Šampach zase prožíval období jakési zahořklosti, které pramenilo ze všech událostí, které se v jeho životě postupně nakupily a nepříjemně zatěžovaly jinak dobře prosperující a fungující čamrdářskou firmu. Přestával mít chuť do práce. A to i přesto, že se dlouho zdržoval ve veřtatu. Své pracovníky posílal dřív domů a sám se do veřtatu vracel, aby nemusel sedět v kuchyni se svou ženou, která po smrti dítěte ani nějak viditelně netruchlila. Proč je pořád tak zamlklá?

Šampach nenacházel odvahu ani sílu se s ní dát o čemkoli do hovoru. Už dávno vstřebal podezření, že dítě, které zemřelo, vlastně nebylo jeho. Teď už je to jedno. Ale jak to bylo s vraždou zlatníka Harkazyho? Vždy podle toho, co se dozvěděl, se s ním Antonie musela potkat v den jeho smrti! Nejpodezřelejší je klobouček, nalezený na místě a zobrazený ve všech vídeňských novinách, které se mu dostaly do ruky. Vypadá přesně jako ten její klobouk! Proč přijela v novém, a tvrdila, že je to ten samý? Šampach si je jist, že se od toho původního lišil.

I přes ženino mlčení, které se snažila vysvětlovat svým smutkem, následnými depresemi, bolestmi hlavy a pozdějším těhotenstvím, si nakonec dal dohromady všechny souvislosti. Vzpomněl si i na zapírání skvrn na kostýmu, které Antonie vehementně drhla kartáčem a které mohly znamenat jen krev.

V jedné místnosti s ním žije osoba, která zabila člověka! To si pořád Šampach nemůže srovnat v hlavě. Myšlenku, že jeho manželka je vražedkyně, ať už z jakýchkoli pohnutek, zapuzuje pokaždé, když se do jeho vědomí vloudí. Ale stojí ho to hodně úsilí, zejména v noci, kdy se po náhlém probuzení dlouho převaluje na posteli a je mu těžko z té samoty, protože jeho žena spí v jiné místnosti, a to už celých šest let. Přes den se snaží soustředit na práci, v noci se snaží usnout, ale nejde to. Tak přemýšlí o svém životě.

Příjemnostmi zrovna příliš neoplývá. Na dětství nijak rád nevzpomíná, protože ho nutili od jara do podzimu pást krávu, a nebyl čas na nějaké dětské hry. Na učednická léta ve Vídni, kam ho rodiče poslali ve čtrnácti, by nejraději zapomněl. Jako učeň se cítil stále pokořovaný a šikanovaný. Až coby tovaryš na tom byl lépe, vydělával pár zlatých a mohl se o nedělích alespoň procházet po Vídni nebo si jít zatancovat do Pratru. Jenže ta nádhera císařského velkoměsta, všude patrná, ho stejně jen deprimovala.

Pro noblesní Vídeň byl a bude vždycky jen chudý čamrdářský dělník. Proto z ní taky utekl. Nepředpokládanou shodou náhod se octl v Městečku, vlastně ho sem poslaly úřady. A musí si přiznat, že tady prožil nejkrásnější léta svého života. Pořád věří, že se dobře oženil a svou ženu má rád. Vzpomíná si, jak se vždycky těšil, až spolu ulehnou do postele, a nemuseli se hned milovat, jen tak si povídali o všem možném, dokud neusnuli, nebo se neobjali. Tehdy viděl, že je to dobrá a schopná žena a její obchodní talent se mu zdál výjimečný. Nikdo tady v Městečku neměl tak podnikavou a energickou ženu jako on. A on na ni spoléhal. Vždycky vše perfektně vyřídila a vyřešila a dovedla sehnat i zajímavé objednávky. A měl k ní důvěru. Dokonce ji pouštěl do světa!

Samotnou! Udělal by to nějaký jiný manžel? A ona mu za to přinese levobočka! To jí pořád ještě nemůže úplně odpustit, i když jí to nechce vytýkat.

Přitom oba cítí, že kvůli tomu dítěti mezi ně spadla opona, nenadálá zeď, přes kterou se přestali vidět. Dokonce už spolu skoro ani nemluví, i když navenek žijí jako dřív. Nevěra se těžko dokazuje. Proto raději nebude vyvolávat žádný skandál. To by se jen sám zesměšnil a zbytečně by na sebe upozornil. Křičeli by na něj, že je paroháč. Nebude se uchylovat k narážkám, nenávistným hádkám či výčitkám. Nebude zatím pomýšlet na to, že by ji oplatit její nevěru svou vlastní. Beztak k tomu tady v Městečku není vhodná příležitost...

V Národních listech, což byly dost čtené noviny, a to nejen v Praze, se na předposlední stránce objevil krátký článek nazvaný prostě Čamrdáři. Vydavatel listů redaktor Grégr se o tomto novém řemesle dozvěděl od Josefa Václava Sládka, kterého tehdy do Městečka pozvala Antonie Šampachová na premiéru Strakonického dudáka. Hlavním důvodem bylo ovšem tajné setkání s jeho dávnou, ale stále trvající láskou – Emilkou Nedvídkovou, kterou si nakonec poeta přece jen mohl vzít za ženu. Šampach tenkrát pozval básníka do svého veřtatu a názorně mu předvedl celý postup při výrobě čamrd, až po hotový knoflík.

A jak se šířilo čamrdářství po Čechách, zapředl o něm Sládek hovor i s Grégrem. Z toho vznikl onen článek. Psalo se v něm o Městečku mezi kopečky Českomoravské vrchoviny, kde půda rodí převážně kamení a kde si lidé na živobytí doposud museli vydělávat tkalcovinou. Teď poznali nové řemeslo, které jim »mistr Josef Šampach« donesl až z Vídně, a to doslova v ranci na zádech uprostřed těžké zimy. Název čamrdářství je pro mnohé nejasný, pokračoval text, zřejmě odvozený od kroužení káči, kterou děti pohánějí bičem a nazývají ji postaru »čamrda«. A podobně jako ona se otáčí i vřeteno ponku a vykružují se knoflíky z perleťových lastur. Jiné vysvětlení slova čamrda redaktor Grégr nepodal.

Většina čamrdářů v Městečku byla s článkem velice spokojena. Mnozí pocítili i hrdost a cítil ji i »zakladatel« Šampach. Všichni, kdo četli jeho jméno v novinách, které tu kolovaly po všech chalupách, ho poplácávali a velebili, někteří upřímně, jiní se špatně skrývanou falešností. Většinou mu tuto slávu záviděli, i když nikdo nemohl upřít, že v Městečku opravdu zavedl čamrdy on.

Zda byl první v celých Čechách, to se samozřejmě nedalo ani dokázat, ani vyvrátit. Čamrdáři v oněch letech opouštěli Vídeň houfně a vesměs směřovali do Čech, kde se snažili s řemeslem uchytit. Šampachovi se to zřejmě podařilo nejlíp. V době, kdy článek vyšel, bylo vlastně Městečko vesměs čamrdářské.

V poslední době ale vznikaly čamrdářské dílny i na jiných místech Čech a Moravy. Důkazem toho byl také dopis, který po onom článku o čamrdářích Josef Šampach obdržel. Začínal oslovením „Vážený mistře!“ a svého příjemce velice překvapil.

Bylo na něm razítko s nápisem Prostějov. Toto město znal z doslechu, věděl, že je kdesi na Moravě. Pisatelé – jacísi pánové Šulák a Veselovský – ho co nejslušněji žádají, zda by se jal přistoupit na jejich nabídku a odcestoval vyučovat čamrdářské výrobě do jejich města. Prosí ho, aby jim pomohl zavést čamrdářskou výrobu, a to ve velké dílně, do které hodlají umístit nejméně dvanáct ponků.

Mne, čamrdářského Genia loci, onen dopis učinil velmi radostným, neboť byl důkazností o poctivosti a užitečnosti čamrdářského řemesla, jemuž já zachovávám pro časy přítomné a hlavně budoucí ducha a trvanlivost, jakož i všechny náležitosti, zvyklosti i úsilí při výrobě knoflíků vznikající. Proto jsem měl chutě našeptávat, aby oslovený na nabídku velectěných pánů přistoupil a aby se i můj dohled takříkajíc rozšířil i do končin moravských.

O této nabídce své ženě nejdřív vůbec neřekl a přemýšlel o ní po nocích a při práci. Musel by na čas přenechat dílnu nejschopnějšímu tovaryšovi. Jenže žádný se mu jako nejschopnější nejeví.

Možná by mohla dohlížet na výrobu Antonie. Znamenalo by to na čas opustit Městečko. Ovšem peníze, které mu slibovali, se jevily přitažlivě a bylo by bláhovostí nabídku předem odmítnout. Pro kladnou odpověď na dopis hovořila i nepříjemná atmosféra, která se doma rozhostila vlivem mlčení jeho ženy.

O dorůstající dcery strach neměl, ty si Antonie pohlídá. Proto zašel za přítelem Fišerou, který si počínal nejzdatněji ze všech čamrdářů v Městečku.

„Nechtěl bys na čas převzít můj veřtat?“

„Copak, stýská se ti po vandrování?“

„Tentokrát bych mohl vandrovat vlakem a skoro až na místo,“ usmál se Šampach. „Hanáci v Prostějově chtějí, abych je naučil vyrábět čamrdy!“

„Na jak dlouho?“

„Snad jen na pár týdnů. Do té doby, než někoho šikovnýho pořádně zaučím.“

„Jen aby to nebylo na pár měsíců,“ odpověděl Fišera. „I já se chystám do světa, protože pořád musím objevovat a shánět nové zákazníky.“

Antonie se k jeho odjezdu nijak nevyjádřila. Ve skrytu duše ale byla ráda, že na čas opustí dům. Uvědomovala si, že vzájemné odloučení může jejich vztahu jen prospět. Když si balil věci na cestu, najednou mu bezděčně začala závidět, že na takovou cestu nemůže jet sama.

Šampacha čekala ještě jedna nepříjemná záležitost. Musel jí absolvovat, protože se bál možných následků. Šel svůj dlouhodobý odjezd oznámit vachmajstru Tolknerovi. Přišel do policejní kanceláře jako ponížený středověký nevolník, který prosí vrchnost o dovolení vzdálit se z určeného místa. Bylo to pro Šampacha potupnější a daleko více ponižující než návštěva u předchozího vachmajstra.

Do Prostějova se Šampach dostal po železnici. Museli ho však nejprve bryčkou odvézt do Studénky, kde nasedl na dostavník.

Ten ho dovezl do Jihlavy a odtud už vedla železniční trať. V Brně měl jen přestupovat. Vzal si jediné zavazadlo, tutéž brašnu, kterou kdysi dovezl z Vídně a v níž měl kromě několika košil, pracovních kalhot a nejnutnějších věcí, které mu žena do brašny sama uložila, i vhodné nářadí jako špalmesr, auzrštál, hulštál a ocelovou půru velikosti 18, kterou považoval za nejvhodnější.

Na nádraží v Brně byl úplně bezradný, coby vyjevený venkovan se vyptával, kde stojí vlak do Olomouce, a nádražní zřízenci ho posílali přes několikeré koleje. Cítil se v tom ruchu nádraží ztracený. Cesta pro něj byla utrpením. Od té doby, co byl naposledy ve Vídni, se mnohé změnilo. Ze stávajícího pokroku kupodivu neměl žádnou zvláštní radost. Cesta vlakem, kterou absolvoval poprvé, mu i přes onu úžasnou rychlost, posuzovanou podle míhajících se stromů a sloupů, vůbec neutíkala. Oddechl si teprve, když dorazil na místo a podal ruku pánům Šulákovi a Veselovskému.

Ubytovali ho v soukromém bytě, u ženy středních let, v místnosti s vlastním vchodem. »Paní domácí« mu bude podávat snídaně i večeře, přičemž placení zajistí firma. Ráno kolem osmé ho očekávají v nedaleké dílně.

Paní domácí byla hovorná a kyprá Hanačka, hned mu ukázala celý byt. Trochu ho zarazilo, že nikde nezahlédl žádné mužské stopy ani nějaké náznaky toho, že by byly v chalupě děti. Nechtěl být nezdvořilý a tak se na to nevyptával. Žena ovšem byla mluvná, a sama se rozhovořila hned ráno u snídaně. Dostal bílou kávu a koláče, jako by byl nějaký svátek. To z chudé Vysočiny neznal.

Paní mu vysvětlila, že je bezdětná vdova. Její muž brzy po sňatku zahynul. Tehdy se splašily koně a on je neudržel, spadl z vozu a zlámal si vaz.

„Bylo to pro mě hrozné,“ zadrhla se jí řeč. Šampach nevěděl, jak ji utišit, a proto raději potichu od snídaně vstal a vydal se do dílny, kde měl zaučovat nové čamrdáře.

Na místě byl ale pouze jediný člověk. Zato ponků podél stěn celá řada. Chlápek středních let ho přivítal bodře po hanácku.

„Tož si musíme na počinek přiťuknót!“ a vytáhl láhev slivovice.

Šampacha to zarazilo, protože nebyl zvyklý po ránu pít. Ale co ještě víc překvapilo: že v tom velkém veřtatu neviděl ani kousek perletě. Jen hromady kostí a kravských rohů.

„A kde máte matriál?“ zeptal se hned po přípitku.

„Veď se na ňé kókáte!“ smál se muž.

„Já myslím perleť!“

„Ale my nechceme vyrábět z perletě! Potřebujem knofléky na obleky. Firma Rolný začíná s velkovýrobó oděvů a my je máme zásobovat knofléky k sakům a ke kalhotám. Naši páni se rozhodli, že je budó vyrábět z rohoviny a kostí!“

„Ale já jsem z tohohle matriálu nikdy knoflíky nevrtal!“

„A já je nevrtal vůbec!“

Nastal problém: jak z objemných dutých rohů či kostí vytvořit navrtatelnou plochu. Šampacha napadlo, že se tenhle materiál musí nejprve podélně rozřezat, aby pak do něho vnikla půra a protlačila ho do půrfutra, odkud by vypadával do jelkostnu.

Rohovina byla naštěstí měkčí, než očekával. Lépe se zpracovávala, ale zato více páchla a škvařila se. Musel upravit otáčky. Poté půra zajížděla do kravského rohu jako do másla. Provozovatelé, což byla firma Rolný, žádali dva druhy knoflíků: velké k zapínání saka, menší na manžety a ke kalhotám. Naštěstí měli připraveny obě velikosti půr.

Muž, který si nechal říkat Oto, Šampachovo počínání stále bedlivě sledoval a hned na dalším rozříznutém kravském rohu jej zarazil, že prý si to chce sám »vyzkóšet«. Ale přitáhl půrmašinu příliš prudce a necitlivě a vrták se i v měkké rohovině zasekl. Kravský roh začal rotovat a vzápětí odlétl a roztříštil se o stěnu, až z toho byl Oto celý vyjevený.

„No toto! To je životu nebezpečné!“ zdvihl obočí.

Šampach musel půru, která byla pomocí šlajfky naražena ve špuntu a ten v půlfutru, znovu vycentrovat. To je vždy práce zdlouhavá, ale nutná. obzvlášť velký vrták na kabátové knoflíky se při otáčkách nesměl ze své osy nijak znatelně vychylovat.

Do dílny se přišli podívat i pánové Šulák s Veselovským, pokyvovali hlavami nad vykrouženými rondelkami, zkoušeli jejich pevnost a měřili jejich velikost a začali se radit se Šampachem, jakou dát knoflíku konečnou podobu. On jim nakreslil fazon pro kabátový knoflík podle své představy. Hunštálem vytvaroval navrhovaný vzor, který se ztenčoval od středu k okraji, aby se následné dírky nemohly protrhávat. Okraj měl dost široký a vysoký rantl. Oběma pánům se vzor líbil a čekali jen na jeho prodírkování, ale toho dne se už nedočkali, protože úprava a vycentrování dalšího ponku trvalo přece jen dlouho a počáteční rozteče dírek se nejevily vhodné. Ale nedodělané vzorky si odnesli a byli nadšeni. Struktura vysoustruhované rohoviny navíc vytvářela zvláštní efekty, které se na pánské obleky, zejména kabáty a saka, mohly docela dobře hodit. To udivilo i samotného Šampacha.

Během týdne už bylo všechno připraveno k základní výrobě, jediné, co chybělo, byli lidé. Pánové Šulák a Veselovský je teprve sháněli. Pouze Oto, budoucí předák a dílenský mistr, se pomalu a těžkopádně zaučoval. K ponkům přišlo všeho všudy šest mužů a všichni u nich stáli poprvé. Každému bylo nutné předvést zpočátku alespoň jednu z operací, kterou se měli naučit, což někteří zvládli snadněji a pohotověji než předák Oto. Bylo evidentní, že největší problém nastane s fazónem. Naučit se vysoustruhovat zvolený vzor bylo zatím pro všechny nezvládnutelným problémem. Proto Šampach po poradě s pány provozovateli zvolil pro začátek vzor ne tolik líbivý, ale podstatně jednodušší. Ten se téměř všichni naučili trádovat.

Oděvní firma Rolný chtěla knoflíky střední i větší a měla pro ně připraveny i nové šlusy, kterým se tu říkalo sklíčidla. Ta už nebyla ze dřeva, ale vysoustružená z kovu, aby do nich knoflík přesně zapadal, což Šampach přijal s obdivem a radostí a hned si nechal podobná sklíčidla v potřebných velikostech zhotovit i pro svůj veřtat. V nich byl onen potřebný důlek vysoustruhován velmi přesně, takže do něho knoflíky daleko lépe zapadaly a daly se i snáze uchytit než ve dřevěných futrech. Fazóny se tak daleko lépe obráběly. Šlo o další pokrok v čamrdářském odvětví. Šampach byl přesvědčen, že se tento zlepšovák brzy rozšíří, a byl rozhodnut, že ho zavede i v Městečku.

Nejkomplikovanější ze všeho bylo zaučování lidí, které šlo daleko pomaleji, než Šampach předpokládal. Trpělivě stál u pracovníků a upozorňoval na chyby, hlavně na držení pilníků při vytváření fazónu a na spoustu dalších »maličkostí«, které se někdejší zruční tkalci v Městečku naučili za pár dní, ale u těhle zemědělců s hrubými mozoly na rukou to vypadalo na delší dobu.

Každý večer pak přicházel ke své bytné poměrně unavený, ale v podstatě spokojený. Před večeří se vždy celý omyl, aby pak mohl rovnou ulehnout do postele. Už neměl chuť se chodit dívat po městě či navštívit nějakou hospodu. Paní domácí se o něj starala vzorně, večeře bývaly chutné a vydatné. Nešetřilo se tu ani na mase a dostával i špekové knedlíky, špenát či erteple a po každém jídle ještě buchtu, několikrát dokonce třenou bábovku, která mu obzvlášť chutnala.

Paní domácí pořád vesele švitořila, povídala o všem možném a navíc se nenápadně Šampacha vyptávala na jeho rodinné poměry. Po pár dnech tak díky svému vyzvídání věděla, že v jejich rodině to nějak neklape a její host se necítí zrovna šťastný. Také si všimla, že nepíše domů žádné dopisy. První týden poslal jen barvotiskovou pohlednici Prostějova, kterou si od ní nechal koupit a posléze i odnést na poštovní úřad. Napsal na ni jen několik řádků – že dojel v pořádku, že tu zaučuje lidi na čamrdy a že neví, kdy se vrátí. To vdovu utvrzovalo v přesvědčení, že Šampachovo manželství není zrovna šťastné a že vlastně pořádně nefunguje.

Občas mu u stolu jakoby náhodou položila ruku na zápěstí a někdy i na rameno. Jednou si dodala odvahy a zaklepala na dveře jeho pokojíku. Šampach už ležel v posteli, připravený ke spánku.

„Nechtěl byste ještě něco před spaním?“

„Nic mě nenapadá,“ vypravil ze sebe překvapený čamrdář.

„Co takhle štamprličku režné nebo slivovice?“

Šampacha tahle nabídka zaskočila. Netroufal si vstávat z postele, ležel jen ve spodkách a v košili a najednou nevěděl, jak odpovědět. Nedovolil si ale paní domácí odbýt, a tak přikývl.

Ona se v mžiku vrátila a na tácku nesla dvě štamprličky a malou karafu a bez ostychu si přisedla na okraj postele. Teprve teď mu došlo, že přišla jen v županu, který se jí navíc nahoře i dole rozevírá. Šampach viděl, že má před sebou ženskou v plné svěžesti.

„Nemoh byste tu u nás zůstat natrvalo? Zvýšili bysme vám plat na dvojnásobek a dělal byste šéfa dílny!“ navrhl mu po třech týdnech podnikavý Šulák.

„To mě teda nenapadlo,“ přiznal se Šampach.

„Však se vám u nás líbí, ne?“

„Je tu opravdu pěkně,“ připustil čamrdář a vzpomněl si přitom na okamžik, kdy se z paní domácí svezl na zem župan a kdy její krásně tvarované tělo pustil k sobě pod peřinu, ke svému tělu, které už několik let drželo v těchto věcech půst. Od té doby měl dojem, že mu tohle město začíná být sympatické a příjemné.

Dvojnásobný plat jen za to, že bude pořádně dohlížet nad dělníky! Tady by mohl příjemně strávit zbytek svého života. Dělal by šéfa větší dílny, který má autoritu – to se v Městečku nikdy nemohlo podařit. Zde by byl opravdovým mistrem! Časem by se mohl dostat mezi místní honoraci. Tady by mu už nikdo nevytýkal, že je přivandrovalec. Firma Rolný se jevila jako perspektivní a výroba knoflíků měla své trvalé odbytiště. On by se vlastně staral jen o pravidelný chod ponků, které v nejbližší budoucnosti navíc chtějí pohánět malým parním strojem. Jeho sen o zmechanizované dílně by se konečně mohl vyplnit, i když by to nebyla dílna jeho.

Ale co s rodinou? Mohl by ji sem časem celou přestěhovat, mladší dcera by ještě stihla absolvovat místní pokračovací dívčí školu, starší by tu určitě nalezla vhodného ženicha. Žena by si musela zvyknout, ale jelikož je přizpůsobivá, možná by to přijala.

A kdyby ne, mohl by jednou za čas jezdit domů. S penězi, které mu nabízejí, by rodinu bez problému na dálku uživil. Vzpomněl si znovu na plná prsa té příjemné a veselé Hanačky, která ho dovedla v posteli škádlit tak bujaře, že z toho byl ráno celý rozlámaný, ale šťastný. Tak šťastný se už dlouho necítil. V tomhle po všech stránkách úrodném městě si ho budou vážit! Tady konečně bude pánem, a ne jen tovaryšem!

„Musel bych o vaší nabídce chvilku uvažovat!“ odvětil diplomaticky Šulákovi, ale ve skutečnosti už byl rozhodnut.

Já, Genius loci, se cítil v tom okamžení velice vyveden z rovnovážnosti, neboť mohlo dojít k mému nejhlubšímu pochybení, týkajícímu se pro mne nejzávažnější osobnosti, na kterouž jsem sázel všechny své sympatie. Schylovalo se k náhlému zrazení mne i celého Městečka – a to jen pro pár zlatek na dlani či pro mile zaoblená prsa, přivádějící mého favorita k doslovnému oblouznění. Proto jsem netrpělivě očekával jeho rozhodnutí, kteréž mohlo téměř všechnu dosavadní snaživost, s jakou v Městečku budoval svou budoucnost, dopracovat vniveč. S velkým nechutenstvím jsem pohlížel na to jeho milování ve vrzající posteli, které pro mě nevěštilo žádnou příjemnost. Josef Šampach přičichl k líbeznosti zlaťáků, panské povýšenosti i milé otevřenosti ženského klína.

Domů přijel po dvou měsících. Uvolněný a uklidněný. Stejně tak začal hovořit se svou ženou, která se jeho otevřenosti a nenucenosti až zalekla. Došlo jí, že poznal jiný svět, který mu byl zřejmě o něco příjemnější než ten v Městečku. Nevěděla, co se teď bude dít.

„Nabízejí mi stálé místo šéfa celého podniku,“ řekl a podíval se jí zpříma do očí.

„A ty to vezmeš, viď,“ řekla a dívala přitom z okna.

„Kdybych to vzal, buď bysme se tam všichni museli odstěhovat, anebo byste tu zůstali a já bych přijížděl domů jednou za čas.“

„Já nevím. Ode mě žádnou odpověď nečekej. Zeptej se holek, jestli chtějí opustit Městečko.“

Antonie si uvědomila, že by konečně zase po dlouhém čase měla příležitost někam se podívat a něco nového poznat. Jenže by se musela přestěhovat kamsi do neznámých míst, které ji nijak nelákaly. Sice šlo o město, ale s Vídní a Prahou se nedalo srovnat.

Po čase by jí to asi připadalo stejné jako Městečko. Je to úplně jedno, říkala si, stěhovat se do neznáma, anebo do smrti nevytáhnout paty z Městečka. Zato obě dorůstající dcery se začaly stěhování zpěčovat. Nejvíc starší Helena, která tu už měla svou lásku.

Šampach doma pobyl pár dní. Ale něco v něm hlodalo. Najednou začal na Prostějovu vidět i nepříjemné věci. Žádní přátelé, žádní známí. Věděl, že jako šéf by musel mít všechno »pünktlich«. Zaměstnanci, bodří Hanáci, by ho za jeho přísnost nenáviděli. Ani dobrý plat by mu nezajistil štěstí.

Uprostřed tohoto rozjímání se mu v hlavě vynořila myšlenka, kterou mu nechtěně vnukl sám pan Šulák, když jednou po štamprli slivovice začal sám meditovat o knoflíkách. Zmínil tehdy snad z legrace a v povznesené náladě materiál, z kterého by se knoflíky daly vyrábět. Šampach si říkal, že by to nebylo marné zkusit. V duchu se usmál. Svět je nepřeberný ve své mnohotvárnosti a pestrosti a nabízí neomezené možnosti, které přijdou někdy jen jednou za život, a člověk je buď využije, nebo propase.

Těch možností se mu teď naskýtala celá řada a on nevěděl, kterou uchopit a kterou pustit, aby toho později nelitoval. Do myšlenek se mu pletla i ona kyprá Hanačka. Když si v duchu představoval její velká prsa, kterých se v poslední době často dotýkal, začal také jinak pohlížet na manželskou nevěru. I když si teď dost dobře nedovedl představit, jak se bude vyvíjet jeho vztah k vlastní ženě.

Pánům Šulákovi a Veselovskému zatím nic neslíbil, chtěl všechno ponechat náhodě a osudu. Tak to přece dělal vždycky.

Ale Šulákův „nápad“ musel jít zkusit hned. Zašel za nadlesním Táborem, kterého jeho požadavek překvapil.

„Nevěděl jsem, že se zajímáte o myslivost. A to paroží chcete srnčí, nebo jelení?“ řekl Tábor.

„Z kterého by šlo líp vrtat knoflíky?“ reagoval Šampach.

„Z paroží? Vždyť to by byla věčná škoda ničit takový krásný výtvory přírody!“ klesla čelist Táborovi.

„Byly by z nich pořád krásné výtvory, akorát že v podobě knoflíků. Dovedete si představit, jak se mohou vyjímat na zelených lesnických uniformách?“

To na Tábora zabralo.

„Dobře, tak vám nechám pár kousků, co nacházím po shazování v lese. Jinak jsou to všechno trofeje a každý správný nimrod si své trofeje chrání a uchovává.“

S darovanými parůžky začal Šampach ve své dílně experimentovat. Podélně je rozřezal a pak navrtával a zbrušoval, až měly krásný tvar a jejich přírodní povrch působil ušlechtile, téměř romanticky. Přitom si uvědomoval, že se tady, ve své dílně, cítí daleko šťastnější než v té velké fabrice, kterou navíc bude pohánět hlučný parní stroj, a lidé už si tam nebudou moc ani povídat, nebudou si tak blízcí, i když to budou bodří Hanáci. V těhle malých veřtatech sídlí něco zvláštního, říkal si. Jakési kouzlo – nebo snad dokonce nějaký opravdový čamrdářský duch.

Errata:

30.05.2021 15:45