Drogy

Víc než zatvrzelí lumpové mě mrzely jiné případy. Třeba když mi nešťastní rodiče přivedli šestiletou mentálně postiženou dceru. Nejsmutnější na tom bylo, že jí ten krutý osud připravili sami. Oba zamlada holdovali drogám a i když se jich časem zbavili, projevilo se to na jejich děcku.

Přiznám se, byl jsem z toho nešťastný. Ne že by s tím nešlo udělat vůbec nic. Věřil bych si, že srovnám i genetické poškození. Nejhorší bylo, že jsem dítěti nemohl pomoci v mentální oblasti.

Napravit těžké defekty mozku bych mohl. Jenže v něm nic nebylo! Sebemenší myšlenka! Mozek čistý jako nepopsaný list papíru. Ještě v šesti letech se počurávala a naučila se jen pár slovíček, to byl největší úspěch její výchovy. Rodiče ji nedali do ústavu a věnovali se jí, ale to byla jen slabá náplast.

„Vy dva jste svému dítěti zle ublížili,“ spustil jsem na ně po čtvrthodině vyšetření. „Řekl vám někdo, že to je následek drog?“

Vzlykali oba a jen přikývli.

„Jestli čekáte, že to půjde napravit snadno, musíte jít jinam,“ pokračoval jsem. „Tohle bude těžká práce.“

„Myslíte, pane doktore, že se to spravit dá?“ chytila se mě mladá matka jako topící se toho pověstného stébla.

„Něco zkusím,“ mračil jsem se. „Ale Laura nemá v hlavě vůbec nic. I když ji uzdravím, bude bezmocná jako novorozeně. Bude o pět let pozadu jako kdyby začala žít od ročního batolete. Nenajde si mezi dětmi kamarády, nevezmou ji do normální školy. Věkově odpovídajícím dětem bude připadat zaostalá, nevezmou ji mezi sebe. Pro ty, kterým odpovídá mentálně, je naopak příliš velká. Budete ji muset vychovávat sami, nahradit jí školku, školu i kamarády. Až asi za takových dvanáct let se dočkáte vyrovnání s ostatními. Samozřejmě jen když vytrváte a nevzdáte to.“

„Aspoň tak, pane doktore, prosím...“

Zkuste nevyhovět tak zoufalé prosbě matky!

„Je vám jasné, že se o ni musíte starat, jak odpovídá jejímu postižení?“

„Bereme,“ přikývl stručně otec. „Za hříchy mládí musí člověk někdy platit.“

„Bohužel, za vaše hříchy mládí zaplatí především Laura,“ opravil jsem ho mrzutě.

Museli mi nejprve svatosvatě slíbit, že udělají všechno, aby dítěti nahradili kamarády. Matka slíbila, že bude s dívenkou doma a věnuje se jí. Udělal jsem potom, co bylo v mých silách. Dokonce mnohem více. Nejenže jsem opravil, co se opravit dalo, ale do mozku dívenky jsem dal větší a složitější doménu, která měla její vývoj proti přirozenému tempu urychlovat. Zaplnění toho čistého listu papíru už ale nezáleželo na mně.

„Jestli slib nedodržíte, nepřejte si mě!“ ulevil jsem si, když jsem je objednával na další týden.

Na okamžik mě napadlo, že by ji z tohoto stavu okamžitě dostal Jindřichův procesor, ale rychle jsem to zavrhl. Bez předchozího psychického vývoje u ní nevznikla osobnost. A bez ní by procesor napáchal jen nezměrné škody. Vzpomněl jsem si na krysu Jindřicha Nulu. To byla klasická ukázka, kam by bez odpovídající výchovy inteligence dospěla.

Ano, výchova je důležitější než vrozené vlohy.

Neuplynul týden a měl jsem v křesle další případ. Dívčinu ani ne patnáctiletou, kterou mi rodiče přivezli téměř v bezvědomí.

Okamžitě jsem ji položil do křesla a nasadil jí čelenku, abych zjistil, co se děje. Odhadl jsem ji správně, byla to droga. Dívčiny ruce byly celé rozpíchané, musela být v tomto směru už hodně zkušená ale podařilo se jí předávkovat. Teď ležela v křesle jako loutka a její matka mi div neklečela u nohou.

„Co jí je, pane doktore?“ lkala.

„Zanedbali jste ji!“ vyčinil jsem jí. „Minulý týden jsem tu měl následky něčeho podobného. Řeknu vám, bylo to otřesné.“

„Co to proboha je?“

„Heroin,“ odvětil jsem suše. „A píchá si ho už dlouho.“

„Heroin? To není možné!“ vybuchla nesouhlasně matka. Také otec se tvářil jako po pořádné facce.

„Nevidíte, jak má rozpíchané ruce?“ ukázal jsem matce na předloktí jednu jizvu vedle druhé.

„Ale to je přece od trní, tuhle říkala, že spadla do hloží, roste nám na zahrádce takový trnitý keřík...“

„Nikdy nevěřte feťákům,“ usadil jsem ji. „Lhala vám.“

„To není možné, Maruška není žádná feťačka, ale slušně vychované děvče,“ protestovala matka.

„Lže vám,“ opakoval jsem tvrdě. „Bere drogy, nechodí do školy a peníze si na ně vydělává jako prostitutka. Je zkrátka hrozně zanedbaná.“

Uplatnil jsem tu nechtěně jen zlomeček toho, co jsem se sám teprve před malou chviličkou dozvěděl, bohužel naprosto určitě. Aspoň tu prostituci jsem si snad mohl nechat pro sebe...

„Na to pozor, pane doktore!“ zrudl už i otec. „Mohlo by to být žalovatelné!“

„Chcete ji uzdravit, nebo nechat na šikmé ploše?“ mračil jsem se.

„Jistěže uzdravit, ale nebudete ji ostouzet!“

„To byste měli zařídit především vy,“ uťal jsem. „Roste vám jako dříví v lese, bez dohledu, bez lásky.“

„To není pravda. Dáváme jí všechno, nač si vzpomene!“ opáčil otec uraženě.

„To je možná právě ta chyba,“ řekl jsem.

Rozhovorem s nimi jsem se zaměstnával sotva z dvacetiny, upravit tvorbu protilátek je otázka minuty, než to dohovoříme, dceruška se probudí.

Najednou jsem se ale rozhodl jinak. Dosud jsem se psychice pacientů vyhýbal, jak jen to bylo možné. Teď jsem se na ni naopak soustředil.

Dívenka ode mě dostala doménu, jakou jsem ještě nedělal. Až si šlehne další dávku, krutě se pozvrací. Navíc zjistí, že zbytečně, heroin na ni nebude zabírat. Žádná extáze, ale těžká kocovina. Jednoduché řešení a přitom to nejlepší, co jí mohu dát. Teď jsem se zajímal nejen o její současný stav, ale především o její současné známé.

Porušil jsem předsevzetí a pronikl do její psychiky, ale bylo toho příliš i na mě. Před očima mi vyvstaly hrozné obrazy. Doupě feťáků, lidské trosky ve vlastních výkalech, neschopné zvednout se a dovléci se na záchod. Nažehlený chlápek, prodávající své zboží a pečlivě uvažující cenu, tomuhle levně, ještě se pořádně nechytil, tenhle sice nemá, ale určitě sežene, ten dá víc a tomu už nedám, dokud nevysolí pěkně tvrdý na dřevo, vem kde vem...

Zapamatoval jsem si dopodrobna všechno a rozhodl jsem se podívat se přímo na místo.

Skončil jsem a odpojil se. Dívenka otevřela oči.

„Jak se máš, Maruško?“ zeptal jsem se jí.

„De to,“ usekla hrubě.

„Dneska jsi to trochu přehnala, viď?“ pokračoval jsem.

„Nic nepřehnala, je to slušné děvče,“ ozvala se matka.

„Dobrá, nic nepřehnala,“ zamračil jsem se. „Ale až si vezme další dávku heroinu, sama pochopí, že to neměla dělat. Bude mít na nějakou dobu výhodu, nebude ji trápit absťák, ale kdyby to zkusila znovu, bude zvracet jako alík. A ať za mnou ani nechodí, ostatně to nebude nebezpečné. A teď si ji odvezte, už jí nic není.“

„Když jí nic není, měl jste to říci hned, místo urážek,“ napadla mě matka jako fúrie.

„Ne že jí nic nebylo,“ odrazil jsem. „To jste snad viděli sami. Teď už jí nic není. V tom je totiž obrovský rozdíl!“

„Stejně sem už nikdy nepřijdeme!“ odsekla matka. „Tady se neléčí, ale uráží! Bez nás se ale neuživíte, doktore!“

Rodinka odešla a ještě mi v čekárně práskla dveřmi.

Zbýval už jen jeden pacient, naštěstí z těch, kdo dnes měli přijít jen na kontrolu. Byl jsem s ním hotov během tří minut. Pak jsem zhasl v ordinaci i v čekárně a zamkl. Posledního pacienta jsem předhonil dřív než sešel schody na ulici. Ale nedal jsem se s ním do řeči. Mířil jsem rychlými kroky do spleti úzkých uliček poblíž městského centra.

Hlídku dealerů jsem minul, aniž stihla vyvolat poplach.

Ani nemohla. Jakmile jsem mladíka podle Maruščiných vzpomínek poznal, paralyzoval jsem ho krátkým zasyčením. Rozhodl jsem se, že se k němu vrátím, vezmu to ale od větších ryb. Věděl jsem, že nažehlený Pracháč bude dnes večer na place jako pokaždé. Neznal jsem jeho pravé jméno, ale to teď nebylo rozhodující.

Do kroužku feťáků jsem dorazil, aniž si mě všimli. Včas jsem je v průchodu slyšel, vytáhl flétnu a krátce na ni zapískal, takže když jsem se pak vynořil ze tmy mezi nimi, skládali se už jeden přes druhého. Hrát jsem na flétnu neuměl, měl bych se to asi naučit, bylo by to ve stylu mého učitele, ale nepotřeboval jsem vyloudit žádnou melodii. Stačil mi libovolný tón obalený kódem. Boot sekvence člověka je v nejjednodušší verzi poměrně krátká, následující kódy nebyly o mnoho delší.

Zapískal jsem znovu, aby je to zasáhlo všechny. Teď už v tom byl kódovaný ultrazvuk. Na nikoho jiného to nemělo mít vliv, jen na tuhle partu. Ostatně, jiným lidem by to ani nevadilo. Bylo v tom urychlené vytvoření stejné domény, jakou dostala před chvílí Maruška. S heroinem je konec, hoši, pomyslel jsem si, ale nebylo to ani škodolibé. Tihle přece nejsou ti hlavní.

Pracháče jsem poznal hned když přišel. Nejprve jsem musel zjistit jeho psychorezonanci, abych neublížil nikomu jinému, ale to mi trvalo půl vteřiny. Vpravil jsem mu do hlavy dvě domény. Jednu krátkodobou, zmizí do tří dnů, druhou dlouhodobou, která by mohla vystačit do konce jeho života. První oslabí srdce, takže se bude cítit jako po angíně pectoris, ale to je jen menší výprask. Druhá vytvoří do týdne u jeho očních nervů přesně stejné nádory, jako měl v hlavě vrah Oldřich Švestka.

Tím to ale neskončilo. Bezvládné oběti jsem navlékl na hlavu obruč konjugátoru a bez lítosti pronikl do jeho myšlenek.

Co jsem tam našel, mě málem dohnalo ke zvracení, ale to bych nesměl být démon. Trvalo mi to ani ne minutu. Pak jsem na základě nově získaných vědomostí sáhl dealerovi do náprsní kapsy a vytáhl odtud jeho peněženku. Nemínil jsem si ji nechat, nebyl jsem přece zloděj, šlo mi o spravedlnost. Peníze toho hada pořádně smrděly. Nezamýšlel jsem si z nich nechat ani haléř, ale nenechal bych je ani té lidské kryse. Současně jsem mu zablokoval na dobu pěti minut paměť. Až se probere, nebude vědět, co se tady stalo.

Vědomosti získané od Pracháče, jehož občanské jméno jsem teď znal, mě dovedly k dalšímu z krysího gangu. Pravé jméno toho dalšího, který čekal na peníze a opatroval množství drog nedaleko odtud, jsem také neznal, ale to mi řekne on sám.

Překročil jsem pár ležících feťáků a pokračoval. Nikdo z večerních chodců se neobjevil, nikdo mě neviděl. Tihle se proberou do pěti minut. V půlce dubna už jim pár minut na asfaltu neublíží, zvlášť když bylo poměrně teplo.

Prošel jsem průchodem, zkřížil ulici a odbočil do další, užší. Vstoupil jsem do nenápadného šedivého domu a zabušil v přízemí smluveným způsobem na tmavohnědé dveře.

„To je dost!“ ozvalo se a dveře se otevřely.

Poslední, co King zahlédl, byl lesk mé flétny. Pak se hned za dveřmi zhroutil. Překročil jsem ho bezcitně. Byl to jen hlídač, chránil drogového distributora a věděl to, už tím měl máslo na hlavě. Tři kroky tmavou chodbou a dveře do jasně osvětleného pokoje. Flétna tam jen krátce sykla.

Mužům i ženám se podlomily nohy, někteří se při pádu na podlahu i bolestivě udeřili, ale nikdo ani nehlesl. Mejdan jako řemen, samá smetánka. Hledal jsem očima Doktora, nebyl tu. To by mě opravdu mrzelo, aby hlavní kapr ze sítě unikl. Ale vynořil se náhle ze dveří záchodu a tam naštěstí u sebe pistoli neměl.

„Co se to... kdo jste?“ vybafl na mě.

„Dobře si mě prohlédněte, Doktore,“ usmíval jsem se. „Ať se můžete jednou pochlubit, že jste na vlastní oči viděl živého démona. O moc víc už toho v životě neuvidíte.“

„To máš být jako ty?“ vyštěkl na mě. Ještě nechápal, s kým má tu čest. Poskytl mi tak svou vlastní rezonanci, ale zjistil bych si ji i kdyby mlčel.

„Ano, jsem démon,“ přikývl jsem. Pak jsem sykl bootstrap a za ním dvě domény.

Doktor se zhroutil, ačkoli jako jediný neztratil vědomí. Nebylo mu to nic platné. Musel strpět chviličku, kdy jsem se napojil do jeho vědomí a ačkoliv vůbec netušil, co to provádím s obručí konjugátoru, zelenal bezmocným vztekem. Když jsem ho pak nechal ležet, nedokázal se doplazit ani ke svému saku, i když se o to upřímně a zoufale snažil. Byl jsem tam dřív. Pistole mě nezajímala, jen peněženka a zejména kreditní karty.

Obešel jsem pak všechna ležící těla s konjugátorem. Tohle byly větší ryby, ale pořád ještě ne špička. Zato jsem se dozvěděl o dalších menších rybkách. Stačilo mi to. Ze všech lidí v této místnosti vyváznou jen tři ženy. Jsou to sice běhny, ale přece jen mají toho na krku nejméně, prodávají tady jen samy sebe.

Vyrazil jsem opět do ulic. Cestou jsem nasadil hlídači Kingovi do očí dva nádory. Slepota bude i pro něho přiměřeným trestem. Teď už jsem od Doktora věděl, že ten chlápek má na krku dvě vraždy, proto si ho držel jako svou gorilu.

Spravedlnosti unikl, propadl démonovi. Nepochyboval jsem, že si všichni zaslouží trest. Kdybych je zabil, bylo by to možná kratší, ale nastaly by problémy. Takhle se vlastně při pohledu zvenčí nic nestalo. Nikde žádná mrtvola, nanejvýš něco, co ani odborník nerozezná od běžného infarktu. Ani slepota není podezřelá. Není sice pravděpodobná, ale ani nemožná.

Jen jeden z osmi dealerů byl pro mě tak trochu záhadou, protože jsem se nedozvěděl jeho bydliště. O ostatních jejich bossové věděli všechno. Jedině Pastýř byl i pro ně anonymní. Nechal jsem si ho na konec, snad se o něm něco dozvím od jeho spoluprodejců. Měl jsem ale na ně málo času, pokud jsem se chtěl vypravit za ještě vyššími distributory.

Přímo na místě jsem zlikvidoval dva, zastihl jsem skupinky pohromadě, dealery i jejich ovečky. Postupoval jsem rychleji než u prvních, nepotřeboval jsem se nic podstatného dozvědět. Feťáci obdrželi domény, které je zbaví potěšení z heroinu, byla to pro ně spíš šance začít znovu. Na dealery čekaly horší odplaty.

Kdysi jsem slepotu považoval za příliš krutý trest pro vrahy. Dnes jsem stejnou pohromou postihoval pouhé prodavače. 

Pořád mi ale před očima vyvstával obraz malé Laury, fotograficky dokonalý, že bych ji mohl ihned nakreslit. Kdo ji zbavil jejího šťastného dětství a málem ji zabil? I kdyby to nebyly zrovna tyhle krysy, byly to stejné bestie.

Za hodinu byl konec s celou sítí. Objevil jsem i Pastýře, setkal se s ním přímo v jeho domě. Byl opatrnější a chytřejší než ostatní, ale tím jsem byl spokojenější, když jsem ho dostal. Jedině Pastýř neměl peníze v bance, ale pěknou hromádku bankovek měl doma. Zabavil jsem mu je, aby mu z těch špinavostí nic nezbylo.

Vrátil jsem se k autu, zaparkovanému nedaleko od domu, nasedl a rozjel jsem se do centra Prahy. Tam byla Doktorova dodavatelská společnost, tu přece musím dostat také! Čím je tahle síť větší, tím lépe, když ji zlikviduji. Plevel se musí vytrhávat i s kořeny, jinak vyroste znovu.

Doktor měl svoji gorilu a byl ozbrojený. Jak na tom budou tihle? Nepřemýšlel jsem o tom. Jako stroj jsem sto čtyřicítkou řezal smykem zatáčky na úzké okresní silnici a zaměstnával jsem se hlavně předvídáním překážek. Reflektory aut byly dobře vidět, stačil jsem zpomalit, dříve než se protijedoucí vozidla objevila v zatáčce. Ne že bych kolem nich nedokázal projet, ale mohli by se polekat a strhnout auto. Nechtěl jsem mít nikoho na svědomí.

Auto jsem ponechal v boční ulici. Ze vzpomínek Doktora jsem věděl, že vilu, kam odevzdával tržbu a odkud si odvážel další balíčky drog, hlídají gorily u vchodu, ostří psi za plotem i televizní kamery. Bossové se o svou kůži pochopitelně obávali víc než menší články jejich sítě a také mohli pro své bezpečí věnovat více peněz. Mým úmyslem bylo dokázat jim, že to na démona nestačí.

Jedna profesorova vědecká kniha se zabývala rozborem a vysvětlováním udivujících schopností japonských bojovníků, známých jako ninja. Profesor si do ní v podobě přikreslených obrázků vepsal vlastní poznatky. Tu knihu jsem četl a pamatoval si její hlavní zásady. Principem je naprosté soustředění. Tak se dá snadno prorazit prkno nebo rozlomit cihla. Jedná se jen o krátký okamžik, ale musí být s maximálním nasazením. Na akrobatické výstupy jsem bohužel neměl trénink, ačkoliv jsem o tom už ledacos věděl. Měl jsem si to někde jinde v klidu natrénovat, teď na to nebyl čas. Vysoké mřížoví vrat jsem se rozhodl přelézt klasickým způsobem. V nouzi pokropím nepřítele flétnou.

Naštěstí mi procesor přece jen propůjčoval vyšší obratnost než jakou jsem míval dříve. Na opačné straně vrat jsem byl dřív, než si mě strážní v malém domku všimli. Dřív než si mě vůbec všimli, přestali si mě všímat. Každý si prostě bezvládně lehl na zem. Prošel jsem dál do vily a kdekoliv jsem objevil člověka, bez slitování jsem ho napadl a uspal. Někde stačilo jen slabé syknutí, jinde, zejména na delší vzdálenost, pískla flétna. Hlavního bosse, občanským jménem Jaroslava Růžičku, jsem našel ve veliké koupelně ve vaně. Objevil jsem se vedle něho nečekaně jako bůh pomsty, ale myslím si, že mě ani okem nespatřil. Snad zaslechl otevírání dveří. Takové podrobnosti mě ani nezajímaly, když jsem mu nasadil obruč konjugátoru. Potřeboval jsem teď jeho znalosti, abych mohl sledovat další uzly jeho sítě.

Přímo v pokoji ležel telefon. Zvedl jsem jej a zavolal policii. Nahlásil jsem jí, kde právě projíždějí tři auta s nákladem drog. Bylo třeba zadržet je ihned, dokud to platí. Policejní služba tvrdila, že má všechno zaznamenáno, ale snažila se mě pozdržet. Napadlo mě, že asi určuje, ze kterého telefonu volám. Usnadnil jsem jí to, otevřeně jsem jí to oznámil. Než sem dorazí, budu pryč. S hlavním bossem budou mít policisté výjimečně snadnou práci, pokud jde o jeho zadržení. Nebude klást odpor, ani on, ani jeho kohorty. Těžší práci budou mít policisté s vysvětlením, co se tady vlastně stalo. Aby byla vila plná mladých zabijáků stižena naráz v jeden den infarktem?

Celou noc jsem tentokrát výjimečně strávil v pohybu, při vnikání do cizích bytů i jízdou k dalším obětem. Jen krátkodobě jsem odpočíval, když jsem na někoho čekal, ale protože byla noc, většina dodavatelů i malých dealerů spala. Já jediný jsem spánek nepotřeboval, stačilo mi občas se na několik okamžiků uvolnit v sedadle auta.

Většinu těch, které jsem navštívil, objeví až ráno. Někteří se snad dočkají lékařského ošetření, ale nebude jim nic platné. Lékaři si s nimi nebudou vědět rady a u démona mají vroubek. Likvidace rozvětvené sítě drogové mafie během jedné noci by byl možná úspěch, kterým by se policie ještě dlouho potom chlubila.

Celá akce pro mě skončila až ráno. Trochu jsem se zdržel, jen co otevřou banky. Pak jsem si v nejbližším peněžním ústavu založil konto na fiktivního majitele, přesunul se do pobočky banky, kde se nacházelo konto hlavního bosse a převedl všechny Růžičkovy peníze na nové konto. Vzápětí jsem udělal totéž s penězi Doktora a všech jeho dealerů. Měl jsem jejich kreditní karty a znal jejich hesla, během chvilky měli konta vytunelovaná. Byla to krádež, vím. Ale tyhle peníze vám, hoši, nepřinesly štěstí, pomyslel jsem si, když jsem o další hodinu později převáděl špinavé prachy drogových králů z mého fiktivního konta na konto Jedličkova dětského ústavu, jediné místo, kde by byly špinavé peníze vyprány podle mého gusta. Hotové peníze jsem rozdělil na menší částky a odeslal každou z jiné pošty na stejnou adresu.

Budu si muset pořídit rádio, pomyslel jsem si. Zajímalo by mě teď, jestli některé z aut neupláchlo. Ale snad ne, popsal jsem policii jejich trasy přesně...

Ano, občas i démon udělá chybu... Zejména když se spoléhá na inteligenci Policie. 

Nikdo zkrátka není dokonalý. 

Errata:

11.08.2021 22:29