Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odkud ale začít?

„Tak něco vymysli,“ vybízím Rekvizita, když ráno sedíme ve velínu.

„Mohli bychom... zkusit... na úvod ...“ leze z něj jak smůla z chlupaté deky. Vykrucuje se tak dlouho, až se dovtípím sama.

„Jak dlouho?“ ptám se přímo. Na konkrétní otázku se neodváží kličkovat.

„Základní výukový cyklus ovládání korábu je rozvržen na čtyři týdny, slečno.“

„Tak moc?!“ žasnu. „Ale pak budu všechno umět?!“

Výmluvné mlčení mě přiměje zakoulet očima. „Tak jinak, Rekvizito: co po čtyřech týdnech budu umět?“

„Poznáte základní technické parametry korábu, osvojíte si nejdůležitější schémata činnosti systémů a vazby mezi nimi, součástí výuky je i analýza hlavních možných krizových scénářů...“

To se mi nelíbí. „Takže za měsíc budu schopna rozpoznat, kde má Bommu příď a kde záď a že když hoří, mám zmáčknout červený čudl, jo?!“ útočím.

Mlčí.

A jejda.

„Nebo ani to ne?“ dodávám jedovatě.

„Zcela jistě mnohem víc, slečno Bay,“ chvátá mě ujistit.

Vrtím hlavou. „Nemám čas, Rekvizito, chápeš? Vymysli něco výhodnějšího!“

Upírá na mě úpěnlivý pohled svého jednoho oka. Jsem beznadějný případ a on se neodvažuje mi to říci. Robot nesmí ublížit člověku. Ani psychicky.

„Slečno Bay!“ Rekvizito má najednou nápad. „Což se zabývat rozhovor em s Bommem?“

No paráda! „To mám debatovat se strojem?!“ vyletí ze mě. Ó Leptone, já jsem nána! Co jiného je Rekvizito?

Ale velkorysost mého syntetického protějšku je bezbřehá. Úplně na něm vidím, jak vybírá v ýrazy z databáze a skládá z nich věty v módu »sekce argumentace, podsekce přesvědčivá, pomocný index – pokud možno«.

„Ano, Bommu je zcela správně stroj,“ začíná zeširoka. „Ale má i svůj řídící systém. Jenže dosud nekomunikuje. Jeho oživení by nepochybně přines lo velký užitek. A vy slečno byste mohla být styčný důstojník!“

„A jak dlouho...“ raději ani nedokončím otázku. Tuším, že odpověď bude zdrcující jako předtím. V duchu se připravuji na možnou odpověď. Měsíc? Dva? Půl roku? Nebo snad rok?!

„Jak dlouho co, slečno?“

„...mi to bude trvat?“

V Rekvizito vi to tiše zatiká. „To nelze odhadnout, slečno Bay.“

Jen mávnu rukou. Asi už mu přeskočilo dočista.

„Nikdo na to nemá čas,“ dodává Rekvizito tiše. „Budete jediná... na celé lodi.“

Kdesi v hlubině mého mozku něco zacinká. Cože to říká? Jediná?

Vytahuji z kapsy Blevierův dárek. „Nevíme ani, jestli to půjde. Myslím, že bych byla užitečnější u kabelů...“

„Dokud to nezkusíme, nebudeme vědět...“

„Tak jo.“ Otevírám sáček. Hleďme. Klipsové n áušnice. Tedy, nějaké mikroelektrotechnické vymoženosti, co se jako náušnice tváří. Mechanicky si je nasazuji. Patrně mají biometrickou aktivaci, protože na nejbližším panelu krátce zazáří symbol připojení, tiše to pípne a vše opět pohasne.

Nefunguje to. Taky jak jinak.

Ale pak se mi v hlavě bez nejmenšího varování ozve nikdy neslýchané škvrčení a skřípání.

„Rekvizito!“ ukazuji na uši.

„Vy slyšíte!“

„No, jasně, a co?!“ Nechápu, co je na tom radostného.

„To je skvělé! Dokážete vnímat nosný signál. Mluví?“ táže se robot.

„Ne. Rachotí a lomozí.“

Zamrká okem. „Nedaří se mu naladit se na vaši vlnu, slečno. Původně sem nepatří. Vydržte, prosím.“ Ještě chvíli mi v hlavě skřípe rozhádaný dav vrzajících strojů, než konečně nastane ticho, protínané sporým praskáním jako v pradávném rádiu.

„Teď je ticho...“

Klid, naznačuje Rekvizito rukou. Všechno postupně přijde.

Nevím kde bere tu jistotu.

»Jsem vzhůru,« slyším tichý, přesto jasný a zřetelný hlas. Nepřichází ušima. Zní mi někde veprostřed hlavy. »Vím že jsem Bommu, ale nevím jak vás mám oslovovat.«

„Už mluví,“ šeptám sotva slyšitelně, oči navrch hlavy.

„Výtečně,“ pochvaluje si můj robotický společník. „Neostýchejte se s ním komunikovat, slečno.“

„A jak pozná-“

»Poznám. Je Slečna vaše jméno?«

„Ne-to ne. Jmenuji se Bay O´Nett,“ o dpovídám zcela automaticky.

»Těší mě, slečno Bay O´Nett,« zní mi v hlavě. »Vaše jméno je velmi krásné. Jste můj nový styčný důstojník?«

„Ne-já- tedy...“ zmateně umlkám.

»Vaše skromnost vypovídá o vznešenosti vaší duše, slečno Bay O´Nett« slyším. »Smím vás tedy prozatím považovat za styčného důstojníka?«

„No... m ůžeme to zkusit?“ říkám.

»Ovšem, budete-li chtít.«

„Dobře. Souhlasím.“

A tak sedím ve velínu a pomalu rozmlouvám o ničem s něčím, co si vlastně ani nedovedu nějak konkrétně představit. Jak si může připadat sardinka, rozmlouvající s konzervou v níž je zavřena? Rekvizito se někam nenápadně ztrácí, všímám si toho až když je vedle mně prázdno.

Náhle exploze, drásavý řev hroutících se frekvencí, mžitky před očima, a ticho.

„Bommu?“ šeptám, když bolest hlavy odezní.

Nic.

„Bommu!“

Nic. Vyděsím se: co se mu stalo?

„Bo!!“

Rachot nýtovaček, jekot cirkulárek a sršení mi trhá hlavu na kusy. Málem padám na zem. Jsem téměř paralyzována, mozek mám vysmahnutý až na dno. Pak: »Slečno Bay O´Nett?«

„Milion meteorů, Bommu! Zkoušíš mi snad rozlomit hlavu?!“

»Nesmírně se omlouvám, slečno Bay O´Nett. Došlo k mojí chybné vnitřní funkci.«

„No dobře... ale už to nedělej, ano?“

Jenže je to jako kovadlinu přes koleno lámat. Pokaždé, když mě vražedná kakofonie elektronických skřeků málem sráží do dřepu, mám chu ť prostě celý ten nesmysl skončit. To není k žití! Ale vtíravá myšlenka, že Bommu je podobný ztracenec jako já, mi v tom brání.

Vždyť je to jen stroj, ty blbko, peskuji se v duchu.

Jo – ale třeba je zrovna tak sám ...! říká druhá část mé duše.

Když vedle sebe zaregistruji Rekvizitovu přítomnost, je o čtyři hodiny později a moje nebohá hlava třeští z nespočtu havárií Bommova jádra.

Víceméně násilím mě Rekvizito nutí přerušit komunikaci. V mé hlavě se konečně rozkládá uklidňující ticho, tak šedé, hladké a hebké po tom všem, čím jsem prošla.

„Je mi velmi líto, že musím pro dnešek ukončit váš hovor s Bommem,“ říká jemně. „Váš zdravotní stav by ale mohl být ohrožen, slečno Bay.“

„A to říká kdo?!“ reaguji podrážděně.

Víceméně nikdo, ale bolest hlavy, bušící už za půl hodiny milionem pekelných perlíků do mé nebohé lebky, mu dává krutě za pravdu.

„Doporučená doba první komunikace byla o tři hodiny překročena,“ říká Rekvizito zkroušeně, jako by to byla jeho vina. Vzápětí se u mne objevuje Mamatón. „Prosím,“ podává mi nějakou pilulku.

„Nechci!“

„Prosím,“ opakuje.

„Říkám že nechci! Zmiz mi z očí!!“

„Prosím.“ Mamatón je přístupný domluvě asi tak jako stoletý dub. Po desátém prosím rezignuji a beru co mi podává. Zanedlouho se můj stav skutečně lepší. Čím to? Usuzuji, že Mamatón je asi nejen vyhazovač z nočního baru, ale také nejspíš léčitel různých kocovin, hlavobolů a břichabolů zákazníků, kteří to přehnali s bujarostí. Nevím, mám-li ho za to spíš odsuzovat či být ráda.

Řeším to tím, že bez varování usínám.

Ne, to ještě není konec.

V noci se budím. Ve velínu panuje třeskuté ticho. Nekonečně hluboké panoráma kosmu kolem nás křižuje bezpočet jiskérek. Některé pomalu doháníme, jiné dole zas předstihují nás – běžný orbitální provoz. Žádná však neletí paralelně s námi – neutrální orbit je stále znepřístupněn. Sleduji tu bezzvučnou velebnou scenérii a ani nedýchám.

Co jsem to-Aha.

Jen co vyjdu na vyhřátou chodbu, dolehne ke mně vzdálená ozvěna horečné práce kdesi hluboko v korábu. Čert prý nikdy nespí. Roboti také ne.

Zavírám se na záchodě. Dotekem aktivuji komunikátor v náušnicích.

„Bommu!“ šeptám docela potichoučku.

»Jsem vzhůru, slečno Bay O´Nett! Co si přejete?«

Zhluboka si vydechnu.

„Nic, promiň.“

»Jsem rád, že opět slyším váš hlas-«

„Dobrou noc, Bommu,“ přerušuji ho. Nechci se cítit tak zoufale sama, ale už vůbec nechci přivolávat další hlavybol.

»Dobrou noc, slečno Bay O´Nett.«

Usíná se mi mnohem veseleji.

Errata:

30.05.2021 13:22