Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Už se o tom hovořilo v Městečku veřejně. Farář obřadně a zřetelně vyslovoval z kazatelny jejich jména po celou dobu ohlášek. O Vánocích se obyčejně veselky nekonaly, ale tahle svatba neměla být nijak honosná ani početná. Došlo k ní 29. prosince.

Šampach si pozval za svědka truhláře Matěje Crhu, s nímž se jakožto s fachmanem, který mu opravoval ponk, občas stýkal.

Tonča zase svou kamarádku Mařenku Dubských. Řezníkovic Petruna tohle pokoření chudou holkou nesla s opovržením, a na rozlučku, kterou Tonča pořádala pro své kamarádky, odmítla přijít.

Šampach svou ztrátu svobody vlastně neměl s kým zapít, a tak ho vzal nastávající tchán do Myslíkovy hospody, kam stále chodili tkalci – snad kromě Francka Jíry, který tu zaťal u hospodského značně velkou sekyru.

Francek si odseděl za napadení občana c. k. mocnářství dva měsíce v kriminále. Navíc mu soud přiřkl zaplatit postiženému 50 zlatých bolestného. To pobouřilo Franckovu ješitnost daleko víc než kriminál. Vrátil se do Městečka pohublý, zdánlivě umírněný, ale skrýval v sobě utajený vzdor. Na bolestné samozřejmě neměl, a i kdyby ano, tak by Šampachovi, který ho připravil o dívku, stejně nezaplatil ani krejcar. Zatím ho ještě nikdo neupomínal. Hospody v Městečku raději ignoroval, stejně v nich vesměs dlužil.

Ani do pěveckého spolku Slovan už nedocházel, i když pro něho učitelský Jaroš několikrát vzkázal. Kácel teď dříví v panských lesích blízko Hradce a doma ho vídali jen o nedělích a svátcích.

Do kostela na kůr nevkročil, ale o ohláškách se dozvěděl. To ho vedlo k rozhodnutí, o němž přemýšlel už delší dobu a které se mu zdálo jako ideální východisko z celkové situace. Sám dobře věděl, že jeho budoucnost nevypadá nijak příznivě. Co taky v tomhle svrabu a zapadákově čekat za štěstí!

Do armády teď brali i kriminálníky. Nijak se nepozastavili nad tím, že dotyčný seděl za rvačku a ještě kvůli ženské. Doba se vyostřovala a c. k. mocnářství potřebovalo vyrovnat zvětšující se náskok pruské ozbrojené moci. Prušáci se svými územními požadavky a sílící armádou, vyzbrojenou novou technikou, byli teď pro rakouské mocnářství viditelnou hrozbou a všeobecně se předpokládalo, že mezi oběma středoevropskými mocnostmi a sousedy dojde dřív nebo později k válečnému střetu o sporná území i o to ostatní.

Francek Jíra byl přijat k dělostřeleckému pluku v Písku, ale ještě před nástupem stihl Šampachovu veselku. To byla zároveň jeho možnost, jak se Tonče Buckové i jejímu čamrdáři tvrdě a bezcitně pomstít.

Šampach v hospodě poručil každému z přítomných porci pečeného selete a piva, co kdo vypil. Měl teď peněz daleko víc než většina přítomných, ale nijak se tím nechlubil. Udržoval si stále jakousi pokoru a skromnost, protože věděl, že vychloubání k ničemu nevede. Navíc dosud nenabyl jistoty, že čamrdářské řemeslo, které tu provozuje, vydrží v tomhle tempu a za stávajících podmínek produkovat stejný zisk, jako doposud. Navíc tu byly nepředvídané výdaje. Chtěl co nejvíce zateplit kolnu, kterou po svatbě hodlal přeměnit v opravdový čamrdářský veřtat, a to samozřejmě bude něco stát. Jinak si ale musel přiznat, že se mu zatím stále vše daří. Lépe, než kdy mohl doufat a předpokládat.

Za pohoštění přítomní tkalci oplátkou nastávajícímu ženáči zpívali žertovné písničky a nešetřili ani vtípky na jeho nezvyklou profesi. Perleťářství pořád brali jako bláznivý výstřelek, který se v Městečku neudrží. Výrobě knoflíků, té zbytečnosti, která nemůže mít přece žádnou budoucnost, se stále bezostyšně vysmívali.

Šampacha naoko pasovali do cechu tkalcovského, aby prý se měl kam obrátit, až to jeho řemeslo definitivně zkrachuje.

Všechno se dělo v nenásilném, ale hlučném veselí, jak se v té době v hospodách lidé družili a bavívali a Šampach se stárnoucím Buckem, kterého si tkalci dobírali ještě důrazněji, neprotestovali, protože věděli své.

Za devadesát zlatých, jež za odvedené zboží Šampach utržil, se už dalo leccos pořídit. Ale překvapila ho nová cena surové perletě. Znatelně oproti minulému období stoupla. Válka v Americe se začala projevovat nejen sníženým odbytem, ale i znatelným omezením přísunu perleťových lastur, lovených právě v ústí řeky Mississippi, odkud se do Evropy v té době nedostala téměř žádná loď.

„Bude to čím dál horší, Šampach,“ řekl mu na rovinu mistr Kratky, „musíme se poohlížet po jiných zdrojích perletě a odbytištích knoflíků tady doma. Lidi by si měli konečně na perleťové knoflíky zvyknout, jinak zkrachujeme. Příště už si tolik nevyděláte, co dneska,“ sýčkoval vídeňský mistr.

„Asi budeme muset vyrábět z jiné perletě než doposud, když teď Amerikou cloumá občanská válka.“

Zavedl Šampacha do kolny, kde měl na hromadách roztříděné další perleťové materiály. Z těch levnějších druhů to byly prodloužené bílé lastury, přezdívané »uši«, či slabostěnná lingha. Z jakostnějších pak goldfish, čili »zlatá rybka«. Bylo tu pár ulit velkých mořských šneků, zvaných »burgus«, ale za takový materiál požadoval Kratky o polovinu víc než dříve.

Nabídl mu rudomořskou perleť zvanou racisch, ta je prý na malé knoflíky nejvýhodnější.

Šampach předpokládal, že jde o další vykutálenost, a přeptával se proto u jiných vídeňských výrobců. Ale i ti naříkali a měli téměř stejné ceny, takže se dalo předpokládat, že jsou všichni domluveni. Naštěstí zatím bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Knoflíky se dosud vykupovaly v neomezené míře a za solidní ceny.

Přesto Šampach zamítl zakoupení dalšího čamrdářského ponku, který mu Kratky nabízel, a nakoupil nové druhy perletě, protože měl obavy, že perleťový materiál zanedlouho opět podraží. Domů si nechal v bednách odvézt zásoby nejméně na půl roku výroby.

Teď popíjel se spřátelenými řemeslníky a tkalci z Městečka, které pozval. Cítil se na nějaký čas zabezpečen, i když předpokládal, že veselka a následné změny v chalupě i v životě ho vyjdou na spoustu peněz. Už z podzimu nakoupil prkna a odřezky fošen a snažil se provizorní čamrdářskou dílnu alespoň trochu zateplit. Svěřoval se chlapům s obavou z následující zimy, kterou v té provizorní dílně prožije. Jeden z nich, pecař Vlach, mu vzápětí nabídl pomoc.

„Postavím vám pícku, že v tom veřtatu budete jak v pokojíčku. Jenom si musíte objednat fůru pařezí. To vydrží hořet nejdýl ze všeho!“

Šampach věděl, že se vydělané peníze rozkutálejí velmi snadno, ale na peci, která by se mohla stát zárodkem nové dílny, o níž uvažoval, šetřit nechtěl. S Vlachem si plácl. Zároveň přemýšlel, jak by pro perleťářství získal dalšího pracovníka, protože nemocný Bucek na většinu práce viditelně nestačil. Byl schopen jen knoflíky šrupovat a dírkovat, a navíc mu to šlo značně pomalu.

Do zateplené kolny by se vešly ještě nejméně dva ponky a proto Šampach uvažoval, zda by se tu v Městečku nenašel nějaký šikovný odvážlivec. Přimísil se do hovoru, kde zrovna mladý Krejča vykládal, jak se chystá skončit s domácím tkaním látek a nechá se naverbovat do Brhlíkovy fabriky.

„Brhlík že nabízí šest zlatých týdně? Já bych dal sedm!“

„Jenže já čamrdy vyrábět nedovedu a nechci. Vždyť by se mi tu všichni smáli!“

„Po zaučení přidám! Osm zlatých za týden, to tu z tkalců vydělá málokdo!“

Tak si Šampach plácl ten večer podruhé a začal se najednou hrozit, jestli na všechny náklady vůbec bude mít. Měl trochu obavu, jak uživí dítě, které by podle jeho plánů mělo přijít tak do roka po svatbě. Už se na něj i těšil.

Tonča ale o dětech zatím neuvažovala, rozhodně je teď nechtěla. Měla svůj tajný plán, se kterým se zatím Šampachovi nesvěřila z obavy, že by s ním nesouhlasil. Nechtěla mu jen našívat knoflíky a rodit děti. Chtěla se podílet na jeho firmě, jak sama čamrdářské počínání svého nastávajícího nazývala. Její podíl by spočíval v nabízení vyrobeného zboží a v cestování s tím spojeným. To jí totiž od návštěvy Vídně učarovalo. Proč by sama nemohla dojíždět do Vídně místo Šampacha, který ji má navíc zakázanou? Na obvyklé trase bylo možné si zajistit i bezpečný nocleh a nic jiného vlastně nepotřebovala. Jen se trochu víc zdokonalit v němčině. K tomu by se v Městečku hodil buď učitelský Jaroš nebo spíš řezníkovic Zrzka, kterou německy naučili v Praze.

Jenže Petruna trucuje, že si Tonča vybrala za svědkyni Mařenku Dubských. Bude ji muset obměkčit. Zrzku totiž k tomu svému plánu nutně potřebuje. Proto ji také, když do řeznictví přišla nakupovat, hned dala velkorysou nabídku:

„Chtěla bych, abys mi šla za družbu. Budeš jediná družička! A za mládence si vyber, koho chceš!“

„Mně by se líbil Vojtěch Krejčů!“ zvolala vzápětí naivně i nadšeně Petronila a na Tonču se od té chvíle už nemračila.

„Das stimmt! Šampach to zařídí!“

„Proč mu stále říkáš Šampach!?“

„Protože to pořád ještě není můj muž,“ odvětila Tonča a uvědomila si, že je načase, aby své chování vůči čamrdáři, se kterým spojí svůj budoucí osud, znatelně změnila. Ale do postele s ním půjde až o svatební noci. Dřív ne.

A ještě jedna okolnost Tonču do řeznictví přivedla: chtěla se dovědět, jak je to s Petroninými příbuznými v Praze. Bez okolků se Zrzky zeptala, a ta jí odpověděla:

„Strýc má na Táborské ulici zájezdní hospodu. Otec mu tam občas vozí poražená prasata a vyuzené kýty, ale to většinou v zimě, aby se maso cestou nezkazilo. Proč tě to zajímá?“

„Jen tak,“ zalhala Tonča.

Ve svém tajném plánu totiž počítala i s Prahou. I tam by se přece daly prodávat perleťové knoflíky! I tam by se mohla občas podívat! Ani by jí nevadilo, že by k tomu musela použít řeznický povoz.

Přípravy na veselku byly jednoduché. Ženské napekly cukroví a podřízly dvě husy, chlapi se postarali o pití. Farář v kostele za přítomnosti několika desítek pobožných, ale spíš zvědavých ženských spojil ruce obou čekatelů na manželský stav a vyžádal si jejich vzájemné „ano“. Před bohem i před lidmi, a to až do nejdelší smrti. Učitelský Jaroš zahrál z kůru na varhany »Už mou milou do kostela vezou« a některé oči zaslzely. Pak se v Bučkově chalupě jedlo, pilo, zpívalo a veselilo až do nočních hodin.

Tonča měla na hlavě stále ještě věneček se stužkami a vyšívanou sametovou šněrovačku s perleťovými knoflíčky, což jí podle názoru všech, a především ženicha opravdu velmi slušelo. Uprostřed zábavy si ale všimla takové zvláštní mihotavé záře za oknem. Jakoby v té tmě něco plápolalo. V několika málo okamžicích ticha pak zaslechla šelest podobný praskavému dešti, nebo spíše krupobití, narážejícímu do okenních tabulek. Bylo jí to divné, protože se ji zdálo, že venku je klidné počasí.

Tonča si uvědomovala, že zanedlouho bude muset poprvé v životě ulehnout s mužským do jedné postele. Žádná radost ani vzrušení, ale zároveň ani obava se zatím nedostavily. Zato Šampach se těšil, i když měl trochu i strach. Nic podobného zatím v životě nezažil. Spolubydlící tovaryši ve Vídni už většinou ženské poznali. Některé ne zrovna nejmladší prostitutky byly vcelku laciné. Občas se v Pratru na tancovačkách našly i služky z vídeňských domů, které si své oblíbence propašovaly do svých komůrek, ale Šampach na žádnou takovou nenarazil, možná proto, že vlastně ani nechtěl. Tím spíš se těšil, jaké to bude s Toničkou, a to už od té noci na slámě při cestě z Vídně, kdy mu slíbila všechno, ale až po svatbě.

Mládenec Vojta Krejča si družičky Petronily nijak nehleděl, přestože se mu všemožně vnucovala. Nezdála se mu nijak pěkná, připadala mu, jako by byla z toho řeznického výseku pořád nějak umaštěná. Navíc mu tím svým vnucováním byla protivná. Ani on nebyl pro ni vhodná partie. Chudého tkalce, který navíc nechal řemesla, by její otec, nový majitel zájezdního hostince na náměstí, jistě nijak nadšeně nevítal. Ale Krejča byl dobře stavěný, hezký a vysoký junák, který by mohl obohatit jejich rod o silné potomstvo. To si řezník a teď už i hostinský, do budoucna samozřejmě přál. Kromě Francka, který o sebe v poslední době přestal dbát a navíc ho hyzdila jizva na tváři po zápase s medvědem, tu v Městečku nebyl podobný mládenec.

To Petronila věděla, a všemožně se mu snažila nadbíhat. Proto si ho vybrala na svatbu za mládence, i když on o jejím triku neměl tušení, protože ho za družbu, na popud Tonči, vyzval sám jeho mistr Šampach.

K němu teď Vojtěch Krejča před vlezlou a upovídanou Petrunou utekl. Aby jejich konverzace nebyla jen strojená, začal se jakožto čamrdářský učeň zajímat o postupy při obrábění knoflíků a chtěl vědět, jak se s upravenými pilníky, které drží čamrdář každý v jedné ruce – v levé štál, v pravé ausrštál – při trádování zachází.

„Levou rukou štálem obrousíš okraj knoflíku, a vytvoříš tak

fazetku. Pravou pak ausrštálem, nebo širším huštálem vybrousíš tvar, nejčastěji do středu prohloubený talířek, jinak taky zvaný miska,“ vysvětloval Šampach, i když mu bylo divné, proč se Krejča právě teď při svatbě na tyhle podrobnosti vyptává. Ale když pak Petronilu s červenými naducanými tvářemi a rezavými vlasy porovnával se svoji ženou, na jejíž tělo se už zoufale těšil, pochopil, proč k němu jeho nový zaměstnanec utekl. Jenže Petronila chtěla mít svého mládence stále při sobě, a tak přerušila i rozhovor obou mužů. Vojtěchovi nakonec nezbylo než se vymluvit na potřebu, a vyjít ven na dvůr.

Tam se ale zarazil. Už ze dveří uviděl zář vycházející z druhého konce kolny a uslyšel praskavý zvuk, který dobře znal. Ani tam nemusel běžet, hned věděl, kolik uhodilo. Vběhl zpátky do stavení a začal křičet:

„Hoří! Veřtat vám hoří!“

Šampach ihned myslel na ponk. Za každou cenu ho musí zachránit! Tak jak byl, ve svátečních šatech, se vrhl do té upravené a zateplené dřevěné kolny. Celá zadní stěna byla v plamenech.

Ponk okamžitě vystěhovali s Krejčou a přiběhnuvším sousedem. Bucek jen překážel, i když dělal, co mohl. Ženské se snažily polévat hořící stěnu vodou a házet na ni sníh. Ten byl naštěstí i na střeše, takže díky němu zatím nechytla. Sníh většinu kolny uchránil, ale jedna stěna padla a část střechy prohořela. Konstrukce naštěstí odolala. Oheň byl včas uhašen.

K intimnímu vyvrcholení svatební noci samozřejmě vlivem této události nedošlo. Kolnu a doutnající zbytky požáru museli chlapi hlídat až do rána. Ale už se nemohlo nic stát. Navíc sem přiběhla téměř polovina obyvatel obce, vyburcována poplachem, který vyvolali okolní sousedé. Většina z nich totiž měla ještě v paměti katastrofický požár před deseti lety, kdy v Městečku vyhořelo sto devět stavení. Ale tady, na samotě, kde se začínalo říkat na Novém Světě, požár k dalším stavením dosáhnout nemohl.

Všichni alespoň hlasitě litovali novomanželů, kteří místo svatební noci museli hasit hořící kolnu. Mnozí ani netušili, že je to Šampachova knoflíkářská dílna. Byla to zvláštní svatba: přítomní hosté novomanželům přáli hodně štěstí do manželství a zároveň vyjadřovali svou soustrast nad škodou.

Dalo se předpokládat, že požár někdo založil úmyslně. Čerstvé stopy ve sněhu, které za kolnou Šampach objevil, tomu nasvědčovaly. Jak bylo možné vyvozovat, pachatelem mohla být jen jedna jediná osoba. K tomu se nakonec přiklonil i vachmajstr Schneider. Jenže toho člověka od oné žhářské noci v Městečku nikdo nespatřil.

Francek Jíra, po němž bylo vyhlášeno pátrání, už nebyl mezi civilisty. Den po svatebním požáru ho přijali do rakouské armády a přidělili k dělostřeleckému pluku. Tam se v intenzivním a náročném výcviku začal osvědčovat a stal se brzo obsluhou jedné z baterií, které měly na tu dobu vynikající pověst a prušácká artilerie jim údajně nesahala ani po paty, což se ostatně v brzké době mělo ukázat.

Bylo zdání, jakoby se na Šampacha stále jen přilepovala smůlovitost coby výslednice osudu. Některé osoby na sebe maléry, neštěstí či neduhovost přímo magneticky přitahují a jejich životopisy bývají pak hodné soucitu. Ale ve své podstatě si Šampach vlastně držel výjimečnost štěstí! S osamostatněnou výrobou knoflíků začal ve vhodném období, kdy se podmínky pro zpracovávání čamrd jevily příznivě i v místech ještě onou řemeslnou výrobou nezasažených, bez konkurenčních výpadů ostatních řemesel a následného existenčního boje.

Na vícero místech v Čechách knoflíkářství sice začínalo, ale ne v takovém rozmachu jako v Němcích, kde už vlastnili čamrdáři odborovou nemocenskou pojišťovací společnost a jen v samojediném Frankenhausenu bylo na tři sta řemeslných výrobců perleťových knoflíků a osm perleťářských továren.

V pahorkaté Vysočině docházelo prozatímně k roztáčení prvních ponků toliko sporadicky, s největší nadějností vlastně jen tady v Městečku. Perleťové knoflíky si však pozvolna prorážely cestu nejen do Ameriky, ale i do jiného zcivilizovaného světa a lidé si na ně zvykali jako na součást vlastního zevnějšku. Ten zpočátku jen zdobívaly, ale čím dál častěji se stávaly jeho nedílnou a praktickou součástí.

Tak jsem já, Genius loci, čamrdáři Šampachovi, který mi v Městečku připravil zatím poměrně příjemné místo k zapecování, držel své duchovní palce, aby počáteční nesnáze překonával co nejrychleji a s nejmenší újmou a nové řemeslo tady na Vysočině zdárně rozvíjel. Za to jsem kdykoli mohl nakukovat do Tončiny komůrky, z které teď nastala novomanželská ložnice, a radovat se z pohledů na dvě krásná mladá těla při vášnivém objímání v posteli, jež však byla pro Šampacha málo dlouhá. Když pak odkopli peřinu, Tonča svlékla noční košili a on stáhl spodní gatě, byli tam jen tak, jak je stvořil Bůh, a milovávali se. A byla v tom počínání náramná krása.

Dílnu provizorně opravili, ale i přes nově postavenou pícku v ní byla pořád zima. Starý Bucek tam raději ani nechodil. Od požáru, který naštěstí nezpůsobil velké škody, trpěl kašlem stále víc a míval v noci horečky. Panímáma se strachovala, že přechodil zápal plic, protože ho stále bolelo pod žebry. U ponku už delší dobu stát nevydržel, a tak se nechal přemluvit, že jej Šampachovi pronajme za tři zlaté týdně. Tolik by asi vydělal na tkaní barchetu. Ponk přestěhovali znovu do opravené kolny a Krejča se na něm rychle zaučil.

Když teď čamrdář přestal platit Tonče coby své ženě za našívání, protože všechny peníze měli společné, musel vyplácet týdenní mzdu Krejčovi a vydržovat třemi zlatkami tchána a ještě něco přidávat panímámě na živobytí, nevypadalo to s jejich penězi nijak vesele. I když se snažil vyrábět co nejvíc, bylo třeba se uskrovňovat. Na tom se hned po onom požáru v Buckově domácnosti ostatně všichni dohodli. Tončina komůrka byla samozřejmě změněna na novomanželskou ložnici. Vše ostatní se odehrávalo v jediné velké jizbě Buckova stavení. Šampach ale stále tajně snil o svém vlastním domě, a dokonce už věděl, o kterém. Za ránu klackem do hlavy mu Francek Jíra dlužil padesát zlatých, k tomu ještě připočítal škody způsobené podpálením veřtatu. Věděl, že teď, kdy se dal Francek naverbovat do armády, bude od něj jakákoli částka těžko vymahatelná. Proto začal Šampach myslet na jeho dům jakožto na odškodné. Ta polozbořená barabizna za víc jak za padesát zlatých stejně nestála. Jen pořád nemohl přijít na způsob, jak onen dům oficiálně získat a kam pak vystěhovat Jírovu mámu, která se z té zříceniny nechtěla hnout.

Vojta Krejča se coby čamrdář osvědčil. Ukázalo se, že je to schopný pracant, i když ta Buckova hrachovina, na které teď pracoval, se už nedala použít na všechno. Šampach dospíval k rozhodnutí zakoupit další ponk, ale zatím se mu na něj peníze nedostávaly. Nový pomocník už suverénně vyvrtával dírky a mistr ho vzápětí naučil i šrupovat. Krejča se sám pokoušel i o trádování, vytváření povrchového tvaru knoflíku, což ho náramně bavilo.

V té době neexistovalo ještě příliš mnoho vzorů, jen několik běžných a ustálených tvarů, které měly samozřejmě své německé názvy, časem ovšem zkomolené nebo počeštěné. Říkalo se jim vulsty, hulšísle, kestle, ostré, parýzky, bombe, kloty, plátky, láble nebo šísle. Nejjednodušeji se obráběly talířky čili misky. Ke tvarování knoflíků byl ponk přizpůsoben stejně jako při šrupování.

Do závitu špingle se upevňovalo futro, sklíčidlo zhotovené z jasanového válečku, do jehož upravené prohlubně knoflík zapadl tak, aby nepatrně vyčníval a aby jeho obvod mohl být obroušen štálem, zbroušeným pilníkem, opíraným na ponku o šín. Podobně se želízkem v krátkém heftu vytvarovával střed knoflíku. K téhle nejnáročnější práci nechtěl Šampach zpočátku zaučujícího se Krejču pustit, ale když viděl, jak by si mládenec rád trádování zkusil, nebránil mu. Krejča se v krátké době a s minimem zmetků naučil zhotovovat nejjednodušší tvary a vzápětí začal používal obou rukou jako mistr, a už knoflík trádoval do misky či do jiného fazónu. Při obrábění perleťového povrchu musel být čamrdář trpělivý a pozorný, aby knoflík opracoval hladce, bez škrábanců a rýh, což Šampach občas kontroloval lehkým olíznutím vysoustruhované plochy. Vojtěch Krejča si trádování mnohých vzorů brzy osvojil. Ještě mu zbývalo naučit se vypůrovat knoflíky přímo z perleťové šálky, a byl z něho hotový čamrdář.

Z jednoho vozatajova zájezdu do Vídně doručil povozník Červenka Šampachovi balíček. Byl od firmy Kratky a obsahoval půru, která vyvrtala knoflíky o velikosti 20 linií místo běžně zhotovovaných osmnáctek. Větší knoflíky se musely našít na širší karty – i ty byly přiložené. V dopise byl zadán požadavek na množství a třikrát podtržený termín dodání. Zákazník pocházel z Francie, kde se už perleťové knoflíky staly součástí nejen módních salonů, ale i krejčovských dílen. Šampach chtěl samozřejmě Kratkému vyhovět. A tak koupil do dílny nové petrolejové lampy, které se zavěsily přímo na ponk. Pracovalo se bez ohledu na čas, i v neděli. Tonča pak knoflíky, které si přes den vytřídila, našívala při svíčce pozdě do noci. Šlo o to vyhotovit zakázku včas a včas ji do Vídně dopravit.

Termín zněl: 10. března. Knoflíky byly s vypětím všech sil připraveny tři dny před termínem. Jenže s pomalým formanským potahem se to k určenému datu stihnout nedalo.

„Najmeme si lehké saně,“ rozhodl Šampach, protože v kraji ležel ještě sníh a Tonča věřila, že ji Josef znovu vezme s sebou.

Jenže tahle varianta selhala. Na saně už byly cesty mnohde rozbředlé, zejména v Rakousích. S rychlou bryčkou však tady odtud nikdo do Vídně dosud nikdy nejel.

Navíc ještě musel Šampach zajít s prosíkem k vachmajstrovi, aby ho poníženě požádal o svolení k odjezdu. Netroufal si tentokrát tajně opustit Městečko, a proto strčil do kapsy pro jistotu zlatky dvě. Věřil, že takto u vachmajstra pochodí.

„On se snad zbláznil?!“ vyjel na něho policajt. „I když mi tu stokrát bude vysvětlovat, že chce do Vídně vyexpedovat zboží, já ho tam pustit nemůžu! Copak neví, co se tam teď děje? Chytnou ho, než uvidí městský brány. A mě suspendujou! Že jsem ho tu nezadržel. Teď do Vídně prostě nesmí!“

„Ale proč?“

„On to opravdu neví? A to ho odtamtud vykázali za přehnané vlastenectví!? Chystá se tam tajný panslovanský sjezd! Proč chce do Vídně právě teď!? To se zdá moc podezřelý!“

„Musím odevzdat vyrobené zboží, na které čeká zákazník z Francie!“ oznámil poctivě Šampach a položil na stůl obě zlatky, protože pochopil, že jedna už nestačí.

„Ani za zlatý hodinky!“ neústupně trval na svém vachmajstr, který si zlaté hodinky celý život přál. „Dřív jak za čtrnáct dní jich do Vídně nepustím a neopovažujou se mi proklouznout. To by tu potom měli se mnou v Městečku peklo na zemi!“

Šampach shrábl ze stolu své peníze a bezradně šel domů.

Vachmajstr vzápětí sepsal hlášení – o tom, jak operativně zadržel a izoloval v Městečku jednoho z delegátů tajného panslovanského sjezdu a uštědřil mu preventivní domácí vězení.

„Když nemůžeš ty, odvezu do Vídně knoflíky já!“ překvapila Šampacha jeho žena. Těhotná zatím nebyla, a téhle okolnosti chtěla maximálně využít.

Nakonec dospěli k řešení, které sice bude drahé, ale termín dodání se tak dodrží. Tonču brzo ráno posadil řezník Čalek na bryčku, dozadu uložili velikou kabelu, ve které byly na kartách našité perleťové knoflíky oné velikosti, jež mistr Kratky písemně objednal. Řezník zamířil s bryčkou směrem ke Studénce, kudy vedly pravidelné cesty dostavníků. Vysadí tam Tonču i s nákladem a zpátky koupí v některé vsi kozu nebo tele na zabití, jak to běžně praktikoval.

Před hospodu, kde Tonču s kabelou vyložil, přijeli včas. Ještě tam hodinu čekala, než se přihnalo čtyřspřeží s vozkou na kozlíku. Nepřepadl ji ani sebemenší náznak trémy, když poprvé nasedala do dostavníku, kde bylo naštěstí jedno místo volné. Páni uvnitř ji galantně pozdravili a později začali navazovat i konverzaci. Tonča na jejich otázky odpovídala s přirozenou samozřejmostí, aniž by se coby žena pouhého čamrdáře cítila mezi těmi zaručeně bohatšími lidmi nějak méněcenně. Troufla si dokonce popisovat mužovo řemeslo a způsob obrábění perletě, což bylo pánům zcela neznámé, a prezentovala tuto činnost jako novinku, která však brzy vejde ve známost a široké použití, protože perleťové knoflíky jsou už nyní veliká móda, razící si úspěšně cestu do světa. První putování dostavníkem bylo pro ni příjemným a bezesporu nezapomenutelným cestovatelským zážitkem.

Antonie Šampachová se osvědčila i coby zdatná obchodnice.

Nejen že si od mistra Kratkého nechala proplatit cestu dostavníkem tam i zpět, která mimochodem nebyla zas tak drahá, jak se obávala, ale získala od něho i další velkou zakázku pro mužovu firmu. Když procházela po Kärtnerstrasse a prohlížela prosklené výkladní skříně, zaujal ji v jednom dámském salonu módní klobouček. Padl jí přesně a ona už ho s radostí nechala na své hlavě.

Hned se cítila na ulici volněji a sebevědoměji a byla si jista, že teď už ji nikdo za venkovskou husu považovat nebude. Ve speciálním obchodě zakoupila pro matku skřipec, i když se těžko domlouvala, jak silné čočky do něho mají vložit. V apatyce pak namíchali otci kapky proti kašli a mazání na bolesti pod žebry.

Také si všimla jedné dámy na ulici, která měla na kostýmu našitý veliký oválný koflík právě z toho druhu perletě, která doma leží ještě nezpracovaná, protože se na žádné požadované knoflíky Šampachovi stále nehodí.

Domů jela opět dostavníkem, a znovu ve společnosti pánů vesměs mířících do Prahy. S jedním z nich, který se označil za pražského velkoobchodníka, vedla během jízdy zajímavý rozhovor – až se divila, jak to dlouhé putování rychle utíká. Pána zajímala výroba oněch perleťových knoflíků, kterou Tončin manžel průkopnicky zavádí v Čechách, a především v tak chudém kraji, jakým je Českomoravská vysočina. Vzkázal jejímu manželovi přání, aby se jeho podnikání rozvíjelo a dalo obživu co největšímu počtu lidí v místě i okolí. Tvrdil, že české ruce jsou mnohem schopnější než jiné a že za čas se v Čechách bude žít příjemněji, svobodněji a radostněji než doposud.

Pak vyprávěl o obchodu, který nedávno otevřel v Praze na Kolovratově třídě, lidově zvané Příkopy, poblíž Prašné brány. Je prý to obchod velmi moderní, daleko větší než německý Zur Stadt Paris v Celetné ulici. Obsluhující personál hovoří česky, protože Praha je především české město, což si právě v téhle době začíná sama konečně uvědomovat. Kdyby prý pan Šampach projevil zájem, rád by nějaké perleťové knoflíky od jeho firmy odkoupil, a ona by je mohla do Prahy doručit. V jejich salonu bude vždy vítána a o přespání bude postaráno. Možná by pak mohli navázat i trvalejší spolupráci.

Představil se jako Jan Born a podal jí vizitku, kde bylo zlatými písmeny česky napsáno »Kolovratova třída, Praha – sklad galanterních předmětů co do vkusu nádherného, jakož i všech úpravných a užitečných potřebností domácích«.

Když vystoupila na zastávce ve Studénce, Born ji galantně políbil ruku na rozloučenou. Samozřejmě mu neprozradila, že dalších dvacet kilometrů bude s napěchovanou kabelou muset absolvovat pěšky. Ale ani při oné dlouhé chůzi ji neopouštěla dobrá nálada a cítila v sobě nebývalou jistotu a sebevědomí. To jí dávalo chuť do života i k dalším možným dobrodružným cestám.

Šampach ji doma objal radostně a když spočítal doručené peníze, byl výjimečně spokojen – se svou spolehlivou ženou, s řemeslem, které mu začíná vynášet, a nakonec i se sebou samým. Oba se pak večer v posteli objímali daleko vroucněji než dřív, protože začali věřit, že si zřejmě budou v životě vzájemně vyhovovat a předpokládali, že se na sebe mohou i spoléhat, a zároveň doufali, že společně ještě mnohého dosáhnou.

V neděli si vzala Tonča klobouk zakoupený ve Vídni na velkou mši a po bohoslužbě se svým mužem korzovala po náměstí, kde na ni všichni zírali. Obřadně se zdravili s místními občany včetně pana faráře, učitelského Jaroše i řezníka Čalka, který právě opravoval rohový zájezdní hostinec, kde se říkalo »Na Panské«, a hodlal k němu přistavět i velký společenský sál. Všiml si apartního kloboučku paní Šampachové a hned oba manžele zdravil.

Prý paní doveze k dostavníku kdykoli, když bude zapotřebí, protože on se cestou zpět zastaví ve vsích, kam dříve nejezdil a kde nyní navázal se sedláky dobré vztahy a může od nich nakupovat dobytčata na porážku.

Tak jsem nabyl i já, Genius loci, velké spokojenosti s výslednicí čamrdářova snažení i s talentovaností jeho ženy vyznat se v obchodování. Do následné budoucnosti jsem jim předpovídal dalších úspěchů. Jenže délka štěstěny je nevyzpytatelná a závisí na okamžicích a náhodnostech, které jsou vrtkavé jak mladá kobyla. Pročež jsem musel jen doufat a držet své duchovní palce k Šampachově trvalému zdaru.

Přes léto vystavěl čamrdář na místě prohořelé a provizorně zabedněné části kůlny zděnou stěnu. Chtěl postupně obezdít celý veřtat, aby mu už vítr v zimě neprofukoval dovnitř, a mohl se tak na práci v zatepleném prostředí dokonale soustředit.

Jenže kulatých zlatek se mu zatím nedostávalo tolik, protože logika věci ho stále ponoukala, aby místo vztyčení dalších zděných stěn raději koupil úplně nový ponk, nebo okolní svět se do perleťových knoflíků dočista zbláznil. Firma Kratky od něho brala vše, co stačil vyrobit.

V té době už se Vojta Krejča natolik v čamrdářském řemesle zdokonalil, že mohl bez pomoci sám vykonávat všechny operace. Jen poprvé při vrtání, kdy držel lasturu ne příliš pevně, se přihodila nepříjemná věc. V okamžiku, kdy se mu do perleťové šálky zasekla půra, celá škeble kolem vrtáku začala rotovat.

Nebyl připravený na toto nebezpečí a škeble ho svou hranou, ostrou jak mačeta, ťala do předloktí levé ruky. Krejča zařval bolestí a rázem bylo po veřtatu krve jako při zabíjačce. Antonie musela honem natrhat z prostěradla fáče a poměrně hlubokou ránu pevně obvázat.

I když Krejča byl odolný hoch, týden kvůli bolavé ruce nemohl pracovat. O úrazu se dozvěděli i někteří tkalci a od nich další, a skalní vyznavači tkalcovského řemesla začali opět burcovat a přesvědčovat místní veřejnost, jak je to čamrdářské povolání nebezpečné. Vždy při něm člověk může přijít i o ruku! A tak zas na nějaký čas převládl v celém Městečku postoj, který výrobu knoflíků jednoznačně zatracoval.

Za týden si ale Krejča na vrtání lastur troufl znovu, když předem důkladně naostřil zuby půry, aby se v perleti tak snadno nezasekávala a lasturu držel daleko pevněji než předtím. Když už měl odvrtanou větší část šálky, používal k jejímu držení speciální kleště, které dal Šampach před časem zhotovit u kováře, a tak se napříště podobného bolestivého zranění vyvaroval.

Starý Bucek, kterému kapky proti kašli a mazání pomohly, slézal teď z pece veseleji. Po zakoupení nového ponku si nechal tu svou mašinu zase přestěhovat do sednice a dírkoval na ní knoflíky, dokud měl sílu šlapat.

Panímáma si osvojila skřipec. Díky jeho čočkám se jí blízké předměty nádherně zaostřily, a tak konečně nabyla odvahy a mezi vařením obědů a starostí o kuchyni se pokoušela knoflíky našívat. Tonča je svýma bystrýma očima třídila na hromádky podle jakosti a už se ani nemusela s mužem o kvalitě radit, neboť ji rozeznala na první pohled. Někdy se obě ženy kvůli rozhýbání zad a celkovému uvolnění od toho nahrblého sezení nad knoflíky v domácích úkonech bez dohadování střídaly.

Antonie i přes snahy vyhnout se mateřství otěhotněla, ale ještě než tahle novinka pronikla Městečkem, absolvovala s manželovým svolením cestu do Prahy, a to společně s Petronilou Čalkovou. I ta byla pověřena zvláštním úkolem. V hostinci svého strýce na Táborské ulici měla získat zkušenosti s vedením pohostinského podnikání. V Městečku, kde se jejich Panská hospoda začala těšit široké oblibě veřejnosti, měla Petronila jako budoucí provozovatelka rozhodovat o mnoha důležitých věcech.

Antonie Šampachová samozřejmě nezapomněla na Jana Borna. Vezla do Prahy plnou kabelu knoflíků, mezi nimi i ty velké, oválné, z perletě zvané »goldfish«. Přesně takové, jaký zahlédla na oné dámě ve Vídni. Podobný vzor namalovala na kus papíru a po chvilkovém přemlouvání a za slib radovánek v manželské posteli jí Šampach několik podobných exemplářů na ponku obrousil. K tomu si musel nechat zhotovit speciální brus, který se pak hodil i k broušení pilníků, jimiž se knoflíky tvarovaly. Tak se stal čamrdářský ponk ještě univerzálnějším.

Velké ozdobné knoflíky poslal na ukázku i odběrateli Kratkému do Vídně. Obratem přišel požadavek na další. Překupník za ně kupodivu nabízel poměrně slušnou cenu. Tenhle módní šlágr teď ve Vídni sklízel mimořádné úspěchy a velkým perleťovým knoflíkem, který hrál jemnými barvami duhy, se ženy v onom období ve velké většině zdobívaly.

Zda tahle móda už dorazila do Prahy, Tonča nevěděla, ale pár podobných exemplářů v kabele měla. Na setkání s Janem Bornem se těšila, ale nejprve v ní převládala zvědavost a chtěla se po městě trochu porozhlédnout. Jenže Praha nebyla Vídeň, žádnou Kärtnerstrasse tu nikde neobjevila. Ani Ferdinandova třída ani Příkopy se nemohly pyšnit exkluzivními obchody, natož módními salony. Vyskytovaly se tu jen bídné krámky chudých obchodníků, nezářící ani novotou ani výběrem zboží, ba ani čistotou.

Ruch na ulicích nebyl s Vídní srovnatelný. Lidé se tu nepohybovali v tak vybraném a krásném oblečení, ani módní klobouky tu nezdobily hlavy žen nijak vyzývavě, spíš byly střízlivé jako ten její. Fiakry tu téměř nejezdily, natož ekvipáže, a skoro uprostřed města byl veliký trh s koňmi a s dobytkem. Došla až k Prašné bráně, když uviděla konečně obchod, který by mohl vnějším vzhledem některému vídeňskému jakžtakž odpovídat. Pochopila, že je to onen obchodní dům, který jí Born popisoval, a vstoupila bez rozpaků dovnitř. A nebyla nijak zklamána.

Nejen že od ní Born s radostí všechny perleťové knoflíky odkoupil a požadovanou cenu rovnou zaplatil, ale zároveň ji přivedl do salonu, kde se setkávala společenská smetánka Prahy. Za klavírem tam seděl pán v brýlích, s vlasy sčesanými dozadu. Born pošeptal Antonii, že je to známý skladatel Bedřich Smetana a že právě přehrává svou nejnovější polku. Když pak před dalšími pány přiznala, že v Městečku navštěvuje i nedávno založený pěvecký spolek s názvem Slovan, ujal se slova jeden z nich a věnoval jejich spolku noty a texty k novému tanci »Česká beseda«. Ten prý se teď v Praze hojně prezentuje a bylo by žádoucí rozšířit jej po celých Čechách. Onen mladý muž, ozdobený plnovousem, představivší se posléze jménem Jan Neruda, jí navíc daroval i několik časopisů, které se v té době v Praze vydávaly pod názvy Rodinná kronika, Česká včela či Květy, a přidal i mladočeské noviny s názvem Národní listy.

Když o »Českou besedu« projevila zájem a zvědavost, pozvali ji dokonce na její provedení. Každé nedělní odpoledne se Beseda tančila na vltavském ostrově Žofín, kde Antonie viděla taneční páry v překrásných a pestrobarevných krojích. Jeden z pánů se jí ujal a vysvětloval jí, které kroje z kterých koutů Čech pocházejí, a ptal se jí, zda i u nich na Českomoravské vysočině se nějaké zvláštní kroje nosí, protože on je národopiscem a jejich vášnivým sběratelem. Antonie byla trochu v rozpacích, protože v Městečku se běžně nosily jen šněrovačky, bílé blůzky a jednobarevné, většinou červené sukně, což k těm krásným nazdobeným a napentleným krojům mělo hodně daleko. Ale umínila si, že Jaroše přemluví, aby si pěvecký soubor Slovan takové krásné české kroje pro veřejná vystoupení pořídil. Jedna z dam ji později zavedla i do krejčovského salonu. Muž jí sice doporučil dát si zhotovit pro cestování vhodné šaty, jenže ona o nich zatím kvůli nastávajícímu požehnanému stavu raději neuvažovala.

Antonii Praha nijak zvlášť nenadchla, ani když ji ukázali Staré Město a Karlův most a z něj viděla věž Svatovítského chrámu i omšelé budovy královského paláce, odkud žádný král nevládne. Nynější císař českou korunu odmítá posadit na svou korunovanou habsburskou hlavu. I tak se ale vrátila z Prahy rozradostněná. Poznala kus jiného prostředí, a především se seznámila se s mnoha zajímavými lidmi. Proto si umínila, že hned, jak to bude možné, se opět pokusí vyvézt Šampachovo perleťové zboží – buď do té venkovské Prahy, anebo raději do elegantní Vídně, kde se jí líbí daleko víc. Jen co splní povinnost porodit svému muži potomka.

Smířená se svým posláním matky usedla doma k haldám knoflíků, které se tu za její nepřítomnosti navršily. Nejprve je roztřídila, potom našívala na karty, a přitom si v duchu mohla znovu vybavovat některé události z cest. Vyvstávaly v nich i detaily, které v původních okamžicích nebyla sto plně vstřebat a vychutnat. Někdy si je i sama začala při našívání knoflíků dál rozvíjet, občas i do neuskutečněných konců, které vyvstávaly v její fantazii. Život se jí prostřednictvím oněch iluzí i představ o dalším cestování zdál báječný a bohatý, i když teď seděla s jehlou v ruce v zapadlém Městečku Vysočiny.

Onu Českou besedu, která se skládala z písní většině lidu známých či aspoň povědomých, začal učitelský Jaroš okamžitě se sborem nacvičovat. V Městečku už od loňska existoval i divadelní soubor, ve kterém se našly i vhodné taneční páry. Tak všichni společně a radostně Besedu přijali i s oním Tončiným nápadem tančit ji v krásných českých krojích. Učitelský Jaroš to radostně začal prosazovat. Za to se opět dostal do Schneiderova hlášení, ve kterém tentokrát figurovalo i jméno Antonie Šampachové jakožto ženy, která Besedu přivezla z Prahy a která tak začíná svého muže v protistátních postojích a činech následovat. Zároveň vachmajstr popsal i nebezpečí, které plyne z iniciativy místního učitele, vštěpujícího slovanské přesvědčení už nezletilým dítkám v místní škole, čímž se onen člověk stává rakouskému mocnářství a císaři pánu poměrně značně nebezpečným. Schneider však nezaregistroval ony české časopisy, dovezené Tončou z Prahy, které nadchly především starého Bucka tak, že s několika dalšími místními čtenáři založil zatím tajný čtenářský spolek, který se pak v následujícím roce k údivu místního vachmajstra plně legalizoval.

Schneiderova krkolomně vykonstruovaná fakta a nepodložená hlášení byla samozřejmě přísně tajná, a tudíž nic z toho, co nadřízeným napsal na úřední papír, se veřejnost – naštěstí pro Šampacha – nesměla dozvědět. Čamrdář zatím neměl v Městečku v tomto směru žádné nesnáze. Ale začaly se o něm po hospodách vést podivné řeči. Na základě jakého nařízení se tu vlastně octnul? Proč ho přivedli v želízkách a proč je právě zde? Jaký trest si to v Městečku odpykává a co provedl, proč se každý týden hlásí u vachmajstra? Při těch pravidelných a – jak on tvrdí – povinných návštěvách četnické stanice přece musí Schneiderovi něco vypovídat. Na tom se část chlapů v hospodě shodla, i když jiní naopak tvrdili, že je vlastenec, přesunutý sem za podporu panslovanství, a že má zakázanou Vídeň pro své názory. Jenže jeho názory tu nikdo neznal a dosud od něho ani neslyšel.

Proto zatím nikdo – spíše z opatrnosti a obavy ze zesměšnění před ostatními – Šampacha veřejně nenapadal ani neodsuzoval.

Řeči o možném čamrdářově donášení, které bylo vždycky v Čechách celkem běžné, a proto je mnozí ani nepovažovali za prohřešek, pozvolna ustaly. Někteří s Šampachem mluvili jako se sousedem a jedním z obyvatel Městečka, jiní se mu posmívali coby bláznivému čamrdáři a další si ho vůbec nevšímali. Přesto se od něho snažil Schneider vždy alespoň něco dovědět. Tázaný obyčejně opakoval pouze to, co už bylo všeobecně známo a co si předem připravil, a sám sebe ujišťoval, že takovými řečmi nemůže nikomu ublížit. Stejně se nakonec za následnou událost vinil, i když on sám ji nijak ovlivnit nemohl. Onu Českou besedou dovezla z Prahy přece jeho žena. Ale Schneider by si na učitelského mládence našel i jiné prohřešky. Do svých hlášení ho teď uváděl pravidelně a věřil, že dříve nebo později si toho nadřízené orgány povšimnou a vyvodí z jeho počínání patřičné důsledky.

A čas dal Schneiderovi za pravdu. Učitelský Jaroš doplatil na jeho hlášení velmi tvrdě a neodvolatelně. 

Šampachovo jméno se však v Městečku přece jen dostalo na přetřes, a to zásluhou jedné osoby. A nebylo to v nijak lichotivém světle.

Z obecních peněz byl v té době z opravené chalupy poblíž náměstí zřízen místní chudobinec. Vzniklo v něm pět malých místností, které byly přiděleny vesměs lidem bez přístřeší či přestárlým jedincům, kteří se už o sebe nemohli sami postarat. Lidumilná obec chtěla do onoho baráku přestěhovat i starou mámu Francka Jíry, protože už byla nemohoucí, žila v rozbořené chalupě zničené před deseti lety požárem a její syn, nyní příslušník dělostřeleckého batalionu, o ni žádnou starost během svého dosavadního vojančení neprojevil. Živořila v rozpadávající se chajdě a mnozí ji titulovali »stará čarodějnice«. Teď ji město poskytlo světlou a vybílenou cimru. Jenže ona se z té své ruiny nechtěla hnout.

Proto jeden z městských radních přišel s nápadem: když už tu ženskou nemohou k přestěhování přimět oni, a to za ně učiní někdo jiný. A vzpomněl si, že onen »přišupovaný« Šampach od Francka Jíry dosud neobdržel stanovené odškodné za napadení, jak bylo okresním soudem nařízeno. To mohlo být vyřešeno následně a přímo geniálně: místo peněžního odškodnění mu bude přiděleno Jírovo zbořeniště, hyzdící vzhled města. On ho určitě opraví, a s babou a si to vyřeší, jak umí. V chudobinci jí jednu cimru obec podrží. Nápad to byl svým způsobem šalamounský a měl vyhovovat všem.

Z Nového Světa, jak se už běžně říkalo několika chalupám za Hutním rybníkem, kde Buckovo stavení bylo poslední a nejznámější, se měl Šampach ocitnout přímo na hlavní ulici Městečka, nazývané Horní, a to z moci úřední, aniž to sám chtěl a čekal. Za nesplacené bolestné, způsobené klackem v rukou Francka Jíry, jenž se dočista ztratil ve vojenském mundůru c. k. armády, měl být Šampachovi – jako výše náhrady za utrpěné újmy na těle – úředně přiřknut Jírův vyhořelý dům. Přidělení oné zbořeniny coby náhrada bolestného bylo legální i adekvátní a průkazně zákonné, což většina radních schválila a většina občanů mohla uznat.

Lidi spíš začalo zajímat, co Šampach udělá s Franckovou matkou, tou „starou čarodějnicí“, která v útrobách ruiny živořila, částečně zavrtaná ve sklepě, kde trávila beze světla svůj zbytek života. Na možnost změn reagovali v Městečku vždy velmi zvědavě a někdy i podrážděně, to když se měly věci týkat jich samých. Tady šlo jen o zbořeniště, hyzdící vzhled Horní ulice a tvrdohlavou bábu. Někteří, především zavilí a závistiví tkalci, poukazovali na to, jak zadarmo přijde ten přivandrovalec a »pošahanec«, který tu zavádí cosi, co nemůže uspět, k tak výhodnému místu uprostřed města. Jiní zase tušili, že je to jaksi zákonité a že by k tomu stejně za čas došlo, protože onen blázen Šampach se vydal správným směrem, pochopili, že budoucnost není ve tkalcovském stavu, postaveném doma u okna, a dovedli si představit, že by u okna místo stavu mohl stát čamrdářský ponk, jenže to ještě nevyslovovali nahlas, ba ani šeptem. Ti alespoň proti Šampachovi nebrojili a tvrdé názory ostatních mírnili.

Chalupa na Novém Světě, v jejíž útulnosti jsem si vytvořil své zapecování, se v náhledech mnohých občanů Městečka začala jevit značně podezřele, především kvůli postavení dřevěných ponků v Buckově kůlně a světnici. Ony stroje se nezasvěceným lidem zdály nanejvýš podivné, neznali jejich účel, ani postupy výrobní. Jen nepatrná hrstka místních pokrokářů držela v skrytu své mínění, že právě v téhle technice a její budoucnosti tu začíná nový svět.

Neobvyklý, ale přitahující byl nyní i často slyšitelný zpěv, linoucí se přímo ze stavení. Takové přistupování k celodenní dřině místní tkalci nepoznali. Proto se k výjimečnostem Nového Světa, jak se od jistého času začalo onomu místu přezdívat, a to spíš s jízlivostí a kousavým výsměchem, chovali zdrženlivě. Někteří však měli troufalost dospět až k vyspravené kolně a zasklenými okénky nahlížet dovnitř, na ony humpolácké dřevěné mašiny velikosti dospívajícího telete. Bytelnost zvláštně sestavených fošen a trámků, osazených různými hejblaty, jakož i rozličně velká kola – což žádný tkalcovský stav nevlastnil – nedovedli s čímkoli porovnat. Ani šlapací pedál, jímž se uváděl stroj v pohyb, jim v představách zhola nic neujasnil. Proto se o tom místě vedly řeči různorodé, především značně zkreslované a pronášené v neurčitosti, nebo nikdo zatím nenašel rozhodnost načerpat poučení přímo od samotného čamrdáře, mistra Šampacha. Nikoho tu dosud nedonutila zvědavost, natož potřeba, dožadovat se předvedení novodobého řemesla, výroby knoflíků z perleťových lastur, které už jinde ve světě zaměstnávalo stovky, ba tisíce lidí.

Zkostnatělost rakouského mocnářství nijak dobrovolně neholdovala novostem a technickému rozvoji, jakož i vznikajícímu průmyslu především v českých zemích. Veškerý hospodářský vývoj tu byl spojován s nebezpečenstvím požadavků národnostního vyrovnání, o které Češi usilovali zároveň s Maďary. A především v rebelských Čechách se začal průmysl prudce rozmáhat.

I zde, na konci Městečka, se rodilo cosi nového, nejen výrobou, ale i postojem a duchem, čehož jsem byl já, Genius loci, neoddělitelnou součástí. Čamrdářství tu už bylo připraveno zapouštět kořínky a místní tkalci, ač se mu stále vysmívali, je museli brát na vědomost. O to víc se stávalo pro mnohé nevítaným a pro jiné dokonce odmítaným povoláním a zdálo se nemyslitelné, že by onen čamrdář povýšil se svými dřevěnými obludami do jedné z hlavních ulic města, i když zatím jen do pouhopouhé rozvaliny.

Ještě dřív, než Šampacha překvapila zpráva o nečekaném nabytí nového majetku, který nebyl zatím ničím jiným než ruinou uprostřed Městečka, objevil se další zájemce o výrobu perleťových knoflíků.

Čamrdářské ponky se roztáčely šlapáním, tlakem nohy na podnožku, spojenou háčkem s ojnicí, která pak převáděla pohyb na velké setrvačníkové kolo. Mohl je tedy rozpohybovat kdokoli, kdo měl jen trochu síly. Pak ovšem bylo nutné zvládnout na onom nevelkém stroji, který se dal umístit prakticky kamkoli, některé náročné úkony.

Celý postup výroby už kromě Šampacha ovládal i jeho nynější a první tovaryš Vojtěch Krejča. Co na tom, že neměl vlastní výuční list, který by ho opravňoval čamrdářské řemeslo provozovat i jinde. Tady v Městečku, ani v širokém okolí, jiní čamrdáři zatím neexistovali. Vojta si na znalosti výroby knoflíků začal poměrně brzo zakládat, a dokonce se s ní před bývalými tkalcovskými spolupracovníky občas i vychloubal. Přestože mu to jeho odpadlictví zazlívali, neměli pražádný důvod o něm veřejně prohlašovat, že je cvok, i když zradil tkalcovský stav. Byl to první čamrdář v Městečku, kterého museli brát jako občana vážně.

Za potrhlého však mohli označovat Buckova synovce Matěje, který rovněž žil na Novém Světě, přímo u rybníka. Chalupu zdědil po rodičích, kteří před nedávnem znenadání zemřeli, a on se tu ocitl ve svém mladém věku náhle sám. Lidé ho sice litovali, ale nijak nebyli ochotni mu pomáhat. Jen Tonča, jeho sestřenice, mu pravidelně radívala, aby se co nejrychleji oženil, což on nepovažoval za nemožné, jenže si začal myslet na nesprávnou dívku, pocházející z vyšších poměrů než on, chudý tkadlec, o němž navíc mnozí tvrdili, že je bláznivý.

Matěj, přezdívaný Háček, byl především vášnivý rybář či spíše pytlák, snažící se lovit ryby na zahnutý a zbroušený kousek drátu či špendlík, na který navazoval ševcovskou dratev. S tímto zařízením a s napíchanými žížalami lovil tajně a úspěšně ve vodě Hutního rybníka, který patřil vrchnosti. Tyto noční úlovky ho ale plně neuspokojovaly, proto se vydával i podél potoků a nahazoval do příhodných tůní.

Háčka brali všichni s rezervou, jako pytlákovi se mu vysmívali, jako tkalce ho přezírali. Neměl totiž stejnou náturu jako oni. To co utkal, bylo vždycky nějak zvláštní, ne sice špatné, ale nezvyklé.

Při tkaní si vymýšlel různé nové vzorování látek. Faktoři pak byli na rozpacích, kam jeho výrobky zařadit, nebo se neshodovaly s těmi ostatními. Jeho látky byly prostě jiné a o to distributoři nijak nestáli, a tak mu často jeho kanafas s bláznivě barevnými pruhy či pestrobarevné šloftruky na turecké turbany nechtěl nikdo odebrat.

„Co kdybych to zkusil s čamrdama?“ otázal se Matěj jednoho dne svého strýce, když mu opět nezvykle vzorovanou látku faktoři nevzali. Bucek ho dovedl za Šampachem.

„To bys musel mít svůj ponk!“ reagoval Šampach. „Matriál bych ti přenechával za normální cenu. I prodej knoflíků bych ti zařídil, ale ponk ti teď pronajmout nemůžu!“

Háček nějakou tu zlatku po rodičích zdědil, a pokud se nepokoušel o blázniviny, tak si na tkalce i solidně vydělával. Netrvalo tedy dlouho, a přibyl do Městečka další perleťářský soustruh.

Háček se u Šampacha v mnohých úkonech zaškolil a leccos si přímo na jeho poncích vyzkoušel. Zpočátku obráběl jen vyvrtané rondelky, které mu Šampach přenechával, později od něj odebíral i perleť. Uběhl nějaký čas, a Matěj měl zvládnutou celou výrobu.

Háčkovo rozhodnutí a následné přestoupení na »čamrdářskou víru« ostatní tkalce nepřekvapilo. Vždyť co se dalo očekávat od ztřeštěnce a paličáka, který si usmyslí tkát kanafas se zelených nití? Spíš je zaráželo, že ani po nákupu ponku, jehož cenu tu všichni tkalci samozřejmě znali, v hospodě ani na svém zevnějšku penězi nijak nešetří. Háček se teď svými výdělky i chlubíval.

I když tkalci mu zpočátku nevěřili, že si čamrdami opravdu tolik vydělá. A protože byl založením nejen pytlák, ale tak trochu i poeta, kterému nedělalo potíže si občas zarýmovat, zveršoval další sloku k té potupné a posměšné písničce, kterou tu před časem na Šampacha složil Francek Jíra. Tkalci tu písničku nezapomněli a občas se ozvala i v hospodách, když se tomu řemeslu při nějaké alkoholické rozjařenosti posmívali. Nová sloka byla o mnoho vtipnější, a proto si ji téměř všichni okamžitě zapamatovali.

Čamrdáři, čamrdáři mají peněz dost,

mistr chodí roztrhanej, tovaryš je bos.

Tovaryš si koupil boty,pětku za ně dal

postavil je vedle ponku a tkalcům se smál!

Protože se však konec sloky tkalcům nelíbil a hluboce je urážel, vymysleli jiný, pro ně vhodnější dovětek, který zase zesměšňoval čamrdáře:

Tovaryš si koupil boty, pětku za ně dal,

postavil je vedle ponku, mistr mu je vzal!

Háček si ale opravdu koupil nové boty, a k tomu pořídil i štruksové kalhoty. To všichni soukeníci mohli vidět na vlastní oči. A záviděli. Někteří pravověrní tkalci, mezi něž patřil i Valentin Sysel, na jehož dceru si Háček myslel, si toužebně přáli, aby čamrdářské řemeslo z Městečka co nejdřív zmizelo. Odpovídalo to české povaze, konkrétně přání o chcípnutí sousedovy kozy. Vždyť ti nadouvající se čamrdáři, kteří vydělávají víc jak tkalci, musí co nejdříve a do jednoho zkrachovat!

U Šampachů mezitím místo očekávaného syna přišla na svět holka. Na přání své maminky dostala jméno Helena, protože tohle jméno bylo ve Vídni i v Praze právě velmi módní, a to díky oné operetě, kterou v Paříži složil jistý Jacques Offenbach a nazval ji Krásná Helena. O oné světoznámé operetě se Antonie dočetla právě v českých novinách, které přivezla před nedávnem z Prahy domů. Jméno Helena se jí okamžitě zalíbilo. Navíc to bylo jméno křesťansky uznávané a jak její otec ze svých znalostí doložil, jmenoval se tak i ostrov, na němž nadosmrti uvěznili Napoleona Bonaparta.

I když byl Šampach z narození děvčete zpočátku trochu zklamán, nedával své rozčarování za žádnou cenu najevo a jako důkaz radosti nad prvním potomkem nechal při jedné z dalších tajných cest do Vídně pořídit proutěný dětský kočárek. Jeho praktičnost spočívala v tom, že se z podvozku, který měl tři kola a po stranách madla ke tlačení, dal košíček i s dítětem dle potřeby sejmout, přenést na jakékoli místo a pak zase zpět pomocí popruhů ke kolečkům upevnit. Šlo o nejnovější vídeňskou módu. Když v tom kočárku začala Tonča vozit svou dceru, Městečko bylo šokováno. Některé starší ženy se nad tou bláznivou novotou tajně, jiné dokonce polohlasně pohoršovaly. Byl to první dětský kočárek v Městečku a leželo v něm první čamrdářské dítě, které se tu narodilo.

Errata:

30.05.2021 15:45