Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Šampach musel překonat svou předchozí nechuť k vykutálenému podnikateli Kratkému, protože se u něj s prosíkem nechal znovu zaměstnat. Ze své týdenní mzdy mu ještě vracel dvě zlatky. Tak zněla dohoda při znovupřijetí, kdy složil do jeho rukou celých třicet zlatých, které měly sloužit na pozdější převzetí čamrdářského ponku. Mistr Kratky byl poloviční Žid, čtvrtinový Čech a zbytkem Vídeňák, ale především obchodník, který bral každý kšeft, který mu přinesl viditelný zisk. A ten se mu teď naskytl v podobě odprodání už vysloužilého perleťářského soustruhu, za téměř dvojnásobek složené částky, za což bude koncem března ponk náležet bláhovému tovaryši, hodlajícímu vyrábět knoflíky někde v zapadlém koutu Čech, odkud se s naraženou bradou, monoklem pod okem a roztrhaným kabátem vrátil zpátky. Ať si ten ponk odveze třeba na konec světa. Hlavně, že za něj dobře zaplatí.

Šampach ještě stále nebyl rozhodnut, jak s oním dřevěným strojem, připomínajícím velikostí a vahou dospívající tele, naloží a kam jej vlastně dopraví. Bydlel teď stejně jako dřív se třemi dalšími čamrdářskými tovaryši v přístěnku za dílnou, jedl střídmě a prakticky nic neutrácel, jen aby se konečně stal majitelem rozvrzaného a rozviklaného perleťářského soustruhu, který bude muset později stejně opravit. Na nový stroj si netroufal, ten by ho stál daleko víc.

Čas ubíhal a Šampachovi zbýval poslední týden splátek.

V neděli obcházel zájezdní hospody na okraji Vídně, kam zajížděli formani z Čech, a poptával se, zda se tu neobjeví nějaký vozka z jeho rodného místa, aby mu ponk dovezl domů, ale ten den na žádného nenarazil, a tak se loudal ulicemi zpět. Na tancovačku do Pratru si zajít netroufl. Ani s Anežkou se po návratu do Vídně už nesešel. Proč také? Vždyť ho vlastně nikdy nenapadlo vzít si ji za ženu. Teď na ženění nebude ani čas ani peníze, nastane doba uskrovňování, ne-li živoření, než si jako samostatný výrobce knoflíků sám pomůže k penězům. Až pak by mohl začít myslet na ženskou a na rodinu. Stejně by ji nechtěl zakládat s chudokrevnou Anežkou. Ale občas si přece jen vzpomněl na jedno děvče. Bylo to děvče z Městečka, které s ním o Štědrém dnu sedělo na saních, i na onen moment, kdy ji před mezí strhl dolů a ještě ve sněhu držel v objetí. Ten okamžik se mu stále vybavoval. Jenže Tonču už asi stěží někdy uvidí. Ta by se mu jako životní družka líbila.

Došel na Gellertplatz, malé kruhové náměstíčko, kde postával houf lidí. Uvědomil si, že se tu hovoří převážně česky a také slyšel a viděl, jak nějaký Čech řeční z vyvýšeného místa. Začal ty řeči poslouchat. Pán v lepším obleku s pentličkou pod krkem hovořil o češství a budoucnosti českého národa, připomínal, že Češi měli vždycky své království a svého krále, tak proč by jej nemohli mít i nyní. Poukazoval na Uhry, kteří nedávným Říjnovým diplomem obnovili svou ústavu a spějí k rakousko-uherskému vyrovnání v rámci monarchie. Češi by prý měli postupovat stejně.

Šampacha řečník zaujal. Uvědomoval si, že podobně smýšlí i on sám, jenom by to nedovedl tak dobře vysvětlovat a vůbec by už neměl odvahu s něčím podobným předstoupit před veřejnost.

Ne že by se bál postihu či pronásledování od policie, která v poslední době zatýkala a následně rychle a nenápadně likvidovala všechny nepohodlné živly. Věděl, že není řečník, že nemá v danou chvíli schopnost přesně a logicky skládat potřebné věty za sebou. To až později, když sedí a vrtá čamrdy, si slova sumíruje a přehazuje, aby zněla jasně, výstižně a srozumitelně. Možná by je pak dovedl napsat i na papír, ale to zatím nikdy nezkoušel.

Před mistrem by navíc takové rozptylování neobstálo. Zapisovat si něco při práci – na to nesměl ani pomyslet. Snad až bude svobodným čamrdářem, kterému nikdo nerozkazuje a nediktuje, co musí, a co nesmí.

Už se viděl doma za ponkem, jak vyvrtává z perleťové lastury zárodek knoflíku a vzniklý návrtek prochází kuželovitě tvarovaným kovovým vrtákem, nazývaným půra, do dřevěného soudku, nesoucího název půrfutro, v němž jsou dva velké otvory. Těmi zárodek knoflíku vypadne do připravené plechové nádobky.

Silné perleťové špalky pak rozseká na kovové podložce přiostřeným želízkem – takzvaným špaltmesrem – na slabší rondelky. Ty šrupováním obrousí do rovných ploch, následně vytvoří uzpůsobeným pilníkem, auzrštálem, na povrchu tvarovou misku.

V poslední době jsou módní už i jiné vzory – vulsty, hulšísle, kesle, bombe nebo kloty. Pak zbude jen vyvrtat dírky a po vyleštění je hotový knoflík na světě.

Docela jednoduché úkony, které všechny zvládne jediný stroj, poháněný nohou přes velké setrvačníkové kolo. Ale někde prý už využívají k pohonu perleťářských ponků i vodní síly nebo dokonce parního stroje. Tahle novinka v poslední době Šampacha silně vzrušovala.

Najednou si všiml, jak se nad zcela pokojným davem zablýskly bodáky vztyčené na puškách a nad hlavami posluchačů se zatřepaly četnické fedrpuše.

„Pozor, policajti,“ vykřikli někteří.

„Už sou tu, chlupatý!“

„Utíkejte!“

Jenže v podstatě nebylo kam utíkat a někteří přítomní nechápali, proč by vlastně měli utíkat. Šlo přece o pokojný požadavek české státnosti, co na tom, že pronášený na veřejnosti pod širým nebem. Jenže ono shromáždění jistě nebylo povolené a odehrávalo se navíc v hlavním městě rakouské monarchie. Někteří přítomní proto měli snahu raději zmizet, pokoušeli se využít postranních uliček, ale tam už stáli další žandarmové. Šampach pochopil, že náměstí je obklíčené a prakticky se odsud utéct nedá. Naštěstí s sebou žádné doklady nikdy nenosil, a tak mohl vyfasovat nanejvýš dva dny za mřížemi, stejně jako minule. Ale i to mu bylo nepříjemné. Obzvlášť nyní, kdy za pár dní bude moci od mistra Kratkého převzít slíbený ponk a odvést si ho domů, do Čech.

Chyběla mu už jen jedna týdenní splátka. Snad ho v lapáku nebudou držet déle. Vše asi projde jako posledně, kdy se při demonstraci za vyšší mzdy zastal jednoho napadeného Srba.

Na četnické stanici si ho vybrali mezi prvními. I když stál pokorně v koutě, s čepicí naraženou do očí. Nebo právě proto.

Měli své metody a zkušenosti s demonstracemi i demonstranty.

Po revoluci z roku 1848, která sice Vídeň přímo nezasáhla, ale přinutila Habsburky utvrdit absolutistický režim i v hlavním městě, kde se obzvlášť Slované stávali nebezpečnou složkou, a Češi svým vlastenectvím dvojnásob, policie registrovala každého, kdo se jen trochu zdál podezřelý z nacionalismu a volnomyšlenkářství.

Doklady, které vyšetřující požadoval, u sebe čamrdář samozřejmě neměl. Zato řekl poctivě své jméno.

„On tu přece nedávno byl, Šampach,“ vzpomněl si policejní úředník.

„Ale nedopatřením... Jako teď,“ snažil se ospravedlňovat zatčený. Jenže měl spíš mlčet.

„Nedopatřením lze vhodným způsobem předcházet i zabraňovat,“ řekl policajt čistou vídeňskou němčinou, přesto si Šampach jeho slova v tu chvíli nedovedl jasně vysvětlit, ale zalekl se, co by mohla znamenat. Vzápětí je komisař potvrdil obvyklou a obávanou otázkou.

„Která je vaše domovská obec?“

To bylo zlé! Poženou ho odtud šupem domů, jako osobu ve Vídni nežádoucí. Bude se muset hlásit u purkmistra rodné obce a o jeho nedobrovolném příchodu se rázem dozví celé okolí.

Takový návrat byl považován za velkou ostudu. Lidé loajální k mocnářství a samotnému císaři s takto poznamenaným člověkem odmítali i hovořit. Navíc jej mezi sebe jakožto osobu policejně hlídanou, a povětšinou zkorumpovanou, sotva přijmou.

Každý ho pak bude považovat za donašeče. Místní žandarmerie o jeho chování bude podávat pravidelná hlášení vyšším úřadům.

V tomhle případě bude brán jako politický delikvent, c. k. mocnářství nebezpečný. To by bylo pro jeho snahy stát se ve svém rodném městě svobodným řemeslníkem opravdu zlé.

„Řeknou, kde se narodil!“ vyštěkl na něho vyšetřující.

Šampach váhal. Nechtěl se nechat do svého rodného místa přivést v želízkách jako nějaký zločinec.

„Stejně se na to přijde, jen si zbytečně přitěžujou! Na galejích je to ostatně jedno!“ upozornil ho vyšetřující povýšeneckým způsobem a chtěl volat dalšího provinilce.

„V Městečku!“vylétlo ze Šampacha, aniž si uvědomil, co to řekl.

„Německy!“ křikl policajt. „Tady jejich hatmatilku nevedeme!“

Ještě bylo možné to napravit, říci německy jméno své rodné obce a čekat na ortel.

„Kleinstatt!“ trval na svém Šampach, ačkoli vůbec nevěděl, zda jméno Městečka přeložil správně. V duchu si nadával, jaký je blázen, když se tu tak nebezpečně zaplétá. Až přijdou na jeho lež, bude daleko podezřelejší. Možná ho opravdu strčí do žaláře nebo pošlou do kamenolomu na nucené práce. Tam by mohl strávit i několik let. A kdoví, jestli by se odtud vůbec dostal. Někdy se člověk octne ve vězení a už se z něj do smrti nevyhrabe.

Šampach si netroufl oznámení svého rodného místa znovu opravit. I představitelé rakouského mocnářství se cítí ohrožováni narůstajícím českým vlastenectvím, které bují, jak se sám přesvědčil, i přímo uprostřed Vídně. Na vyrovnání s Čechy odmítají reagovat a potlačují každý sebemenší náznak touhy po svobodě. Mají dost urputného náporu Uhrů, kteří o uznání svrchovanosti bojují daleko razantněji. Císař pán se bojí o svou říši, několik staletí pracně budovanou a s námahou udržovanou.

Úředník, disponující pleší a licousy, vytáhl z police tlustou knihu a začal v ní listovat, pak se zastavil u jedné stránky a posunoval po ní prst.

„Ja, stimmt,“ řekl znenadání a zabouchl Lexikon obcí, až se z něho zaprášilo.

Šampacha odvedli do prázdné cely, aniž se dověděl, co s ním zamýšlejí.

O velikonočním pondělí se v Městečku každoročně koná pouť spojená s jarmarkem. Po velké mši lidé vyrážejí ke stánkům na rynku, děti ke kolotoči a k mnohým dalším atrakcím. Spolu se zdejšími děvčaty se na obhlídku jarmarku vydává i Antonie Bucková. Je zvědavá, zda jí Francek Jíra koupí slíbené perníkové srdce, když už se odvážil přijít jí vyšlehat až k nim do stavení.

Dostal bohatou pomlázku – pět ručně malovaných vajíček. Matka brblala od plotny, otec zuřil.

Bucek Francka Jíru viditelně nesnáší. obzvlášť od té doby, co v Myslíkově hospodě napadl jeho hosta, onoho čamrdářského tovaryše, kterého tak vypudil ze šenkovny i z Městečka. Od té doby se tu čamrdář neukázal a Bucek už nedoufá, že se ještě někdy objeví.

Jenže Francek od Tonči, i přes odpor jejího otce, pomlázku dostal. Je to pořád její milý, i když stále jen doráží a dotírá a žádá to, co ona mu dát nemůže, leda až po řádných ohláškách v kostele. Francek Jíra se ale k ženění zřejmě nechystá. Navíc je věčně bez peněz. V poslední době jejich vztah nevypadá dobře. Otec i matka jim výrazně brání, hlídají každý Tončin krok, přišli i na jejich večerní schůzky v kolně za stavením. Může se s Franckem vídat jen na kůru v kostele nebo v neděli dopoledne po velké mši, na rynku na korze, které tu zavedla Čalkovic Zrzka, inspirována pobytem v Praze, u své bohaté tetičky. Tam, po Královské třídě, od Prašné brány ke Koňskému trhu a dále až k nábřeží, prý korzuje každou neděli už téměř celá Praha.

Dnes stojí v Městečku na rynku stánky s pentličkami, s marcipánem, tureckým medem, sladkým dřevem i zdobenými perníkovými srdci. Někdo prodává slanečky a okurky v láku, jiný vykřikuje ledo-medo-cuc, další zpívá jarmareční písničky a ukazuje přitom na vyvěšené obrázky. Dole na náměstí postavili šedý stan. Tonča si smí dnes s kamarádkami pouť prohlížet a protože ta vyfintěná Čalkovic Zrzka je jí čím dál protivnější, drží se raději Mařenky Dubských, která alespoň nikoho nepomlouvá.

Došly až k tomu plátěnému stanu, když právě vyváděli na řetězu medvěda. Tonča to nazrzlé zvíře vidí poprvé. Stojí na zadních nohou a hrozivě mručí. Takovou nestvůru by nechtěla při sbírání chrastí v lese potkat.

Principál drží medvěda za náhubek a začíná vyvolávat a vyzývat kolemstojící muže, aby se s medvědem v rovném boji utkali. Kdo jej v řeckořímském zápase porazí, obdrží tři zlatky.

Muži raději ustupují, nikdo si netroufá nejen zvířeti, ale ani vyvolávači hledět do očí a jak se zdá, nikdo z nich nemá odvahu.

Francek z povzdálí sleduje vyvolávajícího principála a je přesvědčen, že tady v Městečku se nepřihlásí nikdo. Neznal jediného mládence, který by si na takovou šelmu troufl. Ani on nemá odvahu. Ale dovede si představit, jak by se o něm po celé obci mluvilo. I kdyby prohrál. Prohrát s medvědem přece nemohla být ostuda. Všiml si, jak poblíž stanu stojí houf děvčat a mezi nimi i jeho Tonča. Dnes vypadala obzvlášť přitažlivě. On jí navíc dlužil perníkové srdce, ale zároveň věděl, že holka nedostane nic. Všechny peníze, které za týden vydělal dobýváním pařezů, nechal včera večer v hospodě. Ještě teď mu třeští hlava, když s ní prudce pohne. Neměl se tak pansky rozšupovat a povyšovat.

Jenže jeho vždycky někdo vyprovokuje. Proč se sázel, že vypije víc než ostatní? Ví, že všechno má svou míru, ale on tu míru nikdy nedovede přesně odhadnout, a proto často chybuje, přestřeluje a dokazuje svou výjimečnost a sílu, jen aby o něm vzápětí Městečko mluvilo. Obyčejně chce dokázat to, na co si ostatní netroufají. Vlastně je zde téměř ve všem první a ze všech nejslavnější. Co na tom, že nemá peníze. Však on ho v hospodě pokaždé někdo pozve, aby se mohl na jeho slávě podílet.

Francek je sám se sebou spokojen. A to i přesto, že s mámou žije v polozbořené chalupě, kterou po minulém požáru ještě neopravil, přestože dovede zacházet se sekerou i s pilou. Proto má také svaly, které mu všichni hoši závidí a holky tajně obdivují. To on ví. Leckterá by si ráda na jeho svaly sáhla a některým se to i podařilo, jenže ta, které by to s radostí dovolil, se ho v poslední době straní.

Začalo to tím vandrovníkem, který jí dal perleťové knoflíčky. Blázen, chtěl je tu vyrábět. Tady v tomhle zapadlém koutu světa, kde se lidé stále dřou na panském a souchotinářští tkalci živoří za stavy. Ještě že ho Francek zastrašil a včas z Městečka vyhnal. S pochybnými novotami, o kterých tu nikdo nic neví ani nechce vědět, a sem žádný takový neleze! Jenže od té doby, jako by to s Tonkou všechno vázlo. Starý ji nechce pouštět z domu, a když se jí náhodou podaří nepozorovaně vyklouznout, už k němu není tak vstřícná jako dřív. Od momentu, kdy jí strhl na kůru knoflíčky z blůzy a vzápětí samotnou záměrně nechal spadnout ze schodů, jako by její láska k němu ochladla. Ale je to její chyba! Neměla si přece ten perleťový kšunt vystavovat na prsou. On nedovolí, aby jeho holce nějaký vandrák cokoli daroval, a také není zvyklý, aby mu dívky dávaly košem, to tedy opravdu není. Ještě jí ukáže, kdo je Francek Jíra.

„Velectění páni, vzácné publikum,“ vyvolával principál od medvěda – „Nechť se přihlásí výjimečný muž se železnými svaly a bezmeznou odvahou, který by si troufl na tohle divoké zvíře. Už jen za pokus nabízíme celou jednu zlatku. Kdo však medvěda skolí, povalí na zem, a tudíž nad ním zvítězí, dostane ne dvě zlatky, ale celé tři! Tři zlaté za vítězný zápas s medvědem!!! Opravdu se v Městečku nenajde žádný hrdina?!“

A principál měl obavy, že se nenajde a celý tenhle podnik zase prodělá. Poutě na malých zapadlých místech, kde jsou samí nekňubové, téměř nic nevynášejí.

„Tady!“ zvolal Francek zpovzdálí a Tonča jeho hlas bezpečně poznala. „Pučím si tu vaší chlupatou nestvůru!“

Možná mne, čamrdářského Genia loci probudilo veselení a ryk na rynku Městečka, kde se konalo velikonoční pouťování. Stále ještě jsem pobýval v ruksaku s perleťovými lasturami, jak mne tu zanechal čamrdářský tovaryš Šampach po svém náhlém odchodu, ne-li útěku z tohoto místa i kraje. Má budoucnost se teď topila v beznadějnosti. Bylo lze očekávat, kdy mne i s ruksakem vyhodí z kolny na smetiště nebo zasypou do základů domu spolu s kamením. Ve tvarovosti perleťových škeblí jsem byl v těchto končinách Vysočiny nepoužitelný. Tkadlec Bucek sic na onen svit lastur několikrát se zalíbením upíral své zraky, potěžkávaje jejich hmotnost a zkoušeje pevnost, ale pak je stejně šupnul zpětně do ruksaku, nevěda co s nimi. I když stále o vymoženosti vyrábět perleťové knoflíky tajně uvažoval. Ale bez Šampacha nenacházel naději do takového podnikání nastoupit.

Nebylo předpokladu, že onen vandrující tovaryš, který měl s perletí dovednost, se do Městečka ještě kdy vrátí. Čímž byl ohrožen i můj stávající stav.

Teď se na rynku obyvatelstvo semklo a veselilo a to veselení mne celkově upoutalo. Svátečně nastrojení občané, vyšedší před chvílí z kostela, měli dychtivost v prohlížení stánků a budek plných dobrot a výjimečností. Do všeobecné prolínavosti prohlížení a nakupování vyzpívávali jarmarečníci písně mordýřské, až tuhla krev, a harmonikáři vyhrávali muziku skočnou a ona atrakce s medvědem doplňovala ozvláštněný kolorit, trocha drsněný a strohý, jak to odpovídalo podnebí a podmínkám Vysočiny, kde pole plodí jen to, co jim kamenitost dovolí.

Lid je tu veskrze otužilý, se zvyklostí na dlouhé zimy a nevýraznost léta, i na větrnost, která pravidelně ošlehává tváře a charaktery vybrušuje k trpné pasivnosti. Poslušnost k vrchnosti, vysávající z nich už jen zbytky předchozí poddanosti, je činí spíše lhostejnými a netečnými. Celé chudobnosti kraje dominuje pasivita a odevzdanost. Chybí stavovské sebevědomí, pyšnost z majetku, nadřazenost sedláctví nad bezzemky, nebo podobnost oné hierarchie tu nikdy neexistovala. Chudí chalupníci, tkalci, sem tam drobní řemeslníci, vlastní pouze snaživost vydělávat na živobytí a holou existenci, než aby vedli vědomí o své samostatnosti a jakés takés svobodě. Jejich prvořadou doménou je přežívat ze dne na den. Národnostní obrození a vlasteneckost se zarazily o lesy a kopce Vysočiny. Všem tu chybí rozhodnutí vymanit se z onoho ustáleného stavu. Ba ani nejsou žádostiví vědění, jak ono lepší vypadá a jak ho dosáhnout. Izolovanost, politická a vlastenecká nevědomost je udržuje ve šťastnosti vlastní ulity. Za tohoto stavu tu c. k. mocnářství může držet vládu v klidu a bez násilnosti další stovku let.

Před stanem na rynku, do kterého odvedli medvěda, se teď tlačili mužští, za tuhle atrakci byli ochotni i zaplatit. Francka si vzal principál stranou a hned předem mu vyplatil zlatku jako foršus. Ve skutečnosti to měla být suma konečná, jak principál dle svých bohatých zkušeností předpokládal.

Francek medvěda nezdolá, zvíře na hřbetě nikdo dlouho neudrží, na to tihle venkovští balíci samozřejmě nepřijdou, ale frajírek se pak stejně bude před celým městem, a hlavně před děvčaty naparovat. Tři zlatky pro něho by byly příliš, ostatně principál je ani nemá, beztak tenhle výlupek vše do večera v hospodě propije, nanejvýš některé holce koupí srdce z perníku, aby ty ostatní mohly závidět, měly vztek a o čem povídat.

Principál držel zvíře na řetězu a nedovolil, aby se na Francka z počátku vrhlo a rovnou ho povalilo na zem, to by nebyl žádný zápas, lid si žádá alespoň zdání vyrovnaného boje a bude fandit Franckovi, všichni se tu musí postupně uvolnit a pak zase řádně rozparádit, vždy si za tu atrakci zaplatili a něco podobného se tu neukazuje každý den. Tihle nahrbení tkalci sedí od rána do večera u stavu, jejich bída jim srší z očí, tak a jim teď oči na chvíli zasvítí vzrušením a emocemi, když tu jde o souboj člověka s medvědem.

Principál povolil medvědovi řetěz, aby se mohl na člověčího soupeře konečně vrhnout. Zvíře mělo kožený náhubek, ale tlapy se silnými drápy nebyly ničím obalené a Franckovi se zadíraly do zad, do boku a trhaly mu oděv a on najednou ucítil i palčivou bolest na tváři a vzápětí si byl jist, že se mu z rány řine krev. Tahle vytrysklá krev konečně probudila publikum. Bylo teď celé na Franckově straně, hlasitě křičelo, povzbuzovalo a povykovalo, až to prolínalo z uzavřeného stanu a lidé kolem prahli zvědavostí, co se uvnitř děje. V pološeru stanu se nikdo nezastával ubohého a špatně živeného medvěda, který se teď bránil výpadům rozjitřeného a vítězství chtivého člověka a neměl k tomu k dispozici nic víc než své dvě tlapy a váhu vlastního těla. Principál byl člověk zkušený, připustil ještě několik Franckových výpadů, aby chlapi mohli řvát nadšením, ale nedovolil medvědovi to lidské tělo příliš poničit, spíš ho nakonec strhl sám na zem, a to mělo být zadostiučinění a jakás takás Franckova výhra, zvlášť když ta rána na tváři už vypadala hrozivě a značně krvácela. K nelibosti diváků, kteří na Franckovu krev nedbali, byl zápas ukončen a označen za nerozhodný.

Francka majitel atrakce obdaroval ještě mokrým kapesníkem, aby si ho přiložil na ránu ve tváři, diskusi o dalším honoráři nepřipustil a vyprovodil ho zadním vchodem ven ze stanu.

Pak se událo něco, čehož si valná většina lidí na rynku nepovšimla. Po náměstí, které vedlo do mírného kopečka ke kostelu, šla četnická patrola. Četník měl klobouk s fedrpušem a flintu s bodákem na rameni a vedl osobu v želízkách.

Ve chvíli, kdy Francek vybíral perníkové srdce, kdy mu ze tváře ještě stále stékala krev, kdy to srdce obřadně nesl do hloučku děvčat, kde stála i jeho vyvolená – Tonča vykřikla.

Jednak ji zarazila rozdrásaná tvář milého, po které už asi navždy zůstane v obličeji viditelná jizva, jednak zahlédla i jinou známou postavu, a to v doprovodu četníka.

Tahle epizoda měla mít podstatný vliv na její budoucnost.

Jakákoli nedopatření, výstižně přezdívaná »švajneraj«, která rakouským mocnářstvím prostupovala permanentně, na štěstí obyčejně skrytě, ale zato na všech úrovních, s úředními přehmaty na denním pořádku, musela být, případ od případu, nakonec nějak vyřešena. Žandarm osobu se jménem Josef Šampach řádně do jeho domovské obce přivedl a domáhal se na četnické stanici předání proti podpisu, když se ukázalo, že jakákoli identifikace selhává. V Městečku se podobné jméno nikdy nevyskytlo – to zjistil vachmajstr v úředních záznamech, později farář v matrice.

Ale Šampach měl už dávno vyfabulovanou historku. Za tu dobu, co seděl netečně v cele, si ji vycizeloval k dokonalosti.

Jeho příběh se odvíjel takto: Své matce se měl narodit jako nemanželský syn. Jenže mu dala jméno po otci, přičemž porod proběhl tajně zde v Městečku, načež matka vzápětí s hanbou nemanželského syna odjela zpět do Vídně, kde živořila v nuzném prostředí coby veřejná pradlena. Tenhle vybájený příběh dítěte bez otce sice místního vachmajstra nijak nepřesvědčil ani nedojal, ale žandarm byl rozhodnut dotyčnou osobu v Městečku zanechat stůj co stůj. Proč by se s tím chlapem měl zase ještě někam jinam vláčet? Ani purkmistr obce tu nechtěl poskytnout místo nějakému pobudovi a cizinci, navíc socanovi, jenž sem očividně nepatřil.

Musel rozhodnout někdo vyšší, a to co nejdřív. Když Šampach se svým srdceryvným příběhem neuspěl, na poslední chvíli se začal odvolávat na bezprostředního příbuzného – svého strýce Bucka, přičemž si naštěstí nikdo nevšiml, že nezná ani jeho křestní jméno.

Vachmajstr nechal Bucka předvést. Přivolaný tkadlec překvapeně, ale s potěšením vyhnance identifikoval, což vyvolalo všeobecný údiv c. k. úředníků. Onu Šampachovu smyšlenou historku o sirotkovi horlivě potvrdil, i když věděl, že jde o zastírací manévr.

Na to konto žandarm definitivně uschoval želízka do brašny a nakonec od udiveného místního vachmajstra Schneidera předávací podpis vymámil. Pak už úřad nemohl dělat nic než dovolit tkalci Buckovi odvést si delikventa rovnou do své chalupy.

Cestou do nového domova, nacházejícího se na konci Městečka, který už Šampach znal, to tkadlec nevydržel a bez okolků se zeptal:

„A kde máte ten ponk?“

„Zůstal ve Vídni. Jenže se pro něj teď sotva budu moct vrátit. Mám Vídeň zapovězenou. Kdyby mě tam chytili, vyfasuju galeje na deset let! Takhle mi to přímo řekli!“ vykládal Šampach a vylíčil tkalci příhodu, jak se kvůli české státnosti dostal znovu za mříže, i když v korunovaci císaře na českého krále nikdy žádnou velkou výhodu nespatřoval.

„No, ale co tady teď bez ponku hodláte dělat?“ zeptal se naivně tkadlec. Čamrdář pochopil, že je v tomhle neznámém městě stejně nežádoucí jako ve Vídni.

Za krátký čas už Městečko o Šampachovi mluvilo veřejně, i když okolnosti jeho příchodu se mnohým zdály za vlasy přitažené. Mužští v něm viděli potulného tovaryše, který pobláznil už tak podivného Bucka zase nějakou novotou. Bucek by tu snad chtěl vyrábět perleťové čamrdy. Aby to nedopadlo jako se sírovými hlavičkami na dřívkách, které se měly samy zapalovat! Ženské zase v Šampachovi spatřovaly delikventa a možného výtržníka, kterého sem žandarm přivedl v želízkách. Naháněl jim strach, aniž by jej mnohé z nich spatřily. Francek Jíra v hospodách proti Šampachovi vystupoval hlasitě a velmi nepřátelsky. O jeho nesmyslném a bláznivém úmyslu začít tu s výrobou perleťových knoflíků, kterému se tu všichni v Městečku smáli, složil dokonce potupnou písničku:

Čamrdáři, čamrdáři, když na vandr šli,

sedli si na první mezi, vybírali vši!

Tenhle popěvek snadno naučil chlapy v hospodách a za čas k němu přibyla i další strofa, jak bláznivý Bucek vzal neznámého delikventa pod vlastní střechu. Mnohým vrtalo hlavou, proč to vlastně tkadlec udělal. Někteří s takovým činem vyloženě nesouhlasili a začali se pomatenému Buckovi, který si do svého domu bere cizince, o němž tu nikdo nic neví, ostentativně vyhýbat.

Místní faktoři teď od něj ani nechtěli brát utkané sukno, musel se s ním plahočit do vzdáleného Strmalova. Protože tam Šampacha neznali, alespoň Buckovi pomáhal s donášením utkaných látek.

Při jednom návratu nesl v balíku na zádech domů osnovu a jak pomalu postupoval za tkalcem, který si lesem zkracoval cestu a uvažoval o tom svém bezvýchodném postavení, asi po hodince chůze se mu najednou zdál onen ranec nějak lehký a měl pocit, že se cosi za ním škube. Ohlédl se a zjistil, že konec osnovy se už delší čas z rance vysoukával, byl zachycován větvičkami, vyčnělými pařezy a klestím. To byla pohroma, která Bucka přivedla téměř ke mdlobám, ale kupodivu nenadával. Co se dalo, smotali zpátky a doma pak několik dní rozcuchané a potrhané nitě natáčel Šampach na vratidlo. Tonča se mu tajně vysmívala, panímáma hudlala a navíc už byla rozhodnuta tuhle neblahou situaci rázně vyřešit. Co se strávníkem, který nemá vindru, jí tu zadarmo a ještě k tomu dělá škodu? V chalupě nezbýval ani zlaťák a jíst se muselo. Hlasitý kravál, který hospodyně spustila, konečně rozhýbal onen neudržitelný stav a přivodil náhlé změny.

Šampach se sebral a druhý den ráno se s nechutí nechal najmout u velkostatku na polní práce, i když tuhle dřinu bytostně nenáviděl. Jako malého kluka ho rodiče brali s sebou na pole a on musel o žních skládat posekané obilí na povřísla a při kopání brambor se stále shýbat, ani pást kozu jej netěšilo. Vůbec nerad pobýval venku, v přírodě, kde bu pražilo slunce, nebo foukal vítr a pozdní podzim přinášel chladný déšť a bláto. Šampach pak stával pod stromy s pytlem na hlavě a díval se bezmocně na okolní zamlžené kopečky a lesy a měl pocit, že je všemi opuštěný. To ve veřtatu, i když tam v zimě táhlo okny a ruce zábly k nevydržení, měl kolem sebe vždy alespoň nějaké lidi.

Pro Tonču nenašel Bucek jiné východisko, než ji poslat do tkalcovny soukat a snovat vlákno. Podnikatel Leopold Brhlík už v Městečku otevřel druhou manufakturu a lidé ho začali titulovat »pane továrníku«. Aby v tom ubohém živoření Tonča rodině alespoň trochu pomohla, pracovala ve tkalcovně dvanáct hodin denně, s týdenní mzdou pouhé dvě zlatky padesát.

Jednoho dne vstal Josef Šampach ve tři ráno. Bylo to po první výplatě, kterou mu šafář milostivě vysázel na dlaň. Po čtrnácti dnech dřiny od rána do večera šlo o pouhých pět zlatých a třicet krejcarů. Z toho jednu zlatku hned předal panímámě, což ona považovala za nicotnost. Se zbylými penězi se ráno probudil v kolně za domem, kde ho nechávali bydlet a kterou během těch několika týdnů poopravil a přizpůsobil tak, aby se právě v ní dal postavit čamrdářský ponk. Jenže ponk nebyl. Pro něj musel znovu do zapovězené Vídně. Říkal si, že to musí zkusit, a už to dopadne jakkoli. Doufal, že na to místní vachmajstr, u kterého se pravidelně hlásil každé pondělí, napoprvé nepřijde.

Vídeňský mistr Kratky ho zprvu nepoznal. Šampach si pro oklamání žandarmů nechal narůst plnovous, kdyby ho náhodou cestou zadrželi. Šel prostovlasý a pod krkem měl uvázanou slušivou červenou mašli. Tu mu darovala Buckova dcera Tonča – za zbylé perleťové knoflíčky, které ještě objevil v onom zapomenutém ruksaku s perletí. Našila si je už tak, jak se patřilo – proti předem obroubeným dírkám v blůzce a navzdory Franckově odporu. Stala se tak v Městečku první propagátorkou perleťových knoflíků a byla na to nemálo pyšná, i když o ní závistivé kamarádky, zejména řezníkova dcera Petronila, prohlašovaly, že je stejně praštěná jako její otec.

„Za ponk mi dlužíte ještě osm zlatých!“ oznámil mu kategoricky podnikatel Kratky, když si svůj soustruh hodlal Šampach vyzvednout.

„To přece není možné! Dlužil jsem jen čtyři a mám u vás ještě poslední mzdu!?“

„A co přechovávání stroje a ten váš odchod bez ohlášení? Zpozdila se kvůli vám celá zakázka a já musel zaplatit odběrateli penále! Neměl jsem si s vámi znovu nic začínat. Jste nespolehlivá persóna! Kdepak jste se celou dobu toulal?“

„To je dlouhá historie, pane mistr, ani byste jí nevěřil!“

„Zase vás drželi někde v chládku? Tentokrát jste si tam pobyl celý dva měsíce!“

„Už mám připravený veřtat! Jenom mi chybí ten ponk!“

„A kde? Snad ne tam u vás v Čechách?!“

„Na Českomoravský vrchovině. Ale ty místa vy asi neznáte!“

„Ale jo, i já za mlada vandroval. Jednou z Prahy do Vídně. Asi jsem přes tu vaší Vysočinu taky šel... Možná by to doplacení ponku zpravil týden práce zdarma. Teď zrovna mám hodně zakázek!“

Šampach mu nabídl jiné řešení: dvouletou smlouvu. Všechny jím vyrobené knoflíky dodá firmě Kratky s desetiprocentní slevou. To mohlo být pro začínajícího podnikatele značně nevýhodné a ve Vídni prakticky nerealizovatelné, ale v končinách Českomoravské vrchoviny, kde má v těch bídných poměrech zlatka daleko vyšší hodnotu, je to ještě stále přijatelné k přežití. Nakonec si plácli na dohodu i na budoucí spolupráci.

Mistr Kratky vrátil s jistou obřadností Šampachovi pracovní knížku i s výučním listem perleťářského cechu, kde bylo čitelně uvedeno i místo narození, čímž se mohl vyučený soustružník perletě suverénně prokazovat po celém mocnářství – jen ne v Městečku, které falešně označil za své rodiště. Ale kdo se bude pídit po pravé rodné obci, pokud se stane výrobcem a samostatným podnikatelem, i když nějaký čas ještě závislým na firmě Kratky. Ta mu na oplátku zaručuje odkoupení všech vyrobených knoflíků i prodej materiálu, ze kterého bude čamrdy vyrábět.

Šampach byl s výsledkem jednání náramně spokojen. Zbývalo ještě naložit soustruh na vůz, když se předem domluvil s formanem z Městečka, který mu za zálohu dvou zlatek ten dřevěný krám přiveze. Pak už s téměř prázdnou kapsou vyrazil pěšky, aby byl doma co nejdříve a vachmajstr Schneider, u kterého se musel pravidelně hlásit, na tu jeho tajnou cestu do zakázané Vídně nepřišel.

Ponk, který Šampachovi dopravil do Městečka vozataj Červenka, potřeboval, jak se po transportu vzápětí ukázalo, značnou opravu. Byla to už stará vysloužilá herka a volala po zkušeném truhláři i kováři. Bucek nejprve přivedl koláře Jana Dohnala, který dovedl zhotovit kola k žebřiňákům. Ten ale, když prohlížel rozpadávající se velké setrvačníkové koleso, z jehož středu vycházela lomená hřídel napojená na nožní šlapku, kroutil pochybovačně hlavou.

„Takový kolo jsem jakživ nedělal, na to by byly třeba fošny z dubovýho dřeva. Můžu vám to jen trochu spravit, zaklínovat a zpevnit, snad by to nějakej čas vydrželo, ale uložení osy musí udělat kovář. Doporučuju Bílka z Dolní ulice. To je takovej hračička. Na co že ten stroj vůbec je?“

„Na výrobu knoflíků!“

„A to je jako chcete dělat tady?“

„Tady v týhle kolně!“ řekl důrazně čamrdář a tkadlec Bucek teprve teď uvěřil, že to tu v Městečku s výrobou perleťových knoflíků myslí Šampach doopravdy.

Tuhle přesvědčenost jsem pozvolna začínal nabírat i já, pokukovav po Šampachově následné činnosti. Těšilo mne, jak dává do přípravy veškeré nářadí, jak na noc utopil perleťové lastury do dřevěného škopku, aby se provlhčily, zvláčněly a při vrtání oné tvrdé skloviny nežhavily vrták zvaný půra až do rudé barvy, a nezvedalo se jemné vápenné prášení, které čamrdáři při práci v hojné míře vdechují. Konečně jsem spatřil, jak se za ponkem zapasoval zápěrou čili hinterlanem a zprava postranní opěrkou lampredlem, aby vší vahou a silovostí uvedl šlapáním do pohybu to vyspravované setrvačníkové kolo, které přes konopnou šňůru roztočilo virtl. Zlaufovaná čili vystředěná půra, zhotovená z ocelového plechu, začala pronikat perleťovou lasturou, zanechávajíc ve škebli kulaté otvory. Nitrem kuželovité půry pak procházely první vyvrtané rondelky do otáčejícího se dřevěného soudku, jehož otvory konečně vypadávaly ven, do plechové nádobky. Tak byly vyvrtány v Městečku první čamrdy.

Šampach si přitom neuvědomil, že to bylo na mojí počest.

Josef Šampach postupně vyvrtal knoflíky ze všech škeblí, které si při první cestě na zádech v ruksaku přinesl a které tkadlec Bucek s vírou a nadějí po celu dobu čamrdářovy nepřítomnosti opatroval. Jenže ony vyleštěné a vábně vyhlížející výrobky byly v těchto místech v podstatě neznámé a naprosto neprodejné.

Nezbývalo než je nasypat do ruksaku a tajně s nimi putovat opět pěšky do Vídně.

U vachmajstra se čamrdář hlásil každé pondělí a dostával hloupé a zároveň zdánlivě nenápadné otázky. Zpočátku byl tázán, jak se tu v Městečku hodlá živit a hlavně z čeho, když přece nikde nepracuje. Naštěstí včas oznámil své zaměstnání na panském velkostatku a nakonec chtě nechtě musel vachmajstrovi vyjevit, že už mu poslali z Vídně soustruh, na němž připravuje výrobu knoflíků. Jak a kam je bude dopravovat, na to se policajt naštěstí nezeptal, a tak hned po propuštění z výslechu chvátal Šampach domů, kde už měl připravený ruksak plný zhotovených čamrd. Šel za humna a díval se přitom po okolí. Byl by rád, aby jeho cestu do vzdálené Vídně vidělo co nejméně lidí z Městečka.

A chvátal, aby to příští »meldování« u c. k. policie zase včas stihl.

Mistr Kratky byl jeho příchodem značně překvapen. Nevěřil, že by se tu tovaryš ukázal tak brzo, navíc s vyrobenými knoflíky. Vlastně nevěřil v jeho návrat vůbec, a na onu vzájemnou dohodu už dávno zapomněl. Bylo zajímavé, že Kratky někdy projevoval nenadálé dobráctví, i když vzápětí musel pro klid duše někoho alespoň o pár krejcarů pumpnout. Proto nejdříve donesené knoflíky prohlédl, a dokonce i jejich výrobce pochválil, ale vzápětí nekompromisně určil Šampachovi cenu. Ten si napoprvé netroufl nic namítat, ani když mu z ní Kratky strhl deset procent, na které se najednou upamatoval. Po napěchování ruksaku perleťovými škeblemi vyplatil svému bývalému tovaryši patnáct zlatek a bodře se s ním rozloučil.

Byly to první peníze, které si Šampach vydělal jako samostatný čamrdář působící mimo Vídeň. Nemohl ani tušit, že je snad i prvním průkopníkem onoho řemesla nejen na Českomoravské vrchovině, ale možná v celých Čechách. Znovu chvátal do svého nového bydliště, aby konečně mohl splatit dluhy řemeslníkům, kteří mu pomohli se zprovozněním ponku a hlavně panímámě Buckové za poskytované jídlo a ubytování, když už spoustu dnů bydlel a pojídal u Bucků na dluh.

O jeho utajených pěších túrách z Městečka do Vídně, které byly zatím pro existenci jeho řemesla na Vysočině nezbytné, se hlavně nesměl dovědět vachmajstr Schneider. Šampach měl Vídeň zapovězenou, a to zřejmě na doživotí. Vedený jako výtržník, politicky nebezpečná osoba usilující o rozvrácení mocnářství, byl celému systému nebezpečný. V jeho záznamech sice byly jen dvě demonstrace, jedna socansky podněcující dělníky ke vzpourám proti zaměstnavatelům a druhá, ještě závažnější, nabádající k rozvratu samotného mocnářství českými národními snahami.

Do Vídně už taková osoba nesměla mít přístup. O to se měl starat právě vachmajstr Schneider v Městečku, kam politický delikvent jménem Josef Šampach byl v zájmu prevence a ochrany mocnářství řádně eskortován.

Tyhle tajné, ale nutné a zároveň nebezpečné návštěvy Vídně čamrdáře Šampacha vysilovaly nejen fyzicky, ale i psychicky a navíc zdržovaly v práci. Každý den za ponkem přemýšlel, jak a čím je vyloučit a nahradit. Forman Červenka, který do Vídně pravidelně dojížděl, požadoval za transport čtyři zlaté, což se Šampachovi zdálo příliš. Vozatajova cesta se navíc protáhla, leckdy až na deset dní, protože pohodlně nocoval v zájezdních hospodách, šetřil koně a když někdy hustě pršelo, vyčkával na lepší počasí. Rychlejší a levnější přesun zatím neexistoval. A tak Šampach vždy nasypal vyrobené knoflíky do ruksaku a vydal se už známými polními cestami, zkratkami přes lesy, využívaje často mezí, objevených lávek či brodů. Podle toho, jak mu vystačila perleť, kterou si nosil zase zpátky v ruksaku domů, navštěvoval onu zakázanou Vídeň prakticky jednou za měsíc. Cestou přespával, kde se dalo. Ve stohu, v seníku, někdy u sedláků ve stodole. Děsil se přicházející zimy, až všechny cesty zapadnou, a dny, a zejména pak noci, budou mrazivé.

Z každé takové utajené cesty mu vždycky zbylo pár vydělaných zlatek. Zpočátku nevěděl, kam je bezpečně ukládat. Jednou, když těch peněz už bylo víc, než čekal, dostat výjimečný nápad.

Svěřit je do rukou panímámy Buckové. Možná že právě tento krok pak podnítil všechny další události.

Šampach se na veřejnosti prakticky neobjevoval a lidé v Městečku o něj po čase téměř ztratili zájem. Musel se však pravidelně hlásit u vachmajstra. Tak znělo nařízení, které podepsal. Tam si suverénně vymýšlel, o svých tajných cestách nic neprozradil a policajt zatím kupodivu na nic nepřišel, možná že ani nechtěl přijít. Věděl oficiálně jen to, že tovaryš vyrábí knoflíky v Buckově kolně, jenže o tom se už povídalo běžně po hospodách. Ti, co perleťové knoflíky viděli, jen soustrastně pokyvovali hlavami, protože se jim nezdálo, že by tyhle drobnosti byly k něčemu zvlášť užitečné. Mnozí, kteří se už trochu poveselili alkoholem, se tomu bláznivému počínání dokonce smáli. K čemu ty bláhové výtvory jsou? A kdo tu asi od čamrdáře bude perleťové knoflíky kupovat? Bucek ho jistě za čas s těmi vejmysly vyhodí. A když ne Bucek, tak zcela jistě rázná Bucková. Leda že by ho přijali do rodiny. A poukazovalo se přitom na dceru, holku k nakousnutí, která je zralá na vdávání. Při tom zároveň hospodští hosté škádlili a provokovali přítomného Francka Jíru.

Tomu se rána na tváři, způsobená zápasem s medvědem, hojila velmi špatně a už bylo jisté, že zůstane na jeho hezkém obličeji znatelná jizva, čímž sebevědomí mládence značně trpělo a leckdy ho to nutilo vypít víc, než bylo vhodné. Pak se klátil nocí domů a místo zpěvu hulákal a nadával na mizerný svět. Tonče, která chodila z práce ve tkalcovně spolu s ostatními ženskými, ze začátku ještě nadbíhal, ale v poslední době s ní o samotě už skoro neměl příležitost setrvat. Tonča bývala dlouhou šichtou v manufaktuře značně unavená. Musela tak téměř nepřetržitě dvanáct hodin spřádat vlákna. A Franckovy návrhy scházet se jako dřív u nich za kolnou striktně odmítala. Navíc v té kolně teď bydlel Šampach a jistě by je viděl a možná i slyšel a to ona nechtěla. Jedna pranice v hospodě stačila. Sice u ní nebyla, ale otec ji doma barvitě vylíčil.

Šampach, ačkoli jí daroval perleťové knoflíčky a mluvil na ni vždycky hezky a zdvořile, pro ni nebyl nijak přitažlivý. Držela si od něho spíš náležitý odstup. Nechtěla přijímat jeho dary, i když musela přiznat, že ty krásné barevné pentličky, které jí ze své poslední cesty do Vídně přinesl, jsou daleko hezčí, než nosí řezníkovic Petruna v těch svých zrzavých vlasech. Byla by mu vděčná, kdyby jí vzal někdy do toho velkého města s sebou. Alespoň jednou, jednou jedinkrát se do vytoužené Vídně podívat! Ale teď, když chodila denně do fabriky, to nepřicházelo v úvahu. Rodiče by jí navíc takovou cestu sotva dovolili. Několik dní a nocí putovat s cizím mužským. Kdyby mohla, hned by se do Vídně dala najmout za služku. Jistě by to nebyla taková dřina jako tady v přádelně. Vídeň byl její sen. Velký svět a dálky Tonču lákaly.

Šampach teď chodíval k mistru Kratkému vždycky s plným ruksakem. Nasypal do něho tolik knoflíků, kolik se jen dalo unést. Jenže ty se sesuly na dno a nepříjemně při chůzi tlačily na ledviny. Přemýšlel o jiném způsobu přepravy a postupně zamítl trakač i vozík, i když tam by se knoflíků vešlo daleko víc. Teď v létě obyčejně nocoval v nějakém seníku: Do zájezdních hospod nezacházel, zbytečně by utratil a při zpáteční cestě se navíc bál o peníze, které domů nosil. Zájezdní hospody ani ubytování u cizích lidí se mu nezdály dost bezpečné. Nazpátek se plný ruksak perleťových lastur sice nesl lépe, ale i tak přicházel k Buckům v neděli po obědě polomrtvý únavou.

„Nechtěl byste si odvézt toho matriálu najednou celou bednu? Máte to furt tahat po troškách na zádech?“ překvapil ho mistr Kratky.

„A na kolik by taková bedna perletě vyšla?“

Kratky měl už dávno vše připravené dopředu. Do ruksaku totiž musel Šampachovi vždy naskládat solidní lastury, kdežto do bedny se dá přidat i nějaký ten šunt. Žádná perleť není bez kazu, však on si s tím už čamrdář doma poradí!

„Bednu perleti kupuju za dvacet zlatejch. Když tři přidáte, pošlu vám ji po formanovi hned zítra,“ oznámil mistr a byl si jist, že Šampach neodmítne, i když věděl, že se v poslední době dala ve Vídni sehnat perleť i o třetinu levněji.

„Jenže já tolik peněz nemám.“

„Nevadí. Strhnu vám to příště. Jsme přece spolupodnikatelé a spolupracovníci, nebo ne?“

Kratky chtěl šikovného čamrdáře ke své firmě co nejtěsněji připoutat. O knoflíky byl nyní daleko větší zájem než kdy dřív. Stávaly se už běžným obchodním artiklem. A bylo výhodnější je kupovat a vzápětí se ziskem prodávat, než je přímo ve městě vyrábět a stále se dohadovat s nespokojenými tovaryši o výši jejich mzdy. Podobných externích výrobců z venkova měl Kratky už několik. Za knoflíky jim platil méně, než vycházela výroba ve vlastní dílně. A ti přespolní balíci byli spokojeni. Tam v té jejich tramtárii má zlatka daleko větší hodnotu, než na Ringstrasse v bohaté a nablýskané Vídni.

„Ale měl bych podmínku. Knoflíky mi už nebudete nosit jen tak v ranci, ale našité na kartách.“

Šampach na něj chvilku nechápavě hleděl. Když Kratky viděl jeho výraz, pozval ho k sobě do domu. Bylo to poprvé, co měl Šampach tuto čest. Vešli dovnitř a v jedné místnosti seděly u stolu čtyři ženské a z hromady knoflíků na stole vybíraly jednotlivé knoflíčky, pokládaly je na lesklé papírové karty a jehlou a nití je ke kartám přišívaly.

„To je teď velká novinka. Odběratelé se zbláznili. Žádají všechny knoflíky takhle hezky našité. Aby si mohli kontrolovat jejich jakost. Košilové našíváme na kartu s vyraženými dírkami. Vejde se na ni sto čtyřicet čtyři knoflíků. Tomu říkáme jeden gróz! Vy budete od nynějška dostávat peníze za dodané našité grózy. Ale pozor! Knoflíky musí být vytříděné podle jakosti! Záleží i na síle a zabarvení perletě. Teď už je třídíme na pět druhů!“

Kratky vybral pět různých knoflíků a Šampach si okamžitě rozdíly uvědomoval a zapamatoval. Rozlišovaly se na fajnové, tříčtvrtní, půlfajnové, čtvrtní a tercie.

„Když mi našijete mezi fajnový knoflíky tříčtvrteční, budu vám celou kartu počítat za horší jakost. Když ale našijete mezi fajnový knoflíky tercie, tak to od vás nevezmu. To se nedá nic dělat. Tyhle našívací karty vám napoprvé dám zdarma. Jinak jsou tři za krejcar a od příště si je budete muset kupovat sám.“

Šampach se tentokrát vracel domů téměř bez peněz i bez materiálu. Ten si od Kratkého nechal poslat v bedně po formanovi a ještě za něj vídeňskému podnikateli zůstal pět zlatek dlužen.

Do ruksaku si uložil jen balík našívacích karet a pár lastur, aby měl z čeho vyrábět, než zásilka dojde. Ty v ruksaku téměř nic nevážily. Navíc cestou dostal nápad. Pořád v duchu zvažoval, jestli s ním bude osoba, které se týká, souhlasit.

Tou osobou byla Tonča. V poslední době bývala zamlklá a z práce ve fabrice viditelně unavená. Veškerá její energie a smích jako by se vytratily. Šampach míval dojem že se mu záměrně vyhýbá. Proto si netroufal ji ani oslovovat, nechtěl být vlezlý a neodbytný. Nechtěl být jako ten zjizvený Jíra, který každou neděli po mši neomaleně na rynku Toničku oslovuje a veřejně, před ostatními lidmi na ní vyžaduje schůzku. Šampach dívku jednou v neděli odpoledne pozval na procházku, a ona odmítla. V poslední době ani moc nejí. Při nedělních obědech, které si čamrdář u panímámy už řádně předplácí, sní Tonča jen malou porci, první vstane od stolu, umyje nádobí a pak se zavře ve své komůrce a celý zbytek dne jí nikdo nevidí. Zdá se mu, že je nešťastná. Proč? To možná jen tuší.

Když na chvíli přestal myslet na Buckovu dceru, napadaly ho cestou ještě další věci. Jak dlouho bude muset tajit tyhle cesty do Vídně před vachmajstrem a před lidmi? Neví, jestli je Městečko opravdu tím pravým místem, kde se má usadit. Jestli by neměl ještě jednou vyrazit někam jinam, nejspíš do Německa anebo rovnou do Ameriky, jak to už ostatně leckteří odvážní učinili. Tam teprve začít! A pořádně. Ve Vídni ho pokaždé mohou chytit a poslat na nucené práce, nikdy vlastně nemá jistotu, zda se vrátí domů. A je vůbec Městečko jeho domovem? Vždy dosud tu vlastně kromě kostela a úřadu ještě nikde nebyl. Zná sice hospody, ale jeho návštěvy v nich byly jednodenní a moc nesouvisely s tím, k čemu tyto podniky slouží. V jedné se popral a ve druhé přenocoval.

O jeho řemesle se samozřejmě mluví, ale posměšně. Když padne slovo čamrdář, chlapi v hospodách se prý chechtají. Nejvíc tu proti němu brojí Francek Jíra. Zpívá posměšnou písničku, kterou sám složil. Tkalci si dobírají chudáka Bucka, že má doma místo stavu ponk. Jako by na výrobě perleťových knoflíků bylo něco prašivého, kromě toho bílého prachu, který se při vrtání zvedá a na všechno pak usazuje. Šampach už kolikrát zvažoval naložit ponk na formanský vůz a odvést ho do svého skutečného domova. Jenže bohužel podle nařízení úřadů musí setrvat právě v Městečku.

Ve veřtatu, který si zřídil z Buckovy kolny, bude v zimě sotva k vydržení. Ani v tom si ale proti Vídni nepolepší. Tam jim často přes noc zamrzala voda v trokmašině, v té plechové nádobce s dlouhou vodorovnou hubičkou, ze které odkapávají kapky vody přímo na vrták a chladí vrtáním rozžhavenou půru. Jednou mu ji Kratky předepsal k náhradě. Za mrazem roztrženou trokmašinu mu srazil celou půlzlatku, přestože je klempíř zhotovoval za polovic. Mistr Kratky je starý vyděrač, i když na to vůbec nevypadá.

Vrátil se tentokrát domů brzy odpoledne, méně utahaný než jindy, zato s plným batohem našívacích karet. A také řádně hladový.

Když se blížil ke kůlně, viděl, že uvnitř někdo stojí a cosi se tam děje. Zrychlil krok. Aby tak opilý Francek završil svoje výhružky a likvidoval jeho živnost! Vtrhl do dveří. U jeho ponku stál starý Bucek, setrvačníkové kolo roztočené, půra rozžhavená, protože na ni z trokmašiny nekapala voda a ve škebli vyvrtány jen nejslabší okraje. V silnější části a u knódnu se samozvanému živnostníkovi knoflíky odvrtat nedařilo.

„Copak, copak, chcete se stát čamrdářem?“ smál se Šampach, když z něj prvotní obava spadla. „Do vrtání knoflíků se musíte řádně opřít, jinak tu rondelku nevypůrujete. A na virtlu si přehoďte šňůru, to byste se udřel k smrti!“

„K smrti se udřu tak jako tak! Víte, že nám faktoři zase strhli? Prej je teď sukno z manufaktur levnější. Bodej ne, když mají lepší a modernější stavy! Copak si můžu dovolit takovej stav koupit?“

„Proč byste kupoval stav? Ten už v baráku budoucnost nemá. Ve fabrikách je co nevidět začnou pohánět parním strojem. Kupte si čamrdářskej ponk!“

„To by se v hospodě všichni tkalci potrhali smíchy!“

„Tak ať se potrhají, co z nich máte? Stejně už vám jinak neřeknou než »čamrdář«! Ze začátku byste moh knoflíky jen dírkovat. Ručím vám, že za ponkem vyděláte víc jak za tkalcovským stavem! Něco podobného bych chtěl navrhnout i Toničce. Kdybyste jí tak řek, že na ní čekám za chalupou, a že je to moc důležitý!“

Buček se snažil Tonču šetrně probudit. V tom odpoledním spánku oddechovala pravidelně a hluboce a musil s ní chvíli třást, než se vrátila do stavu bdění. Když pochopila, že nemusí vstávat do práce, slastně se protáhla, ale pak se hned zachmuřila, když zjistila, co se od ní žádá.

„Cože?! Nic s ním nechci mít! A nikam nepudu. Zejména teď, když jsem rozespalá a neupravená!“

„Ale on počká! Něco ti prý musí navrhnout!“

„Abych si ho vzala, ne!? To byste dovolili!? Takovýho ženicha mi vnucujete?! On se mi nijak nelíbí!“

„Nevím, co ti chce. Ale lidi, který žijou pod jednou střechou, si na sebe dřív nebo pozdějc zvyknou. Stejně se o tom už v Městečku mluví!“

„O čem!?“

„Že vás tu s panímámou takhle necháváme a stejně neuhlídáme!“

„A proč byste nás hlídali? Já si ho nevšímám a on se nevnucuje. Chcete nás dát dohromady jenom kvůli lidem?“

„Zůstane tu s námi asi natrvalo!“

„Ale proč?“

„Protože tu bude vyrábět knoflíky a já mu budu pomáhat. Dostaneme se z bídy a ty pak nebudeš muset chodit do fabriky!“

„Jo, a bude chtít, abych si ho vzala a měla s ním děti! Jenže já nechci žít pořád v tomhle zapadlým kraji! Nechci, rozumíš!“

„A kam bys chtěla?“

„Podívat se aspoň kousek do světa! Chtěla bych jít sloužit do Vídně!“

Šampach, sedě na mezi za Buckovým stavením, odhání hlad suchou patkou chleba a pohledy směřuje na nedaleké chalupy. Neví, že právě jeho počínáním bude už brzy tento kout Městečka nazýván Novým Světem. A já v tom budu držet vlastní zásluhu. Zde, na Novém Světě, vzniká cosi prazvláštního, co není jinde k vidění. Začíná se tu s vyráběním perleťových knoflíků. My Geniové loci, kteří se usazujeme na různých místech světa, můžeme taková dění způsobovat. I v chalupě u Bucků, kde už vrže a skřípe první čamrdářský ponk tohoto ospalého Městečka, je vhodné místo pro mé trvalé zapecování. Jestli tu výroba čamrd nepodlehne a má existence se řádně upevní, bude Buckova chalupa a její okolí právem nazýváno Novým Světem, odkud se čamrdářství dále rozšíří a rozvine.

Antonie Bucková vyšla z domu a skoro jakoby náhodně zamířila pomalým, skoro loudavým krokem na polní cestu, kterou chodívala do lesa na dříví. Cítila, že ji odněkud Šampach pozoruje, a proto si na chůzi dávala záležet. Neměla být chvatná ani příliš pomalá, dělala jako by nevěděla, že na ni někdo čeká. Měla červenou sukni a bílou halenku, ale ne tu s těmi perleťovými knoflíčky, které jí daroval, vzala si záměrně jinou, se stuhami k zavazování, aby si snad nemyslel, že jí ty knoflíky učarovaly. Ale i tahle jí slušela. Dlouhé kaštanové vlasy nebyly tentokrát spletené v copy, ale jen volně stažené pentličkou. Děvče v ideálním rozkvětu. Utrhla jakoby nenuceně stéblo trávy, ale i přes všechen vnější klid a přirozenou krásu, která z ní vyzařovala, se cítila nesvá a srdce jí bušilo. Stále ještě nevěděla, jakým způsobem mu na tak důležitou a vážnou otázku, týkající se celého jejího dalšího života, vlastně odpoví. Jen si byla jista, že ho odmítne. Šampacha si za muže nikdy nevezme.

Vstal z meze a sledoval ji. Šla elegantním krokem, v lehkých střevících na bosých nohou. Sukně, která sahala sotva po kolena, občas při pohybu ještě více poodhalila nohy a napovídala o ladnosti stehen a všech skrytých částí těla. Šampach měl silné nutkání se k ní hned rozběhnout. Byl její pružnou postavou fascinován. Cítil, že tuhle holku miluje, aniž si to dokáže přiznat. Už věděl naprosto přesně, proč se sem do Městečka vrátil a proč tu hodlá setrvat. Bylo mu teď líto, že pro ni nemá žádný dárek, že jí z Vídně vlastně nic nedovezl. Najednou ho to hrozně mrzelo.

„Chtěl bych vám, Toničko, něco navrhnout,“ začal opatrně.

„Asi byste to neměl zkoušet,“ překvapila ho rázná reakce.

„Vycházíme spolu zatím dobře, tak proč to kazit? S ničím se nemá chvátat, a zvlášť ne s takovou nabídkou, která je beztak nesplnitelná. Jestli vás můžu o něco poprosit, nenaléhejte na mě!“

„Já na vás přece nenaléhám, ale vám se v té fabrice opravdu líbí?“

„Proč mluvíte o fabrice?“

„Protože jsem si myslel, že tam nejste šťastna!“

„Já jsem z tý práce zoufalá! Každý večer se hrozím, že budu muset celý příští den stát u stavu a po zdřevěnělých nohou se pak trmácet domů. A další den znova! Vždy já už nemám ani radost ze sluníčka nebo z kytek na zahrádce! Já už nemám radost z ničeho!“

„A musíte tam chodit?“

„Vy byste mi snad nabídl jinou práci?“

„Ano! Mohla byste doma našívat knoflíky na papírové karty! Platil bych vám za to jako ve fabrice!“

„Doma? A za stejné peníze?“ dívala se na něho nevěřícně a pak se hlasitě rozesmála. Takové milé překvapení od Šampacha nečekala. Myslela si, že přijde žádost o ruku a že ji bude muset tvrdě odmítat, že se jí tím předpokládaným návrhem přímo zprotiví, a on jí takhle překvapil! Nejraději by se mu vrhla kolem krku. Zbaví jí té roboty v manufaktuře!

Najednou se oba smáli a stáli přitom téměř na tom samém místě pod mezí, kde se s nimi o Štědrém dnu převrátily saně. Možná si na to i oba vzpomněli. Jestli ne ona, Šampach rozhodně. V tu chvíli opět cítil, tentokrát bohužel jen podvědomě, její prsa ve svých dlaních a přál si, aby se jich zase někdy mohl dotknout.

„Dědku bláznivá, chceš nás uvalit ještě do větší bídy? Na starý kolena vymejšlet! Drž se svýho řemesla a nevyváděj hlouposti!“ rozčilovala se hospodyně, když Bucek přišel s rozhodnutím prodat tkalcovský stav. „Kdo pak bude vydělávat peníze na živobytí, a jak?“

Zatímco máma nadávala, její dcera seděla za stolem u okna a pečlivě našívala knoflíky na lakované karty. Šest knoflíčků vedle sebe, dvacet čtyři řad pod sebou. To bylo 144 knoflíků čili jeden gróz. K večeru už ji bolela záda a občas jí z toho soustředění běhaly mžitky před očima. Musela se rychle naučit z hromady knoflíků vytřiďovat jednotlivé jakosti, jak ji to Šampach předvedl a učil. Zpočátku bylo třeba občas z některých karet knoflíky vypárat, když našila mezi fajnové viditelně nažloutlý nebo trochu uštípnutý, ale Šampach ji za to nijak znatelně neplísnil. Ona sama chápala, že jejím přehmatem by ztratila celá našitá karta na hodnotě, a tak raději knoflíky, o kterých neměla jistotu, dávala stranou a čamrdář je pak roztřídil dle svých představ. Když se nad nimi i nad ní skláněl u stolu, byl cítit potem a odvrtanou perletí. Jí se ten pach zpočátku protivil a nebyla ráda, že se nad ní tak naklání a možná jí i kouká do výstřihu. Všechno v chalupě pozvolna dostávalo zvláštní perleťový odér a ona jej pozvolna přestávala vnímat. I tak se ale s panímámou rozhodly připravit Šampachovi každou neděli dopoledne v té jeho dílně necky s horkou vodou, a on pak přišel k obědu čistý, vymydlený a oholený. U stolu při obědě mu to docela slušelo.

Tonča se naučila našívat knoflíky velmi brzy a dokonale je třídit. Ty horších kvalit, zejména tercie, se pak našívaly na karty lakované tmavomodrou nebo fialovou barvou, aby jejich nažloutlost a špatná jakost perletě tolik nebila do očí, a hlavně proto, aby se odlišila jejich cena. I když to byla práce jednotvárná, mohla jí Tonča kdykoli přerušit, protáhnout se, vyjít ven před dům. Zalít zahrádku, převést kozu na jiné pastvisko, natrhat byliny na sušení.

Proti práci ve fabrice to byla idylka. Pohoda a svoboda a Buckova dcera si postupně uvědomovala, za co Šampachovi vděčí.

V textilce by z ní za pár let byla udřená ženská, s bolavýma nohama, bez jakýchkoli zájmů a nadějí. Život by se jí proměnil v zoufale neměnný stereotyp, ze kterého není východiska. Práce od rána do večera v zaprášené a rachotící dílně, bez sluníčka a čerstvého vzduchu, denně stále totéž. Ubíjející až k zoufalství. Nejkrásnější léta mladosti by ubyla ve smradlavé manufaktuře.

Z textilky by stejně musela nakonec utéct, jenže dobře věděla, že by nebylo kam, leda by tu dala všemu a všem vale a rozhodla se pro neznámou, ale vytouženou Vídeň. Snad by ji tam někdo jako služku zaměstnal.

Jen díky Šampachovi, který ji z té manufaktury vytáhl, si teď může doma při celkem nenáročné práci s panímámou i zpívat. Ale na tu Vídeň myslí neustále.

„Koupím ponk a začnu taky dělat čamrdy. Za to přece peníze budou!“ prohlásil rezolutně Bucek.

„Prosímtě, kde bys vzal na ponk? A knoflíky dělat neumíš!“ bědovala Bucková.

„Tonča taky neuměla našívat a třídit. A podívej se na ni!“

Dcera se protáhla, ale od stolu nevstala. Umínila si našit alespoň ještě tři grózy. Ale pořád se jí trhaly nitě. Nebyla se svou rychlostí našívání spokojená. Za hodinu by místo tří grózů mohla našít čtyři, kdyby stále nemusela knoflíky zapošívat a navlékat trhající se nitě. Ani jehla jí moc nevyhovovala. V Městečku se dal koupit pouze jeden druh jehel, a ty byly příliš krátké. Netroufala si však stěžovat. Jen jednou se Šampachovi zmínila a ten hned ochotně slíbil, že jí z Vídně přenese lepší nitě i lepší jehly. Byl k ní pořád až příliš pozorný, a to ona jakožto hrdé děvče nesnášela.

Ale nejvíc jí vadilo, že by mu za tu práci, kterou jí poskytl a za kterou ji tak štědře platí, měla být vděčná. A ona pořád nevěděla jak.

Sice vytušila, co by chtěl a co by si přál. Jenže co chtěl on, to si nepřála ona. Nemohla připustit, aby jejich vztah nabyl nějakých důvěrností, dokonce snad milostného pouta, i když si byla jista, že ten čamrdář si na ni stále myslí a že jí pokoj nedá!

„Za tak rozvrzanej stav ti už nikdo nedá ani grešli! Komu bys ho asi tak prodal?“ provokovala hospodyně a měla obavy, že její blázen se o to stejně pokusí. Co si vzal do hlavy, to nepustil. Začisťovala látku, kterou její manžel utkal, a byla přesvědčena, že našívání knoflíků by se jí také líbilo, ale měla už špatný zrak, a nedovedla by jednotlivé jakosti dobře rozlišit a roztřídit tak správně, jak se to naučila Tonča.

Tvrdohlavý Bucek měl už se Šampachem tajnou dohodu.

Jenže s prodejem stavu nemohl uspět. Tkalci v hospodě o něj nejevili zájem. Kdo by bral takovou starou hrachovinu. Navíc se mu vysmívali, protože tušili, co bláznivý Bucek zamýšlí, dobírali si ho, jak bude ty knoflíky vykrucovat a vrtat do nich díry.

„Nebylo by snazší napřed udělat dírky a pak okolo ten knoflík?“ smáli se mu různí vtipálci, protože o výrobě čamrd neměli sebemenší představu. Ze stavovského principu se o to ani nezajímali. Byli tkalci a ve svém řemesle chtěli setrvat a rvát se do poslední chvíle o pár zlatek s nastupující tovární výrobou, která je dříve nebo později donutí změnit své zaběhlé zvyklosti. Bude lacinější a je bez milosti pohltí nebo zahubí. Jenže to si zatím nepřipouštěli, i když továrník Brhlík, jak se proslýchalo, chce pod Mlýnským rybníkem postavit zcela novou velkou fabriku, kde by stroje už pohánělo vodní kolo.

S prodejem tkalcovského stavu neuspěl Bucek ani u tkalců ani u faktorů. Jako by se do tkalcovského řemesla už nikdo nechtěl pouštět. Nakonec se rozhodl zajít k továrníku Brhlíkovi.

Ten ho kupodivu přijal. Ale tkalcovský stav, který byl pro něho zastaralý a prakticky bezcenný, ho nezajímal. To Bucek nečekal. Zato se ho Brhlík vyptával na výrobu knoflíků, a především na stroje, na kterých se perleť zpracovává. Až to Bucka překvapilo, že tak vážený pán s ním rozmlouvá jako se sobě rovným.

Leopold Brhlík pocházel z poměrně bohatého a rozšířeného rodu. V okolí Městečka skupoval pozemky i nemovitosti a právě z jednoho mlýna zřídil před časem přádelnu vlny, kde už zaměstnával víc jak šedesát dělníků. Měl pokrokové smýšlení a český původ. To ho řadilo na výši i politicky. Byl v kraji osobností, která v lecčems rozhodovala. Proto teď musel předem zjistit a zvážit, jak by eventuelní výroba perleťových knoflíků mohla jeho plány a představy narušit a zkomplikovat. Zatím snad jenom odčerpáním pracovních sil. I tohle nebezpečí ale vzápětí zamítl, když se dověděl, že perleť se do Vídně dováží ze zámoří. On ve svém oboru tu měl vlastně surovinu na pastvinách, v podobě každé čítané ovce. Navíc nepředpokládal, že by knoflíkářství uživilo větší počet lidí. Nejspíš se tohle řemeslo v Městečku ani v okolí neuchytí. Spojení s Vídní je stále nákladné, komplikované a pomalé, protože tady v blízkosti zatím chybí železnice. O její výstavbě se tu dosud ani neuvažuje.

A tak pro něho Bucek představoval jen dalšího tkalce, který svou domácí výrobu vzdává. A to ho na onom čamrdářství zajímalo nejvíc. Čamrdářství nebude konkurovat jemu, ale snad jen jednotlivým tkalcům, což mohl jenom přivítat. Nemusel by je sám likvidovat, zůstal by lidumilem a oblíbencem. Tkalce v Městečku by mohl případný rozvoj čamrdářství přimět k tomu, aby se přeorientovali na jinou výrobu, což by on vlastně přivítal. A tenhle, jak se zdálo, byl prvním odvážlivcem. Brhlík se tedy rozhodl k nečekanému kroku.

„Já od vás, pane Bucku, ten tkalcovský stav koupím. Za dvacet zlatých!“

„Za tak málo?“

„Stejně už ho k výrobě nepoužiji. Je příliš zastaralý. Kupuji ho jen z dobré vůle!“

Tkadlec Bucek se tedy konečně zbavil tkalcovského stavu, ale to ještě neznamenalo, že se z něho stal čamrdář. Na zánovní ponk mu chyběla skoro polovina potřebné částky a prodejem stavu ztratil možnost si další peníze vydělat. Když šel od Brhlíka, říkal si, že to asi přece jen byla nedomyšlená akce a svého postupu litoval. Jenže to před Buckovou nemohl doma přiznat. Musel věřit, že ho čamrdář Šampach nenechá na holičkách.

Errata:

30.05.2021 15:45