Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Odrazil se od lva jako míček. Lev do něj nenarazil jako šelma, spíš jako býk, hlavou ho odrazil od sebe se vzteklým a pobouřeným zařváním. Překvapen tím, že ještě žije, se při dopadu na zem přetočil. Kousek od něj se prackami zuřivě oháněl lev a úporně se snažil vyhrabat ze sítě, která na něj dopadla.

Nějaké ruce, celé v brnění, ho uchopily a táhly pryč. Mezi něj a šelmy se postavili dva chlapi jak hory, vystrojení v železe, v jedné ruce bič, v druhé tyč s bodcem a hákem.

„Klikař jeden zasranej.“ Uslyšel hlas vojáka.

Ruce v železných rukavicích ho nešetrně vlekly pryč. Ozbrojenci, co stáli před ním, pozpátku ustupovali, bodce směrem ke lvovi, který se vymanil ze sítě, a teď se snažil dostat kořist, která mu utíkala. Pak jako by mu došlo, že přes železo se k masu neprokouše, obrátil svou pozornost jinam.

Vytáhli ho z arény zpátky do chodby. Teprve tam ho postavili na nohy. Zkroutili mu ruce za záda, naučenými pohyby mu připevnili řetězy. Na krk mu pod čarodějný kruh přidali další, z ocele, s kroužkem.

Na kroužek připevnili řetěz. Druhý konec řetězu si omotal jeden z ozbrojenců okolo ruky a druhou, ve které stále držel bič, mu ukázal směr.

Z arény se ozvalo zařvání a smrtelný výkřik.

Pomalu stoupali po schodech. Čím výše, tím méně byl intenzivní pach hniloby a smrti vycházející ze spodních pater. Pokud měl možnost nahlédnout, měnil se i s výškou luxus vybavení místností. A více byl slyšet křik z tribun.

Pak zahnuli do úzké chodby, lehce se ohýbající ve směru k tribunám. Nakonec dveře, před kterými stáli dva lehkooděnci s překříženými halapartnami. Zde se zastavili a čekali.

Po chvíli se dveře otevřely a halapartníci připažili. Obrněnec ho postrčil před sebe, na délku řetězu, a sám vstoupil za ním. V místnosti byla tma. Na stěnách těžké gobelíny. Malý stolek, židličky, na stolku občerstvení. Konvice a sklenice, nedopité víno.

Polkl, když viděl to víno. V krku měl sucho a žízeň obrovskou. Automaticky vykročil směrem ke sklenicím, ale řetěz ho strhnul zpět.

Rozhrnuly se těžké závěsy naproti nim a dovnitř vniklo světlo. Vstoupily dvě chichotající se dámy a za nimi kníže. Dámy strnuly.

„No, to je smrad. To jsi ho musel nechat dovést až sem? Vypadá hrozně!“ Ústa zkřivená odporem a ručkama si mávaly před obličejem.

Kníže si stoupl přímo před něj. Ozbrojenec mu položil ruku na rameno a donutil ho pokleknout.

„Kdopak jsi?“ zeptal se kníže.

Pokrčil rameny.

„Umíš mluvit?“

Podíval se bokem za něj na stolek.

„Ci víno.“ Poručil.

Kníže pozvedl v údivu obočí a pak o krok poodstoupil dozadu.

Na záda mu dopadly tři rány bičem a srazily ho na zem. Dámy vyjekly, jedna spíš vzrušením.

„Ještě tři, ať si to pamatuje.“ Poručil kníže.

Rozkaz byl splněn okamžitě.

V místnosti trochu potemnělo, jak vstoupil někdo další. Z výšky na něj hleděl obličej v turbanu.

„Tady je váš dárek, vyslanče.“ Řekl kníže. „Doufám, že teď budete ústupnější při podepisování smluv mezi našimi zeměmi.“

Vyslanec lehce pokynul hlavou.

„Nechť slunce ozařuje tvé kroky, neboť tvá dobrota je nekonečná. Podepíši s tebou smlouvu o míru, neboť i můj pán, nechť světlo jeho života svítí na věky věků, si přeje mír, ovšem za předpokladu, že smlouvy, kterými se tvoje milost zavázala platit směšnou daň za ochranu, zůstanou v platnosti.“

„Ale to víte, že zůstanou. Sto dvacet volů, to nějak přežiju. Jenom mi vrtá hlavou, proč se tvá neústupnost změnila při pohledu na tuhle trosku.“

„Pokud se nepletu, je to dávný přítel mé rodiny. Vděčíme mu za hodně. On mi dopomohl k tomuto místu a bohatství.“

„Kdo to je?“

„Jak jsem řekl, ó pane, dávný přítel mojí rodiny.“

„Máš štěstí, že jsi vyslanec. Jiný by za tuhle odpověď dostal dvacet ran bičem.“

„Věř mi, pane, je pro nás všechny lepší, když nebudete vědět, kdo to je. A musím děkovat jenom jemu, svému pánovi, nechť světlo jeho života svítí na věky věků, že mě chrání imunita. Ovšem pamatuj si, že i vyhrožování svému vyslanci bičováním, by můj pán, nechť světlo jeho života svítí na věky věků, mohl považovat za urážku své autority a jenom tvoje mládí mi dává omluvu, že nebudu referovat o tvojí skryté výhrůžce.“

Kníže jenom mávnul rukou.

„Napijeme se?“ ukázal na stolek. „Na mír mezi našimi národy.“

Přešli ke stolku a začali popíjet víno. V krku měl sucho a žízní skoro omdléval. Zasténal.

Oba na něho pohlédli jako by ho viděli poprvé.

Pak vyslanec něco potichu řekl knížeti. Ten kývl na ozbrojence, který držel konec řetězu.

Ozbrojenec ho vyvedl ven. Když ho vedl po chodbě, bolestivě ho kopl do hýždí.

„Kvůli tobě jsem přišel o zábavu v aréně!“ Řekl mu vztekle.

Rána okovanou botou byla hodně bolestivá. Rány po biči pálily a žízní skoro umíral.

Došli dolů před vstup do kolosea. Kolem parkovala řada kočárů a vozíků. Ozbrojenec neomylně zamířil k cizokrajným nosítkům, u kterých stálo několik nosičů, divně oblečené stráže a tlustý chlap v turbanu s nezbytným bičem v ruce. Ozbrojenec k němu přišel a podal mu řetěz.

„Tohle vám posílá váš pán. Máte se o něj starat jako o váženého hosta.“

„Co?“ tlusťoch vytřeštil oči.

„Nedělej, že mi nerozumíš, stejně jste všichni přeběhlická pakáž, sloužíte proti vlastním lidem.“

„Dobrovolně jsme nešli. Vaši páni nás vyštvali.“ Vztekle mu odpověděl tlusťoch. „Ale ptám se, co to má znamenat s tímhle otrokem.“

„Tak to já nevím. Kvůli vašemu pánovi jsme ho museli sebrat lvovi před chřtánem. Řekl mi, že ho máte odvést k němu a starat se o něj jako o váženého hosta.“

„To mu mám sundat ty okovy?“

„To nevím. Co mi řekli, to jsem vyřídil. A teď mě nechte jít, chci stihnout aspoň konec, když už jsem o to nejlepší přišel.“

Tlusťoch držel bezradně konec řetězu. Pak pokrčil rameny.

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“ Pronesl a ukázal k nosítkům.

„Nastup si, vážený hoste, klepou se ti nohy a moc nevěřím, že bys tu cestu dokázal odejít po svých.“

V nosítkách okamžitě usnul. Nebo spíš upadl do bezvědomí. Kolébání, nervové vypětí, bolest z ran a žízeň vykonaly své.

Probudilo ho lehké poklepání na rameno. Tlusťoch držel jeden konec řetězu a poklepával mu smotaným bičem na rameno.

„Vstávejte, vážený hoste, jsme na místě.“

Vystoupil. Stáli před několikapatrovým domem. Bylo vidět, že se dozadu táhnou zahrady a menší stavení, asi ubytovny pro služebnictvo a otroky, možná konírny.

Tlusťoch zabušil na okovanou bránu, zdobenou cizokrajnými reliéfy. Otevřel mu sluha v turbanu, v pestře vyšívaném obleku, proplétaným stříbrnými a zlatými nitkami. Tlusťoch s ním hovořil mezi dveřmi. Sluha vykoukl ven, chvilku si ho prohlížel a pak štítivě převzal konec řetězu.

„Tak vstupte, vážený hoste.“ Tón nedokázal zakrýt opovržení a podezření.

Vstoupili do prostorné chodby. Sluha ho vedl na konec, kde s ním zamířil dolů, do sklepa. Zastavil se před pevnými dveřmi. Chvilku hledal klíč, pak otevřel. Zespoda se vyvalilo vlhko a teplo. Sešli po několika schodech. Byli ve sklepení. Uprostřed velká káď s vodou, ze které se kouřilo. Sluha si stoupnul za něho, sundal mu pouta a vyhákl řetěz z obojku na krku. Pak ukázal ke kádi.

„Ten hadr, co máte na sobě, mi dejte. Dostanete oblečení, které vám bude víc vyhovovat.“

Narovnal se v ramenou, až to zakřupalo. Chvilku si třel zápěstí v místech, kde měl pouta. Pak se otočil na sluhu.

„To nejlepší íno a něco k ídlu.“ Řekl mu povýšeně. „A dvě olky, snad si nemylíš, že se budu dlhnout sám. A laebníka, a lanhojiče. A ať si oamžitě pátky, kdybych eco eště otreboval. Asný?“

Sluha poklesl v kolenou a celý se nahrbil.

„Rozumím, pane.“ Po předchozím opovržení nebylo v hlase ani památky.

Opatrně sáhl do vody. Teplota byla vynikající. Nejprve tam položil obličej a pil. Přestože se mu chuť vracela pomalu, vnímal na patře olej. Vlezl do kádě a ponořil se tam celý. Cítil, jak teplá voda začala pálit v ranách na zádech. Vynořil se a znovu se ponořil. Teplo pronikalo celým jeho tělem.

„Tak, kde je ten zasranej sluha.“ Pomyslil si po chvilce, když ho to potápění přestalo bavit. „Měl jsem mu říct, aby rovnou vzal sebou karabáč a vysvětlit mu, že když řeknu okamžitě, tak to je okamžitě.“

Dveře se otevřely. Vstoupil sluha, v ruce tác a na něm karafu plnou jasně červeného vína. Vedle druhá, podle všeho s vodou. Křišťálová sklenice, lžička, sklenička s medem, drcená skořice, vanilka a jiné koření. Pak další sluha s pánví, na níž žhnulo řeřavé uhlí. Pak další, s nakrájeným masem a kousky pečiva. A další s cukrovinkami. A další se sýrem a konvicí mléka. A tři lehce oděné dívky, s jemnými ručníky. A další s tácem, na kterém stály misky s vonnými oleji. A další, s prošívaným županem v ruce. A lazebník s nůžkami a břitvou. A ranhojič. A otrok se židlí, aby pán nestál. A další dívka, v ruce nůžtičky na nehty. A další otrok, dva kýble s vařící vodou. A další a další stáli v chodbě, protože už se nevešli.

Ukázal na víno a natáhl ruku. Okamžitě dostal plnou sklenici. Vypil ji naráz. Pak si stoupl. Dívky namočily cípy ručníků a začali mu lehce otírat tělo. Dovedně se vyhýbaly ranám. Jemně mu vtíraly do kůže vonné oleje. Když poodstoupily, pochopil, že jsou hotové. Vystoupil z kádě a sedl si na stoličku. Lazebník okamžitě začal stříhat. Přestal jen, když se jeho zákazník napil vína nebo si pochutnal na nějakém pamlsku. Když skončil s vlasy, vrhl se na strniště. S tím byl hotov během několika minut. Pak se odporoučel. Ranhojič vetřel do ran hojící se masti. Nejhorší práce byla se stříháním nehtů na rukou. Prsty byly sice již zhojené, ale nehty rostly zkrouceně a zarůstaly do masa. Několikrát sykl bolestí a jen s velkým ovládáním dívku neudeřil.

Znovu ho namazaly mastmi a dosucha vytřely nahřátými ručníky. Nakonec se oblékl do lehkých kalhot a košile, přes ramena si přehodil župan. Poprvé po několika měsících se cítil spokojeně.

Sluha mu podal zrcadlo. Chvilku se prohlížel. Vypadal zase dobře.

Odvedli ho do místnosti, která by se dala označit jako salónek. Knihovna s knihami v cizím jazyce. Stolek s nezbytným občerstvením, pohodlná pohovka. Na stolku zvonek na sluhu.

Usedl do pohovky. Žaludek se mu bouřil. Za těch několik měsíců si odvykl na tento typ jídla a pití. Hlava se mu točila.

Bezmyšlenkovitě vzal jednu z knih do ruky. Snažil se vyluštit název, ale znaky v knize mu nic neříkaly. Zazvonil na zvonek.

Zamračil se na sluhu, který okamžitě vstoupil: „Seeňte mi něco v nomálním jayce, ať tu neusnu.“

„Prosím?“ zrozpačitěl sluha.

„Si hluhej nebo blbej? Ci něco na čtení.“

„Rozumím, pane. A v jakým jazyce?“

„V tom samým, ve kteým spolu mluvíme. Máš štěstí, že nejsi můj. Ale stejně eknu tvýmu pánovi, ať takový jelito jako ty, nechá tdískat tdikrát denně.“

Sluha vytřeštil oči a tvářil se vyděšeně. Jeho zrak přebíhal po knihách.

„Pane, promiňte mi mou opovážlivost, ale tyhle knihy jsou všechny v jazyce, ve kterém spolu mluvíme. Cizokrajné knihy s sebou můj pán nevozí.“

Teď vytřeštil oči zase on. Popadl jednu knihu a chvilku ji studoval. Pak mávl na sluhu.

„Tady čti.“ Poručil a ukázal prstem.

„Po, poje, pojednání o nemocech lid, lidských, kteréž ouplně du, ducha je ho vy, vysilujíc.“ Slabikoval sluha.

Vztekle ho odstrčil a znovu se ponořil do knihy. Nepamatoval si ani jedno písmeno, nedokázal přečíst ani jednu řádku.

Mrštil knihou proti zdi a rukou srazil víno ze stolečku.

„Vypadni.“ Poručil sluhovi a unaveně si sedl do pohovky. Pak se rozbrečel.

Hostitel se vrátil pozdě v noci. Chvilku mluvil se sluhy a pak vstoupil do salónku. Zastihl ho, jak se přehrabuje v knihách.

„Nevolal jsem tě, ani nic nepotdebuju.“ Vyštěkl, aniž zvedl hlavu z knih.

„Říkal mi majordom, že tě zbavili i schopnosti číst.“

Vztekle se na něj podíval.

„Vzali mi všechno. Království, paměť, vědomosti, schopnosti. Měsíce mě mučili a pak mě chtěli utopit.“ Ve vzteku se mu najednou nějak lépe mluvilo.

Hostitel se postavil před něj.

„Ty si opravdu nic nepamatuješ? Ty opravdu nevíš, kdo jsem? Po tom, co všechno jsme spolu prožili?“

Dlouho si ho prohlížel. Pak zakroutil hlavou.

„Ne, opravdu si nic nepamatuju.“

Hostitel posmutněl.

„Třeba si budeš pamatovat moji paní. Zavolám ji. Ona si na tebe pamatuje dobře. Kolikrát jsme si spolu o tobě povídali.“

Zazvonil na zvonek.

„Nějaké občerstvení. A ať to přinese moje paní.“ Poručil sluhovi.

Sluha zmizel.

„Říkáš, že jsem ti pomohl?“ otočil se na hostitele. „Opravdu? Ti, co se mnou na cestě mluvili, tvrdili pravý opak. Prý jsem byl krutý vladař. Víš, nepamatuju se na to. Ani nevím, proč se to se mnou tak zvrtlo. Můžeš mi říct, jak se to vlastně všechno seběhlo?“

„Jo, to neví pořádně nikdo.“ Hostitel se opřel o veřeje dveří a pokračoval: „Podle všeho se proti tobě spojil tvůj bývalý vládce a král, kterému jsi vypověděl poslušnost a porazil ho v několika bitvách. Spojil se s Pandorou, jednou z největších čarodějek, co kdy svět poznal. Ta na tebe pravděpodobně seslala něco, co ukolébalo tvoji ostražitost. A pak Loki. Tvrdí, že je bůh ze severu, ale je to určitě člověk. Ten to musel vymyslet. Je šíleně prohnaný. To je základní trojice. Hned jak tě zajali, vtrhnul král se svými vojsky do tvého bývalého království. A s ním i jeho pomocníci. Jakub a Tomáš. Ti, o kterých sis myslel, že jsou tví přátelé a měli ti přijít na pomoc. No a šlechta, kterou jsi zapudil, ta měla stále spojence v tvé bývalé zemi. A lid tě v lásce neměl. Ten ale nemá v lásce nikoho. Ale tebe nenáviděl obzvlášť.“

„Copak jsem vážně byl tak krutý? Skutečně mě všichni nenáviděli?“

„Všichni. Byl jsi stvůra. Vraždil jsi a zabíjel, a nebral jsi ohledy na nikoho.“

Vstal a rozčileně se na něj obořil.

„Jak na nikoho?! A co ty? Žiješ si v bohatství a to, jak jsi říkal, jenom kvůli mně. Kde jsi byl, když mě mučili? Když jsem trpěl? Jsi krysa jako ostatní, kteří mě nechali na holičkách.“

Kdosi vstoupil. Oba se podívali ke dveřím. Stála tam krásná vysoká žena, oblečená podle východního vkusu, černé vlasy vyčesané do vysokého uzlu. V ruce nesla křišťálový tác se sladkostmi a sušeným ovocem.

Vzhlédla od tácu a s příjemným úsměvem se podívala na hostitele.

„Jsem zde, jak jsi poručil, můj pane.“ Pak se podívala na hosta. Vytřeštila oči a s výkřikem upustila tác, který se rozbil o podlahu na tisíc kusů.

Pomalu ustupovala ke dveřím, ruce si tiskla ke spánku a stále sledovala hosta vyděšeným pohledem. Pak se podívala na manžela.

„Vypadá, vypadá, vypadá jako...“ Koktala.

„On nevypadá jako. To je on!“ potvrdil jí hostitel.

„Ale proč? Co, co dělá tady, v našem domě?“

„Je to můj otrok. Dostal jsem ho od knížete.“

„A proč je tady? V tom obleku. Jak jsi mohl? Po tom všem, co nám udělal? Vrah našich dětí...“ Vyrážela ze sebe.

Stál jako zkamenělý. Jeho hostitel se na něj otočil.

„Ptal ses, proč jsem ti nepomohl, když jsi mi zařídil majetek. Tak já ti to povím. Byl jsem obyčejný učenec na tvém dvoře. Měl jsem rodinu, děti. A ty jsi naše děti potřeboval ke svému kouzlu. Dva chlapci. Nebylo jim ani deset. A protože jsi věděl, že tě budeme nenávidět, dal jsi nás uvěznit. Používal jsi náš bol a naši nenávist ke svým kouzlům. Mučil jsi nás. Podařilo se nám utéct. Neptej se, co musela moje paní udělat, aby nás dozorci pustili. A já to musel sledovat. Všechen majetek. O všechno jsi nás připravil. Nakonec jsme se dali do služeb Šáhovi, nechť světlo jeho života svítí na věky věků, a ten na nás shlédl svou milostivou tváří. Dal nám možnost pracovat v jeho službách a za věrnost nás ocenil výnosným úřadem. To je ta tvoje pomoc!“

Mávl rukou. „Tak vidíš, peníze už máš a dětí si naděláte...“

Vyslanec se rozpřáhl a praštil ho pěstí do obličeje, až přepadl přes pohovku, před kterou stál. Zamotal se do županu, když se pokoušel vstát. Uslyšel zvonek a dveře se okamžitě otevřely.

„Na řetěz a mezi otroky.“ Uslyšel hostitelův hlas.

Silné ruce ho popadly. Byly to silné ruce hlídačů otroků, museli stát za dveřmi. Postavili ho před hostitele.

„Nezabiju tě.“ Řekl mu hostitel. „Budu tě trápit. Pomalu, abych si užil každý den své pomsty.“ Pokynul dozorcům. Když míjeli dveře, pohlédl na paní domu. V očích měla slzy a ve tváři bezbřehou nenávist.

„Místo oblečení mu dejte jen roušku okolo pasu. A to oblečení spalte, nevzal bych na sebe nic, co měla na sobě tahle stvůra, byť jen na chvíli.“ Uslyšel vzdalující se hlas.

Errata:

30.05.2021 17:50