Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Usínal s tíhou v hlavě. Probudil se s tíhou v celém těle.

Zima, mokro a nesnesitelná váha. Několik vteřin trvalo, než se vůbec zorientoval. Bolest v hlavě z obrovského množství vína.

Proud vody. Do obličeje, na tělo. Najednou mu to začínalo docházet.

Polévali ho. To nebylo nic neobvyklého, poslední dobou na něj sloužící párkrát vychrstli vědro vody, měli to přikázáno, ale teď to nelili na obličej, nýbrž na prachové peřiny, lehoučké a teplé, ale v okamžiku, kdy nasákly vodou, se z nich staly odporné těžké kusy čehosi, co se přilepilo na tělo a znemožnilo jakýkoliv pohyb. A na tu tíhu házeli další a další a další kusy a prolévali ledovou vodou.

Roztřásla ho zima a zvedl se mu žaludek.

Když se dávil, někdo k němu přiskočil a foukl mu cosi do obličeje.

Oměj a durman. Chtěli ho omámit víc, než to udělalo víno. Při dalším nádechu mu vrazili dřevenou hrušku do pusy. Jazyk okamžitě zdřevěněl.

Další droga. Chuťové buňky ho odmítly poslechnout, tak se jenom mohl domýšlet, čím bylo dřevo hrušky napuštěno.

Oči. Snažil se zaostřit. Viděl jen postavy. Zahalené, přilby na hlavách, šátky tak, že očím nechávaly jen maličké průzory. Snažil se zachytit něčí pohled.

„Kouká!! Nedívejte se mu do očí jinak vás omámí!“ zařval někdo za ním a přes oči mu hodili nějaký hadr. Oči se mu okamžitě zalily slzami.

„Vydloubnu mu je nebo vypálím kyselinou,“ sklonil se nad ním někdo.

„Zadrž ty hlupáku!“ bylo vidět přes šátek, jak někdo zachytil ruku, která se nad ním skláněla s dýkou. „To chceš posílit jeho vnitřní zrak?!“

Museli to mít dobře připravené. A věděli, co dělají. Někde udělal velkou chybu. A podle všeho ne jenom jednu.

Zkusil pohnout prstem. Možná to šlo, ale nezvládl to. Jeho tělo ho neposlouchalo. Droga v hrušce neúčinkovala jen na jazyk.

Na hlavu mu nasadili páchnoucí pytel. Teď už neviděl vůbec nic. Snažil se utřídit si myšlenky. Bylo to těžké. Droga mu brala sílu.

Undiny, duchové vody. Mohl by jich využít. Vody je tu hodně. Nebude moct říkat modlitbu undin nahlas, ale snad se mu to podaří v duchu.

Nešlo to. Nejen že se nemohl soustředit, ale navíc něco silného bránilo jakékoliv magii.

Shodili ho z postele. Cítil, jak mu na rukou zacvakla pouta. A další. Podle ledového pálení poznal, že jsou plná magie. A na krk obojek. Taky magie. Museli se ho hrozně bát. A měli důvod.

Slyšel, jak někdo vstoupil do místnosti. Ten, co to všechno zorganizoval, čekal, jak se věci vyvinou. Nejspíš měl venku koně nebo kočár, a kdyby vše nevyšlo tak, jak plánoval, byl by teď na cestě pryč.

„Nesmí pohnout ani prstem!“

Hlas zněl pánovitě, ale byl zastřený, musel mít na obličeji něco, aby nešel poznat hlas. Přemýšlel, kde ho jenom slyšel.

Položili mu ruce na prkénko.

„Tetování. Nejdřív se podívejte, jestli nemá tetování na dlani.“

Neměl. Když čaroval, nesměl mít žádný magický obrazec. Když potřeboval, maloval je na dlaň henou.

„Teď prsteny.“ Začali mu je strhávat z rukou. Ty co nešly, strhávali kleštěmi. Nesnažili se je přeštípnout. Věděli, že magické prsteny jsou takřka nezničitelné. Stejně tak řetězy a talismany, které mu servali hned, jak ho srazili z postele.

Když se zbavili prstenů, položili mu ruku na kus dřeva a přiložili cosi ostrého na palec. Pak rána. Bolest mu projela palcem, jak hřeb roztrhl lůžko nehtu a sklouzl po kosti. Nemohl ani zařvat bolestí. Otupení drogami každým okamžikem sílilo a postupně bolest vnímal jakoby z velké vzdálenosti. A znovu rána.

„Pořádně, ať je vidět jenom hlavička.“ Ozval se zastřený hlas.

Ukazováček, prostředníček, prsteníček, malíček. Pak pro jistotu ještě dlaň. Na rány mu lili něco, co znecitlivělo a zároveň utišovalo bolest. Měli z něj strach a věděli, co dělají. Museli vědět, že síla magie je v bolestech mnohem větší a magie zesiluje emocemi a utrpením. Znal to dobře, sám někdy používal utrpení jiných k zesílení svých kouzel. Krev týraného člověka měla mnohem silnější náboj než krev člověka, který byl zabit bezbolestně. Stejně tak panenská krev ze znásilněné dívky měla obrovský potenciál, zvláště pokud byla provázena buď velkým utrpením, nebo silným vzrušením. To znamená, že panenská krev masochistické dívky se nedala zaplatit.

Přes obluzení cítil magické obrazce vyryté do dřeva. Lípa utěšovatelka. Tahala z něj magii, jako kos tahá žížaly z rozmoklé země.

„Teď uši! Nesmí nic slyšet.“

Sundali mu pytel z hlavy. Přes pásek na očích viděl postavu se svící. Natočili mu hlavu a zakapali uši voskem. Pak mu roztáhli ruce a nohy. Když měl hlavu natočenou, všiml si, že leží na pentagramu a kopíruje jeho hroty. A u každé špice seděla zahalená postava a monotónně odříkávala zaklínadla. Museli se ho hodně bát.

Začal ztrácet vědomí.

„Nesmí zhebnout, jinak jsme ztracení. Nesmí se dostat mezi stíny, dokud má takovou moc!“ zařval někdo tak silně, že to bylo slyšet i přes vosk.

Vytáhli mu hrušku z pusy a lili do něj něco posilujícího. Pak ho začali zbavovat magie. Na některá místa mu pokládali talismany, některá tetování sedřeli cihlou, některá zbavili magického náboje. Nedokázal určit, jak dlouho to trvalo. Mezitím musela v zemi probíhat revoluce. Nedělal si iluze. Vládl tvrdě a zpupně. Opovrhoval poddanými, používal je k otrocké práci, týral je. Používal je na pokusy. Ženy a dívky zneužíval a smrt nebývala výjimkou. Z jejich strachu bral sílu. Pokud se ho přestanou bát, zeslábne.

Některé šlechtické rody vyhubil úplně. První chyba, které se asi dopustil, byla, že z malého knížectví udělal malé království. Vymanil se z poddanství na sousedním králi. Získal silného nepřítele. Zničil starou šlechtu, která by ho zradila při první příležitosti, a obklopil se novou. Ale i tady se určitě našli zrádci. Nikdy jim nemohl dát tolik, kolik jim naslibovali jiní.

Po několika dnech mu nařízli zápěstí a nechali vytékat krev. Nechtěli ho zabít, chtěli ho oslabit. Několik kapek nechali skanout do obřadní misky a zkontrolovali sílu. To, že ostatní krev nechali jen tak odkapávat, ho znepokojilo. Krev čaroděje, zvláště tak mocného, měla obrovskou cenu. To že ji nechali jen tak téct, mohlo znamenat jen jedno. Už není obávaný čaroděj. Jeho krev není mocná.

Dřevo lípy utěšitelky a zahalené postavy v hrotech pentagramu musely odvést dobrou práci. Zaposlouchal se do zvuků. Vosk z uší se mu dávno vyplavil spolu s potem a hnisem, když měl horečky. Zkusil zesílit sluch. Zaslechl jenom nějaké zvuky z kuchyně, nejasný hovor na nádvoří. Doby, kdy mohl nerušeně poslouchat jakýkoliv hovor v zemi a i za jejími hranicemi, byly pryč.

Zkusil zaostřit. Stále kapali na šátek na očích nějakou kapalinu, tak zde si už nedělal žádné iluze.

Prsty pohnout nemohl.

Po několika dnech vytahali hřeby z jeho rukou. Už se nesnažili utišovat jeho bolest. To bylo taky špatné znamení. Přestali se ho bát. A bolest byla obrovská. Hřeby zarostly do masa a při vyndávání si s tím problémy nedělali. Dokonce ho nechali bolestí omdlít.

Když se probudil, neměl už šátek. Ruce měl připoutané k opasku. Sklonil hlavu. Prsty vypadaly jako malé balónky, nateklé, tekl z nich hnis s krví. Byly zčernalé. To nevěstilo nic dobrého.

Do místnosti někdo vstoupil. Zaostřil na něj pohledem.

„Poznáváš mě?“ strhl si z obličeje šátek.

Poznával ho. Myslel si, že je zabil všechny.

„Myslel jsi, že jsi nás zabil všechny?“ jako by četl jeho myšlenky.

„Ale někteří z nás přežili. Pobil jsi naše rodiny, z našich žen a dcer si udělal kurvy, naše děti jsi prodal do otroctví.“

To byla pravda.

„Vrátili jsme se a pomstili se. Roky jsme připravovali svoji pomstu. A vyšlo to. Při všech bozích, ono to vyšlo. Teď tu ležíš v hovnech a hnisu a z celé tvojí moci není, co by se za nehet vešlo. Venku lidé jásají a boří tvé chrámy, plivou na tvé modly.“

Vstoupil někdo další a sundal šátek.

„To mě mohlo napadnout,“ pomyslel si. „Kněz.“ Věděl, že ti se vždycky přikloní na stranu vítěze. A pletichaří. Před několika dny jich nechal pár ukřižovat. A před tím vytrhnout jazyk.

Kněz se otočil na prvního.

„Ty ruce musíme vyléčit.“

„Ať chcípne.“

„Klidně, ale ne tady a ne teď. Někde daleko a za dlouho. Musí se na něj zapomenout. Jeho síla je v emocích. Pokud na něj budou myslet, ať v dobrém nebo zlém, je nebezpečný. Pokud zemře tady, jeho duch bude mít sílu a bude škodit. A nechceš, aby na tebe spadl strop nebo aby se ti náhodou do jídla zamíchala ježovka.“

První chvilku přemýšlel a pak odešel. Za chvíli přišla služebná s polévkou. Opatrně mu vyndala hrušku z úst a snažila se mu vlít trochu polévky do zdřevěnělých úst.

„Pít.“ Zasípal.

Polévka byla slaná a bylo to spíš z její iniciativy. Pozorně se na ni zadíval.

„Nepíchal jsem tvoji sestru?“ zeptal se.

Trhla sebou a podívala se mu do očí. Pak mu horkou polévku vylila do klína. Byla to bolest, ale nebylo to to, co ho vyděsilo. V jejích očích viděl vztek. A jemu se nepodařilo ten vztek využít. Nedokázal ten vztek nijak zpracovat. Nedokázal ho ani přijmout.

Když nedokáže přeměnit emoce, je jako obyčejný člověk.

Pozoroval svoje ruce. Černá ustupovala. Lili mu něco na rány a to pomáhalo. Ale nemohl si vzpomenout, co to je. Kdysi věděl. Kdysi toho věděl hodně. Už mu ani nedávali hrušku. Pusa mu ztuhla a stejně nedokázal mluvit. Už taky nebyl ve své ložnici, ale v kobkách svého vězení. Kdysi chodil do vězení nabírat sílu. Strach, bolest, nenávist. To vše se dalo použít. Stejně jako láska, radost, potěšení. Ty sice byly mnohem silnější, ale hůře se získávaly.

Dneska mohl mít síly, až by ji nepobral. Revoluce požírala svoje děti. Jako první skončili v mučírně jeho věrní. To už na jeho bývalé království vstoupila cizí vojska. Jeho původní vladař zabral většinu území. Pak druzí dva. Kdysi jeho přátelé. Ale získali jen malé časti, jen nehostinnou krajinu. To asi nebylo to, kvůli čemu ho zradili.

Ve vedlejší kobce úpěl a lkal nad svým osudem šlechtic, kterého viděl jako prvního po svém sesazení. Za několik dní ho čekala poprava.

Někdo k němu vstoupil. Měl by ho znát, ale nemohl si vzpomenout. A další. I nějaké ženy.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se ho ten první.

Přemýšlel. Odněkud ho znal. Přece by se jinak neptal. Pak zavrtěl hlavou.

„Lže.“ Řekl někdo jiný. „Přetvařuje se. Nevěřme mu.“

Někdo jiný před něj předstoupil. Koukal se mu do očí. Pak mu přiložil něco na čelo.

„A mě znáš?“ zeptal se.

Znovu zavrtěl hlavou. Ten se mu dlouho koukal do očí. Pak sejmul ruku z čela a podíval se na kámen.

„Nelže. Vůbec nic si nepamatuje.“

„Víš, kdo jsi ty?“ zeptal se znovu.

Přemýšlel.

Pak si vzpomněl.

„Á em ee á.“

„Co říkal?“

„Je mimo. Říkal: Já jsem přece já.“ Potěšeně se usmáli.

Nebylo to tak docela správně. Říkal, já jsem přece král.

„Nevěřím mu.“ Předstoupila žena v černém. „Je to had. Vypadá, že je neškodný, ale nikdy nevíš, kdy uštkne.“

„Já si myslím, že není nebezpečný.“

„Tak ho zabijeme.“

„To ne, toho bych se bál.“

„Mrtvý by nám mohl škodit víc.“

„Tady ale zůstat nemůže.“

„To je pravda. Musí ze země.“

„Ale kam.“

„Kamkoliv. Hodně daleko.“

Za několik dní ho naložili do klece a odváželi pryč. Přemýšlel, proč na něj lidé plivají a hází kameny. Neznal je. Čím jeli dál, tím těch, co ho nenáviděli, ubývalo. Nakonec přijeli k moři. Vytáhli ho z klece a hodili do podpalubí nějaké lodi. Kolébání označovalo, že loď vyplula. Po několika dnech sestoupil za ním do podpalubí kapitán. V ruce měl důtky.

„Vyveďte ho na palubu.“ Poručil.

Vyvedli ho na palubu. Kapitán důtkami ukázal na stěžeň.

Připoutali ho ke stěžni. Čelem. Ruce měl stále v okovech u pasu. Pak slyšel, jak kapitán rozmotal důtky.

„To je za moje bratry.“ Uslyšel, když důtky začaly dopadat na jeho záda. Při desáté ráně omdlel.

Probudila ho slaná voda. A pálení v ranách.

Někdo ho poléval. Nebo ne. Chrstli na něho vědro vody. Zoufale lapal po dechu. Pak ho zvedli na nohy.

„Hoďte ho do vody!“ poručil kapitán.

„Ale kapitáne, my máme jiný rozkazy.“ Ozval se jeden z dozorců.

„Ještě slovo a letíš tam s ním.“

Dozorce mlčel. Vzali ho v podpaždí a hodili do vody. Okamžitě šel ke dnu.

Errata:

30.05.2021 17:50