Vítej, návštěvníku!

Matka Pedra Zurity byla tlustá stařena s nosem jako zobák a s nápadně velkým podbradkem. Hustý knír dodával její tváři zvláštní, nepříjemný výraz. Pro tuto ozdobu, u žen vzácnou, jí přezdívali v celém okolí »vousatá Dolores«.

Když si její syn přivedl na haciendu mladou ženu, stařena si Guttiere bez okolků zevrubně prohlédla.

Především hledala vždycky na lidech chyby. Dívčina krása ji omráčila, ale stařena to nedala najevo. Taková už byla vousatá Dolores; chvilku v kuchyni o samotě přemýšlela a došla k názoru, že dívčina krása je vlastně nedostatek.

Když zůstala se synem o samotě, nespokojeně vrtěla hlavou a povídala:

„Je hezká! Dokonce až moc hezká!“

A dodala s povzdechem: „S takovou krasavicí budeš mít velké trápení... Ano. Raděj sis měl vzít Španělku.“ Po chvilce pak pokračovala: „A je to hrdopyška. Ruce má hebké, jemné, asi není zvyklá pracovat.“

„Však ji zkrotíme,“ odpověděl Zurita a pohroužil se do domácích účtů.

Raděj sis měl vzít Španělku!

Dolores zívla, a aby syna nevyrušovala, vyšla do zahrady nadýchat se večerního chládku. Ráda snila při měsíčku.

Mimózy vydechovaly v zahradě příjemnou vůni. Bílé lilie se třpytily v měsíčním světle. Listí vavřínů a fíkusů lehounce ševelilo.

Dolores usedla na lavičku mezi myrtami a oddala se svému snění: přikoupí tamhleten sousední pozemek, bude pěstovat jemnovlnné ovce, postaví nový dům.

„Čert aby vás vzal!“ zlostně vykřikla stařena a pleskla se po tváři. „Tihle moskyti nenechají člověka chvilku posedět.“

Obloha se nepozorovaně zatáhla mraky a celá zahrada se pohřížila do soumraku. Na obzoru vyvstal výrazný světle modrý pruh, odraz světel města Parany.

Vtom Dolores spatřila nad nízkou kamennou zídkou lidskou hlavu. Kdosi zvedl ruce spoutané okovy a opatrně přeskočil zeď.

Stařena se polekala. Do zahrady vlezl trestanec, usoudila. Chtěla vykřiknout, ale nemohla, pokusila se vstát a utíkat, ale nohy jí vypověděly službu. Seděla na lavičce a pozorovala neznámého.

Muž v poutech se opatrně kradl mezi keři, přiblížil se k domu a nahlížel do oken.

A najednou – jistě se nepřeslechla – trestanec tiše zavolal:

„Guttiere!“

Podívejme, krasotinku! Ta má známosti! Nakonec mě ještě zabije i se synem, vyloupí haciendu a uteče s trestancem, uvažovala Dolores.

Dolores nespí!

Stařena pocítila náhle prudkou nenávist k snaše i hořkou škodolibost. To jí dodalo síly. Vyskočila a pospíšila do domu.

„Rychle!“ řekla šeptem synovi. „Do sadu vlezl trestanec. Volal Guttiere.“

Pedro vyběhl s takovým spěchem, jako by mu hořela střecha nad hlavou, zvedl lopatu, která ležela na pěšince, a utíkal kolem domu.

U zdi stál neznámý ve špinavých, zmačkaných šatech se spoutanýma rukama a díval se do okna.

„Proklatě!“ zabručel Zurita a lopatou uhodil mladíka do hlavy.

Mládenec se beze slova svezl k zemi.

„Mrtev,“ řekl tiše Zurita.

„Mrtev,“ potvrdila Dolores, která stála za ním, takovým tónem, jako by syn zašlápl jedovatého štíra.

Zurita se tázavě podíval na matku.

„Kam s ním?“

„Do rybníka,“ radila stařena, „je tam hluboko.“

„Vyplave.“

„Přivážeme k němu kámen. Počkej...“

Dolores vběhla do domu a chvatně hledala pytel, do kterého by mohli vložit tělo neznámého. Ale ráno poslala všechny pytle s pšenicí do mlýna. Vyhledala tedy povlak a dlouhý motouz.

„Pytle nemám,“ řekla synovi. „Nalož tuhle do toho povlaku kamení a přivaž ho motouzem k poutům .. .“

Zurita přikývl, přehodil si tělo neznámého přes rameno a vlekl ho na konec zahrady k rybníčku.

„Dej pozor, ať se nezamažeš,“ šeptala synovi stařena, která se za ním belhala s povlakem a motouzem.

„To se umyje,“ odpověděl Pedro, ale přece sklonil mladíkovu hlavu níž, aby krev stékala na zem.

U rybníka Zurita rychle nacpal povlak kamením, pevně ho přivázal mladíkovi k rukám a hodil tělo do vody.

„Teď se musím převléknout.“ Pedro pohleděl na oblohu. „Bude pršet. Déšť smyje do rána všechny stopy krve na zahradě.“

„A v rybníce... nezčervená voda od krve?“ zeptala se vousatá Dolores.

„Ne. Rybníkem protéká proud... Ó, proklatě!“ zachraptěl Zurita, když vcházel do domu, a zahrozil pěstí do jednoho okna.

„Vida naši krasotinku!“ zabručela stařena, která šla za synem.

Guttiere měla pokoj v podkroví. Tu noc nemohla usnout. Bylo dusno a moskyti dotírali. Hlavou mladé ženy táhly neveselé myšlenky.

Stále myslela na Ichtiandra, na jeho smrt. Muže nemilovala, tchyně v ní vzbuzovala odpor. A s tou vousatou stařenou musí teď žít...

Oné noci jako by Guttiere zaslechla Ichtiandrův hlas. Volal její jméno. Ze zahrady bylo slyšet jakýsi hluk, čísi tlumené hlasy. Guttiere usoudila, že už neusne. Vyšla do zahrady.

Slunce ještě nevyšlo. Zahrada tonula v jitřním soumraku. Mračna rozehnal vítr. Na trávě a na stromech se třpytila hojná rosa. Guttiere šla po trávě bosá, v lehkém župánku. Náhle se zastavila a pozorně prohlížela zem. Na pěšince proti jejímu oknu byl písek zbrocen krví. Hned vedle se válela zkrvavená lopata.

V noci tu došlo k nějakému zločinu. Odkud by se tu jinak vzaly stopy krve?

Guttiere šla bezděky po stopách, které ji přivedly k rybníku.

Neskrývají se v tom rybníku poslední stopy zločinu, napadlo ji a se strachem se zahleděla na zelenavou hladinu.

Zpod zelenavé hladiny se na ni dívala tvář Ichtiandra. Na spánku mu zela sečná rána. Jeho tvář vyjadřovala utrpení a zároveň radost.

Guttiere upřeně zírala na tvář utonulého Ichtiandra. Není to šálení smyslů? Chtěla odejít. Ale nemohla utéct, nemohla z něho spustit oči.

Ichtiandrova tvář se pomalu zvedala z vody. Už se vynořila nad hladinu a zčeřila tichou vodu. Vztáhl ke Guttiere spoutané ruce a s úsměvem na bledé tváři řekl:

„Guttiere! Drahá! Konečně, Guttiere...,“ ale nedomluvil.

Guttiere se chytla za hlavu a zděšeně vykřikla:

„Jdi pryč, hrozný přízraku! Vím přece, že jsi mrtvý. Proč ses mi zjevil?“

„Ne, ne, Guttiere, nejsem mrtvý,“ rychle odpověděl přízrak, „já jsem se neutopil. Odpusť... zatajil jsem to před tebou... Nevím, proč jsem to udělal... Neodcházej, vyslechni mě. Jsem živý, sáhni mi na ruce...“

Vztáhl k ní spoutané paže. Guttiere si ho stále prohlížela.

„Neboj se, jsem přece živý... Můžu žít pod vodou. Jsem jiný než ostatní lidé. Já jediný můžu žít pod vodou. Tenkrát, když jsem se vrhl do moře, zůstal jsem naživu. Vrhl jsem se do moře, že mi bylo těžko dýchat na vzduchu.“

Ichtiandr zavrávoral a stejně rychle a nesouvisle pokračoval:

„Hledal jsem tě, Guttiere. Dnes v noci mě tvůj muž udeřil do hlavy, když jsem přišel k tvému oknu, a hodil mě do rybníka. Ve vodě jsem se vzpamatoval. Podařilo se mi odhodit pytel s kamením, ale tohle,“ Ichtiandr ukázal na pouta, „nedokážu sundat...“

Guttiere začínala věřit, že před ní nestojí přízrak, nýbrž živý člověk.

„Ale proč máte spoutané ruce?“ zeptala se.

„Povím ti všechno později.... Utečme spolu, Guttiere. Schováme se u mého otce, tam nás nikdo nenajde... A budeme tam spolu žít... Podej mi ruce, Guttiere... Olsen řekl, že mi přezdívají »mořský ďábel«, ale já jsem přece člověk. Proč se mě bojíš?“

Ichtiandr vyšel z rybníka plný bahna. Vyčerpaně klesl na trávu.

Guttiere se nad ním sklonila a konečně ho vzala za ruku.

„Můj ubohý chlapče,“ řekla.

„To jsou k nám hosté,“ ozval se najednou posměšný hlas.

Ohlédli se a uviděli, že opodál stojí Zurita.

Zurita stejně jako Guttiere nemohl v noci spát. Když Guttiere vykřikla, vyšel do zahrady a vyslechl celý rozhovor. Jakmile zjistil, že má před sebou mořského ďábla, kterého tak dlouho a bezúspěšně pronásledoval, zajásal a ihned se rozhodl, že Ichtiandra dopraví na Medúzu. Ale vzápětí se rozmyslel jinak.

„Nepodaří se vám, Ichtiandře, odvézt Guttiere k doktoru Salvátorovi, protože Guttiere je má žena. Pochybuju, že se sám vrátíte k otci. Čeká na vás policie.“

„Ale já jsem se ničím neprovinil!“ zvolal Ichtiandr.

„Policie nedává lidem takové náramky pro nic za nic. A když už jste mi padl do rukou, je mou povinností odevzdat vás policii.“

„Snad byste to neudělal?“ rozhořčeně se zeptala muže Guttiere.

„Je to má povinnost,“ odpověděl Pedro a pokrčil rameny.

„To by bylo pěkné,“ vmísila se do rozhovoru Dolores, která se tu právě objevila, „aby nechal utéct trestance! Proč? Snad ne proto, že ten kriminálník tu postává před cizími okny a chystá se unést cizí ženu!“

Guttiere přistoupila k muži, vzala ho za ruku a řekla laskavě:

„Pusťte ho. Prosím vás o to. Ničím jsem se před vámi neprovinila.“

Dolores v obavě, aby syn ženě nepovolil, zamávala rukama a vykřikla:

„Neposlouchej ji, Pedro!“

„Před prosbou ženy jsem bezmocný,“ řekl líbezně Zurita. „Udělám, co si přejete.“

„Jen se oženil, už je pod pantoflem,“ bručela stařena.

„Nech toho, matko. Upilujeme vám pouta, mladý muži, převlečeme vás do slušnějších šatů a dopravíme na Medúzu. V Rio de La Plata můžete seskočit z paluby a plavat, kam se vám zamane. Ale pustím vás pod jednou podmínkou: musíte zapomenout na Guttiere. A tebe, Guttiere, vezmu s sebou. Tak to bude jistější.“

„Jste lepší, než jsem si myslela,“ upřímně řekla Guttiere.

Zurita si samolibě nakroutil knír a uklonil se ženě.

Dolores dobře znala svého syna a rázem se dovtípila, že zamýšlí nějakou lest. Ale aby mu nepokazila hru, naoko zlostně bručela:

„Dočista ho omámila! Buď si tedy pod pantoflem!“

Budeš pod pantoflem!

Errata:

30.05.2021 16:09