(kapitán Gregor)

Vystoupil jsem z rakety a zkontroloval uzavření dveří. Měl jsem v plánu dojít po plášti lodi do motorového prostoru pro Jessiku a Eliase a přivést je zpět k ostatním. Úkol trochu moc těžký pro jednoho. Zatímco jsem rozvažoval, jak ponesu paralyzér, zaslechl jsem konec výpočtu.

Jsem rád, že vysílačky fungují. Z vnitřku rakety jsem Alfa a Betty neslyšel. Nevilainenovi nám pravděpodobně chtěli odříznout kontakt se Zemí a vypnuli nejen hlavní parabolu, ale i antény blízké komunikace. Neměl jsem spojení dokonce ani s Konrádem.

Pokouším se zorientovat. „Tady kapitán, Alfréde, co se děje?“

„Konečně, kdes byl!“ ulevil si spíš pro sebe. „Snažíme se najít Alana. Pořád mluví, abychom ho slyšeli, a my se různě natáčíme. V určité poloze antény je signál nejslabší. Snažíme se zjistit alespoň směr, kterým hledat.“

„Hon na nebeskou lišku, dobrý nápad. Ty nebo Betty? Jak to jde?“

„Je to na draka,“ odpověděl na plno, dříve než si uvědomil, že ho ten nešťastný chlapec také slyší. „Digitální přenos. Buď slyšíme perfektně, nebo vůbec. Směr jsme vytyčili, ale se strašně velkým rozptylem.“

„Takže se místo toho bavíte výpočty,“ dodávám suše.

„Matematika dává člověku nadhled nad každodenními problémy,“ poznamenal Rafaelovič.

Jeho přemoudřelost mě popudila. „Už tam máte profesorku?“

„Jo, před chvilkou přišla.“

„Předej jí prosím vysílačku a děkuji ti za snahu.“ Takové samozvané poradce mám nejradši. Počkej, hochu, až se budeš muset soustředit na víc věcí, než je v tvých silách. Pak uvidíš, jaký budeš mít nadhled. Zvedl jsem oči k nebi a zadíval se na hvězdy.

V tu chvíli bych si nejradši vlepil facku za nápad, který mi konečně přišel do hlavy. Že mě to nenapadlo dřív!

„Alane, znáš souhvězdí?“ zeptal jsem se bez okolků a opožděně mi docházelo, že ta dnes nikoho nezajímají. Betty a Alf jsou mimořádně dobří, určitě je znají, ale jinak vím o kosmonautech, kteří o souhvězdích nemají páru. K naší práci je nepotřebujeme. A co dnes znají školní děti?

„Vidím Carola Rexe v Perseu,“ řekl Alan. „Špička rakety ukazuje na Algol.“

(Alan)

Myšlenka je jasná. Jestliže vidím Carolus v Perseu, oni mě musí hledat přesně na opačné straně nebeské klenby.

„Souhvězdí Vlka,“ říká Betty. „Alane, letíme za tebou.“

Nemusím už odříkávat čísla. Prohlížím si hvězdy. Jsou všude kolem dokola. Září na temné obloze, porušené jen jedním cizím tělesem: raketou Carolus Rex, mnohatunovým kolosem ze železa a jiných kovů. Obrovská masa rakety se vzdaluje. Zdá se mi, že se propadám do hloubky.

A teď si představ, že tohle už je konec. Odlétáš od rakety a třeba tě už nikdo nedostihne. Betty s Alfem možná nemají dostatek pohonné látky a než se k tobě dostanou, budou muset otočit.

„Hrdinská smrt,“ napadlo mě. Udělal jsem, co se dalo. Unikli jsme s Jessikou těm gaunerům, pomáhal jsem jí do poslední chvíle. Zachoval jsem se správně. Ale ona mi řekla něco ošklivého. Ne mně, Jyrimu řekla: jestli chceš, uteču s tebou.

Proč mu to řekla? Možná ze strachu? Už ho přece nemá ráda. Není nikdo třetí, jen my dva. Promítají se mi obrazy. Jsme s Jessikou v observatoři. Učíme se spolu v jídelně, Jessika je zamyšlená. Jsme ve skladu, ta podivná scénka s čoko kabelem. Zvláštní kabel na připojení servisních zařízení. Když je potřeba připojit notebook na řídicí systém rakety, jako to měli Jyri a Jari.

Jako bych najednou dopadl na pevnou zem. Sháněla čoko kabel pro Jyriho. Ne, asi jsem si jen poskládal fakta špatně k sobě. Proč by...?

V mysli se mi zjevuje děsivý obraz, který dává smysl. Čoko kabel pro Jyriho. Vězni ho potřebovali k ovládnutí lodi. Jessika a Jyri. A jeden ochotný kluk, kterého je lehké zlomit.

Hrdlo se mi sevřelo. Jessiko, ty nejsi taková.

Ale jiný hlas uvnitř mne řekne: Jaká? Od Krempnera k Jyrimu a nazpátek, a náhodou třeba i k tobě. A najednou jsi sám v krásném černém vesmíru s bludičkami hvězd. Sám s myšlenkou, že tě podvedla.

Promýšlím různé varianty. Nekonečně, v kruzích a smyčkách.

Odpusť mi, ozve se zase hlas uvnitř mě. Odpusť.

Nejprve ten hlas nechápu. Komu to říkám?

Odpusť mi, Jessiko. Odpusť mi, Jessiko, je mi líto.

Co mi má odpustit?

... že už tě nemůžu mít rád. Lhala jsi mi. Je konec.

(Betty)

„Jak daleko je Alan?“ ptám se.

Alf ťuká na displej, při tom tiše opakuje hodnoty, o kterých před chvílí mluvil Rafaelovič. Chytrý kluk, nemusel ho kapitán tak setřít. Na druhou stranu chápu Gregorovu nervozitu. Stačí nepatrná událost a svůj kapitánský diplom bude moct vyndat z ozdobného rámečku.

„Je asi jeden a půl kilometru od nás,“ říká Alf.

Zadávám polohu do ovladače křesla. Manévrovací jednotka už sama zvolí optimální strategii přibližování. Raketové křeslo umožňuje pohyb do všech stran, podle toho, ze kterých trysek vystupuje stlačený dusík. Otvírání a zavírání trysek řídí počítač, já jenom udávám požadovaný směr.

Vydáváme se přesně opačným směrem, než je Perseus. Obracím se od rakety do prostoru a prohlížím si oblohu. Jak je vesmír rozlehlý. Normálně, když pracujeme venku, všechnu pozornost mi zaměstnává prohlížení Carola Rexe. Znám podrobně všechny součásti obrovské rakety a nezajímá mě volný prostor kolem. Prázdnota, do které teď poletíme spolu s Alfem. Jestli se nemýlím, naším cílem bude... „souhvězdí Vlka?“

„Taky myslím, že Vlk,“ souhlasí Alf. „Připravena, Betty?“

„Připravena,“ říkám nahlas a v duchu si dodávám: s tebou, Alfi. Vzlétáme spolu do dálky.

„Alane, letíme za tebou,“ snažím se povzbudit ztraceného.

Raketová křesla nabírají postupně nejvyšší rychlost. Minuty utíkají. Až budeme na místě, měli bychom si úkol rozdělit. „Budeme se každý dívat na polovinu oblohy,“ navrhuji. Vlka máme přímo před sebou. Já budu pozorovat vlevo od něj, Alfi vpravo. Letíme, pořád letíme.

„Alane, vidíš nás?“

„Ne.“

Je zbytečné otázku častěji opakovat. Nesmíme se zneklidňovat. Zatím neměníme směr, abychom šetřili dusík. Potřebujeme pohon jen na změnu rychlosti a manévrování, ale nikdo neví, kolik manévrování nás ještě čeká.

Alf ukazuje rukou. V mžiku mi dochází, že nechce mluvit nahlas, dokud si není jistý. Zdá se mi, že má pravdu, je to postavička ve skafandru.

„Alane, vidíme tě v oji Velkého vozu,“ říkám co nejklidněji.

„Já vás vidím ve Fénixu.“ Alanův hlas zní jinak, ne tak vyrovnaně jako dřív. Vydrž, šeptám mu v duchu.

„To je přesně naproti. Letím k tobě.“ Alfréd mi mávl a vydává se k Alanovi.

Cítím, že se ve mně všechno rozechvělo. Tahle nervozita je dobrá, namlouvám si. Když jsem nervózní, dobře to dopadne.

Alf chytil Alana, otáčejí se, pak naberou směr, opravují směr, opravují směr znovu, roztočili se. „Gott der Gerechte,“ vrčí Alfréd. „To ovládání nějak nefunguje...“ Rychle vyrazili vpřed, ale zase špatným směrem.

Čekám, že se ozve kapitán, ale v éteru je ticho. Alf manévruje různými směry, konečně se s Alanem pohybuje přibližně ke Carolu. Přidávám se k nim. Za chvíli odchylka narostla, Alf ji chtěl asi opravit a znovu se oba roztočili. Brzdím, abych jim neuletěla.

„Doteďka to fungovalo...“ Alf pustil Alana a zkouší manévrovat sám. „Je to v pořádku. Teď, když tě chytím, náš pohyb se sečte...“

„A hmotnost se sečte,“ napadlo mě.

„Zatracená jednotka,“ rozčiluje se Alf. „Ten počítač má program jen pro jednoho člověka!“

Někde uvnitř mě zaklepal strach.

„Program vypíná a zapíná trysky,“ vysvětluje Alf už klidněji, „podle toho, jakým směrem chci letět.“

„A nemůžete je ovládat manuálně?“ pípnul Alan.

„Možná se to dá někde nastavit, ale stejně bych dobře neodhadl, jaké trysky zapnout. Záleží na tom, kde máme těžiště.“

Dívám se do dálky na Carola Rexe. Okno jídelny odsud vypadá jako malá svítící muška.

„No nic, poletíme přibližně a budeme měnit směr,“ oznamuje Alfréd nejistým hlasem.

Jeho obavy se ukazují jako oprávněné. Při každé změně směru potřebují několikrát manévrovat, než je výsledný pohyb nese k raketě. Každou chvíli musí opravovat odchylku. Snažím se držet u nich a manévrovat přitom co nejmíň, protože vím, co přijde. Jen aby byl Carolus Rex co nejblíž, až k tomu dojde. Zatím se k němu vytrvale přibližujeme...

„Betty, došel mi plyn. Poleť k nám.“

Teď se držíme všichni tři a manévrování je ještě horší. Podařilo se nám nabrat směr na Carolus, letíme.

„Zatím to nech,“ radí Alfréd. „Jsme tak o dvě tři šířky lodi vedle. Pak se srovnáme. Gregore, slyšíš nás?“

Je zvláštní, že se Gregor pořád neozývá.

(Alan)

Nejradši bych se úplně vypařil, abych Alfrédovi a Betty nepůsobil problémy. Obcházejí mě černé myšlenky, překvapivě jasné a klidné. Oni mě nemůžou opustit a zachránit se. Jejich osud je spojený s mým. Míříme ke Carolu, u rakety začne vyčerpávající manévrování znova.

„Gregore, jsme u rakety, potřebujeme pomoc,“ opakuje Betty do vysílačky.

Žádná odpověď. Rozeznávám části rakety, trysky, konstrukce k upevnění nákladu, plášť smontovaný z oblých panelů. Betty mění směr letu. Jsme blíž a ještě blíž.

„Ještě trochu doleva,“ šeptá Alf. „Ještě kousek.“

„Nemáme plyn,“ hlesne Betty. „Dávám maximum.“

Náš pohyb vede podél těla Carola Rexe. Když si v duchu prodloužím naši dráhu, je zřejmé, že mineme jednu z antén a budeme pokračovat do černých dálek vesmíru.

„Musíte chytit tu anténu,“ zazní Alfrédův hlas. „Alane, natáhni se co nejvíc doleva.“

Ani tak nedosáhnu. Anténa se blíží.

„Alane, chytnu tě za nohy,“ navrhuje Betty. „Musíme se co nejvíc natáhnout.“

„Betty, já tě taky chytnu za nohy,“ přidává se Alfréd. Vytváříme něco jako lidskou pyramidu. Řetězec, který má dosáhnout až k anténě.

Asi dosáhneme, ale budu muset chytit anténu a svou silou zbrzdit náš pohyb. Máme setrvačnost, která mě za chvíli udeří. Natahuji ruce.

Teď! Držím se co nejpevněji kovové tyče. Pod jednou rukou cítím malý výstupek, asi šroub. Držím se i toho výstupku. Nepustím. Prsty mám sevřené v křeči.

„Alane, drž se,“ hlesl Alfréd, když tah pominul. „Jdu k tobě.“

„Počkej, Alfi, podám ti ruku,“ ozývá se Betty.

Z největšího nebezpečí jsme venku a trocha akrobacie na hrazdě už se zvládne.

„Za chvíli budeme moct vystupovat v cirkuse,“ žertuje Alf. „Viď, Betty? Všechno v pořádku? Škoda, že nás neviděl Gregor.“

Oddychujeme, sedíme na anténě a díváme se na cestu, kterou máme ještě urazit ke hlavnímu vchodu.

„Možná nefunguje spojení,“ míní Betty.

Okna rakety svítí do tmy. Uvnitř nikoho nevidím.

Errata:

30.05.2021 13:19