Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Fekete)

Už jednou jsem Alfréda obdivoval, když jsem ho viděl při práci s improvizovaným nářadím. Tentokrát měl brašnu s pořádným nářadím. Někdo na Lagrangi věnoval výběru mimořádnou pozornost, takže s několika málo přesně padnoucími klíči dokázal Alf během pár minut elektricky odpojit jednu z raket věnce.

Tak to bylo domluveno, Alf odpojí raketu, já budu hlídat... Teprve tady mi došla nesmyslnost mého úkolu. Co budu hlídat? Jestli někdo nejde a případně písknu? Někdo mohl přijít jedině z přechodové komory ústící nedaleko. Další nebezpečí představovaly kamery a okna. V průvodní zprávě, kterou jsme nalezli v ravenu, nás ujišťovali, že kamery oslepí laserovým impulsem a okna budou zakryta radiačními žaluziemi. Prvnímu jsem rozuměl a věřil, druhému jsem nevěřil, ale viděl, že se tak stalo. Zatímco o laseru toho napsali, hlavně, že se nesmíme ve stanovený čas ohlížet, aby nás paprsek neoslepil, k žaluziím padlo jen pár nic neříkajících řádek o nějakém plazmoidu.

A právě tyhle žaluzie se právě začaly otevírat. Mrsknul jsem sebou tak hbitě, jak jen mi to neohrabaný skafandr dovoloval. Naštěstí je kolem raketového věnce dost míst, za které se dá ukrýt. Horší je to na druhém konci, kde jsme zaparkovali raven s Alanem a Eliasem. Bylo by naivní domnívat se, že se takový stroj dá dokonale schovat. Nezbývalo, než doufat, že Jyri a Jari napřou pozornost k místu závady, tedy k raketovému věnci, a raven jejich zraku unikne.

Rozevírající se žaluzie hodila do mé přílby odlesk. Slunce nesvítilo na Carolus pouze z boku, ale téměř od přídě. Zatraceně dobrý důvod, proč neotálet s ukrýváním. Když se zpozdíme, nemohou nás v takovémhle nasvícení přehlédnout. Zároveň jsem si uvědomoval, jakou výhodu to skýtá pro Alana s Eliasem. I pokud by se někdo náhodou podíval jejich směrem, oslňující Slunce podstatně zvýší jejich naději, že nebudou zpozorováni.

Ohlédl jsem se po Alfovi. Již byl na svém místě. Pokynul na mne, abych se přisunul. Pomalu natočil display tak, abychom na něj oba dobře viděli.

Z Lagrange nás vybavili opravdu dobře. Panoramatická kamera upevněná magnetem na jedné z pomocných konstrukcí Carola pilně přenášela okolí přechodové komory na zobrazovací zařízení v Alfrédových rukách. Sami nepozorováni a nezpozorovatelní, měli jsme dokonalý přehled o tom, co se děje.

Druhou kameru Alf umístil na méně výhodné místo, a ačkoli nemířila přímo do Slunce, byl její obraz přesvětlený. Zlehka zatlačil na jeden z prvků dálkového ovládání, servomotorky pootočily kamerou do výhodnějšího směru, světelná mlha se pomalu odsunula stranou.

Zkontroloval jsem naše postavení a zlehka Alfa odstrčil. Udiveně se na mne ohlédl, ale hned pochopil, že nebyl dobře ukrytý. Jeho skafandr se nyní celý utopil ve stínu. Z mého zůstala ozářená pouze přílba, avšak z oken Carola bych viditelný být neměl. V téhle poloze jsme teď museli čekat, dokud někdo nevyjde ven. Počítal jsem, že nebudou s opravou otálet, ale i kdyby hned teď vyskočili, tak než vlezou do skafandrů...

Slunce mi zazářilo do obličeje, opticky aktivní sklo hledí poslušně ztmavlo. Zář byla stále intenzivní, ale neoslňovala. Zkusmo jsem sklopil první přídavný filtr, posléze i druhý. Okolí zčernalo, prakticky jsem neviděl nic jiného než kotouč Slunce.

Překvapilo mne, jak je sluneční disk malý. Zdál se menší než u nás na Marsu. Jenomže, doma jsem se na Slunce nikdy nedíval přes tmavé sklo, vždy jsem viděl jen oslňující bodavé světlo, což vyvolávalo dojem obrovské žhavé koule. Takhle, přes sadu tmavých skel, jsem viděl jen světlou kuličku. Zapátral jsem pohledem kolem středu disku, zda neuvidím drobounké tečky, ale nic jsem neviděl.

Jemným štouchnutím mne Alfréd vrátil do reality. Spěšně jsem vrátil oba filtry do pohotovostní polohy. „Podívej,“ znamenalo jeho gesto. Prst pravačky mířil na obrazovku. Obě kamery ukazovaly totéž, jen z jiného úhlu. Dveře přechodové komory se odsouvaly stranou.

Pocítil jsem napětí, vzrušení pravěkého lovce, který čeká, až se kořist přiblíží na dostřel. Konečně ten okamžik přišel. Z otvoru se vynořila hlava ve skafandru. Postava zvolna vyplula z přechodové komory, snažil jsem se zahlédnout tvář za hledím, ale na jedné kameře byl otočený, na druhé reflexní vrstva bránila zahlédnout vnitřek přílby. Uchopil jsem pevněji vrhač sítě a začal se vysunovat z úkrytu.

V beztížném stavu zapomeňte na rychlé pohyby. Jakákoli zbrklost se vymstí, odrazíte se jen trochu víc a skončíte jinde, než jste chtěli. Takže výskok, zalícit, zacílit... ani omylem. Pomalu se vynořit – možná si vás hned nevšimne, a kdyby snad ano, ani on nemůže dělat rychlé pohyby – zamířit a vystřelit. A vteřinu po mně Alfréd. Byli jsme tak dohodnuti. Vystřelit dvě sítě najednou by nebylo dobré. Já mám střelecký výcvik, vystřelím první, Alfův výstřel za vteřinu mne zajišťuje.

Oční kontakt s Alfem. „Vše v pořádku, jdeme na to,“ čtu mu z tváře. Poslední pohled na obrazovku, gestem pozastavuji akci.

Od okamžiku, kdy jsme si přečetli instrukce, co poslali z Lagrange, až do vyhlášení rádiového klidu přišel co chvíli někdo s teorií, jestli vyleze Jyri nebo Jari.

„Přece nepošle malýho kluka spravovat raketu,“ nechal se za souhlasného pobrukování slyšet jeden.

„Byl by blázen, kdyby se nechal z kapitánského můstku jistit někým, kdo se nevyzná v řízení,“ ozval se po chvilce s rozumným argumentem druhý.

A pak se železnou pravidelností spatřovaly světlo světa různé variace podpořené více či méně seriózními úvahami. Bohužel to nebylo jedno, koho chytíme prvního. Od toho se budou odvíjet další akce.

Nakonec se všechny úvahy ukázaly liché. A to v náš prospěch, dlužno podotknout. Za prvním skafandrem se začal vynořovat druhý. Když dobře zamíříme, zamotají se do sítě oba. Rčení „dvě mouchy jednou ranou“ dostane nový rozměr.

Bude síť stačit na oba najednou? Vzpomínám na výcvik. Síť není žádný kapesníček, když budou blízko sebe... Teď! Přišla ta správná chvíle. Ani nemám čas se ohlížet na Alfa, spoléhám, že mne bude následovat. Vysunuji se z úkrytu, možná trochu rychleji, než jsem měl v úmyslu, ale zbrklé to není. Nesmím udělat chybu.

Zamířím, střílím. Zpětný ráz mne odhodí zpět, jsem na to připraven. Dráha vystřelené sítě není ovlivněna. Čtyři závaží tvaru koule letí v mírném rozptylu, roztahují síť. Na chvíli mne přepadne obava, že některé narazí do Carola a změní nepříznivě dráhu. To se však nestalo, výstřel byl přímo školní, síť zasáhla svůj cíl, dráhy závažíček ukotvených k síti se stáčely po svíjející se spirále a utahovaly pouto kolem dvou zasažených. Vzápětí střílí Alfréd, jeho výstřel je také pozitivní. Je po vzpouře.

„Vzdejte se!“

Postavy se zmítají v sítích, sevření poněkud povolilo. Sítě jsou sice velké, ale dimenzované pro jednotlivce bez skafandru. Na nabití další sítě není čas, spěcháme, jak jen to jde, což není moc rychle. V ruce jednoho z chycených se zaleskne kus kovu. Nevidím přesně, co to je, pochybuji, že by ve skafandrové rukavici někdo udržel nůž, v každém případě ho tak používá. Ozbrojená ruka se s každým říznutím víc a víc osvobozuje.

Nevidím, zda ten druhý má také nějakou zbraň, zdá se, že ne. Zmítá se způsobem, kterým bratra spíš omezuje.

„Vzdejte se!“ volám už po několikáté, ale nestojím jim za odpověď.

Dorazili jsme k nim právě v tu chvíli, kdy se jeden z nich vysmekl ze sítě. Obrátil se proti mně, konečně jsem viděl do skafandru.

„To ti nepomůže, Jari, vzdej se! Nemáš šanci, Jyri se ještě nevymotal.“

Ohlédl se na bratra zamotaného v síti. Teď, když byl v síti sám, jeho situace se paradoxně zhoršila. Stále více se do plandající sítě zamotával. Jari se k němu přitáhl a namířil bodec proti němu.

„Pleteš se, Fekete, to není Jyri.“

Na důkaz chytil oko sítě, smýkl druhým skafandrem před sebe a schoval se za něj jako za živý štít.

„Betty!“ zakřičel jsem víc, než jsem chtěl. Její rty se pohybovaly, ale nebylo nic slyšet.

„Nepřibližuj se, nebo jí proříznu skafandr! A ty se tak nemrskej, Betty.“

Mluvit sice nemohla, ale patrně slyšela, protože rázem ztuhla.

Zastavilo se mi srdce, dostal jsem o ni strach. Pořád jsem chtěl věřit, že Jari není vrah, ale byl v zoufalé situaci s našponovanými nervy.

Bettina tvář byla klidná, chovala se statečně. Její rty se rozhýbaly, snažila se nám předat nějaký vzkaz. Odezíral jsem ze rtů, ale nedokázal jsem se soustředit. Dostal jsem na sebe vztek, v tu nejméně vhodnou chvíli jsem se nemohl dostat přes jedinou myšlenku, jak je hezká v uniformě.

Byl tu však ještě někdo jiný a ten problém neměl. Nevím, co přesně Alf ze rtů odečetl. Výsledek však stál za to. Nějak se smluvili a v následujícím okamžiku se pozice figur na šachovnici změnila.

Alf se odrazil a jako živé torpédo narazil do Jariho. Ten na poslední chvíli uhnul, takže zásah nevyšel naplno, přesto stačil k tomu, aby Jari uvolnil sevření, Betty se pootočila a napřažený bodec minul cíl.

„Ištváne, za tebou!“ zazněl v přílbě Alfův výkřik. Sám se po střemhlavém letu zachytil kousek dál a ze své pozice uviděl něco důležitého. Ohlédl jsem se. Nějakých dvacet metrů od nás se rýsovala další postava ve skafandru a v napřažené ruce svírala revolver opatřený nějakou drátěnou konstrukcí. Byla mi povědomá, dost se podobala té, kterou my používali k ovládání našich zbraní tlustými prsty neohrabaných skafandrů.

Napadlo mne, že jediné, co mohu udělat, je postavit se před Betty jako štít. V té chvíli se staly dvě věci najednou. Jari využil situace, přitáhl Betty a znovu namířil bodec proti jejímu skafandru. Snad ani nechtěl bodnout, snad sehrála roli setrvačnost. Bodec projel skafandrem a vyřízl několikacentimetrovou skobu. Skafandr byl okamžitě bez vzduchu.

Ta druhá věc byla v porovnání s touhle vlastně maličkost. Kulka z revolveru, která mi nakonec uvízla v boku, totiž udělala do mého skafandru dírku téměř zanedbatelnou.

(Betty)

Než Alf odešel z cely, podíval se na mě černýma očima. Jen krátce. Uhnula jsem pohledem. Museli jsme se chovat jakoby nic. Alf měl normálně venku nainstalovat Sluneční laboratoř. Nesměli jsme dát najevo, že existuje tajný lístek, podle kterého se pak s Gregorem okamžitě pokusí zpacifikovat Nevilainenovy.

Měla jsem strach, že Alf a Gregor budou riskovat víc, než je rozumné. Alfi, možná tě už neuvidím. Poslouchala jsem každý zvuk. Nemělo by být slyšet nic. Jestli uslyším děti, znamená to, že plán selhal.

Celou loď rozechvěl otřes jako po explozi a pak se mi zdálo, že slyším ozvěny dětských hlasů. Ke mně do cely nepřišel nikdo. Rozlehlo se znovu ticho. Hodiny se strašně vlekly. Vlastní myšlenky mě děsily. Přála jsem si, aby mě neopustila statečnost.

Uprostřed noci mne vzbudil jekot radiačního poplachu. Nikdo se však neobjevil, až po nekonečně dlouhé době zarachotily dveře. „Vstávej, okamžitě ven.“ Světlo se rozsvítilo, víčka se mi zavírala, i když jsem chtěla vidět, kdo přišel.

„Pohni,“ vrčel Jyri. „Boty nepotřebuješ, půjdeš hned do skafandru.“

„A proč?“

„Je tam porucha, budeš opravovat.“

Venku na chodbě jsem zahlédla Jariho a byl tam taky Gregor, ale nepodařilo se mi s ním promluvit. Jyri mě bouchnul do zad, takže jsem vyletěla ze dveří a zastavila se o protější stranu chodby. Vzápětí strčil Jari Gregora do cely.

Jari předal Jyrimu pistoli a pak se na mě zašklebil. „Nemám vás polít studenou vodou? Jdeme na výstup. Jedna pomocná raketka se nehlásí. Pospěšte si.“

Letěli jsme chodbou podél nákladového prostoru do zadních opuštěných prostor lodi. Zapluli jsme do přechodové komory a Jari zabouchl dveře. Byli jsme sami dva. Jyri se mezitím někam vytratil. Jari se začal navlékat do skafandru. „Pohyb,“ zahučel na mě. „Na zábavu není čas.“

„Kde je Alfréd?“ vypravila jsem ze sebe. Hlas jsem měla sevřený víc, než bych chtěla.

„Kdepak je Alfréd,“ zazubil se a tvář se mu hned stáhla do zlé grimasy. „Toho zaškrtím, jen se mi dostane pod ruku.“

Pocítila jsem jiskřičku naděje. Jestli Alfi dělá Jarimu starosti, není situace tak zoufalá. Rychle jsem se oblékala do skafandru a Jari mě zachmuřeně pozoroval. Sotva jsem si nasadila přilbu, stiskl tlačítko pro vypuštění vzduchu.

Vystupujeme z přechodové komory a najednou vidím, že Jari má nůž. Popadl mě pevně za ruku a táhne mě ven. Proti nám dvě postavy ve skafandrech. Alf má na rameni dva modré proužky.

Zmítáme se v jednom klubku, jsme zamotaní v síti a Jari řve: „Rozříznu jí skafandr!“ Snažím se mu chytit ruku, ve které drží nůž. Vím, co je potřeba. Chytit za zápěstí, vší silou, a držet, i když ruka strašně bolí. Proti jeho svalům nemám šanci, ostří se stáčí, blyštivá špice nože si razí cestu mezi kroužky v kloubu skafandru. Znehybním. Nepatrný pohyb a tenká pružná membrána oddělující mne od vzduchoprázdna přestane plnit svou funkci.

(Gregor)

Sotva za Jarim zaklaply dveře... neudělal jsem vůbec nic. Automaticky jsem se podíval na hodinky a poručil si, abych čtvrt hodiny nic nepodnikal. Byla by chyba vyhodit eso z rukávu před zraky protihráče a prozradit své plány teď, když už mi náhoda tak zahrála do karet. Náhoda? Kamery, žaluzie, vadná raketa a to, co jsem zahlédl na obrazovce těsně před tím...

Pro mne je důležité, že Jari i s povedeným bráškou vypadli a já jsem na to připraven. Když jsem útěk připravoval, nemohl jsem samozřejmě tušit, že mi budou okolnosti tak příznivě nakloněny. Po pravdě, z celého útěku jsem měl vymyšleno jen, jak se dostanu z vězení. Co budu dělat potom, mělo jen mlhavé obrysy, které teď dostaly jasný tvar. Jen nic neuspěchat!

S určitými pochybnostmi jsem zapnul počítač. Nevěřil jsem, že mi tu možnost nechají, ale asi se spokojili s tím, že má práva pouze ke čtení. Do svých plánů jsem tedy počítač nezahrnul, přesto jsem byl rád, že funguje. Prsty se rozeběhly po klávesnici, ani jsem nemusel přemýšlet. Tuhle cestu znají ruce samy, vyberu až teprve cílový soubor. Tady je, sláva! Odklepávám.

Pokojem se rozlévá zvuk smyčců. Uklidňuje a burcuje zároveň. Rozjitřené nervy hladí, ale nenechá mne usnout. Úryvek z Mozartovy sonáty číslo čtyřicet trvá skoro přesně patnáct minut, než to fidlání skončí, budou už ve skafandrech v přechodové komoře. Pak bude loď moje. Zavírám oči, napětí v sonátě povzbuzuje, můj plán nabývá jasnějších kontur. Už vím, co je třeba.

Neměli mě pouštět k počítači, opravdu neměli! Ale museli. Museli, nic jiného jim nezbývalo, řídit náklaďák není jako výlet na Deimos za dobré vysvědčení. Mysleli, že mne uhlídají, a to byla chyba. Já sám bych se neuhlídal, kdybych nevěděl, co chystám. Malý, zanedbatelný, narychlo spíchnutý script umístěný mezi tisíci jiných scriptů...

Jasně, že hlídali, co je jen napadlo, abych neodemkl zámek kajuty, kde mne věznili. Také poslední věc, kterou zkontrolovali, než jsme opustili můstek, bylo nastavení práv a stav zámků v lodi. Vše v pořádku. Byl bych hlupák, kdybych to měnil. Ani ne tak proto, že by na to přišli, ale hlavně proto, že zevnitř kajuty stejně dveře nelze odemknout. To zařídili už na Zemi, když ji měnili na vězeňskou celu. Prostě odmontovali komunikační panel. Tak prosté, tak účinné.

Na poslední chvíli Jari ještě prošel seznam naplánovaných událostí. Trochu mi zatrnulo. Chvilku jsem také o takové možnosti přemýšlel. Nařídit na počítači budík, který v danou chvíli dveře odemkne. Zaplať pánbůh jsem to neudělal. Jednak jsem se, a teď vidím, že oprávněně, bál, že tak jednoduchý trik někdo odhalí. A hlavně, nevěděl jsem, kdy bude vhodný okamžik k útěku. Takže na nic nepřišel, ale byl blízko, parchant!

Dveře nakonec zkontrolovali i přímo na místě.

„Zámek je v pořádku?“ zeptal se spíš Jyriho než mne, během zevrubné prohlídky jeho mechanismu, když mne strčili dovnitř.

„Na to my se nenachytáme, co?“ zachechtal se místo odpovědi.

„Tak se tu, Gregore, měj moc pěkně a nezlob. Ty dveře vyztužili na Zemi kvůli nám?“ hodnotil zpevněnou zárubeň.

„Tím se neprokouše...“ chtěl Jyri navázat v provokacích, ale Jari už pospíchal a dveře zasunul v půli věty.

Samozřejmě, že jsem neměl v plánu se čímkoli prokousávat. Můj plán byl jiný. I když jsem si to zakázal, podvědomě jsem se podíval na hodinky. Za chvíli sonáta utichne a konečně vyzkouším, jestli dovedu napsat program i bez odladění. Před očima mi běží těch pár řádek propašovaného kódu. Určitě jsou správně, proboha, snad ještě umím napsat správně podmínku. Leda bych v rychlosti zaměnil logický součin za součet... ale tím bych tu podmínku vlastně zmírnil... nemohl jsem ji udělat jednoduchou, to by se dveře otevíraly i neplánovaně... když jsem to psal, ještě jsem netušil, kdy budu funkci potřebovat... teď by se to spíš hodilo... jen aby... Stop! Takhle znervóznět před akcí! Zákaz myšlení.

Nástroje umlkají, čas akce je tu. Už jsem opět klidný, na problém se dívám z dálky, jako na luštění nedělní křížovky. Zhasínám hlavní světlo a rozsvěcím světlo u počítače. Jednou z vychvalovaných i zatracovaných vlastností čehokoli, v čem je člověk ochoten nějakou dobou pobývat, je centrální řízení. Aby bylo jasno, ty fičury vychvalují jen jejich výrobci, běžný uživatel je ten, co je zatracuje. Ať už jste doma, v ponorce, v autě nebo třeba tady na kosmické lodi, nic neuděláte bez vědomí počítače. Chcete rozsvítit, stisknete vypínač, ten vyšle požadavek serveru, a když ten si to pořádně rozmyslí, třeba vám i rozsvítí. Většinou to funguje. Prý se tím děsně ušetří, když někde necháte rozsvíceno, puštěné rádio nebo co já vím, co ještě. Jak dojemné, tady na Carolu s fúzním reaktorem za zadkem.

Přesunul jsem se ke sprše, zapnul světlo a stáhl termostat na minimum. Příkazy poslušně dopluly k serveru, ten vyhodnotil, že jsou to legitimní požadavky, rozsvítil, vypnul topení a nakonec zjistil, že taková kombinace stavu tří světel a jednoho termostatu zapadá do podmínek jednoho malého skriptu tajně umístěného mezi tisíci jiných skriptů. Zámek ve dveřích tiše cvakl. Jsem volný.

Errata:

30.05.2021 13:19