Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Kristo si již poněkud zvykl na neobyčejný svět, který ho obklopoval. Všichni čtvernožci, ptáci a hadi žijící v sadu byli dobře ochočeni. S některými z nich navázal Kristo dokonce přátelství. Psi se srstí jaguárů, kterých se první den tak polekal, mu chodili v patách, lízali mu ruce a lísali se k němu. Papoušci mu slétali na rameno.

Sad a zvířata mělo na starosti dvanáct černochů, stejně nemluvných nebo němých jako Jim. Kristo je nikdy neslyšel rozprávět ani mezi sebou. Všichni mlčky plnili své úkoly. Jim tu byl jakýmsi správcem. Dohlížel na černochy a přiděloval jim práci. A Kristo byl ke svému údivu určen za Jimova pomocníka. Práce neměl zrovna mnoho a stravu měl dobrou. Nemohl si na svůj život naříkat. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo zlověstné mlčení černochů. Byl přesvědčen, že Salvátor jim všem uřezal jazyky. A když byl občas volán k Salvátorovi, vždycky si v duchu říkal: Chce mi uříznout jazyk. Ale brzo se Kristo přestal o svůj jazyk tolik bát.

Jednou uviděl Jima spícího ve stínu olivovníku. Černoch ležel na zádech, ústa otevřená. Kristo využil té příležitosti a opatrně nahlédl spícímu do úst; přesvědčil se, že jazyk starého černocha je na svém místě. To Indiána poněkud uklidnilo.

Salvátor měl přísný denní pořádek. Ráno od sedmi do devíti přijímal nemocné Indiány, od devíti do jedenácti operoval a pak odcházel do své vily a pracoval tam v laboratoři. Operoval zvířata a pak je dlouho zkoumal. Když byl se svým pozorováním hotov, posílal zvířata do sadů. Kristo někdy při uklízení pronikal do laboratoře. Všechno, co tam viděl, ho plnilo údivem. Ve skleněných zkumavkách, naplněných jakýmisi tekutinami, pulsovaly různé orgány. Uřezané ruce a nohy žily dál. A když tyto živé údy oddělené od těla začínaly chřadnout, Salvátor je léčil a křísil hasnoucí život.

Krista to všechno plnilo hrůzou. Raději pobýval mezi živými nestvůrami v sadu.

Přestože Salvátor prokazoval Indiánovi velkou důvěru, nedostal se Kristo nikdy za třetí zeď. Ale právě tam ho to velmi lákalo. Jednou v poledne, když všichni odpočívali, odběhl k vysoké zdi. Za ní uslyšel dětské hlasy a rozeznával indiánská slova. Občas se k dětským hlasům přidružily čísi slabší, pisklavé hlásky, které jako by se s dětmi hádaly a mluvily jakýmsi nesrozumitelným nářečím.

Když jednou Salvátor potkal Krista v sadu, přistoupil k němu, podle svého zvyku se mu zadíval přímo do očí a řekl:

„Pracuješ u mne už měsíc, Kristo, a jsem s tebou velmi spokojen. V dolním sadu se rozstonal jeden z mých sluhů. Budeš ho zastupovat. Uvidíš tam mnoho nového. Ale měj na paměti naši úmluvu: drž jazyk pevně za zuby, nechceš-li o něj přijít.“

„Už jsem se téměř odnaučil mluvit mezi vašimi němými sluhy, doktore,“ odpověděl Kristo.

„Tím líp. Mlčet je zlato. Budeš-li mlčet, dostaneš mnoho zlatých pesos. Doufám, že během dvou týdnů postavím svého nemocného sluhu na nohy. Mimochodem, znáš dobře Andy?“

„Narodil jsem se v horách.“

„Výborně. Musím doplnit svůj zvěřinec novými zvířaty a ptáky. Vezmu tě s sebou. A teď jdi. Jim tě zavede do dolního sadu.“

Kristo již mnohému přivykl. Ale to, co viděl v dolním sadu, předčilo všechno jeho očekávání.

Na velké louce ozářené sluncem se hemžily nahé děti a opice. Byly to děti různých indiánských plemen.

Některé byly docela maličké, nejvýš tříleté, nejstarším bylo asi dvanáct. Tyto děti byly Salvátorovými pacienty. Mnohé z nich měly za sebou vážné operace a vděčily Salvátorovi za svůj život. Uzdravující se děti si hrály a běhaly v sadu a později, když se docela uzdravily, brali si je rodiče domů.

Kromě dětí tu žily opice. Opice bez chomáčku srsti na těle.

Nejpodivnější bylo, že všechny opice, některé lépe, jiné hůře, uměly mluvit. Přely se s dětmi, nadávaly, pištěly slabými hlásky. Přesto však opice žily s dětmi v míru a nehádaly se s nimi víc než děti samy mezi sebou.

Kristo nemohl hned určit, jsou-li to pravé opice nebo lidé.

Když se Kristo obeznámil s dolním sadem, všiml si, že je menší než horní, že se ještě příkřeji svažuje k zálivu a směřuje ke skále příkré jako zeď.

Za skálou bylo pravděpodobně moře. Ozýval se odtud hukot mořského příboje.

Když Kristo za několik dní probádal skálu, zjistil, že je umělá. Vida, další čtvrtá zeď. V neproniknutelných houštinách glycinií objevil šedá, železná vrátka stejné barvy jako skála, která s ní splývala. Kristo naslouchal.

Za skálou nebylo slyšet kromě příboje žádný zvuk. Kam vedou ta úzká vrátka? Na pobřeží moře?

Náhle zaslechl nadšený dětský křik. Děti se dívaly na nebe. Kristo zvedl hlavu a uviděl nevelký červený dětský balónek, který pomalu letěl parkem. Vítr ho odnášel směrem k moři.

Obyčejný dětský balónek, který proletěl nad sadem, Krista velmi vzrušil. Začal být neklidný. A jakmile se uzdravený sluha vrátil, vydal se Kristo k Salvátorovi a řekl mu:

„Doktore! Brzy se vypravíme do And, možná nadlouho. Dovolte mi, abych navštívil dceru a vnučku.“

Salvátor neměl rád, když jeho sluhové opouštěli usedlost, a proto raději zaměstnával osamělé lidi. Kristo mlčky čekal a díval se Salvátorovi do očí.

Salvátor mu s chladným pohledem připomněl:

„Nezapomeň na naši úmluvu. Dej si pozor na jazyk! Jdi. Vrať se nejpozději za tři dny. Počkej!“

Salvátor se vzdálil do druhého pokoje a přinesl odtamtud jelenicový váček, v kterém cinkaly zlaté mince:

„Tohle je pro tvou vnučku. A tobě za mlčení.“

Errata:

30.05.2021 16:09