Město je převážně ze dřeva a umělých hmot. Všude spousta parády, nikdo přesně neví, z jakých materiálů. Jestli chytne, bude hořet jako fakule!“

„A co, mám vyhlásit poplach hasičům? Ty dvě stříkačky stačí na lokalizaci malého požáru, ale kdyby to chytlo na víc místech...“

„Podívej, to je tvůj problém, ty seš starosta. Já tě varovala. Kdyby bylo nejhůř, tak...“ Ally zaváhala. Měla připravenou rychlou únikovou cestu, ale nepovažovala za chytré mu to vykecat. Pro každý případ.

„No tak jsi mě varovala. Dík. Hlavně žádnou paniku...“

Položili to. Starosta tiše vyhlásil poplach všem svým podřízeným a vydal jim nějaké rozkazy. Ti zase vydali rozkazy dalším podřízeným...

Ally si během rozhovoru ujasnila situaci. Nikdo netvrdí, že byla hloupá. Takže provedla další inspekci svého příručního zavazadla, vyhodila některé zbytečné předměty a uložila tam jiné. Převlékla se; obvykle nosila výstřední kostýmy, spíš ze šperků a ozdob než z látky, aby dala najevo, že je významná a slavná čarodějka. Teď se oblékla velmi střízlivě a uvážlivě.

Někdy v průběhu této činnosti vyslala všeobecný varovný impuls. To je pro čarodějku povinnost; existovala sice malá pravděpodobnost, že někdo odpoví, ale není dovoleno cokoliv zanedbat. Nebyla význačná telepatka a neměla jistotu, že její volání někam dojde. Měla pocit, že se jí někdo ozývá, avšak z veliké dálky a nejspíš ne člověk. No, svoji povinnost splnila.

Pes se zatím vzpamatoval. Dokonce se najedl z jejích zásob.

„Jdu dál. Jsem rychlý, uteču tomu. Všechna zvěř utíká, viděl jsem to.“

„Nepotřebuješ pomoc?“

„Ty potřebuješ pomoc. Máš málo tlapek, abys rychle utíkala.“

„Já mám jiný možnosti.“ Když to říkala, uvědomila si, že spousta lidí ty možnosti nemá. Někteří mají auta. Ale někteří jsou tak opilí, že se nebudou moci zvednout. A kdyby chtěli zachránit svůj majetek...

„K řece už to není daleko.“ řekl pes, „Jdu.“

Bezodkladně vyskočil oknem, jen za ním zavlála bílá špička oháňky.

Ally by se možná taky dokázala proměnit ve psa. Nugha to umí, ovšem...

Vyšla ven na ulici, plnou svítících reklam, hudby a nadšených lidí. Mohla začít křičet a varovat je, ale na druhé straně ulice už obstarával zmatek nějaký kazatel, dokonce s pomocí megafonu: „Hříšníci! Kajte se, jinak skončíte v plamenech pekelných!“

'Ty skončíš v plamenech, pokud se dost rychle nesbalíš!' tepla mu. Možná měl nějaké znalosti telepatie, protože sebou škubl a vytřeštil oči.

Zkusila mu předat vjemy, které získala z mysli psa. Kupodivu se jí to podařilo, ale bohužel to považoval za mámení pekelné. Začal běsnit a kázat tak divoce a zmateně, že se kolemjdoucí začali chechtat.

Ally napadlo vyslat ten signál hromadně, pro všechny kolem. Nápad to byl dobrý, bohužel došel jí příděl štěstí i energie. Uměla vytvářet vlnu nutící lidi k bezuzdnému sexu (v okruhu místnosti), dokázala přesvědčivě klamat a možná by zvládla vytvořit i Příběh, ale tohle bylo moc. Už během tvoření vlny pocítila slabost, kolena jí podklesla a píchalo ji u srdce. Opřela se o stěnu a lapala po dechu. Zoufale hledala po těle jantry a amulety, aby z nich nasála sílu. Samozřejmě se zachránila, ale pocítila hranice svých možností. A vlna neúčinně vyšuměla do prostoru.

Padla na kolena, ne zbožností, ale slabostí. „Nugho!“ prosila šeptem.

Tušila, že se na ni vykašle. Jako pokaždé, když ho moc potřebovala.

Tak se zvedla a posadila se na okraj reklamního panelu.

Ulicí pomalu projíždělo policejní auto. Velitel vedle řidiče si o něčem důrazně povídal s nadřízeným přes vysílačku, tváře měli znepokojené.

Ally usoudila, že osud města už není její starost. Provedla rychlou inspekci své energetické bilance; nic moc. Její problém byl, že se považovala za mocnější, než ve skutečnosti je. Netušila, že ji to tak vyčerpá.

Únikový tunel jí pomohl vytvořit Nugha ještě za časů, kdy kamarádila s WZ Leou. Leontýnku poslouchal Černý lev Wassongů daleko ochotněji než ji; svět je nespravedlivý, to je všeobecně známo. Nikdy mu nic dobrého neudělala, kdežto Ally se k němu lísala. Nugha se v prostorových tunelech vyznal, uměl je možná stvořit, ale v tom případě využil něčeho předchozího či existujícího, dokonce jí dal vybrat z několika možností. Vybrala si svět poněkud divočejší, asi na úrovni středověku, ale vcelku přijatelný; ty ostatní byly podstatně horší. Neexistuje mnoho světů, kde lze žít bezstarostně.

Ally sáhla pod blůzu a dotkla se amuletu, který jí zajišťoval přenos. Měl jednorázovou účinnost, průnikem se vyčerpá a pak už bude vhodný jen jako ozdoba. Jenže lepší už to nebude. Jak se Ally dostane zpátky? No, možná tam bude muset chvíli zůstat, než na to přijde.

To vše si ujasnila, když odpočívala a sbírala síly. I když hlavní část energie nabere z amuletu, musí mít aspoň tolik síly, aby jej aktivovala. Potřebovala by, aby jí někdo pomohl. Třeba Leontýnka nebo Evička. Alespoň zajít do chrámu, zúčastnit se obřadů, srovnat se. Jenže to se týká dobrého chrámu s knězem, který skutečně vyzařuje čistou energii. Rozhodně ne šmíráka, který se snaží ždímat peníze z věřících. V Sheolu?

Ulicí opět projelo policejní auto, druhé z několika. Muži v něm vypadali znepokojeně. Za ním jelo hasičské auto s plnou posádkou. Ani z hasičů nevyzařoval žádný klid a jistota. Jenže lidé si ničeho nevšímali.

Město Sheol vypadalo takto: vše, co na sebe chtělo přitáhnout pozornost, bylo na hlavní třídě. Kdežto co mělo zůstat skryto, bylo ve schovaných zadních traktech a přístavcích, kam vidět nebylo. Obvykle se jednalo o jediný objekt; vpředu bar, tančírna a restaurace zářící světly a zvučící příjemnou hudbou, vzadu bordel, herna či dokonce opiové doupě. Takže tu byla dlouhá hlavní třída vroubená nejrůznějšími podniky, vzadu potom nenápadné soukromé domky, kde bydleli majitelé i zaměstnanci. Zezadu bezvýznamná hospodářská cesta, za ní kůlny, chlévy, konírny, garáže atd. A potom step.

Jistě, pár objektů bylo mimo, třeba autobusové nádraží nebo televizní studio. Mýlil se ovšem každý, kdo by předpokládal nějaký Hollywood; i když se tam točilo hodně pořadů, vybavení bylo dost skromné. Filmy se přebíraly od jiných firem, estrády s písničkami a baviči moc prostoru nepotřebovali. Nejlevnější byl striptýz, ten se dá provozovat kdekoliv. Princ nezakázal sportovní přenosy ze svého území, ačkoliv stadión v Sheolu taky byl.

Hlavní silnice se stáčela na sever i na jih; jižní hranice byla blíž, tak dva až tři kilometry; ovšem řeka, žádné město ani osada. A samozřejmě žádný most nebo brod; jednalo se o jeho stavbě, ale čas vytváření smělých konstrukcí bohužel prozatím pominul. Jednou se Ally někdo pokoušel ukecat, aby to zkusila ona. Chachá! Tolik sebedůvěry (či drzosti) neměla.

Lidé měli dvě možnosti: buď vyrazit autem do asi dvacet mil vzdáleného hraničního městečka, kde jakýsi provizorní most byl, nebo jet rovnou k řece a skočit do vody, bez ohledu na všechno. Jenže nic nevěděli. Ally zvažovala možnost je varovat, ale zatím důvěřovala městským úředníkům.

Asi právem. Projelo další policejní auto, za ním pak pomalu a nenápadně projížděla kolona soukromých automobilů. V každém seděli nějací lidé, ženy a děti hodnostářů; vzadu byly nabalené kufry. Ty vozy nevypadaly jako na útěku, kdyby Ally nevěděla o co jde, ani by si jich nevšimla.

Ally měla bystřejší smysly než člověk. Zaslechla z dálky podivný dusot, ze kterého se vyklubalo stádo zeber. Pruhovaní koně se přehnali napříč přes hlavní třídu, málem podupali pár opilců. Většina lidí to považovala za něco jako atrakci pro své obveselení; zvláště když je vzápětí následovalo menší stádo skákavých antilop. Drobná mláďata jen s obtížemi držela krok s dospělými, vůdčí samec s lyrovitě zahnutými rohy vyděšeně pomekával a v běhu je pobízel k většímu spěchu.

Vstala a nasála vzduch do nozder. Ucítila slabý závan kouře.

Bylo na čase dát se na útěk. Policisté na to přišli taky.

Ulicí zvolna projíždělo auto s megafonem. Hlas důstojníka vyzýval:

„Občané, zachovejte klid a pořádek! Nic vám nehrozí, není se čeho bát. Ve stepi daleko odtud vznikl požár, jehož některé jazyky se mohou přiblížit k městu. Podnikáme veškeré kroky pro vaši bezpečnost. Nicméně je nezbytné, aby všichni občané v zájmu vlastní bezpečnosti dodržovali pořádek a respektovali výzvy úředních orgánů...“

Ally byla dost zvědavá, jaké kroky ty orgány podnikají. Doporučovala by hodně dlouhé a rychlé. Lidé reagovali různě, většinou byli zmatení.

Zkontrolovala si energii. Pak vyslala impuls:

Naskákejte do nejbližších aut a prchejte, jak nejrychleji můžete!

Existují bytosti myslící a... no, ty druhé. Ovládat primitivní mysl umí každá čarodějka, nebo by aspoň měla. Většina lidí to považovala za vlastní nápad, ale uposlechla, nechali všeho, šli k nejbližšímu autu a odjeli jím. Samozřejmě v mnoha případech patřilo někomu jinému, ale to nebyla starost Ally. Ta se zvolna vydala ulicí a po cestě korigovala myšlení těch, co sami nebyli schopni se vzpamatovat. Ne že by jí do toho něco bylo, ale WZ mají určité povinnosti.

Jí samotné nehrozilo nic, i kdyby zůstala do poslední chvíle. Jednoduše uvolní předem připravenou energii. Bude stačit i na to, aby přenesla menší předměty, třeba vak s cennostmi, upevněný na zádech. Dokonce by mohla vzít do náruče nějakou další osobu. Mocnější čarodějka by možná dokázala přemístit celé město; jenže Ally zas není tak dobrá.

Teď projížděly těžké stavební stroje: buldozer, bagr a traktor s přimontovanou radlicí vepředu. Víc takových ve městě nebylo. Mířily k potoku, kde začaly usilovně zvětšovat hloubku a šířku koryta. Myšlenka to byla dobrá, bohužel chybělo to nejdůležitější: voda. Tenký špinavý potůček, který se uboze vlekl mezi balvany, to nestíhal. V období dešťů to byla řeka, kterou přebrodit bylo o život.

Ally měla oprávněné pochybnosti, že to bude k něčemu. Spousta střízlivějších lidí to taky pochopila a začala se starat o vlastní dobro. Zapřahali koně do různých vozů, urychleně na ně nakládali co nejvíc majetku a vydávali se k mostu. Koně byli bohužel značně nervózní, cítili nebezpečí.

Jenže tohle řešení mohli zvolit ti, co neměli nic nebo jen velmi málo. Je jasné, že když si někdo postavil přepychový (co nejřvavěji vyzdobený) salón a vybavil ho nejparádnějším nábytkem, spoustou pití a vším dostupným luxusem, nechtěl ho jen tak opustit; to radši doufal, že se povolaným odborníkům podaří jeho majetek ochránit. Další byli jejich zaměstnanci, a hodně hostí bylo v takovém stavu, že jim nebezpečí nenahánělo strach.

Jenže kouř už bylo cítit hodně. Když Ally pohlédla k severu, povšimla si narudlé záře na obzoru. Po celé ploše obzoru – takže žádný příkop nemohl tu záplavu zadržet.

Vyslala další mentální varování. Tentokrát se snažila být ráznější, ovšem výsledek byl stejný jako předtím. Zároveň se rozhodla, co bude dělat sama: chtěla tu zkázu vidět. Na rozdíl od druhých nemusela mít strach. Její tunel byl připraven, mohla zmizet ve zlomku vteřiny.

Procházela hlavní třídou, vyhýbala se zmatkujícím lidem a promýšlela celý svůj dosavadní život. Když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že je mladší než většina ostatních; vlastně patří ještě do školy. Kdyby se nebyla setkala s Leontýnkou a nezískala od ní užitečné vědomosti, vychodila by v klidu základní školu, možná by ji donutili i na střední. Nepatřila k nejchytřejším, ale není dobře, když mladé holky lítají celý den bez dozoru po ulici. Proto existují programy na pomoc handicapovaným, například z důvodu chudoby či diskriminované rasy. Ally byla z chudé rodiny a její původní barva byla ne přímo černá, ale neurčitě tmavá. Na jihu to nevadilo, tam měli všichni nějakou podivně neurčitou, spíš tmavší. Někteří byli taky žíhaní či skvrnití, i když byli lidé. Z převážné části.

Zasmála se. Čarodějky za císařství vypadaly, jak samy chtěly. Když se to nedalo vyřešit jinak, překryly se tolika vrstvami tetování a ozdob, až se původní podoba zcela ztratila. Ally si samozřejmě nedokázala stvořit protažené špičaté uši jako elf nebo zářící rohy jako démon, ale příslušné ozdoby vyráběla a prodávala. Ráda vypadala exoticky.

Žena by se měla vdát a mít děti. Sexovala ráda a partnerů měla spoustu, ale děti mít nechtěla, vlastně se ani oficiálně vdávat. Není oč stát. Taky neměla za koho; její partneři byli většinou zábavní a milí, ale rozhodně ne spolehliví. Že by ji živili, dokonce děti? Nesmysl, to spíš ona by byla nucena se o ně starat! Byli roztomilí, leč povaleči a flákači.

Doma by ji po dokončení školy (možná i dřív) donutili se vdát. Všichni příbuzní a sousedé přikládali svatebním obřadům velkou důležitost, rozhodně nesouhlasili s jižanským názorem, že okamžik svatby je první tělesné spojení. Nejspíš by se provdala za omezeného, brutálního chlapa, který by odmítal soustavně pracovat, chlastal by a mlátil ji; těžko by dokázala okouzlit někoho lepšího. Většina mužů se flákala, pila a bila svoje ženy. Ty jim odplácely, jak se dalo; taky při každé příležitosti zahýbaly s jiným, zhruba stejné úrovně. Chlapi se taky vyspali s každou ucházející ženskou, jenže u těch to bylo přirozené právo. Ženy ječely, vyčítaly a hádaly se, občas chlapa i ztloukly, když se nemohl bránit. O děti se rodiče starali, dokud se nedokázaly udržet na nohou, pak už je vychovávala ulice. Ally vyrostla úplně stejně. A ještě nezapomněla.

Nedávno se vrátila domů na krátkou návštěvu, odsypat něco peněz; za matku zaplatila některé dluhy a dala jí peníze, ačkoliv nepochybovala, že je rozhází za něco nesmyslného. Poznala taky jejího nejnovějšího partnera, který se na ni při nejbližší příležitosti začal sápat a nepochyboval, že ji zmůže svou chlapskou silou. Kopla ho do rozkroku a když se zhroutil, chvíli ho šlehala energií. Nepochopil nic, ale aspoň že ji nemá otravovat. Když na to přišla matka, vyděšeně kvokala a ještě ho zkoušela ošetřovat. Je sice pyšná, že se její dcera stala významnou a bohatou osobností, ale nic to nezměnilo na jejím záporném vztahu k čarodějkám. Ally se rozhodla svoji návštěvu podstatně zkrátit a další si pořádně rozmyslet.

Svým způsobem měla matku ráda. Vlastně tím radši, čím dál od ní byla. Tak se prošla po ulicích, navštívila pár bývalých kamarádek a přesvědčila se, že jsou to příšerně hloupé slepice. Chudoba a zaostalost celého okolí jí šly na nervy. Tušila něco, jako že by se měla ve čtvrti usadit a starat se o zlepšení současného stavu, ale nijak se jí nechtělo. Urychleně se vrátila zpátky do Sheolu a byla ráda...

Jenže teď čeká Sheol zánik. Co bude dělat Ally? Kde najde útočiště?

Překvapilo ji několik výstřelů v uličce poblíž. Z různých zbraní. Nějaké dvě party se pohádaly o automobil; nepatřil ani jedné, majitele zastřelili jako prvního. Ti co přežili, naskákali se svými zavazadly plnými peněz do vozu a vyrazili co nejrychleji za ostatními. Mrtvoly zůstaly ležet tam, kde padly.

Bude to horší, pomyslela si Ally.

Rudá záplava na severním obzoru se šířila. Přes silnici přebíhala všelijaká zvěř, nad hlavami přeletovali ptáci. Lidé už to nepovažovali za zábavnou atrakci, teď se báli o vlastní život.

Dělníci, kteří prohlubovali řečiště, nechali práce. Viděli jasně, jak se stepní požár šíří, takže jim taky došlo, že jejich námaha je zbytečná. Dost rychle fungovala šeptanda, takže zpráva se šířila. První se zdejchnul mistr, hned po něm ostatní. Policajti, kteří měli hlídat, už byli dávno pryč. Městská rada taky.

Takže nastalo to horší. Ti, kteří se nestihli postarat včas, se začali urychleně snažit. Komu se povedlo sehnat auto, vůz nebo aspoň koně, vyrazil bez meškání. Ostatní pobíhali sem tam a něco hledali; když to nalezli, servali se s ostatními a zůstávaly za nimi mrtvoly.

Ally přemýšlela, jak by jim mohla pomoci. Nijak.

Už bylo cítit horko. Lidé zešíleli; v panice pobíhali sem tam a nechápali, že jediná možnost je rozběhnout se přímo k řece a skočit do vody. Ally jim tu myšlenku zkusila vštípit a u některých se to povedlo.

Pak už tam bylo lidí velice málo. Severní obzor planul jako výheň pekelná.

Ally byla rozhodnuta vyčkat do poslední chvíle. Těšila se, jak všechny ty nazdobené baráky vzplanou, případně vybuchnou; byl v nich dostatek hořlavin i výbušnin. Alkohol nebyl tak koncentrovaný, aby vybuchoval sám od sebe, ale až jej někdo zapálí, bude to nádhera. Ally chtěla zůstat uprostřed toho pekla a dopřát si zábavu, jakou nikdo nikdy neuvidí.

V té chvíli se objevilo auto. No, tedy... plazilo se želví rychlostí a za jízdy v něm otřesně hrkalo, zřejmě bylo v posledním tažení. Taky bylo úctyhodně staré, nejspíš už nikdo nepředpokládal, že bude kdy jezdit. Řídila vyděšená mladá jeptiška, vedle ní sedělo několik větších dětí; vzadu pak byly nasáčkovány malé, dokonce i mimina. Ally věděla, oč jde: město zřídilo pro opuštěné děti sirotčinec, pro jistotu dost daleko z dohledu, aby hosté nebyli rušeni pohledem na ubožátka, která se narodila neopatrným prostitutkám nebo se jejich rodiče nechali zabít v hospodské rvačce. To auto zřejmě sirotčinci někdo daroval, aniž by se vážně uvažovalo s jeho využitím. Teď je na poslední chvíli nějak uschopnili, ale...

Ally bylo jasné, že nikam daleko nedojede. Co se stane s dětmi?

Rozhodla se rychle, nebyl čas váhat. Rozběhla se k autu, vyskočila na kapotu a široce roztáhla ruce, aby celé vozidlo objala a přilepila se k němu jako ke své součásti. Pak aktivovala energii. Bylo jasné, že jí nebude dost na tak obrovské zavazadlo; vyždímala ze sebe všechno i s rezervou, pronikla zdárně do nadprostoru, ale pak se energie začala vlnit, brána nebyla vůbec stabilní. V nejhorším případě se mohla zhroutit a všichni by zůstali doma v Sheolu. Nebo se taky mohli dostat někam na půl cesty, kde není vůbec nic.

Pocítila bolest v hrudi. Srdce nevydrželo tu námahu; Ally se obávala, že praskne. Naštěstí už přenos končil; Ally uviděla okolo sebe lesní vegetaci, nějaké vysoké stromy, kus dál pár přikrčených chatrčí. Zvedla oči k nočnímu nebi; souhvězdí, která spatřila, byla naprosto cizí.

Tak se uklidnila a spokojeně zemřela.

Město End City leželo podstatně dál na jihozápad. Rozkládalo se po obou stranách řeky, stará dřevěná část na severním, nová parádní na jižním. Most se odstranit nedal, ale nebylo vyloučeno, že je nehořlavý. Ne všichni občané si pamatovali, jak vznikl; a kdo při tom nebyl, nevěřil.

Nejdůležitější na severním břehu byla pevnost. Jejím původním účelem bylo zabránit lupičským tlupám (mstitelům, assassinům aj.) v procházení na území severu; až kam paměť sahá, nikdy se o to nikdo nepokusil. Když končila válka, byla to stavba docela na úrovni, schopná odolat puškám i primitivnějším kanónům. Od té doby ji značně poničil čas, počasí a nezájem velení vrážet peníze do jakýchkoliv oprav. Taky se ukázalo, že pevnost není žádná záruka bezpečnosti, neboť jižané bez problémů přebrodí kdekoliv a ti nejschopnější se dokážou přemísťovat... jo, kdybychom tak věděli jak!

Nadporučík Glenn Morris nebyl velitelem, tím byl major Howard. Válečný veterán, jehož jediným zájmem bylo dočkat se penze, ožíval pouze když cítil vůni alkoholu. Glenn se s ním pokoušel nějak dohodnout; ze začátku se major ještě o leccos staral, ale postupně ztrácel jakýkoliv zájem. Většinu času seděl na stinné terase, koukal do blba a popíjel. Jídlo mu nosili.

„Devastující vliv zdejšího prostředí,“ vysvětlila Glennovi situaci Monika, učitelka a dáma mnoha pozoruhodných schopností, „Arminská země má na méně inteligentní jedince, zvláště armádní důstojníky, takový účinek.“

„Já na sobě nic takového nepozoruji!“ namítl Glenn.

„Taky se usilovně snažím, aby tě to nechytalo.“ řekla Monika a převrátila se nahoru. Ráda byla nahoře a přebírala iniciativu.

Glenn si získal řadu nepřátel tím, že pravidelně posílal velitelství různá hlášení, memoranda, požadavky a návrhy. Mstili se mu tím, že jim zásadně nevěnovali pozornost. Vojáci se v pevnosti pravidelně střídali, nováčci se během prvního týdne vyděsili a pak už toužili pouze ukončit službu a vrátit se domů. Když si vláda uvědomila, že jižané s ní pravděpodobně válčit nebudou, začali nováčků posílat čím dál míň, takže pevnost nikdy neměla víc než 70 % předepsaného stavu. Někdo z nadřízených kdysi doporučil Glennovi, aby si místo chybějících najal domorodce. Někteří velitelé to skutečně dělali, sice jim ze začátku odmítali dát do ruky zbraň, ale později...

Později se Glenn při setkáních s kolegy důstojníky dozvídal pozoruhodné věci. Armáda byla organizace složitá, kromě Arminu sloužili někteří také v cizině. Existovali domorodci a osoby jimi vycvičené, kteří se nechali bez většího odporu zaměstnat jako žoldnéři v různých zemích. Bohužel to nebyli ti nejlepší, ti zůstávali ve službách prince Lery, taky měli příliš morálních zábran. Ale i ti druhořadí měli nějaké kontakty na jihu; tak se stalo, že dokonce najali pro strážní službu nějaké šelmy, zvláště tygry. Nevěřili jim sice příliš, ale lidem ještě míň. Princ se k věci jako obvykle nevyjádřil, takže o nic nešlo, že?

Pak byla vystavěna nová část města na jihu. Když měli vojáci vycházku, mohli zajít do hospody, kde se běžně setkávali s občany jihu. Vlastně, se vším možným, včetně šelem. Postupně se sbližovali, takže časem přestalo být jasné, kdo je odkud. Vojáci se rozdělili na dvě skupiny; jedni jen čekali na konec svého utrpení, druzí se snažili změnit v jižanskou vojenskou šlechtu. Glenn se vcelku držel, chodil v předpisové uniformě a velel podle vojenských regulí, ovšem jeho přítelkyně Monika byla jasná jižanka, chodila nahá, tetovaná po celém těle, a že jí nerostly vlasy, nosila paruku z papouščích pírek. Čarodějka nebyla, ale WF docela určitě.

Glenn po několika letech rezignoval. Už věděl, že se odtud nedostane, maximálně bude přeložen na jinou a ještě horší pevnost. Což rozhodně nechtěl. Mohl se stát velitelem pevnosti, až major odejde. Nebo přijde někdo jiný. Nebo se stane ještě něco jiného. Nebo vůbec nic, vše bude pokračovat ve stejném chátrání. Všichni v zemi na něco čekají a nedočkají se.

Glenn měl štěstí, že měl Moniku. Ostatní neměli nic. Kromě chytrých, co si taky něco sehnali a bylo jim dobře.

Když Monika přišla náhle ve chvíli, kdy měla být ve škole, Glenn byl dost překvapen. A samozřejmě zvědav. Taky se trochu těšil, ale...

„Vyhlas poplach. Na severu hoří step. Během pár hodin je to tady.“

„Počkej! Řekni mi to všechno, ať vím...“

Monika ukázala, aby nastavil hlavu. Pustila mu zmatenou zprávu, která přišla odněkud ze severu jako varování. Glenn ani víc nežádal.

„Zažila jsi už někdy stepní požár?“

„Ano, zvlášť v období sucha vznikají dost času. Málokdy se však rozhoří tak děsivě. Obvykle uhasnou samy od sebe...“

„Proč tentokrát neuhasl?“

„Vane poměrně silný vítr od severu. Rozdmychává to.“

„Nešťastná shoda okolností?“

„Měla jsem kdysi instruktora. Démonský míšenec. Říkal, že i kdyby vybuchla supernova, bude hledat, kdo za to může. Na náhody nevěřil.“

Glenn zavolal seržanta a dal vyhlásit poplach. Pak pokračoval:

„Starostovi jsi to ohlásila?“

„Jo. Říkal, že sem pošle nějakou pomoc.“

„Co máme v plánu?“

„Jediná možnost. Vytvořit dostatečně široký příkop, napustit do něj vodu z řeky a doufat, že to pomůže. Pokud plamen přeletí, utloukat mokrými hadry. Nebo to rovnou vzdát a zdrhnout.“

„To nemůžu.“

„To jsem tušila. No, za chvilku jsou tady...“

Největší místní podnik byl Buttonův dřevozpracující závod. Samozřejmě tam měli řadu různých strojů, traktory a nakladače, dokonce i rypadlo. Všechno to právě přejíždělo přes most; Glenn viděl v životě už lecjaké stroje, ale nikdy nepochopil, proč ani dva nejsou stejné. Za stroji kráčeli dělníci s krumpáči a lopatami. Taky spousta lidí bez nástrojů, kteří hodlali pozorně přihlížet a případně snahu ostatních komentovat.

Všem velel nízký ramenatý chlapík tak ošklivý, až bylo dobře, že si celý obličej nechal zarůst šedivými vousy. I vlasy měl dlouhé a rozježené, dost připomínal vandráka. Na sobě měl špinavé montérky.

„Jsu Hannibal Morton Eleazar Crockett,“ představil se na vyzvání, „Mužeš mě řikat Hanku. Slúžil sem v... císařsky armádě jako minér.“

„Bezva. Hodnost?“

„Vrchni seržant. Destruktor.“

Glenn z něj neměl dobrý pocit. Především měl Hank podivný přízvuk, mluvil jako zrovna přišlý cizinec. Jeho pot byl cítit jinak než u ostatních. Jedno oko měl modré, druhé zelené. Na čele měl jizvu, na tváři druhou.

„Toš budem robit nebo si honit péro?“ otázal se, „Cos vygómal chitriho?“

„Navrhuji oddělit pevnost a zbytek města vodním příkopem. Takhle...“ ukázal Glenn na mapě, která visela na zdi. Hank to promyslel.

„Jo. Asi. Taki nic chitřéšiho newym. Leda se na to komplet wysrat a wzyt čáru na druhé břech. Ať to tady de šecko do pyčy.“

„Na to je snad zatím čas, ne? Mám rozkaz držet pevnost...“

„Yasný. Toš dem na to.“

Největšímu a nejsložitějšímu stroji velel mladík, se kterým měl Hank něco společného. Například mu vydal rozkazy v cizí řeči a velice stručné. Mladší muž jen kývl a už vyrazil se svou mašinou do akce.

Ten řidič byl stejně zakrslé postavy jako Hank, ale na rozdíl od něho měl tvář i hlavu oholenou, až na zrzavý cop od temene na záda a kníry, rovněž zrzavé, jejichž konce (zdobené zlatými třpytkami) dosahovaly až k prsním bradavkám. Na hlavě však neměl žádné tetování, pouze ozdobný ornament na rameni, přestože by se na jeho bledé pokožce hezky vyjímalo. Bylo to dobře vidět, neboť nosil krátké pracovní kalhoty. Glenn si povšiml, jak se mu pod kůží vlní svaly; tehdy ho upoutalo, že má nějak víc svalů než člověk. Kdysi se kromě jiného pokusil vystudovat sportovní školu a ačkoliv ho po dvou semestrech vyhodili, pamatoval si něco o anatomii. Takže mu došlo, že ti dva, Hank i jeho mladší společník, jsou Khazdové. Trpaslíci.

Taky už o nich slyšel. Jenže tomu nevěřil, kdyby měl věřit všemu... Khazdové byli záhadná rasa, která se objevila v Arminu za okolností ne zcela jasných, policie po nich usilovně pátrala, ale nikdy žádné nenašla, až se všichni přesvědčili, že je to nesmysl. Podle Moniky sloužili v Kosmické flotile, avšak málo a neradi; trpaslíci vůbec neradi opouštěli svá sídla, většinou v podzemí a důkladně chráněná proti všemu. Na mezihvězdných lodích pracovali zpravidla v technických funkcích, ve strojovně a pod., neboť byli velmi zruční, nápadití a technicky vyspělí. Neradi se pletli do bojových akcí, vojenské vystupování jim bylo odporné a zábavy lidí považovali za pokleslé. Ne, přímo za blbé. Vtipům se nesmáli. Přátele mimo svou rasu nevyhledávali. Ani s trpaslíky z jiných rodů se moc nepřátelili. Měli vynikající paměť, zejména na křivdy utrpěné před dávnými časy; slovo pomsta pro ně mělo příjemný zvuk. Když se dali do boje, šla z nich hrůza. Ale pokud někomu slíbili přátelství, vždy to dodrželi.

Za císařství v Arminu nebyli, to je (téměř) jisté. Jak a proč se tu tedy objevili? Jejich světy byly zřejmě zničeny nebo velmi poškozeny. Khazdové sem přišli jako přistěhovalci, nebo v rámci turistických zájezdů; když se poměry uklidnily a vláda vydala směrnice k vlídnému přijímání jakýchkoliv cizinců, strážní snadno přehlédli jejich odlišnost. Klasičtí trpaslíci byli nápadní dlouhými vlasy a zejména mohutnými plnovousy, ale už v KF je podstatně zredukovali; pokud mohli a chtěli, ponechali si kníry a bojový cop. Na severu se maskovali, tady na jihu se vraceli k tradici.

Někteří tvrdili, že lidi vyloženě nenávidí. Možná to je pravda.

„He, šéfe! Chrniš nebo gómeš? Že pré maš magacin plné Semtexu!“

Glenn si prohlédl Hanka s náležitou pozorností.

„Ty jsi Khazd?“ zeptal se.

„Ya. A co?“

„Nic. Pojď se na to podívat.“

Správce skladu byl voják z povolání, kterého nemohlo už nic překvapit. Hank bez nesnází nadzvedl bednu, kterou sem kdysi stěhovali čtyři muži; za víko zabral a bez viditelné námahy odtrhl, přestože bylo zatlučené skobami. Vytáhl rozbušky, prohlížel je a dokonce očichával. Konstatoval: „Šmejd!“

„Proč jako?“ odvážil se správce položit otázku.

„Šidite virobu jak se dá. Do řyťy s takovó hoknó!“

Glenn nakomandoval vojáky, aby vynesli Semtex ze skladu a pracovali s ním dle Hankových pokynů. Zakrátko si zvykli na jeho zvláštní slovník a že se zvěst o ohrožení už roznesla, bez odporu poslouchali jeho rozkazy.

Dlouho to ovšem nevydrželo. Příčinou sváru byl mladý Khazd jménem Nyk; že byl příšerně sprostý, vojákům snad ani nevadilo, ale choval se k nim s neskrývanou nenávistí a vydával jim rozkazy, které při nejlepší vůli nebyli schopni splnit. Například očekával, že budou daleko silnější, rychlejší, ochotnější. A budou rozumět jeho podivné řeči, do níž zaplétal výrazy ze všech možných dalších jazyků, Glenn ho podezíral, že si ta slova vymýšlí, jen aby druhým působil potíže. Hankovi vcelku věřil, že arminsky pořádně neumí, ale Nyk...

Hank objevil ve skladu pozoruhodnou věc: protitankové miny. Kdo a proč je poslal právě sem, neměl nikdo tušení, účel neměly žádný a Glenn si nedovedl představit, kde by se tu vzaly nepřátelské tanky. Byly tu dřív, než přišel do posádky, bylo nutno je řádně ošetřovat a pečovat o ně, protože se každý rok konala inventura a kdyby se některá ztratila, byl by průšvih. Monika se smála a tvrdila, že císařství mělo v celých svých dějinách jediný tank, ten ukradli nepřátelům a zabudovali do něj umělý mozek, takže se stal prvním (a posledním) myslícím tankem v dějinách vesmíru.

„To só fajny jajca!“ konstatoval Hank, „Dávajó hezki řachi! Berte jich do klepet a šwyhéte k temu grébu! No jak temu..? Přýkop! Wokážu vám, kde jich dat! A fofrem! A bacha, kdo zakopne, leťý do hajzlu!“

Vojákům to bylo jasné, miny nosili po dvou a velmi opatrně. Hank přeběhl k Nykovu stroji, něco mu ukazoval a mladší Khazd začal hrabat díry na přesnou vzdálenost od sebe. Vojáci je upravovali, kam rypadlo nedosáhlo. Hank do nich vkládal miny a spojoval je dráty; manipuloval s nimi se snadností, kterou mu mohli závidět. Nadával jen tiše a do svých vousů.

Zato jeden ze seržantů, který ještě pamatoval válku, nadával přímo nahlas.

„Ten dědek nás všecky zabije!“ vykřikoval, „Až tohle odpálí, zlikviduje to celou pevnost! Já viděl jejich nálože za války, když jsme se probíjeli průsmykem v Bílých horách! Podminovali cestu a odpalovali nálože přímo pod našimi tanky a transportéry! Kolik lidí tam zahynulo! Moji kamarádi! A teď chce tahle zrůda dorazit ty, co ještě zůstali!“

Napovídal toho ještě víc, chodil od jedné skupiny vojáků ke druhé a štval je proti jižanům. Až do chvíle, kdy jej náhle uchopila za límec silná paže a zvedla na dvě stopy od země. Mladý Khazd stál na pancíři stroje a držel ho ve vztažené ruce, ať se zmítal jak chtěl.

„Drž pysk, paznechte!“ pronesl, „Nebo ti rozkřapnu lebeňu pěstí!“

Seržant řval a nadával. Glenn tam pospíšil, z druhé strany Monika.

„Zabiju toho hajzla!“ ječel seržant.

Nyk neřekl nic, jen na něj udělal ošklivý obličej. Hodně ošklivý.

„Žádné hádky!“ rozkřikl se Glenn, „Až bude po akci, můžete si to rozdat na pěsti, jak se sluší na chlapy. Ale teď držte huby, oba!“

Khazd na něj otočil hlavu. Neřekl nic, ale seržanta pustil. Ten upadl na zem, ztěžka se hrabal na nohy a vztekle při tom nadával.

Nyk sevřel svoje obrovské dlaně do pěstí. „Tož tak. Moc rád.“

Pak se otočil a zalezl zpátky do svého stroje. Ještě pořádně neseděl a už manipuloval ovládacími pákami, kterých tam bylo opravdu hodně.

„Podívejte!“ ukázala Monika přes step.

Blížil se sem jezdec. Nebyl to nikdo z města, to poznali okamžitě. Vypadal jako honák, ale místo klobouku měl na hlavě ušpiněný obvaz a jeho košile byla na několika místech popálena. Mířil k nim, pokud jeho kůň, šílený strachem, vůbec poslouchal svého pána; dojel k chlapům, kteří mu vyběhli naproti, a skoro se jim skácel do náruče. „Pít...“ zachroptěl.

Jeden voják mu přiložil k rozpraskaným rtům polní láhev s vodou; cizinec dychtivě lokal teplou nechutnou tekutinu, kterou by za normálních okolností odmítl vzít do úst.

„Utíkejte!“ vydechl, když mu láhev sebrali, „Oheň... step hoří!“

„Víme o tom,“ řekl Glenn, „Proto děláme ten příkop...“

„My jsme taky... zkoušeli! Vypalovali jsme trávu, kopali příkopy... Jsem z Blackbirdu. Město shořelo... stěží jsme zachránili holé životy...“

„Je vás víc?“

„Utíkají – jedou na vozech, na koních... jak kdo může. Já jel napřed, varovat všecky...“

„My o tom víme, varovali nás...“

„Dobrý Bože!“ vzdychl jezdec zdrceně, „Kdybysme to věděli dřív my – nemuselo tolik lidí zemřít! Když jsme to zjistili, budili jsme lidi, vytahovali je z domů... Hrůza! Hrůza...“ Ztěžka lapal po dechu a vyrážel slova.

Někdo mu podal láhev a muž hltavě pil.

„Připravte se... brzo přijedou. Já pojedu dál, přes most, za řeku... Taky utečte! Vykašlete se na to... Když hoří ty křoviska, lítá oheň kolik set metrů! Věřte mi, já to viděl!“

Mezi vojáky se protáhla Monika; položila tomu muži dlaně na hlavu a tiskla citlivé body na lebce, aby jej uvedla do transu. Skutečně se uklidnil.

„Vezmu ho do města a přichystám ošetření...“

„Hodně lidí je popálených,“ pronesl muž tupě, rezignovaným hlasem, „Ti, co nechtěli opustit svoje domy... mysleli, že je zachrání!“

Monika jej vzala okolo ramen a odváděla. Nebránil se, dělal co chtěla.

„Toš co je?“ otázal se Hank zvýšeným hlasem, „Zesrali ste sa, abo robyte?“

Chlapi se dali urychleně do práce. Ne s nadšením, spíš se strachem.

Nad hlavami jim přelétala hejna ptáků, všichni jedním směrem. Stejně běžela různá zvířata, po jednom i ve stádech. Ti odvážnější přebíhali přes most, jiní se vrhali do řeky a plavali na druhou stranu.

Pak se objevil vůz, tažený šestispřežím; jeden kůň běžel obtížně, spíš se nechal táhnout – později zjistili, že má zlomenou nohu a běží jen proto, aby jej vůz neusmýkal, ale jel silou vyděšených pěti koní stejně rychle, jako by táhli všichni. Na voze seděly ženy, děti, dva těžce popálení muži. Sotva se přehnali přes most, koně sami zastavili vyčerpáním, jen se třásli. Monika a ostatní, kdo se rozhodli je ošetřovat, sundávali uprchlíky z vozů a snažili se jim pomoci.

„Škoda, že už nikdo neumí zapálit Oheň,“ řekla jedna školačka, „To by pak nebyl problém...“

Stará bábinka v oděvu připomínajícím minulé století na ni vytřeštila oči. Ve skutečnosti holka pronesla: „Š'da u'a'kdo neu pa'a yen! T'pa no'blem!“ Ujišťuji vás, že všechny kamarádky jí dokonale rozuměly.

Stařenka ovšem nikoliv. „Co... co říkáš?“ vzdychla.

Holka blýskla očima a zopakovala to. Poněkud srozumitelněji.

„Ještě další oheň?“ žasla stařenka, „Cožpak jsme ještě netrpěli dost?“

Holka na ni vykulila oči. Stará upracovaná žena zas zírala na ni, děcko s krátkými naježenými wingy trčícími do stran a cvočkem v nose. Dělila je propast generací i kultur.

„...ti pak 'světlím, babi.“ potřásla holka copánky a nechala ji radši na starost Monice. Sama šla usměrnit koně, s těmi si rozuměla líp.

Monika se těm lidem taky moc nezdála. Byli poctiví zemědělci a chovatelé dobytka, příslušníci náboženské sekty odmítající jakýkoliv pokrok. Už sice ne tak důsledně jako dřív (připluli moderní lodí), ale doufali, že v Arminu konečně najdou klid. Bohužel.

Báli se všeho, hlavně šelem. Těžko říct, jaké o nich měli vědomosti, asi špatné. Teď jich bylo kolem spousta, pomáhaly lidem a... u některých nebylo zcela jasné, zda nejsou kříženci. Třeba puberťačka, která měla místo vlasů kratičkou rezavou srst, za ušima vybíhající do špiček připomínajících uši psa či šakala. Husté rezavé obočí, vybíhající až ke spánkům, stejně hustý a rezavý porost i v klíně, vypadal jako záměrně pěstěný. Ve tváři měla cosi liščího. Vypadá to divně, ale byla velice krásná.

Někdo by snad očekával, že ve městě bude nějaký lékař. Nebo alespoň ošetřovatel, v nejhorším jeptiška se znalostmi tohoto druhu. Nejzkušenější však byla Monika, a tu osadníci odmítali uznat. Její žáky už teprve ne. Ti ovšem byli rádi, že můžou prakticky využít, co se učili. Vrhali se do každé práce s nadšením a skvěle se bavili.

Tak skvěle, že to ti chudáci považovali za znevažující. Očekávali, že po veškerém prožitém utrpení budou bráni vážně, ne jako hračka pro děti!

A to ještě nevěděli, co je čeká v budoucnu.

Hank Crockett stál na vrcholu opevnění a hleděl do dálky. Větřil.

Když Glenn přišel blíž, bezpochyby si ho všiml, snad dokonce natočil hlavu, aby ho dostal do zorného pole. Jinak se ovšem nepohnul.

Glenn chvíli stál a hleděl tím samým směrem. Neviděl nic zajímavého.

„Taky máš něco proti trpaslíkům?“ zeptal se Hank. Hovořil před sebe, aniž se otočil. A úplně bez přízvuku.

„Jsi první, kterého vidím.“ odpověděl Glenn.

Teprve teď k němu Hank otočil hlavu. Modré i zelené oko jej pozorně zkoumalo. Pronesl: „Bude to horší, než si myslíš.“

Glenn nevěděl, co říct. Tak neřekl nic.

Hank pokračoval: „My Khazdové nejsme odtud. Náš svět je daleko. Chceme se tam vrátit, až to půjde. Nebudeme vás otravovat dlouho.“

„Já nejsem zdejší. Taky jsem přišel... z jiného světa.“

„Za války?“

„Do boje jsem se nikdy přímo nedostal. Vlastně jsem přišel až po válce. Ovšem klid ještě nebyl...“

„Klid nikdy nebude.“ řekl Khazd.

Nějakou chvíli stáli mlčky a zírali k severnímu obzoru.

„Kdybych padl a ty ne,“ řekl Hank, „Ulož mě do hrobu vytesaného ve skále. Žádné obřady. Žádné vaše obřady. Dejte mi s sebou moje zbraně.“

Glenn váhal, co říct. Otázka, zda se bojí smrti, mu nepřipadala vhodná.

„Očekáváš smrt?“ zeptal se tedy.

„Khazdové se smrti nebojí. Strach je... emoce. Nemáme rádi emoce. A nikdy neustupujeme z přední linie.“

Glenn se nezeptal, proč tedy odešel z místa, kde předtím bojoval.

„Chránil jsem ostatní. Ženy, děti. Dostal jsem rozkaz. Byl jsem zraněný.“

„Kde to bylo?“

Khazd řekl něco v trpasličtině. Možná Monika by mu rozuměla.

„Daleko. Moc daleko.“ vysvětlil potom.

Glenn se nadechl a zas vydechl. Konečně řekl: „Doufám, že zůstaneš živý.“

Hank se k němu otočil. Modré i zelené oko vážně zíralo.

„Až to skončí, rád bych s tebou ještě pokecal. Takovou obludu člověk hned tak nepotká.“ ušklíbl se Glenn.

Trpaslík se začal smát. Smál se dlouho a znělo to, jako když skřípe plech.

Potom řekl: „Nojo. Tak to půjdem odpálit.“

Z Blackbirdu přijížděli další uprchlíci, mnozí po třech na jednom koni. Ženy svíraly v náručí malé děti, muži spíš krabici s několika cennostmi či rodinnou Biblí. Uštvaní, zběsilí koně se nechtěli hnout, ani když je vozkové surově tloukli biči; leda snad slepá hrůza dokázala přinutit zvířata, že doběhla až sem. Všichni obyvatelé End City se snažili pomáhat nešťastníkům, jak jen mohli, odváděli je do svých domovů a tam ukládali. Jakási žena šílená bolestí bloudila po břehu řeky a zoufale vykřikovala jméno svého muže, který zřejmě buď zůstal vzadu, nebo zahynul v plamenech. Někdo do ní vpravil trochu pálenky a pak ji Monika magicky uspala; přesto sténala a mumlala a škubala sebou jako v křeči.

S posledním vozem z Blackbirdu přijel bělovlasý stařec v černém šosatém kabátě; jeho jediným majetkem byla Bible a dřevěný kříž se stříbrnou postavou Krista.

„Nevím, kdo je ještě za námi,“ pravil, poklekaje přímo na mostě a spínaje ruce, „Zůstal jsem, dokud to bylo možné, a pomáhal lidem, kteří utíkali. Déle jsem již skutečně nemohl; všude kolem byl oheň. Mnozí lidé šli pěšky. Budiž Bůh milostiv jejich duším...“

„Netrapte se, otče,“ řekl mu starosta Button, který patřil k nejaktivnějším zachráncům, „Udělal jste všechno, co bylo ve vašich silách.“

„Zdržoval jsem koně a bral lidi, kteří spadli z vozů nebo s nimi padl kůň. Ale potom... chytla nám střecha vozu. Stěží jsme ji strhli. Dále se už koně zadržet nedali...“ šeptal stařec a slzy mu tekly po špinavých tvářích, „Bože na nebesích, chraň svoje věrné...“

„Kde je váš starosta?“ ptal se obchodník Steinbacher, „Znám ho, ale...“

„Nevím. Pomáhal při vyprošťování lidí z ohrožených domů. Odjel jsem dřív než on. Možná tam zahynul. Hodně lidí zahynulo. Je to hrůza...“ Starý muž sklonil hlavu na sepjaté ruce a rozpraskanými rty drmolil modlitby.

Odpálení náloží svěřil Hank mladšímu Nykovi. S Glennem stáli na opevnění a přihlíželi; miny vybuchovaly s několikavteřinovým zpožděním a výbuchy byly směrovány tak, aby vyhloubily příkop. Fontány písku a kamení vyletovaly vysoko k nebi; vojáci se radši kryli, aby je nic nezasáhlo.

„Vážně seš dobrej minér,“ konstatoval Glenn obdivně.

„Šak to robym celej žyvot. Šadná křeč.“

Jako poslední byly odpáleny nejsilnější nálože na obou koncích kanálu. Když vybuchly, voda se nahrnula do nově vytvořeného koryta, hučela a pěnila ve vírech. Pevnost nyní byla zcela oddělena vodou od zbytku světa.

Hlučné výbuchy způsobily zcela nečekaný efekt: z velitelského baráku vyklopýtal značně nepevným krokem major Howard. Tvářil se podezíravě.

„Poslechněte, nadporučíku, co se tady dneska děje? Už od rána pořád nějaké výbuchy, křik, hádky; nechápu, když něco organizujete, že se o tom se mnou vůbec neporadíte...“

Glenn na chvíli strnul. Že major netuší, co se kolem něj děje, na to si už zvykl a samozřejmě přebíral jeho povinnosti, jak bylo třeba. Ale že by si nevšiml ani bezprostředního ohrožení, jej přece jen překvapilo.

„Step hoří, pane majore,“ řekl, krotě chuť promluvit ostřeji, „Dal jsem prokopat vodní příkop okolo pevnosti a rozmístit požární družstva, aby pevnost chránila. Musíme se připravit. Namočit pokrývky a pokrýt jimi střechy, stěny, všechno co by mohlo chytit. Připravit muže s vědry na ulévání ohně a s mokrými košťaty na uplácání. Především jde o sklad střeliva a výbušnin, jinak všichni vyletíme do povětří.“

Major stál, nechápavě zíral a mírně se kymácel.

„No dobře. Ale musíte při tom tropit takový povyk?“

Glenn vzdychl a napočítal do deseti. „Promiňte, pane.“

„To je v pořádku. Půjdu si lehnout. Kdyby se něco dělo, tak mě probuďte.“

„Snad byste měl zůstat vzhůru, majore. Celá posádka se chystá bojovat se stepním požárem... mohl by to být velmi zajímavý výjev!“

Majorovy smutné oči se na okamžik soustředily na Glennově tváři.

„Je to možné,“ připustil, „Přineste mi sem nějakou láhev!“

Glenn už nevydržel. „Trhněte si nohou, pane!“

„V pořádku, nadporučíku,“ major se ani trochu neurazil, „Snad nemusí být hned tak zle. Dojdu si pro ni sám.“

Skutečně se obrátil a odešel. Trpaslík ho nedůvěřivě sledoval a smál se.

„C'by ten kokot robyl, 'by byla 'ka mlata?“ otázal se.

„Za války to byl statečný a rázný důstojník,“ odtušil Glenn, „Až tady se z něj stala taková troska. Nejspíš z chlastu.“

Hank trhnul ramenem: „Tež kalyme. Nekdy dost. Ale dyš je zle...“

„Je to nešťastný člověk,“ vzdychl Glenn, „Trápí ho, že tu musí být...“

„A tys to tay snad wyhral w kostkach?“

Glenn se zasmál. Pak jej zaujala barva severního obzoru; mraky tam visely nízko a měly narudlý přísvit.

„Uš je to tay.“ souhlasil Khazd, „Peklo sa otwyra. Přyjde Ťápel.“

Kolem se přehnal vůz, obsazený několika lidmi; ztratil jedno kolo, jel po třech jako zraněný pták a sotva dojeli k vodě, přeřízl kočí postraňky a dal koním volnost. Chlapi skákali z vozu rovnou do vody a chladili se; až potom vylezli a namáhavě se vlekli přes most. Kazatel se okamžitě běžel podívat, kdo z jeho oveček se ještě zachránil.

Most zahradily stroje. Stříkačku mělo město jednu, jí po bok se postavily dva buldozery a Nykův univerzální stroj. Víc nic se dělat nedalo.

„Teď svět zahyne v ohni.“ řekl starosta Button a sňal klobouk.

Hank a Glenn sledovali zkázu z hradby. První vzplanula farma statkáře Mortona, která byla vysunuta nejvíc na sever. Morton patřil k těm, kdo byli radši v blízkosti svých stád, než na druhém břehu ve městě; ve všeobecné ohrožení uvěřil až po spatření prvních uprchlíků z Blackbirdu, stačil pouze odehnat svůj dobytek a odnést pár nejcennějších věcí. Zbytek nyní hořel v jeho pestrými barvami pomalovaném domě. Mortonova žena klečela a modlila se, děti plakaly hrůzou.

Potom už hořely domy starého města jeden po druhém: starostův, šerifův, Albanyho krčma, škola, Steinbacherův obchod. Teď už byly opuštěné a sloužily pouze jako dočasné útočiště lidem, kteří se nehodlali ve městě zdržet, ale byl to kus jejich minulosti. Hořely kůlny, stany, dočasné přístřešky, dobytčí ohrady. Oheň tančil ve zběsilém rytmu, občas z něj vylétaly k nebi nečekaně divoké jazyky. Přestože vše živé dávno uteklo, bylo slyšet hučení a kvílení, jako by tam trpěly duše zatracenců.

Skoro současně dorazily jazyky plamenů také k pevnosti. Zarazily se na břehu vodního kanálu, oheň na chvíli couvl a jako zvíře toužící po kořisti několikrát přeběhl po břehu, než všechno spálil.

„Klyd!“ řekl Hank, „Deset mynut a je potym.“

Jenže oheň měl další možnosti: vzduchem proletěl chomáč hořícího listí nebo trávy a dopadl přímo na střechu obytného baráku.

„Nahoru na střechu a hasit!“ velel Glenn Morris, „Dělejte, chlapi!“

Vojáci se rozběhli na střechu s namočenými dekami. Kašlali a proklínali oheň i velitele; vedro bylo tak příšerné, že pokrývky usychaly.

Přes příkop přeletěly další chomáče, snad suché trávy. Glenn nechápal, jak je to možné.

„Kurva drát!“ vykřikl náhle Hank, „Do řeki! Všecy!“

Glenn nechápal, ale sledoval směr jeho pohledu. Střecha muničního skladiště hořela, zatím ne moc, ale určitě víc, než se dalo uhasit. Vojáci to taky pochopili, rozběhli se k ohradě a přeskakovali ji rovnou do řeky.

Proti směru všech prchajících se motal major, naprosto klidný.

„K zemi!“ zaječel na něj Glenn, „Copak jste se zbláznil?“

„Nechal jsem si tam někde flašku,“ řekl major nevzrušeně, „Přece ji tady nenechám... Klid, já vás doběhnu...“

Udělal dva kroky; vtom otřásla celou pevností ohlušující exploze. Majora výbuch nadzvedl a mrštil jím o betonovou zeď; jeho pošetilá hlava praskla jako vlašský ořech, a protože s explozí přišel i plamen, jeho alkoholem nasáklé tělo vzplanulo jako pochodeň.

„Sakra zdrhéte, vy kokoti!“ křičel Hank.

Pevnost vzplanula. Částečně ohněm zvenčí, částečně explozí, která strhla střechy a poškodila všechny objekty. Vojáci se samozřejmě nezdržovali, hnali se k vodě co nejrychleji. Některým hořela uniforma na těle a strašlivě řvali. Glenn se pokusil pomoci jednomu raněnému, ale nezvládl to, žár jej dusil. Hank popadl toho muže do náruče a odnesl jako děcko. Možná by byl odtáhl i Glenna, ale ten se dokázal zachránit sám.

Z řeky teď sledoval, jak dokáže jeho pevnost hořet. Netušil, že je něco takového možné – zdálo se, že hoří i beton a cihly. Dřevěné části planuly jako svíce. Jako by samo peklo vystoupilo na zem...

Od barikády na mostě sledovali situaci obyvatelé města, taky starosta Button a Monika. Jejich tváře byly plné strachu.

„Podívejte se tam!“ ukázal kdosi kus výš po řece.

Na skalním ostrohu tam začínal borový les. Na jeho okraji vzplanula stará prosmolená borovice jako obrovská pochodeň. Stála trochu odděleně od ostatních, ale bylo jen otázkou chvíle, než vzplane celý les – a potom všechno na jih od řeky. Lidem sevřela ústa němá hrůza.

Právě tehdy někteří z nich spatřili tmavý stín, který přeletěl nad jejich hloučkem jako nestvůrný netopýr. Viděli vykousnutá široká křídla, lesknoucí se trubky a lidské tělo, zavěšené na nich pod tím křídlem; ten člověk zakroužil nad řekou, potom přistál rovnou na mostě přímo před stříkačkou. Tam se letec pustil svého křídla a škubnutím je rozpojil na několik kusů.

Byla to žena, drobná a útlá, téměř dětská postavička s vysedlými žebry a hubenými končetinami. Vlasy měla nepravděpodobně zlaté, příliš dlouhé na čarodějku a divně upravené na bojovnici; vytvářely jí na hlavě cosi jako přílbu a vypadaly, jako by byly víckrát než jednou kadeřnicky upravené. Čarodějky mají zajisté právo, aby byly výstřední, ale tahle...

Vztáhla ruce proti ohnivé záplavě a zaječela ostrým vysokým hlasem. Oheň jako by se zarazil; vítr vanul do té chvíle od severu na jih a byl silný jako orkán, čímž plameny rozdmychával. Teď mu naráz zafoukala z jižních hor naproti chladná vichřice, nad řekou a městem End City se ty dva směry srazily a vytvořily divokou smršť. Chvíli jako by spolu bojovaly; pak zvítězil vítr z jihu a hnal oheň na spálenou prérii, kterou už jednou zničil. A tam jej sfoukl jako neškodnou svíčku.

Čarodějka ztěžka oddychovala, hubený hrudník se jí vlnil vyčerpáním.

„Děkuji, že jsi přišla,“ řekl jí Button, „Zachránila jsi nás...“

Mávla vyčerpaně rukou. Něco pronesla v nesrozumitelném jazyce.

Tím se uvolnilo napětí. Energie okolí se začala vracet k normálu; jako první ustal veškerý vítr a zbyl pouze lehký vánek.

Potom začalo pršet. Jako by se z nebe rázem vylilo jezero vody.

Čarodějka zvrátila hlavu a nechala si proudy deště dopadat na tvář. Ještě pořád ztěžka dýchala. Ale už se dokázala rozhlédnout kolem sebe.

„Nechte mě chvilku... oddychnout,“ požádala, „Pak je ošetřím. Potřebuju nějakou holku... jako médium. Máš někoho, Moni?“

Monika neřekla nic, jen přikývla.

Čarodějka se svinula vedle Nykova hrabacího stroje. Tam zůstala sedět, jen prudký déšť se lil na její tělo.

Errata:

30.05.2021 11:42