Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Salvátor klidně povstal a zahleděl se do sálu, jako by kohosi hledal. V řadách diváků viděl Baltazara, Kristu a Zuritu. V první řadě seděl biskup. Salvátorův pohled se u něho okamžik pozdržel. Na jeho tváři se objevil sotva viditelný úsměv. Potom se dál pozorně rozhlížel po sále, jako by kohosi hledal.

„Nemohu najít v tomto sále poškozeného,“ řekl nakonec.

„Já jsem poškozený!“ zvolal náhle Baltazar a vyskočil z místa. Kristo škubl bratra za rukáv a stáhl ho zpátky.

„Koho máte na mysli?“ zeptal se předseda. „Zvířata, která jste zmrzačil, tu soud nehodlá vystavovat. Ale Ichtiandr, člověk obojživelník, je v soudní budově.“

„Mám na mysli pánaboha,“ klidně a vážně odpověděl Salvátor.

Když předseda uslyšel tuto odpověď, odklonil se zaraženě na opěradlo křesla: Copak se Salvátor doopravdy zbláznil? Nebo si chce hrát na blázna, aby se dostal ze žaláře?

„Co tím chcete říct?“ zeptal se.

„Myslím, že soudu to může být zcela jasné,“ odpověděl Salvátor. „Kdo je tu hlavní a jediný poškozený? Samozřejmě pánbůh. Podle mínění soudu podrývám jeho autoritu, vměšuji se do jeho pravomoci. Byl spokojen se svými výtvory a najednou si přijde nějaký doktor a říká: »Tohle je uděláno špatně.« A začne přešívat boží výtvor podle svého...“

„To je rouhání! Žádám, aby se výroky obviněného zapsaly do protokolu,“ řekl prokurátor a tvářil se jako člověk uražený ve svých nejsvětějších citech.

Salvátor pokrčil rameny:

„Tlumočím pouze podstatu obžaloby. Cožpak k tomu nesměřují všechna obvinění? Četl jsem protokol. Zpočátku jsem byl obviněn pouze proto, že prý provádím vivisekce a mrzačím živé tvory. Později přibylo další obvinění: z rouhačství. Odkud vane vítr? Nemyslíte, že od kapitulního chrámu?“

Profesor Salvátor se zadíval na biskupa.

„Sami jste zahájili proces, ve kterém je neviditelně přítomen jako žalobce pánbůh v úloze poškozeného a na lavici obžalovaných spolu se mnou Charles Darwin v roli obžalovaného. Snad rozhořčím ještě další osoby v tomto sále, ale tvrdím dál, že živočišný, dokonce i lidský organismus je nedokonalý a vyžaduje různé opravy. Doufám, že přítomný převor kapitulního chrámu biskup Juan de Garcilasso potvrdí má slova.“

Tento výrok překvapil celý sál.

„V patnáctém roce, těsně před mým odjezdem na frontu,“ pokračoval Salvátor, „musil jsem maličko poopravit organismus veleváženého biskupa a odříznout mu appendix, zbytečný a škodlivý přívěsek tlustého střeva. Když ležel můj duchovní pacient na operačním stole, nic nenamítal, jak se jistě pamatuje, proti tomuto pokažení obrazu a podobenství božího, kterého jsem se dopustil svým nožem, když jsem vyřízl část biskupova těla. Nemám pravdu?“ zeptal se Salvátor a podíval se úkosem na biskupa.

Juan de Garcilasso seděl nehybně. Jeho bledé tváře jen maličko zrůžověly a tenké prsty se lehce chvěly.

„A co kdybych uvedl jiný případ z doby, kdy jsem ještě provozoval soukromou praxi a prováděl omlazovací operace? Což se na mne tehdy neobrátil se žádostí, abych ho omladil, vážený prokurátor seňor Augusto de...“

Prokurátor chtěl protestovat, ale jeho slova přehlušil smích obecenstva.

„Prosím k věci,“ přísně řekl předseda.

„Tato slova by měla být spíše adresována soudu,“ odpověděl Salvátor. „Ne já, nýbrž soud staví takto otázku. Cožpak by leckoho z přítomných nepoděsila myšlenka, že všichni, kdo tu sedí, jsou bývalé opice nebo dokonce ryby, které nabyly schopnosti mluvit a slyšet, poněvadž se jejich žábry změnily v mluvní a sluchové orgány? A nejsou-li přímo opice nebo ryby, tedy jsou alespoň jejich potomci.“ Salvátor se obrátil k prokurátorovi, který dával najevo netrpělivost, a řekl: „Uklidněte se! Nehodlám tu s nikým diskutovat ani nemíním přednášet teorii vývoje.“ Po malé odmlce prohlásil: „Neštěstí není v tom, že člověk pochází ze zvířete, nýbrž v tom, že nepřestal být zvířetem... Hrubým, zlým, nerozumným. Můj učený kolega vás nadarmo strašil. Zbytečně mluvil o vývoji zárodku. Nezabýval jsem se ani působením na zárodek, ani křížením zvířat. Jsem chirurg. Jediný můj nástroj byl nůž. A jako chirurg jsem měl příležitost pomáhat lidem, léčit je. Když jsem operoval nemocné, musil jsem často přesazovat tkáň, žlázy. Abych tuto metodu zdokonalil, zkoušel jsem ji na zvířatech.

Dlouho jsem pozoroval operovaná zvířata ve své laboratoři a snažil jsem se zjistit, vyzkoumat, co se děje s orgány, přesazenými na nové, někdy velmi neobvyklé místo. Když jsem byl se svým pozorováním hotov, přesídlilo zvíře do sadu. Tak vznikl můj podivný zvěřinec. Zvláště mě zaujala výměna a přesazení tkání u naprosto odlišných živočichů; například u ryb a savců a naopak. A zde se mi podařilo dosáhnout takových výsledků, které vědci pokládají za nemožné. Co je na tom tak neobyčejného? To, co jsem dnes udělal já, budou zítra provádět řadoví chirurgové. Profesor Šejn jistě ví o posledních operacích německého chirurga Sauerbrucha. Podařilo se mu nahradit nemocnou kyčli holení.“

„Ale co Ichtiandr,“ zeptal se znalec.

„Ano, Ichtiandr. To je má pýcha. Při Ichtiandrově operaci nešlo jen o technické potíže. Musel jsem změnit celou činnost lidského organismu. Šest opic zahynulo při předběžných pokusech, než jsem dosáhl svého cíle a mohl operovat děcko, aniž jsem se strachoval o jeho život.“

„V čem záležela ta operace?“ zeptal se předseda.

„Voperoval jsem dítěti žábry mladého žraloka a tak získal Ichtiandr schopnost žít na zemi i pod vodou.“

V obecenstvu se ozvaly udivené výkřiky. Novináři přítomní přelíčení se vrhli k telefonům, aby zatepla sdělili svým redakcím tuto novinku.

„Později se mi podařilo dosáhnout ještě většího úspěchu. Moje poslední práce, obojživelná opice, kterou jste viděli, může žít bez újmy na zdraví libovolně dlouho na zemi či ve vodě. Ale Ichtiandr nesmí zůstat bez vody déle než dva tři dny. Dlouhý pobyt na zemi bez vody je pro něho škodlivý; plíce se přepracují a žábry vysýchají; chlapec začíná pociťovat bolestivé píchání v bocích. Za mé nepřítomnosti Ichtiandr bohužel nedodržoval stanovený pořádek. Zůstával příliš dlouho na vzduchu, namohl si plíce a v důsledku toho vážně onemocněl. Rovnováha v jeho organismu je porušena a on musí většinu času trávit ve vodě. Z člověka obojživelníka se změnil v člověka rybu.“

„Dovolte, abych dal obžalovanému otázku,“ řekl prokurátor, obraceje se na předsedu. „Jak přišel Salvátor na myšlenku vytvořit člověka obojživelníka a jaký tím sledoval cíl?“

„Vedla mě k tomu myšlenka, že člověk je tvor nedokonalý. Ve svém evolučním vývoji nabyl postupně ve srovnání se svými živočišnými předky mnohých předností, ale zároveň pozbyl mnohých výhod, které měl v nižších stadiích svého vývoje. Například život ve vodě mu skýtal mnohé výhody. Proč bychom je neměli člověku vrátit? Z historie živočišného vývoje je nám známo, že všichni pozemští živočichové i ptáci vzešli z vodních tvorů, z oceánu. Víme rovněž, že někteří živočichové se do vody vrátili. Delfín byl původně rybou, usídlil se na zemi, stal se savcem, později se však vrátil do vody, přestože zůstal savcem, stejně jako velryba. Velryba i delfín dýchají plícemi. Delfínu bychom mohli pomoci, aby se stal dvojdyšným obojživelníkem. Ichtiandr mě o to žádal; pak by jeho přítel, delfín Leading, s ním mohl pobývat dlouho pod vodou. Hodlal jsem provést na delfínovi tuto operaci. První ryba mezi lidmi a první člověk mezi rybami. Ichtiandr se musel cítit osamělý. Ale kdyby po něm jiní lidé pronikli do oceánu, život by se podstatně změnil. Lidé by snadno zdolali mocný živel, vodu. Víte, že plocha oceánu zaujímá tři sta šedesát jeden milión padesát tisíc čtverečních kilometrů. Přes sedm desetin zemského povrchu zabírá vodní hladina. Ale tento prostor by se svými nevyčerpatelnými zásobami potravin a výrobních surovin mohl pojmout milióny, ba miliardy lidí. Přes tři sta šedesát miliónů čtverečních kilometrů, a to je jen povrch. Lidé by se mohli rozmístit v několika podmořských poschodích. V oceánu by se mohly pohodlně umístit miliardy lidí.

A jeho výkonnost! Víte, že vody oceánu pohlcují energii slunečního tepla rovnající se výkonností devětasedmdesáti miliardám koňských sil? Nebýt tepelných ztrát, jako například unikání tepla do vzduchu, oceán by už dávno vřel. Prakticky to znamená nevyčerpatelnou zásobu energie. Jak ji využívá lidstvo žijící na souši? Téměř nijak.

A kapacita mořských proudů! Jen Golfský proud s Floridským proudem pohánějí devadesát jednu miliardu tun vody za hodinu. Je to třítisíckrát víc, než dokáže velká řeka. A to jen jeden z mořských proudů! Jak jich využívá lidstvo na zemi? Téměř nijak.

A síla vln a přílivů! Víte, že síla úderů mořských vln se rovná až osmatřiceti tisícům kilogramů, osmatřiceti tunám na jeden čtvereční metr hladiny, výška přesmyků vln dosahuje třiačtyřiceti metrů a přitom může vlna uzvednout až milión kilogramů – dejme tomu úlomků skal – a že přílivy dosahují přes šestnáct metrů výšky rovnající se čtyřpatrovému domu. Jak využívá lidstvo této síly? Téměř nijak.

Živé pozemské bytosti se nemohou vznést vysoko nad zemský povrch ani proniknout hluboko do nitra země.

V oceáně je všude život – od rovníku až k pólům, od hladiny až do hloubky téměř deseti kilometrů.

Jak využíváme bezmezného bohatství oceánů? Lovíme ryby, vlastně spíš sbíráme úlovek jen z horních vrstev oceánu a necháváme bez povšimnutí hlubiny. Sbíráme houby, koraly, perly, vodní rostliny, a to je vše.

Provedli jsme několik podmořských prací: postavili jsme piloty pro mosty a přehrady, vytáhli jsme na hladinu potopené lodě, a to je vše. Ale i to provádíme s velkou námahou, s velkým rizikem, někdy i s nasazením lidských životů. Ubohý pozemšťan, který už po dvou minutách hyne pod vodou! Jakápak je to práce? Něco jiného by bylo, kdyby mohl člověk bez skafandru, bez kyslíkových přístrojů žít a pracovat pod vodou.

Kolik by nalezl pokladů! Třebas Ichtiandr. Vyprávěl mi... Ale bojím se dráždit démona lidské lačnosti.

Ichtiandr mi nosil z mořského dna vzorky vzácných hornin a kovů, jejichž ložiska v oceánu mohou být obrovská.

A co potopené lodi? Vzpomeňte si třebas na zaoceánský parník Luisitanii. Němci ho na jaře roku 1916 potopili u irských břehů. Kromě vzácných šperků, které byly osobním majetkem půldruhá tisíce utonulých cestujících, byly na Luisitanii zlaté mince za sto padesát miliónů dolarů a pruty zlata za padesát miliónů dolarů. (V sále se ozvaly výkřiky.) Krom toho tam byly pečlivě střeženy dvě krabičky s brilianty, které měly být dopraveny do Amsterodamu. Mezi nimi byl i jeden z nejkrásnějších briliantů na světě, Kalif, který měl cenu několika miliónů. Ovšem ani člověk jako Ichtiandr by se nemohl spustit do takové hloubky, za tím účelem bychom museli stvořit člověka (tu prokurátor pohoršeně vykřikl), který by snášel vysoký tlak asi jako hlubinné ryby. Ostatně ani to mi nepřipadá absolutně nemožné. Ale všechno nejde najednou.“

„Zdá se, že si připadáte všemohoucí jako božstvo?“ podotkl prokurátor.

Salvátor nechal jeho poznámku bez povšimnutí a pokračoval:

„Kdyby člověk mohl žít ve vodě, pokračovalo by ovládnutí oceánu, ovládnutí jeho hlubin mílovými kroky. Moře by přestalo být pro nás hrozným živlem, vyžadujícím lidské životy. Pak už bychom nemuseli oplakávat utonulé.“

Všechno obecenstvo v sále jako by už vidělo podmořský svět ovládnutý lidstvem. Jaký obrovský užitek slibovalo pokoření oceánu! Ani předseda se nezdržel a otázal se:

„Ale proč jste tedy neuveřejnil výsledky svých výzkumů?“

„Nepospíchal jsem na lavici obžalovaných,“ odpověděl Salvátor s úsměvem, „a také jsem se obával, že můj vynález by v našem společenském zřízení přinesl víc škody než užitku. Kolem Ichtiandra už byl rozpoután boj. Kdo mě udal ze msty? Zurita, který mi ukradl Ichtiandra. A Zuritovi, než by se nadál, by sebrali Ichtiandra generálové a admirálové, aby člověka obojživelníka donutili potápět vojenské lodi. Ne, nemohl jsem Ichtiandra, ani Ichtiandry odevzdat veřejnosti v zemi, kde boj o moc a ziskuchtivost obrátí i ten nejušlechtilejší objev v zločin a zvýší lidské utrpení. Napadlo mi...“

Salvátor se zarazil a jiným tónem pokračoval:

„Ostatně nechci o tom mluvit. Jinak mě prohlásíte za šílence,“ řekl a podíval se s úsměvem na znalce. „Ne, odmítám čest být šílencem, třebas i geniálním. Nejsem blázen, nejsem maniak. Cožpak jsem neuskutečnil to, co jsem chtěl? Všechny moje práce jste viděli na vlastní oči. Pokládáte-li mé činy za nezákonné, suďte mne se vší přísností. Nežádám o shovívavost.“

Errata:

30.05.2021 16:09