Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(kapitán Gregor)

Vzpomněl jsem si na Betty. „S tou harpunou vypadáš, jak když šel kapitán Achab zapíchnout Moby Dicka,“ smála se mi, když jsme s Alfem připevňovali elektrody na konec tyče. Dva kovové hroty na dlouhé násadě skutečně více připomínaly zbraň velrybáře, než nástroj k uštědření elektrického šoku.

Jak bych tu teď ocenil jejich přítomnost. S nimi bych Jyriho a Jariho určitě zvládl snáze než s Eliasem a Jessikou za zády. Když mi ti dva nesouvisle vylíčili, jak je zalila vlna kryogenního okysličovadla, došlo mi, že čekat na Alfa a Betty není na místě.

„Nebude nebezpečné tam jít bez skafandru, kapitáne?“

„Bez něj máme šanci, že nebudeme nápadní. Skafandry jsou hodně lesklé, ta bílá barva v šeru úplně svítí.“

„A to okysličovadlo?“ připomněl Elias.

„Není jedovaté, jen nedýchatelné. Co neobstarala ventilace, to se rozptýlilo. Spíš dávejte pozor, jestli se někde něco nehýbe. A hlavně ticho. Až otevřu dveře komory, nechci slyšet ani slovo.“

Elias kývl. „Jasně, nesmí nás slyšet. Ale myslím, že po té ledové sprše nebudou klást odpor.“

Také jsem si to myslel. Buď budou na pokraji smrti podchlazením nebo budou pomalu roztávat a nabývat síly. Jedno i druhé si vyžaduje okamžitý zásah. Sevřel jsem pevněji harpunu a protáhl se škvírou v otevírajících se dveřích.

Konrád ležel přesně tam, kde Elias popsal. Rozvalená stěna nádrže přidržovala část jeho těla u podlahy. Silná vrstva jinovatky na obličeji se zamrzlou grimasou plnou děsu mne nenechala na pochybách, že tady už je na veškerou pomoc pozdě.

Před očima se mi odehrál celý příběh. Nádrž kryogenní kapaliny praská. Trhlina je na kratičký okamžik úzká, téměř neznatelná vlasová škvíra. Rychle roste do délky a zároveň se hrozivě otevírá. Když dosáhne dna válce, skokem se rozevře na šířku plného průměru nádrže, plát obalu se napřímí. Masa mrazivé vypařující se tekutiny se valí všemi směry, výkřik plný hrůzy nezamrzá u úst, ale už někde v útrobách, mozek v zoufalé křeči vysílá všem končetinám rozporuplné signály k útěku. Zprvu překotně, později se slábnoucí frekvencí i intenzitou. V několika sekundách ovládne celou scénu ticho. Hrobové ticho. Jen líné obláčky zmrzlé páry neslyšně roznáší mráz pryč z epicentra, kondenzují na konstrukci a pomalu se rozplývají.

Přejížděl jsem očima pečlivě po okolí a snažil se mezi troskami zaostřit známé obrysy. Pistole je priorita, docházelo mi. Jestli ji nenajdeme co nejdřív... S obavami jsem se ohlédl po Eliasovi a Jessice. Oba se bez pohnutí dívali na jedno místo, jako by nedokázali odtrhnout pohled, a Jessika si zakrývala ústa rukou.

Sledoval jsem směr její napřažené pravice. Ukazovala na Konrádovu dlaň. Přesněji řečeno na místo, kde by dlaň za normálních okolností byla. Jeho paže končila u zápěstí, v ráně se mezi škraloupy zmrzlé krve bělal konec vřetenní kosti.

„Oni mu usekli ruku,“ zašeptal Elias. „Chtěli tu jeho pistoli...“

A protože tu nejsou, znamená to, že už se jí zmocnili, dodal jsem pro sebe. Až s ní proniknou do obytného prostoru mezi hejno dětí, žádná síla je nepřemůže. Zaposlouchal jsem se. Je možné, že se ještě zdržují někde tady. Občas jsem zaslechl jakoby ozvěnu hlasu, která by tomu nasvědčovala.

„Schováme se tam,“ ukázal jsem namátkou na jeden z bližších nosníků. Děti mě bez hlesu následovaly.

Ve stínu nosníku jsem se obrátil na Eliase. „Budu potřebovat tvoji pomoc.“ Vysvětlil jsem mu plán, že ve dvou zaútočíme na dva, pokud nám vyjde moment překvapení.

Podíval se na mě vážně. „Jste si jistý?“

„Ano. Je nutné zabránit tomu, aby se dostali na příď.“

„Ale ne. Myslím, jestli jste si jistý, že to vyjde.“

Cítil jsem, že teď mezi námi musí být absolutní upřímnost. „Jasně, že ne,“ šeptl jsem. „Je tu riziko. Myslel jsem, že ho přijmeme, protože teď s nimi aspoň můžeme bojovat. Kdyby získali rukojmí, bude pozdě. Jsme tu s nimi zavření v jedné plechovce jako sardinky.“

„No,“ povzdychl si ztěžka.

„Ale jestli se ti nechce...“

„Ne, máte pravdu. Půjdeme na ně.“

Stiskl jsem mu zápěstí.

(Jyri)

„Kruci,“ ulevil si Jari, „on zablokoval úplně všechno.“

„Můžeme aspoň ovládat dveře?“

„Říkám všechno! Tohle je nám na draka“ zasyčel vztekle a zaklapl notebook.

Počáteční euforii, že jsme nezmrzli, vystřídala skepse. Voda v nádrži nás sice před zimou zachránila, ale natekla otevřenými hledími pod skafandry, ze kterých se tak staly neohrabané pytle. Sundali jsme je a v mokrých šatech se ohřívali u výfuku klimatizace. Po náhlém ochlazení se topení spustilo naplno. Z hloubky žhnuly topné spirály, nicméně nad přechlazeným vzduchem vítězily jen pozvolna. Zíral jsem na ně a v duchu je pobízel k většímu výkonu. Moc to nepomáhalo. Když pak začal dorážet hlad, morálka klesla k bodu mrazu. Žvýkal jsem potravinový koncentrát a toužil po horkém kafi. V cele bych ho měl i s donáškou.

„Vzdáme se?“ nadhodil jsem a skoro si i přál, aby Jari kývl.

„Blázníš?“ vyštěkl. „Konrád zablokoval práva všem. Asi je chtěl obnovit později, až nás beze svědků vyřídí. Oni jsou teď na tom stejně jako my. Vyhraje ten, kdo první obsadí server a připojí se přímo.“

„Ostatní nejspíš předpokládají,“ skočil jsem mu do řeči, „že je u serveru pořád Konrád. Máme výhodu.“

„Navíc,“ dodal s úsměvem, „jsou stále zablokované dveře, tak nás nebude nikdo otravovat.“

Mimoděk jsem se otřásl. Věděl jsem o Jariho univerzálním klíči víc, než jsem chtěl.

„Jen aby...“

Nedořekl jsem. Ve stínu za Jariho zády se něco pohnulo. Jari nejspíš zaslechl to, co já viděl, protože se náhle otočil.

„Kde ses tady...“ vyhrkl. Nestačil vůbec nic. Kapitán Gregor, jako by se zhmotnil ze tmy, stál nejednou necelé dva metry od něj a zabodl mu do jamky pod klíční kostí nějakou tyč.

Jariho tělo se propnulo a začalo se křečovitě chvět. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, co vidím. S elektroparalyzérem (a ta Gregorova tyč nebyla nic jiného) jsme s bráchou experimentovali už dávno. Výboj se na zlomek sekundy vydržet dá, zkoušeli jsme, kdo snese víc. Ruka, noha i břicho. Žádný problém, sval sebou škubne, ruka na chvíli zchromne, při delším kontaktu křeč roste. Gregor byl profík, šel po krku a nenechal Jariho vyklouznout. Vteřina, dvě, tři, Jari už přestává chroptět, pomalu ztrácí vědomí.

„Ty srabe!“ zařval jsem konečně a vrhl se na Gregora. Proti jeho váze jsem neměl šanci, ale odvedl jsem pozornost. Otočil paralyzér proti mně, Jariho tělo bezvládně odplulo.

„Uklidni se, nebo to pustím i do tebe,“ namířil tyčí na můj krk. Zastavil se dost daleko na to, abych mu ji mohl vyrazit z ruky.

Nemělo cenu pokračovat, brácha byl mimo nebezpečí, nic dalšího se dělat nedalo.

„Eliasi,“ pokračoval Gregor, „prohledej Jariho, musí mít u sebe pistoli.“

Ani nevím, co mne udivilo víc, jestli to, že je tu Elias, nebo že Gregor ví o pistoli. Dostal jsem vztek na Jariho, kdyby mi pistoli nechal, jak jsem chtěl... kdyby, to jsou marné úvahy, ale přivedly mne na něco jiného. Když se k pistoli dostanu první...

Zpozorněl jsem. Elias se chystal udělat chybu a Gregor si toho nevšiml. Sám stál blízko stěny, aby se Elias dostal k Jarimu, musel ho obejít z druhé strany a dostat se mezi nás. Nenápadně jsem couvl, abych mu průchod usnadnil. Nechal se nalákat.

„Tudy ne,“ uvědomil si Gregor konečně ošidnost konfigurace.

Teď už nebylo nač čekat. Uskočil jsem stranou, v letu zachytil Eliase, strhl ho na sebe jako štít, zapřel se o podlahu a mrštil jím proti Gregorovi. Rychlost to nebyla nikterak závratná, ale než se ti dva rozmotali, byl jsem u Jariho. To ale nestačilo, pistoli měl až v pravé stehenní kapse, další dvě vteřiny zdržení. Přesně tolik, kolik Gregorovi stačilo, aby mne dohnal.

Na rameno mi dopadla těžká ruka. Evidentně neměl paralyzér u sebe, to by ho už použil. Ani ho nepotřeboval. Silou, které se nedalo vzdorovat, mi zkroutil ruku za záda. Pokusil jsem se zasáhnout ho pěstí druhé ruky, nešlo to, moc svobody pohybu mi nedopřál, bolest ze zkroucené ruky vystřelovala po celých zádech.

„Tak se nemel, nebo si tu pazouru vyhodíš z ramene,“ hučel do mne, zatím co šacoval bezvládného Jariho.

„Mám ho prohledat?“ nabízel se Elias.

„Není třeba,“ sáhl Gregor Jarimu konečně do té správné kapsy.

Uslyšel jsem dvojí cvaknutí pojistky. Tam a zpět, odjištěno a zase zajištěno.

„Zdá se, že je v pořádku.“

„To víš, že je v pořádku, to ještě poznáš,“ vybičoval jsem se k zoufalému pokusu vykroutit se a sebrat mu zbraň. Samozřejmě neúspěšně, výsledkem byla jen prudká bolest v rameni.

„Hergot, tohle si rozmysli, prát se s někým, kdo má v ruce pistoli! Děti nestřílím... nechci ti ublížit... tak se zklidni.“

„Mám ho omráčit?“ zajímal se Elias.

Otočil jsem se po něm, ten bastard držel v ruce paralyzér a jen se klepal ho použít.

„Jyri, vzdej se, prosím.“

Kdybych dostal ránu paralyzérem, nezkoprněl bych víc.

„Tak ty jsi tu taky, Jessiko?“

„Jo, unesl jsi mě, vzpomínáš?“

„Neunesl, víš dobře, jak to bylo,“ dal jsem do řeči tolik bolesti, kolik se jen vešlo.

„Jessiko,“ vpadl do řeči kapitán, „nebav se s ním.“

„Má pravdu pan kapitán. Přece se nebudeš zahazovat s poraženým. Ty můžeš milovat jenom vítěze, viď?“

„Tak milovat, jo? A tohle,“ ukázala na monokl, „jsi mi udělal taky z lásky, viď!“

„Tohle mě opravdu moc mrzí,“ řekl jsem zkroušeně. „Nechtěl jsem tě praštit doopravdy, to mělo být jen divadlo pro ostatní.“

„Opravdu?“

„Jessiko,“ kapitán mne uchopil zezadu za ruce, „okamžitě se s ním přestaň bavit!“

„Opravdu! Ať ti o mně budou říkat cokoliv, mě na tobě strašně záleží...“

„Přestaň jí blbnout hlavu!“ Gregorův hlas zněl už docela nakvašeně.

„Všechno to byla jen Konrádova intrika...“

„Já tě vážně... Jestli nezmlkneš, tak tě omráčím. Eliasi, pojď sem s tím paralyzérem.“

Potřeboval jsem natáhnout čas, třeba se Jari mezitím probere. Viděl jsem, že Gregor nemyslí výhrůžku vážně, malé divadlo ale škodit nemohlo.

„Ne, elektřinu ne!“ začal jsem sebou házet, že mne Gregor sotva udržel.

„Neřvi, nikdo ti neublíží.“

Zkoušel jsem se Gregorovi vykroutit. Nešlo to, i když jsem mu dával pořádně zabrat. Konečně jsem ho zasáhl patou do holeně.

„Sakra, ale že tě opravdu omráčím.“

Elias znovu sáhl po paralyzéru, mezi elektrodami přeskočily modré jiskry, ozval se praskavý zvuk elektrického výboje a vzduchem zavoněl ozón.

„Nech toho, Jyri, nebo to vážně použiju,“ řekl temným tónem, který mne neměl nechat na pochybách.

„Tak si posluž, srabe,“ znovu jsem kopl Gregora a druhou nohou se pokusil zasáhnout paralyzér.

„Jak chceš,“ ztvrdl mu hlas a zaútočil.

„Ne, neubližuj mu!“ zaječela Jessika a vrhla se mezi nás.

„Ty káčo,“ neodpustil si Gregor, ale Eliasův paralyzér vychýlený Jessikou tím nezadržel.

Zato já mohl volnou rukou doladit jeho dráhu přesně tam, kam jsem potřeboval. Zvuk jisker přeskakujících mezi elektrodami utichl. Musel utichnout, tak je tomu vždy, když si elektrický proud najde snazší cestu, v tomto případě přes Gregorovu ruku.

Elias okamžitě poznal omyl a zbraň vypnul. Na zchromení Gregorovy paže to ale stačilo. Té paže s pistolí. Kapitán se rázem ocitl v neřešitelné situaci. Když si nepomůže druhou rukou, pistoli mu vykroutím. Když si druhou rukou pomůže, bude mne muset pustit. Rozhodl se pro druhou variantu, ale nebyl dost rychlý. Měl jsem dostatečný náskok na to, abych chytil pistoli za hlaveň. Na chvíli jsme se ocitli tváří v tvář, pokrčil jsem nohu a prudce odkopl. Gregorovo tělo odplulo dozadu, zdravá ruka se pokusila o výpad, ale nedosáhla. Pravá ruka stále v křeči svírala pistoli, ale já držel pevně. Nemohl nic dělat. Nohy ztratily oporu, levačka na nic nedosáhla, jediný pevný bod byla pistole, o kterou pomalu přicházel. Ztrnulý ukazovák zabral za lučík. Nebýt pojistky, vyšla by střela.

„Vůbec se ke mně nepřibližuj,“ zahrozil jsem Eliasovi, jakmile byla zbraň v mých rukou.

Jessika se zatvářila vyděšeně, až jsem se málem zasmál. Schovala se za Eliase. Ten ji opravdu kryl. Zadíval se na mě, jako by mě chtěl probodnout očima.

Namířil jsem na něj. Chlapečku, tomuhle se říká morální vítězství. Máš smůlu, nebude ti nic platné, protože pistoli mám já.

„Neblbni!“ zařval Gregor.

„Já můžu kdykoli zmáčknout! Jak mi zabráníte?“

„Snad máš trochu rozumu v hlavě, abys...“

„Držte klapačku!“ vyjelo ze mě. On za mě do basy sedět nepůjde. Nikdo mi nepomůže, zatím nikdo. Držím Eliase na mušce a letmo hodím pohledem na Jariho. Snad ho Gregor neoddělal, měl by se začít probírat.

„Nikdo se ani nehněte,“ říkám zřetelně a důrazně, abych získal čas.

„Dobře, Jyri.“ Konečně známý hlas. Jari mluví ztěžka a pak strašidelně zachraptí, chudák, poznávám, že je to smích. „Teda Gregore, gratuluju k průseru. Jestli o toho kluka nechceš přijít, dohodneš se s náma.“

Gregor neodpovídal, slyšel jsem jen Jariho hlasité nádechy a výdechy.

„Přebíráme velení lodi,“ pokračoval po chvíli Jari, „a ty nám budeš pomáhat s řízením a s přistáním. My ti za to slíbíme, že se děckám nic nestane. Souhlasíš?“

„Jak chcete,“ zavrčel Gregor. „Jari, jestli přebíráte velení, odpovědnost je na tobě. Jestli přistaneme bezpečně...“

„O nic jiného nám nejde,“ ušklíbl se Jari.

Získali jsme tři rukojmí a cesta k serveru byla volná. Dveře jsou sice zamčené, ale Konrád si jistě zařídil, aby na otisk jeho dlaně reagovaly. O vše ostatní se postará Jariho univerzální klíč v levé stehenní kapse, o jehož podstatě bych raději nic nevěděl.

Errata:

30.05.2021 13:19