Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svět se s ním točil a duši měl prázdnou. V očích měl slzy a v konečcích prstů mrazivé brnění. Hrdlo měl sevřené bolestí a pocit, že mu puká srdce.

Pozoroval její klidnou a smutnou tvář, kterou ani smrt nedokázala zbavit krásy.

Otroci s nosítky netrpělivě přešlápli a dozorce zavrčel.

„Tak už jsi si ji prohlídl a syp do baráku, ať ji zahrabeme, než začne smrdět.“

Zavřel oči a měl pocit, jako když se mu na zádech zježila srst. Pak je otevřel, přikryl jí znovu obličej a odhrnul látku na prsou. Nechala konec jehlice trčet z prsou, aby neměl žádné pochyby.

Projel jím záchvat temného vzteku, jaký ještě nezažil. Zvedl oči k oknům, za kterými věděl, že stojí. Záclona v okně se lehce pohnula.

Na rameno mu dopadla něčí ruka.

„Neudělej prosím tě nějakou blbost,“ zašeptal Nataniel.

Setřásl ruku a vykročil proti dozorci. Ten zkušeně švihnul karabáčem do vzduchu.

„Niku! Niku! Prosím tě! Niku! Slyšíš?!“

Podíval se na Nataniela, jako by ho viděl poprvé. Pak jenom zašeptal.

„Spi.“

Nat obrátil oči v sloup a sesunul se k zemi.

U rukou mu zapraskalo.

Dozorce udělal krok dozadu a znovu švihl do vzduchu. Pak plnou silou zaútočil.

Karabáč se od Nika odrazil jako od kusu kamene a konec se dozorci omotal okolo krku. Ten se chytil za krk a snažil se popadnout dech.

Nik zvedl ruce a konec karabáče, který dozorce pustil, začal pomalu stoupat vzhůru. Když se dozorcovy nohy klepaly asi půl metru nad zemí, otočil se na otroky, kteří drželi nosítka.

Stáli jako sloupy s očima vytřeštěnýma na zmítající se tělo. Když uviděli jeho pohled, pustili nosítka a utíkali jako o život. To ostatně byla pravda.

Znovu pohlédl na její obličej, který při pádu vyklouzl z látky. Minul tělo škubající se v posmrtné křeči a pomalým krokem vyrazil k domu.

Zvedl se vítr.

O kousek dál narazil na další tři dozorce s karabáči, které přivábil řev utíkajících otroků. Vytáhli karabáče, postavili se proti němu a pohlédli mu do očí. Pak si stoupli proti sobě a začali se tlouct hlava nehlava. Když si prokousali hrdla, byl už daleko.

Vítr sílil a začal zvedat prach a trhal okvětní lístky ze stromů.

Došel až k domu. Stáli tam ozbrojenci s halapartnami a snažili se vytírat prach z očí. Napřáhli konce halaparten proti němu. Prošel mezi nimi a položil jim ruce na prsa. Krátce pohlédl na náramky na svých rukou. Rotovaly okolo zápěstí a jiskřily modrým světlem, jak se snažily vysát všechnu magii. Zvuk, který vydávaly, se podobal zvuku ocelových kuliček rotujících ve velkém litinovém hrnci.

Zatlačil na prsa vojáků a uslyšel zvuk drtících se kostí. Zatlačil znovu a obrovské, dubové dveře se vyvalily z pantů. V oblacích prachu vstoupil dovnitř.

Pod nohama mu proběhlo několik krys, které se zoufale snažily dostat z baráku.

Vítr srážel tašky a začal zvedat menší věci. Obloha potemněla. Ozvalo se zahřmění.

Zastavil se a počkal, až vítr vyfouká prach. Pak opatrně nasál vzduch.

Temná vůně, kterou ucítil, v něm vyvolala další vlnu vzteku. Několik vojáků s tasenými zbraněmi přiběhlo, ale explodovaly jim hlavy.

Postavil se před kamennou zeď, za kterou ji ucítil. Položil na ni ruce a pak stěnu roztrhl, jako by byla z papíru. Když vstoupil, sklouzlo po něm ještě několik kamenů, které by normálnímu člověku zlomily vaz.

Uviděl ji před sebou stát mezi dvěma okny za obrovským stolem. Dívala se na něj se vztekem a nenávistí. Okna za jejími zády vibrovala, jak se vítr točil okolo domu v obrovské spirále. Byla tma, ale blesky poskytovaly světlo s půlvteřinovými intervaly.

Strop zářil modrým světlem.

Přistoupil ke stolu a položil na něj prst.

Stůl vybuchl a změnil se v tisíce malinkých třísek.

Zakryla si oči a uskočila. Pomalu se k ní přibližoval. Ustupovala před ním, jako kdysi on před svým protivníkem, aby se nenechala zahnat do kouta.

Byla nahrbená jako kočka, co se chystá zaútočit, a v očích neměla strach ale nenávist.

Dveře se otevřely a dovnitř vtrhlo několik ozbrojenců a začali do něj sekat meči.

Zbraně se od něj odrážely jako od gumy, objevilo se jen několik kapek krve. Pak najednou ozbrojenci ztuhli, obrátili meče proti sobě a začali si párat žaludky. Šlo jim to špatně, měli drátěné košile, ale také nadlidskou sílu a touhu dokázat nemožné.

Ze stropu spadlo několik žab, které na zemi začaly hořet zeleným plamenem. Za oknem prolétla kráva. Celý dům vibroval v základech.

„Zabila jsi ji. Zabila jsi ji i s naším dítětem,“ šeptal nenávistně.

Stále před ním ustupovala v kruhu.

„Udělala jsem jenom to, co jsi udělal ty mně!“ odsekla.

„Zemřeš tak, jak ještě nezemřel žádný smrtelník!“

„Až budu umírat, budu se smát. Čekala jsem na to. Čekala jsem, až ji zbouchneš. A věděla jsem, že to přijde. Udělala jsem to dřív, než bys stihl utéct. Pomsta je moje.“

Výsměšně se mu dívala do očí. Hleděl do jejích a nemohl se zachytit něčeho konkrétního. Jeho zuřivost narůstala. Okolo krku a na rukou ucítil příšerné pálení a ucítil zápach škvařícího se masa. Ozbrojenci, kteří leželi mrtví na zemi, se znovu postavili a s očima v sloup se začali procházet, klouzajíce se ve své krvi a zamotávajíce se do svých střev.

Strop zmizel v obrovském výbuchu. Nad nimi zářilo nebe jako oko temného boha ohraničené masou točícího se vichru. Chytil ji za hlavu a přitáhl si ji k sobě. Náramky na jeho rukou temně rudě zářily a blesky které před tím šlehaly dovnitř, nyní šlehaly ven.

Zadíval se jí hluboko do očí. Konečně našel to, co potřeboval.

Svět explodoval.

Kdesi daleko se ozvalo lehké zašramocení. Pandora zvedla hlavu od knih a zaposlouchala se. Když se nic nedělo, znovu sklonila hlavu ke knihám.

Znovu zašramocení, tentokrát silnější. Luskla prsty, aniž zvedla hlavu od knih.

Všechny krysy, myši a jiná havěť žijící na zámku okamžitě zemřely. Z lejster se vykutálelo několik pavouků a od stropu spadlo pár much. Spousta vězňů, dozorců, podkoních, otroků, sluhů, kuchtíků, psů, koní a jiných bytostí si na pár hodin volně vydechlo a ani si nevšimlo drobné havěti, která se jim vysypala mrtvá z vlasů, oblečení, chlupů a kožichů.

Ale zašramocení se ozvalo znovu a mnohem silněji.

Pandora se zvedla a šla do míst, odkud se šramocení začalo ozývat.

Odhrnula několik nepoužívaných věcí.

Na zemi leželo pár litinových hrnců.

Jeden lehce vibroval a prach, který na něm lpěl, z něj zvolna opadával.

„Tak kterýpak ty seš?“ zeptala se Pandora a zvedla hrnec na světlo.

„A kurvadrát!“ zašeptala udiveně, když jej poznala.

Pomalu jej donesla na stůl. Uklidila knihy okolo a zazvonila na sluhu.

„Zavolej krále!“ poručila, když vstoupil.

„Šel si už lehnout, je nějaký utahaný.“

Luskla znovu prsty.

„Nikam nechoď, přijde sám.“

Zvedla víko od hrnce a dívala se dovnitř.

Král přišel za pár minut. A s ním Loki.

„Pandoro, ještě jednou mě vzbudíš takovým příšerným způsobem a nechám tě vypráskat z hradu!“ zuřil král. „Co se děje?“

„Ahonic žije.“

„Nesmysl.“ Ozval se Loki. „Mám padesát svědků, kteří ho viděli potopit se s pouty na rukou.“

„Jak tě to napadlo?“ král pohlédl na stůl, odkud se ozývalo rachocení.

„Každému kouzelníkovi, kterého jsem porazila, jsem nechala nasadit takový náramky. Viděli jste je na jeho rukou ve vězení. Odebírají magii, aby kouzelník nemohl znovu povstat.“

„Jak moc odebírají?“

„Hodně. Mám tu hrnec velekněze, který dokázal rozhrnout moře a projít tam s celým národem. Pokud měl náramky, neprošel by rybníkem, co máš za hradem. Ale problém je v tom, že on by neměl žádnou magii vytvářet. Tady s Lokim jsme zařídili, že nedokáže použít jediné kouzlo. Ty náramky jsou tam jako pojistka.“

„Tak je někde rozebral a prodal nějakému čaroději.“

„Nedají se zničit, dokud je pohromadě tenhle hrnec.“ Zvedla poklici na hrnci.

Naklonili se nad hrnec a pozorovali kuličky, které začaly kroužit po stěnách hrnce.

„Jak to funguje?“

„Ty ocelové kuličky, co vibrují, přenášej magii do stěn hrnce. Každý ten malý blesk, který vyšlehne, je kouzlo, který dokáže zabít člověka.“

„Jenže ony nevibrují, ale krouží.“

„Přibývá magie.“

„Nabírají rychlost.“

„Přibývá magie.“

„Sakra, pro to může být tolik vysvětlení. Sežraly ho ryby a náramky našli u nich v žaludku, někdo mu usekl hlavu a ruce. Nikde není důkaz, že je ještě naživu.“

„Radši přiklop ten hrnec. Mají už docela velkou rychlost.“

„Nevěřím, že by někdo jiný dokázal vyvinout takový množství magie jako on. Teda kromě temného Pána severu?“

Všichni přikrčili hlavy.

„Ten to určitě není, Pandoro. To jsi nemohla udělat něco víc, než mu jen vyprat mozek a dát mu náramky?“

„Udělala jsem vše. A i něco navíc. Jestli někde je, neumí ani jedno zaklínadlo, je slepý a nemůže mluvit.“

„Víš určitě, že to ten hrnec vydrží?“

Všichni se podívali na stůl. Zvuk, který hrnec vydával, připomínal zvuk příšerně namáhaného vysokootáčkového motoru těsně před zadřením. Žhnul temnou září a vycházely s něj drobné výboje.

„K zemi!“ zařval Loki a strhnul krále a Pandoru na zem.

Ozval se mocný výbuch a celý hrad se zatřásl v základech. Obrovská kinetická energie do ruda rozžhavených ocelových kuliček vyrazila ve stěnách hradu díry o velikosti mužské pěsti. Kameny v otvorech dostaly sklovitou glazuru.

Bylo ticho.

Pomalu se zvedali a setřásali ze sebe prach, který na nich po výbuchu ulpěl.

„Dobrá.“ Připustil Loki. „Dejme tomu, že Ahonic žije. Jak ho ale najdeme?“

„To nebude nic těžkého.“ Odpověděla Pandora a podívala se ven dírami po kuličkách. „Hledejte místo o velikosti většího města, které bylo totálně srovnáno se zemí.“

Errata:

30.05.2021 17:50