Vítej, návštěvníku!

Ráno se probudil odpočatý a svěží. Nechal si donést horkou vodu a nasypal do ní byliny, které si připravil. Pak lehce posnídal a namazal se mastí.

Vojáci i Stín byli zamlklí. Byla to tíživá, ale velice zvláštní atmosféra. Začínali se trousit další vojáci a prohlíželi si ho.

Potom přišel kapitán.

„Za chvilku začne útok, a pokud se nám ho podaří odrazit, začne ten obejda dole vyřvávat,“ zamračeně Nika sledoval.

„Možná bychom mohli předejít tomu útoku. Nemáš už dost lidí na obranu celého města a dlouho ho neudržíte. Kdyby někdo, kdo rozumí řeči barbarů, vyšel ven a řekl, že jeden otrok se chce utkat s náčelníkem, zdrželo by je to.“

Kapitán chvilku přemýšlel.

„Proč ne?“ řekl nakonec. „Sežeňte mi kněze. Toho, co u nich byl několik let.“

Pak si sedl na židli, obkročmo, opěradlem na břicho.

Napadlo ho, že si tak snad sedají všichni vojáci. Snad kvůli snaze si krýt křehké orgány a zároveň sedět u zdi.

„Co je?“ zeptal se ho, když si všiml, že si ho prohlíží.

„Jen se koukám. Jak dlouho jsi u armády?“

Chvilku přemýšlel.

„Tak jedenáctej rok. Původně loupežník, pak jsem dostal na vybranou. Provaz nebo vojna.“

Ušklíbl se.

„Kdybych měl na vybranou já, zvolil bych provaz.“

„Jasně. Chápu. Narážka na to, co jsem řekl před knížetem. Čekáš, že řeknu, že otrok není totéž co voják a ty řekneš: Jasně, otrokovi nehrozí tak často smrt.“

Zasmál se.

„Chytrej. Kdyby ti osud rozdal lepší karty, dotáhl bys to daleko.“

„Měl jsem dobrý karty. Posral jsem si to sám. Nedával jsem si dost pozor na svoje nepřátele.“

„Tak to vím, o čem mluvíš.“

„Je tu ten kněz,“ přerušil je Stín.

Vstoupil vysoký, hubený, smradlavý a rozcuchaný chlap.

„Volal jste mě, kapitáne?“ pronesl sytým hlasem.

„Jasně. Máme tu adepta na smrt.“

„Mám ho připravit na cestu?“

„Ne, tak jsem to nemyslel, i když možná ano. Potřebujeme, abys něco řekl Bachmatuckovi.“

„Už rozumím. Tohle je ten odvážný, který chce přemoci nepřemoženého?“

„Jo, to je on a ty mu uděláš herolda.“

„Rozumím, jdu.“

„Jdu taky,“ zvedl se Nik. „Nebude moci odmítnout, když budu stát venku.“

Vyrazili. Cestou z hradu potkávali zástupy lidí. Někteří soucitně pokyvovali hlavami, jiní s úšklebkem a nedůvěrou. Občas po něm někdo hodil kytkou.

Před branou dal pokyn, aby zastavili. Pomalu se svlékl z toho zbytku oblečení, co mu zbylo z dob, kdy byl u šáha, a nechal si jen bederní otrockou roušku. Znovu si namazal místa, která oblek otřel.

Za ním se ozvala rána. Otočil se. Leželo tam kompletní brnění se znakem knížectví.

„Je to lepší než rouška,“ zabručel kapitán.

Zavrtěl hlavou.

„Je silný. Já potřebuji být rychlý. Kdejaký kousek by mě zpomalil. A pokud se dostane do rány kousek látky, je to o zánět.“

„Jak myslíš.“ Pokynul vojákům. „A co meč?“

„Zdejší jsou moc široký a těžký. Potřebuju něco, co pronikne mezi pláty brnění jako žihadlo.“

Zakroutil hlavou.

„Nic takového tady nemáme.“

„Tak to si vezmu jen tady tu dýku. Pokusím se ho utancovat. Bude dneska horko?“

„Touhle dobou je tu pokaždé horko. Vítr sem žene suchý vzduch z plání a mezi zuby cejtíš prach z pouště. V brnění bude strašně.“

Usmál se. Dýku si dal za pásek od roušky, vytáhl lahvičku s lektvarem, který si večer připravil, a do dna ji vypil.

„Jak je knížeti?“ zeptal se kapitána.

„Nijak. Sedí tam zamčený v pokoji u toho kusu shnilého masa a čeká, až se v něm vylíhnou ti červi, aby si je mohl nasypat do rány. Dal jsem mu tvé léky, tak horečka povolila. Smím k němu jen já a komoří. Drží ti palce.“

„Taky mu držím palce. A co ty?“

„Držím je vám oběma,“ mávl rukou a brána se začala otevírat. „Jeho děda mě chtěl pověsit, jeho táta ze mě udělal vojáka a on kapitána.“

„Tak já z tebe udělám generála,“ mrkl na něj.

Cítil, jak se mu v těle rozlévá teplo a sebejistota. Třas, který ho trápil, zmizel a připadal si nejsilnější na světě. Zapochyboval, jestli si toho nenamíchal moc.

Vykročil branou s knězem po boku. Uslyšel, jak se za ním zavírá, a otočil se. Mezi zavírající se bránou uviděl Stínův obličej.

Prostor okolo hradeb byl vysekaný a zbavený všeho, co by mohlo posloužit útočníkům jako ochrana. Během bojů se sice nahromadilo dost věcí a mrtvol okolo hradeb, ale obránci se odvážně spouštěli po lanech a vytahovali, co se dalo, aby zamezili epidemii a smradu z rozkládajících se těl. Přesto se v blízkosti hradeb nesl zápach smrti a hniloby.

O kus dál se dalo už dýchat lépe a i na zemi se objevovala uschlá tráva.

Proti nim vyjelo několik barbarů na koních. Kněz začal něco vykřikovat v cizím jazyce.

Jeli proti nim, kopí napřažená na jeho tělo. Ani se nepohnul. Zastavili těsně u něj. Zatímco kněz něco vykřikoval ve zvláštní hrdelní řeči, přejel mu jeden z barbarů po prsou špičkou kopí.

Rána se okamžitě stáhla a objevilo se jen několik kapek krve. Vypadalo to, že si ho podají.

„Zeptej se jich, jestli se náčelník opravdu tolik bojí, že musí posílat svoje lidi a v takovým počtu, aby mě zabili,“ poručil knězi, kterého si nikdo nevšímal.

Trochu je to zarazilo. Jeden mu vrazil pěstí do ramene.

„Řekni jim, že z hradeb budou sledovat můj boj s náčelníkem a budou říkat, že mě jen dobil, když mě jeho muži poranili a ztloukli. Že se tolik bál ubohého otroka, že ho nejdřív nechal zmrzačit, aby se s ním odvážil bojovat. A zařvi to hodně hlasitě. Ať to slyší.“

Kněz zvýšil o oktávu hlas a začal něco vykřikovat. Z tábora barbarů se začalo ozývat řvaní.

„Prej se s tebou nebude špinit.“

„Řekni, že jsem to věděl. Beru to tak, že se mě bojí. Teď se vrátíme do města a budeme oslavovat moje vítězství.“

Zase chvíle hulákání.

„Prej zabil tolik bojovníků, kolik ty jsi nevysral hoven, ty pro něj nejsi bojovník.“

„Tak mu řekni, ať vybere nejdřív někoho ze svých bojovníků, a až mu dokážu, že jsem zabiják, tak ať nastoupí on. A řekni mu taky, že jsem ten, co mu zmařil ten útok na severní stěně.“

Kněz překládal. V táboře se začali dohadovat. Vstávali, aby ho líp viděli a přicházeli blíž. Mezi nimi chlap přes dva metry, celý v brnění. V ruce měl něco jako kosu, ale s narovnanou čepelí. Přibližoval se kolébavým krokem a prohlížel si ho.

Pak se zastavil a něco pronesl.

„Prej třeba toho, co tě drápl tím kopím.“

Stoupl si proti němu. Protivník postavil kopí špičkou vzhůru a zasmál se. Ostatní je začali obstupovat v kruhu. Stáli proti sobě. On připravený, nepřítel schválně dával najevo opovržení. Pokyvoval hlavou, zvedal oči v sloup a zíval. Pak něco zabručel.

„Máš začít.“

Začal a skončil. Barbar spadl dozadu, ani nepostřehl smrt. V oku dýka, jejíž hrot vyjel zezadu z lebky. Přišel k němu, stoupl si mu na čelo a vytáhl ji.

„Tak co, už mě konečně hodlá brát vážně?“

Zvedl se řev. Barbaři vytahovali zbraně a výhružně s nimi mávali.

Náčelník zařval a všichni ztichli. Pak něco koutkem huby procedil ke knězi.

„Máš se připravit.“ Přeložil mu to.

Podal mu zvláštní zbraň, něco jako meč s dlouhou rukojetí.

„Řekni mu, že s tímhle neumím zacházet.“ Poručil knězi.

Žrec, pomáhaje si rukama, se snažil domluvit. Odpověď byla krátká.

„Vyzval jsi ho na souboj a on rozhodl, jak zemřeš.“

Ustoupil kousek dozadu, využívaje slunce v zádech. Pomalu a opatrně si zbraň ohmatával. Byla neforemná a on jen těžce hledal těžiště. Cítil, jak z ní žhne nepřátelství a věděl, že mu bude spíše překážet než sloužit. Na spřátelení s touto zbraní by čekal velice dlouho a on ten čas neměl.

Náčelník si stoupl do kruhu, zbraň měl podobnou, ne-li stejnou, ale bylo vidět, že ji dokonale ovládá. Na dlouhý boj to nevypadalo.

Zkusil si meč přehodit do druhé ruky, ale prsty sklouzly po silné rukojeti a zbraň spadla na zem.

Válečníci se začali smát a plácat se do stehen.

Zvedl meč a znovu jej vyvažoval. Když našel těžiště, nehtem si udělal rýhu. Znovu si jej zkusil přehodit a znovu mu vyklouzl z ruky. Tentokrát ho však pustil schválně. Meč zůstal ležet v prachu a rukojeť se leskla v dopoledním slunci. Každému, kdo se trochu vyznal ve zbraních, bylo jasné, že je jemně přeleštěna lojem a při silnějším úderu vyklouzne svému majiteli z ruky. Opatrně a jakoby unaveně se opřel rukama o zem a sáhl po meči. Prach, který mu ulpěl na rukou, vysušil dlaně a zamezil klouzání rukojeti. Zbraň uchopil až u ratiště, daleko za jejím těžištěm. Takhle se dalo lépe bránit, ale útok neměl vůbec razanci. Náčelník se usmál a přistoupil k němu.

Znovu si přehodil meč a znovu jej pustil. Když se pro něj shýbal, po očku pozoroval nepřítele a hledal jeho slabinu.

Tupý meč rozhodně neprosekne pláty brnění ani neprobodne kroužkovou košili. Nechráněný byl jen krk těsně za helmicí.

Počkal, až se náčelník ještě o krok přiblíží, a pak vyrazil. Uchopil meč opět za ratiště a rukojeť vrazil nepřipravenému náčelníkovi do břicha. Dřevo sjelo po prsním pásu a zarazilo se na žaludečním pletenci. Kroužková košile byla schopná odvrátit ránu ostrou zbraní, ale tupá rána vedená velkou silou ji vmáčkla hluboko do žaludku. Náčelník vyjekl překvapením a bolestí se ohnul v pase. Nik si okamžitě přehmátl a uchopil zbraň skoro až na konci a s prudkým máchnutím sekl náčelníka mezi helmu a brnění.

Hlava se zaduněním odpadla, zatímco tělo zůstalo stát v předklonu.

Někdo vykřikl překvapením. Válečníci stáli, někteří ještě úsměv ve tvářích a ruce na stehnech. Aniž by věnoval někomu pozornost, přistoupil před prvního muže náčelníkova doprovodu s mečem v ruce.

„Chci teď bojovat s tímhle.“

Kněz přetlumočil.

„Říká, že s tebou nechce bojovat.“

Stál proti němu a v očích měl nejistotu. Zbraň držel pevně, ale nejistě. Smrt náčelníka jím otřásla. Kdyby měl možnost přemýšlet, došlo by mu, že šlo spíše o náhodu a kus štěstí než o skutečný boj. A získal by sebevědomí a vůli ho vyzvat na souboj. On, nebo kdokoliv jiný. Protože po smrti náčelníka se rozhodovalo o vůdcovství a jistotu následnictví by měl ten, kdo by ho porazil v boji. A že by ho někdo přemohl, to bylo více než jisté. Proto vyzval dalšího na souboj, dokud byli otřeseni a s duší prázdnou.

Zaútočil rychle. Přehodil si meč do druhé ruky a bodnul mezi pláty brnění do stehna. Rána nebyla nebezpečná, spíš bolestivá a krvavá. Ohnal se po něm bezmyšlenkovitě, instinktivně.

Minul o veliký kus.

Znovu se proti němu postavil a nenápadně se mu podíval do očí. Pohled měl prázdný a oči se mu začaly kalit. Teď věděl, že vyhrál. Utancuje ho na zranění.

Stoupl si proti němu a volnou rukou ukázal na něj, pak na sebe, na slunce a dvakrát zvedl pět prstů. Pak, aniž spustil oči z protivníka, promluvil ke knězi.

„Řekni mu, že nechci bojovat se zraněným. Že se zde sejdeme za deset dní, až se mu zranění zahojí.“

Kněz vydechl překvapením a začal překládat. Nabídka vypadala velkoryse, ale on už věděl, že vyhrál. Protivník byl poražen, bylo mu nabídnuto buď odejít beze cti, protože za deset dní už nenajde odvahu znovu si stoupnout tam, kde byl poražen, anebo bojovat a zemřít.

„Říká, že chce bojovat.“

Znovu zaútočil a tentokrát ho zranil na druhé noze.

Krev mu stékala po brnění. Pozoroval ho a věděl, jak mu je. Léta strávená jako otrok ho naučila se vcítit do duše ostatních. Cítil jeho bolest, jeho strach, jeho únavu, jeho odevzdání. Viděl, jak si suchým jazykem olizuje popraskané rty ve snaze na ně dostat trochu vlhkosti z vyprahlých úst. Viděl jeho ruku volně spuštěnou po boku s tou podivnou zbraní.

„Řekni mu, že mu daruji život, pokud mi bude do konce života sloužit tak, jako sloužil svému náčelníkovi.“

Kněz strnul údivem.

„Ty, sám otrok, nemůžeš mít své vlastní otroky.“

Cítil, jak se v něm zmáhá hněv. S kamennou tváří se otočil na kněze.

„Kníže řekl, že jestli v souboji porazím nebo zabiju náčelníka barbarů, jsem svobodný člověk. A já jsem to udělal. Chceš se snad protivit knížecí vůli? Chceš říct, že já, svobodný člověk a bojovník, nesmím mít své vlastní otroky?“

Kněz se otočil, začal překládat.

„Radši smrt než otroctví.“

„A co mi teda nabízí za život?“

„Zlato a otroky.“

„To zní zajímavě.“

„Zabij ho,“ sykl kněz. „Jinak bude znovu bojovat.“

„Ten už je mimo. Z toho zranění se nevylíže, a když ano, bude po boji. Tak kolik nabízí?“

„Deset zlatých a tři otroky.“

„Řekni, že jsem nevěděl, že má tak nízkou cenu. Že se mi nevyplatí nechat ho na živu.“

„Hrozně riskuješ,“ sykal kněz. „Podívej, co jich tu je. Rozsekají tě na maděru.“

„Riskovat budu nejvíc, až od nich budeme odcházet. Nezabráním tomu, aby mi někdo neposlal šíp do zad.“

„Říká patnáct zlatých a deset otroků.“

„Nemám tolik času. Beru to. Ať to dopraví před bránu. A že chci bojovat s dalším.“

Kněz přetlumočil. Díval se na ně a oni se vyhýbali jeho pohledu. Snad pro tentokrát vyhrál. Barbaři se s bručením začali rozcházet. Dvou těl svých bojovníků si ani nevšimli.

„Co s tím.“ Ukázal na ně.

„Patří tobě.“

Prohledal těla. Náčelník měl pytlík různých věcí a mincí. Zkoušel pohnout tělem, ale bylo hrozně těžké.

„Pomoz mi s tím brněním. Sundáme mu ho a doneseme knížeti.“

„To dělat nebudu. Hrozně smrdí.“

„A čuchnul sis někdy k sobě?“

„Ale já jsem kněz.“

„Nekecej a dělej. Dám ti zlaťák za to, že jsi mi tady pomáhal.“

„A tak to jo.“

Práce jim zabrala několik minut.

„Dělej!“ vztekal se kněz. „Začínají se srocovat a diskutovat. Pokud někdo vystřelí jen jediný šíp, tak jsme v loji.“

Vzal náčelníkovu hlavu a kopí.

„A já mám nést jako ten zbytek?“ uslyšel kněze.

„Jestli chceš, vem si tu hlavu a kopí ty, ale upozorňuji tě, že spíš půjdou po tom, kdo má hlavu náčelníka.“

Něco brblal, ale naložil na sebe, co mohl.

„To je ale tak za dva zlaťáky.“

„Dobrá. Hlavně se neohlížej.“

Pomalu vyrazili. Instinkt je nutil dát se do běhu, ale drželi se, jak mohli. Z hradeb jim mávaly stovky lidí. Když se přiblížili, vyrazil jim v ústrety obrovský dav. Obklopili je v kruhu, ale neodvažovali se jich ani dotknout, jen jásali.

„Tak kurva, pomůže mi někdo s tím brněním?“ rozčiloval se kněz.

Před branou se zastavili. Vzal kopí a náčelníkovu hlavu na něj zarazil. Kopí připíchl před bránu. Pak vzal brnění od kněze a vydal se k hradu. Dav mu udělal uličku. Pomalu stoupal vzhůru a vychutnával si slávu.

Kníže se nechal donést před hrad, nohu měl převázanou čistým plátnem a v koutcích mu cukalo. Za ním stál kapitán, vedle něho vyslanec a za ním dva vojáci. Jinak okolo zase ti, co se motají a spíš překážejí.

Došel před knížete a obřadně mu položil brnění k nohám. Hlučící dav utichl.

„Na paměť tohoto vítězství vám věnuji brnění padlého náčelníka, vaše knížecí milosti.“

Kníže pokýval hlavou.

„Když jsi mi řekl, že porazíš jejich náčelníka, moc jsem ti nevěřil. Ale splnil jsi to, co jsi slíbil, a já teď splním, co jsem slíbil tobě. Kováři, sundej mu kruh.“

„Vaše knížecí milosti!“ ozval se hlas vyslance. „Já vznáším protest...“

„Ty mlč!“ odsekl kníže. „Ještě stále jsi nevysvětlil, co jsi dělal včera v noci na hradbách. A pořád je tu otazník, kdo umožnil ten útok na severní hradby.“

„Já protestuji!“

„Na to ti kašlu. Vzal jsem tě sem, jen abys nemohl tvrdit, že dělám něco za tvými zády. Teď ho znovu odveďte do jeho domácího vězení. Rychle!“

Dva vojáci chytili vyslance za ramena a odváděli ho pryč.

Kníže se znovu obrátil na Nika, kterému mezitím kovář obratným štípnutím velkých kleští sundal obojek.

„Nyní jsi svobodný. Využij toho, jak nejlépe dovedeš, a žij se ctí. Dostal bys svobodu už dříve za záchranu města, ale nebyl jsi můj otrok, tak jsem nechtěl provokovat temného Pána. Ale co jsi teď udělal pro knížectví, se nedá neodměnit. A přidám ještě něco navíc. Proto poklekni, Niku. Nik. To je jméno pro otroka. Nechceš se jmenovat jinak?“

„Ne, vaše knížecí milosti, Nik mi úplně stačí.“

„Jak chceš.“ Kníže vytáhl meč, položil mu ho na rameno a pronesl obřadní formuli.

„A nyní povstaň, rytíři Niku.“

Povstal a připadalo mu velice vtipné, že kníže pasuje krále na rytíře. Ale už si v životě zvykl na paradoxy.

Kníže zakýval prstem, a když se Nik naklonil, zašeptal.

„Hrozně to svědí.“

„Nechci vás strašit, ale bude to ještě horší, vaše knížecí milosti.“

„Ach jo. Odneste mě do pokoje nebo se zblázním! A víno pro všechny, nevypadá to, že dneska budou útočit.“

Dav se znovu rozjásal.

„Sedm otroků není deset. A zlato?“

„Promiňte, pane, ale řekl, že máte být rád aspoň za tohle.“

„Prohledejte je!“ pokynul vojákům, kteří stáli za ním.

„To není moc dobrý obchod,“ řekl kapitán. „Sedm otroků, z toho jen dva chlapi a ještě skoro před smrtí. Tři ženský a dvě děti.“

„Je to nejlepší z obchodů, co jsme mohli udělat. Nikdo od nich zatím nepřišel živý. Vezmi sto dukátů a dej je deseti svým nejlepším lidem, ať ti zjistí aspoň polovinu toho, co tihle, co u nich byli v zajetí. Nejde o počet ani o stav. Jde o to je vyslechnout. Potřebuji vědět, kolik je tam válečníků, jak se spolu hádají, co jedí, kde mají stany, v kolik chodí spát.“

„Hlavně by se měli najíst.“

„To určitě. Ale opatrně, moc jídla na začátek by je zabilo.“

„Nevím. Radši se půjdu připravit k boji.“

Jeden ze dvou barbarských otroků, kteří před několika chvílemi dorazili k bráně, se postavil před Nika.

„Myslím, že si můžeme tak na deset dní vydechnout.“

„A proč si to myslíš?“ kapitán se vrátil ode dveří.

„Musí zvolit nového náčelníka. To je tři dny zpátky, čtyři dny se budou dohadovat a pak znovu vyrazí.“

„Jak to víš?“

„Jsem veterán od knížete Karla, který padl před dvěma lety. A s ním i celé východní knížectví. Byl jsem dlouho nemocný, a tak mě neprodali temnému Pánovi. A potom jsem se jim vyplatil víc jako zábava.“

„Chceš mi říct, že jsi u nich dva roky?“ Nik nedůvěřivě zvedl obočí.

„Ne, jenom rok. Rok jsem ležel v horečkách v jednom kotci u psů. Mysleli, že zhebnu hlady nebo mě roztrhají psi.“

„Počkej, tomu nerozumím.“

„Dělal jsem jim psa. Štěkal jsem a rval jsem se o žrádlo pro psy. Měli mě pro legraci.“

Stoupl si před něj a prohlížel si ho. Mluvil pravdu. Tělo měl samý bolák a jizvy od psích zubů.

„Umíš se taky podrbat nohou za uchem?“ zeptal se kapitán.

„Nech ho!“ utrhl se na něj Nik.

Otočil se znovu k otrokovi.

„Už jsi zase člověk. Už tě nikdo nebude nutit, abys štěkal nebo žral z misky. Jsi svobodný a vy všichni také. Jak ti říkají?“

„Marko.“

„Ahoj, Marko, já jsem Nik.“ Podal mu ruku.

Kapitán vstal ze své židle, na které obkročmo seděl, a podal mu také ruku. Pak se představili i ostatní.

„Tak znovu,“ obrátil se k Markovi. „Co tě vede k tomu, že se tu deset dní neukážou.“

„Musí zvolit náčelníka.“

„Myslel jsem, že každý kmen má svého náčelníka.“

„To má. Ale když dělají velkou výpravu, tak se spojí několik kmenů a určí si, kdo je povede. A náčelník se volí za úplňkové noci, to je za sedm dní.“

Do místnosti vpadl voják.

„Barbaři odcházejí!“ volal radostně. „To je vítězství!“

„To není vítězství,“ zakroutil hlavou kapitán. „To je jen odklad.“

„Jdeme za knížetem!“

Errata:

30.05.2021 17:50