Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Víš to určitě?“

„Tuším to už měsíc, ale už to vím určitě.“

Vzal ji kolem ramen.

„Co budeme dělat?“

„Nevím, ale jedno vím jistě. Nechci, aby mi ho znovu vzali.“

Večer seděli s Matějem u stromu a pozorovali hvězdy.

„Musím pryč.“ Otočil se na Matěje.

„Já vím.“

„Jak se to dá provést?“

Bylo ticho. Pak se na něj Matěj otočil.

„Já nevím.“

Druhý den nešel na učení, stavil se rovnou v kovárně. Cvičili chvíli, ale byl nesoustředěný a zapomínal uskakovat. Nakonec to Žabák nevydržel.

„Co se to s tebou děje? Jsi úplně mimo.“

Rozhlídnul se po kovárně.

„Musím pryč.“

„To je ta nejlepší novina za poslední půlrok.“

„S ní.“

„S ní? Nepoznala nic jiného než otročení. Nezná to, jak to vypadá tam venku. Bude tam ztracená. Bude asi i nešťastná.“

„Musím.“ Díval se do země.

„Tak mi řekni jedinej rozumnej důvod, proč musíš.“

„Udělal jsem stejnou chybu co ty.“

Pár vteřin trvalo, než mu to došlo. Zhroutil se na stoličku a zabořil hlavu do dlaní.

„Jestli jí ho znovu vezmou, tak to nepřežije.“

„Pomůžeš nám?“

Zvedl hlavu z dlaní.

„Kdyby sis dokázal představit, jak já tě nenávidím.“

„Tak to jsi, Žabáku, v tomhle světě jeden z mnoha.“

„Jak to chceš udělat?“

„Ještě nevím. Dělám to poprvé.“

Večer si sedl ke stromu. Matěj už tam byl.

„Co novýho?“

„Skoro nic.“

„Mluvil jsi s ní?“

„Nebyl čas.“

„Teď tě potřebuje víc než cokoliv jinýho. Běž za ní. A pokud ti budu moct nějak pomoct, řekni si.“

Další den se pomalu vlekl. Pán i paní byli doma, tak musel na zahradu. Okopávalo se a připravovalo na setbu. Jakmile skončili, běžel za ní.

Seděla u zdi, nohy skrčené, ruce na puse.

Sedl si vedle ní a objal ji. Přitiskla se k němu.

„Co budeme dělat?“ zašeptala.

„Utečeme.“

„Chytí nás a zabijou.“

„Nechytí. Mám přátele, kteří nám pomůžou.“

„A co budeme dělat venku? Neumím žít jako svobodná.“

„Tak se to budeš muset naučit. Věř mi, není to nic těžkýho.“

„Je to těžší než se naučit být otrokem?“

Zamyslel se.

„Pro některé lidi ano.“

„A co budeme tam venku dělat?“

„Co budeme dělat? Víš, měl jsem takovej sen.“

„A už nemáš?“

Sledoval její krásnou a smutnou tvář.

„Mám, ale je jinej. Jediný, co bych chtěl, je malý domek někde na pobřeží, já bych chytal ryby a ty bys vychovávala děti. Problém je v tom, že neumím chytat ryby.“

Podívala se mu do očí.

„Ty dokážeš všechno.“

Zmáčkl ji ještě pevněji a dlouze políbil.

Dny pomalu míjely. Dál pokračoval v práci a učení, ale jinak se mu nedařilo. Žabák si ho zkoumavě prohlížel a jednou se místo cvičení posadil na lavici.

„Máš už nějakej plán?“ zeptal se ho.

Chvilku mlčel, ale pak vylezl s pravdou ven.

„Vymýšlel jsem hodně způsobů, ale mám problém, že tady můžu věřit jen dvěma lidem. Bojím se na něco někoho zeptat, aby mě neudal.“

„Tím jedním jsem já a tím druhým Nataniel?“

„Ne, Matěj. Nat je hodnej, ale hrozně průhlednej. Mohl by se podřeknout.“

„To je rozumný.“

„Nevím, jak to vypadá venku, nevím ani pořádně, kde jsem. Nevím, kam mám jít, co dělat, aby mě nepoznali. Jsem otrokem necelej rok a nerozumím lidem okolo mě. Byl jsem v jiný kategorii a neumím si říct v hospodě o jídlo. Vzali mi paměť a zkušenosti. Vlastně tam venku budu úplně k ničemu.“

Seděl a přemýšlel.

„Máš peníze. Vyhrál jsi docela dost.“

„Nemám. Dal jsem je skoro všechny Nosáčovi, aby mě naučil znovu číst.“

„Na co potřebuje otrok číst.“

„Jedině ten otrok, co chce zůstat navěky otrokem, se nechce naučit něčemu novému. Co tě znám trochu blíž, vím, že i ty jsi něco jiného než otrok. A vím, že čtení a psaní ovládáš taky.“

„Hloupost.“

„Ne. Nosáč je velice chytrej a naučit mě základy byla hračka. Jenomže já potřebuju víc. Naučil mě i písmu svého lidu, vím, že jsem ty knihy měl a že byly velice zajímavé a nebezpečné. Naučil mě několik druhů písem a vím, že ta znamení, co jsou v rohách štítů, na okrajích helem a v jilcích mečů, které vyrábíš, jsou severské runy. A vím také, co je na nich napsáno. Je to...“

„Mlč! Nepokoušej bohy železa a ohně!“ vykřikl.

Usmál se.

„Proč jsi utekl od Temného pána severu, Lorde Snowsvene? Bílý beránek. Je to tak správně?“

„Ne, to je Sněhový beránek.“ Odpověděl opatrně.

„Tak proč jsi tady jako otrok?“

„Protože radši budu otrok než sloužit Mrazivým. Nebo temnému Pánovi severu, jak jim tady, nevím proč, říkáte. A když už jsme teda u tý pravdy, Nik je zkratka od Ahonic, není to pravda?“

„To je.“

„A není to jméno krále, který zmizel ve vlnách, když se jeho zemí přehnala válka?“

„Tak nějak se jmenoval.“

„A není to ta země, kvůli který musím od rána do večera vyrábět zbraně a vtloukat do nich severské kletby a prokletí?“

„Co se děje?“ vyskočil.

„Ty nic nevíš? Ty jsi si nevšiml, co se děje? Nevidíš ty žebráky, ty zmrzačený veterány?“

„Ne, nepouští mě moc ven, a když běhám s nosítky, koukám, abych sebou někde nesekl.“

„Vaše výsosti. Převrat ve vaší zemi, nebo co to bylo, spustil lavinu, která se začíná valit celým světem. Kvůli malému království během toho roku zemřelo víc lidí, než má samo obyvatel.“

„Nic nevím.“

„Když král zmizel, vypadalo to že Foxík, ten starej lišák, co mu původně království patřilo, má svoji državu zase zpátky. Ale ten Ahonic, vaše výsosti, držel svou krutovládou a kouzelnickým uměním na uzdě hordy z planin, které sousedily s jeho královstvím. Ti uviděli svoji příležitost a napadli nechráněný bok země. Král se s nimi utkal v boji, ale východní národy, které se obávaly přílišné moci starého lišáka, jim přispěchaly na pomoc a porazily ho. Do toho se vložila západní liga, které se hodilo oslabení pozic, už ani nevím koho. Chán a Šáh se spojili proti lize a mele se to. Barbarům se hodilo, že spojená knížectví odtáhla do války na západě a napadli knížectví na východě. Spojená knížectví se vrátila bránit své východní bratry a na západě vznikla trhlina v obraně. Prostě tím, že hodili do vody jednoho šmejda, vznikla světová válka. Všechno je v pohybu a všude se to mele a je jen otázka času, kdy se to objeví tady.“

„Vůbec nic nevím.“

„Měl by ses vrátit a vložit se do toho.“

„Jak? Nemám žádnou moc. Těch pár věrných, co mi zbylo, hnije někde na kůlech okolo hradu. Veškeré umění, co jsem měl, mi vycucli z hlavy a jediný, co mi po tom všem zbylo, jsou tyhle magický náramky, které vysají jakoukoli magii z okolí.“

„Ty náramky a to, co máš okolo krku, musí pryč. Okamžitě tě podle toho poznají.“

„Nedají se sundat. Je to vysoká magie.“

„Nesmysl. Mým železům nic neodolá. Polož jsem tu ruku.“

„Nemá to cenu. Jenom mi zlámeš kosti.“

„Věř mi.“

Po půl hodině to vzdal.

„Otroku!“ otřel si zpocené čelo. „Z tohohle kdyby se udělalo brnění, tak jsi neporazitelný.“

„Tvůj bejvalý pán, temný Pán severu, má prý takový brnění.“

„Taky jsem to slyšel. Mrtví mu prý střeží vchod, mráz chrání jeho sídlo. Houfy otroků mu slouží jako duševní potrava. Jeho síla je v jejích utrpení. Mám pocit, že víš, o čem mluvím.“

„V porovnání s tvým pánem jsem jenom žáček stojící před mistrem.“

„Stojí to za to?“

„Rovnováha světa stojí na krvi a utrpení. Možná jsem zrůda, ale podívej. Za jediný rok zemřelo mnohem víc lidí než za celých deset let mé krutovlády.“

„Jsou věci, kterých já bych se nedokázal účastnit. Tam, kde jsem já byl jako otrok předtím, je smrt častější než snídaně.“

„Ale podívej. Nikdo se neodvážil na jeho zemi zaútočit. Všichni vládcové světa mu posílají své otroky, dary, knihy... Mimochodem, je pravda že má Degeneration?“

„Ty myslíš – Kniha Degeneration aneb lidobozi?“ Žabák zvedl opatrně obočí.

„Jistě. Má ji. Ty jsi ji viděl?“

Ahonicovi vzrušením zasvítilo v očích.

„Prý ji má.“

„Celou. Originální?“

„Celou. Co tě na tý knize tak fascinuje?“

„Četl jsi ji? Já měl jenom opisy několika stránek.“

„Něco o ní vím. Je to slátanina. Píše se tam, že hvězdy jsou jako slunce a že slunce je ohnivá koule, a okolo ní jsou jiný koule, který nejsou tak žhavý a na nich jsme my. A že my jsme vznikli jinde, na jiném světě a že lidé byli bozi, kteří cestovali mezi těmi koulemi nejprve v obrovských lodích a pak se naučili cestovat sami, jen tak jak se jim chtělo. Přes tunely a nějaký díry. A bylo jich málo, tak vymysleli, jak udělat tisíce kopií sama sebe. A udělali i otroky z nějaké hmoty a všelijaký jiný blbosti. A pak se něco stalo a oni zdegenerovali a zapomněli na to všechno. A my jsme potomci těch zdegenerovanejch lidí a smíchali jsme se s těma různejma jinejma věcma, co lidi vyrobili, a proto je všechno tak, jak je. To znám zajímavější knihy. V jedný se píše, že země je placka, kterou nesou čtyři sloni...“

„Věř mi.“ Mávl Nik rukou. „Taky jsem četl Pratchetta a můžu tě upozornit, že ten chlap si hrozně vymýšlí.“

„No, rozhodně to vypadá rozumněji než ty příšernosti, co jsou v tý knížce, co tě tak fascinuje.“

„Říká se, že v Degenerationu jsou návody, jak vstoupit na jiné světy.“

„Jenom jsem nakoukl. Ale nevšiml jsem si ničeho.“

Žabák byl nervózní a těkal pohledem z místa na místo.

„Musím tu knihu mít. Aspoň opis.“

„Ty se hlavně musíš nejdřív dostat na svobodu. Takže nemáš žádný peníze?“

„Zbylo mi asi patnáct měďáků.“

„To je málo.“

„Musí to stačit.“

„To nebude. Dám ti ještě sto.“

„To nemůžu přijmout.“

„To nedávám tobě. To dávám jí, ale ona nezná hodnotu peněz. A ještě něco.“

Vytáhl cihlu ze zdi a chvilku šátral. Nakonec vytáhl kus papíru. Když ho rozložil, vydechl Ahonic překvapením.

„Mapa.“

„Ano, je to mapa. Tady jsme my. Tady pobřeží a tak dál. V mapách se snad vyznáš?“

„Jistě.“

„Výborně. Sem dám tu mapu a ty peníze.“ Ukázal na díru ve zdi. „Kdybyste utíkali a neměli čas se rozloučit.“

„Ta mapa... Ty jsi taky měl zaječí úmysly. Co?“

„Když nám sebrali holčičku, tak jsem s ní chtěl utéct, ale ona se ke mně přestala znát, jako bych pro ni nebyl. Přestala si mě všímat. Jeden čas schválně flirtovala s jinýma, aby mě potrápila, ale pak ji to přešlo. Jenom jsem čekal, jestli se to srovná, ale pak jsi přišel ty.“

Žabák si sedl a dal hlavu do dlaní.

Sklonil se nad ním.

„O mně se říká, že jsem byl krutý, ale co dokáže osud, proti tomu jsem žabař. Kdybychom se neviděli, popřeješ nám šťastnou cestu?“

Zvedl hlavu a oči měl mokré.

„Popřeji vám šťastnou cestu, ale ruku ti nepodám.“

Cestou domů ho doběhl Nataniel. Tvář měl zpocenou a v očích výraz hrůzy.

„Niku! Niku!“ v hlase měl strach a soucit.

Otočil se a po zádech mu přeběhl mráz.

„Co je?“

„Stalo se něco příšernýho!“

Errata:

30.05.2021 17:50