Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Elias)

Zalezl jsem do své kóje. Člověk tady nemá chvilku klidu. Obytné místnosti v raketě Carolus Rex jsou hodně stísněné, aby mohl být co největší nákladový prostor. Každý máme jen takovou úzkou rakev s dveřmi, kde spíme ve svislé poloze, což je v beztížném stavu úplně stejné jako spát normálně vodorovně.

Když jsem skončil dnešní hovor s Marsem, protahovaný čekáním na příchod signálu, napadlo mě poprvé, že můj vztah k Lucce nebyl dobrý nápad. Kdybych jí nedal najevo, že se mi líbí, nemuseli jsme se tolik zamilovat a místo tesknění bych si užíval let raketou.

Dotkl se mě nepříjemný pocit. Že bych ji přestával mít rád? Nikdy ne, slíbili jsme si, že se znovu sejdeme, a mám na notebooku nastavené odpočítávání, kdy to bude. Asi za tři roky, dvěstě jedenáct dní a pět minut. Přežít jednu minutu je k nesnesení v té prázdnotě tady. A stroj času ještě nebyl vynalezen, i když možná už ano... hledám na internetu a divím se své vlastní bláhovosti.

Siréna se rozječela v naprosto nečekaný okamžik. Úlek mne na sekundu dvě paralyzoval, pak trénink zvítězil nad emocemi. Věděl jsem, že nesmím vyrazit příliš prudce, v beztížném stavu bych nezvládl rychlost a pomlátil se o stěny. „Žádný průšvih se nešíří tak rychle, abyste kvůli němu museli zmatkovat,“ tloukl nám do hlavy instruktor při nácviku.

Ke kyslíkovým maskám jsme dopluli s Alanem a Rafim téměř ve stejnou chvíli. Být rychlejší, navzájem bychom se potloukli. Jekot sirény vystřídal autoritativní, uklidňující hlas. „Požár na lodi. Nasaďte kyslíkové masky. Schránky s maskami jsou umístěny v každé kajutě u dveří nebo na křižovatkách chodeb...“

Prvotní úlek ze mne definitivně spadl. Nezazněla tolik obávaná hláška „...toto není cvičení...“

„...v krátkých časových intervalech identifikujte svou polohu přiložením dlaně na libovolný snímač otisků u kteréhokoli vchodu...“

„Jenom cvičení,“ houkl Rafaelovič. „Ty mě zas vyděsili...“

„Opakuji, požár na lodi. Začíná napouštění prostoru ochrannou atmosférou. Ujistěte se, že vaše kyslíkové masky hermeticky přiléhají. Zkontrolujte masku souseda...“

„Náhodou, aspoň trochu zábavy a rozptýlení....“ těšil jsem třídního génia.

„No jo, ale že bych musel zrovna po obědě... Zajímalo by mě, čí to byl výborný nápad...“

Zamlčel se, jako vždy, když ví, že plácá nesmysly. Poplachy jsou naprosto náhodné. Naposledy nám to vysvětloval Konrád a před ním asi sto dalších, už na Gustavu Adolfu. Palubní počítač je spouští, kdy on sám uzná za vhodné, a pokud byly nejméně dvacet čtyři hodin všechny ukazatele v normálu. Pouze kapitán ho může odvolat, ačkoli ani on sám neví, kdy k němu dojde.

„Pozor, důležité upozornění. Koncentrace dusíku dosáhla kritické meze, stále nebyli lokalizováni pasažéři Jyri Nevilainen a Jari Nevilainen. Cvičení přerušeno, obnovuji hladinu kyslíku.“

„Á, kluci stávkujou,“ objasnil nám situaci Rafaelovič. „Dobře vědí, že o každém nezdařeném cvičení se vedou sáhodlouhé protokoly... mstí se...“

Alanovi se to nezdálo. „Co by z toho měli! Myslíš, že by jim prospělo, aby v hodnocení měli 'nespolupracují, brání výkonu spravedlnosti...' a tak všelijak?“

Pomalu jsme dorazili ke kajutě Jyriho a Jariho. Už tam byl nával.

„Nezaclánějte tady,“ rozčiloval se Fekete. „Utíkejte pro kapitána. Nebo pro kohokoli z posádky. Sám se dovnitř nedostanu.“

Při poplachu se automaticky odemykají zámky všech dveří. Improvizované vězení bylo však při cvičných poplaších z pravidla vyňato. Ze zřejmých důvodů je šlo otevřít pouze zvenčí, a to s vědomím alespoň dvou členů posádky. Fekete už dlaň na snímač otisků přiložil, Konrád právě připlouval.

„Z cesty, pusťte mě tam!“ Po malé strkanici přikládá dlaň na senzor, kontrolka zámku se rozsvítí zeleně a Fekete už rozráží dveře. V místnosti se vznáší polštáře a kusy oblečení, jedna kyslíková láhev se dýchací trubicí propletla s nějakým trikem. Druhá je zapasovaná v pootevřeném šatním boxu, jako by ji tam někdo vztekle odhodil. U stropu přidržuje Jari u větrací mřížky bezvládnou postavou svého bratra.

(Jari)

Houkání sirény mne otrávilo. Hned od začátku mi bylo jasné, že je to zase jen jedno z těch cvičení, jakých jsem už zažil tucty. Na druhou stranu jsem si říkal, že pro Jyriho to bude novinka, malé zpestření cesty. Velice brzy pochopil, že skutečné nebezpečí nehrozí, a počáteční úlek vystřídalo nadšení. U masek byl dříve než já a jednu mi hodil.

„Chyba, nejdřív se máš postarat o sebe,“ napomenul jsem ho. „Kdybys to nestihl, tak mně už nepomůžeš.“

Než jsem dopověděl, měl masku nasazenou, tak jsem se snažil ho dohnat.

„Jak se zapíná přívod?“

Ohlédl jsem se na něj. Co mi to povídá! Na Marsu tohle umí každý, aby to neuměl brácha, by byla vážně ostuda. Vycvičené ruce mezitím samy zapnuly přívod kyslíku i do mé masky a já rázem pochopil, co mi chtěl Jyri říct.

„Sakra, je to prázdný!“

Viditelně se lekl, ale hned zase nabyl rovnováhu. „Vždyť celkem o nic nejde, je to jen cvičení, ne? Tak si sednem a až to skončí, tak napíšeme stížnost a budem po nich rajtovat. Když...“

Nedopověděl. Reproduktor právě ohlásil napouštění prostor ochrannou atmosférou. Cvičné poplachy nesmí dojít tak daleko, aby někoho doopravdy ohrozily na životě. Jenomže, také se přišlo na to, že nikdo nikdy nenacvičí nasazování masky tak pečlivě, jako když se kajuty tím dusíkem opravdu napustí.

„Nějaké hadry! Musíme ucpat ventilaci.“

Jyri na nic nečekal, začal rvát lůžkoviny a cpát je k mřížkám ventilace. Nebylo to jednoduché, přívod čerstvého vzduchu, ze kterého začal teď proudit dusík, je rozveden kolem celé stěny, které tu ze setrvačnosti říkáme strop.

„Dusík snad není jedovatý, ne?“ spíš konstatoval, než by se opravdu ptal Jyri.

„Ne, ale dýchat se také nedá.“ Neviděl jsem důvod, proč ho ještě znervózňovat detaily místní vzduchotechniky. Jestli se dobře pamatuji, sklad dusíku je hned za touhle stěnou, takže atmosféra přestane být dýchatelná mnohem dříve.

„Sakra, to vůbec netěsní!“ rozčiloval se Jyri. Různými úpony se snažil přivázat polštáře na mřížku.

Já u podlahy měl situaci jednodušší. Mřížkami zde stará atmosféra odtékala, vzniklý podtlak těsnění sám přidržoval. Nebylo se co divit, že jsem byl hotový dříve. Nedostatek kyslíku již byl citelný. Z počátku jsem se zadýchával, teď už jsem jen lapal po dechu, hlava se točila.

Ještě však není hotovo, musím pomoct Jyrimu. Otočil jsem se k němu. Bez pohnutí se vznášel u stropu. S hlavou přímo u přívodu dusíku začal pociťovat problémy mnohem dříve a ztratil vědomí. Skokem jsem byl u něj, uchopil ho pod rameny a odrazem od stropu se vrátil k podlaze, kde ještě trochu kyslíku zbylo.

Koncentrace kyslíku již byla kritická. Napadla mne poslední zoufalá možnost. Nabrat do nějakého vaku poslední zbytky vzduchu a pokusit se v něm přečkat. Zrakem jsem padl na polštáře u stropu. Kdybych je rozpáral a vyprázdnil povlak... dokázala by taková improvizace zastoupit dýchací vak na dostatečně dlouhou dobu?

Zbytečné úvahy, jiná možnost není. Zase se odrážím a letím ke stropu. Výskokem mé tělo spotřebovalo poslední rezervy kyslíku v buňkách. Z posledních sil sahám po polštáři a ztrácím vědomí.

Lehký vánek mne hladí po obličeji. To, co mne studí do tváře, je mřížka ventilace, ze které proudí čerstvý vzduch. Lapám po dechu, myšlenky se pomalu formují, není mi úplně jasné, co se stalo. Musím něco s polštářem, hmátnu pro něj a udiveně si ho prohlížím, netuším, co s ním dělat. V hlavě se mi pomalu rozsvěcí, rozhlížím se.

Jyri! No ovšem. Stále mi to moc nemyslí, bezmyšlenkovitě k němu zamířím. U podlahy je stále příliš mnoho dusíku, opět se mi zamotává hlava. Podebírám Jyriho a rychle se odrážím nahoru ke zdroji vzduchu. Tlačím Jyriho k mřížce a přikládám ucho k hrudníku. Srdce bije. Moc se mu nechce, ale jasně ho slyším. S dechem si nejsem jistý. Budu muset začít s umělým dýcháním. Stále se na to necítím, navíc v beztížném stavu...

Lomoz u dveří mne přinutí k ohlédnutí. Dovnitř vráží postavy. Chci na ně zakřičet, ale dýchací soustava má stále jinou prioritu, nedokážu jí poručit. Naštěstí to není potřeba. Fekete strhává z ramene vlastní kyslíkovou láhev, letí přímo k nám a přikládá masku k Jyriho obličeji. Po chvíli se začne hrudník pravidelně nadouvat a splaskávat.

„Na ošetřovnu s ním!“ organizuje Fekete záchranu.

„Beru si to na starost, Ištváne. Kluci, pomozte mi s ním,“ obrací se ten druhý, myslím, že mu říkají Konrád, na výrostky, kteří se sem nahrnuli s nimi. „A kdo tu nemá co dělat, tak ven! Pořád to tu není k dýchání.“

„Co se stalo, proč jste si nenasadili masky?“ vyprovokuje mne Fekete.

Dýchání se mi pomalu vrací do normálu. „Masky?“ utrhávám se na něj. „No jo, že nás to nenapadlo, to mě v pilotní škole nenaučili.“ Vztekle Feketemu ukážu kyslíkovou láhev zaseklou mezi prádlem. „Možná jsem zrovna chyběl,“ neodpouštím si jedovatost.

„Prázdná!“ podotkne Fekete udiveně, když se z ní pokusí nadechnout. „Vždyť jsem je před odletem kontroloval.“ Pohledem sklouzne k vestavěnému manometru. „No prosím, ručička je uprostřed zeleného pole.“

„Kdy byla poslední technická kontrola přístroje?“ vmísil se do hovoru právě přicházející kapitán. „Šacoval bych to na zaseklý manometr.“

„Na obou láhvích?“

„Jsou ze stejné série,“ prohlíží kapitán štítky. „Časovaná bomba. Ištváne, až se to tu zklidní, projděte prosím s Konrádem všechny kyslíkové láhve a proměřte je nezávislým manometrem. Upozorněte mne, pokud narazíte na přístroje ze stejné série.“

Rozhlédl se kolem, samozřejmě, že čumilové Konráda neposlechli a nikam nešli. „Všichni nepovolaní opustí místnost, vracíme se do normálního režimu. Já se jdu spojit s dispečinkem. Chci jim položit několik nepříjemných otázek ohledně předletové kontroly.“

Errata:

30.05.2021 13:19