Vítej, návštěvníku!

Usínal s tíhou v hlavě. Probudil se s tíhou v celém těle.

Zima, mokro a obrovská váha. Několik vteřin trvalo, než se vůbec zorientoval. Bolest v hlavě z obrovského množství vína.

Proud vody. Do obličeje, na tělo. Najednou mu to začínalo docházet.

Polejvali ho.

Jenom idiot udělá stejnou chybu dvakrát. A on je idiot.

Roztřásla ho zima. Na obličeji měl hadr.

„Stíne!“

Žádná odpověď.

„Stíne, vím, že jsi tady!“

Silné ruce zajely pod mokrou deku a chytily ho za ruce. Snažil se bránit, ale bylo jich hodně. Sehraní a zkušení.

Spoutali ho pevně. Pak mu strhli z hlavy hadr.

Prudce se otočil.

„Nemusíš se otáčet. Stojím před tebou.“

„Stíne?!“

„Co to slyším, králi Ahonicu? Výčitku ve vašem hlase?“

„Proč?“

„Proč ne. Jsem už patnáct let ve službách Lokiho. A ještě jsem ho nikdy nezklamal.“

Stál tam a třásl se zimou vztekem a zradou.

„Byl jsi moje nejtěžší práce,“ pokračoval Stín. „Zmizel jsi mi tehdy v tom kočáře. A já se k tobě nemohl dostat. Pak jsem se dozvěděl, že tě chce Pán severu. Musel jsem tě dostat dřív než on. A naštěstí se mi to povedlo.“

„Kolik jsi za mě dostal, ty zasranej lovče hlav?!“

„Tolik, že ty to nepřeplatíš.“

„Víš, že tě zabiju?“

„Pokud přežiješ, budu s tím muset počítat. Ale nechci tě strašit, ale tvoje šance na přežití jsou dost mizivé. A i kdybys přežil, budeš se muset stále otáčet, protože jsem to já, kdo umí stát v zádech.“

Nasadili mu na hlavu pytel páchnoucí močí. Stín ho důkladně prohledal a sebral mu i pásek od zástěrky.

„To si nechám na památku.“ Zasmál se.

Pak ho vedli ven. Slyšel otevírání brány, jak vcházeli do hradu. Pak pach sklepení, který byl cítit i přes pytel. A hlouběji a hlouběji. Výkřiky trýzněných. Ženský pláč.

A stále hlouběji. Otvírání mnoha dveří. A dál.

Konečně zastavili. Provazy povolily. Silné ruce ho zatlačily k něčemu dřevěnému a uslyšel řinčení řetězů. Stejné ruce mu přirazily dlaně na dřevo a ucítil železný hrot. Připravil se na bolest. Ozvala se rána a rukou mu projel oheň. Zaúpěl a znovu rána. Stejně tak i s druhou rukou.

Stál na zemi, ruce měl roztažené a přibité k něčemu dřevěnému. Stále nic neviděl. Pak z něj strhali poslední zbytek šatů, co měl, a odešli.

Bolest mu tepala v dlaních a nohy se mu podlamovaly. Jak dlouho takhle vydrží? Zabijí ho, nebo ho budou mučit?

Nohy ho začínaly bolet. Zkusil se zavěsit. Bolest okamžitě vystřelila do rukou.

Takhle to nepůjde. Možná časem, bude muset zkoušet, co snese, aby železo nezarostlo do masa. Jestli to má vůbec cenu.

Chvilku si hrál se svojí bolestí. Zkoušel jí dát průchod a přetvořit ji do něčeho konkrétního. Nic. Nohy bolely čím dál víc. Musí myslet na jiné věci, na cokoliv, aby zapomněl na bolest.

Znovu projížděl svoji minulost a oživoval staré obrazy. Byl na svém hradě, bojoval s Foxem. V noci napadl jeho ležení. Nezaútočil s hlukem, ale potichu zabíjel vojáky. Vznikl tím větší zmatek, než kdyby zaútočil se řevem. Později, když se naučil používat magii, vsugeroval nepřátelům, že na ně útočí obrovské vojsko. V panice utekli a pozabíjeli se mezi sebou. Fox se ho bál od té doby, co se probudil z hrozného snu a vlastníma rukama se snažil uškrtit sám sebe. Tehdy si vzal na pomoc Pandoru a ta rušila jeho kouzla. Pandora. Nenáviděl ji. Ovládala všechny druhy magie. A dost dobře.

Uslyšel hluk. Někdo přicházel. Pak zarachotil zámek, slyšel otvírání dveří.

Bylo jich víc. Přes plátno viděl oheň. Cítil teplo.

Někdo mu strhnul pytel z hlavy. Chvilku mžikal do světla pochodní.

„Opravdu vidí. Myslela jsem, že do měsíce úplně oslepne.“

„Pandoro. Myslela sis víc věcí, které ti potom nevyšly,“ uslyšel hlas Foxe.

Zaostřil. Stáli tam s několika vojáky. Ona krásná, on mohutný. Třetí hubený, prťavý chlap s prohnanou tváří. Loki. A za ním Stín.

„Čarovat neumí,“ odsekla Pandora.

„S tím souhlasím. Ale nevěřím, že to město byla náhoda.“

„Magická bouře.“

„Zrovna když je tam on. A že ji přežil.“

Hlas Lokiho byl přemýšlivý. „Moc náhod na to, abych jim věřil.“

„Co s ním?“

Chvilku si ho prohlíželi. Pandora přišla blíž a plivla mu na čelo. Pak sáhla do záhybu svého pláště a vytáhla malý kamínek a přilepila mu ho na čelo.

„Co to je?“

„Stejná věc jako ty náramky. Kdyby tu byla magie, poznali bychom to.“

Poodstoupila kousek a prsty, na kterých měla nasazené prsteny s drápy, ho sekla do prsou.

„Nic. Ani se to nepohnulo. Nemá v sobě magie, co by se za nehet vešlo.“

„Tak co s ním bude?“

„Zatím nevím. Vyslechnu ho později. V každým případě mu ty oči vydloubněte. A vykastrujte ho. Ať už není mužem. Pak ho přejde chuť i na válčení.“

„No, bez očí...“

„Pošlu sem kata. Popravuje ve vedlejším městě, zítra večer bude zpátky. Ráno to zmákne a pojede dál. Lidi se bouří, tak má dost práce. Loki, ty pojedeš s Pandorou naproti Šáhovým vojskům. Uvolnil si ruce na západě a jeho severní legie se vylodila na hranicích. Chce si zajistit výhodu při vyjednávání.“

„Problém je ten, že severní legie bývají imunní proti kouzlům.“ Pandora vypadala zamyšleně.

„Legie si vezme na starost armáda. Loki připravuje léčku. Ty něco udělej s ostatním vojskem. Se svejma čarodějnicema polož na lopatky ty jeho. Je to snad problém?“

„Ne. Jeho čarodějové jsou žabaři.“

„Jdeme. Loučím se s tebou, Ahonicu. Pořádně si nás prohlídni, vidíš nás naposledy. Nechal jsem ti tu společnost, abys neřekl, že jsi se nepotěšil poslední noc, co jsi měl nářadíčko. Je to stará známá, rád ji uvidíš. I když ji neuvidíš.“ Zasmál se a odešli.

Vojáci odešli za nimi. Pochodeň zarazili do otvoru ve zdi. Jenom slyšel zavírání dveří a rachocení zámku.

Takže konec. Rány bolely. Hlava začínala třeštit.

Stále čekal, že někdo přijde, kdo mu má dělat společnost. Nic. Rozhlížel se, kde to vůbec je. Kruhová místnost. Uprostřed zaražený kříž a na něm on.

Zuřivě se vzepjal a snažil se dostat se zajetí. Kamínek mu spadl s čela a odkutálel se opodál. Hleděl na něj jako na záchranu.

Zajiskři, pohni se!

Nic.

Pandora měla pravdu. Nemá v sobě magie, co by se za nehet vešlo.

Znovu si prohlížel okolí. Fox říkal, že ho někdo přijde potěšit. Nebo hlídat.

„Hej!“ zavolal. „Říkal's, že mně někoho pošleš?!“

Vzlyk.

Někde za ním. Napřímil se a snažil se otočit. Viděl jen břevno, na kterém byl přitlučený.

„Je tu někdo?“

Ticho.

„Slyšíš mě? Je tady někdo?! Haló!“

Ticho.

„Netrap mě!“

Znovu vzlyk.

„Kde jsi!? Ukaž se mi! Kde jsi!?“

„Za tebou!“

Ženskej hlas.

„Nemůžu se otočit. Jsem přitlučenej ke kříži, jestli jsi si nevšimla.“

„Jsem přibitá z druhé strany.“

„Přibitá? Taky? Kdo jsi? Znám tě?“

„Znáš.“

„Tak kdo jsi?“

Ticho.

Začal se kroutit na kříži jako červ na háčku, jak se snažil otočit. Najednou ucítil přes smrad hniloby a výkalů vzdálenou vůni.

„Paní? Magdaléno?“

Vzlyk

„Jsi to ty?“

Vzlyk.

„Jsi to ty!“ už spíš konstatování než otázka.

„Jsem.“

„Jak jsi se sem dostala? Jak dlouho jsi tady?“

„Nevím. Nevím, jak dlouho jsem tady. Nevím, co je za den, nevím ani, jestli je den.“

„Kdy jsi se sem dostala?“

„Nevím. Je to dávno, co vypálili klášter, kde jsem byla, a odvlekli mě sem. Nejdřív mě mučili a zjišťovali všechno o tobě. Pak mě nechali napospas dozorcům a vězňům.

A nedávno mě přibili sem, na tenhle kříž. Asi proto, abych se nemohla zabít, ale už je to jedno. Železo mi vrostlo do dlaně a ruce mi uhnívají. Za pár dní zemřu.“

„Je mi to líto.“

„Už je mi to jedno. Nezbylo mi nic. Děti jsou mrtvé, manžela ubili na náměstí, majetek nemám. Jen prázdnota a touha po ukončení.“

„Mě za chvíli vykastrujou a oslepěj.“

„Slyšela jsem to.“

„Nevíš, co by se dalo vymyslet, abychom se z toho dostali?“

„Ty se nikdy nevzdáš, co?“

„Ne. Od dětství jsem se učil bojovat. Porážku a smrt jsem bral jenom jako oddálení vítězství.“

„Jsi jiný. Já neumím bojovat v prohraných bitvách. Budeš se rvát i bez očí a bez toho, no, víš čeho?“

„Nevím. Ale zkusím to.“

„Já už se těším na smrt.“

„Pořád mě nenávidíš?“

„Už ne. Ublížila jsem ti také a vrátilo se mi to zpátky. Teď chci zemřít.“

Bylo ticho.

„Magdaléno?“

„Ano?“

„Musel jsem zabíjet. Potřeboval jsem to k tomu, abych ochránil království. Jedině přes to jsem dokázal vzdorovat.“

„Ale byly to moje děti!“ poprvé uslyšel v jejím hlase vztek a ne odevzdanost.

U nohou uslyšel drobné zapraskání. Bezmyšlenkovitě se podíval tím směrem.

„Zabil jsem hodně dětí. Síla neštěstí jejich rodičů mi pomáhala ubránit se.“ Pokračoval a zamyšleně sledoval kamínek u svých nohou.

„Jsi zrůda!“

Kamínek poskočil. Vytřeštil oči.

„Magdaléno. Teď mě, prosím tě, poslouchej. Nechme emoce stranou. Potřebuju vědět, jak jste mi utekli z hradu?“

„Tohle ale není tvůj hrad.“

„O to tu teď nejde. Prosím tě, potřebuju vědět všechno, úplně všechno, i to co jsi třeba neřekla manželovi, prosím.“

„K čemu ti to bude?“

„Prosím, neptej se, je to jen drobná malá naděje, ale aspoň nějaká, že bych nás mohl dostat na svobodu.“

„Pro mě už je pozdě.“

„Ještě žiješ. Prosím.“

„Dobrá, co chceš vědět?“

„Jak jste se dostali ven.“

„Jak. Dozorci mě pustili.“

„Jen tak?“

„No, jen tak.“

„Nikdy nikoho nepustili. Navíc jste museli projít celým hradem. A nechat otevřít bránu.“

„Nevím. Dozorci mě zase znásilnili. Měla jsem hroznej vztek. Vím jenom, že jsem zařvala: »Kéž by vám zmizel z tý vaší hlavy rozum, stejně tam máte jenom hovna.« A oni potom zůstali stát a nic nedělali. Tak jsem je začala prosit, ať už nás netrápí a pustí nás ven a oni to udělali.“

„To je ono!“ trhl sebou, až ho v rukou zabolelo. „Měl jsem tam potom pět dozorců, kteří byli úplně mimo. Co jsem jim řekl, to udělali. Jo! Úplně mimo. Poslušný hovada.“

„Co jo?“

„Nic, nic. Teď druhá otázka. Když jsem byl u vás ten otrok, ty jsi zabila Tu z kuchyně, kde jsi byla?“

„U okna. Věděla jsem, že ten tlusťoch ti dá zprávu a pásla jsem se na tvý bolesti.“

„Takže ty jsi mě pozorovala?“

„Celou dobu než jsi vešel do domu. A teď si uvědomuju, já tě viděla i v domě, přestože jsi byl za zdí. Nikdy jsem si to neuvědomila, až teď,“ pronesla udiveně.

„Ty jsi viděla jenom mě?“

„Ano. Jenom tebe. Všechno zmizelo. Cítila jsem tvoji nenávist a měla jsem obrovskou radost, že jsem ti ublížila. Vůbec jsem neregistrovala okolí. Nevěděla jsem, že čaruješ, že máš takovou moc.“

„Magdaléno. Dokážeš si vybavit ten vztek a tu radost?“ fascinovaně pozoroval kamínek, kterej poskakoval a prskal.

„Ne, už ne. Všechno zmizelo, zbyla jen prázdnota.“ Kamínek dopadl na zem a zůstal ležet bez hnutí. Chvíli přemýšlel.

„Magdaléno!“

„Ano?“

„Kat už je na cestě. Pak už spolu mluvit asi nebudeme. Chci ti jen říct, že mě vůbec nemrzí, že jsem ti zabil děti.“

„Co?!“

„Dokonce je mi to jedno. Ba mám z toho i radost.“

„Ty šmejde! Jsi svině, že větší není rovno!“

„A manžel si mi stěžoval, že v posteli stojíš za houby. Asi se ti dozorci zamlouvají víc.“

Poslouchal, jak se jí dech zrychluje a najednou ucítil zvláštní vůni, která se objeví vždy po silné bouři.

„Nenávidím tě!“ světlo pochodně začalo pohasínat, jako by ji někdo přikrýval velkým hrncem.

„Když nás tam po tom našli spolu v objetí, ptal se mě na to, co jsme spolu měli. Řekl jsem mu, že ses se mnou milovala jako ještě žádná jiná. Plakal.“

„Ty hajzle, to není pravda! Nespala bych s tebou za nic na světě!“

„Stejně se to nedozví. Roztrhali ho na náměstí. Asi hodně řval, co?“

„Ty mrcho jedna! Doufám, že ti kat ty koule narve místo očí!“ nenávist v jejím hlase začínala být hmatatelná. Vzduch zhoustl, že by se dal krájet.

„Ale to bychom se spolu nemohli milovat, lásko.“

„Hajzle! Šmejde největší velikosti! Já tě nenávidím!“ cítil, jak se vzepjala.

„Tak se mnou ne a s dozorcema ano? Koukal na tebe při tom tvůj manžel, ta ukňouraná troska?“ kamínek visel ve výši jeho očí. Modré blesky se mísily s červenými.

„Zabila bych tě. Zabila bych tě, ty svině největší. Nenávidím tě. Stejně jako všechny, co jsou tady na tom zkurveným hradě, ten podělanej král, ti jeho nohsledi. Nenávidím všechno, na co se podívám. Nenávídíííím!“ hlas přešel ho vyšších tónů.

„Tak to udělej!“ zařval. „Tak si přej, ať všichni na tomhle hradě chcípnou kromě nás, ať zmizej ty zasraný hřeby, ať máme ruce zase zdravý! Udělej to! Přej si to, ty mrcho jedna zatracená!“ pevně zavřel oči.

„Ať to tu všechno pochcípá na tomhle zkurveným hradě, ať přežijem jenom my, ať zmizej ty hřeby a máme ruce zdravý, abych ti mohla vydrápat oči!“ hlas začal přecházet do hysterie.

Ozval se výbuch a v místnosti se zablesklo. Žár a odštěpky kamínku se mu zasekly do obličeje.

Už nikdy nebudu tak krásný, napadlo ho.

Spadli na zem. Otevřel oči a s úžasem sledoval rány na rukou, které se zatahovaly a mizely. Pochodeň zase plála jasným plamenem..

„Co se to stalo?“ tichý hlásek za zády.

Otočil se. Byla ošklivá. Veliká hlava na vychrtlém těle, pokrytém samými boláky. Vlasy trčely jen v chomáčkách na nezdravě bílé kůži. Přesto ji v tu chvíli miloval.

„Jsi zřídlo!“ otočil se k ní a vzal ji do náruče.

„Co jsem?“ zakňourala a nebránila se.

„Jsi něco, o čem sní každý kouzelník. Nemusíš hledat emoce u jiných, máš to v sobě. Akorát o tom nikdo až do dneška nevěděl. Ani ty ne.“

„Já ti nerozumím.“

„Stačí, když si něco budeš moc přát, a ono se to splní.“

„To není možné.“

„Ale je.“

„Tomu nevěřím.“

„To je jednoduché. Luskni prsty a přej si, aby zhasly ty pochodně.“

„To nepůjde.“

„Ale ano.“

„Ne.“

„Ano!“

„NE!“

„ANO!“

„NEEEE!“

Světlo zhaslo.

„Vidíš, že to šlo.“

„Já neumím lusknout prsty,“ schoulila se mu do náruče. „Co budeme dělat teď?“

„Teď musíme rozsvítit.“

Errata:

30.05.2021 17:50