Vítej, návštěvníku!

(Alan)

„Tady jsem ještě nebyla,“ usmála se na mne Jessika, když dveře skladu zaklaply.

Bylo to už vážně k zbláznění. Párkrát jsme se s Jessikou pokusili sejít, ale vždycky nás někdo vyrušil. Carolus Rex vypadá jako velká loď, ale soukromí si na ní neužijete.

Jedno místo mne tedy napadlo hned. Kromě posádky mám přístupová práva jen já a Elias, ale tam jsem si ji právě pozvat netroufal. Co já jsem se jen navymýšlel záminek k návštěvě skladu! Ale všechny mi připadaly tak průhledné, že jsem si nakonec dodal odvahy a pozval ji přímo.

„Už jsem se bála, že tě to nenapadne,“ smetla jedinou větou mé pochyby o vhodnosti prostředí a já měl pocit, že vzduch kolem mě se změnil v čistý kyslík a všechno hoří. Teď jsme tu, ona se na mě dívá, její oči se lesknou v šeru a já zas nevím co říct.

„Tak mi to tu ukaž,“ vybízí mne, když vidí, že se k ničemu nemám. „Tady berete součástky do těch pistolí na laser game?“

„Tady ne, ty jsou v sousední uličce,“ ukážu rukou někam skrz regál. „Tady mají konektory, vidlice, zásuvky...“

„propojovací kabely,“ pomáhá mi.

„Ty ne, ty jsou až na konci uličky.“

„Tak se tam pojď podívat. Chyť si mě,“ zachichotá se a už odplouvá.

Doháním ji. Konečně vím, co udělat, ovinout ruku kolem pasu, přitáhnout a... nevím přesně, ale pak už se uvidí. Dobrý plán, jenomže, co čert nechtěl, v ten nejblbější moment se Jessika otočila.

„Tady jsou ty kabely?“

Dotaz by tak nevadil, ale jak se otočila, poněkud se posunula, já hrábl rukou do prázdna a pak už jsem se neměl jak jinak zabrzdit, než hlavou o regál. Kdyby tu byla gravitace, jistě bych dosedl na zem a na hlavu by mi spadly ty proklatý kabely.

„Jsi v pořádku?“ dívala se starostlivě, jak se držím za hlavu.

„Jasně, v pohodě,“ dělám ramena.

„Strašně jsem se lekla, že sis ublížil. Ukaž, podívám se ti na to,“ zajela mi rukou do vlasů.

Uvedla mne do rozpaků. To, co udělala, by se mi za normálních okolností líbilo, ale boule byla čerstvá a měl jsem co dělat, abych nesykl bolestí.

Asi jsem trochu ucukl, protože se odtáhla a začala znovu nakukovat do regálů. „Tady je kabelů... Vyznáš se v nich?“

Sakra, to nevydržíš trochu bolesti, zlobím se na sebe. Teď už jsi ji mohl mít v náručí! Místo toho otevírám průhledná dvířka boxu a vytahuji nazdařbůh jeden kabel.

„No jasně, třeba tenhle, ten bys mohla znát. Co ty na to?“

Chvíli se dívá na mě, pak sklopí oči na kabel a zamyslí se. „No jo, ten už jsem někde viděla.“ Zavře oči na důkaz, že přemýšlí. Teď, když se nedíváme do očí, mohu si podrobně prohlédnout její tvář. Je hezká, nejkrásnější, potvrdím si již kdoví po kolikáté. Otevírá oči přesně v tom okamžiku, kdy mi dochází, že bych mohl situace využít i jinak, než planým přemýšlením.

„Už vím, to je ten čoko kabel.“

„To ne, ten vypadá jinak. Ale je dost podobný,“ dodávám, když vidím, že ji to zlobí. „Počkej, ukážu ti, jak vypadá.“ Chvíli šátrám v boxu. „Tady ten,“ podávám jí po chvíli sáček s klubem.

„Ukaž?“ natáhne se pro kabel, jediným trhnutím otevře sáček a klubo rozvine.

„Co blázníš! Proč jsi to udělala?“

Místo odpovědi uchopí kabel jako švihadlo, přehodí mi ho přes hlavu a záda až k pasu a silně zatáhne. „Abych si tě mohla takhle přitáhnout, troubo!“

Nebráním se, ruce samy ji berou kolem boků. Její blízkost, měkký dotyk jejího těla... „Ale musíš ho pak vrátit,“ probleskne mi hlavou myšlenka.

„Až příště, zatím si ho půjčím, a pak ho přijdeme vrátit. Jo?“

„Jako spolu?“

„Ne asi, budu ho sem vláčet sama, aby nechyběl při inventuře.“

„Tak to jo,“ chtěl jsem odpovědět, ale ucpala mi pusu polibkem.

(Betty)

Zlostně jsem poklepala na tlačítko podavače. Marně, vystavovací mechanismus byl zablokovaný vzpříčeným podnosem. Molekulární inženýři se rozplývají nad jeho přilnavým povrchem, díky kterému se na něm udrží prakticky cokoli, od drobků až po rozlitý čaj. Jenomže, když se dva takové tácy v myčce spojí...

Zrovna teď mám náladu se s tím peklit, honí se mi hlavou, když šátrám nožem v tenké škvíře a snažím se podnosy oddělit. Konečně! Nožem udržuji horní tác v náležitém odstupu a druhou rukou vytahuji ten spodní.

S vypětím duševních sil s osvobozeným podnosem nepraštím o pracovní desku. Beztíže je nejlepším kurzem netřískání nádobím. Prudký pohyb a už jste v protějším koutě kuchyňky, zvlášť když ten kus nádobí je veletác s půdorysem A dvojky. Takže všechno pomalu, v pohodě, klid, klid...

Zašumění otevíraných dveří mne přimělo otočit se. To, co jsem viděla, mi na náladě nepřidalo. Mezi zárubněmi plápolala Jessika.

„Ahoj, co děláš?“

„Připravuju snídaně pro Jyriho a Jariho,“ zalitovala jsem, že nedovedu dát do intonace více chladu.

„Ty se zlobíš?“

„Ne, proč?“ lhala jsem co možná nejnepřesvědčivěji. „Že jsem kvůli tobě dostala sodu od Gregora a od Cernanový? Prosím tě, že se vzrušuješ!“

„Od Cernanový jsem si to taky slízla.“

„Tak vítej do klubu. Sprdla asi každýho. Naposled Gregora. A ten si to nenechal pro sebe a ještě za čerstva se přišel rozdělit se mnou.“

„Nojo, ale mně už i slíbila, že to bude mít dohru i ve škole. Že na ošetřovně nemám co dělat, že se stýkám se zločincem... se zločincem MEZIPLANETÁRNÍHO kalibru...“

Vyprskla jsem smíchy. Jessice to nejspíš dodalo odvahu a proplula dovnitř. Proplula! Provlnila se, byl to její způsob pohybu. Její vlasy držel v patřičných mezích nános kosmolaku, ale krátká kalhotová sukně ve spolupráci s chybějící gravitací dělala psí kusy. Kdyby nebyla uprostřed sešitá, asi by rezignovala na svou funkci zakrývat to, co má být zakryto. Ale to všechno ta potvora věděla. Věděla přesně, kam až zajít.

„Tak už se nezlob!“

Přemýšlela jsem o tom. O její náklonnost jsem nestála. Na druhou stranu, na lodi před sebou neutečeme...

„Já ti pomůžu s těma snídaněma, jo?“

„To bys uměla?“ kývla jsme spíš na znamení, že jsem její omluvu přijala.

„To nic není, dělala jsem to mockrát pro třídu. Když jsem měla službu, víš? Stačí ohřát pouzdra s čajem a dát upéct chleba. Já upeču ten chleba, jo?“

Než jsem stačila cokoli říct, už vytahovala z mrazáku mražený polotovar.

„Tak jo,“ povzdechla jsem a věnovala se přípravě čaje.

„Já to dávám na tři minuty,“ ozvala se po chvíli od pece, „kolik dáváš ty?“

„Taky tak,“ ohlédla jsem se. „Na čtyři už je kůrka moc tvrdá.“

„Mohla bych jim to i odnést?“

„To by Cernanovou nejspíš kleplo a u Gregora bych asi skončila.“

Za průhlednými dvířky pece se pomalu nadouval papírový sáček s chlebem.

(Jari)

Dávno už nic neříkám, ono už po druhé to taková zábava nebyla, a když je to každý den třikrát, tak to po pár rejpnutích začne lézt na nervy, pak to jen nudí a nakonec zevšední. Posledně jsem Feketemu řekl, že by s tím mohl někde vystupovat, že ve Svět hledá cokoli mají nedostatek situačních komiků. Dnes už automaticky plaveme s Jyrim na druhou stranu kajuty, počkáme, až se otevřou dveře, opatrně nahlédne Fekete, zkontroluje, zda je vše, jak má být, a teprve, když je spokojen, ustoupí stranou ze dveři a obsluha smí donést podnos s jídlem ke stolu. Ale dál ne. Také se nesmí otočit, ale předpisově vycouvat ven. Nuda k zbláznění, divím se, že je to ještě baví.

Jako každé ráno. Jeden tác, dva čaje, dva chleby.

„Jaký máš? Já mám pomerančový.“

„Vím já?“ prohlížím si obal. „Načatý,“ ukazuji na amatérské slepení sáčku na spodní straně.

„Asi to roztrhli, jak je pálily prsty, když chleba vytahovali z pece.“

Konečně jsem sáček otevřel, přes prsty zavanul horký vlhký vzduch.

„To těžko, to by splasklo. Museli to natrhnout už předem.“

„Hm,“ dal Jyri najevo svůj ochabující zájem.

Zarazil jsem se sám nad sebou. Natržený futrál od chleba a máme celý den o čem přemýšlet. Jaké to bude ve skutečném vězení...

Ve zvláštní směsici zadumání, znechucení a nudy žvýkám sousta, bezděčně přesunuji chleba z papírové podložky na přilnavý povrch servírovacího podnosu. Nestojím o poletující drobky.

„Jo, já mám banánový,“ házím opožděné info Jyrimu.

Žádná reakce. Vracím se k jedné z mála zbývajících zábav, opatrně, zrnko po zrnku, jen abych si tu zábavu prodloužil, smetám drobky z papírové podložky na tác. Ještě že tu podložku k chlebu přibalují, co bych bez ní dělal. Takový kousek silnějšího kartonku a jak zabaví!

Zpozorním. Tenhle kousek kartonku je extra silný. Promnu ho mezi prsty, rozdělí se na dva. Dva malé slepené tácky, asi chyba v balírně. Znečištěné kolečko podavače vytáhlo dva čtverce papíru najednou...

Zarazil jsem se v úvahách. Na spodním z tácků bylo rukou něco napsáno. Text je vzhůru nohama, otáčím, protože nemohu uvěřit, že tam velkými tiskacími písmeny opravdu stojí: „ČOKO VE VYSAVAČI“. A kolem spousta srdíček.

Rozchechtané dělnice v továrně? Opravdu by kvůli nějaké povedené špumprnágli s čokoládou lezly do automatického provozu? A co ten natržený obal! Ne, tohle udělal někdo schválně až tady na lodi.

Jyri si všiml mé strnulosti. „Co je?“

„Rozumíš tomu?“ posunuji po tácu papír s nápisem.

„To bylo v chlebu?“

Na zbytečnou otázku neodpovídám. Ostatně, Jyri ani odpověď nečeká. Tváří se zrovna tak hloupě, jako já před chvílí. Pak se krátce nadechne a zatají dech.

„Na něco přišels?“

Neodpovídá, neptám se. Vidím, že už ví, a teď už jen přemýšlí, co udělat.

„Ty víš, co to znamená?“

Ještě chvíli nic neříká, v očích mu blýská.

„To znamená...“ protahuje větu, „že...“ natáhne se pro polštář přichycený suchým zipem ve spacím koutu, „zahájíme“, z ničeho nic mne praští polštářem po hlavě a vítězoslavně dokončí: „polštářovou válku!“

(Fekete)

Že je to bouda, mi bylo jasné od prvního okamžiku, kdy mi Jari volal, že potřebují, aby jim tam někdo přišel uklidit, že se jim roztrhly polštáře a  aerogel poletuje po celé kajutě. Tomu mám věřit? Zvlášť když jsou objektivy kamer zaprášené aerogelovou drtí a nemám přehled o situaci.

Z trezoru jsem vytáhl elektrický paralyzér, na strategické body rozmístil Alfréda a Konráda, nadechl se a otevřel dveře.

Oba provinilci byli na předpisové pozici. Opatrně jsem se rozhlédl. Nic, co by vypadalo jako past, žádné viditelné nebezpečí. Pokud tu nějaké nebezpečí bylo, tak asi sněhová bouře. Celá kajuta byla pokryta jemným aerogelovým prachem elektrostaticky přisátým ke všemu, kam se dostal. Větší kusy se zachytily na mřížkách klimatizace, zbytek ještě stále poletoval vzduchem. Rychle jsem zase zavřel, než se ten sajrajt dostane na chodbu.

„Tak co?“ ozval se z konce chodby Alfréd.

„Prasata, vážně roztrhli polštář.“

„Cože?“

„Vážně, fakt tam...“ něco mne napadlo. „Jestli si myslí, že využijí situace, až tam bude Betty vysávat, tak se spletli.“

„Tak co budeme dělat?“

Rozhlédl jsem se. Nejbližší komora s nářadím byla na konci chodby. Další až někde u můstku, nebylo co řešit.

„Uděláme prostě tohle,“ řekl jsem se zpožděním, které odpovídalo přesunu ke komoře. „Prostě jim dáme, co chtějí. Pojď mi pomoct.“

Vysavač nebyl těžký, ale objemný.

Když jsem znovu otevřel dveře, Jyri a Jari byli stále na svých místech.

„Tady máte vysavač. Ten svinčík si už ukliďte sami. Trocha práce vám prospěje,“ dodal jsem s jistým zadostiučiněním, že se mi podařilo přimět ty dva ke skutečné práci.

Errata:

30.05.2021 13:19