Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Závist

Zima skončila, začínalo jaro. Postupně jsem se dostal do povědomí lidí celého města. Neměl jsem jen přátele. Někteří by mě raději viděli hodně daleko, jiní zase hluboko pod zemí.

Letos se nikdo neodvážil uspořádat sraz skínů na počest Hitlerových narozenin. Byl jsem na ni dobře připravený, ale nenašlo se dost účastníků, ochotných riskovat. Ani hostinský neměl chuť propůjčit hospodu něčemu podobnému. Po minulém srazu musel opravit většinu oken, nějaké stoly a židle nevydržely, takže měl víc škody než užitku.

Ale i jiní měli důvod k nenávisti. Nemocnice se kvůli mně dostala do problémů. Byla placená podle výkonů, ale vykazovala jich čím dál méně. Jako kdyby byli lidé stále zdravější. Částečně to tak bylo, koho jsem léčil, toho jsem během nejbližšího roku málokdy viděl v ordinaci. Kdo ke mně přišel s jediným neduhem, ale měl jich víc, odcházel úplně zdráv.

Onkologické oddělení museli zavřít jako první. Neměli pacienty. Příbuzní ke mně urychleně dovezli i ty, kdo tam už jen bezmocně leželi a čekali na smrt, hned jak se rozkřiklo, že umím vyléčit i rakovinu. Ale i další lékaři zaznamenali úbytek pacientů. Nikoho jsem neodmítal a koho jsem neměl v kartotéce, toho jsem léčil zadarmo. Bylo to nekolegiální, jak mi to jednoho dne přímo do očí vyčetl kamarád Víťa Anděl, když jsme se setkali na večeři v restauraci?

„Nekolegiální?“ zamyslel jsem se. „Proč?“

„Protože léčíš pacienty, kteří patří jiným doktorům.“

„Já mám přesně tolik pacientů, kolik mi jich pojišťovna dovolí. Pokud léčím jiné, ti jsou obvykle zapsaní u jiného lékaře a ten za ně pobírá peníze. Navíc to má bez práce a bez veškerých nákladů. Může být jenom rád.“

„Ale nemocnici pacienti chybí!“

„Když jsou zdraví, pak je to jedině dobře. Kromě toho se nezabývám vším. Například vám vůbec nefušuji do porodnictví, i když bych měl. Jedna rodička se mi rozsypala přímo v ordinaci, ale to bylo příliš rychlé, jinak bych ji poslal za vámi jako ostatní. Některé obzvlášť těžké pacienty jsem k vám přece také poslal, o co ti ještě jde?“

„Ty k nám posíláš jen takové, které už sám nejsi schopen uzdravit, až na ty porody. Jenže na takové pak obvykle nestačí nikdo.“

„Je to snad moje chyba? Postupuji podle pravidel. Nikdo mi nemůže nic vyčítat.“

„Navíc je tu ta Salačová,“ pokračoval Víťa. „Myslím tu senzibilku v Morašíně. Co s ní máš společného? Je to tvoje žačka, nebo ne?“

„V životě jsem ji neviděl. Máme společné leda to, že oba léčíme lidi.“

„Ale ona to prý dělá jako ty, až na to, že nemá diplom. Nezlob se, to je mi u tebe taky podezřelé. Moc dobře si pamatuji, že jsi o medicíně půl roku před svou údajnou promocí nevěděl ani ň. Jak mi vysvětlíš, že jsi přesto dostal diplom?“

Podíval jsem se na kamaráda pátravě.

„Máš u sebe cokoliv ke čtení?“ požádal jsem ho. „Knížku nebo noviny, to je jedno.“

Víťa nic neměl, ale od sousedního stolu nám ochotně půjčili noviny. Otevřel jsem je na straně inzerátů a přelétl stránku od shora dolů pohledem. Pak jsem noviny podal Víťovi.

„Kontroluj mě, chceš-li,“ navrhl jsem mu. A k jeho nesmírnému zděšení jsem mu slovo od slova citoval jeden po druhém všechny inzeráty na stránce.

„Myslíš snad, že s takovou pamětí není možné vystudovat fakultu za čtvrt roku?“

„Ale ty jsi předtím na něco takového vůbec nevypadal!“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem. „Něco se změnilo. Vážně jsem jiný než dřív.“

„Víš, kdysi jsi mi říkal něco o takovém podivném černém chlapíkovi, co lidem bere oči. Dobře si pamatuji, že jsi pak přišel za Petrovským a říkal, že ten, kdo mu vzal oči, tě posílá, abys mu je vrátil. Poslyš, Vlasto, že ty ses tomu černému taky upsal?“

Usmál jsem se.

„Jak se to vezme,“ pokrčil jsem rameny. „S profesorem Jindřichem jsem se seznámil, to je pravda. Skamarádili jsme se, takže mi odkázal svůj majetek, než zemřel. Ale nakonec zemřel. Je tedy jasné, že to byl člověk jako my dva.“

„Anebo si ho taky odnesl...“

„Rohatý?“ dokončil jsem se smíchem. „Pravda je, bohužel, prostší. Profesora zastřelil jeden psychicky vyšinutý plukovník Vejmelka, když u něho objevili rakovinu. Jak určitě víš, málokdo to unese. Plukovník krátce poté na tu rakovinu zemřel, takže se soudní proces ani nekonal.“

„Ale ty jsi mi ukazoval nějaký divný přístroj, dokonce jsi mi tvrdil, že mi vyléčíš žaludeční vředy.“

„A máš je snad?“ usmál jsem se. „Rozhodující je přece, že jsi zdráv.“

„Nemám je, ale léčili mě i na interně. Ale ten černý...“

„Poslyš, Víťo,“ zvážněl jsem také. „Něco ti svěřím, ale nikomu to neříkej. Profesor Jindřich byl génius. Dělal mimo jiné pokusy s pamětí. Trochu mi ji vylepšil. Ber to jako fakt, prosím tě. Naučil mě ze svého oboru hodně, ale až po jeho smrti jsem se odvážil přihlásit na lékařskou fakultu a udělat ji. Na tom není nic, co by doktor medicíny nemohl pochopit.“

„A ty umíš to co on?“

„Zdaleka ne,“ přiznal jsem po pravdě. „Něco jsem od něho pochytil, něco jsem se doučil sám, ale on byl ten génius, ne já.“

„A co ta Salačová? Nemohla to být také jeho žačka?“

„Byli jsme s profesorem přátelé, ale o žádné Lucii Salačové jsem od něho nikdy neslyšel,“ namítl jsem. „Jistě, mohl jí pomoci jako pomohl mně, ale nezdá se mi to pravděpodobné. On sám se těch pokusů bál. Já mám zkrátka dojem, že ta senzibilka šikovně odkoukala jak to dělám a napodobuje mě. Vylepšila to vkládáním rukou, což je pro léčení nepodstatné, ale významně to posiluje její důvěryhodnost.“

„Jenže ona má nepopiratelné úspěchy,“ namítal.

„Placebo efekt,“ usmál jsem se. „Víš moc dobře, že to je účinné. Já dávám pacientům injekce obarvené vody. Zabírá to, proč toho nepoužívat?“

„Placebo efekt neberu,“ zavrtěl rezolutně hlavou Víťa. „Ten Petrovský měl nádory na očních nervech, které odolávaly veškeré léčbě. A operovat je v těch místech taky nešlo. Pak jsi přišel ty, nevím co jsi s ním dělal, vůbec nic jsem nepostřehl, ač bych jako očař měl, ale do měsíce byly obě oči v pořádku. Jestli si myslím, že v tom je černá magie, mám k tomu velice dobrý důvod. Vlasto, prosím tě,“ ztišil Víťa hlas, „jestli je v tom něco takového, vycouvej z toho, dokud můžeš.“

„Heleď, Víťo, nezdá se ti podivné, že bych černou magii, o které se říká, že je zaměřena proti lidem, používal naopak k léčení, tedy vlastně pro dobro lidí? Myslet si můžeš cokoliv, ale je to od tebe, studovaného lékaře, dost... podivné.“

„Co já vím? Faust to jistě taky myslel dobře...“

„Víš co?“ usmál jsem se. „Stačí ti čestné slovo, že nemám s peklem nic společného? Nebo půjdeme k faráři a odpřísáhnu ti to s rukou na bibli, abys mi věřil? Klidně to udělám, abys neměl v hlavě mouchy.“

„A ta senzibilka také?“

„Za tu nemluvím, v životě jsem ji neviděl,“ ujistil jsem ho. „Ale nemyslím si, že je ta holka spřáhnutá s peklem. Jak vidím, o mně se to říká také. Ona bude něco podobného.“

„Nic bych si nepřál víc, než aby tomu bylo opravdu tak, jak říkáš,“ povzdychl si.

Škoda, že mu nevidím do duše, pomyslel jsem si. Docela by mě zajímalo, zdali to v této chvíli myslí upřímně...

A v té chvíli jsem se schoulil, jako kdybych dostal ránu do hlavy. Proboha! Podezírám svého kamaráda z neupřímnosti jen proto, že jsem mu jednou podlým způsobem vnikl do vědomí! Měl bych se stydět! Skutečně, styděl jsem se. Ale současně jsem věděl, že mezi mnou a Víťou to není jako dřív. Ne že jsem se k němu nechoval kamarádsky, spíš proto, jak on smýšlel o mně.

Byli jsme ještě kamarádi? Navenek ano. Ale měl jsem oprávněné obavy, že už jen navenek. On mě považoval za nástroj ke své kariéře, já jsem to věděl. Oba jsme to nedávali najevo, ale jen on si myslel, že to o něm nevím. Nesmím už nikdy žádnému kamarádovi ani kolegovi vlézt do duše, opakoval jsem si zatvrzele.

Ale co kdyby byli nemocní? Jak se jim vyhnu?

To jsem zatím nevěděl.

V hospodě jsem se pochopitelně setkával s různými lidmi. Na obědy a večeře jsem docházel do nejbližší hospody, právě do té, kde jsem kdysi čekal na Blanku a vylétl jako čert, abych marně honil profesora.

Štamgasti mě brzy znali jménem. Zdravili jsme se, občas jsme prohodili pár slov, spíš o počasí než o zdraví. Kdykoliv si někdo postěžoval, že u něho není se zdravím vše v pořádku, obratem jsem si ho pozval do ordinace, takže jsme pak nemohli vést obvyklé vděčné rozhovory o tom, koho kde co píchá. Zato jsme občas prohodili pár slov o fotbalu, někdy o místních aférách.

Někteří mě ovšem neměli rádi. Kromě lékařů z nedalekého zdravotního střediska, kteří ve mně viděli nekalou konkurenci a měli v tom směru pravdu, jsem nepadl do noty i pár místním. Především to byl pan Vaňásko, můj nový soused. Spojoval si mě s profesorem, se kterým měl neshody už dříve. Také já jsem mu šel na nervy hraním na pianino, na flétnu i na trubku. Dával jsem si pozor, abych svými produkcemi nerušil večerní ani noční klid, ale občas jsem si odpoledne rád zahrál čistě pro své potěšení.

Hudba mi brzy učarovala. Tak jako profesorovi mi nedělal potíže ani Bachův Temperovaný klavír a další party. Občas jsem si kupoval nové a nové noty jen abych si je mohl zahrát. Na rozdíl od profesora jsem si oblíbil především klavír. Nevadilo mi, že do jeho tónů nejde nic superponovat a využívat tak zvuků k přenosům cizorodých informací do mozků svých bližních. Začalo mě více bavit upravovat si party podle svého. Kdybych zahrál všechno naprosto přesně, nelišilo by se to od hry robota. Musel jsem do hry vkládat něco, co by robota nikdy nenapadlo. Nepatrné kazy a zaváhání, zesilování, zeslabování, zrychlování a zpomalování hry na správném místě... bylo to tím zábavnější, čím méně jsem musel přemýšlet nad technikou či prstokladem. Nemusel jsem mít obavy, že bych nějakou skladbu nezvládl po technické stránce. Blanka snad přece neměla pravdu, když mi říkávala kulturní ignorant. Hudba se mi zalíbila. A řekl bych, že mnoha lidem, kteří v té době procházeli pod mými okny. Někteří se tam schválně zastavovali a poslouchali.

Vaňásko byl ovšem křupan, že mu nebylo rovno. Většině lidí se moje hra líbila, jemu ne. Po zkušenosti s profesorem si sice nedovolil vystoupit proti mně přímo, tušil, že by se mohl dočkat nepříjemné protiakce, ale rozhodl se, že mi bude škodit jinak.

Pořídil si rádio s obrovskými reproduktory, vyložil je z okna a vytočil hlasitost naplno. Reproduktory pochopitelně drnčely přetížením a výsledný dojem byl, jako kdyby v okně řezal dříví cirkulárkou. Už první den si sousedé stěžovali na strašný kravál. Všechny odbyl slovy, že není jediný, kdo tady provozuje hudbu. Nedošlo mu, že není hudba jako hudba.

Nechal jsem ho den, druhý. Nevadil mi, měl jsem jiné zájmy, v dané chvíli důležitější. Třetího dne jsem v přestávce mezi dvěma pacienty vyhlédl z okna své ordinace, zamířil proti oknu přes ulici mírně popraskaný památeční pozoun a zatroubil na něj fanfáru. Tři tóny a dost.

Existuje fyzikální jev zvaný rezonance. Působíte-li na nějakou věc ve stejném rytmu, jaký je jí vlastní a který by třeba sama vydávala, rozkmitáte ji snadno i použitím nepatrné síly. Stačí zjistit její rezonanční kmitočet. Zjistit rezonanční kmitočet v podstatě čehokoli je snadné, má-li člověk, přesněji démon, uši jako netopýr, dokáže-li analyzovat jakékoliv drnčení a naladit se. Viděl jsem to poprvé na stěně policejního antona, kde se na podlahu se silným drnčením sypaly šroubky krátce předtím než explodoval motor. Stejným způsobem profesor rozkmital motory tanků a dokonce i list rotoru helikoptéry. Byla to rezonance, ne únava materiálu, jak to později zhodnotili experti.

Zjistit parametry reproduktorů a jedinou krátkou salvou z pozounu nadělat z jejich membrán cáry byla pro mě otázka půlvteřiny. Z odlehčených kmitacích cívek se vzápětí začalo kouřit, jejich jemné závity přehořely a v ulici bylo opět ticho.

Tři minuty poté do ordinace vtrhl soused Vaňásko, v každé ruce bedýnku se zničenými reproduktory a hrubě se dožadoval náhrady.

„Zničil jste mi rádio za dvacet tisíc!“ ječel. „To mi na místě zaplatíte!“

„Moment,“ vytlačil jsem souseda z ordinace do čekárny, kde sedělo pár pacientů. „Nemohu za to, že jste reproduktory tak dlouho přetěžoval, až to nevydržely. Jděte si uplatňovat záruku u výrobce. Ačkoliv je možné, že vám ji neuzná.“

„Ne, vy jste mi je zničil, vy mi je zaplatíte!“

„Kdy jsem vám je měl zničit?“ zeptal jsem se okázale.

„Před pěti minutami!“

„To jsem byl v ordinaci, všichni tady mi to dosvědčí.“

Podíval jsem se po pacientech. Všichni horlivě souhlasili, že jsem ordinaci neopustil. Někteří z toho měli navíc legraci, zejména dva, co bydleli přímo v ulici, kterou Vaňásko už třetí den terorizoval svou křaplavou kakofonií.

„Vy jste mi je zničil na dálku. Trumpetou!“

„Poslyšte, sousede, jděte si stěžovat na nádraží, nebo ještě lépe k soudu. Tam jistě poznají, co se dá dělat. Pošlete mi pak z Bohnic pohlednici.“

„Nejsem blázen!“ vykřikoval naježeně.

„Chcete tvrdit, že jsem vám něco zničil přes celou ulici trumpetou? A naopak budete tvrdit, že jste ten ubohý přístroj, určitě koupený na bleším trhu, po celé tři dny krutě netýral?“

„Ano!“

Dva pacienti se rozesmáli. Docela upřímně. To, co tady tvrdil Vaňásko, byla sice pravda, ale nepravděpodobná pravda.

„Jen se smějte!“ hrozil Vaňásko i jim. „Však poznáte, co je zač! Nevíte, že je to ďábel? Člověk nic takového nedovede! Na vašem místě bych se tomu domu vyhýbal na sto kroků! Necháte se léčit, ale že tím přijdete o duši, to vám nevadí?“

„Zajímavé. A přece jste tady i vy,“ připomněl jsem mu. Někteří se tomu i zasmáli.

„Táhněte k čertu! Beztak je to váš strejček!“ rozmáchl se a křápl oběma bedničkami vztekle o podlahu.

„Tak dost, pane Vaňásko,“ zvážněl jsem. „Vašich problémů se nechci dotýkat, nezajímají mě, ale právě teď jste mi poškodil na podlaze linoleum. Všichni mi dosvědčí, že jste praštil svými reproduktory o zem sám. Budete ještě tvrdit, že je to má vina?“

Dveře za sousedem prudce práskly. Zatímco naježený Vaňásko sbíhal po schodech, sebral jsem trosky reproduktorů a pomalu je položil na odpadkový koš, dovnitř se ani nevešly.

„Takže jsem ďábel,“ řekl jsem nahlas. „Myslí si to ještě někdo jiný kromě něho?“

V čekárně bylo náhle ticho. Nikdo na tu otázku nepřisvědčil – ale nikdo neprotestoval. Což bylo horší. Nejspíš tomu všichni uvěřili. Musel jsem na to reagovat hned teď, než se mi pacienti začnou vyhýbat.

„Kdo pochybuje, může se klidně přesvědčit,“ pokračoval jsem jakoby se nechumelilo. „Je to přece snadné. Půjčíte si v kostele Bibli, pokud nemáte vlastní, poprosíte faráře o svěcenou vodu, možná vám ji zapůjčí i s kropítkem, možná půjde s vámi. Přijďte sem a můžeme si o tom popovídat. Nechám se klidně pokropit svěcenou vodou a s rukou na Bibli vám potvrdím, že pan Vaňásko plácá o pekle naprosté nesmysly.“

„Kdo by mu věřil?“ uklidňoval mě rychle jeden z mladších pacientů. „Dyť je to cvok.“

„Doufám, že takových jako on není mnoho,“ prohlížel jsem si zaujatě rýhu v linoleu. „Ve středověku bych léčit nesměl. Upálili by mě jako čaroděje a kacíře a přišili by mi třeba i hrdelní urážku krále. Ani dnes není jisté, že nějaký závistivec nepřijde s něčím takovým. Naštěstí už není středověk. Proboha, cožpak je odsouzeníhodné použít ultrazvukovou terapii? Léčí dokonaleji než medikamenty a navíc to nebolí. Jak je možné, že se najdou lidé, kteří přičítají nečistým silám všechno, co sami nechápou?“

„Tím se může každý leda ztrapnit jako tady ten cvok,“ podotkl nesměle mladík.

Ostatní ale mlčeli. Nicméně jsem měl dojem, že jsem většinu přesvědčil.

Pro tentokrát.

Delegaci z Prahy jsem přijal v čekárně. Přišli za mnou s lákavou nabídkou. Bylo jich tolik, že se do mé ordinace nevešli. Jako ordinaci jsem měl menší pokojík, bývalý obývací pokoj mi sloužil jako čekárna. Kdybych jejich návrh přijal, ustanovili by mě přednostou interního oddělení jedné z největších pražských nemocnic. Nabídka zahrnovala i slušný byt poblíž nemocnice, takže bych mohl docházet pěšky, ale i nové auto, abych pěšky chodit nemusel. Ani pacienty bych osobně léčit nemusel, na to bych měl tým lékařů, které bych vedl.

Nemohli pochopit, že jsem to hned na úvod odmítl.

„Byt mám, dokonce ve vlastním domě,“ řekl jsem. „Auto mám také, ale především nikdy nevezmu pouhou čestnou funkci, jakou mi nabízíte. Osobně léčit pacienty je má záliba a největší výhodou mé současné praxe je, že mohu léčit v klidu. Vždyť ani sestru nepotřebuji.“

„Jakékoliv změny byste měl v tomto směru otevřené,“ hned mě ujišťovali. „Přece nechcete celý život strávit tady v tom zapadlém obvodě? Podle informací z pojišťovny máte omezený počet pacientů a kvótu jste už vyčerpal. Možnosti dalšího rozvoje nemáte a tam byste vedl celý tým.“

„No právě! Celý tým... opravdu si myslíte, že po tom tak toužím? Zodpovídat za to, kdo se s kým pohádá a kdo komu dělá naschvály? Tady mám dvě obrovské výhody. Jsem svým pánem a nikomu pána nedělám. A tyhle dvě výhody mi chcete vzít.“

Ujistili mě, že bych byl určitě svým pánem, přinejmenším na větším pracovišti než tady.

„Mohl bych teoreticky uvažovat o externím závazku,“ řekl jsem na závěr. „Asi tak, že bych několikrát týdně dojížděl za vašimi pacienty do nemocnice.“

„Kdybyste k nám dojížděl externě, pojišťovna by vám tady snížila kvótu, ale když tady praxi ukončíte a nastoupíte k nám na plný úvazek, získáte hned ze začátku dvojnásobný plat než máte tady. Další růst platu není u nás vyloučený, zatímco tady jste prakticky na stropě.“

„O pojišťovnu nejde, jde o lidi,“ odtušil jsem. „Pravda, kvóty jsem dávno vyčerpal a přitom léčím dvojnásobek pacientů. Ostatní jsou prostě zaregistrováni v jiných obvodech. Léčím rád, ačkoliv polovinu pacientů léčím zdarma a peníze za ně dostávají jiní. Já víc peněz nepotřebuji. Zdá se vám to divné? Zejména v dnešní době, kdy se každý stará hlavně o svůj vyšší plat?“

„Tak tomu přece není, i dnes najdete nadšence, kteří léčí za horších podmínek a rádi.“

„V tom případě mě k nim přiřaďte a nechte mě mezi nimi,“ řekl jsem na závěr. „Na to místo dosaďte schopného organizátora, určitě si bude vědět rady i kdyby neměl diplom. Já vím, mám s pojišťovnou problémy, ale nechte je k vyřízení mně samotnému. Jinak byste museli měnit zákon a to je i nad vašimi možnostmi.“

Loučil jsem se s nimi přátelsky, ale svého nedosáhli. Jen nechápavě kroutili hlavami, jak může někdo odmítnout takovou životní šanci.

Errata:

11.08.2021 22:29