Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Betty)

„Kapitáne, atmosféra je obnovena,“ ozval se z komunikátoru Konrádův hlas. Konečně, kosmický údržbář je na dýchací masku zvyklý, ale i tak jsem pocítila úlevu, když jsem si ji mohla sundat.

„No sláva“, ozvala se výtka v kapitánově hlase. „My už se také vracíme. Ištvána jsme nenašli, snad je v pořádku.“

Při hledání jsme se rozdělili, ale po Ištvánovi se slehla zem. Zato jsme narazili na čtyři zavřené dveře do technických tunelů. Nevilainenovi nejspíš nějak zablokovali přístup k motorům. Děsí mě, o co se tam právě pokoušejí.

„Konráde,“ pokračoval kapitán, „podívej se, z jakého důvodu jsou zamčené dveře do technických tunelů.“

Na chvíli bylo v komunikátoru ticho, pak kapitán rychle dodal: „Ale v žádném případě je neotvírej, musíme se nejdřív ozbrojit a promyslet další postup.“

„Obávám se, že bych je ani otevřít nedokázal.“

„Jak to myslíš?“ nevydržela jsem a v rozporu s protokolem skočila do řeči.

„Nejlépe, když to uvidíte sami.“

V neblahé předtuše jsem zrychlila. Myslím, že ostatní také, protože jsme se v centrální chodbě setkali v téměř stejný okamžik. Za chvíli jsme vpadli na můstek. Konrád seděl u klávesnice a snažil se o něčem přesvědčit palubní počítač. V levém horním rohu obrazovky svítil emblém se zlatým klíčem, byl připojen na servisní kanál.

Asi nás slyšel, protože se ani neotočil. „Podívejte, chybný login nebo přístupové heslo! Nikam mne to nepustí.“

„To se přihlašuješ pode mnou?“ zajímal se kapitán.

„Jasně. I pod sebou, někdo kompletně sestřelil přihlašovací databázi.“

Podívali jsme se s Alfim po sobě. Obešel mne mráz. Oba dobře víme, co se všechno dá v motorové sekci natropit. Když k tomu přidám rukojmí, nezbude než si přiznat, že to nejsme my, kdo na téhle lodi poroučí.

První se vzpamatoval kapitán. „Počítač je pořád ještě v naší části lodi. Konrád půjde do serverovny, a když to nepůjde jinak, natvrdo je odpojí.“

„Když to udělám, tak je sice odříznu, ale nám nepomohu. Navíc musí zůstat většina kanálů funkční, zadní část lodi nesmí být bez řízení. Jinak bych prostě vypnul router a bylo by.“

„Nějak se do toho počítače dostat musíš. Běž se o to pokusit, kdybys potřeboval někoho k ruce, řekni.“

„A my,“ obrátil se kapitán na nás, „probereme zatím možnosti, jak otevřít přechodovou komoru zvenčí. Kdyby se nám to podařilo, dostaneme se na ně komorou v motorové sekci.“.

(Alan)

Jyri a Jari si nás přestali všímat a věnovali se řešení svých problémů. Pokoušel jsem se pochopit, o co se snaží. Jari něco zjišťuje z notebooku, dává povely Jyrimu a ten kmitá mezi ním a motorovou sekcí. Všude se válí odšroubované kryty. Dveře od skladu s nářadím jsou zablokované v otevřené poloze.

Ruce za zády mne začínají brnět, rád bych je protáhl, ale Jari je stáhl k sobě izolačkou s jistotou profesionála. Fekete je na tom ještě hůř, svázali mu i nohy a připoutali k jedné ze vzpěr vyztužující nákladový prostor. Jessika se tiskne vedle mne. Od té doby, co ji Jyri svázal, nepromluvila ani slovo, její nepřítomný pohled mne děsí. Nejdřív jsem na ni měl vztek, jak se k nim chtěla přidat, teď mi jí je líto.

„Měl by tam být... sakra,“ Jari si hraje s vysílačkou v límci skafandru. Zřejmě je kovová stěna mezi ním a Jyrim příliš dokonalé stínění a používaná vlnová délka určená do prázdného kosmického prostoru nestačí k tomu, aby prokličkovala dveřmi a případnými překážkami za nimi. Nakonec to vzdá, kousek popojde a zopakuje. „Měl by tam být svazek kabelů s jasně červenou žilou,“ volá otevřenými dveřmi do motorové sekce. Čoko kabel je příliš krátký, k Jyrimu nedosáhne.

„Blbě tě slyším. Pojď sem, je tady taky přípojka.“

„To bych neviděl na ty tři.“

Ohlédl se po nás. Zřejmě spokojen se zase otočil do dveří. „Tak našels ten svazek? Musíš pak dojít až k desce...“

Přestal jsem poslouchat, protože Jessika ožila. Na sobě nedala nic znát, ale cítím, jak se mne snaží pohladit. Moc se jí to nedaří, jenomže netuší, že mne hladí i po duši. Hřejivé pomyšlení se mění v údiv, jak dokáže takhle zkroutit přivázanou ruku.

„Mám to!“ zakřičí zpoza dveří Jyri. „Jsem u konektoru.“

„Fajn, tak teď odpočítej pátej pin...“

Jessika se na mne udiveně podívala. „Nech mě, nemám na to náladu.“

Uvažoval jsem o tom, co tím chce říct, když jsem pocítil, jak mi ruka zajela do kapsy. Pomalu mi dochází, že ta ruka není Jessiky, natož moje. Musí být někoho, kdo ví, že v kapse nosím skládací nůž.

Snažím se nenápadně otočit, ale ve tmě za námi nic nevidím. Zeptat se neodvážím, nechci si vykoledovat Jariho pozornost. Cítím, jak ruka i s nožem opouští kapsu, tiché cvaknutí pružiny přidržující čepel, a už pozoruji, jak mne někdo odřezává od madla kontejneru a za chvíli se i ruce osvobozují od pout.

Nesmím se pohnout! Napnuté nervy mne nutí vyskočit a uprchnout, ale rozumem vím, že se nesmím pohnout, dokud nebudeme vysvobození všichni, především Fekete. Jen s ním máme nějakou naději. S úlevou protahuji zápěstí, cítím, jak se krev vrací, kam patří.

Úkosem pohlédnu na Jessiku. Evidentně procitla z letargie, nejspíš jí došlo, co se děje. Cítím, jak se chvěje. Chtěl a měl bych ji pevně obejmout, sevřít a utěšit, že všechno bude OK. Tím bych ovšem ohrozil nejen sebe, ale i ostatní, hlavně pak toho neznámého zachránce za mými zády.

Měl jsem to udělat! Měl jsem ji uchopit a nepustit. Bylo by to riziko, ale menší než to, co se stalo. Nevydržela napětí, vyskočila a vrhla se ke dveřím technické chodby, kterou nás sem přitáhli. Dlouhé vteřiny se překvapivě nic nedělo, Jyri něco kutil ve vedlejší místnosti a Jari byl zaměstnán notebookem.

Došlo mi, že čekat na osvobození Feketeho je pošetilost. Vyskočil jsem za Jessikou a doufal, že bude ještě nějakou dobu trvat, než si útěku všimnou. Neradoval jsem se dlouho.

„Stát!“ vykřikl Jari a odhodil počítač. „Utíkají!“

Mohu si jen představovat, že Jyri vykoukl za ním, vidět jsem to už však nemohl, prolétli jsme s Jessikou dveřmi do obvodové chodby. Oknem jsem zahlédl Orion a přes všechny akutní starosti se mi vybavily duši hladící chvíle s Jessikou v observatoři. „To sis vybral chvíli na vzpomínání,“ napomenul jsem se. A pořádně zabral.

Chodby jsou po stěnách vybaveny madly pro usnadnění pohybu. Jak jsem zrychloval, zabíral jsem o ně ve stále se zkracujících intervalech. Cítil jsem, že se útěk zdaří, už mne nemohou dohonit.

„Au,“ vyhrkla Jessika, kterou jsem dohnal, v chvatu přehlédl a narazil do ní.

„Honem, pospěš, jsou pár vteřin za námi.“

Kývla hlavou, ale na rychlosti moc nepřidala. „Já už nemůžu,“ zanaříkala udýchaně.

„Musíš, dokážeš to, přidej!“ Zkouším jí pomoci, ale nemám se zač zapřít, madlo není vždy po ruce. „Odraž se ode mne!“

Jyri a Jari už musí být blízko. Nic neříkají, nekřičí, jsou to profíci, dravci na lovu. Slyším jen šramocení, které se přibližuje. Je mi jasné, že s Jessikou tu správnou rychlost nedosáhneme.

Bezmála jsme narazili do další překážky. Tentokrát jsem to kvitoval s povděkem. Dorazili jsme ke katapultační komoře. Vrážíme dovnitř a na poslední chvíli zavíráme dveře.

Vzápětí se ozve vzteklé bušení. „Otevřete,“ slyšíme tlumeně Jariho. „Stejně budete muset vylézt, jinak se tam udusíte.“

„Alane,“ přitiskla se ke mně vystrašeně Jessika. „Neotvírej, já se bojím.“

Rozhlédl jsem se. Znám to tu dobře, před letem jsme museli projít školením, jak zacházet s únikovou kapslí. Trochu jsem se rozklepal, ale hlas jsem stále ovládal.

„Tak utečeme, vem si skafandr.“

Chvíli se na mne zadívala, pak jen němě pokývla hlavou a začala se opřekot soukat do jednoho z kosmických obleků.

Není to tak jednoduché, nasoukat se do skafandru. Učili jsme se to, nikdy jsem nebyl moc rychlý. Teď na nás ještě doléhalo bušení zvenku. Nejspíš si přinesli i nějaké nástroje, protože jsem zaslechl skřípění kovu o kov.

Nicméně mne mechanická práce poněkud zklidnila, opět jsem mohl střízlivě uvažovat. Když teď sedneme do kapsle a vystřelíme se ven, co se bude dít pak? Únikové kapsle jsou konstruovány pro blízký vesmír, kde je nějaká naděje, že vás zachrání jiná loď. Nebo ji pro vás vypraví. Ale tady? Jak nás najdou!

„Alane, honem!“ Jessika už seděla v kapsli.

„Jessiko, vystup, tohle nemůžeme!“

Poslechla okamžitě, ačkoli netušila, v čem je problém. „Proč ne, co chceš dělat?“

To jsem právě nevěděl.

„Alane!“ vykřikla a ukázala na tenký pruh světla linoucí se ze škvíry u dveří. Těm dvěma se konečně podařilo dveře pootevřít. Škvíra se pomalu roztahovala, za chvíli budou uvnitř.

Náhle jsem věděl, co mám dělat, rozhodl jsem se okamžitě. „Zavři přílbu,“ křikl jsem na Jessiku, ze stěny strhl lano a karabinami připojil na naše skafandry.

„Pořádně se drž!“ ukázal jsem na prázdné držáky skafandrů. Přirazil jsem hledí své přílby, natáhl ruku do záchranné kapsle, vedle křesla nahmátl pojistku, strhl ji a zatáhl za páku katapultu. Půl vteřiny mi stačilo, abych ucukl zpět a také se pokusil něčeho zachytit.

Dveře kapsle zaklaply okamžitě. Dveře komory, teď již z poloviny otevřené, dostaly nový impuls k zavření. Ze zmatku stínů za dveřmi soudím, že to útočníky překvapilo. I tyto dveře s malým zpožděním zajely, čímž byly splněny všechny podmínky k tomu, aby katapultační mechanismus usoudil, že se smí spustit.

Na poslední chvíli jsem prostředek lana omotal kolem úchytu na skafandry, ale už mi nebyl dán čas vyzkoušet pevnost.

Výbušnými nýty držený vnější poklop odlétl ven, skrytý mechanismus vymrštil kapsli do dálky. Atmosféru dosud vězněnou v katapultační komoře již nic nedrželo a vystřelila ven. Konstruktéři nepočítali s tím, že by v komoře někdo mohl zůstat, nebyla uzpůsobena na to, abychom se v tom vichru udrželi.

Ve vysílačce skafandru se ozvalo Jessičino zaječení. Ani já ani ona jsme se na plochých úchytech neudrželi a i se vzduchem doslova vystřelili ven.

„Motá se mi hlava,“ zakřičela Jessika.

Nebyl jsem na tom lépe. Při letu jsme zavadili za okraj komory a teď se točili ve strašných kotrmelcích. Trhnutí, lano se napnulo a bezmála zastavilo můj pohyb. Stále jsem se ještě vzdaloval, ale už velmi pomalu, jak lano dopružovalo.

Ohlédl jsem se po Jessice. Asi jsem v komoře nezafixoval lano přesně uprostřed, její konec byl poněkud delší, ještě se nenapnul, a tak se stále vzdalovala původní rychlostí.

„Neboj se,“ zakřičel jsem do vysílačky. „Lano tě zabrzdí.“

Vzápětí došlo na má slova a i ona pocítila zpomalení. Oba konce lana se našponovaly, improvizované ukotvení další nápor síly nevydrželo a osvobozené lano rezignovalo na funkci záchranného stébla. Decelerací na chvíli propůjčený pocit tíže zmizel, ztratili jsme poslední vazbu s lodí a odlétali ničím nebrzděni do vesmíru. Já téměř neznatelně, Jessika rychleji.

Další cuknutí, tentokrát menší. Lano mezi mnou a Jessikou se napnulo.

„Zkus se přitáhnout lanem,“ vykřikl jsem docela zbytečně. Ve vysílačce by mne slyšela, i kdybych šeptal.

Oba jsme začali ručkovat a za chvíli jsme byli u sebe. Dle všech fyzikálních pouček se moment hybnosti neztratil a protože se podstatně zmenšil poloměr, začali jsme se otáčet kolem naší společné osy. Naštěstí ne příliš rychle.

Obhlíželi jsme situaci. Kapsle vymrštěná katapultem již někam zmizela, my se vznášeli asi sto metrů od lodi a pomalu se vzdalovali.

„Alane, musíme nějak doplavat k lodi.“

„A jak, jak prosím tě!“

„No nějak jako v lodi, tam je taky beztíže.“ začala sebou cukat ve snaze přiblížit se k ní zpět.

Bylo by mne to rozesmálo, kdyby to nebylo spíš k pláči. Jediná možnost záchrany je z lodi, která je teď paralyzovaná těmi dvěma gaunery.

„My se teď nemůžeme pohybovat jinak než pomocí akce a reakce. Jenomže, chybí ta akce. Chtělo by to něco odhodit,“ dodávám spíš pro sebe.

„Alane, vymysli něco!“ prosí Jessika, které také začalo docházet, do jakého problému jsme se dostali.

Její úzkostí přiškrcený hlas mne skličuje víc, než celý ten malér. Kdyby tak bylo co odhodit!

Ano, je co odhodit, nemusíme zemřít oba. Naposledy Jessiku pevně obejmu, počkám, až se naše soustava, naše těžišťová soustava Jessika-Alan natočí tím správným směrem, přikrčím kolena a vší silou odkopnu.

Rotace soustavy Jessika-Alan se zpomaluje. Naše soustava se rozpadá. Jessika křičí, není jí jasné, co se děje, proč se vzdalujeme, hlasivky mám v křeči, nedokážu ji utěšit. Sám bych potřeboval. Vzdálili jsme se na délku lana, začalo brzdit náš pohyb. Ještě bych mohl rozhodnutí zvrátit. S vypětím všech sil odpojuji karabinu od skafandru, cítím, jak mi prochází rukavicí, a pak už jsme opravdu každý úplně sám. Můj jediný pevný bod mizí. Jessika míří k lodi, já se od ní vzdaluji.

(Fekete)

Probral jsem se s šílenou bolestí hlavy. Chtěl jsem otevřít oči, povedlo se to jen u jednoho. Chtěl jsem si sáhnout na obličej, abych ze slepého oka odstranil záslepku, ale nemohl jsem pohnout rukama. Pomalu se rozpomínám, co se stalo. Rvačka, úder do hlavy. Patrně mne pak spoutali. Ruce za zády a teď ještě zjišťuji, že i nohy jsou obmotané jakousi páskou.

Za zády cítím chladnou stěnu kontejneru. Otáčím k ní tvář a snažím se odstranit z obličeje tu hrubou záclonu. Pomalu mi dochází, že je to škraloup zaschlé krve. Konečně osvobozuji tvář a za chvíli se daří otevřít i oko. Rozhlédnu se, migréna zaútočí na plno, žaludek se vzbouří. Rychle zase zavírám oči a čekám, až poleví symptomy otřesu mozku.

„Ištváne, jste v pořádku?“ slyším starostlivý hlas. Nejspíš Alanův.

Opatrně otevírám jedno oko. Alan s Jessikou sedí naproti v místnosti. Nejspíš jsou také svázaní, jinak by jistě přišli blíž.

„Už mi bylo líp.“

„Ticho tam,“ vyštěkne Jari a významně potěžká montážní klíč.

Nemá cenu riskovat, uticháme. Jsem docela rád, i těch pár slov mne vyčerpalo, opět zavírám oko a snažím se nemyslet na bolest.

Nevím, jak dlouho jsem takhle seděl, hodinu? Půl nebo dvě? Možná jsem i usnul, když jsem se po čase probral, byla bolest o poznání menší. Šilhání ještě nezmizelo, ale žaludek se už nehoupal. Mozek je ochotný přemýšlet.

Nejprve musím navázat kontakt s Alanem, možná i s Jessikou, ale nevím, zda jí mohu věřit. Zkouším všechno možné, hlavně mimiku. Možná mi nerozumí, možná mé pokusy vůbec neregistrují. Snažím se navázat oční kontakt.

Po čase se začnou ošívat. Nejprve jsem myslel, že jsem konečně uspěl, později mi dochází, že příčinou jejich neklidu nejsem já. Ty Alanovy pohyby pažemi! Nemohu se mýlit, dokázal nějak rozvázat ruce, teď se o totéž snaží i Jessika.

Jessika vyskakuje a prchá směrem k obvodové chodbě. Alan chvíli váhá, ale brzy vyráží za ní. Nevím, jak bych jim pomohl. Nezbývá než držet palce, aby jejich útěk zůstal co nejdéle nezpozorován.

„Stát!“ vykřikl Jari a odhodil počítač. „Utíkají!“ Odhodil notebook a pustil se do pronásledování, Jyri jen s minimálním zpožděním za ním. Osaměl jsem.

Ze stínu nákladového prostoru se vyloupla postava. „Ištváne, vydržte, jdu vás taky rozvázat.“ Dochází mi, že tohle musí být ten čtvrtý, pro kterého mne poslala profesorka. Mozek asi ještě nejede naplno, není mi jasné, jak se sem dostal, ale musí to být on.

„Ty jsi Elias, viď?“

Jen kývne hlavou a začne přeřezávat pouta.

„Teda, ti vás zřídili.“

Podívám se na bílou košili uniformy pocákanou krví. Fleky se překrývají, každý má velikost dlaně. Nemám odvahu představovat si, jak asi musí vypadat hlava.

Z chodby se ozve šramot.

„Pozor, vrací se!“ syknu a Elias skokem zmizí.

K boxu s nářadím přilítne Jyri, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost. Zbrkle vyhazuje nářadí, konečně najde, co hledal, a zase mizí tam, kde se před tím zjevil.

Po chvilce si Elias dodá odvahy, vrací se a dodělá svou práci. Opět mám volné ruce i nohy. „Honem, musíme jim pomoci!“ Vyskočím, prudká bolest se zabodne do hlavy a bezmála zase ztratím vědomí.

„Jste v pořádku?“ zapochybuje Elias.

„Nic moc, ale ve čtyřech je snad přemůžeme, ne?“ Pospícháme k obvodové chodbě. Dveře jsou stále zablokované v otevřené poloze. Naproti se rýsuje jedno z oken rozmístěných v pravidelných rozestupech po celé chodbě.

„Cítil jste to také?“ zeptal se Elias celkem zbytečně. Otřes se nedal přehlédnout. Také se nedala přehlédnout záchranná kapsle, která proletěla za oknem a pomalu se vzdalovala od rakety.

Vyschlo mi v krku. „To jsou blázni, vystřelili se. To je sebevražda!“

„Podívejte!“

Do zorného pole okna se pomalu dostala postava ve skafandru přivázaná na laně. Po chvíli se ukázal i opačný konec lana s druhým skafandrem. Také se vzdalovali od rakety, ale mnohem pomaleji.

„Snad je ještě šance je zachránit, honem!“

Errata:

30.05.2021 13:19