Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Podivný zajatec

Zpět Obsah Dále

Zurita upiloval pouta, která měl Ichtiandr na rukou, dal mu nový oblek a dovolil, aby si vzal s sebou rukavice a brýle, schované v písku. Sotva však Ichtiandr vstoupil na palubu Medúzy, chopili se ho na Zuritův příkaz Indiáni a uvěznili ho v podpalubí.

V Buenos Aires udělal Zurita krátkou zastávku, aby se zásobil potravinami. Navštívil Baltazara, pochlubil se svým úspěchem a plul dál podle pobřeží směrem k Rio de Janeiru. Zamýšlel objet východní břeh Jižní Ameriky a zahájit lov perel v Karibském moři.

Guttiere ubytoval v kapitánské kajutě. Ujistil ji, že Ichtiandra pustil na svobodu v zálivu Rio de La Plata.

Pravda však vyšla brzy najevo. Večer zaslechla Guttiere výkřiky a steny z podpalubí. Poznala Ichtiandrův hlas. Zurita byl tou dobou na horní palubě. Guttiere chtěla vyjít z kajuty, ale dveře byly zamčené. Bušila do nich pěstmi, jenže na její volání nikdo neodpovídal.

Když Zurita uslyšel Ichtiandrovy výkřiky, jadrně zaklel, opustil kapitánský můstek a sestoupil s indiánským námořníkem do podpalubí. Bylo tam neobyčejně dusno a tma.

„Proč křičíš?“ zeptal se hrubě Zurita.

„Dusím se,“ slyšel hlas Ichtiandrův. „Nemohu žít bez vody. Je tu dusno. Pusťte mě do moře, nepřežiji noc...“

Zurita zabouchl dvířka do podpalubí a vyšel na palubu.

Co kdyby se opravdu zadusil, myslel si ustaraně.

Ichtiandrova smrt by mu přinesla pramalý užitek.

Na Zuritův příkaz přivalili do podpalubí sud a námořníci ho naplnili vodou.

„Tady máš koupel, vlez si tam,“ řekl Zurita Ichtiandrovi. „A zítra tě pustím do moře.“

Ichtiandr se spěšně ponořil do sudu. Indiánští námořníci, kteří stáli u dveří, užasle přihlíželi této koupeli. Ještě nevěděli, že zajatec na Medúze je »mořský ďábel«.

„Jděte na palubu!“ křikl na ně Zurita.

V sudu se nedalo plavat, ba nebylo možno ani natáhnout tělo. Aby se mohl celý ponořit, musel se Ichtiandr skrčit. V nádobě kdysi přechovávali zásoby slaniny. Voda byla brzy prosycena jejím pachem a Ichtiandrovi nebylo o mnoho líp než předtím v dusném vězení.

Nad mořem tou dobou vanul čerstvý jihovýchodní vítr a hnal škuner dál k severu.

Zurita dlouho stál na kapitánském můstku a teprve k ránu se odebral do kajuty. Domníval se, že jeho žena už dávno spí. Seděla však na židli vedle uzoučkého stolku, hlavu položenou na ruce. Při jeho příchodu povstala a Zurita uviděl ve slabém světle dohořívající lampy připevněné ke stropu její pobledlou, zachmuřenou tvář.

„Oklamal jste mě,“ řekla tiše.

Zuritovi nebylo pod jejím hněvným pohledem zrovna dobře, a aby zakryl bezděčný zmatek, zatvářil se nenucené, zakroutil knír a odpověděl žertovně:

„Ichtiandr zůstal raději na Medúze, aby byl ve vaší blízkosti.“

„Lžete! Jste hnusný, podlý člověk! Nenávidím vás!“ Guttiere uchopila veliký nůž, který visel na stěně, a rozpřáhla se na Zuritu.

„Oho!“ poznamenal Zurita. Rychle uchopil Guttiere za ruku a stiskl ji tak silně, že nůž upustila.

Vykopl nůž z kajuty, pustil ženinu ruku a řekl:

„Takhle to bude lepší. Jste velmi rozčilená. Vypijte sklenici vody.“

Vyšel z kajuty, otočil klíč v zámku a vystoupil na horní palubu.


Obloha na východě už růžověla a lehké obláčky, osvětlené sluncem skrytým za obzorem, vypadaly jako plamenné jazyky. Slaný a svěží ranní vítr nadouval plachty. Nad mořem poletovali rackové a bystře číhali na ryby dovádějící na hladině.

Vyšlo slunce. Zurita stále ještě přecházel po palubě s rukama složenýma za zády.

„To nic, nějak se s ní vypořádám,“ řekl, přemýšleje o Guttiere.

Obrátil se k námořníkům a zvučně jim přikázal svinout plachty. Medúza zakotvila a pohupovala se na vlnách.

„Přineste mi řetěz a přiveďte muže z podpalubí,“ poručil Zurita. Chtěl co nejdříve vyzkoušet Ichtiandra jako lovce perel. Ostatně v moři se aspoň osvěží, pomyslil si.

Objevil se Ichtiandr v doprovodu dvou Indiánů. Vypadal unaveně. Rozhlédl se kolem sebe. Stál vedle vratiplachtového stožáru. Jen několik kroků ho dělilo od zábradlí. Ichtiandr náhle vyrazil kupředu, doběhl k zábradlí a sklonil se, aby seskočil do vody. Ale v tu chvíli mu dopadla na hlavu Zuritova pádná pěst. V bezvědomí se skácel na podlahu.

„Jen trpělivost,“ mravokárně řekl Zurita.

Ozvalo se řinčení železa, námořník podal Zuritovi dlouhý, tenký řetěz, zakončený obručí.

Zurita opásal obručí Ichtiandra ležícího v bezvědomí. Zamkl opasek na zámek, obrátil se k námořníkům a řekl:

„Polejvejte mu hlavu vodou.“

Ichtiandr se brzy vzpamatoval a s údivem se díval na řetěz, ke kterému byl přikován.

Takhle na řetěze mi neutečeš!

Takhle na řetěze mi neutečeš!

„Takhle mi neutečeš,“ vysvětloval Zurita. „Pustím tě do moře. Budeš pro mne hledat perlorodky. Čím více perel najdeš, tím déle tě nechám v moři. Nepřineseš-li perly, zamknu tě v podpalubí a budeš sedět v sudu. Rozuměls? Poslechneš?“

Ichtiandr přikývl.

Byl ochoten přinést Zuritovi všechny poklady světa, jen aby se co nejdříve mohl ponořit do čisté vody.

Zurita, námořníci a Ichtiandr na řetěze přistoupili k zábradlí škuneru. Kajuta Guttiere byla na druhé straně lodi; Zurita nechtěl, aby viděla Ichtiandra přikovaného k řetězu.

Ichtiandr se spustil na řetězu do moře. Kdyby se tak mohl od něho odtrhnout! Řetěz však byl velmi pevný.

Ichtiandr se smířil se svým osudem. Sbíral perlorodky a ukládal je do velké brašny, kterou měl zavěšenou u boku. Železná obruč ho tlačila na bocích a ztěžovala mu dýchání. Přesto však byl po dusném podpalubí a páchnoucím sudu téměř šťastný.

Námořníci udiveně pozorovali přes okraj paluby zázračnou podívanou. Míjela minuta za minutou a člověk spuštěný na podmořské dno jako by se vůbec nemínil vrátit. Zprvu čeřily hladinu bublinky vzduchu, ale brzy přestaly.

„Ať mě žralok spolkne, jestli mu v plících zůstala jediná kapka vzduchu. Je vidět, že se cítí jako ryba ve vodě,“ udiveně řekl starý lovec, pohlížeje do vody. Na mořském dně bylo jasně vidět člověka lezoucího po kolenou.

„Snad je to sám »mořský ďábel«,“ pronesl tiše námořník.

„Ať je to, kdo chce, kapitán Zurita na něm náramně vydělá.“ poznamenal lodivod. „Jediný takový lovec vydá za desítky lidí.“

Slunce už stálo vysoko na obloze, když Ichtiandr škubl řetězem, aby ho vytáhli. Brašnu měl plnou lastur.

Museli ji vyprázdnit, aby mohl pokračovat v lovu.

Námořníci chvatně vytáhli neobyčejného lovce na palubu. Všichni byli zvědaví na jeho úlovek.

Perlorodky se obyčejně nechávají několik dní ležet, aby měkkýši shnili, pak se totiž perly snáz vybírají, ale teď byli námořníci i sám Zurita příliš nedočkaví. Všichni najednou začali otvírat mušle nožíky.

Když námořníci skončili svou práci, rázem se všichni hlasitě rozhovořili. Na palubě zavládlo neobyčejné oživení. Snad se Ichtiandrovi podařilo najít dobré místo. Ale jeho první úlovek překonal všechno očekávání. Nejméně dvacet perel mělo řádnou váhu, krásný tvar a nejjemnější zbarvení. Již první úlovek znamenal pro Zuritu hotové jmění. Za jedinou z těch velkých perel by mohl koupit nádherný škuner. Byl na cestě k závratnému bohatství. Jeho sny se plnily.

Zurita viděl, jak žádostivě hledí námořníci na perly. To se mu nelíbilo. Rychle vsypal perly do svého slaměného klobouku a řekl:

„Musíme posnídat. A ty, Ichtiandře, jsi dobrý lovec. Mám tu volnou kajutu. Nastěhuju tě tam. Tam ti nebude dusno. A objednám ti velkou zinkovou nádrž, ale třebas ji ani nebudeš potřebovat, protože budeš celé dny v moři. Sice na řetězu, ale jinak to nejde. Potopil by ses mi ke svým krabům a už by ses nevrátil.“

Ichtiandr neměl chuť pouštět se se Zuritou do řečí. Ale když už se stal zajatcem toho ziskuchtivce, musí se postarat o snesitelné podmínky.

„Nádrž je lepší než páchnoucí sud,“ řekl Zuritovi, „Ale budete v ní muset často měnit vodu, abych mohl dýchat.“

„Jak často?“ zeptal se Zurita.

„Každou půlhodinu,“ odpověděl Ichtiandr. „Ještě lepší by bylo, aby tam neustále proudila čistá voda.“

„No vidím, že už jsi zpychl. Jednou tě člověk pochválí a už si o sobě myslíš bůhvíco.“

„Nic si nemyslím,“ řekl Ichtiandr uraženě. „Já... víte přece, že když dáte velkou rybu do sudu, je brzy omámená. Ryba potřebuje k dýchání kyslík, který je ve vodě, a já... já jsem přece velká ryba,“ dodal s úsměvem.

„Co se týče kyslíku, to nevím, ale že ryby chcípají, když se jim nevyměňuje voda, vím moc dobře. Máš možná pravdu. Ale kdybych měl zaměstnávat lidi, kteří by neustále pumpovali vodu do tvé nádrže, přišlo by mi to moc draho, to bych na tvých perlách prodělal. Ty bys mě přivedl na mizinu!“

Ichtiandr neznal cenu perel a nevěděl, jak bídně platí Zurita lovcům a námořníkům. Uvěřil jeho slovům a zvolal:

„Když ze mě nemáte užitek, pusťte mě do moře!“ a zahleděl se na oceán.

„Vida ho!“ hlasitě se rozesmál Zurita.

„Prosím, budu vám dobrovolně nosit perly. Už dávno jsem jich nasbíral takovouhle hromadu,“ Ichtiandr ukázal rukou od paluby po kolena, „rovných, hladkých, jedna jako druhá, a každá velká jako fazole... Všechny vám dám, jenom mne pusťte.“

Zuritovi se zatajil dech.

„Žvaníš,“ namítl a snažil se zachovat klid.

„Ještě jsem nikdy nikomu nelhal,“ rozzlobil se Ichtiandr.

„Kde máš svůj poklad?“ zeptal se Zurita a neskrýval už své rozčilení.

„V podmořské jeskyni. Nikdo kromě Leadinga neví, kde to je.“

„Leading? Kdo je to?“

„Můj delfín.“

To snad není pravda, pomyslel si Zurita. Kdyby to ale pravda byla, a on, zdá se nelže, překonalo by to i mé nejsmělejší sny. Budu fantasticky bohatý. Rotschildové a Rockefellerové budou proti mě chudáci. A mládeneček vypadá věrohodně. Neměl bych ho snad přece pustit na čestné slovo?

Jenže Zurita byl obchodník. Zvykl si nevěřit nikomu. Začal uvažovat, jak nejsnáz by se zmocnil Ichtiandrova pokladu. Kdyby Ichtiandra požádala Guttiere, jistě by neváhal přinést poklad.

„Možná že tě pustím,“ řekl Zurita, „ale nějakou dobu u mě budeš muset zůstat. Ano. Mám k tomu své důvody. Myslím, že toho sám nebudeš litovat. A zatímco budeš mým třebas nedobrovolným hostem, chci ti poskytnout veškeré pohodlí. Myslím, že tě raději místo do nádrže, která by mě přišla příliš draho, dám do veliké železné klece. Ochrání tě před žraloky a budu tě v ní spouštět do vody.“

„Ano, ale já musím být občas i na vzduchu.“

„Dobrá, občas tě tedy vytáhneme. Bude to lacinější než vhánět vodu do nádrže. Zkrátka zařídím všecko tak, abys byl spokojený.“

Zurita měl skvělou náladu. Stala se neslýchaná věc: poručil, aby námořníkům vydali ke snídani po sklenici kořalky. Ichtiandra zavedli znovu do podpalubí, neboť nádrž ještě nebyla hotová. Zurita ne bez pohnutí otevřel dveře kapitánské kajuty a již ve dveřích ukázal Guttiere klobouk plný perel.

„Nezapomínám na své sliby,“ začal s úsměvem, „žena má ráda perly, má ráda dárky. Abychom získali mnoho perel, musíme mít dobrého lovce. A proto jsem se zmocnil Ichtiandra. Podívej se, tohle nalovil dnes ráno.“

Guttiere letmo pohlédla na perly. S velkou námahou potlačila udivený výkřik. Zuritovi to však neušlo a spokojeně se rozesmál.

„Budeš nejbohatší ženou Argentiny a snad i celé Ameriky. Nic ti nebude chybět. Vystavím ti takový palác, že ti ho budou závidět králové. A teď jako závdavek přijmi ode mne polovinu těchto perel.“

„Ne! Nechci ani jednu z těchto perel získaných zločinným způsobem,“ ostře odpověděla Guttiere. „A prosím, abyste mne nechal na pokoji.“

Zurita byl zmaten a rozladěn; takové přijetí nečekal.

„Ještě slůvko. Nechtěla byste,“ vzhledem k významu chvíle přešel k vykání, „abych Ichtiandra propustil?“

Guttiere na něho pohlédla s nedůvěrou, jako by se snažila uhodnout, jakou novou lest zamýšlí.

„A co dál?“ zeptala se chladně.

„Ichtiandrův osud leží ve vašich nikách. Stačí, přikážete-li mu, aby přinesl na Medúzu perly, které má schovány kdesi pod vodou, a dám »mořskému ďáblovi« naprostou volnost.“

„Dobře si zapamatujte, co vám teď řeknu. Nevěřím vám ani slovo. Dostanete perly a Ichtiandra zas přivážete na řetěz. Je to tak jisté, jako že jsem ženou největšího lháře a zrádce. Dobře si to zapamatujte a už nikdy se nesnažte zatáhnout mě do svých špinavých pletek. Ještě jednou prosím, nechte mě na pokoji.“

Neměli si již co říct a Zurita vyšel z kajuty. Ve své kajutě přesypal perly do váčku, opatrně je uschoval do truhly, zamkl ji a vyšel na palubu. Rozmíška se ženou ho příliš netrápila. Už se viděl bohatý, obklopený poctami.

Vystoupil na kapitánský můstek a zapálil si doutník. Myšlenky na budoucí bohatství ho příjemně vzrušovaly. Vždycky bdělý a ostražitý, tentokrát si nevšiml, že námořníci seskupeni v hloučcích se o čemsi tiše domlouvají.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

30.05.2021 16:09