Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Motto:

 Jaký je rozdíl mezi krychlí?

 No, velký!

 Proč, Bay?

 Protože má levou stranu stejnější, než ty zbývající...

Obvykle se budím těsně před cvaknutím dveřního automatu, které uvádí další díl nekonečné série různě dlouhých, nepravidelně přerušovaných úseků nátlaku a vymývání mozku, do kterého jsem před více jak dvěma roky spadla pouhým zvednutím ruky. Mám aspoň p ár nádech ů čas se připravit.

Tentokráte to bylo jiné. Okamžitě po otevření vchodu do mé ubikace následovalo cosi neskutečného: útok androida! Nestihla jsem se ani leknout, a už mě ta obluda popadla kolem pasu a nes la ven.

„Bídáku! Parchante! Sketo! Pusť mě, ty hnusnej synťáku!“

Řvu a házím sebou, zatímco mě ten odporný stroj nese temnou chodbou ven. Přesto ho poznávám: Matón, mohutný a neurvalý donův osobní strážce.

„Jestli mě okamžitě nepustíš, zabiju se!“

Sevření však nepovoluje. Jakto? Neuznává snad trojjediný zákon??

„Bay...“

To je don, čekající na rozcestí. Dává si prst na rty. „Nekřič. Vypnul jsem mu akustický příjem.“

Přestanu křičet, ale stále se pokouším rozlomit paže svého syntetického únosce.

„Nevztekej se, děvče,“ říká. „Nepustí tě. Ovládám ho vysílačkou.“

Aha. Už vím, k čemu je ten jeho obojek. Vymrštím ruce, ale je těsně mimo dosah.

Měří si mně divným pohledem. „Jdeme!“ vydává rozkaz a Matón mě eskortuje nouzovým schodištěm dolů z budovy.

Nepřestávám se bránit, i když vím že proti strojové síle nemám žádnou šanci. Ale zuřivost, která mě ovládá, mi neumožňuje zůstat v klidu. Co zas tohle má znamenat? Další z nespočtu donových psychologických pastí, v nichž mě zkouší rozebrat?!

Před vchodem stojí staré, oprýskané transauto. To přece není donova limuzína!

Matón zastavuje. Vztekám se tak, že si ani nevšimnu jiného robota, který se vynoří z průchodu. Zařvu, když mě najednou jeho ruka popadne za vlasy jako do svěráku. Ostré bodnutí v týlu mě upozorní na cíl nového útoku. Snad mi chce uříznout hlavu, ne?! Palčivé trhnutí korunuje tento surový útok. Stisk mizí – točím hlavu, ale neznámý robot už utíká k druhému transvozidlu. Je modré a omlácené zrovna tak jako tohle. Skočí do něj a vyrazí po komunikaci jak střelen ý.

Ani Matón neztrácí čas. Vmáčkne se dovnitř aniž mě pustí. Hlavou udeřím o rám dveří, až se mi zajiskří v očích.

„Zabij mě, ty debilní synťáku!“ soptím. Sáhnu si do týla a - ruku mám celou od krve. U všech zablešených meteorů, co se mnou dělali?! Dveře bouchnou a stroj vyjíždí na dopravní spojnici.

Páni! Tohle transauto má ještě prehistorický interiér – volant, pedály, zpětná zrcátka – a d on řídí ručně! Několik okamžiků na to vydržím bez dechu zírat.

Android mě mlčky drží a jeho paže jsou můj bezpečnostní pás.

Nad dopravním koridorem zčistajasna prosviští policejní speciál. Na palubní desce krátce pípne zelená kontrolka jako potvrzení, že jsme letmo skenováni a shledáni validními. Náhle se vznášedlo prudce s pouští dolů. Zaujata proti své vůli, přihlížím skrz omatlané čelní sklo. Policejní stroj provede dravčí nálet, vysune čtyři drápatá chapadla, popadne transauto a už ho vleče vzduchem pryč. Celé to netrvalo ani deset sekund.

„Vybrali si toho nepravého,“ podotkne don jen tak pro sebe.

Konec divadla mi připomene mé vlastní postavení. Znovu slepě buším pěstmi do androida i do svého okolí.

Don se náhle krátce ohlédne. „Bay, uklidni se prosím, nebo... nebo tě tu nechám!“

V prvním okamžiku se chci zlostně rozesmát. Co jiného chci, než aby mě nechal být? Všichni ať mi dají pokoj! Celý svět! Celý vesmír!

Pak mi dojde nesmírně divný obsah toho, co řekl. Nebo mě tu nechá?!

Už déle než dva rok y jsem členkou věznice s honosným názvem Sociálně psychologický začleňovací institut. Kdysi se tomu říkalo převýchovna. Tady končí ten, kdo vybočí z e skarinžských t abulek normality a prospěšnosti. Přesněji – kdo z nich vybočí směrem k nežádoucím hodnotám.

Například já, Bay O´Nett, causa 13E79R.

Nebylo divu. Krom toho, že jsem slyšela elektřinu, jsem se o d mala k ničemu nehodila. Biflování mi nešlo v žádném normalizovaném oboru, pro který jsem byla neoblomným kastovním systémem rodné Skaringy předurčena. Ne, nepatřila jsem do kolonky „méně rozumově nadaných“. Prostě jsem jen spojovala fakta a informace způsoby, pro které nikdo neměl pochopení. Jako malá jsem to nedokázala popsat slovy. Teprve později mi došlo, že se vzpírám zkostnatělé mašinérii, v níž už je všechno předem tisíckrát přechroustáno.

Skaringa prostě došla ve vývoji na konec své pouti. Prakticky všechny vědní obory měly obzor dosaženého poznání tak neskutečně daleko, že nově narozeným lidem nestačil život, aby se k němu dopracovali, natož aby ho posunuli někam dál. Takže vše na planetě bylo již předem dané, spočítané, optimalizované a zajeté v neměnných kolejích. A pochopitelně, hlídané. Skaringa se stala jedním jediným mraveništěm, kde každý mraveneček měl svůj úkol, již po generace do detailu rozpracovaný, a dá se říci krok po kroku, a vteřinu po vteřině, kontrolovaný. Plno lidem to nejspíš vyhovovalo, snad byli dokonce šťastni. Mně absolutně ne. Nechtěla jsem být bezduchým replikátorem staletých pravidel. Nechtěla jsem být otrokem všudypřítomných kontrolních čidel, která dokonce i za každý „nedostatečně nadšený“ výraz tváře přihazují negativní body na individuální konto sociální konformity.

Chyba. To jsem se ale narodila ve špatné společenské třídě.

S mravenečky se nediskutuje. Vybočíš? Jsi zašlápnut.

To, co jsem dlouhá léta ne uměla vyjádřit slovy, dokázala jsem namalovat. Ale mé obrázky, v nichž nebylo místo pro pevné tvary, končily kromě s ložek psychologů s ubíjející pravidelností v koši roztrhané od učitelů. A to, že dokážu vnímat silová pole, mi už v mládí důrazně rozmluvili. Lidské tělo přece nemá žádné odpovídající receptory. To je věd e cký fakt. Takže to, co vidím já, je nepochybně výsledek mé chorobné fantazie. A basta.

Takoví budižkničemové, jako já, mívají smutný osud. Pokud mají štěstí, o bvykle skončí coby nejnižší kasta uklízečů někde v odporných, chemikáliemi rozleptaných průmyslových zákoutích. A pokud štěstí nemají, slouží jako zdroj náhradních dílů pro sociálně pokornější spoluobčany.

A tak jsem jednoho dne spolu s osmi mně podobnými stála u zdi před zachmuřenou rozhodčí k o misí, a koukala si na špičky nohou při čekání, jaký bude můj ortel.

Vtom do místnosti vkročil muž. Nedosáhl ještě středního věku, ale jeho tvář, držení těla i chování bylo velmi sebevědomé.

„Kdo kreslil tohle?!“ tázal se bez úvodu a zamával roztrhaným výkresem. Nebylo zbytí, pomalu jsem s e přihlásila.

Kdo tohle kreslil...

„Beru si tě do ústavu,“ řekl prostě. Natáhl ruku, a komisař za stolem mu úslužně podal mou kartu.

Vědět, co přijde, raději bych snad čistila popelnice.

Čekala mě pětadvacet měsíců trvající válka proti donu Ortogonovi, který ztělesňoval to nejrigidnější, čím Skarinžský systém mohl být. Zkoušel na mě všechno možné, od psycho logických léček, přes zjevné či podprahové motivační nátlaky, spánkovou deprivaci, výhrůžky, psychofarmaka, sáhl i k fyzickému násilí, a střídal to s pohádkovými výlety do úchvatných destinací s plným komfortem, kdy jsem si připadala jak v ráji. Cukr a bič! „Neboj se. Dostanu na světlo, co v tobě je, ať chceš nebo ne!“ říkával beze stopy jakéhok o li citu v hlase.

Ale nedostal. U Leptona! Sama jsem nevěděla co ze mě chce vydolovat!

Nebyl jako dřívější učitelé a vychovatelé, kteří nade mnou dostávali záchvaty. Nikdy se nevztekal, nezuřil, nedával najevo zklamání, nezoufal. Byla jsem jen položka, a on metodicky konal svou práci. Byl špičkový psychoinženýr, jednička ve svém oboru. Než potkal mě.

Oprostila jsem se od vzpomínek v okamžiku, kdy mi došlo, že jsem v jeho poslední větě zaslechla slovo, jehož zvuk už jsem dávno zapomněla.

Slůvko prosím.

Ruce mi bezvládně skles ly. Co se to děje?

Jeho oči v zrcátku na mne krátce pohléd ly. „Děkuji, Bay.“

A tak mlčím a snažím se překonat ohromení, jež se mě zmocnilo. Don mi děkuje!

Odbočujeme. Provoz řídne. Pohybujeme se odlehlými končinami. Dopravní spojnice tu jsou úzké a pusté, dokonce nevidím ani žádná sledovací čidla. Sem už normalizovaní občané nejezdí. Jsme na periferii.

Zahýbáme k vrakovišti. Začínám mít obavy. To nevypadá dobře.

„Kam jedeme?“ ptám se tiše.

„Pryč.“

Ou. Žaludek se mi sevře. To vůbec nevypadá dobře!

Projíždíme bránou. Kolem se rozkládá svět nekonečné zkázy a zmaru. Stržené šrouby, zmačkané plechovky, rozpárané ledničky, rozbitá transauta, rezaté bagry, rozpadající se letadla, stoicky korodující polorozebrané bitevní lodě.

Čelisti strachu ve mě se ozývají čím dál naléhavěji.

„Já nechci!“

Mlčí. Zahýbáme kolem nedohledných hor šrotu.

Pak: „Ani já ne.“

To ani trošku nevypadá dobře!!

Transauto brzdí. Matón mě vleče ven. Honem se skrčím a sehnu hlavu.

Don ukazuje na jakousi obrovskou věc. Vypadá to jako kontejnerová hala, akorát je to vysoké jako kostelní věž a delší než mohu ze svého místa dohlédnout.

„Bommu.“

Cože? Až za chvilku mi dojde, že to bylo nejspíš jméno.

Ve spodku toho obrovského orezlého monumentu je malý vchod.

„Bay...“ o táčí se ke mně.

Teď to přijde. Vyvzdorovala jsem si konečný ortel. Budu p atrně rozebrána na orgány. Podle místa, kde se nacházíme, nejspíš neoficiálně, čili pro nějakou úřednickou mafii. Kéž by mě předtím aspoň uspali. Umiňuji si v duchu, že nezačnu brečet. Tu radost mu neudělám.

Snad.

„Opouštím tohle vězení. Na Bommově palubě. Chceš-li, můžeš letět se mnou.“

Tak tohle jsem opravdu nečekala.

Místo odpovědi znovu vztekle udeřím do androidových paží.

Don se dotkne svého řídícího obojku. „Pusť jí. Teď už je to její volba.“

Moje chodidla dopadnou do pichlavého železitého bláta. Zapomněla jsem zmínit, že nemám boty.

Ale poslední donova věta mi zabrání v útěku, do něhož bych se bezpochyby pustila.

„Jak – moje volba?“

„Máme problém, Bay. Včera jsem byl zbaven funkce vrchního psychoinženýra.“

Směju se. Vztekle a jedovatě. Zalykám se jízlivým chechtotem. Dobře ti tak!

Znovu prst na rtech. „A tím také skončil a n aše dvouletá spolupráce, kterou jsem kvůli tvé výjimečnosti přetáhl víc než bylo přípustno.“

„Skončila!“ Samé lepší zprávy!

„Skončila neúspěchem, Bay.“

„Slyšela jsem!“ chechtám se.

Pokyvuje hlavou. „Já jsem přišel o kariéru. Tebe očekává filantropické rozprostření.“

No, tak to už nevypadá ani v nejmenším vesele. Konec smíchu. Tečka.

„Jsi bezvýchodný případ. Společnost už unavilo investovat prostředky do někoho, z něhož nekouká ani minimální zisk. Podle nich j si prostě omyl, statistická chyba.“

„Ne já ...“ v rtím hlavou. Stále mi ještě plnou vahou nedochází ten správný pocit osobního ohrožení. „Myslela jsem... proč vy?“

Udiveně povytáhne obočí. Vlastně to je poprvé, kdy se nějak zajímám o jeho osobu.

„Nezklamal jsem,“ odpovídá po chvíli mlčení. „Jen mi pro tebe nedali dost času. Jsem si naprosto jist, že v sobě máš diamant, ale nepodařilo se mi ho dosud odkrýt. Nejsem neschopný, mám za sebou úspěchů dost. Jen společnost má náhle nepochopitelně málo trpělivosti.“ Zkouší přesvědčit mne nebo sám sebe? „Nezůstanu ve službách těch, k dož mnou tak snadno opovrhl i přes moje dlouholeté zásluhy. Už nejsem jejich poskok. Nesouhlasím s nimi! Nenávidím je!!“

Jeho obličej náhle připomíná zběsilého predátora. Asi to vidí v mých očích, neboť se svou vnitřní silou okamžitě ovládne a uklidní. „Proto jsi zde. Nedokázal jsem jim tě nechat. Nezaslouží si tě. Chceš-li, vezmu tě s sebou pryč. Vol, ale rychle.“

Lapám po dechu. Co mi to tady nabízí? Nakolik je pravda čím mi vyhrožuje? Je to fakt, nebo další, nejrafinovanější z jeho psychomanipulátorských pokusů?

„Tvá odpověď?“ táže se klidně.

„Nevěřím,“ říkám rozhodně. „A teď jdu pryč.“

Otáčím se a pochoduji mrazivým b látem, flekatým od oleje. Jdu jak na jehlách. Bahno bodá, jsou v něm železné úlomky.

Náhle se v dálce objeví majáček.

Ve vzduchu.

Zastavím. To není nějaký automatizovaný kolektor odpadu. To je zase policie.

A míří přímo sem.

„Bay!“

Ohlížím se. Don divoce gestikuluje a ukazuje k Bommovi.

Vznášedlo se blíží. Mimoděk si znovu sáhnu na rozřezaný týl – a s ledovým zděšením mi dochází, co to ze mně ten robot před jízdou bleskově vypreparoval: identifikátor! A proto policajti sebrali auto, v němž ujížděl! Najednou mám strach, opravdový strach. Není to donova léčka! Jdou ve skutečnosti po mně! Jdou po mně!!

Otáčím se a pádím nazpět k donovi navzdory kovovým čelistem, která mi v bahně trhají nohy. „Chci pryč!“ křičím. „Pryč!“

Snadno se řekne, hůře udělá. Bezradně zastavuji, když vidím tu hromadu rezavě zubatého železa, v níž takzvaný Bommu spočívá. Bez bot to nedám...

„Matóne!“ velí don. „Dovnitř!“

Obrovský android mě popadne jako pírko a vleče nahoru přes šrot. Několikrát to vypadá, že ztratí rovnováhu a oba se zřítíme do železné džungle, ale vždy na poslední okamžik s neotřesitelnou strojovou přesností vyrovná náklon, a už mě bezohledně rve do vstupního otvoru. Na poslední okamžik se skrčím, takže to o dveřní rám odnese místo hlavy rameno. Don v divém chvatu skáče za námi a automatika zavírá masivní dveře.

„Leviere! Start!“ křičí, prst opět na svém obojku.

Odpověď palubního systému sice neslyším, ale donova reakce je výmluvná.

„Ignoruj všechny vnější pokyny! Velím start! Nejvyšší priorita!“

Cítím, že se kolos dává do pohybu. Gravitační pohon sice nevyvolává vjem zrychlení, ale celý koráb se chvěje jako v horečce. Otřesy přicházejí ve vlnách. Stěny skřípou a rachotí, kovový praskot rve uši. Naprosto netuším, co se děje. Odlétáme? Kam? Do jiného města? Na jiný kontinent?!

A pak cítím ledový průvan. Těsnění kolem dveří syčí a potahuje se námrazou. U všech všudy!

Donova tvář je unavená.

„Uniká nám vzduch. Jdeme dál. Matóne, utěsni to!“ Pak si všimne krve, která stéká z mých nohou.

„Změna rozkazu. Vem nejdříve Bay na ošetřovnu.“

Matón, hluchý k mému nesouhlasu, mě zase vleče temnými útrobami stroje. Mnohde nefunguje ani jeden osvětlovací segment. Kabely, smutně visící na stěnách, nezáří ani trošičku – jsou nepochybně bez proudu. Android se orientuje i ve tmě – ale ne tak, aby mě co chvíli neotloukal o vzpěry n ebo visící přípojky. Určitě nikdy netransportoval nikoho živého a pokud ano, tak ho živého nedonesl.

V místnosti s jedním umrle nažloutlým světlem mě posadí na ledový, n erezový stůl.

Tohle má být ošetřovna? Spíš řeznická kobka!

Pinzetou, ovládanou obratnými prsty, mi rychle a přesně vytahuje železné třísky, zabodané v chodidlech. Řvu bolestí i vztekem a mlátím ho hlava nehlava. Totálně mě ignoruje. S dalším zvířecím řevem přežívám i chvíle, kdy se svědomitě pokouší moje krvavé nohy utopit v jakési pekelné de s infekci. Když mi zašívá krk, už ani nemám sílu zuřit. S bílými, pozvolna nachově prosakujícími obvazy mě ponechává svému osudu a ztrácí se kdesi v temných chodbách.

Tak, a je to.

Errata:

30.05.2021 13:22