Vítej, návštěvníku!

Ještě je noc, ale co nevidět se rozední.

Vzduch je teplý a vlahý, napojený sladkou vůní magnólií, tuberóz a rezedy. Ani lístek se nepohne. Ticho.

Ichtiandr kráčí v sadu po písčité pěšince. Na opasku se mu odměřeně pohupuje kinžál, brýle, návleky na ruce a nohy – »žabí nohy«. Jen pod nohama mu slabě skřípe písek z mušlí. Pěšinku je sotva vidět. Keře a stromy ji zastínily černými neforemnými skvrnami. Od nádrží stoupá vzhůru mlha. Občas Ichtiandr zavadí o větévku. Rosa mu skrápí vlasy a rozpálené skráně.

Pěšinka se prudce stáčí doprava a sestupuje ze svahu. Vzduch je stále svěžejší a vlhčí. Ichtiandr cítí pod nohama kamenné desky, zpomaluje krok a zastavuje se. Pomalu si nasazuje veliké brýle s tlustými skly a navléká si »žabí nohy«. Vydechnutím si vyprazdňuje plíce a skáče do nádrže. Voda mu omývá tělo příjemnou svěžestí, chladí žábry. Ty se začínají rytmicky pohybovat, člověk se mění v rybu.

Několik prudkých pohybů rukama a Ichtiandr se ocitá na dně nádrže.

Jinoch bezpečně plave v naprosté tmě. Vztáhne ruku, nahmatá železnou skobu v kamenné zdi. Vedle je druhá, třetí skoba...

Tak se dostane do tunelu naplněného po okraj vodou. Plave u dna, proti studenému proudu. Pak se odráží ode dna, vyplouvá vzhůru, a jako by se ponořil do teplé lázně. Voda ohřátá v parku v nádržích proudí po hladině tunelu k volnému moři. Teď může Ichtiandr plavat po proudu. Zkříží ruce na prsou, uléhá na záda a plave.

Blíží se konec tunelu. Hned při ústí do oceánu se dere ze skalní rozsedliny pod silným tlakem horký pramen. V jeho proudech šustí zvířené kaménky a mušle.

Ichtiandr se obrací na prsa a dívá se kupředu. Je tma. Voda chladne. Vztahuje ruku, dlaně se dotknou železné mříže, jejíž pruty jsou pokryty měkkými a kluzkými mořskými chaluhami a drsnými mušlemi. Mladík se zachytí mříže, najde složitou závoru a otevře ji. Těžké kulaté zamřížované dveře zahrazující východ z tunelu se pomalu otvírají. Ichtiandr vklouzne do otvoru a mříž se za ním zavře.

Člověk obojživelník vyplouvá na širé moře. Ve vodě je stále ještě tma. Jen kdesi v černé hlubině se občas zatřpytí namodralé svítilky a matně rudé medúzy. Ale blíží se úsvit a mořští světlonoši zhášejí jeden za druhým své lampičky.

Ichtiandr v moři

Ichtiandr cítí v žábrách tisíce drobných jehel, těžko se mu dýchá. Znamená to, že právě minul skalnatou výspu. Za výspou je mořská voda vždy zanesena jílem, pískem a různými odpady. Je také sladká, nedaleko vtéká do moře řeka.

Divím se, jak ty říční ryby mohou žít v kalné, neslané vodě, říká si v duchu Ichtiandr. Jejich žábry nejsou asi tak citlivé k písku a jílu.

Ichtiandr vyplouvá kousek výš, pak se prudce stáčí doprava, k jihu a spouští se do hlubiny. Zde je voda čistší.

Dostal se do studeného spodního proudu, který směřuje podle břehu od jihu na sever, k ústí řeky Parany, jež ho pak odvrací k východu. Proud plyne velmi hluboko, ale jeho horní hranice probíhá asi patnáct až dvacet metrů pod hladinou. Teď se Ichtiandr znovu může dát unášet proudem, odnese ho daleko na volné moře.

Mohl by si maličko zdřímnout. Nebezpečí mu žádné nehrozí, je ještě tma a mořští dravci spí. Je tak příjemné zdřímnout si před východem slunce. Cítí na kůži, jak se mění teplota vody podle spodních proudů.

Tu zachytí uchem dutý rachotivý zvuk, pak druhý, třetí. To řinčí kotevní řetězy; v zálivu, několik kilometrů od Ichtiandra, zvedají rybářské čluny kotvy. Co nevidět se rozední. A tu zas – velmi vzdálené odměřené rachocení. Jsou to stroje a šrouby Horroksu, anglického zaoceánského parníku, který se plaví mezi Buenos Aires a Liverpoolem. Teď je vzdálen ještě asi čtyřicet kilometrů. A jak je ho slyšet! Zvuk se šíří v mořské vodě rychlostí půldruha tisíce metrů za vteřinu. Jak krásný je Horroks v noci, opravdové plující město zářící světly. Ale aby ho uviděl v noci, musí vyplout již vpodvečer daleko na širé moře. Do Buenos Aires připluje Horroks za světla vycházejícího slunce již se zhasnutými světly. Ne, teď už si nezdřímne, šrouby, kormidla a stroje Horroksu, kolébání jeho tělesa a světla iluminátorů a světlometů probudí obyvatele oceánu. Delfíni už jistě první zaslechli, že se Horroks blíží, a svým potápěním lehce rozbouřili hladinu, proto také Ichtiandr zostražitěl. A jistě už se vrhli vstříc parníku.

Hukot lodních strojů se ozývá z různých stran; přístav i záliv se probouzejí. Ichtiandr otvírá oči, potřásá hlavou, jako by střepával poslední dřímotu, rozmáchne se rukama, odrazí nohama a vyplouvá na hladinu.

Opatrně vysunul hlavu z vody a rozhlédl se. Poblíž nejsou loďky ani škunery. Vynořil se po pás a udržuje se v této poloze pohyby nohou.

Nízko nad vodou létají rackové a kormoráni, občas se hrudí nebo koncem křídla dotknou zrcadlící se hladiny a zanechávají na ní kruhy, které se pomalu rozplývají. Křik bílých racků připomíná dětský pláč. Nad Ichtiandrovou hlavou přeletěl za svitu obrovských křídel sněhově bílý albatros bouřňák a ovanul ho proudem vzduchu. Má neúnavná černá křídla, rudý zobák se žlutou špičkou a oranžové nohy. Míří k zálivu. Ichtiandr ho trochu závistivě provází očima. Ptákova smuteční křídla mají v rozpětí nejméně čtyři metry. Mít tak taková křídla!

Na západě odchází noc za daleké hory. Východ již zrůžověl. Na mořské hladině se objevily sotva viditelné, lehounké vlnky a na nich zlaté stružky. Bílí rackové vzlétají do výše a barví se do růžová.

Po bledé hladině se zaklikatily duhově bledě modré a fialové pěšinky; jsou to první poryvy větru. Fialkových pěšinek stále přibývá. Vítr sílí. Na písčitém pobřeží se již objevují zpeřené, žlutobílé jazyky příboje. Voda poblíž břehů zezelenala.

Blíží se celá flotila rybářských škunerů. Otec přikázal, aby nechodil lidem na oči. Ichtiandr se hluboko potápí, opět se dostává do studeného proudu. Odnáší ho ještě dál od pobřeží na východ, na volné moře. Kolem je modrofialová tma mořských hlubin. Ryby, které tu plavou, vypadají světle zelené s tmavými skvrnami a proužky. Bez přestání táhnou červené, žluté, citrónové a skořicové ryby jako roj pestrých motýlů.

Shora sem doléhá hukot a voda tmavne. To proletěl nízko nad vodou vojenský hydroplán.

Jednou takový hydroplán dosedl na vodu. Ichtiandr se nepozorovaně zachytil železné výztuže plováku... a div ho to nestálo život; hydroplán se nenadále zvedl z vody a Ichtiandr musel seskočit z desetimetrové výšky.

Ichtiandr zvedá hlavu. Slunce mu svítí téměř nad hlavou. Blíží se poledne. Vodní hladina už nevypadá jako zrcadlo, v kterém se odráží mělké kamenité dno, velké ryby a sám Ichtiandr. Zrcadlo se teď zkřivilo, je vypouklé a neustále se pohybuje.

Ichtiandr se vynořuje. Vlny se houpají. Teď vyhlédl z vody. Zvedl se na hřebenu vlny, sklesl dolů a opět se zvedl. Co se to děje kolem? U břehu už hučí příboj, řve a obrací kameny. Voda u pobřeží je žlutozelená. Duje ostrý jihozápadní vítr. Vlny jsou stále větší. Spršky vody dopadají na Ichtiandra. Je mu to příjemné. Čím to je, uvažuje Ichtiandr, že když plavu proti vlnám, vypadají tmavomodré, a když se ohlédnu za sebe, jsou světle modré?

Z vrcholků vln se odtrhují hejna ryb – létavic. Létavice urazí stovky metrů, střídavě se zvedají a zase klesají, míjejíce hřebeny vln a úžlabiny mezi nimi, mizí ve vodě a za okamžik zase vyskakují. Bílí rackové se zmítají a naříkají. Nejrychlejší ptáci, fregatky, krájejí vzduch svými širokými křídly. Obrovský zahnutý zobák, ostré drápy, tmavoskořicové peří s nazelenalým kovovým odstínem, oranžový zobák. To je samec. A opodál druhá fregatka, světlejší, s bílou náprsenkou, samice. Teď padá jako kámen do vody a za vteřinu se již v jejím čilém zobáku třepetá stříbřitě modrá rybka. Létají tu bouřňáci albatrosové. Bude bouřka.

Vstříc bouřkovému mraku už jistě letí podivuhodný odvážný pták palamedea. Vždycky vítá bouřku písní. Zato rybářské škunery a naparáděné jachty spěchají ke břehu, aby se skryly před bouří.

Je nazelenalý soumrak, ale silnou vrstvou vln lze ještě rozeznat, kde je teď slunce, velká světlá skvrna. Stačí to k určení směru. Ichtiandr musí doplout na mělčinu, dřív než ho mrak skryje, jinak sbohem snídaně. A má už dávno hlad. Ve tmě nenajde ani mělčinu, ani podmořské skály. S námahou pracuje rukama i nohama, plave jako žába.

Občas si lehne na záda a ověřuje si směr plavby podle stěží viditelného průsvitu v hustém modrozeleném soumraku. Chvílemi se pozorně zahledí dopředu, neuvidí-li již mělčinu. Na žábrách i na těle cítí, jak se mění voda; blíž u mělčiny není už tak hustá, je slanější a je v ní víc kyslíku, je příjemná, lehká. Zkouší její chuť na jazyku. Tak poznává starý zkušený námořník blízkost země, i když ji ještě nevidí, podle příznaků, které rozezná jedině on.

Pozvolna se jasní. Zprava i zleva se vynořují z šera známé obrysy podmořských skal. Mezi nimi je nevelká plošinka, za ní kamenná zeď. Zde bývá ticho i za nejsilnější bouře. Kolik ryb se tu nashromáždilo v té tiché, podmořské zátoce! Kypí to tu jako v kotli s vroucí polévkou. Malé, tmavé, s žlutým příčným proužkem kolem těla, se žlutým ocasem, se šikmými tmavými pruhy, červené, blankytné, tmavomodré. Znenadání zmizí a zrovna tak nečekaně se objevují na témž místě. Vyplaveš-li vzhůru a rozhlédneš se kolem sebe, hemží se tu rybami, ale dole už zmizely, jako by se do země propadly. Ichtiandr dlouho nechápal, čím to je, až jednou chytil rybku do ruky. Tělíčko bylo velké jako dlaň, ale docela ploché. Proto je shora špatně vidět.

A už je tu snídaně. Na rovné plošince vedle příkré skály je mnoho ústřic. Ichtiandr připluje blíž, ulehne na plošince vedle lastur a pustí se do jídla. Vybírá ústřice z lastur a klade je do úst. Zvykl si jíst pod vodou; položí sousto do úst a polosevřenými rty obratně vystříkne vodu. Trochu jí ostatně spolkne s jídlem, ale je na ni už zvyklý.

Kolem něho se kolébají vodní rostliny – zeleně prolamované listy agaru, zpeřené zelené listy mexické kaulerpy, něžně růžové nitofily. Ale vzápětí vypadají všechny tmavošedé; ve vodě se zešeřilo, bouře pokračuje. Občas se ozve duté zahřmění. Ichtiandr se dívá vzhůru.

Proč se najednou tak setmělo? Přímo Ichtiandrovi nad hlavou se objevila tmavá skvrna. Co by to mohlo být?

Je po snídani. Teď se může podívat na hladinu. Opatrně vyplouvá k temné skvrně nad svou hlavou, klouzaje podle kolmé skály. Ukazuje se, že na vodu dosedl obrovský albatros. Ptákovy oranžové nohy jsou docela blízko. Ichtiandr vztáhne ruku a chytá albatrosa za nohy. Polekaný pták rozpřahuje svá mohutná křídla a vznáší se, zvedaje při tom Ichtiandra nad hladinu. Ale na vzduchu Ichtiandrovo tělo rázem ztěžkne, albatros s ním těžce klesá zpět do vody a dopadne na něho svou opeřenou, jemnou hrudí. Ichtiandr nečeká, až ho bouřňák rudým zobákem klovne do hlavy, potopí se a za okamžik se vynořuje opodál na hladině. Albatros odlétá k východu a mizí za horami vln vzedmutých bouří.

Ichtiandr leží na zádech. Bouře už přešla. Hrom rachotí kdesi v dálce na východě. Ale leje jako z konve.

Ichtiandr mhouří oči rozkoší. Nakonec otevře oči, vstane napůl ponořený do vody a rozhlíží se. Je na hřebeni vysokánské vlny. Kolem něho je moře, nebe, vítr, mračna, liják a vlny, všechno se smíchalo do mokrého otáčivého klubka, které hučí, řve a burácí. Pěna se kudrnatí na hřebenech vln a zlostně se svíjí na jejich žebrech. Hory vod se prudce vztyčují a řítí se dolů jako laviny, vlny se dmou, liják šumí, vítr zuřivě burácí.

To, čeho se pozemšťan děsí, působí Ichtiandrovi radost. Musí být ovšem opatrný, jinak by se na něho zřítila hora vody. Ale Ichtiandr se umí vypořádat s vlnami o nic hůře než ryba. Hlavně je musí znát: jedna ho nese nahoru dolů a jiná zas, dřív než se naděje, mu přeskočí přes hlavu. Věděl i to, co se děje pod vlnami, věděl, jak vlny mizí, když ustane vítr; věděl, že zpočátku se ztrácejí drobné vlnky, potom veliké, ale mírné vlny, klidné čeření trvá ještě dlouho. Rád metal kozelce v pobřežních vlnách, ale věděl, že je to nebezpečné.

Jednou ho vlna znenadání převrátila, udeřil se silně hlavou o dno a ztratil vědomí. Obyčejný člověk by utonul, ale Ichtiandr se ve vodě zotavil.

Déšť ustal. Vítr ho odehnal za bouřkou kamsi na východ. Teď se vítr obrátil. Od tropického severu zavanulo teplo. Mezi mraky se ukázaly kousky modré oblohy. Z mračen se prodraly sluneční paprsky a dopadly na vlny. Na obloze ještě zamračené se na jihozápadě objevuje duha. Moře se dočista změnilo. Není již olověně černé, nýbrž modré s ostře zelenými skvrnami tam, kam dopadly paprsky slunce.

Slunce! Obloha i moře, pobřeží a vzdálené hory jsou v okamžiku k nepoznání. Jak nádherné, lehké a vlahé povětří bývá po bouřce! Ichtiandr chvílemi vdechuje do plic čistý, zdravý mořský vzduch, chvílemi zas usilovně dýchá žábrami. Jediný z lidí ví, jak lehce se dýchá potom, když bouře, vítr a vlny smíchají oblohu s mořem, vzduch s vodou a vydatně nasytí vodu kyslíkem. Tehdy okřívají všechny ryby, všichni mořští tvorové.

Po bouřce vyplouvají z houštin mořských džunglí, z těsných skalních úžlabin, ze spletí fantastických korálů a hub drobné rybky, za nimi následují velké ryby a nakonec, když bouře již docela utichne, vyplují něžné, křehké medúzy, průhlední, téměř nic nevážící ráčkové, stenophory, žebernatky, Venušiny pásy.

Tamhle dopadl na vlnu sluneční paprsek. Voda kolem rázem zezelenala, drobné bublinky se třpytí, pěna syčí... Kolem Ichtiandra dovádějí jeho přátelé delfíni a pokukují po něm veselýma, chytrýma, zvědavýma očima. Jejich lesklé, tmavé hřbety se kmitají ve vlnách. Ichtiandr se směje, honí delfíny, plave a potápí se spolu s nimi. Zdá se mu, že moře, delfíni i nebe a slunce jsou stvořeni jenom pro něho.

Ichtiandr zvedá hlavu a se zamhouřenýma očima se dívá do slunce. Kloní se k západu. Brzy bude večer. Dnes nemá chuť na brzký návrat domů. Bude se houpat na vlnách, dokud modré nebe neztmavne a neobjeví se na něm první hvězdy.

Brzy se mu však nečinnost zprotiví. Kdesi tu hynou drobní mořští tvorové. Mohl by je zachránit. Vstává a dívá se na odlehlé pobřeží. Tam, k mělčině u písčité kosy! Tam nejvíce potřebují jeho pomoc. Tam zuří mořský příboj.

Zběsilý příboj po každé bouři vyhazuje na břeh spousty vodních rostlin a mořských obyvatel: medúz, krabů, mořských hvězdic a někdy i neopatrného delfína! Medúzy hynou velmi brzy, některé ryby se dostanou zpět do vody, ale mnoho jich zajde na břehu. Krabi se téměř vždy vrátí do oceánu. Občas sami vylézají na břeh a požírají oběti příboje. Ichtiandr rád zachraňuje mořské tvory, které oceán vyhodí na mělčinu.

Celé hodiny bloudíval po bouři na pobřeží a zachraňoval ty, kteří se ještě zachránit dali. Měl radost, když viděl, jak ryba, kterou hodil do vody, odplouvá a vesele mává ocasem. Měl radost, když omámené ryby plovoucí na vodě na boku nebo bříškem vzhůru nakonec ožívaly. Zvedl na břehu velikou rybu a odnášel ji k vodě: ryba se mu třepala v rukou a on jí se smíchem domlouval, aby se nebála a vydržela ještě chvilku. Tutéž rybu by ovšem s chutí snědl, kdyby ji vyhladovělý chytil v moři. To však bylo nutné zlo. Ale tady na břehu byl ochráncem, přítelem, zachráncem obyvatel moře.

Vracíval se obvykle k břehu tak, jak jej opouštěl: spodním mořským proudem. Ale dnes neměl chuť potopit se nadlouho, moře a obloha byly tak neobyčejně krásné. Ichtiandr se potápěl, plaval pod vodou a zas se vynořoval na hladinu jako mořští ptáci na rybolovu.

Poslední sluneční paprsky pohasly. Na západě ještě dohořívá žlutý pruh. Pochmurné vlny jako tmavošedé stíny nabíhají jedna za druhou.

Po chladném vzduchu je ve vodě tak teplo. Kolem je tma, ale není děsivá. V tu dobu nikdo neútočí. Denní dravci už usnuli a noční se ještě nevydali na lov.

Ano, tohle Ichtiandr potřebuje: severní proud, který plyne těsně pod mořskou hladinou. Tiché čeření se ještě neuklidnilo a slabounce rozhoupává mořskou řeku nahoru dolů, ale ona zvolna teče dál od žhavého severu k chladnému jihu. O mnoho níž plyne zpětný chladný proud, od jihu k severu. Ichtiandr často používá těchto proudů, když musí dlouho plavat podle břehu.

Dnes se zatoulal daleko na sever. Teplý proud ho teď zanese do tunelu. Jen aby nezdříml a neodplul dál, jak už se mu to kdysi přihodilo. Chvílemi klade ruce za hlavu, chvílemi je upažuje, pomalu roztahuje a stahuje nohy, prostě cvičí. Proud ho unáší k jihu Teplá voda a pomalé pohyby paží a nohou ho uklidňují.

Dívá se vzhůru a vidí klenbu hustě posetou hvězdami jako drobným práškem. To třpytivé svítilky zažehly své svítilny a vyplouvají na hladinu moře. Kdesi ve tmě se míhají modravé a narůžovělé mlhoviny, husté shluky nejdrobnějších svítících tvorečků. Kolem zvolna proplouvají koule vydávající jemné nazelenalé světlo. Docela blízko svítí medúza; podobá se lampě zacloněné umně vyrobeným stínítkem s krajkami a dlouhými třásněmi.

Při každém pohybu medúzy se třásně pomalu pohupují, jakoby kolébané lehkým větrem. Na mělčinách již svítí mořské hvězdice. Dole v hlubině se už rychle míhají světla nočních dravců. Prohánějí se navzájem, krouží, hasnou a planou znovu.

Zas je tu mělčina. Fantastické stvoly a větve korálů jsou zevnitř osvětleny nebesky modrým, růžovým, zeleným a bílým světlem, jiné září jako doběla rozžhavený kov.

Na zemi v noci svítí jen malé, daleké nebeské hvězdy a někdy měsíc. A tady je tisíce hvězd, tisíce měsíců, tisíce malých různobarevných sluncí, zářících něžným jemným světlem. Noc v oceánu je tisíckrát krásnější než noc na zemi.

Ichtiandr vyplouvá na hladinu, aby mohl lépe srovnávat.

Vzduch se oteplil. Nad hlavou se klene tmavomodrá obloha posetá hvězdami. Nad obzorem visí stříbrný kotouč měsíce. Od něho se vine po celém oceánu stříbrná pěšinka.

Z přístavu sem doléhá nízké, syté, protáhlé houkání. To se obrovský Horroks vydává na zpáteční pouť. Už je tedy hodně pozdě. Brzy se rozední. Ichtiandr byl z domova téměř noc a den. Otec mu asi vyhubuje.

Posléze se přiblíží k tunelu, strčí ruku mezi mříže, otevře železnou branku a pluje tunelem v úplné tmě. Na zpáteční cestě musí plavat dole, ve studeném proudu směřujícím od moře k bazénu v parku.

Probouzí ho lehký úder do ramene. Je v bazénu. Rychle vyplave na hladinu. Začíná dýchat plícemi a nasává vzduch napojený známou vůní květin.

Za okamžik již tvrdě spí v posteli, jak otec přikázal.

Errata:

30.05.2021 16:09