Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Baltazar byl po neúspěšné plavbě na ponorce v nejchmurnější náladě. Ichtiandra nenašli. Zurita kamsi zmizel i s Guttiere.

„Zatracení běloši!“ bručel staroch, osaměle vysedávaje ve svém krámku. „Vyhnali nás z naší půdy a udělali z nás své otroky. Mrzačí naše děti a unášejí naše dcery. Chtějí nás všechny do posledního vyhladit.“

„Buď zdráv, bratře!“ uslyšel hlas Kristův. „Nesu ti velkou novinku! Ichtiandr se našel.“

„Co?!“ Baltazar rychle povstal. „Povídej, honem!“

„Všechno ti povím, jenom mi neskákej do řeči, nebo zapomenu, co jsem chtěl říct. Ichtiandr se našel. Dobře jsem tenkrát hádal: byl na potopené lodi. Když jsme odpluli, vyplaval a zamířil domů.“

„A kde je? U Salvátora?“

„Ano, u Salvátora.“

„Půjdu k němu, k Salvátorovi, a požádám ho, aby mi vrátil syna...“

„Nedá ti ho!“ namítl Kristo. „Salvátor Ichtiandrovi zakázal plavat v oceánu. Občas ho tajně pustím...“

„Musí mi ho dát! Kdyby ne, tak Salvátora zabiju. Pojďme teď hned.“

Kristo polekaně zamával rukama: „Počkej aspoň do zítřka. Vyprosil jsem si, aby mi Salvátor dovolil navštívit »vnučku«. Je teď hrozně podezřívavý. Div mě očima neprobodne. Prosím tě, počkej do zítřka.“

„Dobrá. Zítra půjdu k Salvátorovi. A teď půjdu tam, k zálivu. Třebas aspoň zdálky uvidím v moři svého syna.“

Celou noc proseděl Baltazar na skále u zálivu a upřeně se díval do vln. Moře burácelo. Studený jižní vítr srážel svými nárazy pěnu z hřebenů vln a rozmetával ji po pobřežních útesech. Na břehu hřměl příboj. Měsíc se schovával za mraky, které se hnaly po obloze, chvílemi se skrýval. Ať se Baltazar sebevíc namáhal, ve zpěněném oceánu nemohl nic rozeznat. Už svítalo a staroch stále ještě nehybně seděl na pobřežním útesu.

Před chvíli černý oceán teď zešedl, ale byl stejně pustý a prázdný jako dřív.

Najednou se Baltazar zachvěl. Svým bystrým zrakem zpozoroval, že se na vlnách pohupuje jakýsi tmavý předmět. Člověk! Možná utopenec! Ne, leží klidně na zádech a ruce má založeny za hlavou. Není to snad on?

Nemýlil se. Byl to Ichtiandr.

Baltazar povstal, přitiskl si ruce na prsa a hlasitě zavolal:

„Ichtiandře! Synu můj!“ a se vztaženýma rukama se vrhl do moře.

Skokem ze skály se ponořil do velké hloubky. A když vyplaval na hladinu, nikdo tam už nebyl. Baltazar zaútočil proti vlnám a ponořil se znovu, ale obrovská vlna ho zvedla, převrátila, vyhodila na břeh a s dutým hukotem se valila zpátky.

Baltazar celý zmáčený vstal, podíval se do vln a hlasitě vzdychl.

„Copak se mi to jen zdálo?“

Když vítr a slunce vysušily Baltazarův oblek, odebral se ke zdi střežící Salvátorovo panství a zabušil na železná vrata.

„Kdo je tam?“ zeptal se černoch a vyhlédl pootevřenou špehýrkou.

„Jdu k doktorovi, v důležité věci.“

„Doktor nikoho nepřijímá,“ odpověděl černoch a okénko se zavřelo.

Baltazar bušil dál na vrata, křičel, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Za zdí bylo slyšet jen hrozivý štěkot psů.

„Počkej, ty zatracený Španěle!“ pohrozil Baltazar a vydal se do města.

Poblíž soudní budovy byla pulkerie Palma, starý přízemní bílý hostinec se silnými kamennými zdmi. Před vchodem byla malá verandička krytá pruhovanou plachtou; stály tam stolky a kaktusy v modrých kořenáčích. Veranda ožívala až k večeru. Za dne sedávalo obecenstvo raději v chladných nízkých pokojíčcích. Pulkerie byla jakousi součástí soudní budovy. Když zasedal soud, přicházeli sem žalobci, žalované strany, svědkové i obžalovaní, kteří ještě nebyli zatčeni.

Popíjeli tu víno a pulke⁷ a krátili si tak nudné hodiny čekání, než přijdou na řadu. Čiperný chlapec, který celé hodiny pobíhal mezi soudní budovou a hostincem, hlásil, co se děje u soudu. Bylo to pohodlné. Sem docházeli všichni pokoutní advokáti a křiví svědkové a bezostyšně nabízeli své služby.

Baltazar strávil v Palmě mnohou chvíli, chodíval si sem vyřizovat své obchodní záležitosti. Věděl, že se tu vždy setká s člověkem, který mu napíše potřebnou žádost. Proto sem zašel i dnes. Rychle prošel verandou, vkročil do chladné chodby, s chutí vdechl příjemný chládek, otřel si pot z čela a zeptal se chlapce, který se vrtěl kolem něho:

„Je tu už Larra?“

„Don Flores de Larra je zde, sedí na svém místě,“ odpověděl čile chlapec.

Muž, kterého titulovali zvučným jménem don Flores de Larra, býval kdysi bezvýznamným soudním úředníčkem, ale vyhnali ho, protože bral úplatky. Teď měl spoustu zákazníků; každý, kdo potřeboval zatušovat nějaký hříšek, obracel se na něho.

Larra seděl u okna. Na stole před ním stál vedle nabité rezavé aktovky džbánek vína. Plnicí pero vždy pohotové k práci vězelo v náprsní kapse obnošeného obleku olivové barvy. Larra byl tlustý, plešatý, hladce oholený, nadutý a měl červený nos i tváře. Větřík vanoucí otevřeným oknem mu čechral zbytky šedivých vlasů. Ani soudce nemohl přijímat své klienty s větší důstojností. Když uviděl Baltazara, pokynul na proutěné křeslo proti sobě a řekl:

„Prosím, posaďte se. Co si ráčíte přát? Napijete se vína? Nebo pulke?“

Zpravidla on objednával a zákazník platil.

Baltazar jako by jeho slova přeslechl.

„Mám velkou věc. Důležitou věc, Larro.“

„Don Flores de Larra,“ opravil ho advokát a napil se ze džbánku.

Baltazar nedbal na jeho upozornění.

„Víš, Larro...“

„Don Flores de...“

„Nech si ty komedie pro nováčky!“ hněvivě zvolal Baltazar. „Tohle je vážná věc.“

„Tak tedy mluv,“ odpověděl Larra již jiným hlasem.

„Znáš »mořského ďábla«?“

„Nemám čest znát ho osobně, ale hodně jsem o něm slyšel,“ odpověděl Larra, upadaje zas do svého důležitého tónu.

„Tak poslouchej! Ten, komu říkají »mořský ďábel«, je můj syn Ichtiandr.“

„To není možné!“ zvolal Larra. „Napil ses přes míru, Baltazare.“

Indián bouchl pěstí do stolu:

„Od včerejška jsem neměl nic v ústech kromě několika doušků mořské vody.“

„Tím hůř tedy...“

„Myslíš, že blázním? Ne, jsem úplně při rozumu. Mlč a poslouchej.“

Baltazar vylíčil Larrovi celý příběh. Larra Indiána vyslechl mlčky, jen jeho šedé obočí se zvedalo stále výš. Nakonec už se neovládl, bouchl buclatou pěstí do stolu a zvolal:

„U sta ďáblů!“

Přiběhl chlapec v bílé zástěře a se špinavým ubrouskem.

„Co si přejete?“

„Dvě láhve Sauternu s ledem!“ Larra se obrátil k Baltazarovi a řekl: „Výborně! To je skvělý podnik! A to sis všechno vymyslel sám? Ačkoli, upřímně řečeno, tvoje otcovství je v celé věci to nejslabší místo.“

„Ty tomu nevěříš?“ Baltazar zrudl hněvem.

„No tak se nezlob, staroušku. Mluvím přece jenom jako právník, z hlediska pádnosti soudních důkazů je to trochu slabé. Ale dá se to napravit. Ano. A kouká z toho hodně peněz.“

„Nejde mi o peníze, jde mi o syna.“

„Peníze potřebuje každý a zvláště ten, komu přibude do rodiny nový přírůstek, jako v tvém případě,“ poučně odpověděl Larra a se lstivě přimhouřenýma očima pokračoval: „Nejcennější a nejnadějnější na celé věci je, že víme, jakými pokusy a operacemi se Salvátor zabývá. Na tom můžeme založit takovou akci, že se z toho zlatého váčku, myslím Salvátora, posypou pesety jako přezrálé pomeranče za pořádné vichřice.“

Baltazar sotva smočil rty ve víně, které mu Larra nalil, a řekl:

„Chci svého syna. Musíš o tom napsat udání soudu.“

„To ne! Kdepak!“ bezmála polekaně odporoval Larra, „kdybychom takhle začali, všechno bychom zkazili. S tím vyrukujeme až nakonec.“

„A co tedy radíš?“ zeptal se Baltazar.

„Předně,“ Larra ohnul tlustý ukazováček, „pošleme Salvátorovi zdvořilý dopis a sdělíme mu, že víme o všech jeho nezákonných operacích a pokusech. A jestliže nechce, abychom celou věc zveřejnili, musí nám vyplatit okrouhlou sumičku. Sto tisíc, nejméně sto tisíc.“ Larra se tázavě podíval na Baltazara.

Ten zamračeně mlčel.

„Za druhé,“ pokračoval Larra, „až dostaneme zmíněnou částku, a my ji dostaneme, pošleme profesoru Salvátorovi druhý dopis, ještě zdvořilejší. Sdělíme mu, že se našel Ichtiandrův pravý otec a že máme v rukou nesporné důkazy. Napíšeme mu, že otec chce zpátky svého syna a nezastaví se ani před soudním řízením, při němž může vyjít najevo, jak Salvátor Ichtiandra zmrzačil. Bude-li se Salvátor chtít vyhnout soudnímu vyšetřování a ponechat si dítě, musí vyplatit udaným osobám na udaném místě milión dolarů.“

Ale Baltazar už neposlouchal. Chytil láhev a namířil ji na advokátovu hlavu. Larra ještě nikdy neviděl Baltazara tak rozzuřeného.

„Nezlob se. Nech toho, já jen žertoval. Postav tu láhev!“ zvolal Larra a zakryl si rukou lesklou lebku.

„Ty! Ty!...“ křičel rozlícený Baltazar. „Ty mi navrhuješ, abych prodal vlastního syna, abych se zřekl Ichtiandra! Copak nemáš kouska srdce? Jsi člověk nebo štír či pavouk, copak jsi nikdy nepoznal otcovský cit?“

„Pět! Pět! Pět!“ křičel Larra, který se také rozlítil. „Pět otcovských citů! Mám pět synů! Pět ďáblíků různého stáří! Všechno vím, všechno chápu! Však i tvůj syn se ti vrátí! Jen se obrň trpělivostí a vyslechni mě do konce.“

Baltazar se uklidnil. Postavil láhev na stůl, sklonil hlavu a zadíval se na Larru. „Tak mluv!“

„No tak! Salvátor nám vyplatí milión. To bude věno pro tvého Ichtiandra. A mně taky něco kápne. Za námahu a za autorské právo na nápad, nějakých těch sto tisíc. Však se domluvíme. Salvátor vyplatí milión. Na to dám krk! A hned jak je vyplatí...“

„Podáme oznámení u soudu.“

„Ještě maličko strpení. Požádáme vydavatele a redaktory největšího novinářského koncernu, aby nám vyplatili, no řekněme takových dvacet, třicet tisíc, přijdou nám vhod na drobná vydání za to, že jim dodáme zprávy o nejsenzačnějším zločinu. Možná že nám něco kápne i z tajných fondů tajné policie. Takový případ přece může policejním agentům dopomoci k velké kariéře. Až ze Salvátorova případu vyždímáme všechno, co se dá, pak můžeš jít k soudu a dovolávat se otcovských citů. Pak ať ti sama bohyně spravedlnosti Themis⁸ dopomůže k tvým právům a přivede ti do náruče tvého rozmilého synáčka.“

Larra vypil jediným douškem sklenici vína, klepl pohárem o stůl a vítězně se podíval na Baltazara.

„Co tomu říkáš?“

„Celé dny a noci nespím, nejím. A ty mi navrhuješ, abych věc protahoval donekonečna,“ začal Baltazar.

„Ale uvědom si proč!“ přerušil ho ohnivě Larra. „Proč! Pro milióny! Mi-li-óny! Copak jsi ztratil zdravý rozum? Žil jsi přece bez Ichtiandra dvacet let.“

„Žil. Ale teď... Zkrátka, napiš oznámení soudu.“

„Opravdu se pomátl,“ zvolal Larra. „Vzpamatuj se, vzchop se, vem rozum do hrsti, Baltazare! Pochop! Milióny! Peníze! Zlato! Můžeš si koupit všechno, co tě napadne. Nejlepší tabák, automobil, dvacet škunerů, tuhleten hostinec...“

„Piš oznámení soudu, nebo se obrátím na jiného advokáta,“ rázně prohlásil Baltazar.

Larra pochopil, že další námitky jsou bezpodstatné. Zavrtěl hlavou, vzdychl si, vytáhl z rezavé aktovky papír a z náprsní kapsy vytrhl plnicí pero.

Netrvalo dlouho a žaloba na Salvátora, jenž si nezákonně přisvojil Baltazarova syna a zmrzačil ho, byla sepsána.

„Naposledy ti říkám: rozmysli si to,“ řekl Larra.

„Dej to sem,“ odpověděl Indián a natáhl ruku pro žalobu.

„Odnes to hlavnímu prokurátorovi. Rozumíš?“ poučil Larra svého klienta a zabručel si pod nos: „Kdybys tak zakopl na schodech a zlomil si nohu!“

Když Baltazar vycházel od prokurátora, srazil se na velkém bílém schodišti se Zuritou.

„Co tu pohledáváš?“ zeptal se Zurita a podezřívavě si změřil Indiána. „Snad sis nebyl na mě stěžovat?“

„Na vás na všechny bychom si měli stěžovat,“ odpověděl Baltazar, maje na mysli Španěly, „ale nemáme komu. Kde skrýváš mou dceru?“

„Cože se mi opovažuješ tykat!“ vzplanul Zurita. „Kdybys nebyl otcem mé ženy, ztloukl bych tě holí.“ Hrubě odstrčil Baltazara,vyběhlpo schodech a zmizel za velikými dubovými dveřmi.

------------------------ Poznámky:

  7 Nápoj připravovaný ze šťávy agave

  8 V řecké mytologii bohyně světového řádu, práva a spravedlnosti

Errata:

30.05.2021 16:09