Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dědictví

Uzdravoval jsem se rychle, ale hořkost ze ztráty přítele přetrvávala. Navíc jsem se dozvěděl, že Vejmelkův proces chce Generální inspekce odložit a asi úplně zastavit. Ve vězeňské nemocnici objevili u Vejmelky rychle postupující rakovinu, prý ji nazývali »raketová«. Byla to jen jedna záhada tohoto případu. Profesor proti němu nejspíš použil zvukovou zbraň, stejně jako proti Vejmelkovu komandu. Většina policistů zásahové jednotky totiž onemocněla leukémií. Vejmelkovi bych mohl jít na pohřeb místo na proces, ale umínil jsem si, že tam nepůjdu. Ať profesora zastřelil on sám, nebo to opravdu byla sebevražda, byl jediným viníkem a příčinou profesorovy smrti on.

Vyšetřovatelé si toho pochopitelně všimli a kvůli tomu mě navštívili. Vyšlo na světlo také profesorovo vystoupení proti teroristům na letišti, kde jsem byl přítomen.

„Jak vysvětlíte, že profesor údajně vyvolal u teroristů na dálku infarkt?“ zpovídal mě major od vojenské policie, pověřený dalším vyšetřováním.

„To přece vidělo mnoho lidí,“ odvětil jsem. „Nevím jak to účinkuje, ale profesor i k léčení používal zvláštní zvuky. Možná mohou nejen léčit, ale i nemoc vyvolat. Na letišti si pamatuji, že to zasáhlo i piloty letadla, ale profesor všechny rychle vyléčil.“

„Nemohl to použít i během obléhání? Jak byste si vysvětlil záhadné onemocnění policistů, kteří tam byli?“

„Na letišti to vyvolávalo infarkt,“ připomněl jsem jim. „Mohlo jít o něco podobného neodvážím se to vyloučit. Leukémii profesor léčit uměl, otázkou je, zda se dá vyvolat i uměle. Pokud by tomu tak bylo, mohl si být jistý, že postižené rychle vyléčí a nejspíš si toho nikdo nevšimne. V tom mu, bohužel, plukovník Vejmelka zabránil, ale to už je zase jiná věc.“

„Pak by ten Vejmelka zabil i sám sebe,“ odtušil major.

„Jistě, i když to netušil. Stejně jako u Čapka zabili fanatici doktora Galéna a s ním i svého milovaného maršála.“

„Ironie osudu,“ zahučel major. „Ale mám tu ještě jinou, stejně podezřelou věc. Z lidí, kteří tam byli od počátku, jste jako jediný vyvázl bez leukémie. Nepočítám ránu do hlavy přímo před našima očima, ale to byla jasná věc.“

„Víte, profesor uměl nejen léčit, ale podobným způsobem uměl vyvolávat cosi jako imunitu,“ nadhodil jsem. „Domnívám se, že mě jako svého přítele už dávno předtím imunizoval, aniž bych si toho byl vědom. Pravdou je, že ani v dispečerském sále na letišti nikdo neonemocněl, ale teroristé i piloti v řídící kabině letadla se velice rychle zhroutili. Vysvětloval bych si to tím, že profesor nejprve všechny imunizoval a pak teprve zaútočil.“

„Ano, to by všechno vysvětlovalo,“ řekl major spokojeně. „Nemíníme pátrat, proč jste byl jeho oblíbencem, ale muselo to tak být. Mimo jiné vám totiž odkázal všechen svůj majetek. Ale to bude záležitost notáře, ne naše.“

Tohle mě ovšem překvapilo, protože jsem na něco takového nepomyslel. Je to vůbec možné? Musel jsem si sám odpovědět, že ano. Profesor mi tvrdil, že rodinu nemá. Mohl by přece napsat poslední vůli, kde bych byl v roli dědice. Ale to by musel předem předpokládat, že ho přežiji! Měl sice úctyhodný věk, ale dokázal se udržovat jako kdyby mu bylo třicet a dalo se čekat, že spíš přežije on mě, než já jeho.

Z pochyb mě vyvedla notářka. Poslala mi doporučenou pozvánku k projednávání dědické záležitosti a když jsem se k ní dostavil, začala hned k věci. Byla to paní středního věku, zkušená a docela milá.

„Předem vás musím upozornit, pane Veselý, že dědická daň bude vysoká,“ začala s úsměvem. „Náš právní řád neumožňuje vzdát se jen části dědictví, můžete se vzdát dědictví jedině jako celku. Protože další dědici nejsou známí, připadlo by to státu.“

„Měl bych si na to vzít půjčku?“ pokusil jsem se o žert.

„Asi vám nic jiného nezbude,“ souhlasila. „Protože co se hotových peněz týče, na daň to rozhodně nepostačí.“

„To je ta daň tak velká?“

„Po profesorovi nezůstaly žádné peníze,“ usmála se. „Navíc by vám jako jeho dědici nastala povinnost postarat se o pohřeb, to také nebude zadarmo. Byl to důchodce, důchod neměl velký. Nenašly se žádné úspory, vkladní knížky a podobná aktiva.“

„Jaképak potom velké dědictví?“ usmál jsem se.

„Největší položkou dědictví je vlastnictví domu, kde pan Jindřich bydlel,“ řekla notářka. „Musím vás upozornit, ten dům pochází z předminulého století a největší hodnotu na něm má pozemek na poměrně lukrativním místě, na kterém stojí. Nájemní smlouvy s nájemníky obsahují opravdu jen symbolické nájemné, ale protože je uzavřeli po restituci, zůstanou v platnosti i pro vás. Považovala bych ten dům spíš za břemeno, jenže do dědictví musím započítat odhadní cenu, vyčíslenou soudním znalcem. Jak říkám, cena pozemku je v ní nejvyšší položkou.“

„Dejme tomu,“ mávl jsem rukou. „Co dál?“

„Pak sem patří chata na pozemku v katastru...“

„Vím, kde to je,“ přerušil jsem ji. „Jakou má hodnotu?“

„Také jen hodnotu pozemku. Během policejní akce, která se bude teprve projednávat, shořela. Pojištěna nebyla a pochybuji, že policie něco uhradí, ačkoliv se běžně předpokládá, že oheň založil policejní důstojník.“

„Nezachovalo se tam nic?“

„Jen jakýsi neopravitelně poškozený hudební nástroj. Jeho cenu znalec odhadl na nulovou, bohužel je navíc zahrnutý do průkazních věcí zmíněné kauzy.“

„Budiž. To je všechno?“

„Druhou největší položkou pozůstalosti jsou knihy,“ dala se do vypočítávání. „Nevím sice, jakou budou mít hodnotu pro vás, většinou jde o velmi odborná díla, ale při výpočtu jsem musela počítat s původními cenami, vynásobenými přepočtovým kursem valut. Dovedete si představit, na kolik přijde kniha, na které je uvedena cena dvě stě liber, nebo tři sta dolarů? I kdybyste je zkoušel nabídnout v bazaru, nedostanete z nich ani procento té částky, takže vás dědická daň přijde na víc, než kolik získáte. V ceně knih jsem již započítala snížení odhadní ceny drobnými poškozeními, způsobenými zřejmě zemřelým; zejména obrázky, malované na okrajích textu. Sleva na opotřebení se počítá podle úředního sazebníku, další snížení rozhodně nepřipadá v úvahu.“

„Dejme tomu,“ mávl jsem rukou odevzdaně.

„Pak je tu starý počítač, ale jeho cenu ohodnotil odborník cenou barevného monitoru. Ostatní je prý zcela bezcenná, dávno odepsaná vykopávka.“

„Když to tvrdí odborník...“ pokrčil jsem rameny.

„Další položkou vašeho eventuálního dědictví je starožitný nábytek v bytě zemřelého. Ten asi jediný má nějakou hodnotu. Dále zachovalé hudební nástroje, zejména pianino a křídlovka, oceněné znalcem na vysokou sumu vzhledem k jejich dnes už starožitné hodnotě. Snad jen tady byste měl hmatatelný užitek, ale po započítání ostatních částí dědictví bych vám radila, abyste se veškerého dědictví zřekl. Beztak nejste ve vztahu k zemřelému přímým příbuzným, i když poslední vůle vás opravňuje dědictví přijmout, ovšem s břemeny, které s tím souvisejí. Souhlasíte tedy, abych do protokolu napsala, že se dědictví zříkáte? Můžete to samozřejmě učinit i kdykoliv později.“

„Ne, nepište to tam. Asi vám to bude připadat malicherné nebo staromilské, ale nemíním se vzdát památek na nejlepšího přítele, i když za to budu muset zaplatit.“

„Ano, je to vaše právo,“ kývla notářka. „Očekávala jsem, že spíš akceptujete můj návrh, ale chápu, nejde vám o hmotný prospěch. V dnešní době to nebývá tak časté. Musela jsem vás proto upozornit na všechna úskalí.“

Zdvořile jsem jí poděkoval, ale už jsem se rozhodl. Tak jsem jí to hned na místě řekl. Jen pokývala hlavou.

„Pozvou vás na projednávání k soudu. Dostanete tam i složenku na zaplacení dědické daně.“

„Děkuji, přijdu tam,“ řekl jsem.

Notářka si buď neuvědomila, nebo zapomněla na položku dědictví, která měla i pro mě okamžitou hodnotu. Po profesorovi jsem získal nejen prastarý dům, ale i jeho byt. Měl bych odtud mnohem blíž do centra i do redakce, navíc bych ušetřil za nájem, což nebyla částka, kterou bych mohl zanedbat v dnešní době, příznačné všeobecným zvyšováním cen a nájmů. Do oprav domu budu muset asi investovat víc, než kolik bych platil za garsonku, ale to musím platit také a nájem bytu jsem si mohl odečíst.

Na dědickou daň jsem si skutečně musel vypůjčit. Nešel jsem ale do banky, jen jsem obešel kamarády. Pomohli mi i se stěhováním, zatím jsem toho moc neměl. Po krátké úvaze jsem se rozhodl prodat většinu svého nábytku a nechat si starý nábytek po příteli. Připadalo mi lepší zachovat profesorův byt v původním stavu. Svůj skoro nový nábytek jsem neměl kam dát a starý jsem nechtěl vyhazovat ani prodávat. Vždyť byl starožitný a po příteli!

Prodejem nábytku jsem získal nějaké peníze, umožnilo mi to splatit část dluhů. Osobní věci jsem si dal do skříně, pár mých knih se kupodivu ještě vešlo do knihovniček. Když jsem vyvětral ztuchlý vzduch, mohl jsem se natáhnout na kanape, které mi zůstalo jako jediné z mého mládeneckého bytu. Připadalo mi, že jsem se stal zajatcem profesorova bytu a prostředí, které ho obklopovalo po celý jeho život. Zbavil jsem se pout, která mě spojovala s předchozím životem? Ano, i když jen po materiální stránce. Jinak se nic moc nezměnilo.

Ze zvědavosti jsem si prohlížel obrázky, o nichž mluvila notářka ve spojení s profesorovými knihami. Profesor si je kreslil na okrajích textu, jako když si v zamyšlení někdo bezděčně kreslí panáčky či ornamenty. Tyhle kresby ale byly jiné. Profesor je vytvořil stejnou technikou jako obrázky, které mi poslal den před svou smrtí, vytečkované tisíci různě silnými tečkami. Podobaly se novinovým »autkám«. Byly na nich předměty z profesorova bytu, ale i pohledy z okna do úzké ulice i jiné náměty.

Proč je profesor do knih maloval? Že by si knih tak málo vážil? Z toho bych ho nepodezíral. Obrázky měly pro mě určitou výhodu, neboť snížily odhadní cenu a tím i dědickou daň, ale to bylo asi všechno. Hledal jsem, zda není mezi obrázky a textem nějaká souvislost, ale na nic jsem nepřišel. Byly to na první pohled bezmyšlenkovité obrázky, i když mistrovsky provedené.

Neměl jsem ani tušení, jak brzy pro mě budou důležitější, než všechen text okolo... 

Měl jsem z redakce blíž domů a nemarnil jsem tolik času cestováním po městě. Bylo to pro mě snazší, ačkoliv mi starý byt, kam jsem se přestěhoval, příliš připomínal divného přítele. Někdy mi z toho bylo až smutno. Nejvíce jsem litoval, že s profesorem zmizelo ze světa jeho podivuhodné tajemství. Podaří se vůbec někomu jinému takový geniální objev? Nebude to záležitost některého dalšího století, nebo dokonce vzdáleného tisíciletí?

Teprve teď mě jaksepatří mrzelo, že jsem profesorovu nabídku tak rychle odmítl. Kdybych zbaběle neucouvl, kdybych byl ochoten vyměnit pochybnou jistotu dosavadního života za nejistý, ale úžasný experiment, mohl bych tenkrát profesorovi pomoci. Nebo bych se mohl spolu s ním věnovat léčení. Kdyby mě tenkrát nezastrašilo ono »Jde to, ale nechci«... Jenže tady platí to kdyby – chyby. Prostě jsem to prošvihl a jedinou útěchou mi mohlo být, že jsem se rozhodl sám. Sám a špatně.

Teď už jsem to věděl.

Jisté vytržení z jednotvárné práce představovala svatba, které jsme se museli všichni z naší redakce zúčastnit. Vdávala se kolegyně Blanka. Od jejího rozchodu s Robertem uplynul jen půlrok, vzala to zkrátka hopem. Ale co, rozhodla se sama. Jejího nastávajícího jsem viděl poprvé na svatbě, ale sblížili jsme se.

„Blanka mi o vás hodně povídala,“ řekl mi Franta, když zábava trvala déle a všichni jsme byli trochu rozjaření. „Měl bych na vás asi žárlit, ale brzy jsem se přesvědčil, že se k ní chováte opravdu jen jako kolega.“

„Tak je to přece fér,“ usmál jsem se povzneseně.

„Neměl bych to říkat, ale udělal jste určitě chybu,“ šklebil se na mě dobrácky. „Teď už je to jedno, když je Blančí moje, ale vy jste měl možnost získat ji dávno přede mnou. K mému štěstí jste se místo toho zabýval nějakým démonem. I tomu bych měl poděkovat, že vás zaměstnal a Blanka zůstala volná pro mě...“

Nemrzelo mě, že se Blanka vdává. Blahopřání, že si našla kluka podle svého gusta, bylo ode mě opravdu upřímné. Nikdy se mnou nechodila a já jsem o ni také nejevil zájem. Jen při zmínce o profesorovi jsem poněkud zatrnul. Co všechno o něm Blanka svému nastávajícímu řekla?

Zeptal jsem se ho raději hned a přímo.

„Už vím, že je mrtvý,“ šklebil se. „Ale musela to být velice pitoreskní postava. Blanka měla dokonce od něho obrázek. Měla vám ho dát, ale když si přečetla ten šíleně legrační dopis na druhé straně, neodolala a přinesla mi to ukázat. Moc jsme se tomu spolu nasmáli, ale pak jsme na to zapomněli.“

„Jaký obrázek?“ zajímalo mě. Bez ohledu na nevázaný stav veselí, které panovalo všude kolem, jsem trochu zvážněl.

„Jeho vlastní portrét,“ pokrčil rameny. „Blančí, prosím tě, kde máš ten obrázek démona?“

Blanka se bavila u vedlejšího stolu s kamarádkami. Byla už ve tváři od vína trochu ruměná, ale na Frantovu prosbu se zvedla a s poněkud provinilým výrazem spěchala do vedlejší místnosti. Brzy se vrátila a podávala mi neveliký lístek velikosti pohlednice.

„Promiň, Vlasto,“ omlouvala se. „Měla jsem ti to dát už dávno, ale zapomněla jsem...“

Usmál jsem se na znamení, že se na ni nezlobím. Přikývla a rychle se vrátila ke kamarádkám.

Zamyšleně jsem si prohlížel obrázek profesora, vyvedený stejnou technikou jako ostatní a stejně mistrovský. Profesor se na něm opět sám portrétoval. Dokonalý obrázek jeho známé tváře ve mně samozřejmě vyvolal smutek.

„Ten obrázek není zajímavý,“ sápal se po něm Franta, „jako to povídání na druhé straně.“

Otočil jsem pohlednici, ale Franta byl rychlejší.

„Půjč mi to,“ vyškubl mi pohlednici z ruky a začal nahlas číst. Nějak mu při tom nedošlo, že je to indiskrétní, ostatně byla to jen pohlednice, přečíst si to mohl každý.

„Milý příteli... a tak dál... kdyby sis přece rozmyslel mou nabídku a chtěl se stát tím, čím jsem, vezmi tento dopis a třikrát, rozumíš? Třikrát nahlas přečti tuto větu...“

„Podej to sem!“ natáhl jsem se po Frantovi s tak vážným výrazem, že se neodvážil nic namítat a pohlednici mi ihned dal.

„Já jsem to už zkoušel,“ ujistil mě. „Ne třikrát, ale aspoň desetkrát. Samozřejmě se nic nestalo, ale vypadá to opravdu záhadně a tajemně.“

Nalezl jsem očima ten text. Byl to očividně nesmysl, takže se Frantovi nic stát nemohlo. Na mě to ale vliv mělo, profesorova slova mě plnila divným smutkem. Přečetl jsem to nahlas, i když skoro bezmyšlenkovitě.

„Fernezor brogtwan elrexium hurrax!“

„Skoro jako strč-prst-skrz-krk,“ zasmál se Franta. „Je to snad démonické zaklínadlo?“

Nesmál jsem se. Bylo to od profesora, v tom případě na žerty nebylo místo. Bylo to ještě jakžtakž vyslovitelné, ale smysl to nedávalo. Zaklínadlo? Franta ani netušil, jak blízko je pravdě. Ačkoliv jsem na něco takového v první chvíli neuvěřil ani já sám, přečetl jsem to nahlas podruhé. Nic... a přece. Otřásl jsem se, jako by na mě sáhla smrt. Jen kvůli slovům mrtvého profesora? Asi ano. Měl jsem k nim přece jiný vztah než ostatní...

„Ticho, prosím!“ zjednával si Franta pozornost. „Vlasta se právě rozhodl stát se Démonem. Vlasto, čti dál a my budeme pozorovat, jak se měníš v Démona!“

Společnost se na mě dívala zčásti nechápavě, z větší části pobaveně. Franta u svých známých platil za veselou kopu a všichni čekali nějakou švandu. Rozhodl jsem se, že jim legraci nezkazím a potřetí jsem to přečetl velice slavnostním tónem:

„Fernezor brogtwan elrexium hurrax!“

Trochu mi zamžikalo před očima, kolemsedící svatebčané propukli v nevázaný řehot. Váleli se smíchy, jakoby se mu podařil dobrý vtip. Pro ty, kdo profesora neznali, to jistě byla švanda.

Nesmál jsem se asi jako jediný. Otočil jsem papír v ruce a pohlédl opět na obličej profesora.

V té chvíli mi došlo, že tečky, z nichž obrázek sestavil, jsou ve skutečnosti složitějším kódem, než všechny binární kódy počítačů, o jakých jsem kdy slyšel. Četl jsem ten kód naprosto plynule v celé jeho šíři. Byl to geniální kód. Přeléval se přímo do mé hlavy, přesněji do procesoru typu Jindřich Čtvrtý, profesorem vytvořeného a zablokovaného ve stavu podobného počítačovému stand-by, ze kterého jej mohl vyvést jedině aktivační kód.

Aktivační kód, který se musí třikrát nahlas vyslovit, což jsem právě učinil. Ze zvědavosti, neboť se mi do posledního okamžiku zdálo nesmyslné, aby slova měla tak nepochopitelné účinky. Z větší části úmyslně, protože jsem tušil, že by na tom něco přece jen být mohlo. Nevěděl jsem, co by to mělo být. Až teď jsem pochopil, že ta divná slova měla funkci kódu k dávno předem připravené rozbušce.

Ne, nestal jsem se démonem.

Už jsem jím byl.

Jen se ve mně právě probudil!

Errata:

11.08.2021 22:29