Nabídka

Do profesorova bytu jsem dorazil v pořádku. Zdálo se, že tam ještě nikdo není. Odemkl jsem starodávné dveře a vstoupil. Sem se opravdu dostane kdekdo, ten zámek odemkne i primitivní šperhák. Pamětlivý profesorova přání, zamířil jsem nejkratší cestou do druhého pokoje k počítači a zapnul hlavní vypínač. Jak profesor říkal, na obrazovce se objevila nějaká prastará verze MS-DOSu. Letmo jsem se podíval na disk. Jeho kapacita byla poněkud větší, než odpovídalo starému systému, ale nic moc. Ke všemu byla většina této kapacity prázdná. Všeho všudy čtyři adresáře. DOS, EDITOR, DOPISY a HRY. Tady by nic neobjevil ani počítačový génius. Měl bych víc věřit profesorovi, že v tom kamuflážním systému není nic kompromitujícího.

Vypnul jsem počítač a otevřel zásuvku stolku pod ním. Ležel tu malý balíček zabalený v obyčejném balicím papíře a převázaný provázkem. Vytáhl jsem jej. Do kapsy se mi nevešel, musel bych jej nést v ruce. Nebylo by lépe jej hned rozbalit a případně rozdělit?

Natrhl jsem papír. Uvnitř byly čtyři krabice DVD. Tak se dá ukládat obrovské množství dat – i profesor si výsledky své práce chránil tímto způsobem. Opatrně jsem odstranil provázek a krabice vybalil úplně. Ukázalo se, že jsou dvojité; v každé z nich byly dva kotoučky zlatavých nosičů. Osm DVD, to není malé množství dat! Jak to vlastně profesor nashromáždil?

Dvě krabice se mi vešly do jedné náprsní kapsy saka, dvě do druhé. Ani papírový obal jsem tu nechtěl nechávat. Ačkoli jsem jej zprvu zmačkal, rozmyslel jsem si to a uložil jej do kapsy. Profesor tvrdil, že mu policie nebo spíš tajná služba přehrabe byt. Zatím tu zřejmě nebyli, ale znamenalo to jen, že sem mohou každou chvíli dorazit. Raději jsem se tady nezdržoval, neměl jsem chuť něco jim vysvětlovat. Měl jsem před nimi zachránit cenná data a to teď mělo přednost.

Opustil jsem tichý byt a pečlivě za sebou zamkl. Vyšel jsem do úzké uličky a zamířil domů.

Profesorovu prosbu jsem vyplnil. Mohl jsem udělat ještě něco navíc? Těžko. Otázka byla, kam uschovat nosiče. V mém mládeneckém bytě? Ten bude určitě předmětem zájmu policie, ať veřejné nebo tajné. Ani v redakci mě jistě nenechají na pokoji. Ale dostal jsem nápad.

Klíče od redakce jsem měl pochopitelně u sebe. Obrátil jsem se tam a za pár minut jsem otevíral svou kancelář. Zamířil jsem k Jírovu redakčnímu počítači, otevřel jej a všechny krabice položil na jeho dno. Přesvědčil jsem se, že nikde nepřekážejí a počítač jsem opět uzavřel.

Byla to, pravda, primitivní skrýš. Ale každý, kdo by tady něco hledal, šel by nejprve do mého psacího stolu, potom do skříněk a kdoví, koho by napadlo otevírat fungující počítač, navíc šéfův. Leda by o tom věděl, což jsem nepředpokládal.

Zamkl jsem kancelář a vytratil se. Mám jít domů? To by asi bylo nejjednodušší, jenže bych přišel o okamžik, kdy se profesor do svého bytu vrátí.

Zvědavost samozřejmě opět zvítězila. Místo abych zamířil domů, otočil jsem se k profesorovu bytu. Dostal jsem se tam jako prve. Opět mi to nedalo a zapnul jsem profesorův počítač, ale ani teď jsem v něm nic zajímavého neobjevil.

Vypnul jsem jej. Monitor byl za krátkou chvíli trochu zahřátý, ale jistě brzy vychladne.

Vytáhl jsem ze skříně elektrickou konvici a podle vzoru profesora jsem si ze štoudve odměřil jedinou dávku vody. Pak jsem konvici zapnul a do porcelánového hrníčku odměřil kávu. Když čekat, tak s komfortem, řekl jsem si, profesor se určitě zlobit nebude. Štoudev byla skoro prázdná, proto jsem se rozhodl přinést aspoň vodu. V bytě však nebyl jediný vodovodní kohoutek – tyto staré domy mívají vodovod obvykle na pavlači. Popadl jsem štoudev a z e starodávného litinového prameníku, který jsem na chodbě skutečně brzy objevil, jsem ji natočil až po okraj. Aspoň nějak jsem chtěl být užitečný.

Chvíli jsem jen tak seděl a popíjel kávu. Z nedostatku jiné zábavy jsem bloudil očima po stovkách knih ve starodávných, zasklených knihovničkách. Pokud jsem to mohl posoudit, nebyla zde žádná beletrie. Jen odborné knihy z různých oborů. Trestní právo u lékařských příruček a strojírenských učebnic pro vysoké školy, Základy filosofie u Základů teorie jaderných reaktorů. Knihy v mnoha světových jazycích. Angličtina, francouzština, ale viděl jsem i čínské a japonské znaky a arabské písmo, pro mě naprosto exotické. Jestli to všechno profesor přečetl, pak musí být univerzální vědec, napadlo mě. A on to nejspíš nejen přečetl, ale zná nazpaměť, jako plány měst i s jízdními řády.

Pochopitelně jsem sebou pořádně trhl, když se dveře na pavlač otevřely.

Kdosi vzal za kliku tak tiše, že bych si toho ani nevšiml, ale nenamazané veřeje nahlas skřípěly. Mrkl jsem letmo na hodinky. Jestli to profesor stihl na letiště a zpátky, pak překonal všechny rekordy na dlouhé tratě, leda by se kus cesty svezl autobusem. Ano, tak by se to dalo vysvětlit.

Nebyl to profesor. Ve dveřích stáli tři zamračení muži.

Žádného z nich jsem neznal.

„Dobrý den přeji,“ usmál jsem se na ně. „Určitě jdete za panem profesorem, nebo ne?“

„Co tady děláte?“ bafl na mě první chlap místo pozdravu.

„Čekám na pana profesora,“ odtušil jsem.

„Jak jste se sem dostal?“ pokračoval ve výslechu. „A co tady děláte?“

„Přišel jsem dveřmi, jak jinak? Profesor mi půjčil klíče, abych na něho počkal, což tedy dělám,“ pokrčil jsem rameny.

„Kdy se má vrátit?“

„To neumím ani odhadnout,“ ujistil jsem ho. „Musíte mít trpělivost, chcete-li se ho dočkat. Ale kdo jste vy, smím-li to vědět?“

„Policie!“ vyštěkl muž. „Máme povolení k domovní prohlídce. Nesnažte se klást nám odpor, jinak použijeme...“

„Kdo říká, že budu klást odpor?“ zatvářil jsem se kysele. „Jsem návštěva jako vy. Na rozdíl od vás pozvaná.“

„Tak dost,“ uťal první muž, neměl asi smysl pro jemnou ironii. „Zůstaňte sedět kde sedíte a ničeho se nedotýkejte.“

„Napřed chci vidět vaše povolení a nějaký průkaz,“ opáčil jsem. „Takhle v civilu by mohl přijít kdekdo, včetně mafie, lupičů a zlodějů.“

Vzhledem k tomu, co mi řekl profesor, nemínil jsem klást jim odpor ani kdyby nic takového neměli, jen jsem cítil chuť dát jim najevo, že by měli aspoň formálně postupovat podle zákonů. Přistrčili mi k očím na okamžik jakousi legitimaci, ale nestihl jsem přečíst skoro nic. Lejstro vydávané za povolení k prohlídce jsem viděl jen z dálky, ale ani jsem je nepožádal, aby mi dovolili přezkoumat je zblízka. Stačilo mi to. Určitě byli od policie. Kdo jiný měl zájem o byt starého člověka než plukovník Vejmelka? Raději jsem se pohodlně usadil a natáhl se pro šálek s téměř dopitou kávou.

„Prosím! Když je to podle zákonů, nemám nejmenších námitek,“ řekl jsem klidně.

„Vaše doklady!“ vyštěkl na mě druhý muž. „Uvědomte si, cokoliv řeknete... Jste na návštěvě u podezřelé osoby, což je pro vás samo o sobě dost nepříjemné.“

„Jsem snad z něčeho obžalovaný?“ podal jsem mu s klidem občanský i novinářský průkaz. „Taky bych vás měl na něco upozornit. Cokoliv tady podniknete, bude zítra v novinách.“

„Musím vás požádat, abyste okamžitě opustil tento byt,“ prohlásil první z chlapů, když mi vracel doklady.

„Prve jste žádali, abych seděl na místě a ničeho se tady nedotýkal. Mám tomu rozumět jako změnu vašeho rozhodnutí?“

„Jistě. Jinak to bude maření úředního výkonu.“

„Nebojte se, znám svá novinářská práva,“ upozornil jsem ho. „Na židli vám nic nemařím, to nemáte právně podložené. Kromě toho jsem tady na regulérní návštěvě...“

„Ven!“ ztratil chlap nervy.

Pomalu jsem vstal.

„Když jinak nedáte...“ pokrčil jsem rameny. „Beztak jsem si už chtěl zavolat šéfredaktorovi.“

„Moment!“ zarazil mě policista. „Zůstanete tady, mohl byste podezřelého varovat.“

„Vidíte? Přece tady zůstanu,“ usmál jsem se. „Měli byste snad začít s tou prohlídkou, ne? Překážet vám nebudu, není to v mém zájmu.“

Podívali se na mě jako tři čerti, ale začali se profesorovi přehrabovat v zásuvkách psacího stolu. Brzy vytáhli teď už prázdnou zásuvku zpod počítače, ale když na první pohled viděli, že je prázdná, vrátili ji zpátky.

Máte smůlu, hoši, byl jsem rychlejší, pomyslel jsem si.

„Ten počítač si odvezeme,“ prohlásil třetí chlap. „Bude zajímat naše experty.“

„Měli jste si aspoň jednoho experta vzít sem,“ navrhl jsem bezelstně. „Kdyby se do toho krámu podíval, hned by zjistil, že v něm až na pár osobních dopisů nic zajímavého není.“

„Jak to víte?“ vyštěkl na mě policista.

„Nejsem tu poprvé,“ pokrčil jsem rameny. „Profesor mi už ukazoval, co v něm má. Nejsem sice expert přes počítače, ale to co vím mi stačí na tvrzení, že tam nic zajímavého nenajdete.“

„To nechte na našich expertech,“ odsekl policajt.

„Pročpak ne?“ pokrčil jsem rameny. „Jen bych jim mohl ušetřit marnou práci. Kde nic není, ani smrt nebere.“

„Když to tady znáte,“ obrátil se ke mně nepřátelsky první z policistů, nejspíš velitel celé skupiny, „mohl byste vědět, kde tu profesor co skrývá.“

„Jak znám profesora, neskrývá nic,“ usmál jsem se. „Vše co potřebuje, nosí s sebou. Tady jsou jen vědecké knihy, pár docela obyčejných přístrojů a počítač.“

„Někde tu mohou být zbraně!“ vybuchl policista.

„Támhle visí na stěně,“ ukázal jsem jim trumpetu i pozoun. „Pro normální smrtelníky jsou to obyčejné hudební nástroje.“

Policisté se mnou sice konverzovali, ale to jim nebránilo, aby profesorovi dál nepřehrabávali knihovnu. Knihy z ní vršili na hromadu uprostřed místnosti. Pozoroval jsem je s klidem zaručeně nehraným. Věřil jsem profesorovi, že tu nemohou najít nic, co by stálo za námahu.

V té chvíli se opět otevřely dveře, tentokrát naprosto tiše, bez obvyklého zaskřípění. Profesora jsem spatřil jako první, dříve než policisté. Rychle jsem na něho zamrkal, ale varoval jsem ho zbytečně. Už dobře věděl, kolik uhodilo.

„Ssspěte sssladce,“ oslovil policisty.

Vůbec si ho nevšimli a dál se hrabali v knihovně, ale to už jsem věděl, že jsou pod jeho vlivem. Nevytahovali už knihy ven a neházeli je na podlahu, naopak je pečlivě rovnali zpět do poliček. Pracovali precizně, jako roboti.

„Můžete klidně mluvit, příteli,“ obrátil se profesor na mě. „Tihle nás už nevnímají.“

„Jak jste dopadl?“ zeptal jsem se ho.

„Dobře,“ odtušil. „Smazal jsem všechny jejich záznamy z té nešťastné akce, včetně videa.“

„Nemohli si mezitím pořídit kopie?“ strachoval jsem se.

„Plukovník Vejmelka to popřel a nebyl ve stavu, aby byl schopen cokoliv zapírat.“

Jen jsem se trochu v koutku duše přikrčil. Profesorovo zasahování do psychiky lidí mi bylo cizí a nesouhlasil jsem s ním, ačkoliv jsem nepochyboval o jeho nutnosti.

„A co kdyby to přece jen stihli?“ zajímalo mě. „Kdyby si pořídili několik kopií a uschovali je na více místech?“

„Použil bych něco jiného, co by jim znehodnotilo všechny záznamy,“ ujistil mě. „Stihl jsem to promyslet během návratu na letiště.“

„Co jste vymyslel?“

„Místo do policejního prezídia bych pronikl do libovolné televize,“ usmál se. „Trochu bych opravil některou používanou znělku. Nikdo by si ani nepovšiml, že by od té chvíle obsahovala imunizaci proti mé útočné sekvenci. Každý, kdo by tu melodii zaslechl, byl by od té chvíle imunní.“

„Ale to by znemožnilo používat je i vám.“

„Opět se mýlíte, příteli,“ opáčil shovívavě. „Stejně tak jako u počítačů existují tisíce různých virů a prostředek proti jednomu neúčinkuje na ostatní, tak jedna protisekvence může zrušit pouze jednu jedinou konkrétní sekvenci.“

„U počítačů je tomu tak,“ přiznal jsem. „Možná používáte velice přiléhavého přirovnání, jenže nechápu, proč mluvíte pořád o virech, jako kdyby lidé měli v hlavách procesory?“

„To není pouhé přirovnání,“ podotkl profesor. „Mozek, to přírodní hradlové pole, má s počítači společného víc než si chcete připustit. Každý počítač má zaváděcí sekvenci, používanou při zapnutí nebo při resetu počítače po chybě. Nazývá se bootstrap, zkráceně boot. Bývá uložená v pevné paměti, někdy je součástí procesoru a proběhne při každém startu. Když víte, jak funguje, můžete její pomocí do počítače zavést i svůj vlastní program.“

„Člověk přece nemívá v hlavě procesory,“ namítal jsem na to tvrdohlavě. „Říkal jste, že jste výjimkou, která ani sama o sobě nemůže vzniknout.“

„Nemáte pravdu, příteli,“ oponoval mi. „Boot sekvence pro lidský mozek je neuvěřitelně krátká. I když je modulovaná na slyšitelnou část zvukového spektra, trvá sotva desetinu vteřiny. Řekl bych, že ji může použít i obyčejný člověk, čistě intuitivně. Asi by se tím dala vysvětlit přírodní hypnóza, ale tím si nejsem jistý, nevím, jak hypnóza funguje a zda vůbec funguje.“

„Nevíte, jak hypnóza funguje? Vždyť ji používáte!“

„Upřímně řečeno, nevím. Používám ji, funguje mi, ale moje působení je komplikovanější než aby se dalo vysvětlit přirozenou cestou. Zatím jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by skutečnou přírodní hypnózu ovládal.“

Policisté zatím pečlivě rovnali knihy zpět na svá místa. Šlo jim to od ruky, nás si stále nevšímali.

„Stejně se mi to nezdá,“ pokusil jsem se namítat. „Aby bylo možné resetovat člověka během desetiny vteřiny, to snad ani není možné.“

„Pozor, příteli, to jsem netvrdil,“ ohradil se profesor. „Mezi zaváděcími sekvencemi počítače a člověka je podstatný rozdíl. Boot pro počítače je jako lavina. Smaže všechno co bylo v paměti před ním a zavede jádro operačního systému, vždy jako jediný program. Ten ať se stará udělat všechno, co je třeba. Proto některé systémy nabíhají tak dlouho. Pro člověka není nutné předchozí obsah hlavy mazat, naopak to vůbec není žádoucí. Mozek pracuje všemi svými součástmi souběžně. To je jeho největší výhoda proti počítačům, i když mají větší rychlost. Boot pro psa, myš nebo pro člověka vytvoří jen nevelikou oblast, schopnou přijmout zadaný úkol, zatímco zbytek mozku pracuje dál a ani si toho nevšimne. To není lavina, to je doplnění jediného kamínku do existující bohaté mozaiky. Je to skoro jako když se posadíte k prostřenému stolu a přidáte k tomu malý šálek čaje. Zadávaný úkol nemusíš pečlivě sestavit do posledních detailů, jako počítačové programy. Úplné smazání lidské paměti a nahrazení jiným obsahem by se rovnalo destrukci osobnosti. Naštěstí to není nutné, ani možné.“

V tom neměl úplnou pravdu, jak se později ukázalo. Ano, jde o úplnou destrukci osobnosti, dá se tomu říkat roztrhání lidské duše. Ale je to nejen možné, ale i nepředstavitelně děsivé... však jsem to později viděl několikrát! A pěkně zblízka! 

„Jak vidím, balíček jste důkladně schovat nestihl,“ usmál se dobrácky profesor. „Nevadí, nic zlého tu už nikdo neprovede.“

„Konečně!“ skoro jsem vykřikl. „Konečně vám smím aspoň jednou říci, že jste se zmýlil! Všechno je na bezpečném místě.“

Podíval se na mě, aniž by změnil úsměv.

„Já vím, narychlo v kolegově redakčním počítači,“ odtušil, čímž mě opět parádně vyvedl z míry.

„Jak to víte?“ vyhrkl jsem, ačkoliv jsem si úpěnlivě sám sobě opakoval, že se nesmím divit ničemu, jinak se budu neustále divit všemu.

„Udělal jste to parádně, příteli,“ pokračoval profesor. „Líbí se mi, že jste pak můj byt nechtěl nechat bez dozoru, dokud se nevrátím. Budu s vámi mluvit na rovinu. Když jsem přišel a našel vás v klidném rozhovoru s policisty, blesklo mi hlavou, že s nimi spolupracujete dobrovolně a sám. Proto jsem vás uvedl do transu jako ostatní a vyzpovídal jsem si vás lépe než farář v kostele.“

Na okamžik jsem ztuhl. Ničeho jsem si přece nebyl vědom! Nemohl jsem to ovšem vyloučit. Bezděčně jsem mrkl na hodinky. Ačkoliv bych přísahal, že od příchodu tří policistů neuplynulo ani půl hodiny, hodinky trvaly na tom, že je to – více než tři hodiny. Chyběly mi tedy přes dvě hodiny života. V té době se mnou profesor bez mého vědomí manipuloval!

„Něco takového jsem si snad nezasloužil...“ vykoktal jsem uraženě.

„Omlouvám se, ale musel jsem to udělat,“ řekl profesor tišeji. „Nemohl bych nazývat svým přítelem někoho, kdo by byl schopen mě při první příležitosti zradit.“

„A dozvěděl jste se?“ řekl jsem trochu přiškrceně.

„Dost na to, abych se vám ještě jednou omluvil,“ řekl tiše.

Mlčel jsem. Musel jsem si to nejprve v hlavě přebrat.

„To... muselo být,“ pokračoval po chvilce. „Víte už toho o mně příliš mnoho. Mohl bych vám všechno vymazat z paměti, ale přesvědčil jsem se, že si to vaše upřímnost nezaslouží.“

Takže důvěřuj, ale prověřuj, ozvalo se mi v hlavě, ale nic jsem neřekl. Upřímně řečeno, byl jsem dokonale vyvedený z míry a málem jsem nebyl schopen logicky uvažovat.

„Napadlo mě to, když jste mi v autobuse upřímně nabízel pomoc,“ pokračoval po chvilce, když jsem se neměl k odpovědi. Zdálo se mi, že profesor mou odpověď v té chvíli ani neočekával.

„Může člověk pomáhat démonovi?“ pokračoval. „Těžko. Bylo to přesně jak jste řekl, vaše společnost mě víc zdržovala, než abyste mi byl k čemu platný.“

„Já vím,“ hlesl jsem. „Ale myslel jsem to doopravdy.“

„To už vím,“ přikývl. „Dokonce jste mi i trochu pomohl. Po pravdě řečeno, nezbytně jsem to nepotřeboval, obešel bych se i bez svého počítače. Ale mám tu další možnost, o níž jsem dříve odmítal uvažovat, ale dnes mi ani nepřipadá tak nepřijatelná.“

„Jaká?“ optal jsem se trochu bezbarvým hlasem.

„Démonovi může pomáhat jedině jiný démon,“ řekl klidně profesor. „Nabízím vám, staňte se démonem jako já.“

Jestli jsem se po jeho přiznání, že se mnou manipuloval, cítil jako po políčku, tohle byla pořádná rána palicí do hlavy.

„Ale to přece... říkal jste...“ koktal jsem zmateně.

„Říkal jsem, že svá tajemství nikomu nesvěřím, neboť na celém světě nemohu nikomu věřit,“ opakoval. „Ale od té doby se cosi změnilo. Jednak jsem se naučil, co jsem neuměl, dokonale se psychicky propojit s jiným člověkem. Vyzkoušel jsem si to prve u soudních procesů, ale to ještě nebylo dokonalé. Teprve dneska jsem docílil prvního skutečně spolehlivého spojení.“

„Vy jste dělal své pokusy na mně?“

„První obětí, dá-li se tak nazvat, byl plukovník Vejmelka.“ odvětil klidně.

„Také jste mu nabídl...“

„Jemu?“ zatvářil se poněkud kysele. „Tomu chlapovi ode dneška ani ruku nepodám. Už to, že zamýšlel použít všechny zvukové záznamy jen pro sebe. Musím mu přiznat, je nesmírně inteligentní, ale také bez špetky citu. Pro takové lidi je čest dobrá jen dokud jim přináší výhody, ale jakmile se jim zdá podraz výhodnější, nezaváhají ani vteřinu. Necitelný člověk v jeho postavení je nebezpečný.“

„Co jste s ním udělal?“ zděsil jsem se.

„Nic. Neměl jsem jiný důvod než získat zpět své záznamy a nemohl jsem proti němu zasahovat jen protože je jaký je. Nechal jsem ho na pokoji.“

„I když je, jak říkáte, nebezpečný?“

„Je a není. V současnosti snad nebezpečný není.“

„Jak to?“ optal jsem se. „Vyznáte se natolik v lidech?“

„Víte, příteli, lidi třídím na tři základní typy. Nejmenší skupinou jsou individualisté. Je jich nejméně, jsou většinou skoro neškodní, ale také bez užitku. Obvykle se rozhodnou vystačit si za každou cenu sami, bez ohledu na naši lidskou civilizaci, kterou ostatně pohrdají, takže si často sami sobě nepovolují využívat její příjemnější stránky. Drtivá většina si vlastníma rukama postaví domek někde na venkově, aby byla nezávislá v produkci potravin a opevní se proti celému světu. Zásadové poznáme podle toho, že na domku není jediný hřebík, který by sami nevykovali, případně dům postaví bez hřebíků. Počítám k nim vlastně i sebe, i když ne zcela důsledně.“

Díval jsem se na něho a nechápal, kam míří. Podle delší pauzy jsem pochopil, že očekává moji odpověď, nejspíš abych dal najevo, zda to chápu. Rychle jsem se zamyslel.

„Anebo žijí prostě jako bezdomovci,“ nadhodil jsem.

„Ty řadím jinam,“ usmál se trochu smutně. „Bezdomovci se jako individualisté tváří, přesněji přetvařují. Tahle kritéria splňují ještě praví poustevníci, co žijí úplně mimo civilizaci a živí se poctivě ale ti vlastně naplňují stejná kritéria jako zemědělci, kteří jsou za každou cenu nezávislí.“

Mlčel jsem a profesor pokračoval:

„Druhá skupina jsou symbionté. Těch je většina. Ti správně pochopili, že civilizace je pro ně užitečná jen tehdy, když do ní přispívají nejméně tolik, jako od ní požadují. Jako mravenečkové, kteří dobře vědí, že bez mraveniště nemají šanci přežít zimu a pro dobro mraveniště udělají první poslední. Nebo včely, které pro záchranu úlu neváhají obětovat život. Někteří sice žijí spíše jako individualisté, hrají si převážně na svém písečku; ale pro okolí jsou přece jen užiteční. Jiní se na spolupráci s ostatními lidmi vysloveně specializují. Neznám například jediného individualistu lékaře. To by byl totiž protimluv.“

„A ta třetí skupina?“ nevydržel jsem.

„Třetí jsou parazité,“ odtušil smutně. „Bohužel je jich více než individualistů, naštěstí méně než symbiontů, jinak by se naše lidská civilizace rozpadla. Parazité civilizaci využívají, jako by byla stvořena pouze pro ně a jejich požadavky. Mají jich vždycky víc, než jsou ochotni pro jiné udělat. Nerozpakují se okrádat své bližní a okradenými navíc hluboce pohrdají, neboť všechna práva přiznávají jenom sobě. Málokdy mohou vystupovat jako parazité přímo. Jen když jsou dostatečně silní, aby je ostatní lidé nesvrhli. Tehdy se mohou chovat otevřeně, diktátoři, gangsteři a podobná sebranka. Nemají-li sílu vystupovat přímo, maskují se. Někdy za individualisty, ale často za symbionty. Ohánějí se zásluhami, ale při bližším pohledu vidíme, jak jsou jejich zásluhy nicotné proti tomu, co od společnosti vyžadují. Spravují rozsáhlá průmyslová impéria, bývají politiky, policisty i vojáky. I dobře maskovaní parazité ale mají rádi, když se jich ostatní bojí. Proto si vymýšlejí různé výsady, privilegia a nedotknutelné funkce, jen se podívejte třebas na naše politiky. Bohužel sem patří i značná část lékařů, do kterých by to člověk rozhodně neřekl. Ti nejslabší prostě kradou a často se ani nesnaží popírat to. Sem podle mě patří většina bezdomovců. Živí se ve městech žebrotou a krádežemi, tedy jako parazité. Obvykle se dušují svým individualismem, neboť jim přece na civilizaci nezáleží, ale to je jen chabá zástěrka. Sami se prostě živit nedovedou a bez ostatních by brzy zahynuli.“

„Lékaři že jsou parazité?“ nesouhlasil jsem.

„Říkám, že jen část,“ dodal spěšně. „Vzpomeňte si ale na postavičku lékaře z jednoho českého televizního seriálu. Doktor Cvach byl typický parazit, tomu o pacienty nešlo. Bohužel máme v Čechách mezi doktory víc Cvachů než Sovů.“

Bylo to silné tvrzení, ale profesor znal poměry mezi lékaři rozhodně lépe než já, laik. Intriky se ale ani lékařům nevyhnou, kolik už s nimi bylo korupčních případů!

„A co jste vlastně vy – jako důchodce přece žijete spíše jako parazit, nemyslíte?“

„Nemyslím,“ usmál se smutně. „Nezapomeňte příteli, celý život jsem společnosti pomáhal mnohem víc než většina a navíc bez odpovídajícího ohodnocení. Zachraňoval jsem lidské životy, co může být víc? Teprve v poslední době se spoléhám na to, že mi společnost vrátí aspoň část toho, co ode mne dostala.“

„Dobře, ale nejsou snad všichni policisté parazity...“

„Stejně jako nejsou všichni lékaři svatí,“ usmál se profesor. „Většina lékařů i policistů jsou symbionty, kteří pro společnost dělají maximum. Policista je pro ostatní potřebný, má je přece před parazity chránit. Ovšem v obou skupinách, dokonce i mezi lékaři, se parazité úspěšně maskují a odlišit je není jednoduché. V každém člověku, nás dva nevyjímaje, se podle mě spojují prvky všech tří kategorií. V každém z nás je kus symbionta, který pracuje pro své bližní a nejenom pro sebe, svobodomyslného individualisty, ale i toho parazita. Vidíme to, když se komukoliv naskytne nějaká výhoda a nerozpakuje se ji využít, ačkoliv ví, že na ni nemá stoprocentní nárok. Nikdo nejsme naprosto čistý.“

„Kam řadíte nás novináře?“ zeptal jsem se rychle.

„Podle vaší vazby na civilizaci vás za čisté individualisty nepovažuji. Páteří novinařiny bývá distribuce informací a to je asi záslužná činnost. Pak mohou být mezi vámi symbionti stejně jako parazité, záleží na tom, zda se cítíte povinováni spoluobčanům a informujete je poctivě nebo zda vyhledáváte jen svůj prospěch bez ohledu na kvalitu práce.“

„Na novinařině dnes málokdo zbohatne,“ podotkl jsem.

„Možná. Někdy je účelem prestiž, což bývá častá zástěrka parazitů. Pravda, parazité baží po výnosnějších oborech, ale ani mezi novináři nejsou jen dobráci. Manipulace lidmi je podle mě jasně parazitický jev a dnes je toho v médiích víc než dost.“

„A co plukovník Vejmelka?“

„Toho bych bohužel řadil právě mezi parazity,“ povzdychl si neznatelně profesor. „Svou profesi vykonává dobře, ale šplhá usilovně nahoru a kde může, neváhá své kolegy podrazit, jen to nedělá příliš okatě. Kdyby se mu podařilo dosáhnout moci, kdyby se domníval, že ho na světě nikdo neohrozí, Hitler by před ním bledl závistí. Ale zatím v jeho činech převažuje spíš to pozitivní.“

„A o mně si myslíte, že bych vás nepodrazil?“

„Nemáte samé chvályhodné vlastnosti, příteli,“ shovívavě se na mě podíval. „Ale kdybyste měl jedinou vadu, které bych se musel obávat, už bych s vámi v této chvíli nemluvil. Tím méně, abych vám něco nabízel.“

„Takže vy opravdu chcete, abych...“ vrátil jsem se ihned oběma nohama do reality.

„Nechci vás příliš ovlivňovat,“ zavrtěl hlavou. „Určitě je to pro vás nenadálá nabídka a nikdy v životě se nebude opakovat, protože vám to nemá kdo jiný nabídnout.“

Policisté mezitím skončili rovnání knih do knihovniček. Pracovali jako mravenci, neúnavně, ale bezmyšlenkovitě. Otřásl jsem se, kdykoliv jsem na ně pohlédl. Tak se snad ani nechovají lidé, tohle byli spíš roboti.

„Mějte ssse krásssně,“ vyprovodil je profesor ze dveří bytu.

Vykráčeli na pavlač jako automaty. Pak si všichni naráz přejeli rukou přes obličej, jako kdyby se probouzeli z hrozného snu. Teprve pak trochu ožili. Podívali se jeden na druhého, až nakonec první z nich, kterého jsem prve tipoval jako velitele, se na ostatní zprudka utrhl:

„No a co? Vracíme se. Nic tam nebylo.“

Vykročil jako první a zbývající ho následovali. Nás dva přehlíželi jako krajinu. Brzy se z toho vzpamatují, napadlo mě, ale nebudou schopní odlišit vlastní vzpomínky od těch, které jim profesor vsugeroval.

„Poslyšte, Vlastíku,“ obrátil se na mě profesor, když jsem se z toho otřesného dojmu trochu vzpamatoval. „Myslím, že si půjdete domů odpočinout. Dnešek byl pro vás příliš nabitý. Chci vám nechat svobodnou vůli. Také jsem se kdysi rozhodoval, měl jsem to ale snazší, v podstatě mi nic jiného nezbývalo. Budu vás očekávat zítra. Nepřijdete-li, znamená to, že s mou nabídkou nesouhlasíte. Ani v takovém případě se na vás nebudu hněvat. Jsem si lépe než vy vědom, že to není jen tak.“

„A když přijdu?“ zeptal jsem se ho.

„Pak si o tom ještě jednou promluvíme,“ slíbil. „Nechci abyste mi někdy něco vyčítal.“

„Přijdu, až si to rozmyslím,“ slíbil jsem.

Errata:

11.08.2021 22:29